Zdravím Vás,
ať už jste sem zavítali z webovky veilofmystery, která začala blbnout, nebo jste noví čtenáři. Na tomhle blogu najdete několik povídek, ať už s tématikou z těch starších Twilight fanfiction nebo novějších fantasy originálních nebo polooriginálních příběhů. Ať už je to jakkoli - vítejte a dobře se bavte!

Vaše Hollis
Než jsme se vymotali z nejbližšího okolí letiště, kde panoval hrozný zmatek, ani jeden z nás nepromluvil. Seděla jsem na sedadle spolujezdce s rukama obmotanýma kolem pasu, hlavou jsem se opírala o opěradlo a dívala se na Dannyho, který soustředěně koukal před sebe, aby se orientoval v nepřehledném městském provozu. Měla jsem pocit, že jsem ho neviděla celé roky a ne pár měsíců, a tak jsem ho doslova hltala očima a užívala si jeho přítomnost. Zároveň jsem ale přemýšlela nad místem, kam jsme zrovna jeli a co nás tam čeká.
Vypadalo to, že než se dostaneme do centra, kde měl být imigrační úřad, čeká nás nejméně hodina cesty.
Daniel zastavil na červené a ohlédl se po mě s maličko otráveným výrazem. „Pořád na mě zíráš, Tino,“ upozornil mě.
„Promiň,“ hlesla jsem jenom a sklopila oči.
„Prokrista, už je to tu zas!“ zvolal a zvedl oči v sloup. Naskočila zelená a on se znovu rozjel, ale pokračoval: „Neomlouvej se pořád. Nejsi tu ještě ani hodinu a už mi s tím lezeš na nervy.“ Říkal to s veselým podtónem, ale já se přesto cítila ještě provinileji.
Vzdychla jsem a vyhlédla z okna. „Co víc mám říct? Cítím se jako ten největší zločinec na světě, kvůli tomu, co se chystáme udělat.“
Odfrkl si. „Zase taková katastrofa to není. Nechystáme se nikoho zabít, prostě budeme jen maličko lhát federálním agentům. Hlavně neimprovizuj nějakými nereálnými výmysly.“
„Jako třeba?“ nadhodila jsem s lehkým úsměvem, i když to nevyznělo tak škádlivě, jak jsem chtěla – spíš to vyznělo jako by mi někdo dal ránu do žaludku.
Prudce dupl na brzdu, když auto před námi udělalo to samé, aby nesrazilo chodce, který ignoroval vyznačené přechody. „Jako třeba, že jsme spolu měli první sex v trávě v meandru u řeky,“ procedil skrz zuby a zuřivě pronásledoval nezodpovědného muže očima.
Nemohla jsem si pomoct a ušklíbla jsem. „V tvé hlavě jsme spolu měli sex, ano?“ Tentokrát to znělo přesně tak ironicky, jak mělo.
Střelil po mě krátkým pohledem, než se znovu obrátil k vozovce. „Bez komentáře.“
Stiskla jsem rty a zrudla až po kořínky vlasů. „A najednou toho vím víc, než jsem chtěla,“ zabručela jsem si polohlasně.
Nakrčil nos. „Děláš, jako bys nikdy nečetla moje myšlenky. Víš, co chci.“ Zhluboka se nadechl a stočil auta do rychlejšího pruhu, který v té chvíli zpomalil. Frustrovaně zafuněl: „Prostě jsem tím chtěl říct, že máš improvizovat jednoduchými, předvídatelnými odpověďmi – zvýší to pravděpodobnost, že oba odpovíme stejně.“
„Co se stane, když neřekneme to samé?“ zeptala jsem se stísněně.
Dlouho mlčel. „Nevím,“ řekl nakonec. „Já nevím.“
„Bojíš se?“ hlesla jsem tiše. Sjel z hlavní cesty na vedlejší silnici a neodpovídal. „Danny?“
„Než jsi přišla, málem jsem odešel z letiště,“ přiznal s hlasitým povzdechem. „V životě jsem neporušil zákon.“
„Já taky ne,“ souhlasila jsem. „Alespoň, co vím.“
Zaparkoval na jednom z mála z volných míst na přeplněném parkovišti a vypnul motor. Otočil se za sebe a ze zadního sedadla si vzal tašku. Já jsem měla tu svoji dole pod nohama.
