Zdravím Vás,
ať už jste sem zavítali z webovky veilofmystery, která začala blbnout, nebo jste noví čtenáři. Na tomhle blogu najdete několik povídek, ať už s tématikou z těch starších Twilight fanfiction nebo novějších fantasy originálních nebo polooriginálních příběhů. Ať už je to jakkoli - vítejte a dobře se bavte!

Vaše Hollis
Domem burácela hudba a všude možně se svíjela lidská těla do jejího rytmu. Prakticky každý držel v ruce velký červený kelímek s pivem.
Otráveně se rozhlížela kolem ze svého místa v rohu se svým dosud plným kelímkem a přemýšlela, co tu sakra dělá. Hloupý večírek. Tak strašně se snažil být děsivý výzdobou, až se stal děsivý svým obsahem. Ať žije Haloween!
Koukla na hodinky a znovu poslala Annu do horoucích pekel – tolik k oněm pár minutám, které se změnily ve dvě hodiny.
Pokusila se chvíli pohupovat v kolenou jako všichni ostatní, ale potom to zase vzdala. Nebyla správný typ pro tyhle akce. Nebyla typ pro žádné akce. Ale Anna ji sem stejně donutila jít, i když dobře věděla o její společenské neschopnosti, protože pronásledovala svůj nejnovější objev a momentálně s ním pravděpodobně byla zašitá v nějaké ložnici v domě vysokoškolského bratrstva, které pořádalo tuhle párty.
Někdy jí záviděla její život, který byl jednou velkou jízdou. Jednoho kluka za druhým a hlavně žádnou lásku. Ona to měla přesně naopak. Jen jeden kluk za celou vysokou a pár týdnů opravdové lásky. Tak si to alespoň myslela, dokud nezmizel v prachu s jejím srdcem a panenstvím. Co taky mohla čekat? Až na přetrvávající vadu řeči byla úplně obyčejná. Do tohohle rohu se přesně hodila.
„Hej! Vlčice!“ zakřičel někdo blízko ní, takže ho slyšela i přes burácející hudbu. Trhla sebou a zděšeně se rozhlédla. Ještě daleko dřív, než se naučila chodit, věděla, že tohle tajemství je důležitější víc, než cokoli v jejím životě. Tajemství její rodiny…
Třeštila chvíli oči na kluka, co stál před ní, a nechápala, co od ní chce. Dokud si nevzpomněla na hloupou papírovou masku, co Anna strčila do košíku v papírnictví, když se na poslední chvíli rozhodly jít na Haloweenskou párty. Respektive Anna se rozhodla a ji stáhla sebou. Měla na obličeji psí masku, i když někomu, kdo v životě neviděl živého vlka, to mohlo připadat i jako vlk. Ten kluk měl na sobě fotbalový dres. Asi taky vyrazil na večírek na poslední chvíli.
„Ty nemluvíš?“ podivil se fotbalista a vypadal opravdu zmateně.
Potřásla hlavou a na chvíli sklopila oči k zemi, ale pohled se jí zaseknul na hladině jejího netknutého pití. A došlo jí to. Tohle byla párty. Párty v maskách. Mohla být kýmkoli, kým jen chtěla. Pro tuhle noc mohla být jako Anna.
Pokusila na něj vrhnout svůdný pohled zpod řas, přesně jak to dělala její kamarádka. „Při pohledu na tebe mi došla slo-slova.“ Nejen, že to, co pronesla, bylo naprosto stupidní, ale evidentně ani takhle debilní větu nemohla pronést v kuse.
Zasmál se, ale neznělo to posměšně. Ten rámus to ale mohl hodně zkreslit. „To vidím,“ pokýval hlavou. „Postáváš tu v rohu, abys měla lepší přehled, nebo tě to tu prudí stejně jako mě?“
Překvapeně na něj vykulila oči. On opravdu pokračuje v konverzaci! „Ro-rozhodně možnost dvě.“ Nejradši by se nakopla. Copak bylo tak těžké pronést jednu větu bez zadrhnutí?
„Jak se…“ Začal, ale zbytek věty zanikl, když nějaký zastydlý puberťák pustil do přehrávačů skladbu nějaké deathmetalové kapely, která byla sotva moderní před 20 lety.
„Cože?!“ zakřičela na něj v marné naději, že ji uslyší.
Zavrtěl hlavou a s obličejem staženým zlostí ji popadl za nadloktí a táhl ji s sebou davem. Když se ocitli venku před domem, kde bylo o poznání tišeji, přestože hudba zevnitř byla pořád slyšet, vytrhla se mu. Pivo, které pořád držela, vyšplíchlo a promočilo jí rukáv. „Co si to dovo…“
„Promiň,“ přerušil ji. „Nebylo tam slyšet slova.“
Zvedla vysoko obočí, pořád podrážděná. „Tak ses rozhodl mě unést?“ zeptala se uštěpačně.
„Ano,“ souhlasil bez okolků. „Stejně ses nebavila.“
„Ani s tebou se nebavím,“ odsekla. „Jdu zpátky,“ prohlásila rozhodně a vykročila zpátky k domu. Udělala sotva krok, když si uvědomila, že poslední tři věty pronesla bez zakoktání. A že ten zmetek měl stejně pravdu. Otočila zpátky, pořád tam stál a napůl se usmíval. „Proč bys se mnou chtěl mluvit?“
Pokrčil rameny. „Líbí se mi tvoje maska. Je originální.“
„Je z papíru,“ podotkla podrážděně.
„Jasně,“ souhlasil. „V tom je část její originality. Pořád lepší než starý fotbalový dres ze střední.“ Zatahal za svoje triko.
„Takže… Co ty jsi zač? Nabu-bubřelý sportovec?“ Zrudla až po kořínky vlasů, když znovu zadrhla. Tohle ho spolehlivě odradí. Jako všechny ostatní.
Andělsky se usmál a pokrčil rameny. „Jsem dyslektik, těžko se dostat na výšku za excelentní esej. Tak jsem to vzal přes sport.“
Trochu se uvolnila, když zavětřila spřízněnou duši. „Kvůli svý vadě řeči jsem taky odpískala kariéru právničky.“
„Vada řeči kvůli nějakýmu traumatu?“ nadhodil bezelstně. „Promiň,“ vyhrkl, když se na něj upřeně zadívala. „Psychologie.“ Ukázal si palcem na hruď.
Musela se zasmát. „Od spo-sportovce k psychologii – to jsi ušel dlouhou cestu.“ Vypadalo to, že je rád, že se na něj nezlobí, ale přesto pořád zvědavě. Povzdechla si. „Moje logopedka tvrdí, že je to čistě fyzická záležitost. Na-narodila jsem se br-brzo s…“ Zhluboka se nadechla. „Bylo to komplikovaný. Podle všeho mám štěstí, že to neodnesla jiná část mozku.“ Zarazila se, tohle rozhodně nebylo téma na nezávazný rozhovor. „Promiň,“ sklopila oči. „Nevím, proč ti to vykládám. Měla bych jít… Ahoj.“
„Vlčice!“ zavolal na ni, ale ona se neotočila. Neušla ale ani pár metrů, když ji doběhl a chytil ji za ruku, aby ji zastavil. „Počkej. Nechceš zajít na kafe? Já nekoušu,“ dodal a ona se rozesmála.
