Zdravím Vás,
ať už jste sem zavítali z webovky veilofmystery, která začala blbnout, nebo jste noví čtenáři. Na tomhle blogu najdete několik povídek, ať už s tématikou z těch starších Twilight fanfiction nebo novějších fantasy originálních nebo polooriginálních příběhů. Ať už je to jakkoli - vítejte a dobře se bavte!

Vaše Hollis
Zhasnul jsem v kuchyni a šálkem čaje se vydal do obýváku ke své ženě, která seděla stočená do klubíčka v křesle.
„Tady,“ natáhl jsem k ní ruku s hrníčkem a usmál se, když ke mně zvedla modré oči.
„Díky,“ oplatila mi úsměv a spokojeně zavrněla, když jsem ji obešel a zezadu objal kolem krku: „Hm, teď bych chtěla, aby se zastavil čas.“
Byl jsem téhož názoru. Políbil jsem ji na temeno hlavy a zasmál se. „A já bych se teď chtěl vrátit k diskuzi na téma nová sedačka, zlato.“
Ohlédla se po mně a zamračila se. „Jsi odporně přízemní, Danny,“ pokárala mě.
„No tak, Mer! Z nás dvou jsem já ten romantik, vždyť víš,“ dobíral jsem si ji a pohodlně se usadil na odrbané staré sedačce, takže jsem měl skvělý výhled na Meredith v křesle vedle, které se k pohovce vůbec nehodilo, jenomže ona ho měla ráda. Kdo jsem, abych ji soudil?
„To jsi,“ souhlasila, „ale já jsem si říkala, že bychom místo nové sedačky, mohli radši koupit…“ odmlčela se a sklopila oči k hrníčku, který svírala v dlaních.
Zvedl jsem obočí. „Co?“ zeptal jsem se zmateně. Oba jsme vydělávali dost na to, abychom si spolu s tou sedačkou koupili i nový, větší dům – konečně.
„Víš,“ začala pomalu a já napjatě čekal, co chce říct. „Myslela jsem… totiž…“ Znovu přestala mluvit.
„Mer?“ oslovil jsem ji opatrně.
Zhluboka se nadechla a podívala se mi zpříma do očí. „Myslela jsem, že bychom mohli pořídit nové vybavení do toho pokoje vedle koupelny,“ vysypala ze sebe nervózně.
„Je to tvoje pracovna,“ houkl jsem zaraženě, „myslel jsem, že sis ji vybavila podle svého. I když ta kostra je trochu děsivá,“ ušklíbl jsem se.
„Ty máš ve své umělou kostru kočky,“ odbyla mě netrpělivě. „Ale já jsem měla na mysli udělat z něj něco jiného než pracovnu,“ pokračovala.
„Jako například?“
„Například… dětský pokoj?“ navrhla a já na ni vytřeštil oči. Naposledy, když jsem vytáhl téma dětí, byla z toho vážně dlouhá hádka. „Ne hned, samozřejmě,“ dodala spěšně. „Ale tak nějak… výhledově?“ Zvedla ke mně oči.
„Jak přesně myslíš to „výhledově“?“ zeptal jsem se obezřetně a naklonil jsem se k ní blíž, ruce si položil na kolena.
„No tak nějak… rok, dva?“ navrhla a znovu začala pozorovat hladinu svého pití. „Nemusí se to povést hned, vždyť víš,“ zahuhlala. „A posledně to… nevyšlo vůbec,“ dodala upjatě.
To „posledně“ bylo skoro osm let zpátky. „Myslíš to vážně?“ zeptal jsem se tiše.
„Jo,“ přitakala, „myslím, že svět si zaslouží dalšího dokonalého Sulinu.“
Do mého nádechu k odpovědi, se ozvala stupnice sestupných tónů. Zaklonil jsem se a zhroutil se na sedačku. „Ne,“ zasténal jsem přidušeně. „ne teď.“
Slyšel jsem, jak hrníček klapl desku konferenčního stolku a vzdalující se kroky své ženy.
„Musím do nemocnice,“ prohlásila, když se vrátila.
„Samozřejmě, že musíš,“ souhlasil jsem smířeně.
„A promluvíme si o tom ještě, dobře, Danny?“ ujišťovala se.
Ohlédl jsem se na ni. „Budu tu netrpělivě čekat,“ slíbil jsem vážně.
Čekal jsem. Hodinu, dvě, tři… a potom jsem usnul.
Jasně, pořídíme si dítě, ale napřed se budeme muset potkat doma na dost dlouhou dobu, aby k tomu vůbec mohlo dojít.
 
Jenomže jsem se nehodlal téhle hozené rukavice tak snadno vzdát. Chtěl jsem děti – Bůh ví, že jsem je chtěl opravdu hodně - a když to teď vypadalo, že Meredith o tom začíná vážně uvažovat… Nesměl jsem si tu šanci nechat proklouznout mezi prsty. Už jsem se viděl, jak toho imaginárního sviště učím jezdit na kole.
Hodlal jsem se tedy k té debatě vrátit hned, jak se vrátím z práce domů.
Ale samozřejmě jsem tam zrovna dnes strávil o dvě hodiny víc, než jsem měl v plánu.
Zarazilo mě, když jsem uviděl před naším domem stát cizí auto. Nevěděl jsem, že čekáme návštěvu. Sem tam se sice někdo stavil jen tak, ale žádný z našich přátel neměl tuhle značku.
Angie sice uvažoval o novém, ale znal jsem jeho vkus a jeho vkus měl o pár desítek kilometrů v hodině vyšší rychlostní limit.
Ale třeba to byla některá z Meredithiných přítelkyň, nebo ta návštěva vůbec nebyla naše a jen nějaký pitomec zaparkoval v našem vjezdu.
Nechal jsem to plavat zamířil ke dveřím.
„Zlato! Jsem doma,“ křikl jsem od dveří, zatímco jsem si skopával boty. Vešel jsem do kuchyně, Meredith seděla ve svém křesla rovná jako pravítko, prsty pevně svírala opěrky. „Promiň, jdu pozdě, já vím,“ omlouval jsem se hned, ale potom jsem se zarazil a ztuhl na místě. V rohu sedačky se krčil muž, který mi byl matně povědomý. Vyrostl, co jsem ho neviděl. „Jamie,“ hlesl jsem omráčeně.
