Zdravím Vás,
ať už jste sem zavítali z webovky veilofmystery, která začala blbnout, nebo jste noví čtenáři. Na tomhle blogu najdete několik povídek, ať už s tématikou z těch starších Twilight fanfiction nebo novějších fantasy originálních nebo polooriginálních příběhů. Ať už je to jakkoli - vítejte a dobře se bavte!

Vaše Hollis
Stála jsem v koupelně u umyvadla a čistila si zuby.
Byl předvečer svatby. Mojí svatby. Vyplivla jsem a vypláchla si pusu. Popaměti jsem nahmatala ručník, který byl na skříňce vedle.
Když jsem zvedla hlavu a podívala se do zrcadla, viděla jsem, že mám na tváři červené skvrny a můj výraz vypadal vyděšeně. Jakoby se na mě díval někdo jiný.
Připomnělo mi to jeden šílený sen, kdy jsem byla uvězněná ve vlčím těle, jako teď byla vlčice uvězněná v tom mém. Ve vodě se odrážela moje lidská podoba, když se nad něj bílý vlk naklonil nad hladinu.
Jenomže teď byla na obou stranách lidská holka a byla jsem to já. Takhle jsem teď vypadala. Poslední týdny jsem se hrozně snažila odstřihnout se od svého strachu, až jsem ho nakonec přestala vnímat. Ale on nezmizel, pořád byl pod povrchem, stejně jako všechno ostatní – všechny ty věci, na které jsem se snažila zapomenout, protože jsem s nimi nedokázala žít. Jako by mi snad někdy pomohlo od svých problémů utéct…
Měla jsem jednu z posledních možností si přiznat, jak na tom teď jsem. Zítra už může být pozdě.
Zpříma jsem se podívala do odrazu svého obličeje. „Budu se vdávat,“ oznámila jsem sama sobě a hlas se mi třásl stejně jako spodní ret. Polkla jsem a zkusila to znovu: „Já se budu vdávat. Jsem vlkodlak, zabila jsem dědečka a zítra se budu vdávat.“
Po tváři mi stekla slza, a když jsem sklopila oči, abych se na sebe víc nemusela dívat, moje ruce se třásly. Chvíli jsem je pozorovala a snažila se to zastavit. Nakonec jsem to vzdala a s lehce hysterickým vzlykem jsem se stočila na zemi do klubíčka.
Nechci to udělat. Nechci se vdávat. Nechci. Nechci,“ mumlala jsem a pohupovala se tam a zpátky. Tentokrát jsem tu paniku nedokázala potlačit, mohla jsem se jí jen poddat.
Někdo zaklepal na dveře koupelny. Daniel. „Tino?“ Jeho hlas zněl napjatě.
Zvedla jsem hlavu. Nechtěla jsem, aby mě takhle viděl. „Minutku!“ křikla jsem zpátky a pokoušela se, aby mi na hlase nebylo nic poznat. Stačí jen chvilička a všechno bude v pořádku. Vůbec si o mě nemusel dělat starosti. Potřebovala jsem jen chvilku, abych se uklidnila… Jenom. Chvilku.
Něco dopadlo na dveře a já sebou trhla. „Tino!“ zalomcoval klikou. Zapomněla jsem, že jsem zamknula – jako vždycky. „Tino, ubližuješ mi!“ zasípal.
V tom momentě jsem stála na nohou. Vrhla jsem se ke dveřím. Pár vteřin jsem se prala se zámkem, ale nakonec se mi podařilo otevřít.
„Danny!“ vyjekla jsem a zachytila ho těsně předtím, než se na mě zhroutil. „Ach můj bože.“
Rukama mě objal kolem pasu a obličej si přitiskl na moje břicho. „Co blázníš?“ zasténal a lapal po dechu.