„Tak pojď,“ pobídl mě rozhodně a opřel se do dveří.
Když jsem vystoupila z auta, měla jsem srdce v kalhotách. Musel tu paniku v mých očích vidět, protože přešel ke mně a objal mě kolem ramen. „Bude to dobré, uvidíš,“ uklidňoval mě. „Není nic, co bychom o sobě nevěděli.“
Opřela se o něj, zatímco jsme v objetí šli k velké tmavě šedé budově. „Ale vymysleli jsme si celý náš vztah.“
Zafuněl a pustil mě. „Celý ne. Nech toho. Jde na tobě úplně vidět, že lžeš. Začni to považovat za pravdu, jinak nemáme nejmenší naději.“
Neodpověděla jsem a mlčela jsem, i když jsme přišli k přepážce a odevzdali svoje doklady. Zdálo se, že každé slovo, které vypustím z pusy, dělá celou věc horší, a kdyby to mělo být ještě o kapičku horší, byl by to horor.
Několik minut na to pro nás přišla postarší úřednice, která nás odvedla do vyšších pater. Měli jsme domluvenou schůzku, takže jsme nemuseli čekat v narvané hale, jako stovky ostatních lidí různých národností. Když jsme čekali, než pro nás někdo přijde, dívala jsem se na zoufalé obličeje některých snědých žen s havraními vlasy, které seděly u stěny, a myslela na to, jaké mám vlastně štěstí.
Stáli jsme s Dannym ve výtahu u stěny a úřednice stála zády k nám před námi. Mlčky mě chytil za ruku a sevřel mi prsty. Zvedla jsem k němu vděčně hlavu a usmála se. Najednou jsem nepochybovala o tom, že to dnes dobře dopadne.
Úřednice se na nás ohlédla těsně předtím, než se dveře výtahu otevřely.
„Vy běžte sem, slečno Berková,“ ukázala na druhé dveře vlevo. „Pan Ferenz za vámi hned přijde.“
Přikývla jsem a ohlédla se na Dannyho. Mírně se na mě usmál. „Bude to v pohodě,“ ujistil mě a držel moje prsty, dokud jsem od něj nebyla tak daleko, že se naše ruce rozpojily.
Stáli s úřednicí u dveří, dokud jsem je za sebou nezavřela.
Místnost byla malá, s velkým šedivým stolem, u kterého stály čtyři židle, dvě na každé straně. Stěny byly vymalovány na bílo, ale i ta bílá barva byla už zašlá do šeda a místnost nerozveselil ani obrázek orla naproti velkému oknu. Nervózně jsem procházela kolem stěn s rukama obmotanýma kolem těla a snažila se uklidnit. Teď bylo důležité, abych byla naprosto klidná a zvládla všechno co nejlíp. Úředník, na kterého jsem čekala, na mě nemohl poznat nervozitu.
Dveře zavrzaly a já sebou trhla. Vešel vychrtlý mužíček s nepříjemným krysím obličejem.
„Do-dobrý den,“ vykoktala jsem ze sebe a zoufale se snažila popadnout dech.
Střelil po mě přísným pohledem. „Sedněte si,“ poručil mi otráveně místo pozdravu. Měl nepříjemný, chladný hlas.
Poslechla jsem a zapadla na nejbližší židli. On si sedl naproti mně a rozložil před sebou stoh papírů, které s sebou přinesl.
„Takže, slečno Borková…,“ začal.
„Berková,“ opravila jsem ho, než jsem se stihla zamyslet.
Podíval se na mě. „Co prosím?“
Zrudla jsem. „Berková, ne Borková,“ zamumlala jsem potichu. „Jmenuju se Berková.“
Zamžoural do papírů. „Martina Berková,“ řekl pomalu.
