Zdravím Vás,
ať už jste sem zavítali z webovky veilofmystery, která začala blbnout, nebo jste noví čtenáři. Na tomhle blogu najdete několik povídek, ať už s tématikou z těch starších Twilight fanfiction nebo novějších fantasy originálních nebo polooriginálních příběhů. Ať už je to jakkoli - vítejte a dobře se bavte!

Vaše Hollis
Skepticky jsem pozorovala omáčku bublající na sporáku a bezděčně klepala vařečkou do okraje hrnce. Po tom, co jsem se celé měsíce pohybovala v Danielově parádní kuchyni, mi tahle přišla naprosto neohrabaná, a co chvíli jsem do něčeho vrazila.
Přemýšlela jsem nad tím, jestli mu teď znovu vaří Jul jako předtím, než jsem se k němu přestěhovala, nebo jestli si zapamatoval něco z mých kulinářských lekcí a vaří si sám. Doufala jsem, že ne. Jeho dům by brzo skončil v plamenech.
Smutně jsem se pousmála, potřásla hlavou a zvedla pokličku, abych zkontrolovala stav knedlíků. Nechtěla jsem, aby se mi zdrcly, když to budu muset jíst i zítra… a pozítří, vzhledem k tomu, že děda to bude tohle nedietní jídlo jíst jen dnes.
Do tichého předení rádia za mými zády zadrnčel zvonek. V první chvíli mě to úplně vyděsilo, ale potom jsem se sama sobě zasmála a stáhla plamen pod omáčkou, aby se mi nepřichytila a vyrazila ke dveřím, zatímco jsem si utěrkou utírala ruce.
Zvonek se netrpělivě ozval znovu. „Pane Kroupa!“ zavolal povědomý hlas venku, zrovna když jsem křikla: „Už jdu!“
Chňapla jsem po klice a otevřela vchodové dveře dokořán. „Nazdar, Michale!“ zajásala jsem a zeširoka se na kamaráda z dětství usmála.
Překvapeně zamrkal, když na mě zaostřil a potom mi úsměv opětoval. „Není možná! Už jsem myslel, že tě někde požírají červi, jak dlouho jsem tě neviděl!“ zasmál se s trošičkou napětí v pozadí.
Nakrčila jsem nos. „To bylo nechutně upřímné, Míšo, fakt dík.“
„Není zač – upřímnost je mé druhé jméno,“ zazubil se. „Na jak dlouho tu jsi, Marti?“
Pokrčila jsem rameny. „Asi na celé léto, možná dýl.“
Zvedl vysoko obočí. „To kecáš,“ vydechl.
Teď jsem se zasmála já. „Už je to tak.“ Nejistě jsem se ohlédla přes rameno - moje knedlíky potřebovaly dozor. „Hele, mám na plotně oběd,“ vyhrkla jsem. „Pojď dál - děda tu stejně není, ale za chvíli dorazí.“
„Jasně,“ přikývl a vykročil. Otočila jsem se a zamířila zpátky do kuchyně. Neříkala jsem mu, ať zavře dveře – byla jsem si jistá, že na to přijde sám a cestu znal taky, takže jsem ho nechala za sebou a spěchala ke sporáku.
Michal se automaticky posadil ke stolu a pustil se do jednoho z jablek, co ležely v míse. Netřeba zdvořilostí, byl tu doma víc než já.
„Děda říkal, žes byl na školení v Praze,“ nadhodila jsem a opřela se o linku. „Bylo to dobrý?“
„Bylo to k ničemu,“ ušklíbl se. „Teď jsem dodělal školu, jezdit na školení je postavený na hlavu.“ Otráveně se zamračil na okousané jablko a potom se podíval na mě. „Co vaříš?“
„Rajskou,“ informovala jsem ho, a když jsem viděla hladový výraz, pobaveně jsem dodala: „Nedáš si s náma? Pro mě s dědou je to moc a nechci to jíst tři dny po sobě.“
„Jasně,“ vyhrkl, než jsem vůbec dopověděla. „Když mě tak sladce přemlouváš,“ dodal a zasmál se. „Rád se nechám pozvat. Mně totiž doma nikdo nevaří.“
„Sám si vařím, sám si peru, že se na to…“ prohodila jsem se smíchem. „Nachystej na stůl,“ pobídla jsem ho.
„Jasně,“ vyskočil na nohy. „Co tu vůbec děláš? Kromě toho že vaříš,“ mávl rukou, než začal ze skříňky vyndávat talíře. „Víc jak rok tě není a najednou si tu na prázdniny, jo? Pan Kroupa říkal, že si v Argentině, nebo tak něco.“ Za jeho slovy jako by bylo něco víc, ale nezabývala jsem se tím a odpověděla:
„V Americe,“ opravila jsem ho. „Byla jsem v Louisianě. Jenomže jsem se musela vrátit, měla jsem nějakej problém s papíry.“ Zhluboka jsem nadechla a hlasitě vydechla. Doteď jsem to nedokázala pochopit. „A nemám prázdniny, nechala jsem školy.“
„Nemělas před státnicema?“ skočil mi zmateně do řeči.
„Chyběl by mi rok,“ pokrčila jsem rameny. „No jenomže sehnat práci mi bude chvíli trvat, a když měl děda ten infarkt…“ Zavřela jsem na chvíli oči, abych zahnala stejný stín děsu, jako když mi to máma volala minulý týden na letiště. „Byla jsem nominována jako hlavní ošetřovatelka, než se dá dohromady.“
„Slyšel jsem, že měl infarkt,“ souhlasil temně Michal a potom se na mě zašklebil. „Jsi mizerná chůva, když ti pacient pobíhá po vsi.“
Zvedla jsem ruce dlaněmi vzhůru. „Zastávám názor, že čerstvý vzduch mu neublíží, a kdybych ho držela doma, prdla by mu žíla na čele už jenom proto, že je tu zavřený. Mám dát pozor, aby se šetřil, ne z něj dělat malomocného.“
„No není ta holka poklad?“ ozvalo se mi za zády burácivě. Děda byl doma.
„Zdravím, pane Kroupa,“ usmál se Michal. „Jasně, celá ze zlata. Ale víte, že byste tu neměl pobíhat jak postřelenej jelen, ale sedět tak akorát v sadě na lavičce a pozorovat ptáčky,“ varoval ho s úsměvem.
„Ale sklapni, kluku,“ odbyl ho a svezl se na židli naproti němu. „Já nikde nepobíhám. Doufám, že dneska bude konečně pořádný jídlo,“ zabručel mrzutě mým směrem.
Povzdechla jsem si. „Ctím dohodu, dědo. Je neděle, takže ano, žádná dieta. Ale zítra na tebe zase čeká zeleninka,“ andělsky jsem se na něj usmála.
„Vzhledem k mému stáří, bys mi měla splnit každý rozmar, dítě,“ upozornil mě.