„To-to proto, že to já jsem zlý vlk. Ty jsi jen hloupý sportovec/psycholog, co zve cizí holky na kávu uprostřed noci.“
„Důležitý je, že nejsem Červená Karkulka,“ pronesl zcela vážně a vykročil spolu s ní ulicí.
Usmála se. „To byla vždycky moje nejoblíbenější pohádka. Jenže jsem fandila vlkovi.“
„To je jasný,“ souhlasil. „Máš přece poškozenej mozek.“ Šťouchl do ní, aby dokázal, že žertuje. „Navíc já nenapíšu čitelně větu, zatímco ty ji nevyslovíš. Výborně se doplňujem.“

Probudila se v cizí posteli, v cizím pokoji a zcela rozhodně v cizím triku. Posadila se, prohrábla si prsty dlouhé hnědé vlasy a nešťastně se podívala na muže spícího vedle ní na břichu. Přinejmenším se mohla utěšovat myšlenkou, že když už skončila v posteli někoho, koho potkala na pochybném večírku, byl to alespoň kus.
Přikryla si obličej rukama a předklonila se v tichém zoufalství. Tohle nedělala. Nebyl to její styl. Neměla tušení, jak se zachovat. Tiše se vytratit, nebo sportovce probudit?
Navzdory tomu, jak úžasný byl večer s ním, a to i předtím, než spolu skončili v posteli, nepředpokládala, že by toužil po pokračování halloweenského úletu. To zcela jistě ne. Nebyla typ holky, o které se takoví jako on zajímají.
Tiše vyklouzla zpod deky a začala sbírat svoje oblečení. Když si oblékala propínací svetr, zjistila, že několik knoflíků chybí. Vztekle zavrčela, zmuchlala ho do kuličky a znovu si natáhla jeho dres. Jestli ho bude postrádat, měl smůlu. Ten svetr dostala od táty. S teniskami v ruce se vykradla z pokoje a opatrně za sebou zavřela dveře.
Teprve na chodbě se zhluboka nadechla a obula se. Potom utekla z bytu, který vypadal jako pravé doupě tlupy studentů, jak nejrychleji mohla. Díky bohu nepotkala žádného z jeho spolubydlících…


„Co budeš dělat?“ zeptala se ponuře Anna a prstem píchala do už mírně zašedlých dětských botiček, které měla za tkaničky pověšené na zrcadle.
„Ne-nevím,“ vzlykla zoufale a rozhodila rukama. „Tá-tá-tá…“
„Tu-du-du-dum,“ doplnila za ni poťouchle Anna.
C.D. se na ni zuřivě zamračila. „Moc vtipný,“ vyštěkla. „Táta mě zabije.“
„Zbožňuje tě,“ zavrtěla hlavou. „Jsi jeho sladká holčička.“
„Jeho sladká zbouchnutá holčička,“ procedila skrz zuby a praštila sebou na postel. „Zničí ho to. Jsem to jediný, co má.“
„Tak teď tě má ve dvojbalení. Prokristapána nejsi první, ani poslední, který se to stalo, Canis. Uklidni se.“
„Mám se uklidnit?“ zvolala pobouřeně a znovu vyskočila na nohy. Ten hloupý těhotenský test pořád držela v ruce. „Ty střídáš kluky jednoho za druhým a ještě tě žádnej nezbouchl. Za to mně se to podaří hned s druhým, se kterým se vyspím a ještě přes kondom.“
Anna pokrčila rameny. „Občas prasknou. Proto beru navíc prášky. A nedělej ze mě děvku!“ varovala ji jen tak mimochodem.
„Co-co mám teď jako dělat?“ zeptala se C. D. se slzami v očích. „Tohle je prostě katastrofa.“
„Tak běž na potrat, když z toho máš takový stresy,“ navrhla s ledovým klidem Anna. „Navíc šťastnýho tatínka skoro neznáš. Mělo by to být nejlepší řešení. Prostě se stala nehoda, můžeš to vyřešit a zapomenout na to.“
Canis se na kamarádku otočila s blesky v očích. „Taky jsem nehoda. Nepůjdu na potrat. Moje máma taky nešla a díky tomu spolu teď tady mluvíme.“
„V tomhle se tvoje máma nedá brát jako vzor správnýho úsudku,“ odsekla Anna. „A ty to dobře víš.“
C. D. ztuhla. Nemohla uvěřit, že vytáhla to nejosobnější, co jí kdy svěřila, právě v tuhle chvíli. „Vypadni,“ řekla tiše, ale jasně. Z jejího hlasu odkapával led.
„Sid…,“ začala Anna omluvně.
„Vypadni,“ zopakovala, aniž by se na ni podívala.
„Promiň.“
Když slyšela, jak klaply dveře, otočila se k zrcadlu, kde předtím seděla její kamarádka se slzami v očích. Za jeho rámem byla zastrčená odrbaná fotka ženy, která si před zakulaceným břichem držela fotku z ultrazvuku. Byla to jediná fotka, na které byla společně se svou matkou. Protože její matka věděla, že ji C. D. zabije a přesto ji nechala žít. Tak jaké měla ona teď právo zabít dítě, které v ní bylo, když sama dlužila někomu život…

„Kdo sakra jsi?“ zeptal se podrážděně T. J. holky, která před ním seděla v kavárně u stolku. Čekal Vlčici, kterou potkal o Halloweenu a ne nějakou blonďatou barbínu. Ale ona přesto měla jeho dres, se kterým zmizela z jeho pokoje i dívka, kterou týdny marně hledal.
Zakřenila se na něj. „Přijde na to. Zatím mi můžeš říkat Dobrá víla. Tedy pokud chceš najít holku, co ti sebrala tohle triko.“ Postrčila k němu přes stůl dres.
Zkřížil si ruce na prsou a zamračil se na ni. „Tak zaprvý – kdes ho vzala ty? A zadruhý – co mi chceš?“
Nevinně se usmála. „Takže ty ses sem hnal přes celej kampus, jen abys dostal zpátky kus zpocenýho hadru? No v tom případě můžu i s jejím telefonním číslem odejít, co?“
„Zůstaň sedět,“ poručil ji ostře T. J. a chvíli na ni nasupeně zíral. „Proč teď?“ zeptal se nakonec. Celé týdny bylo všechno marné a najednou se zdálo, že konečně má nějakou stopu. Jen to zatím moc nechápal.
Zasmála se. „Dalo mi trochu práci tě najít a i tak jsem to stihla v rekordním čase. Navíc jako její dobrá kamarádka vím, že s tebou chce mluvit, i když ona si to zatím ještě nemyslí.“
Nasupil se tak, že se mu obočí spojilo dohromady. „Začni už konečně mluvit normálně. Co chceš? Co jsi zač? A co má krucinál tohle všechno znamenat?!“
Blondýna si povzdechla. „Jsem Anna. Jsem kamarádka Sid. Vím, co se mezi váma stalo, jenomže ona by za tebou nikdy nepřišla. Není ten typ na románky na jednu noc, takže to fakt těžce nese.“
„Sid… To znamená Sidney? Jmenuje se tak?“
„Ne,“ zasmála se. „Tak jí říkám jen já, ale má děsný jméno a ještě děsnější zkratku jména.“
„Který je…?“ povzbuzoval ji T. J. otráveně.