„To je moje první jméno,“ vyhrkla jsem a až potom, mi došlo, jaká to byla hloupost.
Zíral na mě jako na idiota. Ruce si složil pod bradou. „Skutečně? Přijde mi neobvyklé.“
„Je docela normální… V mojí zemi.“
„Teď chcete být občankou Spojených států amerických,“ upozornil mě.
Byl mi nesympatický a to ve mně vyvolávalo nutkání se s ním hádat. „Chci být s Danielem, k tomu potřebuju občanství. To je celé. Neznamená to, že přestanu být Češkou.“
„Československá republika byla součástí SSSR.“
„To byla,“ přisvědčila jsem opatrně. „Před dvaceti lety.“
„To znamená, že vy jste komunistický režim ještě zažila,“ dedukoval.
Nakrčila jsem nos. „Byla jsem dítě. Co to s tím má společného?“
„Hlásíte se ke komunistické ideologii?“ vyštěkl nepřátelsky.
Odtáhla jsem se, kam až mi to opěradlo židle dovolilo. „Ne,“ řekla jsem zmateně. „Vůbec se do politiky nepletu.“
„A vaše rodina?“ pokračoval.
„Jako jestli chodí k volbám?“ divila jsem se.
Zvedl vysoko obočí. „Máte problém s angličtinou?“
Zamračila jsem se. „Ne, mám problém s tím, že ze mě děláte komunistu. Říkám vám, že mě politika nezajímá.“
„Proč si myslíte, že z vás dělám komunistu?“ zeptal se s ledovým klidem.
Zakryla jsem si na pár vteřin obličej rukama. „Má tohle všechno nějakou souvislost s mojí svatbou s Danielem?“
„Má?“
„Ne,“ odsekla jsem. „Já ani nevím, jestli on volí demokraty nebo liberály.“
„Nemyslíte si, že byste to měla vědět, než si ho vezmete?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Nemyslím. Myslím si, že pro náš vztah je daleko důležitější, že je kvůli mně ochotný tohle podstoupit, než to, jakého prezidenta volil.“
„Jak to myslíte, že to podstupuje kvůli vám? Do toho svazku chcete snad vstoupit oba,“ připomněl mi ostře.
Zatím jsem se nenechala vynervovat – nemyslela jsem to tak. „To ano, jen vím, že kdyby byla jiná možnost, jak bychom mohli být spolu, Danny by si další manželství hodně rozmyslel.“
„Víte, proč se jeho první manželství rozpadlo?“ Upřeně se mi díval do obličeje.
Pohled jsem mu opětovala. „Manželka ho podvedla s jeho nejlepším přítelem.“
„Nenapadá vás, co ji k tomu vedlo?“
Zjistila, že je vlkodlak. „Tak dobře jeho ženu neznám, ale ti tři měli složité vztahy už na vysoké.“
„Myslíte jeho bývalou ženu.“
Vždyť jsem to řekla. „Ano – Meredith.“
„Znáte ji?“
„Potkaly jsme se.“
„Co přesně myslíte těmi složitými vztahy?“ rýpal dál.
Zhluboka jsem se nadechla a uhladila si vlasy za uši. „Podle toho, co mi Danny řekl, se s ní seznámil v době, kdy chodila se svým současným manželem a nějakou chvíli se o ni přetahovali.“
„Nemáte strach, že ten trojúhelník je stále živý?“
Zvedla jsem obočí. „Řekla bych, že víc rozbitý už být nemůže. Meredith prý s Angusem čeká dítě… Můžu se zeptat…?“
„Já pokládám otázky,“ přerušil mě vztekle.
Zvedla jsem v sebeobraně ruce. Začalo mi docházet, že přehadovat se s úředníkem, který má momentálně v rukou můj osud, není ten nejlepší nápad. „Jistě,“ souhlasila jsem pokorně.
„Nyní přistoupíme k dotazníku,“ oznámil mi protáhle a položil na ostatní papíry modrošedou složku.