Prsty jsem mu vjela do vlasů a chovala v rukách jeho hlavu. „Promiň,“ hlesla jsem. „Nechtěla jsem… Tak moc mě to mrzí!“
Bylo to už tak dávno, co jsem Daniela svou mocí málem zadusila. Dávala jsem si na to pozor, když mě na to upozornil. Teď jsem si ale ani neuvědomila, že svou energii nechávám proudit do okolí – sotva jsem se minulý rok naučila, jak ji držet uvnitř, nikdy už jsem se nepokoušela ji vyvolat. Na proměnu stačilo jen docela málo z toho magického balíčku, co jsem dostala se svou super mocnou vlčicí, a tak mi to ani nepřišlo. S Dannym jsem si nemohla hrát na energickou přetlačovanou a k ničemu jinému to snad ani nebylo.
„Promiň,“ šeptala jsem provinile a hladila ho po vlasech.
Najednou se začal třást a já se okamžik vyděsila, že mu pořád ještě způsobuju bolest, ale potom jsem si uvědomila, že se směje. Podíval se nahoru, i když bradou se pořád opíral o moje břicho.
„Jestli jsi mě chtěla dostat na kolena, stačilo říct,“ ušklíbl se a ještě jednou se zhluboka nadechl.
Kolena se mi podlomila a já si klekla stejně jako on, pevně jsem ho objala kolem krku. „Jsi v pořádku? Neublížila jsem ti?“ vyptávala jsem se napjatě, když jsem se odtáhla. „Vážně jsem nechtěla! Ani jsem si neuvědomila, co dělám,“ vysvětlovala jsem roztřeseně.
Něžně se pousmál a prsty mi shrnul vlasy z obličeje. „Tolik k tomu, jak skvěle jsem tě naučil sebeovládání.“ Potom zvážněl a upřeně se mi zadíval do obličeje. „Vypadáš děsně, Tino,“ oznámil mi zamračeně. „Co se děje?“
Zavrtěla jsem hlavou a vyvlékla se z jeho objetí. „Mrzí mě, co jsem udělala, opravdu,“ zopakovala jsem a vyškrábala se na nohy. „Už se to nestane.“
Taky se postavil, ale zadržel mě, když jsem chtěla vyklouznout na chodbu. „O tom jsem nemluvil,“ upozornil mě ostře. „Tohle se nestalo, protože by ses neuměla ovládat.“
„Samozřejmě, že se to stalo kvůli tomu,“ řekla jsem zmateně. „Nikdy bych ti to neudělala úmyslně.“
„Já vím,“ souhlasil. „Jenomže ty se umíš skvěle ovládat,“ prohlásil rozhodně a znovu si pozorně prohlížel moji tvář, jako by z ní chtěl vyčíst odpovědi na všechno. V očích se mu objevil strach. „Tys to myslela vážně,“ vydechl zděšeně.
Vytřeštila jsem na něj oči. „O čem to mluvíš?“ nechápala jsem.
Na čela se mu objevily ustarané vrásky. „Když jsem tě tehdy večer políbil, řeklas, že si na pokraji šílenství,“ vysvětlil. „Myslel jsem, že to říkáš, abys mě odehnala.“ Zavrtěl hlavou. „Jsi tak odtažitá, tak mimo sebe, co jsi přijela… Celou dobu jsem si říkal, že je to jen tvůj podivný způsob, jak tiše protestovat kvůli té svatbě. Netušil jsem, že je to tak zlé.“ Obličej se mu provinile stáhl. „Nechtěl jsem vidět všechno to zoufalství, co v sobě dusíš.“
Stiskla jsem rty. „Nejsem zoufalá,“ odbyla jsem ho. „Jsem docela v pořádku.“
Zamračil se. „Před chvílí jsi mě málem usmažila výbuchem své energie,“ připomněl.
Vytrhla jsem se mu. „Už jsem se ti omluvila, nechtěla jsem to udělat a mrzí mě to!“
„Tino,“ povzdechl si nešťastně, „přestaň s tím. Nejsi na to sama, jak si myslíš, máš přece mě. Mám v popisu práce ti pomáhat.“ Zvedl ruku a přitiskl mi dlaň na vrchol hrudního koše, takže zakryl můj rekam. Ano, naše rekam dohromady tvoří jeden celek. To proto mě měl na krku - byla jsem povinností, o kterou se neprosil.
Odfrkla jsem si a odvrátila od něj hlavu. Chytil mě za bradu a přinutil se na něj podívat.