Trhl s sebou. „Ahoj, Danieli,“ zašeptal a ještě víc se přikrčil. Byl bledý a na čele se mu leskl pot. Nepřekvapilo mě to. Byl to ten nejsubmisivnější člověk i vlkodlak, kterého jsem kdy potkal – skrývat svou magickou energii, kterou nám dodávalo prokletí, ho stálo spoustu sil. Co mě překvapovalo, byla jeho přítomnost na mém gauči.
Sevřel jsem v ruce klíče. „Co tu děláš?“ zeptal jsem se obezřetně a podíval se na Meredith, která byla bílá jako stěna. Nevěděla, co jsem – neměla nejmenší tušení o mém druhém, děsivém životě. Neměla nejmenší ponětí o lidech na druhé straně řeky, co jsem znal - lidech, jako byl Jamie, Dereck, Jackson… členech smečky. Samozřejmě, že některé z nich viděla, ale to se chovali lidsky a já jí je představoval jako staré známé. Jenomže tohle bylo jiné. Tohle nebyla obvyklá návštěva. „Co se tu krucinál děje?!“ Odhodil jsem klíče na stůl a zamířil k nim.
Moje žena konečně promluvila. „To je moje otázka,“ řekla roztřeseně. „Když jsem přišla, seděli tu a …“
„Oni?“ přerušil jsem ji, ale zároveň s těmi slovy se podíval do leva, odkud bylo vidět do chodby. Zhmotnil se přede mnou, jako přízrak. Najednou jsem se mohl v nadpřirozené energii koupat – povolil stavidla a ona zaplavila pokoj, ba dokonce celý dům jako povodeň. Mohl jsem se buď bránit, nebo se jí zalknout. Na sucho jsem polkl. „Warrene.“
„Nazdárek, Danny,“ zakřenil se na mě vesele, ale jeho pohled zůstával krutý.
„Tady nemáš co dělat,“ upozornil jsem ho chladně. „Řekl jsem, že se nebudu účastnit žádné z tvých her.“
„Víš, že já nehraju žádné hry,“ nesouhlasil stále s úsměvem a potřásl hlavou.
„Celý tvůj zasraný život je hra,“ odsekl jsem. „Jak jste se dostali do domu?“
Pokrčil rameny. „Jamie se naučil pár nových triků. Je to užitečnější než maturita, viď synku?“ otočil se na něj.
Jamie se na pohovce ještě víc přikrčil. „Nejsem tvůj syn,“ odpověděl potichu. Ten slabý vzdor mě ohromil. Když jsem ho viděl naposledy, nebyl schopný s Warrenem v něčem nesouhlasit. Ani s nikým jiným…
Zadíval jsem se na skrčeného mladíka. Bylo mi ho strašlivě líto od chvíle, co jsem ho poznal a to jsem ho znal už dvanáct let. „Tohle nemusíš dělat, Jamie,“ vzdychl jsem. „Nemusíš se od něj nechat využívat. Máš na výběr.“
Zvedl ke mně safírově modré oči. „Ty máš na výběr, ne já, Danieli. Nikdy jsem neměl.“
„Věci se mění,“ připomněl jsem. Udělal bych cokoliv, abych toho kluka dostal ze zhoubného vlivu smečky. Jenomže jsem nemohl dělat vůbec nic, dokud on sám nechtěl.
„To stačí,“ přerušil nás znuděně Warren. „Odbyl sis svůj inspirativní proslov, ale měl by ses už prostě smířit s tím, že Jamieho duši nezachráníš – on nechce být zachráněn. Jsme jeho rodina. Jsme tvoje rodina, Danieli,“ zdůraznil a probodl mě pohledem.
„Ne, vy jste jen banda lidí, co si myslí, že může jiným organizovat život. Dík moc – já už jednu rodinu mám,“ zavrčel jsem. „A teď mi buď řekni, co mi chceš a vypadni, nebo prostě seber svůj zadek a vypadni.“
„Patříš k nám, Danny,“ prohlásil vážně. „Jsi naší součástí a my jsme tvou. Já jsem vůdce, musíš mě následovat.“
„Prokrista, nevytahuj to zase,“ ohrnul jsem ret, „tohle už jsme si vyjasnili – co se týče tebe, nemusím vůbec nic. A ty to víš.“
„Danny?“ hlesla vystrašeně Meredith a já se na ni otočil. Doteď sledovala náš rozhovor mlčky a já skoro zapomněl, že tam je - tohle jsem rozhodně neměl řešit před ní. Jí se můj zvířecí svět netýkal, nesměla být jeho součástí v žádném ohledu. Neměla se s těmito lidmi nikdy setkat. „Danny, kdo jsou ti lidé?“
Warren vyštěkl smíchy. „Lidé?“ opakoval po ní a podíval se na mě. „To je vtip?“
„Warrene!“ vyštěkl jsem varovně a zvedl výstražně prst. „Mer, všechno ti vysvětlím, jen teď musím…“
Přerušila mě: „Jsi v nějakém gangu, nebo co?“
Vzdychl jsem. „Ne, nejsem v gangu,“ ujistil jsem ji unaveně a protřel si prsty oči.
„My říkáme smečka, drahoušku,“ promluvil znovu Warren.
„Smečka?“ opakovala po něm Meredith a přísně se na něj podívala. „Děláš si ze mě srandu?“
„Náš malý Danny se ti nepochlubil? Ale, ale,“ potřásl hlavou, „lhát vlastní ženě, to se nedělá, mladý muži.“
„Polib si,“ doporučil jsem mu vztekle. „Nic ti do mě není, Warrene a moje žena s tímhle nemá naprosto nic společného.“
„Zatím,“ připustil. „Ale teď k tomu, proč tahle návštěva.“
Konečně, pomyslel jsem si. „Meredith to nepotřebuje slyšet,“ prohlásil jsem nekompromisně.
Warren se rozesmál. „Ale ano, potřebuje. Nebuď tak domýšlivý, můj malý vlčku, nepřijel jsem za tebou.“
„Co?“ vydechl jsem nechápavě.