„C. D., aneb Canis Deanny. Tvrdí, že její otec nebyl sjetej, ale kdo by tomu věřil, když tak pojmenuje jediný dítě…,“ žvatlala, ale on ji na chvíli přestal vnímat, když mu došla skrytá ironie její halloweenské masky.
Přerušil ji uprostřed věty. „Cos myslela tím, že se mnou chce mluvit, ale ještě o tom neví?“
„Jak by řekl klasik: To ti poví ona,“ zakřenila se na něj. Vzala jeden z ubrousků a načmárala na něj fixou číslo. „Zavolej jí. Pozvi ji na rande a buď hodnej.“ Podala mu ho a vstala. „Jo! A ani slovem mě nezmiňuj.“
„Počkej!“ zavolal na ni, když už byla skoro u dveří. Otráveně se na něj otočila. „Díky.“ Zamával popsaným ubrouskem a nechal ji odejít. Evidentně neměla v úmyslu mu poskytnout jakékoli další informace o své kamarádce. C. D. – kdo dá dítěti takovéhle jméno?
Ještě chvíli zůstal sedět u stolu a pohrával si s ubrouskem v prstech, než se zhluboka nadechl a vytáhl z kapsy telefon.
„Haló?“ ozval se na druhé straně nejistý hlas. Nebyl si podle něj jistý, že je to ona, ale přinejmenším to mohl zkusit.
„Vlčice?“ zeptal se nejistě a bez dechu čekal na odpověď.
Na druhé straně bylo dlouho ticho. „K-kdo volá?“ zněla vyděšená odpověď.
Vypustil vzduch, který nevědomky zadržoval. Byla to ona. „Jsem T. J., potkali jsme se o Halloweenu. Vzpomínáš…“
„Kdes vzal tohle číslo?“ přerušila ho mrazivě. „Co mi chceš?“
Zmateně se zamračil. Její očividné nepřátelství ho rozčilovalo. Nic jí neudělal. „Já jsem tě jen…“
„Už mi nevolej,“ poručila mu ostře a spojení se přerušilo.
… chtěl ještě vidět, dodal v duchu.

Canis se zapřela koleny do svého kufru, aby ho přinutila zavřít se a přitom poslouchala nekonečný monolog, který vedla Megan o svém nesnesitelném šéfovi.
„Víš, Megan, tvůj p-problém je, že kromě táty a strejdy Jamieho považuješ každého chlapa za blbce,“ přerušila ji udýchaně, když se jí podařilo zavazadlo zavřít a stáhnout z postele na zem. Matně ji napadlo, jestli by vůbec takovéhle věci měla ve svém stavu dělat.
Když si sedala k zrcadlu, u něhož ležel telefon, na kterém bledě svítil strop Megininy ložnice, aby si před odjezdem naposledy prohrábla vlasy kartáčem, měla položenou ruku na břiše.
„Když už mluvíme o tátovi,“ zamumlala zamyšleně, čímž jí znovu přerušila uprostřed věty, aniž by si to uvědomila. „Tak t-t-trochu by se mi hodilo, kdybys mi s ním pomohla.“
„Pomohla ti ho svázat a nechat uprostřed lesa napospas divokým zvířatům?“ nadhodila Megan poťouchle.
„Megan!“ okřikla ji Canis unaveně. Na tohle opravdu neměla náladu. „Já to myslím vážně. Jsem v p-p-průšvihu, potřebuju, abys mi pomohla zvládnout tátovu reakci.“
„Co jsi udělala? Nechala sis propíchnout obočí? Zlatíčko, to už dávno není moderní.“
Hlasitě povzdechla. „Víš co? Zapomeň na to,“ odbyla ji, vstala a sebrala z opěradla židle sako. „Musím už jít.“
„Počkej!“ vyhrkla Megan. „Řekni mi, co jsi provedla. Nebo vybuchnu zvědavostí, než se vrátíte z Louisiany!“
Canis se zarazila. „Nejedeš t-taky? Nebudeš s námi na svátky?“
„Ne. Jedu domů.“
„Kam domů?“ nechápala C. D., co si pamatovala, bydlela Megan a Jamie s nimi, nebo nejvíc půl hodiny cesty daleko od jejich domu. Nikdy jí nepřišlo na mysl, že by to mělo být nějak jinak. Uvědomovala si sice, že takové uspořádání nepatří k nejtradičnějším, přesto považovala členy otcovy smečky za neoddělitelnou součást svojí rodiny.
Megan se temně zachechtala. „I když to tak posledních 20 let nevypadalo, mám vlastní rodinu, drahoušku. Můj děsnej táta v létě zemřel a máma zrušila moje vyhnanství.“
„Promiň, tak jsem to nemyslela,“ zamumlala Canis rozpačitě, vzala telefon do dlaně, popadla kabelku a kufr a zamířila ke dveřím pokoje. „Jasně, že strávíš Vánoce v Texasu. Já jen, že jsi vždycky byla s námi. Je to jen změna.“
„Hele, ty alespoň nebudeš celou tu dobu poslouchat narážky na vnoučata,“ podotkla kysele Megan.
C. D. se zarazila s klíči v ruce. „No to si myslíš ty,“ zabrblala polohlasem. „Já opravdu musím končit – když nevyjedu hned, ztvrdnu v zácpě a uletí mi letadlo.“
„Dobře, holčičko. Myslíš, že bys mohla počkat s tou jobovkou na Dannyho, než u toho budu? Hrozně mě baví koukat se, jak se rozčiluje.“
Canis zvedla oči v sloup a zamknula pokoj. „Tak alespoň je-jednu z nás. Ještě ti zavolám, až budu mít víc času. Papa.“
„Pa.“ Obrazovka telefonu, který držela v ruce, zčernala. Pár vteřin na něj konsternovaně zírala, než ho s povzdechem hodila do kabelky. Opravdu si musela pospíšit, jinak ji smete příval studentů odjíždějících na svátky stejně jako ona, ráda mívala větší časovou rezervu, než bylo na letištích povinné.
Vláčela za sebou kufr po nerovné cestě a zároveň se snažila vydolovat z kabelky klíče od auta, v tom se jí někdo postavil do cesty a ona musela zastavit, aby do něj nevrazila.
„Já… Cože?“ vyjekla, když zvedla hlavu s konečně nalezeným klíčem od auta. Před ní stál fotbalista z Halloweenu… se kterým čekala dítě. A on to nevěděl.
„Ahoj,“ vyhrkl.
Sevřela klíče v ruce tak pevně, až se jí bolestivě zaryly do kůže. „Co-co tu dě-děláš?“ vykoktala.
„Říkala jsi, ať nevolám – tak jsem přišel osobně.“ Tvářil se hrozně vítězoslavně, že na to přišel.
Zamračila se na něj. „To-to-to jsi vážil cestu zbytečně. Nechci tě ani vidět.“ Pokusila se ho obejít, ale znovu se jí postavil do cesty.
„Proč?“
V krku jí bublalo zoufalství. Nemohla se na něj ani podívat a on ji nechtěl nechat odejít. „Proč mě prostě nemůžeš nechat být?“ potřásla bezmocně hlavou.
