Zdravím Vás,
ať už jste sem zavítali z webovky veilofmystery, která začala blbnout, nebo jste noví čtenáři. Na tomhle blogu najdete několik povídek, ať už s tématikou z těch starších Twilight fanfiction nebo novějších fantasy originálních nebo polooriginálních příběhů. Ať už je to jakkoli - vítejte a dobře se bavte!

Vaše Hollis
Daniel konečně ukolíbal plačící dítě ke spánku a uložil ho opatrně do kolíbky vedle sedačky. Pečlivě uhladil tenkou deku, kterou dcerku přikryl, a pak zvedl hlavu a vyhlédl velkým francouzským oknem do tmy, která panovala venku. Začínal být nervózní. Ještě nikdy se nestalo, aby se tak opozdila. Mohlo se stát cokoli, včetně toho, že jednoduše ztratila cestu domů. Toho se bál nejvíc od chvíle, co se poprvé ukázala – že to nevysvětlitelné nutkání, co ji sem táhlo, prostě zmizí a ona už se nevrátí. Teď si mohl něco nalhávat a udržovat prchavou naději, že se jednou snad vše vrátí do starých nenormálně normálních kolejí, že bude mít svou ženu zpátky.
Potřásl hlavou a otočil se k oknu zády. Možná byl dnes jen přecitlivělý a přisuzoval věcem větší váhu, než skutečně měly. Pro ni teď nebyl dnešní den ničím výjimečný, stejně jako žádný jiný. Nevnímala čas lidsky.
Odnesl do kuchyně prázdnou láhev a vymyl ji. Přesto dál napjatě poslouchal zvuky, které přinášel říjnový večer.
Konečně se ozval povědomý škrábavý zvuk. Až tohle skončí, bude muset pořídit nové dveře, přemítal, když procházel domem, aby otevřel zadní dveře.
„Jdeš pozdě,“ oznámil jí s lehkým úsměvem s očima upřenýma do těch jejích žlutých.
Bílá vlčice vydala bručivý zvuk, švihla ocasem a protlačila se kolem něj dovnitř. Okamžitě zamířila ke kolíbce, kde spalo dítě. Natáhla krk tak, aby na holčičku viděla a hlavou se opřela o kraj postýlky. Několik vteřin na ni nehnutě zírala, potom jí láskyplně dýchla do obličeje a otočila se zpátky na Daniela, který ji pozoroval.
„Myslím, že na tebe čekala,“ řekl tiše a posadil unaveně na sedačku. „Nikdy mi netrvalo ji uspat tak dlouho.“
Vlčice omluvně strčila čumákem do jeho kolena a s funěním se položila na zem u jeho nohou.
Chvíli setrvali v příjemném tichu, ale potom si Daniel povzdechl. „Nemusíš ležet na zemi, víš,“ zabručel. Zvedla hlavu a probodla ho přísným, příliš inteligentním pohledem pro zvíře. Rozuměl jejímu vzkazu a zasmál se. „Nejsi jen tak nějaký pes,“ upozornil ji. „Jsi moje žena a můžeš si sednout na sedačku jako člověk.“ Naklonil se k ní. „Já vím, že v tobě člověk pořád někde žije, i když zrovna vypadáš jako zvíře.“ Ale skutečně – pořád tomu věřil?
Její oči zněžněly a on by přísahal, že na chvíli ztmavly až do zelena. Ale pravděpodobně to bylo jen zbožné přání, než skutečnost.
Vyhoupla své obrovské, bílé tělo nahoru a složila se po jeho boku na pohovce, hlavu mu důvěřivě položila do klína.
Daniel zvedl ruku, položil ji na její šíji a prsty se jemně probíral bílou srstí. Najednou si připadal ještě zoufaleji, než když ji vyhlížel. Jistá jeho část si asi přála, aby se opravdu ztratila v lese - konečně si vybrala, ve kterém životě bude pokračovat. Nemohl ztratit ten poslední kousek, co zbyl, ale tohle nebylo normální a zdravé. Jejich dcera nemohla mít za matku vlčici. Nemohla vyrůstat v tomhle šíleném, fantaskním světě. Stačilo, že už tak se jednou v měsíci přidával ke své manželce a nechával se pohltit vlčím vědomí. Obával se, že i vlk, který uvnitř něj dřímá, brzo získá takovou sílu, že ho odstrčí stranou a zůstane se svou družkou. Přestože by to byl způsob jak být se svou milovanou - protože opravdu nezáleželo na tom, ve které podobě to bude - nemohl to dovolit kvůli jejich dceři.
A tak jejich láska pomalu umírala, zatímco byl každý lapený v jiné podobě. Ona se nemohla vymanit z vlčího těla a on nemohl přestat být člověkem.
„Nevím, jak dlouho budeme moct takhle žít,“ řekl nakonec nahlas a vlčice zvedla hlavu. „Jednou tě úřady prohlásí za mrtvou. C. D. se začne ptát, kde je její máma. Nemůžu chovat vlka jako domácího mazlíčka.“ Podíval se na ni, ale ona už ho nevnímala.
Ladně seskočila dolů a rozběhla se k zadním dveřím. Opřela se na zádních a předními tlapami se opřela o kliku, takže se dveře otevřely.
Daniel zděšeně běžel za ní. „Počkej!“ křikl, ale ona už zmizela mezi keři na konci zahrady. „Vrať se,“ volal téměř zbytečně. „Tak jsem to nemyslel. Vrať se! Tino!“
V domě začalo plakat dítě a on ještě chvíli nerozhodně stál na okraji terasy a zíral do tmy, než se vrátil dovnitř a zvedl ji z kolíbky.
„To nic, C. D.,“ broukl konejšivě a choval ji v náručí. „Máma se vrátí. Slibuju. Vrátí se k tobě.“ Zadíval se na jejich svatební fotku, která byla položená na knihovně. Byly to dva roky od jejich svatby. Jemu to přišlo jako dva celé životy.