„Je nás málo a panuje všeobecné přesvědčení, že je nezdravé žít… osaměle,“ při posledním slově se otřásl, jakoby mu po zádech přejel mráz. „Nebo se snad už vrátil tvůj druh?“
Stiskl jsem rty. „Můj alumn není tvůj problém,“ pronesl jsem chladně. Ani můj, zatím. Čekal jsem ho několik měsíců po Athawově smrti, ale čím víc úplňků uplynulo, tím jsem byl klidnější. Jeho rekam se možná ztratil, ale já jsem předpokládal, že ho pohřbili spolu s ním. Navždy. Ať to bylo, jak chtělo, moje myšlenky už několik let patřily jen a jen mně.
„Možná není,“ připustil Warren, „ale i tak tu není s tebou. Nemůžeš svého vlka takto týrat.“
„Co dělám se svým vlkem je moje věc!“ odsekl jsem a sevřel ruce v pěst.
Mávl zamítavě rukou. „Jistě. Ale já jsem přijel udělat nabídku tady tvé ženušce.“
„Mě?“ zajíkla se Meredith. „Co jste proboha zač?!“
Téhle otázky jsem se bál od chvíle, co jsem ji poprvé políbil – co jsi zač. Ne kdo, ale co. Bylo jasné, že z tohohle mi už žádná výmluva nepomůže. Ale říct pravdu? Copak to bylo možné? Ani Jul tomu nevěřila, dokud to neviděla na vlastní oči, jak se měním…
Než jsem se stihl vzpamatovat, Warren už stál před ní. „Dárek na usmířenou za naši nečekanou návštěvu,“ vydechl, a když se pohnul, objevil se v mém zorném poli předmět, který svíral v ruce a houpal s ním Meredith před obličejem.
„Co to je?“ zeptala jsem zmateně a bezděčně pro to natáhla ruku.
„Nešahej na to, Meredith!“ zaburácel jsem zděšeně a vrhl se přes pokoj k ní. Poznal jsem to. Warren jí nabízel rekam. Nabízel jí naše prokletí. To snad nemohl myslet vážně. „Ty zrůdo!“ obořil jsem se na něj a vyrazil mu rekam z ruky – na předloktí mu zůstaly krvavé rýhy od mých drápů. Otočil jsem se na Meredith. „Prosím, řekni, že ses toho nedotkla,“ vydechl jsem otřeseně.
Neodpověděla, jen na mě třeštila oči a i ty poslední zbytky barvy zmizely z jejího obličeje. Vyskočila z křesla a vrávoravě přede mnou začala ustupovat.
Jak se šeřilo, zahlédl jsem v okně svůj odraz. Moje ruce nebyly jediné, které pozbyly lidského vzhledu. Už dlouho jsem neviděl svůj obličej zdeformovaný přeměnou.
Meredith se zády přitiskla ke zdi vedle okna a zoufale lapala po dechu.
Z dálky jsem slyšel Warrenův smích. „Rozkošné,“ poznamenal.
Odvrátil jsem se od svého děsivého obrazu a pomalu se na něj otočil – zuřil jsem. „Jak se vůbec opovažuješ, tu věc donést do mého domu!“ zahřímal jsem. „Je naplněný, ty hajzle!“ Cítil jsem energii vyzařující z rekam na zemi i přes tu Warrenovu.
„Potřebuješ družku, Danieli,“ pokrčil rameny. „Družku, která by tě přivedla k nám.“
„Spousta vlků žije v lidských manželstvích! Prokletí není určeno ženám, Caroline se nikdy neměla stát vlkem a ty to víš! Je to proti přírodě.“
Jeho modré oči nejdřív zezelenaly a potom zežloutly. „Vlk žijící o samotě je proti přírodě,“ procedil skrz zuby. „Já jsem alfa – jsem vůdce a ty mě budeš poslouchat!“
„Svůj boj jsi prohrál, kamaráde, můj alfa nejsi,“ připomněl jsem nebezpečně tiše. „Vypadni z mého domu a už se sem víckrát nevracej, rozumíš?“
„Nebo co?“ odfrkl si.
Ledově jsem mu opětoval pohled. „Nebo nic. Znáš zákony a já ti to přikazuji. Už nikdy nepřekročíš práh tohoto domu.“ Udělal jsem krok stranou. „Odejdi. Hned.“
Chvíli mi vzpurně hleděl do očí, ale potom to vzdal. Nemohl odporovat mému rozkazu – díky šťastné náhodě jsem vůči němu byl dominantní a on s tím nemohl nic udělat. „Jamie!“ vyštěkl a on vyskočil celý ustrašený na nohy, jakoby ho píchla včela.
Warren odkráčel, ale Jamie zůstal stát na rozhraní kuchyně a obývacího pokoje. Slyšel jsem, jak Meredith v rohu přidušeně vzlyká. Tohle jsem nechtěl…
Sklopil jsem oči a sebral ze země rekam, který Warren přinesl. Rozzářil se rudě oranžovou barvou a pálil mě na kůži. Hodil jsem ho přes pokoj Jamiemu, který ho automaticky zachytil, i když letěl mírně mimo. Ihned ho schoval do kapsy, aby se ho nemusel zbytečně dotýkat – i pro mě bylo velmi nepříjemné držet nabitý rekam, natož pak pro něj.
Zvedl ke mně hlavu. „Mrzí mě to, Danieli,“ zamumlal provinile a zadíval se na Mer, která se změnila v uzlíček nervů.
Trhl jsem sebou. „To není tvoje vina,“ zavrtěl jsem hlavou, ale do očí jsem se mu nepodíval.
Slyšel jsem, jak odchází, ale neohlédl jsem se.
Udělal jsem pár kroků a sklonil se ke své ženě. „Mer?“ oslovil jsem ji něžně. Škubla sebou, jako bych na ni zakřičel, nebo ji uhodil. „Už odešli, nemusíš se bát,“ přemlouval jsem ji tiše a natáhl jsem k ní ruku. Lehce jsem se dotkl jejího předloktí, kterým si objímala kolena.
Štítivě se odtáhla a zvedla ke mně oči plné slz. „Nešahej na mě!“ vyjekla a hlas ji přeskočil.
Sklopil jsem oči. „Já ti neublížím, ty víš, že ne.“ Ticho. „Mer, prosím,“ vzdychl jsem nešťastně a znovu k ní natáhl ruku. „Jsem pořád stejný, jako jsem byl před hodinou.“
„Jsi zrůda!“ vyštěkla a podél stěny se ode mě odsunula.
Co na to říct, byly doby, kdy jsem si myslel to samé. „Všechno ti vysvětlím, jen mě prosím vyslechni.“
„Nechci to slyšet!“ zakřičela hystericky a vydrápala se na nohy. „Nechci slyšet vůbec nic!“ Couvala směrem k chodbě.
