Zdravím Vás,
ať už jste sem zavítali z webovky veilofmystery, která začala blbnout, nebo jste noví čtenáři. Na tomhle blogu najdete několik povídek, ať už s tématikou z těch starších Twilight fanfiction nebo novějších fantasy originálních nebo polooriginálních příběhů. Ať už je to jakkoli - vítejte a dobře se bavte!

Vaše Hollis
Rhuanna v uniformě gardy spěchala hradními chodbami, pravou rukou se držela za nadloktí ruky levé, kterou měla ztuhle nataženou podél těla. Hlavu klonila k zemi, aby nikdo neviděl, jak se jí lesknou oči.
Téměř bez dechu dorazila ke dveřím, za kterými bylo skladiště svící a dalších věcí, které se používaly v Hlavním sálu.
Vklouzla dovnitř a s bolestným supěním dostrkala před dveře truhlu, aby se nedaly otevřít.
Teprve v tom okamžiku dovolila, aby slzy přetekly a smáčely jí tváře, zatímco si svlékala kabátec, který měl na levém boku díru. Když se z něj konečně vysoukala a odhodila ho na zem, s rezignovaným povzdechem začala z kalhot tahat zakrvácenou košili.
Bylo jí jasné, že ta rána, kterou schytala za Tichuse, není mělká, ani taková, že by s ní mohla se zatnutými zuby fungovat v takovém tempu, aby stačila ostatním gardistům – i kdyby si ji snad byla schopná sama ošetřit.
Sundala si košili a zhroutila se na truhlu, kterou zatarasila dveře. Košile jí vyklouzla z ochablé ruky a spadla na zem k uniformě. Hodnou chvíli popadala dech.
Teď ji čekal ten nejnamáhavější úkol a taky nejbolestnější. Musela se vysoukat ze speciálně tvarovaného korzetu, který sama ušila, a který dělal ze čtyřiadvacetileté Rhuanny mladíka Rhua.
Ztuhlými prsty vytahovala jednu tkanici za druhou a povolovala tak sevření, které zabraňovalo té nejhorší bolestí, aby zaplavila její tělo.
Nadávala si, že se byla tak pitomá a myslela si, že si tu může hrát na vojáčky, místo aby se vdala a chovala se jako slušně vychovaná žena. S kupou dětí by se jí tohle nikdy nestalo.
Konečně zalitá potem přidala korzet k ostatním svrškům a v duchu napočítala do tří, než se odvážila na zraněný bok podívat.
Díky látce korzetu, od kterého se vsakovala krev, měla polovinu boku zamazanou krví ze skvrny, která byla rozlitá po světlé látce korzetu jako tmavě hnědé jezero. Jednou rukou si přidržovala ňadra, aby jí nezavazela ve výhledu.
Na boku měla asi dva palce pod žebry ránu ve tvaru půlměsíce, která zasahovala hluboko pod kůži.
Samotné zranění už nekrvácelo, ale z tohohle úhlu neviděla, jestli pohrabáč roztrhl pouze maso, nebo zasáhl i vnitřnosti. Přesto jí ale látka korzetu, která zrovna v místech pasu byla nejsilnější, pravděpodobně zachránila život.
„Není to tak strašné, jak to vypadá.“
V Rhuanně by se krve nedořezal. Byla přesvědčená, že je tu sama, ale tohle utěšení nebylo dílem její samomluvy.
S očima vytřeštěnýma děsem zvedla hlavu, aby se setkala se zaujatým pohledem dámy v bohatém šatu. Byla to samotná královna!