Bílá vlčice se neukázala několik dní. Věděl, že je blízko, obchází kolem domu, ale nepřišla dovnitř jako jindy. Neodešla docela, ale něco se změnilo.
Její odchod znamenal, že jeho slovům rozuměla – nebylo to jen zvíře, které sem přitahoval pach druha. Odešla, protože ji ranil. Ranil ženu uvnitř ní. Ale netušil, jak ji přivést zpátky. Byl už vyčerpaný.
Jako každý večer nakrmil dítě a uspal ho, než odešel do koupelny. To bylo jeho dvacet minut, kdy pro něj svět za dveřmi přestal existovat. Dcera byla v bezpečí a v teple. Byla spokojená. Nechal na sebe dopadat horkou vodu, opíral se dlaněmi o dlaždičky na zdi a s očima pevně zavřenýma v sobě dusil vzteklý křik, který jím uvnitř otřásal.
Nicméně dnešní večer nebyl jako ty ostatní.
Holčička se probudila s pláčem, který přes hučící vodu neslyšel.

Zato vlčici, která seděla venku a dívala se oknem dovnitř, ten zvuk znepokojil. Chvíli netrpělivě přecházela kolem okna tam a zpátky a vyhlížela, kdy někdo přijde dítě utišit. Marně.
Vedena vyšší silou, které nemohla vzdorovat, se vydala k postýlce sama. Velice něžně zvedla plačící dítě do náruče a přitiskla si ho na nahou hruď.
„Šššš,“ broukala automaticky, houpala se v kolenou a hladila nemluvně po zádech. „To je v pořádku. Jsem tu u tebe.“
Dítě přestalo křičet, nicméně začalo vydávat žvatlavé zvuky a pokládalo ručičky na její obličej.
Zmateně si prohlížela matně povědomou maličkou tvářičku kojence ve svém náručí, který evidentně neměl problém s tím, že ji nezná a důvěřivě ji otlapkával. Co tu vůbec dělala? Čí bylo dítě, které držela? Nevzpomínala si, kde byla předtím, než vešla do domu.
Uslyšela za sebou šramot a vystrašeně se otočila za zvukem, dítě ochranitelsky přivinula blíž k sobě. Naproti ní stál muž, jehož tvář mu byla stejně vzdáleně povědomá jako dítě a zíral na ni s otevřenou pusou.
S hrůzou si uvědomila, že je v cizím domě, drží v náručí dítě – pravděpodobně jeho dítě, a nemá na sobě kousek oblečení.
Vystrašeně couvla. „Já… já…,“ koktala. „Nevím, jak jsem se sem dostala. Ale to dítě plakalo a nikdo tu nebyl a já…,“ vysvětlovala zmateně a sama si uvědomovala, jak hloupě to zní.
Pořád z ní nespouštěl oči, ale přestal na ni zírat s otevřenou pusou. „A teď to zkus anglicky,“ navrhl mírně pobaveně.
Překvapeně zamrkala a ustoupila ještě o krok. „Co?“
Zvedl obočí. „Tino, vážně, víš, že neumím česky. Kdy ses proměnila?“
Byla ještě zmatenější a to bylo co říct. Shlédla dolů k dítěti, a pak natáhla ruce k muži, aby si ho vzal. „Omlouvám se,“ hlesla jenom, když si dítě vzal k sobě. Pokusila se zakrýt alespoň nejchoulostivější místa, nicméně bylo zřejmé, že neznámý viděl už všechno – přesto se jí dál statečně díval do očí. „Nevím, kde jsem.“
Přimhouřil oči. „Doma. V našem obýváku, Tino,“ upozornil ji obezřetně.
Zavrtěla hlavou. „Já se nejmenuju Tina.“
Muž se podíval na dítě, které z ní nespouštělo velké hnědé oči a natahovalo se jejím směrem, a pak zpátky na ni. „Já vím, že ne. Ale říkám ti tak už roky.“
Ohromeně zalapala po dechu. „Já vás neznám! Nikdy jsem vás neviděla.“
„Tino,“ začal opatrně muž.