„Anebo by tu místo mě mohla být máma,“ odpověděla jsem mu bohorovným klidem.
Zamračil se na mě, ale nic na to neřekl. Věděl, že se mnou to ještě vyhrál. Máma by ho držela v domě, jeho maximálním pohybem by byl přesun z postele do křesla a na něco jako nedělní úlevy by mohl zapomenout. Doufala jsem, že náš systém bude fungovat k oboustranné spokojenosti. Zatím nám to těch pár dní docela klapalo.
Michal se tiše pochechtával, a tak jsem ho zpražila pohledem. „Nějak jsi zapomněl na ten stůl,“ připomněla jsem mu přísně. Příbory měl pořád v nepřehledné směsi před sebou.
„Ale jo furt,“ zabručel a začal je rozdělovat. „Takže,“ začal pomalu, „když si tu na celé léto a bez dozoru… Můžem si připomenout starý časy.“ Zahýbal komicky obočím.
„Jasně!“ souhlasila jsem nadšeně. „Mám tak na půl huby brigádu na družstvu, ale jinak jsem celá tvoje.“ Postavila jsem doprostřed stolu hrnec s polévkou.
Děda se lžící pevně sevřenou v dlani přejel pohledem z jednoho na druhého. „Nepřibližujte se k seníku,“ varoval nás.
„K jakýmu seníku?“ zeptali jsme se unisono s nevinnými výrazy. Nikdy nám nikdo nedokázal, že jsme ho podpálili my…
 
Druhý den večer jsme s dědou seděli v obýváku, on se celkem hlasitě „díval“ na nějakou soutěž v televizi a já stočená do klubíčka zírala ven do tmy a cítila se pod psa. Co se Danny vrátil domů, jsem měla pocit, jakoby mě půlka chyběla. Zvykla jsem si na jeho prakticky neustálou přítomnost, na rozhovory s ním a vtipkovaní. Kdybych nedostala na starosti dědu, asi by mi hráblo, protože jsem neměla ponětí, jak vyplnit den bez něj.
Byla jsem pitomá. Přesně tohle se mi stalo, když jsem se moc upnula na Tomáše a pak ho prakticky ze dne na den vystříhala ze života.
S Dannym jsem sice byla v kontaktu, ve čtvrtek v noci jsme se sešli v našem vlčím světě, ale bylo to zvláštní. Spíš jen takový nadpřirozený zaoceánský telefonát. Ptala jsem se ho na naše společné známé. On mi vyprávěl, jak se mu úplnou náhodou podařilo za mě sehnat náhradu do laboratoře, když potkal nějakou svoji starou známou, která nutně potřebovala na pár měsíců práci, než porodí. A nakonec jsme se rozešli po dvou hodinách hovoru, aniž bychom si řekli něco o konkrétního.
Třeba o tom, jak mě na tom letišti políbil. Ale ono na tom asi nezáleželo. On byl v Madisonville, já v Zářičí a mezi námi ty stejné problémy jako v únoru, když jsme tuhle show pořádali poprvé. On se o tom nezmínil a já následovala jeho příkladu. Nebyla jsem si totiž vůbec jistá, jestli jsem od zimy změnila názor. Jasně, ten poslední měsíc byl skvělý, což byl možná důvod, proč jsem se moc nebránila, jenomže… Jenomže pořád to byl Daniel - nedokázala jsem si představit, že by mezi námi bylo víc než jen skvělé přátelství. Navíc tu byl ten problém s papíry, takže to celé bylo tak jako tak úplně jedno. Naši vlci možná byli odsouzení k milostnému vztahu na dálku, ale já jsem se do toho pouštět nehodlala, ne pokud jsem měla na výběr.
Tiše jsem zasténala a opřela se čelem o kolena. Už jenom přemýšlení o tom mě vyvádělo z míry. S Dannym by to bylo jako incest!
Děda se s trhnutím probudil a okamžitě se zaměřil na mě. „Co se děje, holčičko?“
Povzdechla jsem si a protáhla ztuhlé končetiny. „Ale nic, dědo. Hele, běž si lehnout, já se půjdu ještě projít.“ Dneska jsme byli s Dannym domluvení - slíbila jsem mu, že přijdu jen, co děda usne, což bylo tak přibližně v době, kdy by on mohl končit v práci.
„Zase přijdeš ve tři ráno?“ zavrčel.
Sehnula jsem se k němu a políbila ho na čelo. „Pravděpodobně,“ souhlasila jsem. „A jestli tě tu najdu sedět, dostaneš zaracha,“ ušklíbla jsem se.
Zamračil se na mě. „Hele, ty rarachu, jsem okolo tebe dost shovívavý, ale nesnaž se mě naštvat.“
„Nápodobně, dědečku,“ zasmála jsem se. „V tom křesle si odrovnáš záda, myslím jen na tvoje zdraví, víš.“
Něco si zabručel pod nosem a začal se hrabat z křesla. „Tak padej,“ pobídl mě. „A pozdravuj Michala.“
Zarazila jsem se. „Coo?“ nechápala jsem. „Ten už určitě dávno spí, nejdu za ním.“
„Jo, jasně,“ přikývl a dal mi pohledem jasně najevo, že mi nevěří. „Dobrou.“
„Ahoj,“ houkla jsem pořád zmatená, proč si děda myslí, že bych měla jít za Míšou a vyběhla z domu.
V plátěných šortkách a mikině mi sice byla trochu zima, ale za chvíli už budu mít kožich, takže jsem předpokládala, že to tu čtvrt hodinu k lesu nějak přežiju. Ale ušla jsem asi deset metrů, když jsem ve tmě zahlédla nějakou temnou postavu opírající se o plot sousedního domu.
Tiše jsem k ní přešla a položila dotyčnému ruku na rameno. „Pane Hrotek?“ oslovila jsem ho jemně. Nechápala jsem, co tu v tuhle hodinu dělá!
Muž se evidentně lekl a obdařil svět několika velmi peprnými kletbami, které dědův postarší soused určitě neznal. Navíc jsem ho po hlase poznala.
„Michale, co tu děláš?“ podivila jsem se a zkřížila si ruce na prsou, abych si uchovala trochu tělesného tepla.
„Marti?“ vydechl a pokusil se na mě zaostřit. Když mi promluvil do tváře, zavanul ke mně alkoholový odér. O krok jsem ustoupila.
„Aha,“ zabručela jsem otráveně. „Trochu ses na cestě domů zasek, ne?“
„Trošičku,“ připustil a naklonil se ke mně. Potom zavrávoral a přidržel se plotku.
Zhluboka jsem se nadechla. „Tak fajn,“ houkla jsem a přistoupila k němu blíž. „Zavedu tě domů a uložím tě.“
Přimhouřil oči a znovu se pokusil mě zaostřit. Trochu na mě vykulil oči. „Vypadáš dobře,“ vyhrkl překvapeně.