Dalo mi to velkou práci nezvednout obočí – jestli to doteď nebyl dotazník, tak co to potom bylo? Zahřívací kolo? Poposedla jsem na židli a přikývla jsem.
„Uvědomujete si, že pokud vaše odpovědi s panem Sulinou nebudou stejné, vaše zásnubní vízum bude okamžitě zrušeno a vy budete opět vyhoštěna?“
Zamračila jsem se. „Velice živě.“
„Výtečně. Kdy jste se seznámili?“
Nadechla jsem se. „Poprvé jsme spolu mluvili 16. října 2008,“ řekla jsem rozhodně.
„Kdy jste přijela do Spojených států amerických?“ pokračoval okamžitě.
„V květnu 2009.“
„Kdy přesně?“ zavrčel.
Zafuněla jsem. „29. května.“
„A přijela jste přímo za panem Sulinou.“ Znělo to spíš jako oznamovací věta než otázka.
„Ano, přijela jsem za ním. Chtěla jsem na nějakou dobu do zahraničí. Díky němu jsem tu možnost měla,“ zalhala jsem lehce.
„Zaplatil vám cestu?“
„Ne. Nabídl mi, že u něj můžu bydlet,“ opravila jsem jeho předpoklad.
„Co od vás za to požadoval?“ zeptal se stejně monotoniím hlasem jako před chvílí.
Tentokrát mi obočí vyjelo vysoko k čelu. „Nic. Starala jsem se mu o domácnost. Když jsem začala pracovat u něj v ordinaci, dávala jsem mu část platu jako nájem.“
„Jak velkou částku?“
„Nižší, než kdybych si někde pronajala byt,“ zamračila jsem se na něj a zkřížila si ruce na prsou.
Nevšímal si mě a nahlédl do papírů. „Pan Sulina kvůli vám propustil svoji předchozí laborantku paní Cameronovou – udržovali jste v té době už intimní vztah?“
Podívala jsem se na okamžik stranou. „Ne,“ řekla jsem a podívala se zpátky na něj. „Paní Cameronová je matka jeho bývalé ženy. Po jejich rozvodu se chovala neprofesionálně. Daniel ji propustil, když zjistil, že mám dostatečné vzdělání a jsem schopná pracovat místo ní. Hledal novou laborantku delší dobu.“
„Bakalářský titul, který jste získala v České republice, tu není uznáván,“ připomněl mi otráveně.
„Já to vím. To ale neznamená, že ty znalosti nemám.“
„Kdy se váš vztah k panu Sulinovi změnil?“
„Začalo to být jiné, když se rozešel se svou přítelkyní a mě opustil přítel. Takže někdy letos v lednu.“
„Proč vás přítel opustil?“ vyštěkl okamžitě, jak jsem domluvila.
Zazírala jsem na něj a snažila se potlačit bolestivé vzpomínky, které ve mně jeho otázka vyvolala. „Má to nějakou souvislost s Danielem?“ hlesla jsem přidušeně.
„Odpovězte!“
Probodla jsem ho pohledem. „Oženil se s mojí spolužačkou ze střední školy,“ odpověděla jsem chladně. „Jste spokojený?“
„A vy jste ho okamžitě vyměnila za pana Sulinu.“
„Ne, jen jsem ho začala brát jako muže.“
Úředník se ušklíbl. „Předtím to pro vás byla žena?“
Zamračila jsem se na něj ještě víc. „Ne, byl to můj kamarád. Nepřemýšlela jsem o něm jako o sexuálním objektu.“
„A vy předpokládáte, že u něj to bylo stejné?“
Přikývla jsem. „Jeho chování ke mně se změnilo.“
„Jak?“
Unaveně jsem si třela prsty čelo. „Díval se na mě, když jsem něco dělala. Všímal si, co mám na sobě. Nosil mi kytky. Tohle kamarádi nedělají.“
Nezareagoval na to, jen znovu nahlédl do papírů. „Prožila jsem hodně vážných vztahů, než jste potkala pana Sulinu?“
Skousla jsem si ret. „Ne.“
„A chcete se vdávat.“ Díval se na mě jako na úplnou blbku.