„Ty víš, že je v tom víc. Víš, co k tobě cítím.“ Jeho obličej přetékal upřímností.
Hrdlo se mi sevřelo a z koutku oka mi vyklouzla slza. „Mrzí mě, že ti nedokážu dát, co chceš.“
„To říkáš pořád,“ povzdechl si.
Sklopila jsem oči. „Danny, já hlavně potřebuju čas, abych se dala dohromady. Ovládla tyhle záchvaty paniky a úzkosti dřív, než tě jimi zabiju, nebo mi z nich přeskočí.“
Položil mi ruku na rameno. „Pokud to jediné, co potřebuješ, je čas, aby se tvůj život zklidnil, stačí, když zítra řekneš ano v tu správnou chvíli. Potom budeš mít všechen čas, který si budeš přát.“ Jeho hlas zněl skoro vesele, snažil se odlehčit atmosféru.
Slabě jsem se pousmála, abych ocenila jeho snahu. „Ani ty nemáš tolik trpělivosti, Danny.“ Na chvíli jsem se odmlčela a pokoušela se přijít na to, jak formulovat svoje myšlenky do správných slov. „Děkuju,“ vyhrkla jsem nakonec, „za všechno, co pro mě děláš. Mám neskutečné štěstí, že jsi takový, jaký jsi. Kdybych pro tebe mohla něco udělat, cokoli, stačí jenom říct.“
Usmál se. „Já přece nic nechci.“
Dlouhou chvíli jsme tam stáli a navzájem se měřili pohledy. Vzdala jsem to jako první. Chtěla jsem mu toho ještě tolik říct, ale opakovala bych se.
„Půjdu do postele,“ oznámila jsem mu a o krok ustoupila, i když jsem tak paradoxně couvala zpátky do koupelny. „Bude mi trvat, než usnu a budu vstávat brzo, když pojedu pro bráchu do New Orleans,“ připomněla jsem. „Dobrou noc,“ vzdychla jsem a protáhla se kolem něj na chodbu.
„Tino,“ oslovil mě najednou a otočil se na mě.
„Ano?“ zeptala jsem se zmateně. Myslela jsem, že jsme rozhovor o pocitech ukončili.
„Mohla bys pro mě udělat jednu věc,“ řekl váhavě.
Zpozorněla jsem. „Co jen budeš chtít.“
Okamžik mlčel, jakoby si ještě rozmýšlel, co říct. „Chci, abys od zítřka spala v ložnici… se mnou.“
Dech se mi zadrhl v hrdle a já okamžik jen uklidňovala svůj rozhoupaný žaludek. Až doteď se mi úspěšně dařilo potlačovat myšlenky na svatební noc.
Ale když jsem k němu zvedla oči, nevypadalo by, že myslí na to samé, co já. Vzpomněla jsem si na těch pár nocí, co jsme spali spolu v bráchově pokoji u nás doma. Jeho blízkost mě sice vždycky znervózňovala, ale tu vlčí půlku mě to uklidňovalo, když cítila teplo a energii dalšího vlka. Stejně jako když se k sobě tulí štěňata.
Přikývla jsem, i když ta nevolnost úplně nezmizela - po zítřku bude mít právo i ten druhý význam spojení „spát spolu“.
„Dobře,“ souhlasila jsem, i když v mém hlase znělo napětí.
Zavřela jsem za sebou dveře svého pokoje a uvědomila si, že jsem ještě nezatáhla. Blížil se úplněk a dnes bylo velmi jasno, takže celý pokoj byl zalitý stříbrnou měsíční září.
Přešla jsem k oknu, abych to napravila, a zarazila jsem se s pohledem upřeným na trávníku zaskládaným dvěma ostrůvky židliček; ulička mezi nimi vedla k oblouku ze železné konstrukce, na níž byly namotané květiny. Dělaly jsme to dnes odpoledne s Julianou.
Měla to být malá svatba - jen Dannyho rodina, přátelé a můj bratr. Ne víc jak dvacet lidí. A já se nechtěla vdávat v madisonvillském kostele. Ale ani tady v tomhle jsem si sama sebe nedokázala představit.