„Meredith!“ zvolal jsem bezradně a rozhodil rukama. „Já si to nevybral.“
„Ty nejsi člověk!“ zaječela a v obličeji úplně zrudla. Byl to rozdíl proti té naprosté bělosti před chvílí. „Ty jsi… ty jsi…,“ vzlykala.
„Vlkodlak,“ napověděl jsem ji s povzdechem a svěsil ramena. „Prosím, já…“
„Ne!“ vřískla a zajela si třesoucími se prsty do vlasů. „Tohle není skutečné! Není to skutečné!“
„Meredith,“ řekl jsem tiše.
„Prostě ne!“ zakřičela znovu, obrátila se ke mně zády a rozběhla se do své pracovny, div se nepřerazila o vlastní nohy.
„Meredith!“ zavolal jsem za ní odevzdaně, ale odpovědí mi bylo jen cvaknutí zámku, jak zamykala dveře. „Prosím,“ zasténal jsem šeptem a opřel se čelem o zavřené dveře.
Slyšel jsem, jak uvnitř pláče.
Sesul jsem se na zem vedle dveří a opřel se zády o stěnu, hlavu si schoval do dlaní. Už po tisící za posledních třináct let mě napadlo, proč zrovna já. Co jsem udělal tak strašného, že mě stihlo to prokletí?
Proseděl jsem na zemi celou noc a čekal, až se dveře otevřou. Její pláč postupně přešel v neklidný spánek a já poslouchal, jak sténá ze spánku. Evidentně prožívala dnešní odpoledne znova a znova.
Těžko uvěřit, že jsem dnes otevíral dveře s tím, že si promluvíme o dětech…
 
Chystal jsem automaticky snídani, přestože dnes to vypadalo, že budu jíst sám. Meredith stále zůstávala ve své pracovně za zamknutými dveřmi.
Zadíval jsem se na nůž ve své ruce a měl sto chutí s ním Warrena zabít. Stále jsem nemohl uvěřit tomu, že by zašel tak daleko a uvrhl prokletí i na mou ženu. Copak mu něco udělala? Jak vůbec mohl, potom, co každoročně prožívala jeho žena?
Překvapeně jsem zvedl hlavu, když zámek cvakl a poslouchal, jak se její kroky pomalu přibližují.
Byla bledá a světlé vlasy měla rozcuchané. Nepodívala se na mě, když procházela kolem, jen se mlčky posadila ke stolu, dlaně si položila na lesklou desku. Bezdechu jsem se na ni díval a čekal, až znovu začne křičet.
Uběhla nekonečně dlouhá doba, než promluvila. „Je to skutečné?“ zeptala se nakonec naprosto mrtvým hlasem.
Odložil jsem nůž, který jsem dosud svíral, na linku. Trhla sebou, když kov klapl o dřevo. „Co je skutečné?“
„Včerejšek.“
Mohl jsem říct, že ne, že to byl hloupý sen… ale asi bych to nedokázal. „Mě… to mrzí, Meredith,“ sklopil jsem oči.
„Takže…“ odmlčela se a dál pozorovala svoje ruce položené na stole. „Takže,“ začala znovu, „ty jsi vlkodlak, dobře?“
Znovu jsem váhal s odpovědí. „Tak nějak,“ řekl jsem nakonec.
„Tak, nebo nějak?“ Sevřela ruce v pěst.
„Ano, jsem,“ odpověděl jsem jasně a zkřížil si ruce na prsou. „Dokážu se proměnit ve vlka,“ dodal jsem tiše.
„Jen tak?“ hlesla. „To je všechno? Nemusíš to dělat, když nechceš.“
Sklopil jsem oči. „Minimálně ta věc s úplňkem je pravdivá, Mer,“ zamumlal jsem.
„Nemůžeš to prostě nedělat?“ pronesla zamyšleně.
Nevesele jsem se uchechtl. „Prostě to nedělat?“ opakoval jsem po ní. „Myslíš, že jsem se nepokoušel to vrátit? Že si to užívám?“ Potřásl jsem hlavou. „Neproměňuješ se – umřeš. Nelovíš – umřeš. Není to jako držet bezlepkovou dietu.“
„Je to dědičný nebo nakažlivý?“ pokračovala, jako bych nic neřekl.
„Ne,“ houkl jsem a přemýšlel, kam tím míří. Byla chladná, mluvila stroze, jako by šlo jen o holá fakta, ne můj život. „Ta věc, co ti včera Warren dával, je v tom ta kletba. Proto jsem nechtěl, abys na to šahala,“ vysvětlil jsem.
Chvíli mlčky seděla a potom se na mě konečně podívala, v očích měla ledový lesk. „Jak dlouho ten svůj přívěšek máš, Danieli? Nepamatuju si, že bys ho kdy neměl.“
„Bylo mi osmnáct, když jsem ho koupil,“ odpověděl jsem zmateně. „Co…“
Zvedla se. „To jsem chtěla vědět,“ přikývla rozhodně a odešla.
Zůstal jsem stát uprostřed kuchyně. Neměl jsem ponětí, co se zrovna teď stalo, ale měl jsem pocit, že jsem si pod sebou podřezal větev.
Vrátila se už oblečená a učesaná do práce. Chtěl jsem se zeptat, ale předběhla mě.
„Dnes přespím u mámy,“ oznámila mi neosobním tónem. „A zavolám Almě.“ Na několik úderů srdce bylo ticho. „Chci se rozvést.“
 
 
„Hele, vezmu si celý víkend, když se postaráš o moje lidi ve čtvrtek odpoledne a v pátek ráno,“ navrhl Angus, který se točil na židli za stolem v čekárně mé ordinace.
Opřel jsem se ramenem o stěnu a zkřížil ruce na prsou.
„Nějaký žhavý rande?“ zvedl jsem obočí, ale můj hlas zněl nezaujatě. Ve skutečnosti mě to nezajímalo a nechtěl jsem to vědět. Ani mě to nepobavilo jako jindy. Jednoduše jsem na takové myšlenky neměl náladu a ani dost prostoru. Toužil jsem vztekle řvát a do něčeho mlátit, protože můj život v posledních třech týdnech byl noční můrou, která mě zabíjela zaživa. Jenomže já jsem byl Daniel Sulina, klidný veterinář z malého města a ten takové věci nedělá, i když ho vlastní žena považuje za zrůdu a na pracovním mu stole leží rozvodové papíry s jedním rozhodným podpisem čekající na druhý podpis do páru.