Zkřížil ruce na prsou a zamračil se. „Já ti nevím, měl jsem takovej pocit, že ta noc něco znamenala.“
„To-to ses pletl,“ oznámila podlaze. „Nech mě být.“
Vydal podivný zvuk, znělo to, jako by zavrčel. „Nechám, když mi to řekneš do očí. Možná si pak nebudu připadat jako taková děvka,“ rozhodil vztekle rukama.
Zarazila se. „T-tak to není,“ hlesla potichu. „Koukni,“ začala o poznání smířlivěji.
„T.J.,“ doplnil ji stroze, „tak se jmenuju.“
„T.J.,“ přikývla. „Nejde o tebe. Jen by ses ode mě prostě měl držet dál. Ro-rozumíš? Nic od tebe nechci a ty se do tohohle průšvihu nechceš zaplýst, věř mi.“
Zkřížil si ruce na prsou. „Proč bych měl, když mi ani neřekneš, o co jde?“
Upřeně se mu zadívala do očí. Byl jeho otec, měl právo to vědět. A taky měl právo na zbytek života ve sladké nevědomosti. Zavrtěla hlavou. „Nechceš to vědět,“ vzdychla. „O-opravdu už musím jít.“
Znovu se jí postavil hbitě do cesty. „Opravdu to chci vědět,“ stál si na svém tvrdohlavě. „A nedám ti pokoj, dokud mi nedáš jeden jediný rozumný důvod, proč jsi mě odhodila jak kus špinavýho hadru.“
„Fajn!“ vyštěkla a rozhodila bezmocně rukama. „Tady to máš – jsem těhotná! Spokojen?“
Ztuhl a chvíli jen ohromeně lapal po dechu. „S…,“ dostal ze sebe po chvíli.
„S tebou,“ prohlásila rozhodně.
Chvíli na ni tupě zíral. „Víš to jistě?“ zeptal se hloupě.
Ušklíbla se. „Že jsem těhotná – jo. S tebou – jo, vzhledem k tomu, žes byl je-jedinej za poslední rok a půl.“
Vytřeštil na ni oči. „Sakra,“ hlesl a sesul se na obrubník, kde sklíčeně zůstal sedět s rukama v dlaních. „Sakra!“ zopakoval. „Vždyť jsme měli…“ začal.
„Já vím,“ souhlasila C.D., pustila kufr a sedla si vedle něj. „Ne-nechtěla jsem ti to říkat, p-p-protože mám tak nějak pocit, že není nutný ti kvůli j-jedný chybě ničit celej život, ale asi je do-dobře, že to víš.“ Podívala se na něj. „O-opravdu od tebe nic nechci.“
Opětoval jí pohled. „Ale jsi těhotná.“ Říkal to, jako by jedině to, že to bude dost často vyslovovat nahlas, udělá celou věc skutečnou.
„Jo,“ přikývla.
Znovu několikrát zanadával, než se k ní zase otočil. „Proč jsi mi to nechtěla říct?“
Canis si povzdechla. „Nechám si ho.“
Zvedl vysoko obočí. „To je důvod proč to neříct? Myslím, že by to mělo být právě naopak.“
„Ne-nechci, abys měl pocit, že mi něco dlužíš. Je to moje věc.“
Zamračil se na ni. „Chceš říct naše dítě.“
Taky se na něj zakabonila. „Moje dítě. Nic od tebe nechci,“ zopakovala. „Ne-nemusíš se starat.“
„Naše,“ prohlásil T.J. rozhodně. „Já se starat budu.“
Zvedla se z obrubníku a popadla svůj kufr. „O to se tě ni-nikdo neprosí. Za-zapomeň na mě.“
Taky už byl na nohou a hněv z něho sálal na všechny světové strany. „Ty jsi prostě neskutečná!“ vykřikl. „Co si o sobě myslíš?! Nejdřív mi řekneš, že se mnou budeš mít dítě a pak ať na tebe zapomenu? Copak ti přeskočilo?“
Lidé na parkovišti kolem nich se začali zastavovat a otáčet.
C.D. narvala svůj kufr do svého auta, než se na rozzlobeného mladíka obrátila. „Přestaň být melodramatický,“ okřikla ho. „A-až ti to projde hlavou, je-ještě rád utečeš. Tak mi dej pokoj. Už tak budu mít s tátou dost problémů. Natož abych do toho pletla tebe, když si to pak ro-rozmyslíš.“
„Neznáš mě,“ zavrtěl hlavou. „Já neutíkám. Postarám se o vás. O vás o oba.“
Z jeho umanutého výrazu bylo jasné, že to myslí opravdu vážně. Na chvíli zavřela oči, aby si uspořádala myšlenky. „Co takhle, kdyby sis to přes svátky rozmyslel?“ navrhla pomalu. „Po-pokud budeš i pak mít o ten bordel zájem, moje číslo m-máš.“
„To mám,“ přisvědčil a zuřivě zatínal čelist. „Nerozmyslím si to,“ prohlásil pevně.
Podívala se na něj přes střechu auta a musela se usmát. „Připomínáš mi mýho tátu.“ Myslela to jako pochvalu, i když v tuhle chvíli měla ze svého otce hlavně strach. „He-hezký svátky, T.J.“

Canis stála před matčiným hrobem po otcově boku, aniž by promluvila jediné slovo. Ruce v kapsách měla položené na svém břiše a myslela na svoji matku a na to, že i ona se kvůli ní dokázala svému muži postavit. Jenže do ní byl otec bláznivě zamilovaný. Na chvíli si vzpomněla i na T.J. a jeho pevné odhodlání. Byla zvědavá, jestli o něm ještě někdy uslyší.
„Půjdeme?“ zeptal se jí dutým hlasem otec, který stál vedle ní. I po víc jak dvaceti letech, každou návštěvu hrobu těžce nesl.
Zavrtěla hlavou. „Běž napřed, chci tu být chvilku sama, tati.“ Neměla nejmenší tušení, jak mu o svém stavu řekne a to už byli v Mandeville druhý den. Nic jí neodpověděl, ale slyšela, jak odchází.
Sklonila se a položila ruku na chladný náhrobní kámen. „Fakt bych ocenila, kdybys tu teď byla, mami,“ řekla tiše. „Víc, než kdy jindy.“
Zavřela oči a chvíli bezhlesně odříkávala modlitbu. Když zvedla konečně hlavu, zmateně se pokoušela zaostřit na stín, který zahlédla mezi dvěma zkroucenými borovicemi asi dvacet metrů od ní. Přísahala by, že tam viděla bílou vlčici…
Ale nikdo a nic tam nebylo, samozřejmě. Bílá vlčice odešla spolu s její matkou, když se narodila.
Zhluboka se nadechla, naposledy se rozloučila a vydala se za svým otcem, který na ni už nepochybně čekal.
Ukázalo se, že zas až tak nestrádal. Několik metrů od hřbitovní brány mluvil s nějakou ženou. Pomalu se k nim vydala, a ohromilo ji, když na otcově tváři zahlédla úsměv.
„C.D.!“ zamával na ni a jeho společnice se na ni otočila. Byla to hezká žena okolo padesátky, blondýna. Nějak vzdáleně jí byla povědomá, ale v tomhle městě strávila dětství a potkala spoustu lidí, kteří jí z hlavy zmizeli ve chvíli, kdy se odstěhovali do Texasu.