„Jo, jasně,“ přitakala jsem a objala ho kolem pasu. „Tak pojď.“
Po pár krocích začal znovu. „Já to myslím vážně,“ zavrtěl hlavou. „Jsi nejzářivější hvězdou téhle noci.“
Zvedla jsem hlavu k nebi, které bylo pokryté mraky, které slibovaly nejméně třídenní déšť – hvězda nebyla vidět ani jedna, natož měsíc. „To se mnou snažíš flirtovat, Míšo?“ zasmála jsem se. Nebrala jsem ho vážně, když byl v tomhle stavu.
„A kdyby jo,“ postavil se přede mě a donutil mě zastavit. „Jak moc bys byla proti?“
Pokrčila jsem rameny. „Ne moc, ale myslím, že bys měl počkat, až na mě uvidíš v přímém světle a budeš střízlivý,“ doporučila jsem mu pobaveně.
„Včera odpoledne jsem splňoval obě podmínky,“ připomněl mi a natáhl ruku k mému obličeji.
On to snad vážně myslel vážně!
Zvonění telefonu mě upozornilo na příchod zprávy. Ustoupila jsem z Michalova dosahu. „Jop, ale to jsi mi nabízel návrat do dětských let, ne sexuální služby,“ zabručela ponuře a vytáhla mobil z kapsy. Světlo displeje bylo v okolní tmě příliš jasné. Zamrkala jsem, abych viděla písmenka. Psal mi Danny.
 
Ztvrdl jsem v práci. Nestihnu to. Promiň. – D -
 
„Paráda,“ zavrčela jsem a rychle vyťukala odpověď. Ale byla jsem nešikovná a telefon mi vyklouzl z ruky, Michal ho chytil. Sakra, neměl by mít rychlejší reflexy než já. A už vůbec, když byl takhle nadranej!
„Tomorrow the same time?“ přečetl zmateně a vzápětí upadl do rozpaků. „Ježiš promiň, neměl jsem to číst. Prostě…“
„Reflex?“ napověděla jsem mu. „To je v pohodě, neplánuju vraždu,“ mávla jsem rukou a telefon si od něj vzala. Rychle jsem textovku odeslala a strčila ho zpátky do zadní kapsy kalhot. Zauvažovala jsem, jestli přece jen půjdu do lesa a užiju si večer jen se svou vlčicí, anebo to zabalím, když stejně Danny nepřijde.
Michal přimhouřil oči a znovu mírně se zakymácel. „Proč… Proč píšeš anglicky?“ zeptal se nechápavě.
Uchechtla jsem se. „Protože Danny neumí česky a já neumím španělsky,“ odpověděla jsem prostě. „Pojď,“ chytila jsem ho za loket, „potřebuješ se z toho vyspat. Zavedu tě domů.“
„On je tvůj kluk?“ vyzvídal dál, ale nechal se vést.
Rozhovory s lidmi pod vlivem jsou o to zábavnější, že nefiltrují své myšlenky. Jenomže tím pádem taky pokládají vtíravější otázky. „Ne,“ zavrtěla jsem hlavou s povzdechem.
„Ale ty bys chtěla,“ prohlásil vědoucně. „Takže mám zase smůlu. To není fér,“ zamávl mi před nosem ukazováčkem, „to vůbec není fér, Martinko.“
Praštila jsem ho přes ruku, aby toho nechal. „On chtěl,“ odsekla jsem už skoro naštvaně, „ne já. A tobě do toho navíc vůbec nic není. Hele, Míšo,“ vzdychla jsem unaveně, když se zastavil, „já na to nemám celou noc.“
Dovedla jsem ho až nahoru pod les k hájovně a dostrkala ho do postele. Něco mi ještě cestou vykládal, ale nedávalo to moc smysl a ani to nebylo srozumitelné, takže jsem mu nevěnovala pozornost.
Usnul asi vteřinu po tom, co padl obličejem do peřin, ještě jsem mu sundala boty a nechala ho jeho osudu.
Po cestě do ložnice jsem rozsvítila v kuchyni, takže když jsem jí procházela zpátky, všimla jsem si papírů roztahaných po celém stole a okolního nepořádku. Michal evidentně nebyl hospodyňka.
Nějaké papíry se svezly z té obrovské kupy na zem a já jsem se automaticky sehnula, abych je položila na stůl. Potom jsem se zarazila a začala si tu nepřehlednou směs prohlížet.
Byly tam fotky… fotky mě a Daniela ve vlčí podobě, vlčích stop otisknutých v hlíně, fotky mrtvých zvířat, která jsme ulovili a zahrabali – někdo jejich hrobečky vykopal a vyfotil. Zvedl se mi žaludek a rychle tyhle obrázky odstrčila. Na dalších papírech byly vytisknuté e – maily od myslivců z okolí, kde jsme se v posledním měsíci vyskytovali. A úplně naspodu ležela mapa, kde byly černou fixou křížky zaznačená místa, kde našli naši kořist. I slepý by viděl, že jsou v okruhu třiceti kilometrů od jednoho bodu – města, kde jsem žila.
Úplně jsem zapomněla na svoji hádku s Michalem, když jsem tu loni byla na plese. Byl posedlý bílým vlkem, který se objevil odnikud, sám a měl zvrácené stravovací návyky. Byl posedlý mnou.
Šelma ve mně se chtěla vrátit do jeho pokoje a umlčet tu jeho zatracenou posedlost navždy. Byl pro ni nebezpečný a ona musela bránit svoje teritorium. Jenomže já jsem byla člověk a jeho jsem znala celé roky. Věděla jsem, že když mu to náležitě vysvětlím a otevřu mu oči, nechá to být.
 
Spletla jsem se.
Druhý den odpoledne jsem na něj počkala u domu, než se vrátil z obhlídky rajónu se svým drsnosrstým jezevčíkem Brokem.
Jeho nadšení z návštěvy ale rychle vyprchalo, když zjistil její důvod a podle mých plánů klidný rozhovor dvou dospělých lidí se zvrhl v hádku.
Stáli jsme každý na jedné straně stolu v jeho kuchyni a křičeli na sebe.
„Není to plyšová hračka na pomazlení, Martino!“ rozčiloval se. „To zvíře je zabiják!“
„Jestli to náhodou nemá v popisu práce,“ odsekla jsem. „Je to šelma! A pokud si dobře vzpomínám, v tomhle státě jsou všechny šelmy zákonem chráněný!“ Zabodla jsem prst do stolu stále zaházeného papíry. „Jestli na něho vystřelíš, tak tě udám!“ Tedy v případě, že se netrefí.
