Zdravím Vás,
ať už jste sem zavítali z webovky veilofmystery, která začala blbnout, nebo jste noví čtenáři. Na tomhle blogu najdete několik povídek, ať už s tématikou z těch starších Twilight fanfiction nebo novějších fantasy originálních nebo polooriginálních příběhů. Ať už je to jakkoli - vítejte a dobře se bavte!

Vaše Hollis
Dívala jsem se, jak sebou můj malíček škube, aniž bych to mohla ovlivnit, ve stejném rytmu, jako mi tepalo v jizvě na paži. Někdy se mi to stávalo – přece jenom, po střelných ranách nejsou jizvy ty jediné následky. Ovšem mně by jizva docela stačila, i když nebyla nijak zvlášť velká, ani odporná – moje svatební šaty neměly rukávy, a přesto většina lidí uvěřila, že ta jizva je po naprosto banálním úrazu - ale pokaždé, když jsem se jí dotkla, nebo se na ni podívala, vrátila jsem se do toho dne v lese nebo na dědečkův pohřeb.
A teď můj malíček tančil a já znovu zažívala svou srpnovou noční můru místo, abych se soustředila na práci.
Dnes jsem byla jako praštěná – potom, co Angus odešel, jsem přemítala nad tím, co jsem mu řekla a že jsem to opravdu říkat neměla. A pak přijel Danny a začali chodit lidi a mně práce jen přibývala. Ale já nebyla schopná dělat víc, než základní věci, co se po mně žádaly. Tu práci za mě nikdo neudělá – budu tu sedět do noci, abych dohnala všechno, co zameškávám tímhle svým lelkováním. Ani tohle vědomí mě ovšem nepřimělo odtrhnout pohled od záškubů, které trhaly mým prstem.
„Jste nervózní?“ ozvalo se nade mnou vesele.
Zvedla jsem hlavu a setkala se s modrýma očima nějakého sympatického blonďáka přibližně v mém věku – usmíval se na mě. Sbalila jsem ruku do pěsti a zavrtěla hlavou.
„Potřebujete něco?“ zeptala jsem se zdvořile.
„Jasně,“ přitakal a usmál se ještě víc. „Doktor Dolittle říkal, že vám mám o sobě něco říct.“ Zamrkal.
Přimhouřila jsem nechápavě oči. „Aha!“ zvolala jsem po pár vteřinách. „Vy jste tu nový.“ Došlo mi. Opravdu mi to dnes trochu pomaleji zapalovalo. Omluvně jsem se na něj usmála a najela si v registru novou kartu. „Takže… Vaše jméno?“
„Víte, zrovna jsem se přistěhoval ze Seattlu a ten pes mi vběhl pod auto, když jsem chtěl přeparkovat. Chtěl jsem si psa koupit později, protože moje bývalá přítelkyně si toho našeho nechala…“ vysvětloval a stále se usmíval.
Povytáhla jsem obočí. „To je vážně dlouhé jméno,“ odtušila jsem kousavě. Opravdu mě nezajímal jeho srdceryvný příběh, ale to, abych měla jeho kartu kompletní.
Zasmál se. „Jsem Dereck a vy?“
Naťukala jsem do kolonky čtyři písmena a zarazila se. „Cé nebo Ká?“
„Tak osobní věci před první schůzkou ze zásady neprozrazuji,“ zakřenil se na mě. Netrpělivě jsem se na něj zadívala, abych mu dala najevo, že se nebavím. „Oboje – nejdřív cé pak ká,“ informoval mě odevzdaně. „Ale teď mi dlužíte schůzku.“
Střelila jsem k němu pohledem. „Vy si ze mě děláte legraci?“ nechápala jsem. Kdo pozve na rande ženu někoho jiného? Moje okroužkovaná levá ruka přímo křičela: ZADANÁ.
Pokrčil rameny. „Neznám ještě ani svoje sousedy – potřebuju, aby mě někdo provedl po městě.“
„Tak to máte smůlu - já nejsem odsud,“ odpinkla jsem ho. „Potřebuju vaše příjmení, adresu a číslo účtu,“ pokračovala jsem a znovu se zadívala na monitor, připravená vyplňovat registraci.