„Ahoj, Canis,“ usmála se na ni ta žena. Překvapilo, že jí říká jejím prvním jménem. To prakticky nikdo nedělal. „Asi si mě nepamatuješ. Já jsem Meredith Finchová.“ Natáhla k ní ruku.
Zdvořile jí podala tu svoji. „Dobrý den. Ne, nepamatuju, paní Finchová.“
„Mer se o tebe starala, když ses narodila. Je doktorka,“ objasnil až nějak moc horlivě otec.
„Hm,“ protáhla C.D. nezaujatě. „Dobře. Počkám v autě, ok?“ nadhodila. Neměla nijaký zvláštní zájem se plést do jeho rozhovoru s touhle Meredith. Chtěla se s ní rozloučit, ale předběhla ji.
„Počkej, zrovna jsem Dannyho… tvého tátu,“ opravila se rychle, jako by Canis nevěděla, jak se její otec jmenuje křestním jménem, „zvala dnes k nám na večeři. Doufám, že přijdete oba.“
C.D. se zděšeně otočila na otce. Celý víkend se ho snažila nějak dostat dost daleko od rodiny, aby měla příležitost k tomu dost nepříjemnému rozhovoru, a teď přijde o další večer, který měl být jen jejich, kvůli téhle ženské?
„S-s-slíbil jsi mi, že si promluvíme,“ vyčetla mu tiše.
Zatvářil se omluvně. „Zlatíčko, můžeme si promluvit třeba zítra. Meredith s Angusem jsem neviděl už roky.“
Ta odporná ženská ji objala kolem ramen. „Neboj se, Toby – můj syn - taky přijel na svátky ze školy. Určitě si budete rozumět.“
C.D. se kysele ušklíbla a vyvlékla se jí. „Jo, supr. Už se nemůžu dočkat,“ prohlásila kousavě.
„Canis!“ okřikl ji pobouřeně otec.
Zamračila se, byla protivná a věděla to. „Omlouvám se. Ráda jsem vás po-poznala, paní Finchová,“ zahuhlala, aniž by se na ni podívala a vyrazila k autu.
Ještě slyšela svého otce, jak se za ni omlouvá, když jí v kapse zavrněl telefon. Vytáhla ho a otevřela zprávu, která přišla. Byla v ní jen čtyři slova: Vezmeš si mě, Vlčice?
Podívala se na číslo a musela se zasmát. Bylo to poprvé, co se jí od té doby, co ho naposled viděla, ozval. Ale i tak nepočítala, že o něm ještě uslyší. Zavrtěla hlavou a odepsala: Žádost o ruku v esemesce… Jsi opravdový romantik.
Za chvíli přišla odpověď: Pracuju na tom. Neodpovědělas.
A neodpověděla ani na tuhle zprávu, ale nálada se jí jakoby mávnutím kouzelného proutku zlepšila.

C.D. obešla auto a zkřížila si ruce na prsou, když následovala otce k velkému starému domu, podobnému tomu po babičce, kde bydlela teta Mary, a ve kterém trávili s otcem svátky.
„Začínám mít pocit, že se rozhovoru se mnou prostě vyhýbáš,“ křikla k otcovým zádům rozzlobeně.
Otočil se na ni. „Cože? Ty už se mnou zase mluvíš?“ Zamračila se na něj. „Ani nevím, proč se tak vztekáš,“ upozornil ji otráveně. „Tohle je ta nejotravnější vlastnost, co jsi po matce zdědila.“
„Jsem si jistá, že k-kdyby moje máma byla tahle tvoje Meredith, nestěžoval by sis,“ odsekla. „Nikdy jsi mi ne-neřekl, že jsi před mámou už jednu ženu měl, proč asi.“
Otcův obličej se nasupil. „Kdo ti to řekl?“
Canis se podívala stranou. „Teta Rose,“ přiznala úsečně.
Daniel si odfrkl. „Samozřejmě, kdo jiný.“ Potřásl hlavou, přešel přes velkou dřevěnou verandu a zazvonil. „Byl bych rád, kdybys to dnes večer nevytahovala.“
Ušklíbla se. „Jak si přeješ,“ sykla, pevně rozhodnutá přetrpět celý večer mlčky. Alespoň se nebude ztrapňovat koktáním.
Otevřela jim Meredith s pusou plnou úsměvů. „Tady vás máme. Pojďte dál,“ pobídla je a otevřela dveře dokořán. „Toby! Pat!“ křikla směrem ke schodišti vedoucímu z haly někam do horních pater. „Odložte si. Angie se každou chvíli vrátí. Vždyť víš, jak to chodí,“ otočila se omluvně k otci Canis a natáhla ruce pro jejich kabáty.
Úsměv jí opětoval a přikývl. „Nemůžu říct, že by se mi po tomhle stýskalo.“
Canis periferním pohledem zaznamenala přítomnost dalších osob na odpočívadle schodiště a vzhlédla. V témže okamžiku se málem sesula k zemi. Vedle dívky sotva za pubertou stál T.J. a zíral na ni stejně ohromeně jako ona na něj. Co tady u všech svatých dělal?
„Vlčice,“ vydechl a několikrát zamrkal, jako by se snažil odehnat přelud.
„Co to…“ zabrblal nechápavě otec a vzhlédl taky.
„Tady jste,“ zvolala Meredith. „Pojďte pozdravit návštěvu.“ Ale všichni zůstali stát.
„Cos to říkal?“ zeptal se nebezpečným tónem Daniel s pohledem upřeným na T.J..
Překvapeně se na něj otočil, jako kdyby si ho teprve teď všiml. „Já totiž…,“ začal.
„Tati,“ skočila mu C.D. do řeči a chytla ho za nadloktí. „Ne…“
„Danny,“ ozvala se nechápavě Meredith, „co se děje?“
Otočil se na ni. „Jak sakra ví, o…“
„Tati,“ přerušila ho znovu C.D., musela něco říct, otec evidentně myslel, že T.J. zná jeho tajemství. „O-on mluvil ke mně.“
Nechápavě se na ni podíval. „Proč?“
Bezradně zvedla ruce. „Po-potkali jsme se na večírku, mě-měla jsem masku.“ Viděla jeho nechápavý výraz a rozpačitě s povzdechem přiznala: „Masku psa. Prostě mi tak říká.“
„Takže vy se znáte?“ vyhrkla nadšeně Meredith, ale ve tváři měla patrné napětí.
Canis potlačila touhu protočit panenky, T.J. tolik sebeovládání neprojevil. „Teď to přece řekla, mami,“ zahučel podrážděně.
Meredith se na něj zamračila. „Pojďte oba dolů,“ poručila nakonec. „Dáte si něco k pití?“ otočila se zpátky k návštěvě, viditelně rozpačitá ze zdržení u schodů. Vykročila, aby je odvedla z haly dál do domu. „Nevěděla jsem, že taky chodíš Penn, Canis.“
„Po-potřebovala bych si odskočit,“ vyhrkla nezdvořile místo odpovědi. Z nečekaného dramatu se jí točila hlava.