„Jasně,“ přikyvoval s jízlivým podtónem. „Ségra pořádá rodinné setkání, abychom poznali jejího snoubence.“
„Greg?“ houkl jsem.
„Nee, Greg už je dva měsíce stará událost, kámo. Tentokrát je to Rodrigo… Nebo tak nějak,“ ušklíbl se.
„Hm,“ zabručel jsem jenom. „Jak chceš,“ pokrčil jsem rameny.
Přestal se točit na židli a chvíli mě upřeně pozoroval. Tvrdě jsem mu pohled oplácel. „Fajn. Něco tě žere a já bych konečně rád věděl, o co jde! Tenhle týden už u mě Meredih byla třikrát na návštěvě - vzpomíná na starý časy. Ne, že bych ji neviděl rád, ale pomalu mi dochází historky.“
Ohrnul jsem horní ret. „Alespoň s tebou mluví.“
Prudce se naklonil dopředu. „O čem to mluvíš?“
„To je jedno,“ potřásl jsem hlavou.
„Ne, není,“ odporoval. „Takhle v prdeli jsi byl naposled, když přišla o to dítě,“ dodal tiše.
To jsem přesně potřeboval slyšet. „Nevrtej se v tom, Angie, vážně. O nic nejde.“
„Jasně, jasně,“ zamračil se na mě. „Jak dlouho se známe? Pětdvacet let? Do hajzlu poznám na tobě, když o něco jde.“
Přejel jsem si rukou po obličeji, jako bych z něj chtěl setřít únavu, ale neodpověděl jsem. Co říct? Mer se na mě nemůže ani podívat, protože mám v těle netvora? Zavrtěl jsem hlavou.
„Danny!“ okřikl mě vztekle. „Přesně tohle,“ zabodl prst do desky stolu, „jsi dělal těsně předtím, než jsi pustil Am k vodě. Mlčel jsi a tvářil se, jako bys nesnášel sám sebe.“
Podíval jsem se na něj. „Meredith…,“ začal jsem, ale potom jsem zase zmlkl.
„Meredith co?“ naléhal na mě.
Vydechl jsem a vzduch mi zapískal přes zuby. „Podala žádost o rozvod.“
Otevřel pusu a hodných pár vteřin na mě zíral. „Cože?“ zeptal se nakonec ohromeně.
„Kruci, nenuť mě to opakovat,“ zavrčel jsem a rukou si nervózně jezdil po temeni hlavy.
„Ale… proč?“
Uhnul jsem pohledem. „Nemůžu o tom mluvit,“ zahučel jsem dutě.
„Je spousta věcí, o kterých nemůžeš mluvit,“ obořil se na mě najednou.
Poslední věc, kterou jsem potřeboval, bylo začít se hádat ještě s ním. „Ne, je to pořád jedna a ta samá.“
„Ta samá, kvůli který si na střední málem vyletěl za absenci, rozešel se s Amandou a vysokou strávil prakticky v celibátu? Kvůli který jsi jezdil na nevysvětlitelný výlety do Tennessee, Brazílie a bůhví kam ještě?“
„Jop,“ přisvědčil jsem. „Přesně ta.“
„Moc rád bych konečně věděl, co je TA věc,“ zabručel podrážděně.
„Nechtěl,“ odsekl jsem. „Meredith to zjistila a nepřiblíží se ke mně na metr,“ přiznal jsem nakonec.
Na okamžik se odmlčel. „Někoho jsi zabil?“ zeptal se opatrně.
„Kdybych někoho zabil, požádal bych tě, abys mi pomohl schovat tělo,“ upozornil jsem ho.
„Fajn,“ uchechtl se, ale potom zvážněl. „Co chceš dělat s tím rozvodem?“
Stiskl jsem rty. „Prozatím doufám, že si to Mer ještě rozmyslí. Nemám právo ji v manželství držet navždy, když nechce. Když se do toho pustí právníci, vlastně to ani nemusím podepsat.“
„Proč si s ní o tom prostě nepromluvíš?“
Probodl jsem ho pohledem. „Copak mě neposloucháš, Angie? Nemluví se mnou! A tím nemyslím, že odmítá řešit barvu záclon. Ona mě ignoruje, když na ni mluvím!“ vyprskl jsem rozhořčeně a rozhodil rukama.
„Ale já to nechápu,“ prohlásil roztřeseně. „Ještě minulý měsíc jste byli nejšťastnější pár na světě.“
„To už je vážně dávno,“ povzdechl jsem si. „Zrovna teď mi to přijde jako v jiném životě.“
 
Domů jsem přišel chvíli před devátou večer. Nečekal jsem, že tam moje žena bude. Večery trávila u přátel, nebo v nemocnici. Někdy, když jsem měl štěstí, jsem ji zastihl ráno.
Proboha jak dlouho jsme mohli takhle žít?
Jenomže sotva jsem otevřel dveře, věděl jsem, že tam je. Vůně jejího šampónu byla příliš koncentrovaná, aby byla někde mimo dům. Z přehrávače jsem slyšel Susan Boyleovou a vzduch čeřila kořeněná vůně červeného vína.
Zůstal jsem stát na okraji kuchyně a zmateně čekal, co se bude dít. Jestli tu přede mnou ležela šance na první skutečný rozhovor po třech týdnech, nechtěl jsem ji propást, nebo to podělat.
Ticho se natahovalo a Meredith zírala na hladinu krvavě červené tekutiny. Nakonec si odkašlala a zvedla ke mně oči.
„Proč nechceš podepsat ty papíry, Danny?“ zeptala se unaveně a znovu sklonila hlavu.
Přešlápl jsem na místě – váhal jsem s odpovědí. „Já tě nemůžu takhle nechat odejít, Mer. Jenom tak zahodit osm let života.“
„Ale já s tebou nemůžu dál žít, když vím, co jsi zač,“ oponovala řezavě.
 Bezradně jsem rozhodil rukama. „Jsem naprosto stejný jako v den, kdy jsme se potkali!“
Přimhouřila oči. „Už tehdy ses choval divně. Chápeš, že jsi něco, co nemá existovat? Jsi proti přírodě!“
„Já si to nevybral,“ upozornil jsem ji dutě.