Popadla jsem oba konce závěsů a trhla rukama k sobě. Nechtěla jsem absolvovat další panický záchvat. Z jednoho energetického útoku se Danny vzpamatoval rychle, dvakrát za večer – to už by nemuselo dopadnout tak dobře.
Stočila jsem se v posteli do klubíčka a deku si přetáhla přes hlavu. Nechtěla jsem myslet na zítřejší den, na zítřejší noc, ani nic dalšího, co mě teď čekalo.
A tak jsem se přinutila se uvolnit, dýchala jsem zcela pravidelně a vymýšlela si svět jako z pohádky, soustředila jsem se na nejmenší detaily – barvu květin, ptáky, motýli, představovala jsem si tichý bublavý zvuk, který vydává voda v potoce. Toužila jsem se v tom světě schovat a zítra se neprobudit.
 
Netrpělivě jsem poťukávala prsty na volantu, když jsem se v Mandeville sekla na jedněch ze dvou světel, co tam byly.
Lukáš vedle mě se zasmál: „Už jsi nervózní, sestřičko?“
Střelila jsem k němu pohledem. „Nemůžu si dovolit být nervózní,“ procedila jsem zuby.
Zvedl obočí. „Každá nevěsta je nervózní, a jestli si dobře vzpomínám, ty se vdáváš už za pár hodin.“ Jako bych to potřebovala připomínat.
Zamračila jsem se a rozjela se, když naskočila zelená. „Včera večer jsem Daniela málem zabila, když jsem si dovolila chvilku nervozity a začala kolem sebe bezděčně šířit magické silové pole,“ přiznala jsem.
Znovu jsem ho rozesmála. „Vy budete perfektní páreček.“
Já si nedělám srandu, Luky, opravdu jsem mu ublížila.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Tohle nemůže dopadnout dobře,“ povzdechla jsem si a svěsila ramena. Zrovna jsme přejeli přes most a vjeli do Madisonville.
Za tenhle výraz asi titul Miss manželka nedostaneš, ségro,“ upozornil mě.
Ušklíbla jsem se. „Myslím, že mně ho nikdy nikdo nenabídne. Možná tak Miss Magor.“
Tos řekla ty,“ odtušil pobaveně a vyhlédl z okýnka. (Danny mi výjimečně půjčil klíče od auta, kterým jezdil obvykle on.) „Už tam budem?“
Jo, už jsme tu,“ přisvědčila jsem a zabočila do ulice, kde měl Danny dům. „Jul už je tady,“ zamumlala jsem, když jsem zahlédla její obrovské rodinné auto, „budu muset zajet do garáže.“
Je to docela malý,“ poznamenal Lukáš, zatímco se zvedala garážová vrata.
Cos čekal? Vilu?“ zavrčela jsem a vjela dovnitř.
Pokrčil rameny. „Já si tu hnízdečko lásky nebuduju, mně je to fuk.“
Nakrčila jsem nos. „Jsi vážně vtipnej,“ odsekla jsem a zabouchla za sebou dveře auta.
Napodobil mě a udělal obličej: „Je těžký odolat.“
Jen zavrtěla hlavou a otevřela jsem dveře, kterými se vcházelo do kuchyně. „Rač vstoupit, drahý bratře,“ pobídla jsem ho.
Sotva vkročil, málem ho smetli Donna s Rickem, kteří se honili kolem kuchyňské linky a cestu mu zastoupila Juliana. Vypadala naštvaně.
„To je Dannyho sestra,“ informovala jsem ho. „Jul, to je Lukáš.“
„Zdravím,“ usmál se na ni.
„Čau,“ houkla stroze a dál ho ignorovala. „Kde se couráš?“ probodla mě baziliščím pohledem.
„Do New Orleans to chvíli trvá,“ odpověděla jsem zaraženě. „Co se děje?“
„Pojď,“ popadla mě za ruku a začala mě táhnout dál do domu.
Ohlédla jsem se na Lukyho, který pořád celý zmatený z jejího podivného chování stál vedle ledničky. „Promiň,“ vzdychla jsem, „hned se vrátím.“
Nevrátíš,“ zasmál se. „Budu se chovat jako doma,“ ujistil mě.