T.J. stál najednou vedle ní. „Ukážu ti cestu,“ nabídl, než stihl někdo jiný zareagovat a už ji postrkoval z místnosti. Sotva zašli za roh, postavil se tak, aby měla za sebou stěnu a žádnou možnost úniku. „Co se to tu kruci děje?“
Unaveně si povzdechla a opřela se o něj hlavou, aniž by o té důvěrnosti zauvažovala. „Zdá se, že naši rodiče jsou staří přátelé.“
Zvedl ruce a objal ji, takže se k němu ještě víc přitiskla. „To snad ani nemůže být náhoda,“ vydechl jí do vlasů. „Když jsem tě tam viděl, myslel jsem, že mi tvůj táta přišel rozbít hubu,“ přiznal se stopou smíchu v hlase.
Zvedla k němu oči. „O-on to ještě neví. Ještě jsem neměla příležitost…“
„Je to překvapivě těžké takovou novinku oznámit, co?“ uchechtl se. „Jakoby se tomu sami vyhýbali.“
Nesdílela jeho dobrou náladu. „Ne-nebudeme to řešit dnes večer, že ne?“
„Šílíš? Tvůj táta vypadá, že by mě nejradši ubodal vidličkou jen za tu hloupou přezdívku.“ Opatrně vzal její obličej do dlaní a zadíval se jí do očí, nepatrně se pousmál. „Pokud bys to tedy nepovažovala za dostatečně romantické gesto, aby sis mě vzala. Pak bych možná pár bodnutí zvládnul,“ prohlásil a i přes hravý tón v jeho hlase, oči měl vážné.
Zavřela před jeho pohledem oči. „Jsi směšný,“ vzdychla. „Do-dohromady jsme spolu nestrávili je-ještě ani den.“
„Nejvyšší čas to začít dohánět,“ prohlásil rozhodně. „Kdybys mi tak nezmizela, pozval bych tě na rande hned druhý den.“
Zamračila se na něj. „No jasně,“ řekla kysele a ustoupila o něj, co jen mohla, takže se zády opírala o stěnu a odvrátila od něj hlavu. „Nemusíš mi vykládat pohádky.“
„Proč mi nevěříš?“ zeptal se nechápavě se stopou vzteku v hlase. „Proč přede mnou pořád utíkáš?“
„Utíkání a nedůvěru mám v krvi,“ odsekla. „Ne-nech mě jít.“
Nepustil ji, vypadal rozčileně a všechny úsměvy mu z tváře zmizely. „No tak tomuhle věř.“ Sklonil se k ní a začal ji tvrdě líbat. Ani se nesnažila protestovat, užívala si to úplně stejně jako tehdy v noci.
„Ehm-ehm,“ ozvalo se těsně vedle ní a ona leknutím odtrhla ruce i ústa, jako by se popálila. Asi metr od nich stál světlovlasý starší muž, kterého celkem bez problémů identifikovala jako hlavu rodiny Finchových. Díval se přímo na ni, svého syna si nevšímal. „Měl bych vědět, kdo jsi?“
Cítila, jak ji ve tvářích pálí krev zahanbení, že je načapal. „C.D., C.D. Sulinová, p-pane,“ představila se rozpačitě.
Zůstal na ni zírat s otevřenou pusou. „Žertuješ,“ vydechl ohromeně. Konečně se otočil na svého syna. „Ty si ze mě musíš dělat legraci,“ zopakoval nevěřícně i k němu. „C.D. Sulinová? Víš, kdo je její táta?!“
T. J. se nervózně poškrábal ve vlasech. „Sedí s mámou a Patty v obýváku.“
„Výborný!“ zasténal jeho otec. „Copak ses zbláznil? Roztrhá tě na kousíčky a nakrmí jimi vlky, jen že ses jí dotknul.“
„Pa-pane Finchi,“ mírnila ho opatrně Canis.
„Ne,“ zarazil ji a zvedl varovně prst. „Nemáš tušení, co tvůj táta udělá, až zjistí, že chodíš s Finchem. To už tu jednou bylo.“ Nervózně si prsty masíroval bradu.
„Co to plácáš?“ nechápal T. J. a chytil C. D. za ruku. „Ona je jedináček.“
Canis se ušklíbla, teta Rose ji tátovu historii s touhle rodinou podrobně vylíčila. „O-on mluví o tvý mámě. Za-začal si s ní, když ještě byla vdaná za mého otce,“ vysvětlila mu otráveně.
„Cože?!“
„Tiše!“ okřikli ho oba zároveň. „Na-navíc, my spolu ne-nechodíme,“ prohlásila rozhodně C.D..
„Jen si navzájem kontrolujete mandle,“ ušklíbl se pan Finch.
„Jo a čekáme spolu dítě,“ odbyl ho T.J. netrpělivě. „Máma už byla jednou vdaná?“
Jeho otec se na něj zamračil, nebral ho vážně. „Tyhle hloupé vtípky si laskavě před Danielem odpusť.“
Za rohem vykoukla Meredithina blonďatá hlava. „Co tu vy tři děláte?“ zeptala netrpělivě. „Večeře je hotová. Tak pojďte, honem!“ pobízela je. Angus šel hned za ní, C. D. ho chtěla následovat, ale T. J. ji zase zadržel.
„Cos chtěla říct tím, že moje máma byla vdaná za tvého tátu?“ zeptal se útočně.
Vykroutila se mu. „P-přesně to, co jsem řekla. Dnes už to nevytahuj, p-prosím tě. Pojď, čekají na nás.“
„Můžu být tvůj brácha!“ sykl k jejím zádům.
Prudce se na něj otočila. „Ne,“ pronesla ostře. „Nemůžeš. A už nikdy nic takového neříkej!“
„Neříkej, že tě to ještě nenapadlo,“ odsekl řezavě.
Zuřivě se na něj zamračila. „Že-že měl táta před mojí matkou je-ještě jednu ženu, vím osm hodin. Že ty jsi F-f-finch vím půl hodiny. Ne, je-ještě jsem o-opravdu nepřemýšlela nad tím, že bys v nějakým po-pokřiveným vesmíru byl můj bratr!“
Chvíli na ni zíral. „Proč najednou můj život vypadá jak scéna z béčkovýho filmovýho braku?“ zasténal, ale v očích mu znovu hrály ty veselé jiskřičky, které jí začínaly připadat jeho nejdůležitější součástí.
Usmála se na něj, ale žádné veselí do toho úsměvu vložit nedokázala. „Říkala jsem ti, ať si se mnou nic nezačínáš, vzpomínáš?“ Povzdechla si. „Pojď, než zase přijdou hledat.“
T. J. ji odvedl do velké útulné místnosti s jídelním stolem, kde už na ně všichni čekali. Cítila na sobě Angusův pohled od chvíle, co vešli až do chvíle, kdy se posadila vedle svého otce, zvedla hlavu a pohled mu tvrdě opětovala. Překvapeně zamrkal a sklopil oči.
Meredith jí podala mísu se salátem a věnovala jí poněkud křečovitý úsměv. „Proč sis vybrala univerzitu zrovna ve Philly, Canis?“
Vší silou se snažila potlačit myšlenky na to, že tahle ženská kdysi spala s jejím otcem… a že je babičkou jejího nenarozeného dítěte. „Ch-chtěla jsem v-vypadnout z Texasu,“ odpověděla trochu hrubějším tónem, než zamýšlela.
Otec do ní strčil loktem a ledabyle nadhodil nějakou starou historku z dob, kdy se znali. Po čase překvapeně zjistila, že ostatní mají talíře skoro prázdné, zatímco ona se jídla skoro nedotkla.