Najednou sklenička v její ruce praskla a ona vykřikla. Ucítil jsem krev smíšenou s alkoholem. Vyskočila na nohy se syčivými kletbami držela levou ruku dlaní vzhůru. Sevřela sklo příliš pevně a střepy se jí zaryly do dlaně.
„Meredith,“ vyhrkl jsem a přešel k ní. „Ukaž,“ vzal jsem jí za zraněnou ruku.
„Nešahej na mě!“ zavrčela a vyškubla se mi. Rychle kolem mě prošla a zamířila ke dřezu, kde si do rány pustila vody.
Chvíli jsem hloupě stál na místě a snažil se zahnat ten bodavý pocit v hrudi, když mě tak odkopla, i když byla zraněná. Ale pak jsem toho nechal a zamířil do koupelny pro lékárničku.
Stála pořád u linky a prohlížela si ránu. Přes okraj ruky jí kapala do dřezu čerstvá krev.
„Potřebuješ to sešít?“ zeptal nejklidnějším tónem, jaký jsem svedl.
Zamyšleně pozorovala kapičky krve, které se ve zbytku vody čeřily a mířily k odtoku. „Ne,“ odpověděla ostře a otočila se ke mně s podivným pohledem. „Neláká tě to?“ nadhodila nepříjemným hlasem a strčila mi ruku pod nos.
Cítil jsem, jak s sebou můj vlk zazmítal, ale za ty roky jsem si vypěstoval opravdu silné sebeovládání.
S kamenným obličejem jsem její ruku chytil a s pohledem upřeným do jejích očí jsem na ránu nastříkal desinfekci. Trhla s sebou, ale já ji držel pevně. Ne zrovna něžně jsem jí do dlaně připlácl gázu.
„Myslíš, že bych dělal, co dělám, kdybych se s tím neuměl vyrovnat?“ zvedl jsem obočí.
„Ale láká tě to,“ stála si na svém.
Gázu jsem jí připevnil leukoplastí. „Láká mě spousta věcí, které nedělám,“ upozornil jsem ji. „Například neskáču s padákem.“
Dlouhou chvíli mi hleděla do tváře a potom vytrhla svoji ruku z mých prstů. „Podepiš. Ty. Zatracený. Papíry!“ procedila skrz zuby.
„Ne,“ prohlásil jsem rozhodně. „Nevzdám to. Zkus nám dát alespoň šanci, Meredith!“ zaprosil jsem napůl zoufale. „Půjdeme do poradny, přestěhujeme nábytek nebo si pořídíme psa!“
„Psa už přece máme, ne?“ obořila se na mě. „Co na tom, že jsem ho ještě neviděla? Stačí, že se mnou celou dobu spí v jedné posteli!“
Zasténal jsem a opřel se čelem o jednu z horních skříněk. „Co mám udělat, Mer, abych ti to ulehčil?“ zeptal jsem se. „Mám se proměnit, abys mého vlka viděla na vlastní oči? Vysvětlit ti přesně, co ve mně od mých osmnácti žije? Nebo se zasmát a říct, že posledních pár týdnů byl vtip?“
Mlčky stála vedle mě, dokud jsem se na ni neotočil. Oči se jí leskly, jakoby měla na krajíčku. „Danny, co mám udělat, abys mě nechal jít?“ vzlykla.
„Nenechám tě odejít jen tak. Proboha, Meredith, to prostě nemůžu udělat! Musím o tebe bojovat, dokud budu mít jak.“
Neodpověděla, odešla a zavřela se ve své pracovně, ze které teď udělala svoji ložnici. Hloupé, myslet si, že tenhle rozhovor na tom něco změní.
 
 
„Vážně se omlouvám, pane Sulina, měla jsem si ty záznamy projít pečlivěji,“ chytala se za hlavu majitelka farmy. „Ale otec v nich vůbec neměl systém. Účty jsou společně s papíry z hygieny a pracovními smlouvami!“
„Nic se neděje, paní Fergunsonová,“ ujistil jsem ji s úsměvem. „Naočkujeme ty krávy za měsíc, jak bylo v plánu.“
„Nezlobíte se, že jste sem jel zbytečně?“ ujišťovala se nešťastně.
Zasmál jsem se. „Na světě jsou horší věci a odtud je vážně hezký výhled.“
„Ale mohl jste strávit den se svou ženou,“ podotkla. Evidentně si všimla snubního prstenu.
Skoro jsem se znovu zasmál. Bylo to sedm týdnů od Warrenovy návštěvy a mě se stále nedařilo přimět mou ženu, aby stáhla žádost o rozvod, aby se věci vrátily do starých kolejí. Říct, že jsem začínal být frustrovaný, by bylo vrcholem podsázky.
„Moje žena taky přes víkend pracuje,“ prohlásil jsem. I když jsem si nebyl nijak zvlášť jistý, že dnes je to pravda. Meredithiny služby v nemocnici byly naprosto nepředvídatelné. Její soukromá praxe byla jejím hlavním zaměstnáním. Natáhl jsem k farmářce ruku. „Rád jsem vás poznal, paní Fergunsonová.“
„Já vás taky, pane,“ souhlasila a potřásla mi jí. „Nashledanou.“
„Nashle.“
Neměl jsem zrovna náladu strávit den poslouchání ticha doma, takže jsem se stavil u mámy a pak i u ségry. Malá Alice se zrovna naučila sedět a Donna s Rickem se snažili dostat všechnu vodu z bazénu na okolní prostranství.
Nakonec jsem měl docela dobrou náladu, když jsem přijel domů. Dost dobrou na to, abych měl dostatek optimismu na další pokus o rozhovor s Meredith.
Ze stolu v kuchyni jsem popadl jablko a s hlavou plnou myšlenek na dnešní odpoledne s dětmi svojí sestry jsem zamířil do ložnice, abych se převlékl.
Možná, že kdybych se alespoň trochu soustředil na okolí, došlo by mi to dřív, než jsem otevřel ty zatracené dveře.
Očekával jsem, že je Meredith doma. Co jsem neočekával, byla její společnost.