„A ty si jako myslíš, že na to nemám povolení?“ odfrkl si pohrdlivě. „Co si do hajzlu myslíš, že dělám? Zabíjím nevinný pejsky, nebo co?“ Rozhodil rukama a nakonec si vjel prsty do vlasů. „Pokusím se ti to naposledy vysvětlit po lopatě,“ vzdychl unaveně. Vyčkávavě jsem zkřížila ruce na prsou a bojovně vystrčila bradu. „Vynechám celou tu věc o tom, že se sem neměl odkud dostat, protože dál jak pětatřicet kilometrů odsud ho nikdo nikdy neviděl nebo že si na rok zmizel a najednou jsou tu dva – opět odnikud. A jejich stopy nikam nevedou, jednoduše zmizí a objeví se někde úplně jinde. Dva dospělí vlci, kteří si jen tak spadnou z nebe a loví tak, že z toho všem vstávají vlasy na hlavě.“ Sebral ze stolu obrázky mrtvých zvířat a hodil je ke mně. „Hraj si na strašně chytrou se zákonama, ale normální zvířata tohle nedělají, Martino. Loví ty nejlepší kusy, ne nemocné nebo slabé, jak mají. Evidentně jen tak pro zábavu, protože je nechají vykrvácet a potom zahrabou. Já nevím, co jsou tyhle dvě zvířata zač, ale rozhodně nejsou normální, to vidí každý imbecil. Každej myslivec v tomhle kraji má povolení je odstřelit sotva mu zkříží cestu, rozumíš tomu?“
Zalapala jsem po dechu. „Kdo něco takovýho mohl dovolit?!“ zhrozila jsem se.
„Někdo, kdo má kus mozku v hlavě! Polární vlk v těhle zeměpisných šířkách žije akorát v ZOO!“
„Aha! Takže ho odpráskneš jenom proto, že se chudáček narodil s bílou srstí!“ vyštěkla jsem. Měla jsem chuť tlouct hlavou do stěny a vztekle ječet. Daniel byl vlkodlak čtrnáct let a nepadlo na něj nejmenší podezření, nikdy nikdo neměl s jeho vlkem problém, ale já? Já samozřejmě musela mít úžasný štěstí na barvu kožichu i revír, kde se sto let vlk neukázal. A na strašně aktivní chlapíky, co rozkopávají v lese jehličí, aby našli mrtvolky zajíců.
„Já nechápu, proč ti to tak leží v žaludku,“ zasténal Michal. „Tohle zvíře udělalo tvému úžasnému kamarádovi z obličeje fašírku! Měla bys stát o to, aby se to neopakovalo.“
Otevřela jsem pusu. „To ti řekl Tomáš?“ zeptala jsem se tiše. „Vždyť on nikdy toho vlka neviděl!“
„Páni,“ ušklíbl se Michal, „ty jsi vážně byla ten rok v blázinci, že jo?“
Vykročila jsem k němu: „Co si to vůbec dovoluješ, ty…?“ zasyčela jsem a měla jsem co dělat, abych udržela vlčici pod povrchem – tohle byla moje hádka.
„Tak trochu zapoj mozek, fajn?“ skočil mi do řeči. „Nějaký zvíře, zaútočí ve městě na kluka, kterej je zavřenej v garáži – jen tak. Kluk si na nic nepamatuje, což je zajímavý. Ale počkej, někdo tam s ním byl! Holka, co si rozbije hlavu o stůl a upadne do bezvědomí. Není ti to povědomý?“ Stiskla jsem naštvaně rty. „A podle hlášení si řekla to samý, co ten tvůj kamarád – že si na nic nevzpomínáš. Asi následek rány do hlavy, hodnej doktor ti to potvrdil.“
„Co to s tím má společnýho?“ procedila jsem skrz zuby.
„Nic,“ odfrkl si. „Já jen že mi najednou přijde dost podivný, že to bílý monstrum se objevilo asi chvíli na to. Taky mi přijde dost podivná tahle hádka stejně jako ta loni v zimě, kdy jsi utekla, a nikdo tě nemohl celé hodiny najít. Přijde mi zatraceně podivný, jak moc se o to bílý psisko staráš, když je to jenom zvíře! Asi si něco namlouvám, ale řekni mi, že je náhoda, že se kolem toho motáš nějak častěj‘, než je zdrávo a že se ten vlk znovu objevil, sotva ses vrátila domů.“
Třeštila jsem na něj oči. Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že to někomu dojde jen tak, aniž by to viděl na vlastní oči, nebo do toho nebyl zasvěcený. Jenomže Michal si všechny ty věci pospojoval se mnou a muselo mu dojít, že já jsem ten vlk. Ale copak tomu mohl věřit? Kdo se zdravým rozumem by tomuhle věřil?!
Naklonil se ke mně přes stůl. „Ten vlk je tvůj, co?“ zeptal se ostře. „Hraješ si tu na nějakou zvrácenou obdobu Psa baskervilského, nebo co?“
„Jsi blázen,“ upozornila jsem ho chladně. Neměl nic, jen pár divných příhod, které si během téhle hádky spojil se mnou.
„Já jsem blázen?“ opakoval po mně. „Ten kdo vypouští ty zvířata, je magor! A já jsem si teď zatraceně jistej, že seš to ty.“
„Jasně, nechávám je spát u sebe v posteli a každej den jim koupím v řeznictví velkou kost a čtu jim před spaním Červenou Karkulku od Hrubína.“ Poklepala jsem si prstem na čelo. „Slyšíš vůbec, jak to zní, Michale?“
Zhluboka se nadechl a podíval se na mě s ledově klidnou tváří. „Je mi jedno, jak to zní, Marti. Je mi jedno, co si o mně lidi myslí. A je mi jedno, že po tomhle už se rande s tebou nikdy nedočkám, protože mě za to nenávidíš, ale já ty vlky zabiju. Speciálně na toho bílýho si počkám a střelím mu přímo mezi oči, protože tohle je můj rajón a on tu nemá co dělat.“
„Udělej to a bude z tebe jen sprostej vrah,“ řekla jsem mrazivě. „Udělej to a v očích toho umírajícího vlka uvidíš ty moje a uvidíš je naposledy!“ Prošla jsem kolem něj a práskla za sebou dveřmi.
Rozběhla jsem se k lesu a snažila se zahnat nevolnost a pocit prázdnoty v mé hrudi. Naučila jsem se ve svém životě očekávat neočekávané, jenomže chladný popis mé vlastní smrti z úst přítele, bylo moc velký sousto.
Na kraji lesa jsem se naposledy ohlédla na hájenku a pak si přetáhla přes hlavu tričko. Moje a vlčí vědomí začaly splývat v jedno. Jestli chtěl Michal lov, měl ho mít.
 
Krčila jsem se frustrovaně v křoví a pozorovala Michala, který už asi hodinu okupoval posed, co stál metr od místa, kde jsem si nechala věci.
Už jsem se viděla, jak dědovi vysvětluju, kde jsem byla: „Víš, dědečku, čekala jsem, až Michala přestane bavit na mě číhat. Jo, proč by na mě měl číhat? Snaží se ulovit bílýho vlka. Že je to jeho práce? To možná je, ale ten vlk jsem čirou náhodou já a nechci skončit s hlavou plnou broků.“ To by ho vážně dojalo.