„Tobě to nechutná?“ zeptal se zmateně T. J., který si toho evidentně všiml taky.
Zamrkala, z karotek na kraji talíře se jí zvedal žaludek. Přitom je jindy byla schopná jíst jen tak samotné. Zavrtěla hlavou a snažila se potlačit žaludeční šťávy, které se jí sbíraly v ústech.
Otec se na ni zamračil a pak znovu změnil téma, aby od ní odvedl pozornost. „Ty už máš vybranou vysokou, Patricio? Letos maturuješ, že?“
Blondýna promluvila, aniž by se obtěžovala polknout, co měla v puse. „Chci studovat umění v New Yorku.“
„Přijali ji na Harward, bude studovat práva,“ skočila jí do řeči Meredith a probodla dceru zlým pohledem.
Oplatila jí to. „Nechci studovat práva! Chci malovat, jsem v tom dobrá. Rose McDowney příští měsíc vystaví moje obrazy ve svojí galerii.“
„Teta Rose?“ podivila se C. D., ale nikdo jí nevěnoval pozornost.
„Čmárat můžeš, až dostuduješ,“ odsekla jí matka.
„To by snad stačilo,“ vložil se mezi ně Angus nečekaně ostrým tónem.
„Patty je vážně dobrá, mami,“ zastal se sestry T. J. potichu, „myslím, že by se tomu měla věnovat.“
V místnosti začínalo být povážlivě dusno. Canis se natáhla pro sklenici s vodou a pak se schoulila na židli, jakoby se jí mohlo snad líp dýchat, když bude zabírat míň místa.
„Může se umění věnovat při studiu, jako ty Toby. Proč to musíme řešit pořád dokola?!“ zvolala nakonec a odhodila na stůl ubrousek, co měla v klíně. Vypadalo to, že se chystá vstát, ale Patricia znovu zaútočila:
„Jasně, Toby je dokonalej! Zabrnká pár akordů a hned je z něj hudebník!“ rozčilovala se. „Jsem zvědavá, jak se bude tomu svýmu slavnýmu studiu věnovat, až se bude muset starat o toho svýho haranta!“
C. D. ztuhla a napjatě čekala, kdy někdo začne křičet. Pomalu začala sjíždět na židli, jako by se snad chtěla schovat pod stolem. Na několik vteřin zavládlo ticho, T. J. stejně jako ona zděšeně čekal na nějakou reakci a zírali na sebe přes stůl.
Meredith se křečovitě zasmála. „Nebuď směšná!“ potřásla hlavou. „Jak jsi přišla na to, že by Toby měl mít dítě?“
„Řekl to tetě Julii - že zbouchl nějakou holku, co sotva zná,“ odsekla Patricia a zkřížila si ruce na prsou.
„Cože?!“
Angus se díval přímo na C. D.: „To snad ne.“
T. J. si odfrkl a hodil do talíře svůj ubrousek, nevěřícně potřásl hlavou. „Dík, ségra. Fakt výborný.“
„To je všechno, co k tomu řekneš?“ vyštěkla jeho matka. „Je to pravda?!“
Unaveně si sevřel prsty kořen nosu. „Ne…“ Než si stačila jeho matka oddechnout, pokračoval: „Znám ji trochu víc, než sotva,“ vzdychl a věnoval C. D. omluvný pohled, zatímco ona tam jen seděla neschopná jakékoli akce.
„To nemůžeš myslet vážně!“ Meredith na obličeji vyskákaly nehezké červené skvrny. „Zbývá ti ještě rok školy!“
„Já to zrovna dvakrát neplánoval!“ obořil se na ni zprudka. „Vím to asi tři dny!“
Canis ucítila na paži otcovu ruku. „Měli bychom jít,“ oznámil jí tiše, když na něj pomalu otočila.
„Ne,“ podařilo se jí ze sebe dostat roztřeseně.
„Canis,“ vzdychl Daniel, „tohle je jejich rodinná záležitost. Měli bychom jít,“ zopakoval. „Tohle se nás netýká.“
„Ne,“ řekla znovu, tentokrát pevněji a narovnala se. „Vlastně bysme měli zůstat.“
„Cože?“ nechápal její otec a Meredith dál pokračovala v hádce u stolu: „Snad se s tím ještě dá něco dělat?!“
C. D. se otočila na ni. „P-při vší úctě, to-to není vaše rozhodnutí,“ prohlásila chladně.
„Co ty se do toho pleteš?!“ vyjela na ni zostra, jak byla v ráži.
„Meredith,“ oslovil ji konejšivě její manžel. „Myslím, že by sis měla sednout.“
„Je to tvoje vina!“ obvinila ho náhle. „Je celý po tobě.“
S naprosto bohorovným klidem se opřel na židli a odpověděl: „Pokud si dobře vzpomínám na naše vysokoškolské studium, těžko se můžeme divit, že naše děti opakují naše chyby. Proto sis přece vzala Dannyho.“ Z jeho hlasu odkapával led.
Meredith zrudla tak mocně, že bylo s podivem, že její hlava nevybuchla a jen mlčky lapala po dechu.
„To tu snad nemusíme roz… Co myslíš, těmi našimi dětmi?“ obrátil se na něj v půlce věty zmateně Daniel.
Angus zachovával pořád stejně chladný tón, a přestože na rozdíl od své ženy nekřičel, Canis poznala, že je stejně rozčilený. „Zeptej se svojí holčičky,“ pobídl ho kysele.
Otec se na ni otočil, ale žádnou otázku nepoložil. Zase viděla ten zvláštní lesk v jeho očích, který jí někdy připomínal, nad jak temnou propastí Daniel celý její život balancuje. Ten lesk, který čekal na tu poslední kapku, která rozbije poslední zbytky jeho světa.
„Jsem těhotná.“

***

„Co to tam máš?“ oslovil ji najednou Toby, který na chvíli vzhlédl od učebnic roztahaných po celém stole – dělal, co mohl, aby v letním semestru získal dost kreditů pro získání titulu v předstihu.
Canis mu opětovala úsměv. „Teta Jul mi p-poslala nějaké máminy věci, co pro mě schovávala, když jsem byla malá. Táta b-by to všechno vy-vyhodil.“ Sklopila hlavu, když ji v očích začaly pálit slzy. I bez těch všech pitomých hormonů jí bylo hrozně, kdykoli si vzpomněla na otce.
T. J. okamžitě vyskočila a už ji svíral v náručí, aby ji utěšil. „Bude to dobrý,“ ujišťoval ji. „Brzo ho přestane bavit trucovat, uvidíš.“
Zavrtěla hlavou. „Ty to nechápeš,“ vzlykla. „Nechce mě teď vidět, p-protože mu připomínám mámu. Bojí se, že o mě taky přijde.“ Zavřela oči a zabořila obličej do Tobyho bavlněného trika.
Doteď měla před očima ten nešťastný večer u Finchových, kdy jí otec rozčileně vyčetl, že se nebude dívat, jak se zabíjí stejně jako její matka. To bylo naposledy, co ho viděla, poslední věta, kterou jí řekl. Poprvé za těch dvaadvacet jí dal najevo, že zabila jeho životní lásku.