„Jasně, máte vážně legrační přízvuk,“ souhlasil a moje otázky ignoroval. „Kdybyste potřebovala pomoct s angličtinou…“
„Nebo kdybys potřebovala pomoct s vyplněním jednoduchého dotazníku,“ přerušil ho Daniel řezavě. „Mohla by ses prostě soustředit na práci, Tino.“
Ohlédla jsem se po něm, protože jeho tón se mi vůbec nelíbil – vyčítá mi, že ten idiot není schopný odpovědět na jednoduché otázky? Stál mezi dveřmi ordinace s rukama zkříženýma na prsou a tvářil se vražedně.
Stiskla jsem rty – naše osobní problémy nemusel tahat sem. „Pracuju na tom, Danny,“ ujistila jsem ho. „Jenom, co mi tady Dereck odpoví.“ Otočila jsem se zpátky na blonďáka. „Tak prosím,“ pobídla jsem ho. „Chci ještě to příjmení, adresu a účet,“ zopakovala jsem a silou vůle udržovala milý hlas. S tupou ranou za Dannym zapadly dveře jeho ordinace. Trhla jsem sebou, ale nekomentovala to.
„Fowl – dvojité w. Singer Line 32. 33564,“ vysypal ze sebe.
Rychle jsem to zapsala, než mi to vypadlo z hlavy a začala odklikávat další údaje, které mi vyskakovaly automaticky, protože už je Danny vyplnil na svém počítači vedle. „Skvěle,“ vydechla jsem nakonec, když jsem novou kartu uložila. „To je všechno. Můžete jít, pane Fowle.“
„Derecku,“ opravil mě. „A vy mi teď dlužíte tři schůzky a prohlídku města, Tino, jen tak se mě nezbavíte,“ oznámil mi naprosto neotřesitelný ve své arogantní sebejistotě.
Zvedla jsem k němu oči – moje trpělivost byla u konce. „Zaprvé – nejmenuju se Tina,“ upozornila jsem ho chladně, „zadruhé, nikam s vámi nepůjdu a už vůbec vám nebudu ukazovat město, pane Fowle.“
Překvapeně zamrkal. „Proč? Protože váš šéf je pruďas?“ nadhodil pobaveně a mávl rukou k zavřeným dveřím ordinace.
„Ne, protože je to můj manžel,“ odtušila jsem klidně. „A protože se mi nelíbíte,“ dodala jsem s lehkým úsměvem.
Zatvářil se, jako bych ho praštila mezi oči. „Je váš manžel,“ opakoval po mně. „Jakože jste vdaná,“ zamumlal.
„Jo,“ přisvědčila jsem a zvedla ruku. „Prstýnky, vidíte?“ Zahýbala jsem prsty. „To jakože jsem vdaná.“
„Aha,“ hlesl, otočil se a vrávoravě zamířil ke dveřím.
Slyšela jsem, jak se dveře Dannyho ordinace otevírají a otočila jsem se na něj. „Viděl jsi toho pitomce?“
Tvářil se ještě hůř než před chvíli. „Proč jsi mu říkala, že jsem tvůj muž?“ zavrčel.
Vytřeštila jsem na něj oči. „No, protože jsi,“ řekla jsem opatrně, netušila jsem, co se v něm zrovna děje a nechtěla jsem se pouštět do další hádky. Ne tady. Ne teď. Nenáviděla jsem hádky s ním, protože jsem mu nechtěla ubližovat a takhle jsem měla pocit, že nedělám nic jiného.
„Jasně, protože jsi složila slib, který jsi myslela smrtelně vážně, a my dva žijeme v naprosto normálním vztahu,“ souhlasil kousavě.
Skousla jsem si ret a sklopila hlavu. Ale nebyla pravda, že bych svůj slib nemyslela vážně, jen jsem věděla, že nikdy to „dokud nás smrt nerozdělí“ nedodržím v tom původním významu.
„Danny, prosím,“ hlesla jsem.
„Uvědom si laskavě, že nemůžeš s někým flirtovat a pak mu jedním dechem oznámit, že jsi vdaná,“ zasyčel.
Tak o tohle tu šlo? To nebylo ani trochu fér! Musel přece vědět, že něco takového bych nikdy neudělala a už vůbec ne, když byl druhé v místnosti – to mě snad znal líp!
„Já jsem s ním ale neflirtovala!“ bránila jsem se. „Proč si to myslíš? Byl to zákazník, musela jsem na něj být milá, i když mi lezl na nervy.“
„Tys nebyla milá – ty jsi s ním flirtovala,“ obvinil mě řezavě a zkřížil si ruce na prsou. Byl naštvaný, ale v očích jsem mu viděla, jak je ublížený.