„Nechci. Už jsem vám to říkala, chci být s Danielem a tohle je jediná možnost, vzhledem k tomu, že jsem z Evropy. Až bude nějaké vízum na to, abychom spolu mohli chodit, budu pro všema deseti.“ Až bude nějaké vízum na to, abych mohla být v Americe, dokud mě nepřijmou do smečky, nebo na to, aby byl můj děda naživu.
Ušklíbl se. „Skvěle, dám to k projednání parlamentu,“ řekl sarkasticky. Ztuhla jsem, zatímco on znovu začal studovat svoje lejstra. „Povězte mi o rodině pana Suliny. Znáte je?“
„Znám jeho matku a sourozence,“ přikývla jsem.
Zadíval se na mě. „Otce ne?“
Snažil se mě nachytat? To si vybral špatnou oblast. „Jeho otec zemřel před dvěma lety na infarkt. To jsem neznala ještě ani Daniela.“
„Tak tedy ti ostatní, co mi o nich můžete říct? Je vám někdo z nich blízký?“ Posunul si na nose brýle.
„Přátelím se s Dannyho starší sestrou Julianou. Má tři děti – Ricka, Donnu a Alice. Někdy s nimi a jejím manželem Frankem společně trávíme čas.“ Napadlo mě, že to zní, jako bych se to odněkud naučila. Snažila jsem se z hlavy vydolovat nějaké podrobnosti. „Alice budou tři a je Jul hrozně podobná. Ale Rick s Donnou jsou světlovlasí po Frankovi.“ Bezděčně jsem se usmála, když jsem si na ně vzpomněla. Už se mi po dětech stýskalo.
Nenechal mě se v nostalgii plácat dlouho. „Co víte o jeho dalších sourozencích?“
„Jeho mladší bratr Samie, je policista.“ Po tváři se mi roztáhl další široký úsměv. „Rád si ze mě utahuje… i když to asi ze všech. Má takovou hrozně radostnou povahu. I když to je možná jeho orientací. Je to jediný gay, kterého znám.“ Pokrčila jsem rameny.
„Bratr pana Suliny se nejmenuje Samie,“ zarazil mě ostře pan Ferenz.
Zvedla jsem oči v sloup. „Jasně, jmenuje se Samuel, ale jediný, kdo mu tak říká je Danielova matka.“
„Co mi můžete říct o ní?“
Nahrbila jsem se. „Nemá mě ráda. Myslí si, že jsem pro Dannyho moc mladá a moc blonďatá.“
„Blonďatá myslíte hloupá?“ ujišťoval se nezaujatě.
Ušklíbla jsem se. „Ne, myslím tím: ne hispánka.“
Nekomentoval to – pro jednou. „Kdy jste se s jeho rodinou setkala poprvé?“
Položila jsem obě ruce dlaněmi na stůl. „S Jul jsem se potkala hned první den – vyzvedla mě na letišti. Rose – jedna z Dannyho mladších sester – přišla pár dní po mém příjezdu na návštěvu. S Mary, Samem a Carmen jsem se seznámila na oslavě narozenin dvojčat.“
„Kdo vás pozval?“
„Daniel. Chtěl, abych poznala jeho rodinu.“
„A co vaše rodina?“
Zarazila jsem se. „Co je s nimi?“ zeptala jsem se opatrně.
„Jaký mají vztah k panu Sulinovi?“ upřesnil netrpělivě.
Pokrčila jsem rameny. „Líbí se jim, myslím. Když jsem…“ Zhluboka jsem se nadechla. „Když jsem musela odjet, vzal si dovolenou a jel na tři týdny k nám. Danny je velmi přátelský – je těžké nemít ho rád. Ani moje matka na něm nenašla moc chyb.“
„A jaké tedy má chyby?“ Ani ke mně nezvedl oči od svých papírů, zatímco si do nich něco psal.
„Moje matka?“ Tak trochu jsem doufala, že konečně začne pokládat konkrétnější dotazy. Nějaké, na které budou snadné odpovědi.