Něžně ji hladil po vlasech přesně, jak to měla ráda. „To je přece směšné. Těhotenství není smrtelná nemoc, Sid.“
Povzdechla si a zavrtěla se, aby našla nějakou pohodlnější polohu, i když v tomhle stavu to bylo prakticky nemožné. „Já jsem se nikdy neměla narodit, jsem něco jako hříčka p-přírody. Víš, jak se říká, že matka ti dává život?“ Zmateně nakrčil nos a na čele se mu objevily roztomilé vrásky. „Moje matka mi dala ten svůj, do-doslova.“
„Nechápu to. Nikdy jsi mi neřekla, co přesně se tvojí matce stalo, jen že umřela, když si byla hodně malá.“
Povzdechla si. „Umřela týden potom, co jsem se narodila. Vlastně jsem p-přišla na svět císařským řezem, protože upadla do kómatu. Vzbudila se asi na ho-hodinu před tím, než umřela. Je celkem známý fenomén, že těsně před smrtí dochází k p-prudkému zlepšení.“ Křečovitě zamrkala, když v očích znovu ucítila slzy. „P-proto táta tak těžce nese, že jsem těhotná. Naposled to pro něj byla úplná ka-katastrofa. Nedokážeš si představit, jak moc ji miloval.“
„Co bylo špatně?“ hlesl tiše. „Nějaká nehoda?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou, „oba věděli, jaká jsou rizika. Je to h-hrozně dlouhý příběh.“
„Vyprávěj mi ho.“
„Věříš na spřízněné duše?“ Otočila se v jeho náručí, aby na něj viděla.
Chvíli mlčel, nakonec se ošil. „Obávám se, že neznám správnou odpověď.“
Musela se usmát. „Ne-není žádná správná, ptám se jen na tvůj názor.“
Povzdechl si. „Ty víš, že se do tebe každým dnem zamilovávám víc a víc, ale máme jen obrovské štěstí, že jsme se zrovna takhle našli, že si tolik rozumíme. I kdyby existovala pro každého člověka spřízněná duše, jeden perfektní člověk, je statisticky prakticky nemožné, aby se potkali v čase a místě. Věřím na lásku a na partnerství na celý život, ale ne na spřízněné duše, promiň.“
„Ne, máš pravdu,“ ujistila ho. „Je statisticky p-p-prakticky nemožné svoji spřízněnou duši potkat. Ale mým rodičům se to podařilo. Táta žil v Lousianně ženatý s tvojí mámou.“ T. J. se zatvářil tak, že je mu už jen z té představy špatně, C. D. na tom byla podobně. „A moje máma uprostřed Evropy, po uši zamilovaná do svého kamaráda. A doslova se do toho musela zapojit kouzla, aby se ti dva vůbec seznámili. Aby pro ně byl ten správný čas.“ Uchechtla se. „Teta Juliana mi vždycky h-hrozně ráda vyprávěla, kolik dalo tátovi práce, aby se do něj máma zamilovala. Jejich svatba byl v první řadě federální podvod, aby tu máma mohla zůstat.“ Zasmála se, ale pak zvážněla. „A když už se konečně doopravdy našli a byli spolu, máma otěhotněla. Ale byla… měla hrozně vzácnou nemoc. Věděli, že je pro ně v podstatě nemožné mít děti, že by mohla nějaké donosit.“ Smutně se pousmála. „Vždycky, když mi někdo vyprávěl o mámě, uváděl historky s ní slovy: ‚Tina byla hrozně t-tvrdohlavá.‘, a ona se mě prostě nechtěla vzdát. Nikomu se Syndromem Symerského se nepodařilo dostat se alespoň h-hranici přežití plodu, ale máma to zvládla až k 31. týdnu. A pak se všechno pokazilo…“
„A tvůj otec se bojí, že ten syndrom máš taky, že se ti stane to, co jí,“ hlesl zděšeně Toby.
Vzala jeho hlavu něžně do dlaní a zadívala se mu do očí. „Nestane,“ ujistila ho. „Kdybych to měla, věř mi, že už by se to dávno p-projevilo. Není to genetická věc. Je to… p-p-prostě prokletí.“
„Tak co tvému otci vadí?“ nechápal. „Ve vší úctě k tvé matce, nemůže ti bránit mít děti, jen proto, že ona zemřela.“
„Ty to nechápeš,“ řekla znovu. „Byla to jeho s-spřízněná duše, druhá polovina jeho samotného. Když už navzdory vší pravděpodobnosti najdeš někoho takového, je ne-neskutečně kruté v podstatě vzápětí o všechno přijít. Zůstal jen kvůli mně, to pro mě denně dýchal a žil. A najednou se ocitne na začátku svého utrpení – neplánované tě-těhotenství jediného člověka, pro kterého mu stojí za to žít. Nejde o to, že by se mi stalo to, co mámě… ale že ji ve mně vidí, musel by to všechno prožívat znovu, kdyby teď se mnou byl.“
„Ale takhle tě nemá vůbec a ty se jen trápíš.“
Pokrčila rameny. „P-přála bych si, aby to bylo jinak, ale nezlobím se na něj. Jen mi p-prostě někdy moc chybí.“

***

V nemocničním pokoji bylo příjemné pološero, světlo přicházelo jen z chodby dveřmi, které nechala otevřené roztržitá sestřička, a C. D. se nechtělo vstávat a jít zavřít, navíc ji ruch z chodby tak trochu uklidňoval.
Toby usnul v křesle v rohu a novorozeně v průhledné postýlce vedle nemocničního lůžka spalo stejně klidným spánkem. Zítra půjdou všichni tři společně domů a budou rodina se všemi klady i zápory, ale ona si užívala tenhle poklidný okamžik, kdy se budoucnost zdála příliš vzdálená. Za posledních devět měsíců, její život udělal její život několik kotrmelců a další ji jistě čekaly, ale v tuhle chvíli nic z toho nebylo důležité. Byla prostě jen šťastná. Tedy skoro…
Světla v místnosti prudce ubylo, když se někdo zastavil mezi otevřenými dveřmi. Otočila se na druhý bok, aby požádala sestřičku, aby nezavírala a překvapeně otevřela pusu, když zjistila, že to není sestra.
„Toby mi ráno volal,“ oznámil jí nervózně.
Povzdechla si. „To mě nepřekvapuje. Je to hodný člověk.“
„To je,“ souhlasil. „To nemá po rodičích.“
Musela se usmát. „Budeme se brát.“
„Já vím,“ přikývl. „Řekl mi to.“
Podezřívavě přimhouřila oči. „Jak dlouho jsi s ním mluvil?“
„Asi hodinu,“ pokrčil rameny. Konečně udělal první krok do pokoje a potom rychle přešel k posteli a sevřel ji v náručí. „Stýskalo se mi.“
Objetí mu opětovala. „Mně taky, tati.“
„A dítě?“ zeptal se, když ji pustil.
Něžně se pousmála. „Je to holčička. Chci, aby se jmenovala Tina, kdyby ti to nevadilo…“
NEJNOVĚJŠÍ KAPITOLY:
1. - 5. kapitola VSK
(15. 4. 2015)
Musíte hledat, ale jsou t

9. kapitola SDG 
(7. 2. 2015)
Oblíbené stránky
Něco jako dvojče blog. Múžete si vybrat, nové kapitoly budou stejné tady i tam.
Fanfiction a jiné...

 
On autor byl vůl a překladatel není, rozumíte, proto to tak je.

- Jan Werich -
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one