„Moje jméno je Martina,“ opravila ho roztřeseně.
„Dobře, Martino,“ zdůraznil a sjel ji pohledem. Vzápětí střelil rozpačitě pohledem do jejího obličeje. „Nepamatuješ si mě.“ Zavrtěla rozhodně hlavou. „Aha.“ V tom jednom slovu bylo hodně. Měla pocit, že by se měla znovu omluvit. „Možná…,“ začal po chvíli váhavě cizinec. „Možná by ses chtěla obléct.“
Ani nedokázala vyjádřit slovy, jak vděčná by byla za kus oblečení. „To by bylo skvělé,“ přikývla.
Zhluboka se nadechl. „Pojď se mnou,“ pobídl ji.
Zůstala stát. „Kam?“ zeptala se obezřetně.
Ohlédl se na ni. „Jestli si nevzpomínáš, jak se jmenuju, pravděpodobně jsi zapomněla i cestu do ložnice.“
„Já v tomhle domě žila?“ vydechla ohromeně a rozhlédla se kolem sebe. Nic nepoznávala, dokud nezahlédla povědomou tvář. „Ach můj bože!“ vyhrkla a popadla zarámovanou fotografii, která stála na knihovně. Potom se podívala na muže, který na ni čekal na kraji pokoje s dítětem v náručí. „My jsme manželé?!“ Nechápala to. Co se stalo s Tomášem?
„Už dva roky,“ souhlasil.
Vytřeštila na něj oči. To dítě nemohlo mít ještě ani rok! Jak by mohla zapomenout na svoje dítě? „Jak se jmenuješ?“ hlesla.
Zhluboka se nadechl, jakoby se nutil do klidu. „Daniel… Danny… Říkej mi Danny.“ Zdálo se, že něco očekával.
Přinutila se do úsměvu. To jméno jí nic neříkalo. „Ráda tě poznávám… Asi.“ Chvíli se na ni díval, ale potom se beze slova otočil a zmizel za rohem. Šla za ním.
Ve skříni, kterou otevřel, bylo oblečení, které nepoznávala. Sotva čtyři kousky jí přišly povědomé. Sáhla tedy rovnou po nich. Daniel se i s dítětem usadil v křesle v rohu, místo aby odešel z místnosti. Pokud opravdu byli manželé, pravděpodobně ho pohled na ni nijak neznepokojoval. Bylo děsivé, že si nevybavuje jediný moment, který s ním prožila.
Přetáhla si přes hlavu spěšně vytahané, seprané triko a podívala se na něj.
„Můžu se zeptat?“
„Jistě,“ přisvědčil vyrovnaně.
Vytáhla si zpod trika vlasy a posadila se na okraj postele. „Jestli jsme manželé už dva roky…“ Na poslední chvíli to nedokázala vyslovit. „Který je teď rok?“ zeptala se místo toho.
„2012.“
Odvrátila se od něj k zrcadlu na dveřích skříně. Opravdu vypadala starší, než si vzpomínala. „Pamatuju si podzim 2008.“
„To mi došlo,“ přisvědčil s povzdechem. „Tehdy jsme se poznali.“
„Ale já už nejsem v Česku,“ pokračovala a schválně se vyhýbala tomu, co jí zajímalo nejvíc.
„Ne. Žijeme v Lousianně. V USA. Martino…“ začal.
„To dítě je moje, že ano?“ přerušila ho naléhavě.
„Ano, je to naše dcera,“ přisvědčil napjatě.
Zasténala a schovala si obličej do dlaní. „Jak jsem mohla zapomenout na svoje dítě? Co se mi stalo?“
„Kéž by na to existovala nějaká jednoduchá odpověď,“ povzdechl si Daniel. „Důležité, že jsi zpátky. Vrátila ses k ní.“
NEJNOVĚJŠÍ KAPITOLY:
1. - 5. kapitola VSK
(15. 4. 2015)
Musíte hledat, ale jsou t

9. kapitola SDG 
(7. 2. 2015)
Oblíbené stránky
Něco jako dvojče blog. Múžete si vybrat, nové kapitoly budou stejné tady i tam.
Fanfiction a jiné...

 
On autor byl vůl a překladatel není, rozumíte, proto to tak je.

- Jan Werich -
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one