Netrpělivě jsem ohrnula pysky a zavrčela.
Vážně, vážně jsem se snažila ho neprovokovat, ale buď jsem se mohla nechat zabít od Michala, nebo abstinenčními příznaky. Navíc jsem nehodlala Dannymu vysvětlovat, co se tu děje a on se chtěl docela často scházet. Chápala jsem to, připadala jsem si tak divně, když byl najednou pryč z mého života, že jsem byla vděčná alespoň za nějaký kontakt. Vlčí duchovní hovory sice nebyly jediná možnost, ale vzhledem k tomu, že děda neměl počítač, natož internet a zaoceánský telefonáty vyšly sakra draho, to bylo nejlepší řešení.
Jenomže i když jsem začala být maximálně opatrná a nevystrkovala čumák, pokud to nebylo opravdu nutné, Michal na mě snad měl nějaký radar, nebo co.
Znovu jsem podrážděně přejela očima terén a vzdala to. Bude tam sedět do skonání světa. Vyskočila jsem na nohy a rozběhla se na druhou stranu - když už jsem měla ztvrdnout bůhví jak dlouho v lese, alespoň se nebudu krčit mezi keři a trochu si to užiju.
Ale moc daleko jsem se nedostala, protože mě znovu uhodil do nosu lidský pach. Jenomže tenhle mi byl nějak povědomý.
Trochu jsem se přikrčila a vrhla se mezi stromy na obhlídku.
Problém byl, že les tady končil a přede mnou se tyčila boční stěna domu. Okna byla otevřená a já ucítila vůni vanilkového tabáku.
Tiše jsem se přikradla ke stěně a opřela se předními tlapami o parapet okna, abych se podívala dovnitř.
V kuchyni ale nikdo nebyl, a když jsem se nad tím zamyslela vlastně ani nikde jinde v domě – lehký vánek přinášející ke mně odér člověčiny přicházel z leva.
Vykoukla jsem zpoza rohu a očima zkontrolovala rozlehlou zahradu.
Několik záhonů pestrobarevných květin; plaňkový plot; obrovský strom se starou houpačkou z prkna a dvou provazů; stůl s dvěma lavicemi – každou po jedné delší straně a přes jednu z nich byla přehozená hnědá károvaná košile, kterou patrně odložil, když mu začalo být moc vedro; pumpa a spousta zahradnického harampádí a uprostřed ostře zeleného trávníku na lehátku spal postarší muž.
Už po dvou jsem se vydala k lavici, kde jsem popadla košili, která sice moc nevoněla, ale lepší než tu pobíhat nahá. Rychle jsem pozapínala knoflíčky a ohrnula rukávy tak, abych mohla používat ruce.
Přešla jsem k lehátku a postavila se tak, abych mu zastínila slunce. Ale vůbec na to nereagoval. Měl štěstí, že už bylo docela pozdě odpoledne, jinak by byl už jako rak, když si vyspává na slunci.
Sehnula jsem se a foukla mu do ucha. Něco podrážděně zabručel, ale oči neotevřel. Prstem jsem ho jemně poškrábala po rameni. „Doktore,“ zašeptala jsem tiše. „Doktůrku.“
Zmateně zamrkal a pokusil se na mě zaostřit. „Coo?“ zavrčel nechápavě. „Terezo?“
„Martina,“ opravila jsem ho s povzdechem. Tereza byla jeho dcera, která vlkodlačí kletbu nepřežila.
Se vzdycháním se posadil. „Co tu děláte?“
Pokrčila jsem rameny. „Hraju si na schovku s jedním starým známým. Půjčila jsem si košili, nevadí?“
Zamračil se. „Je špinavá,“ upozornil mě zastřeně. Pořád byl ze spánku dezorientovaný.
„Nikdo není dokonalý,“ odtušila jsem a zastrkala si vlasy za uši. „Jak se vede?“ nadhodila jsem konverzačně a zazubila se na něj.
„Než jste přišla, bylo to ideální,“ zahučel a posbíral se z lehátka. Ve vytahaných kraťasech a zašňupaném nátělníku vypadal vážně nezvykle. Ale asi jsem nemohla očekávat, že na své chalupě bude pobíhat v doktorském.
Zvedla jsem obočí. „Děláte, jak kdybyste mě neviděl rád.“
„U vás člověk vážně nikdy neví. Většinou se ukážete, když jste v průšvihu,“ upozornil mě a zamířil k domu. Šla jsem za ním.
„Teď nejsem v průšvihu,“ ujistila jsem ho, ale potom jsem se zarazila. „Vlastně…“
Otočil se na mě a tvářil se jako přísný tatík. „Koho jste pokousala tentokrát?“ udeřil na mě.
Zvedla jsem ruce. „Nikoho, přísahám.“ Podíval se na mě, jakoby mi nevěřil. „Hele, víc jak týden jsem ani nelovila!“ zvolala jsem pobouřeně.
„Co jste to říkala o té schovce?“ vzpomněl si najednou.
Svěsila jsem ramena. „Dlouhý příběh,“ povzdechla jsem si.
„Já mám času dost.“ Podržel mi dveře, abych mohla vejít – hotový gentleman.
„Ale já už měla být dávno doma,“ postěžovala jsem si a gecla sebou na roztrhanou sedačku, kterou měl v kuchyni.
Zmateně se na mě podíval. „To máte co dělat…“
„Ale ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Já teď bydlím u dědy, víte. Co vy tady? Máte dovolenou?“
„Ne, jen tři dny volna mezi službami.“ Postavil přede mě skleněný džbán s nějakou tmavě hnědou tekutinou, kterou jsem identifikovala jako čaj, skleničku postavil vedle a nechal mě, ať se obsloužím sama. „Nechcete mi to vysvětlit?“ nadhodil netrpělivě a přitáhl si židli naproti mně.
Napila jsem se studeného čaje a začala mu to všechno líčit.
Bylo fajn to říct nahlas a podělit se o svou noční můru. Dannyho jsem s tím nechtěla otravovat – měl svůj život a navíc byl na druhé straně světa, takže i kdyby se rozkrájel, nemohl by mi pomoct a akorát by se zbytečně stresoval. A nikdo jiný s pochopením pro můj vlkodlačí dvojživot nebyl po ruce.
„Ví to Daniel?“ To byla první otázka, kterou mi položil.
Zavrtěla jsem hlavou. „Nechci, aby si dělal zbytečný starosti.“
„Tohle mi nepřijde jako něco, s čím by si měl dělat zbytečné starosti,“ zamračil se na mě.