„Já ale neflirtuju,“ zavrtěla jsem rozhodně hlavou a snažila se, aby mi pravdivost těch slov prostoupila do hlasu. On to musel pochopit! „Nikdy neflirtuju,“ zdůraznila jsem. „Copak jsem snad flirtovala někdy s tebou?“ nadhodila jsem přesvědčivě.
„Ne, se mnou jsi nikdy neflirtovala,“ dal mi za pravdu s čelistí hněvivě zaťatou, což dávalo tušit, že to nechápe. „S ostatními ti to ale problém nedělá.“
Zazírala jsem na něj s otevřenou pusou, jak mě to dostalo a taky jsem už začínala být naštvaná. Jasně, cítila jsem se provinile, protože jsme se hádali kvůli mé nedostatečné citové angažovanosti v manželství, ale to neznamenalo, že si nechám všechno líbit.
„Cože?!“ vyprskla jsem a sevřela prsty hrany stolu. „Toho bych si snad všimla! A ježiš, Danny, jsme manželé – nemůžu flirtovat už čistě z principu!“ Vypadalo to, že to potřebuje připomenout.
„Já tě na řetězu nedržím,“ procedil skrz zuby. Rozhodně nevypadal, že by byl ochotný k rozumné diskuzi.
„Vážně?“ zvedla jsem pochybovačně obočí. „Tohle mi totiž přijde jako paranoidně žárlivá reakce,“ upozornila jsem ho, opřela jsem se na židli a zkřížila si ruce na prsou stejně jako on.
„Já nežárlím,“ zavrčel vztekle, což udělalo z toho prohlášení čistou lež. Maličkou a docela zasutou část mě to potěšilo, ale ten zbytek zůstával naštvaný, takže jsem si tu skutečnost, že na mě žárlí ani trošku neužila. Danny si tu zjevnou neupřímnost taky uvědomil. „Fajn. Tak mi předveď, jak vypadá flirtování ve tvém podání, ať příště poznám rozdíl,“ pobídl a vyčkávavě se postavil před stůl.
Zrůžověla jsem a sklopila oči. „Vypadám jako pitomec, když se pokouším flirtovat,“ zahuhlala jsem rozpačitě. Samozřejmě to byl důvod, proč jsem nikdy neflirtovala – proč se zbytečně ztrapňovat?
„Já to snesu,“ ujistil mě. „Nebudu se smát.“ No, to mi bylo z jeho výrazu naprosto jasné.
Jenomže on pořád čekal a já nevěděla, jak se z toho jinak vykroutit, takže jsem se zhluboka nadechla a pokusila se z mozku vydolovat alespoň nějakou základní flirtovací frázi. Jenže jsem docítila jedině toho, že jsem na něj zírala jako idiot s pusou zoufale pootevřenou.
„Máš pravdu,“ souhlasil po chvíli ticha opovržlivě. „Vypadáš jako pitomec.“
Odešel do své ordinace a praštil za sebou dveřmi.
Přidušeně jsem zasténala a opřela se čelem o desku stolu. Někdy mi přišel Danny jako můj osobní anděl, který byl tak úžasný, že ani nemohl být skutečný. A někdy, jako třeba zrovna dnes a vlastně celý minulý týden, kdy trpěl touhle šílenou náladou a nenáviděl celý svět, mi přišlo šíleně těžké být za něj vdaná a nezabít ho.
Zvedla jsem trochu hlavu, složila jsem ruce a položila si na ně bradu.
Zírala jsem do prázdné čekárny – i Dereck Blbec Fowl tu byl po oficiálních ordinačních hodinách - a uvažovala, jestli by nebylo prostě lepší, kdybych Dannymu dala to, co chtěl a s následky se vyrovnala později, jak jsem ostatně měla před deseti dny v plánu, když jsem seděla na kuchyňské lince, než nás vyrušila jeho sestra a strhla mě svými slovy zpátky na zem. Ten pád bolel, ale zasloužila jsem si to…
NEJNOVĚJŠÍ KAPITOLY:
1. - 5. kapitola VSK
(15. 4. 2015)
Musíte hledat, ale jsou t

9. kapitola SDG 
(7. 2. 2015)
Oblíbené stránky
Něco jako dvojče blog. Múžete si vybrat, nové kapitoly budou stejné tady i tam.
Fanfiction a jiné...

 
On autor byl vůl a překladatel není, rozumíte, proto to tak je.

- Jan Werich -
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one