V obýváku se objevil Daniel. Vypadal naštvaně. „Tino,“ vyhrkl a spěšně ke mně přešel. Juliana se zaprskáním ustoupila. Všichni vypadali podrážděně. To bylo vážně divné. Myslela jsem, že jsem tu jediná neurotická.
„Co se tu děje?“ zeptala jsem se zamračeně.
Podal mi nějaký papír. „Tohle dneska přišlo.“
„Co je to?“ zahuhlala jsem a začala číst:
 
Canis lupus neboli šedý vlk žije ve smečkách, které jsou vedeny alfa párem, který se jediný smí pářit…
Drahá Tino, Daniel přece není alfa. Stále se těším na setkání s tebou.
 
Warren
 
Cítila jsem, jak mi z obličeje mizí krev. „Tohle přece nemůže myslet vážně,“ hlesla jsem. Co jsem musela udělat, aby mi dal pokoj?
„Ale může,“ ujistil mě vztekle. „Odmítá mou autoritu, neuzná mě jako tvého druha.“
„Nějaké potíže?“ přidal se k nám Lukáš.
„Ne,“ zmačkala jsem dopis do kuličky. Nemohla jsem teď měnit plán, sotva jsem se tak tak smířila s tímhle. Navíc už jsme nemohli vymýšlet další kličky. Šílený vlkodlačí vůdce bude muset se svými úchylkami počkat. „Warren má problém, ne my,“ prohlásila rozhodně. „Už mám toho chlapa plný zuby,“ zasyčela jsem. „V životě mě neviděl. Nenechám se od něj terorizovat,“ odfrkla jsem si. „Tady máš klíče,“ řekla jsem Dannymu a podala mu jeho svazeček. Potom jsem se otočila na Julianu. „Tohle tak spěchalo?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou, evidentně potěšená, že jí znovu věnuju pozornost. „Přeměna tebe na krásku dne ano.“
Protočila jsem panenky. „Díky, já nechci být kráska dne.“ Otočila jsem se na bráchu. „Ukážu ti, kde budeš spát.“
„Tady je tolik ložnic?“ uculil se.
„Jen dvě,“ pokrčila jsem rameny. Jeho výraz mě upozornil, že jsem si sama vykopala hrob. „Pitomečku,“ zamračila jsem se a dloubla do něj.
Odvedla jsem ho k sobě do pokoje a zůstala jsem stát na prahu s otevřenou pusou. „Co se to tu stalo?!“
Vypadalo to tam jako po výbuchu bomby – celý stůl byl pokrytý věcmi, z nichž jsem půlku neuměla pojmenovat; na prádelníku byla směs vlásenek, hřebenů a sponek; za zrcadlo byl zaháknutý pytel, ve kterém byly moje šaty; postel byla celá rozvrtaná a válely se na ní tašky; na dveřích visely další šaty, které moje nebyly; a když jsem nakoukla za desku dveří, viděla jsem, že přes čelo postele jsou přehozené nažehlené šatičky pro Donnu a Alice.
„To nemůžeš myslet vážně, Jul,“ zasténala jsem roztrpčeně. Ráno jsem to tu měla naklizené stejně jako zbytek domu: zásadní problém, když se svatba pořádá v domě - musí být alabastrově uklizeno. Včera to tu vypadalo jako z magazínu.
Smetla jsem na zem nějaké tašky a zničeně se posadila na okraj postele, hlavu jsem si složila do dlaní. Vypadalo to, že se u smečky svatba naprosto mine účinkem, večer mě čekalo bůhví co a i v pokoji, který byl v tomhle domě vždycky moje útočiště, panoval chaos.
„Asi si lehnu na zem,“ zasmál se bratr.
Na Julianu jeho vtípky naprosto nezabíraly. „Běž ven za Frankem,“ pobídla ho, „a vezmi sebou Dannyho. Až vás budu potřebovat, dám vědět.“
Ušklíbl se a vypadalo to, že se mu komandování Jul ani trochu nelíbí. „O tom nepochybuju,“ ujistil ji kousavě.