To byl konec. Byla odhalena. V tom nejlepším případě ji vyloučí z gardy, s větší pravděpodobností ji uvrhnou do žaláře stejně jako tu bandu pašeráků, co dnes přivezli. A v tom nejhorším případě… ji přinutí vrátit se zpátky na Krapsick k otci. Kolik jen nocí nemohla navzdory vší únavě usnout, zírala do stropu ze svého horního lůžka rozviklané palandy a představovala si ten okamžik, kdy to praskne, jak vyjde najevo, kým doopravdy je, a jak ji budou vláčet bahnem, aby ji potrestali za její troufalost.
S bolestným nádechem se připravila na křik, kterým královna přivolá stráž.
Ten ale nepřišel. Královna nevypadala, že by ji nějak pohoršovala skutečnost, že tu do půli těla nahý nestojí mladý gardista, ale drzá holka v jejím věku.
„Ukaž, podívám se ti na to,“ prohlásila šlechtična a udělala k ní pár kroků.
Rhue na ni bez dechu zírala a snažila se neomdlít. Bolest byla tak velká, že přestala dumat nad tím, co s ní bude, až ji královna udá, a nechala ji, aby jí prohlédla ránu. Královniny dotyky byly jemné, skoro její prsty necítila.
„Bude to dobré, když se to vyčistí a zašije. Kdes k tomu přišla?“ zeptala se zvědavě a narovnala se. Rhue jen mlčky klesla pohledem k zemi, kde ležela její uniforma. Královna si prohlížela hromadu oblečení se zdviženým obočím. „Tím se toho spousta vysvětluje, řekla bych,“ pronesla nakonec. „Jak se jmenuješ… vojáku?“ To oslovení znělo jako zachichotání.
„Rhuanna, Vaše veličenstvo,“ hlesla Rhue vysíleně a zavřela oči, aby konečně zastavila točící se místnost.
„Tak tedy, Rhuanno.“ Královnin hlas zněl najednou ustaraně a jakoby z velké dálky. „Rhuanno!“ oslovila jí rázně a popleskala ji po tvářích. Rhue omámeně zamrkala. „Jestli nemáš v plánu se před mým mužem nebo svým velitelem odhalit, musíš ještě chvilku vnímat,“ připomněla jí rázně. „Soustřeď se!“ poručila jí, když na ni zmateně koukala.
Nešlo ale o to, že by zase omdlévala, i když k tomu neměla daleko. To ji jen ohromovala skutečnost, že se královna evidentně chystala jí pomoci a zároveň zachovat její tajemství.
„Poslouchám vás, výsosti,“ ujistila ji potichu a na sucho polkla. Měla obrovskou žízeň.
„Musíš se odsud dostat do mých komnat, rozumíš?“ Zvedla ze země její košili a kabátec. „Obleč se, ale nezapínej si to.“
Rhue poslechla, ale potom se zarazila. „Můj korzet,“ hlesla jenom.
„Vezmu ho,“ ujistila ji královna. „Pomoz mi s tou truhlou a vejdi do chodby za gobelínem vpravo. Počkej tam na mě.“
Rhuanna se po cestě opírala o stěny, ale nakonec se s královninou pomocí různými zkratkami, o kterých dosud neměla tušení, dostala až do královniných komnat.
Sesula se do křesla u krbu, ke kterému ji královna odvedla, a napůl v bezvědomí sledovala, jak se Maigraith vrátila ke dveřím, aby je zamkla, a potom staví nad oheň konvici s vodou.
„Proč mi pomáháte?“ zeptala se, když královna snášela z různých míst ke krbu věci k ošetření včetně košíku se šitím.
Maigraith se posadila na podnožku vedle ní, sukně se kolem ní elegantně poskládaly tak, jak to Rhuanna se svými šaty nikdy neuměla. Namočila v umyvadle první plátýnko. Lehce se pousmála, když ji začala smývat krev. „Mám za to, že muži ženy neskutečně podceňují. Proto stojí za to tvé tajemství zachovat. Můžeš být skvělým vojákem, i když jsi žena. Ne ale, když o tom budou rozhodovat muži.“