Zkřížila jsem si ruce na prsou. „Koukněte, Michal si možná bude přes léto hrát na neohroženého strážce lesa, ale pak ho to přestane bavit, nebo si já konečně najdu práci a bude po problému, netřeba s tím Dannyho zatěžovat.“
Unaveně se na mě zadíval. „Víte, Martino, měla byste už konečně smířit s tím, že Daniela zajímá, co se kolem vás děje, i když s tím třeba nemůže nic udělat. Jednoduše to chce vědět.“
Odfrkla jsem si. „A vy to rád vyzvoníte, co? To je jedno,“ zavrtěla jsem hlavou a postavila jsem se. „Musím jít.“
Doktor se postavil taky. „A co když tam ten váš myslivec pořád čeká?“ nadhodil. „Nechte toho, odvezu vás.“
Zvedla jsem obočí a zatahala za lem košile. „Vzhledem k tomu, že jsem polonahá, by z toho vznikly docela pochopitelné řeči, ale díky.“
Zamračil se na mě. „Mám tu nějaké věci po bývalé ženě. Sedněte si a přestaňte mě štvát!“ poručil přísně. Poslušně jsem se s povzdechem sesula zpátky na pohovku.
Po několika minutách cesty se na mě otočil. „Přemýšlela jste o té věci s experimentováním?“ nadhodil.
Přestala jsem koukat z okna a ohlédla se na něj. „Upřímně vůbec ne,“ houkla jsem překvapeně.
„Mohlo by to pro vás mít velké využití,“ zabručel neutrálně s pohledem upřeným před sebe na silnici.
„Kdyby to k něčemu bylo, čemuž nevěřím,“ připomněla jsem ponuře. „Podívejte, Doktore, já si opravdu cením vašeho zájmu, ale teď mám spoustu jiných starostí. Nestojím o to vyhýbat se proměnám. Zrovna jsem se s tím docela smířila a začalo se mi to líbit.“
Povzdechl si. „Já vás přece nebudu nutit potlačovat proměnu, ale nebuďte sobecká. Daniel má za sebou skoro patnáct let toho prokletí, třeba by uvítal trochu oddechu.“ Zpomalil, když vjel do obce.
Na tom něco bylo. Zamyšleně jsem si prohlížela svoje ruce v klíně. „Kdybych souhlasila,“ začala jsem. „A to neříkám, že budu,“ dodala jsem spěšně. „Co přesně by to pro mě znamenalo?“ Podívala jsem se na něj. „Hm, tady mi můžete zastavit,“ zamumlala jsem, když přejel dědečkův dům a pokračoval dál.
Udělal to a vytočil se tak, aby na mě pořádně viděl.
Pokrčil rameny. „Nějaké vzorky krve, možná i nějakou tkáň. Zatím si nejsem tak úplně jistý. Začal bych tou krví.“
Hurá, vždycky jsem milovala odběry krve. „Kolik?“
„Nevím! Dával bych vám nějaké látky a pozoroval, co to dělá.“
Na sucho jsem polkla. Odběry bych možná přežila, ale pouštět si do těla nějaká svinstva… To už byla jiná. Otevřela jsem dveře. „Rozmyslím si to,“ slíbila jsem, než jsem vystoupila. „Díky za odvoz. Nashle.“
„Na viděnou,“ kývl a nastartoval.
 
V noci jsem ležela v posteli a nemohla jsem usnout. Přemýšlela jsem o tom, co doktor Symerský říkal.
Zapomínala jsem dívat se na věci z odstupu, plácala jsem se v momentálních problémech, zamotávala to klubko nití osudu čím dál nepřehledněji a neviděla dál než za krátkodobé vyhlídky. Neviděla jsem věci v širším měřítku. On mi to připomněl.
Daniel byl vlkodlak téměř patnáct let… Jaká budu já, až na tom budu jako on? Budu litovat své nynější zaslepenosti a toužit po „troše oddechu“?
 
Znovu jsem se vydala za Doktorem, tentokrát cíleně.
Využila jsem chvíle, kdy byl děda zaměstnaný hovorem se staříkem z druhého konce vesnice, který přišel na kus řeči.
Bylo odpoledne a nebe bylo téměř černé – schylovalo se k jedné z těch horších letních bouřek.
Vítr ohýbal koruny stromů, když jsem běžela lesem. Nesnažila jsem se být nenápadná – v tomhle počasí jsem se nemusela Michala bát a mohla jsem si užívat čistý požitek z běhu.
Na parapetu okna do kuchyně Doktorovy chaty jsem našla oblečení, evidentně mě očekával. Znal mě dobře, stejně jako Daniel…
Uhladila jsem si vlasy dozadu a s prvními kapkami jsem zaklepala na zadní dveře.
„Je otevřeno,“ uslyšela jsem je hluboký, bručivý hlas a stiskla kliku. „Vy si umíte vybrat chvíli k návštěvě,“ zamračil se na mě, když jsem vešla do kuchyně a zavřel okna nad linkou na kličku.
„Zdravím,“ kývla jsem hlavou a posadila se na pohovku u stěny, kolena jsem si přitáhla k tělu a objala je rukama.
Sedl si ke stolu naproti mně. „Za co vděčím vaší okouzlující společnosti?“
Povzdechla si a opřela se bradou o nohy. „Umíte být zatraceně přesvědčivej, Doktore.“ Zavřela jsem oči. „Budu vám dělat pokusnýho králíka…“ slíbila jsem rezignovaně.
Zafuněl. „Tuším, že to nebude jen tak.“
Zvedla jsem k němu oči. „Pro začátek bych ocenila, kdybyste to neříkal Dannymu,“ začala jsem.
„Proč?“ podivil se.
„Třeba mu budu chtít dát ten váš zázračnej všelék pod stromeček,“ zašklebila jsem se. Unaveně se na mě zadíval. „Dobře, tak zaprvé nechci, aby si dělal zbytečný naděje, protože já jsem přesvědčená, že stejně nic nevykoumáte.“ Probodl mě zlým pohledem, ale já mu ho s klidem opětovala. „Nedívejte se na mě tak, nehodlám se pro tu věc nadchnout jak vy dva a pak být zklamaná z neúspěchu. Víte, že mně jde o víc než o nějakou „pauzu“.“
Zkřížil si ruce na prsou a opřel se pohodlně v židli. „Řekněte, Martino, proč teda chcete celou tu věc podstupovat, když nevěříte, že by z toho mělo něco být?“
Znovu jsem položila hlavu na kolena a vzdychla. „Jednoduše se nechci za deset let probudit s tím, že jsem to měla alespoň zkusit. To, že nechci děti teď, přece neznamená, že je nebudu chtít, až mi pětatřicet, že?“
Místnost osvítil ostrý záblesk světla a za chvíli následoval burácivý zvuk hromu. Zadívala jsem se z okna, do kterého bubnovaly těžké kapky vody. To počasí venku jakoby odráželo moji náladu.
Doktor do mě šťouchl. „Co je s vámi, Martino?“ zeptal se ustaraně.