Dala si ruce v bok a chystala se něco odpovědět. Bylo to, jako bych viděla mladší verzi Carmen.
Luky, prosím tě běž,“ vzdychla jsem, abych zabránila hádce. „Frank se ti bude líbit.“
Když odešel, zaklonila jsem hlavu dozadu a podívala se na strop. „Měla jsem tu uklizeno, Jul. Měla jsem to pro bráchu nachystané,“ řekla jsem tiše, v mém hlase zněla výčitka a hlavně únava. Věci už teď nešly podle plánu, co jsem tedy mohla čekat od zbytku dne?
„Než se setmí, bude to tu jako ze škatulky,“ ujistila mě. „Ale teď se běž umýt,“ poručila nekompromisně.
 
Prohlížela jsem se v zrcadle a nepoznávala se – slušelo mi to.
Dlouhé šaty se mi vlnily kolem kotníků a díky důmyslnému spodnímu prádlu, vypadal můj dekolt daleko plnější než jindy. Juliana mi vlasy vyčesala nahoru do lehkého drdolu, do kterého vetkala bílé květiny. Líčení nebylo výrazné, ale moje tvář se zdála jasnější. Vypadala jsem jako nějaká éterická postava z pohádky.
„Teto Tino, ty jsi tak hezká,“ zavzdychla Donna, kterou Jul před chvílí zavolala, aby ji nacpala do šatiček, kterým jsem nevěštila dlouhou budoucnost – už teď seděla na zemi u mých nohou a vzhlížela ke mně, jako kdyby mě viděla poprvé.
„Neválej se v těch šatech!“ okřikla ji Juliana vzápětí, když se ohlédla od Alice sedící na posteli. Zapnula jí přezku na druhém z maličkých střevíčků. „Běž se sestrou ven,“ pobídla Donnu a postavila mladší z holčiček na zem.
Donna, která vycítila matčinu nesmlouvavou náladu, drapla Alice za ruku a rychle se vytratila.
Juliana ze sebe začala soukat džíny a z věšáku sundala poslední volné šaty – červené s něžným řasením.
Odvrátila jsem se od ní. Podle budíku na nočním stolku zbývala do obřadu sotva hodina. Na sucho jsem polkla. Slyšela jsem, jak se v domě pohybují všichni ti lidé, co se tu postupně objevovali.
Naši přátelé – Alma, Debra s Hankem, Amanda, Pete se Samem; Dannyho sourozenci, jeho matka; můj bratr, který tou masou cizinců proplouval jako by celé byl jeho večírek. Slyšela jsem jejich hlasy, poslouchala jsem, co si povídají, cítila jsem jejich tlukoucí srdce a to moje bilo čím dál zběsileji.
Zaslechla jsem rozhovor Dannyho s Mary, nebo spíš hádku…
„Je těhotná, že jo?“ dorážela na něj. „Nemůže to být tvoje, to musíš vědět. Už by to bylo vidět, kdyby jo – nauč se počítat!“
„Ne,“ odpověděl tiše. „Mary, takhle to vůbec není. Tina není těhotná.“
„Tak proč to děláš?“ nechápala.
Odfrkl si. „Proč se lidi tak normálně berou, sestřičko.“
„Jenomže ona tě nemiluje!“ protestovala. „Dívá se na tebe stejně, jako ty ses díval na Meredith! Dělá to jen proto, že musí.“
„Nevíš nic o tom, co bylo s Meredith,“ zavrčel a tentokrát to znělo naštvaně. „Bylo ti sotva deset! A naprosto nic nevíš o mně s Tinou.“
„Tak mě pouč,“ poručila vztekle. „Vysvětli mi, co vidíš na Ledové královně z Evropy?!“
Zasténal. „Chceš pravdu? Fajn. Já i ona jsme v něčem zapletení - nemůžu ti říct do čeho. Potřebuje papíry, aby tu mohla zůstat,“ přiznal. „Proto tohle všechno.“
„Ale to je podvod,“ hlesla zaraženě.