Zůstal jsem stát mezi dveřmi, zíral před sebe a pokoušel se tomu uvěřit. Snažil jsem se na poslední chvíli najít záchranu před pádem do propasti, nad kterou jsem stál, když jsem se díval, jak moje žena a můj nejlepší přítel spí v objetí v mé posteli. Když mi do plic spolu okolním vzduchem pronikal čpavý zápach sexu…
Do krku se mi začaly tlačit žaludeční šťávy a strop s podlahou si vyměnily místo. Opřel jsem se jednou rukou o zárubeň dveří a zalapal po dechu.
Nemohl jsem… Jednoduše jsem tady nemohl zůstat. Nemohl jsem se na to dál dívat. Nemohl jsem se víc dívat na ty dva.
Odpotácel jsem se zpátky do kuchyně a ze šuplíku vytáhl složku papírů. Z plechovky na okraji linky jsem popadl propisku.
Moje ruce se třásly, když jsem podepisoval, co jsem měl. Meredith evidentně přišla na to, co má udělat, abych ji nechal odejít.
Odešel jsem a dveře za mnou zapadly s hlasitou ránou.
V prvním okamžiku jsem se chtěl ztratit ve vlčím nevědomí, jenomže jsem měl strach, že to naprosté ticho tam, by mě lákalo natolik, že bych tam zůstal. Nebo by mi to možná úplně odpálilo moje myšlenky. Potřeboval jsem společnost, která by mě udržela pohromadě.
Strčil jsem do dveří Jerryho baru, aniž bych tam původně vědomě mířil.
Bylo tam prázdno, většina židlí ještě stála na stolech.
„Danny! Není na tebe ještě trochu brzo?“ podivil se Jerry s jednou z židlí v ruce.
Zauvažoval jsem, co odpovědět, ale potom jsem místo odpovědi mlčky přešel k baru, kde jsem se posadil.
„Danny?“ oslovil mě zmateně a chytil mě za rameno.
Trhl jsem s sebou. „Potřebuju se napít,“ prohlásil jsem. Můj hlas zněl naprosto cize.
Pustil mě a obešel bar. „Pivo?“ navrhl.
„Skotskou,“ houkl jsem a zadíval se na své ruce položené na desce baru. Zlatý kroužek na levém ukazováčku. Hloupá cetka, v kterou jsem do poslední chvíle věřil. „Bez ledu,“ zavrčel jsem, když jsem uslyšel povědomý rachot, jak se kostky zmrzlé vody rozpohybovaly.
Jerry přede mě položil skleničku. „Chceš mluvit?“ zeptal.
„Ani náhodou,“ odfrkl jsem si a s okrajem sklenky u rtů, jsem zaklonil hlavu. Možná, když budu pít dost rychle, zastavím směs obrazů v mé hlavě. „Asi bys mi tu nenechal celou láhev?“ nadhodil jsem.
Dolil mi, ale flašku vrátil zpátky do regálu za sebou. „Mám tě rád, ale ne tak moc.“
Jak mi to mohl udělat? Vyrůstali jsme spolu, jeden za druhého by klidně dýchal a on mi pak vrazí kudlu do zad! Jistě, vždycky měl pro Meredith slabost, ale jsou určitě věci… hranice, které… Prsty jsem znovu objal skleničku.
Jerry se znovu pustil do práce okolo baru, nechal mě s mými myšlenkami.
Najednou se mi do zad opřel průvan. Neotáčel jsem se, nezajímalo mě, kdo je další zoufalec v tomhle městě, který chodí do baru před otvíračkou.
„Skvělý,“ zajásal Jerry, „máš tu jednoho přítele na pokec.“
„Tak trochu jsem doufal, že půjdeš sem,“ ozvalo se za mnou.
Sevřel jsem ruce v pěst a vztekle zatnul čelist. „Ty máš ale nervy!“ zasyčel jsem nevěřícně.
„Byls tam,“ řekl rezignovaně.
Pohodil jsem hlavou a dopil zbytek skotské. „V mém domě? Prosím tě, co bych tam dělal? Natožpak ve své ložnici,“ odfrkl jsem si.
„Já… Můžeme si o tom promluvit?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Promiň, na to pravděpodobně nemám dost silnej žaludek, Angie,“ odpověděl jsem znechuceně. „Jerry? Můžu dostat ještě?“ Přistrčil jsem k němu skleničku.
Vzal si ji, ale těkal pohledem mezi mnou a Angusem, který mi pořád stál za ramenem. „Nechcete mi říct, o co tu jde, než se propiješ k otravě alkoholem?“ nadhodil.
„Ne,“ ujistil ho Angus.
„Ojel mi ženu, o to tu jde,“ prohlásil jsem, aniž bych věděl, proč jsem to udělal. Možná prostě abych s ním nesouhlasil. „Můžu dostat tu skotskou?“
Tak ryzí šok jsem opravdu ještě neviděl. „Tos neudělal,“ vydechl Jerry.
Neodpověděl mu. „Danny, nech si to vysvětlit!“ naléhal na mě.
A v tom okamžiku mi myšlenky zkratovaly. V jednu chvíli jsem seděl na barové židli zády k němu a v druhé jsem stál na nohách čelem k němu a rukou sevřenou v pěst jsem mu mířil do obličeje.
Od střední jsem veškeré agresivní sklony v lidské podobě potlačoval, ale teď to šlo nějak mimo mě a já ho vší silou praštil do obličeje.
Zavrávoral do zadu, přikryl si rukama obličej a výraz v očích, které na mě třeštil, byl víc než jen překvapený.
„Jestli jsi to nepochopil, my dva jsme spolu skončili,“ upozornil jsem ho znechuceně, hlas se mi třásl vztekem.
 
Na pohotovosti i přes pokročilou hodinu panoval ruch.
„Uvědomuješ si, jak děsně trapný je, že sis zlomil záprstní kůstky, zatímco jemu jsi akorát rozbil ret?“ zahučela Juliana, která se opírala o stěnu metr ode mě. Byla poněkud rozladěná, že jsem ji vytáhl z postele sotva se jí podařilo uspat Alice.
Zadíval jsem se na zarudlý hřbet pravé ruky a povzdechl si. „Víš co, momentálně mě spíš trápí, že se mi rozpadlo manželství,“ upozornil jsem ji. „A myslím, že byly spíš jen naražený, dokud jsem na ně nezačal přenášet čtvrtinu tělesné váhy.“
„Vlci chodí po čtyřech, to je mi ale novinka,“ zamračila se na mě. „Proboha, kdy jsi tak zblbnul?!“ Pohodila vlasy.