„Nic,“ zavrtěla jsem hlavou a podívala se na něj. „Jen jsem tak trochu začala přemýšlet, jaký mě vlastně čeká život.“ Lehce ironicky jsem se zasmála. „Nemám zrovna zářivý vyhlídky, víte.“ Potřásla jsem hlavou. „To je jedno. Kdy začneme, Doktore?“
Zvedl se ze židle a přešel k lince. Nechápavě jsem ho pozorovala. „Přes týden musím zpátky do města,“ řekl nakonec a jeho hlas zněl zvláštně. „Ale kdybyste se tu mohla stavit v pátek přibližně v tuhle dobu, bylo by to ideální.“
„Jo, jistě,“ přisvědčila jsem zmateně. „Je vám dobře?“
Otevřel jednu ze skříněk a začal přerovnávat nádobí, které tam bylo uložené. „Jste jako ona,“ zahučel nakonec a dál si hrál s hrníčky. „Tereza. Tohle tehdy řekla. ‚Vždyť je to jedno, tati, jsem monstrum, moje životní vyhlídky jsou nulový.‘ A dva dny na to byla mrtvá.“ Opřel se oběma rukama o linku, nahrbil ramena a trhavě se nadechl. „Kdybych jenom tehdy věděl, co teď.“
Přešla jsem k němu a položila mu ruku na rameno. „Moc mě to mrzí,“ hlesla jsem tiše. „Neměla jsem… to říkat.“
Trhl s sebou. „To jste nemohla vědět,“ odbyl mě stroze a klidil se z mého dosahu.
A tak začalo jedno z nejdelších lét v mém životě.
 
Dělala jsem dědovi chůvu a na družstvu holku pro všechno. Doktor si ze mě udělal svůj soukromý výzkumný projekt, a i když jsem měla obě předloktí samou modřinu od těch zatracených jehel, stejně to k ničemu nevedlo, přesně jak jsem čekala. S Michalem jsme si hráli na zvrácenou verzi ‚Jen počkej zajíci‘. A s Dannym se sem tam sešli na vlčí straně vědomí. Vraždila bych pro připojení k internetu, abych mohla alespoň na půl hodiny slyšet jeho skutečný hlas a vidět jeho obličej alespoň přes webkameru. Navíc pomalu vycházelo najevo, že naši vlci opravdu nejsou nadšení tou dálkou mezi námi a frustrace se z nich přenášela na nás. A zprávy ze smečky, ke kterým Danny přicházel bůhví jakým způsobem, nebyly zrovna povzbudivé. Warren zuřil a vypadalo to, že naprosto nic nedokáže toho děsivého chlapíka odradit od jeho kořisti – tedy mě.
Valilo se to na mě ze všech stran jako lavina. Toužila jsem po jediném – dostat se z tohohle ubíjejícího kolotoče a vrátit se ke klidnému životu, jaký jsem vedla předtím…
 
Bylo to v pátek někdy v půlce srpna.
Vrátila jsem se od Doktora úplně zničená, protože trochu přepískl dávku toho svýho sajrajtu, co mi píchal do žíly. Začínala jsem mít pocit, že se nesnaží potlačit přeměnu, ale spíš ji vyvolávat, protože jsem padala do vlčí podoby snadněji, než by snad mělo být možné. A vypadalo to, že i on začíná pochybovat o tom, že na to jde ze správného konce.
Rozhodně jsem ale padla do postele, aniž bych se zajímala o cokoli jiného, než dostat svoje tělo co nejdřív do vodorovné polohy.
Proto mě překvapilo, když jsem ráno oživila svůj telefon, že se mi Danny pokoušel několikrát dovolat. Nevolali jsme si – zaoceánský hovory byly trochu drahá sranda. Nakonec to ale vzdal a poslal mi textovku, že se mnou potřebuje co nejdřív mluvit.
Napsala jsem mu, kdy mě zastihne ve vlčí kůži a pustila to z hlavy. Z té poslední Doktorovy dávky mi bylo vážně špatně a děda byl protivný jak čtyři, protože jsem mu k obědu naservírovala další z dietních hnusů, jak s oblibou nazýval mé snahy srazit mu cholesterol.
Když se v jeho kuchyni odpoledne začali scházet staříci na obvyklou partičku karet, vyklouzla jsem zadním vchodem a sprintovala k lesu. Měla jsem pocit, jakoby se mi kůži snažila odplazit z těla a žaludek se chystal vydávit i to, co jsem nesnědla.
Ocitnout se ve vlčí podobě pro mě bylo vysvobozením.
Proletěla jsem skrz oboru, jakoby mi hořelo za patami a po chvíli se zadýchaná zhroutila do jehličí s myšlenkou, že bych znovu měla začít běhat – nic jsem nevydržela.
Zavřela jsem oči a zuřivě funěla, abych dostala do oběhu co nejvíc kyslíku. Soustředila jsem se tak upřeně na svůj dech, že mě naprosto vyděsilo, když se mi do hlavy prodralo další vědomí a s ním kupa emocí, které mi nepatřily. Bezděčně jsem se vyhoupla na nohy.
Danny!‘ zasténala jsem v duchu. ‚Co tu děláš?‘ Vzápětí jsem si uvědomila, jak hloupá otázka to byla.
Zachytila jsem jeho pobavení. ‚Taky tě rád… slyším, Tino.‘
Jeho přítomnost působila na mé obnažené nervy docela uklidňujícím způsobem. ‚Promiň,‘ vzdychla jsem a složila se zpátky do jehličí, abych nebyla tak na ráně, kdyby tu náhodou někde slídil Michal. ‚Jsem jen trochu vystresovaná, to je všechno.‘ Obezřetně jsem skenovala své okolí očima. Ovšem vlny euforie, kterými mě zaplavoval, mi bránily v soustředění. ‚Máš nějak moc dobrou náladu,‘ upozornila jsem ho.
To mám,‘ přisvědčil nadšeně a já na okamžik zahlédla svět jeho očima – neklidně poskakoval po lese za svým domem, jakoby se před proměnou předávkoval kofeinem.
Styď se,‘ pomyslela jsem si podrážděně.
Kupodivu ho moje nezúčastněnost vůbec nevyváděla z míry. ‚Mám skvělé zprávy,‘ oznámil mi.
Alespoň jeden z nás. ‚Jsem jedno velký ucho,‘ ujistila jsem ho.
Odmlčel se a na chvíli dokonce stáhl i svoje nadšení zpátky k sobě. ‚Dobře,‘ začal po chvíli pomalu. ‚Vím, jak tě dostat zpátky do Států…‘
Dech se mi zastavil a já vytřeštila oči tak moc, že málem skončily ve vlhkém mechu. ‚Cože?!‘ vyskočila jsem znovu na všechny čtyři. Srdce mi sprintovalo, div nevybuchlo. ‚Jak!‘ vyhrkla jsem nedočkavě a potom se zarazila, můj srdeční tep se prudce zklidnil. ‚Totiž, není to nelegální, že ne?‘ optala jsem se opatrně.