Když jí začala ránu sešívat, Rhue omdlela. Probrala se, až když nebe za okny začal svazovat soumrak.
Bok měla pevně obvázaný a na sobě čistou košili.
Zatrnulo jí. Byly to hodiny, co zmizela gardistům. Musí se vrátit, než ji začnou hledat! Ryoma věděl, že není v pořádku. Sledoval ji od chvíle, co odešla z toho pokoje, kde ji zranili.
„Hej, hej!“ okřikla ji královna, která seděla v křesle naproti ní a v ruce držela vyšívací kruh. „Kam se chystáš, Rhuanno?“
Motala se, ale přesto hledala svoje věci. „Musím zpátky ke gardě,“ mumlala hořečnatě a konečně uviděla svůj kabátec. Spěšně si ho oblékla a bolestně zakníkala, když se jí tím prudkým pohybem zaryla do boku bolest, jakoby ji znovu bodli. Zkroutila se, aby bolesti unikla a chvíli jí trvalo, než znovu popadla dech.
„V tomhle stavu?“ zeptala se posměšně Maigraith. „Ani tam nedojdeš.“
„Tady zůstat nemůžu,“ odsekla Rhue, ale potom si uvědomila, s kým mluví a sklopila oči. „Zachránila jste mi život, Vaše výsosti, ale oni mě budou hledat. Nemůžou mě najít tady.“
Královna to zvážila. „To jistě ne. I když zrovna tady tě hned tak hledat nebudou. Ale jak myslíš. Klidně běž. Ale Rhuanno?“ zastavila ji ještě, když dovrávorala až ke dveřím. „Zítra ráno se sem vrať. Musím dohlédnout, aby se rána nezanítila.“ Pousmála se. „A rozhodně bych moc ráda slyšela, jak se dívka jako ty dostane mezi bandu rytířů.“
Rhue jen přikývla a vydala se z horního paláce dolů do sklepení, které ovládali rytíři gardy. Měla pocit, že jí to trvá roky, a každou chvíli musela odpočívat.
Když zdolala poslední schodiště, všimla si, že v boku jejího kabátce je pořád díra.
Musela ji zašít! Musela zahladit všechny stopy. Nikdo nesměl poznat, že je raněná. Kdyby ji chtěli ošetřit, zjistili by, že pod košilí toho má víc, než by měla. Její korzet byl pryč. To jediné, co rozmazávalo její křivky, byly obvazy, které jí královna utáhla i kolem prsou. To ale nestačilo.
Zmámená horečkou, která jí rozpalovala tělo, zamířila místo do Noclehárny do cvičebny, kde byla i nit, která měla temný odstín jako jejich uniformy. Žádný voják gardy nikdy nedovolil, aby se mu o uniformu staral někdo jiný, než on sám.
Spíš jen silou vůle, než čímkoli jiným, se jí podařilo navléknout nit do jehly a pustit se do šití.
Pak za ní přišel Rham, seděl na jednom z balíků slámy, po okrajích zářil a smál se jí, jak špatná je švadlenka.
Snažila se jeho popichování ignorovat a svou práci dokončit. Ruce se jí ale třásly tak, že jí jehla vypadla. Zlobně zvedla oči k bratrovi. To ty jeho hloupé řeči!
Jenomže místo Rhama koukala do tváře Ryomovi, který jí z ochablé ruky uniformu sebral. Mluvil na ni, ale Rhuanna ho neposlouchala. Dívala se přes jeho rameno na přízrak svého dvojčete.
„Běž se svým rytířem, Růžičko,“ řekl jí s úsměvem. „Já budu pořád s tebou.“
Nechala velitele, aby ji odvedl do postele, a schoulila pod přikrývkou.
Byla jí zima.
Byla unavená.
Ale byl tu Rham.
Byl tu s ní.
Navždycky.
 