Podrážděně se na mě podíval. „Slečno Borková…“
„Berková,“ přerušila jsem ho.
Ignoroval mě. „Jste ve velmi vážné situaci. Být vámi, beru to vážně.“
Stiskla jsem rty. „Já to beru velmi vážně,“ ujistila jsem ho rozhodně a zkřížila si ruce na prsou. „Snažím se vám odpovídat, jak nejlíp umím. Nechci, aby došlo k nedorozumění.“
„Ptám se, co na panu Sulinovi není dokonalé. Jizvy, alergie…“
Zamyslela jsem se nad tím. „Je alergický na křen, i když myslím, že ho spíš jenom nemá rád. Má malou jizvu nad rtem, z jedné rvačky na střední.“ Celkem zásadní rvačky s Warrenem, která ovlivnila spoustu věcí v jeho dalším životě. „A na ukazováčku a prostředníčku levé ruky.“ Udělala jsem nehtem přes oba prsty čáru. „Asi od nože. Jednu má taky na hlavě ve vlasech, ta nejde vidět. Ve třinácti mu operovali slepé střevo.“
Zuřivě si škrtal něco do svých poznámek. „Tetování?“ zeptal se, když skončil.
Usmála jsem se. „Ne. Říká, že nehodlá umřít tak brzo, aby si mohl dovolit něco trvale nakreslit na kůži, že v životě není nikdy nic napořád.“
„Jakou má rád hudbu?“
Vzpomněla jsem si na cédéčko, které jsem mu koupila k narozeninám, které leželo v mojí kabelce. „Má rád staré písničky – jazz a tak, moc se v tom nevyznám. Dost často poslouchá Sinatru, pár písniček od Johnyho Cashe. Nějaké ty starší rockové písničky, ale spíš balady. Podle něj musí mít písnička melodii a příběh.“
„Nejoblíbenější skladba?“
Zavrtěla jsem se. „Těžko říct. Těch posledních pár týdnů, co jsme byli spolu, jsme pořád dokola poslouchali Close to me, od Cure. Třeba se mu začala líbit jiná, zatímco jsem byla pryč.“
„Co barvy?“
„Jako které barvy má rád?“ Úředník na mě jen vyčkávavě hleděl. Povzdechla jsem si. „Světlé. V jeho domě je všechno světlé kromě pokoje, kde jsem spávala. Chodí v oblečení ve světlých barvách, má jen opravdu málo tmavších kousků.“
„Oblíbené jídlo.“ Zdálo se mi, že vždycky jen čeká, až domluvím, aby mohl vyštěknout další otázku.
„Enchiladas. Má rád mexická jídla.“
„Promoval s vyznamenáním?“
Zarazila jsem se nad tou prudkou změnou tématu. „Ne,“ řekla jsem zmateně, „jeden předmět mu nevyšel.“
„Co ho na vás rozčiluje?“
Chvíli jsem na něj koukala s pootevřenou pusou. „No totiž…,“ vykoktala jsem nakonec, „zmínil něco o tvrdohlavosti?“ Znělo to skoro jako otázka.
„Co na vás má rád?“
Prudce jsem vypustila vzdych. „No to nemám nejmenší tušení. Řekla bych, že láska není ten nejracionálnější stav mysli,“ dodala jsem maličko výsměšně.
Něco si odškrtl. „V jakém oblečení spává?“ Konečně jsem si všimla, že ty otázky čte z papíru. Nevím, proč jsem si myslela, že už alespoň některé zná zpaměti.
Pokrčila jsem nad tou banalitou rameny. „V bavlněném triku a v kraťasích nebo teplácích. Záleží na ročním období.“
„Sportuje?“
Přikývla jsem. „Běhá. A většinou chodí v sobotu s Petem do posilovny.“
Podíval se na mě přes obroučky brýlí. „Kdo je Pete?“
„Pete Sorbon, je to jeho kamarád.“
„Znáte hodně jeho přátel?“ Pořád se díval na mě, tohle pravděpodobně neměl předepsané v papírech.