Dlouhé ticho na jeho straně mě znervóznělo. ‚No… ne tak úplně.‘ Opatrně volil slova. ‚Záleží na úhlu pohledu, víš.‘
Okamžitě jsem zpozorněla – to zavánělo nějakým velkým průšvihem. ‚Dobře, teď mě trochu děsíš.‘
O nic nejde,‘ uklidňoval mě hned. ‚Je to geniální, Tino. Tak geniální, že jsme na to měli přijít už dávno!‘
Podezřívavě jsem přimhouřila oči. ‚Mm-hm. Tak už mi konečně řekneš, v čem spočívá ten tvůj geniální plán?‘
Jo, jistě,‘ souhlasil roztržitě. ‚Včera jsem vyzvedl Mary z práce, má porouchaný auto, víš? A když už jsem tam byl, tak jsem se doma chvíli zdržel…‘
Danny,‘ přerušila jsem ho netrpělivě, ‚svůj den mi můžeš popisovat jindy. Teď jsem opravdu celá žhavá slyšet, jak se dostanu zpátky do Louisianny. Protože udělám cokoli, abych se odsud dostala, víš.‘
Říkám to proto, že s tím přišla Rose,‘ vysvětlil.
Povzdechla jsem si a posadila se. ‚Takže to zcela určitě není legální,‘ pomyslela jsem si ponuře.
Znovu jsme ho pobavila. ‚Neboj, ptal jsem se Almy. Říkala, že není důvod, aby nás kdokoli podezíral. Koneckonců jsme spolu rok žili.‘
Hluboce jsem nechápala. ‚O čem to mluvíš? A jak se do toho připletla Alma?‘
Je právnička,‘ připomněl. ‚Rozvodová právnička, abych byl přesnější. Takže tyhle věci jsou tak trochu její obor.‘
Byla jsem čím dál zmatenější. ‚Naprosto nechápu, kam tím míříš.‘
Vezmi si mě.‘
Dobře, zcela určitě neřekl, co si myslím, že řekl. ‚Promiň, cože?‘
Zrozpačitěl. ‚Ehm, asi jsem to podat trochu jinak… Tohle mi nikdy moc nešlo!‘
Zrovna si řekl, ať si tě vezmu,‘ pomyslela jsem si ztuhle. ‚Tos nemyslel vážně, že ne?‘
Tohle není přesně ta reakce, co jsem čekal,‘ postěžoval si.
Tys zrovna řekl, abych si tě vzala, Danieli!‘ zopakovala jsem ostře. Nemohla uvěřit, že vedeme tuhle konverzaci. My dva.
Začínal být podrážděný. ‚Říká ti něco Zelená karta, Tino? Kdybychom se vzali, po dvou letech by ses stala americkou občankou.‘
To mělo svoji logiku. Šíleně zvrácenou, ale… bylo to logické. ‚Ale to přece nejde,‘ potřásla jsem hlavou. ‚My se nemůžeme vzít.‘
Proč ne?‘ I přesto, že se snažil to držet u sebe, cítila jsem jeho frustraci.
A já byla jednoduše zmatená. Totálně vyvedená z míry. Neschopná nějaká ucelené reakce. ‚Jsi můj nejlepší kamarád. To, co navrhuješ, je šílené!‘
Proč, proboha! Máš mě ráda, no ne?‘ naléhal.
Ano,‘ souhlasila jsem, ‚ale…‘
Nenechal mě dokončit myšlenku. ‚Vidíš?! Lidi se berou z daleko malichernějších důvodů, než máme my a přitom se nemají rádi!‘
Ne, Danieli, poslouchej!‘ utnula jsem ho rázně. ‚Ano, mám tě ráda, ale jako bratra. Jako přítele! Ne v tom romantickém slova smyslu, jako tvoje holka nebo manželka.‘ Otřásla jsem se, sotva jsem na to pomyslela. Bylo to jednoduše úplně mimo všechny hranice přijatelného šílenství. ‚Necítím k tobě to, co ty ke mně. Nemůžu si tě vzít za těchto okolností. To ti nemůžu udělat.‘
To je pitomost, Tino,‘ odbyl mě rozčileně. ‚Vím, že mě nemiluješ, ale o to tu vůbec nejde!‘
Samozřejmě, že o to jde!‘ oponovala jsem.
Ne, nejde. Nemůžeš zůstat v Evropě, pochop! Warren už skoro ví, kde tě hledat! A smete každého, koho na cestě za tebou potká. Ohrožuješ svoji rodinu! Když budeme manželé, můžu tě označit jako svoji družku. Vlci jsou monogamní, takže bude muset vycouvat. Tak už to konečně pochop, Tino, tohle je jedinečná šance vyřešit všechny problémy najednou!
Všechny moje problémy. Co z toho budeš mít ty, Danny, hm?‘ dorážela jsem. Ale znala jsem odpověď – naději. Naději, že se moje city k němu změní. ‚Já si tě nechci vzít,‘ prohlásila jsem rozhodně.
Zuřivě zavrčel. ‚Jestli tě to uklidní, slibuju ti, že se rozvedeme, jen co to bude možné.‘
Začala jsem přecházet na místě. Nedokázala jsem vydržet v klidu. ‚Copak ti jeden rozvod nestačil? Ježiši, vždyť manželství má být víc než cár papíru.‘ Povzdechla jsem si a potřásla hlavou. Byl čas tuhle debatu ukončit. ‚Warren mi klidně zítra může zaklepat na dveře, ale kvůli tomu si tě nevezmu, Danny. Já prostě nemůžu.‘
Teď už byl opravdu naštvaný. Víc, než jsem ho kdy zažila. ‚Poslední slovo?‘ ujistil se chladně.
Zhluboka jsem natáhla vzduch. ‚Jo,‘ souhlasila jsem smrtelně vážná, ‚úplně poslední.‘
Fajn.‘
A najednou byl pryč a já si nebyla vůbec jistá, jestli se ještě někdy vrátí.
Kruci. Kruci, kruci, kruci –
Ztichlým lesem zazněla ohlušující rána a něco se mi otřelo o pravé ucho.
Zaujatá hádkou s Danielem jsem úplně zapomněla na Michala a on toho využil…
NEJNOVĚJŠÍ KAPITOLY:
1. - 5. kapitola VSK
(15. 4. 2015)
Musíte hledat, ale jsou t

9. kapitola SDG 
(7. 2. 2015)
Oblíbené stránky
Něco jako dvojče blog. Múžete si vybrat, nové kapitoly budou stejné tady i tam.
Fanfiction a jiné...

 
On autor byl vůl a překladatel není, rozumíte, proto to tak je.

- Jan Werich -
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one