***
 
Rhue bojovala s horečkami téměř týden a blouznila o svém bratrovi. Rytíři gardy se u ní střídali, stejně jako na Velké hlídce u krále, a sám velitel ji chodil kontrolovat, když měl volný čas.
Konečně ji jednoho rána probudil hluk, jak rytíři vstávali a chystali se na další tvrdé cvičení. A Rham byl pryč.
Jazyk se jí lepil na patro žízní. Shrnula si z obličeje rozcuchané vlasy a rozhlížela se po něčem k pití. Vedle ní se strojil muž. „Tichus,“ poznala ho.
Téměř okamžitě se na ni otočil. „Něco ti chybí, Mazlíčku?“ zeptal se s úšklebkem, ale v hlase mu zněla opravdová starost.
„Voda,“ řekla chraplavě a pokoušela se vyškrábat do sedu. Rána v boku se zase ozvala.
„Hej, chlapi, Mazlíček má žízeň!“ křikl přes rameno na ostatní. „Ty teda víš, jak stylově marodit,“ otočil se Tichus zpátky k ní. „Chodila tě ošetřovat samotná královna. My na tebe nesměli ani šáhnout.“
Rhue byla zmatená. Přece si nemohli nevšimnout, že je žena, zatímco byla bez sebe! Ale kdyby to věděli, rozhodně by se kolem ní tak nadšeně nesrocovali, aby se jí mohli jeden přes druhého ptát, jak jí je.
Hltavě se napila, když jí podali džbánek, ale uvnitř byl odporně hořký lektvar. Jenže měla takovou žízeň, že ho nakonec vypila až do dna. Pamatovala si, že ho v tom minulém týdnu pila několikrát. Mezi tím těkala očima po gardistech.
Všichni vypadali, že mají radost, že je při sobě. Vtipkovali a překřikovali se, jak se snažili mluvit všichni zaráz.
Věděli to, nebo ne?
„Hledáš Rhama?“ zakřenil se na ni Alav. Vytřeštila na něj oči. „Pořád jsi ho volal.“ Stále ji měli za kluka, oddechla si.
„Kdo je Rham? Tvůj amant?“ popichoval ji Sebastian.
Přesunula svou pozornost k němu. „Bratr,“ hlesla unaveně. „Padl u Rutarnu.“ Sebastian zbledl. Taky tam přišel o blízké, sám tam měl být. Zalitovala, že to řekla, neuvědomila si, s kým mluví.
„Vy dneska nevstáváte?!“ zaburácel ode dveří velitelův hluboký hlas a přerušil tak tíživé ticho. Rytíři kolem Rhue se rozestoupili. Ryoma zvedl obočí. „Konečně při sobě, Mazlíčku?“ zeptal se posměšně.
Už jí tak říkal taky. Matně si vzpomínala, že to on ji sem dovedl. „Pane,“ řekla jenom.
„Veliteli,“ opravil ji důrazně. „Zapamatuj si to. Ještě si promluvíme, až se zdrcháš,“ upozornil ji ostře. „Všichni, co se udrží na nohách, na zadní nádvoří!“ rozkázal a zmizel stejně rychle, jako se objevil.
Rhue usínala se žaludkem staženým zlou předtuchou z rozhovoru s Ryomou. Ostatní rytíři to možná nevěděli, ale on ano. Jinak by na ni nebyl tak rozzlobený.
 
Ryoma odepisoval své sestře na dopis, ve kterém slibovala, že ho přijede na Glecner navštívit. Ale to Naela slibovala celých těch šest let, co byla vdaná. Přitom myslel na mladého gardistu, který se pomalu zotavoval ze zranění, které utržil v tom pašeráckém doupěti za městem.
Nemusel skončit napůl mrtvý s horečkami, kdyby se předtím tak nevyčerpal. Měl v plánu mu řádně promluvit do duše a zatrhnout mu ty jeho hloupé představy, že musí porazit každého a vždy. Vyrovnat se o celé roky starším rytířům.
Tentokrát nehrozilo, že ho za to gardisti rozcupují na čtyři ještě menší Mazlíčky.
Nikdy nezažil, že by rytíři o někoho tak starostlivě pečovali, když ho něco skolilo. Každý měl jednoho nebo dva blízké přátelé, kteří by měli starost, ale Rhua měli evidentně za přítele všichni. Celé to začal Tichus, když u něj tu první noc proseděl a chladil mu čelo obklady. Když mohl ten největší drsňák probdít u Mazlíčka noc, mohli i ostatní.
15.04.2015 18:07:14
hollis
NEJNOVĚJŠÍ KAPITOLY:
1. - 5. kapitola VSK
(15. 4. 2015)
Musíte hledat, ale jsou t

9. kapitola SDG 
(7. 2. 2015)
Oblíbené stránky
Něco jako dvojče blog. Múžete si vybrat, nové kapitoly budou stejné tady i tam.
Fanfiction a jiné...

 
On autor byl vůl a překladatel není, rozumíte, proto to tak je.

- Jan Werich -
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one