Položila jsem ruce na stůl a propletla si prsty. „Znám ty, se kterými se posledních dvou letech stýká.“
Nechal to být a vrátil se k dotazníku. „Čeho se podle vás pan Sulina bojí?“
Toho, že jeho rodina zjistí, že je vlkodlak a budou ho považovat za monstrum. To jsem říct nemohla, ale s asociací na jeho rodinu jsem si vzpomněla, jak jsem při své první návštěvě v rezidenci Sulinových spadla do bazénu. Usmála jsem se. „Neumí plavat. Jako malý se málem utopil, tak se bojí hluboké vody.“
„Mívá zlé sny?“
„Kdo nemá?“ zahučela jsem temně.
„Víte, o čem jsou?“
Zadívala jsem se na jediné okno v téhle místnosti. „Zdává se mu o možných špatných koncích některých věcí, co se mu v životě staly.“
„Jakých,“ naléhal zarputile.
Zhluboka jsem se nadechla. „Jeho sestra Juliana,“ začala jsem pomalu, „měla lety nehodu. Napadlo ji zvíře. Zdává se mu, že zemřela a je to jeho vina. Například,“ dodala jsem upjatě a doufala, že se nebude ptát na další Dannyho noční můry.
„Má s ní blízký vztah?“
Zvedla jsem obočí. „Je to jeho sestra, jistě že s ní má blízký vztah. Ale ano, jsou si velmi blízcí.“
„Jistě,“ souhlasil a jel propisku po okraji jednoho papíru, dokud se u jednoho řádku nezastavil. „Jak si pan Sulina připravuje kávu?“
„Doma si dělá instantní s mlékem. Z kavárny má rád oříškové cappuccino bez cukru,“ odpověděla jsem bez zaváhání.
„Nesladí?“
„Ne. Prý to potom chutná jako cukr, ne jako káva. Nesladí si ani čaje. Nemá vlastně moc rád sladkosti obecně.“
„Proč ne?“
„Nevím,“ zavrtěla jsem s úsměvem hlavou. „Zatím je to pro mě jedna z mnoha záhad jeho duše.“
Probodl mě ostrým pohledem. „Tenhle rozhovor je o tom, co o něm víte.“
Úsměv mi ze rtu zmizel a já se prudce narovnala. Už mi docela došla trpělivost a já spustila klidným, i když sem tam maličko nejistým hlasem: „Vím o Danielovi spoustu věcí. Znám ho tak, že vím, jak dlouho si čistí zuby. Vím, jak s ním mluvit, když je protivný. Znám jeho nejoblíbenější sbírku básní, i to, že nesnáší kolečka od sklenic na dřevě stolu. Vím, že mu víc vadí, že přišel o nejlepšího přítele, než že ho opustila žena. Vím, jak potřebuje být dobrý v tom, co dělá ať je to cokoli. Tím hloupým dotazníkem nemůžete zjistit, jak blízcí si jsme, protože všechny ty odpovědi se dají naučit. Ale to, co máme my s Dannym, to se naučit nedá. Prostě to tam je, ať už tomu chcete věřit, nebo ne.“
Skončila jsem a zároveň cítila, jak se mi do tváře žene červeň. Nemohla jsem uvěřit, že jsem takhle vyjela. Copak jsem se úplně zbláznila? S takovou nám povolení k svatbě určitě nedají…
Úředník na mě vyčkávavě hleděl, a když jsem zmlkla, s naprosto klidným výrazem nahlédl do papírů a pokračoval. „Jaké zvířata chová pan Sulina ve svém bytě…?“
 
NEJNOVĚJŠÍ KAPITOLY:
1. - 5. kapitola VSK
(15. 4. 2015)
Musíte hledat, ale jsou t

9. kapitola SDG 
(7. 2. 2015)
Oblíbené stránky
Něco jako dvojče blog. Múžete si vybrat, nové kapitoly budou stejné tady i tam.
Fanfiction a jiné...

 
On autor byl vůl a překladatel není, rozumíte, proto to tak je.

- Jan Werich -
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one