Potřásl jsem hlavou. „Nenavážej se do mě, sestřičko,“ vzdychl jsem, „už tak mám mizernej den.“
Vrátila se sestra se sádrou a začala mi ruku uvězňovat do bílého krunýře.
Juliana se zašklebila: „Vzhledem k tomu, že tu dlahu budeš mít několik týdnů, by sis na mizérii měl zvykat.“
„Dík, to fakt pomáhá,“ zavrčel jsem. Bylo nemožné nejít do práce a já opravdu potřeboval obě ruce. „Kolikátého vlastně je?“ vzpomněl jsem si najednou. Vždycky je totiž možné klesnout ještě hloub.
„Třináctého září,“ odpověděla mi zdravotní sestra nepřítomně, aniž by ke mně zvedla oči.
„Proč?“ vyzvídala Jul.
Seskočil jsem ze staničního lůžka. „Za týden je úplněk,“ zahučel jsem. „No to bude vážně paráda.“
Objala mě kolem ramen, když jsme vedle sebe kráčeli přes parkoviště k jejímu autu. „Neboj, jeden vynechaný úplněk tě nezabije.“
Zaklonil jsem hlavu a zadíval se na jasné noční nebe se zakulacujícím se Měsícem. „Asi nezabije, ale do dvou týdnů budu vypadat jak chodící mrtvola.“
„Jako kdybys teď vypadal o něco líp,“ rýpla si a odemkla auto.
Unaveně jsem se na ni podíval přes střechu jejího Peugotu. „Ty dnes vážně nemáš náladu na utěšování, co?“
„Ne, ale půjčím ti Donniny panenky, abys v noci nebyl tak sám, co říkáš?“
„Že radši přespím u mámy,“ procedil jsem skrz zuby zuřivě, protože se mi podařilo zapnout bezpečnostní pás až na potřetí.
Juliana vycouvala z parkovacího místa a podřadila. „Dobře, promiň,“ vzdychla, „už žádné vtípky.“
Zabořil jsem se do sedadla. „Řekni, co jsem udělal špatně, Jul, hm?“ nadhodil jsem temně.
Trhla rameny. „V prvé řadě sis vzal holku svýho kamaráda. Bylo otázkou času, kdy ti to vrátí.“
„Dík, ségro,“ odfrkl jsem si a zavřel oči. „Cítím se teď mnohem líp,“ dodal jsem ironicky.
„Hele, Danny, jsou tři ráno. Soucítit s tebou budu, až se vyspím,“ ujistila mě. „Pro teď ti musí stačit moje láskyplná společnost, nějaký prášky proti bolesti a pokoj pro hosty.“
 
Zůstal jsem u ségry celou neděli, ale stejně jsem se do svého domu musel nakonec vrátit - potřeboval jsem čisté oblečení, abych mohl v pondělí do práce.
Vypadalo to tam děsivě stejně, až na čistě povlečenou, zastlanou postel, na které jsem nehodlal spát, poloprázdné skříně a Meredithinu absenci - nechala mi vzkaz na záznamníku, že ji to mrzí a že zůstane u matky, než vyřídíme všechno okolo rozvodu.
Nemohl jsem vydržet v domě, kde jsem na každém kroku viděl střípky svého rozbitého života; práce pro mě díky zlomené ruce, Sylvii a všem těm soucitným pohledům lidí, kteří ke mně vodili svá zvířata, byla zlým snem; nemohl jsem ani uvolnit napětí skrz proměnu… Takže jsem se vrhl do jedné z nejhorších fází svého života s vážně mizernou náladou.
 
Věděl jsem, že bude docela těžké udržet se o úplňku v lidské podobě, ale pokud jsem nechtěl složitě vysvětlovat, kde jsem přišel o dlahu, popřípadě si s rukou udělat ještě něco horšího, než už jsem měl, nic jiného mi nezbývalo.
Páteční večer jsem strávil s kamarádem burbonem, takže jsem se v sobotu probudil chvíli po deváté s docela velkým hlavobolem.
Divné bylo, že než jsem přešel těch pár metrů z obýváku do kuchyně, abych spláchl vysušené hrdlo vodou, bolest se vystupňovala téměř k hranici snesitelnosti a hruď se mi sevřela v prudké křeči, že jsem se tak tak zachytil okraje linky, abych nespadl na zem.
Trvalo hodnou chvíli, než sevření povolilo a já se mohl znovu nadechnout.
Otřeseně jsem se svezl k zemi a lapal po dechu. Něco podobného už jsem jednou zažil – když umíral Athaw, jenomže tohle nemohlo být to samé. Athaw byl mrtvý a nebyl jsem kletbou spojený s nikým jiným, jehož smrt bych mohl cítit.
Zadíval jsem se na svůj rekam, který zářil ostře červenou barvou, což moc často nedělal. Za dobu co jsem ho měl, se to stalo sotva třikrát…
Než jsem se ale stihl zamyslet nad tím, co to mělo před chvílí znamenat, bolest se vrátila a něco jakoby mi trhalo mozek i plíce zároveň.
Trvalo to sotva deset vteřin a najednou bylo všechno pryč, jako kdyby se to nikdy nestalo.
Nevěděl jsem, co přesně ty křeče způsobilo, ale byl jsem si zatraceně jistý, že to má co dělat s vlkodlačí kletbou. Takže jsem strávil velmi produktivní den tím, že jsem procházel všechny svoje zápisky týkající se kletby a hledal vysvětlení, zatímco vlk uvnitř mě doslova šílel, aby se dostal z mého lidského těla…
Nechal toho chvíli před setměním a já vyčerpaně usnul uprostřed papírů, ve kterých jsem nenašel odpověď, protože jsem nechtěl vidět to nejjednodušší vysvětlení.
Už jsem nebyl sám, neměl jsem myšlenky sám pro sebe – Athawův rekam se našel…
NEJNOVĚJŠÍ KAPITOLY:
1. - 5. kapitola VSK
(15. 4. 2015)
Musíte hledat, ale jsou t

9. kapitola SDG 
(7. 2. 2015)
Oblíbené stránky
Něco jako dvojče blog. Múžete si vybrat, nové kapitoly budou stejné tady i tam.
Fanfiction a jiné...

 
On autor byl vůl a překladatel není, rozumíte, proto to tak je.

- Jan Werich -
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one