„To záleží na tom, na které straně stojíš,“ povzdechl si. „Já doufám, že když budu mít víc času, naučím ji mě milovat…“
Přestala jsem je poslouchat - točila se mi hlava a bylo mi špatně, žaludek se mi svíral tak, že jsem myslela, že začnu zvracet.
Všichni ti lidé přišli, aby s námi oslavili naše manželství, protože věřili, že se milujeme a chceme spolu být do konce života. Jenomže to byla lež. Chystali jsme se lhát všem těmhle lidem do očí. Kvůli mně. Jak jsem mohla být tak odporná, zlá a sobecká?
Nedokážu to, pomyslela jsem si. Tohle nemůžu udělat.
Začala jsem lapat po dechu a třeštila jsem oči.
„Tino?“ oslovila mě Juliana, která se skláněla nad malým zrcátkem na stole. Nemohla jsem se na ni otočit, byla jsem plně zaměstnaná svou vnitřní hrůzou. „Tino!“ Popadla mě za ramena a zatřásla mnou. Trochu mě to srazilo na zem, ale ne dost. „Tohle nedělej,“ žadonila nešťastně.
„Nedokážu to, Jul,“ vzlykla jsem. „Nemůžu mu to udělat.“
Popadla můj obličej. „Podívej se na mě,“ zasyčela. „Jestli okamžitě nepřestaneš panikařit, přestaneš se úplně ovládat. Teprve to Dannymu ublíží, vzpomínáš? Můžeš ho zabít, tak se uklidni!“ Věděla jsem, že má pravdu, ale slova putovala k mému mozku příliš pomalu. Znovu mnou zatřásla. „No tak, Tino! Tohle nesmíš, slyšíš?!“
Vyškubla jsem se jí a dřepla si na zem, rukama si objala ramena. Pevně jsem zavřela oči a nutila se do klidu. Počítala jsem a dýchala na tři doby jako v plavání. Představovala jsem si, že plavu, že není nic než voda kolem mě a já.
Slyšela jsem, jak se otevřely dveře a vytrhlo mě to z rytmu. „Co se tu děje?“ Byl to Daniel a zněl vyděšeně.
„Běž pryč,“ odbyla ho Juliana. „Musí se uklidnit sama. Kruci, Danny, vypadni!“ vyštěkla, když se nic nedělo. Tentokrát poslechl.
Ale chvíli na to se ale dveře otevřely znovu. „Nepočítej s tím, že mě vyhodíš,“ upozornil ji ostře bratr dřív, než stihla promluvit a za okamžik už byl u mě. „No tak, sestřičko, nevypadá to dobře, když snědej ženich během vteřiny ztratí všechnu barvu bez zjevné příčiny,“ zamumlal konejšivě.
Natáhla jsem k němu ruce a pevně ho objala. „Vím, že nesmím ztrácet kontrolu,“ vzlykala jsem do jeho košile. „Ale já se tak moc bojím.“
To bude dobrý,“ uklidňoval mě. „Je to dobrej chlap, neublíží ti.“
Bojím se, že ublížím jemu.“
Odtáhl se a tvářil se přísně. „Moc nad tím přemýšlíš, prcku, jako vždycky. Co jsem ti vždycky říkal?“ zeptal se pánovitě.
Zamrkala jsem. „Abych vypadla z tvýho pokoje?“ Pousmála jsem se přes slzy.
To taky,“ souhlasil a v koutku mu zacukalo. „Ale když z každýho rande přišla s tím, že by to stejně nemělo smysl ve vztahu pokračovat?“
Že to mám nechat plavat, že mě život vždycky dovede na správný místo, i když oklikou,“ povzdechla jsem si. Hloupá fatalistická rada, kterou jsem se nikdy neřídila, protože byla stupidní a stejně jako u spousty dalších věcí, jsem měla pocit, že ji brácha pronesl jen proto, že se rád poslouchá.
Buď tak laskavá a konečně mě poslechni, dobře?“ navrhl a palcem mě hladil po tváři. „Nepřemýšlej nad tím, jen udělej, co máš. Všechno dobře dopadne.“
Slibuješ?“ zeptala jsem se hloupě jako malá holčička.
Usmál se. „Jasně.“ Postavil se a z kapsy černých společenských kalhot vytáhl čistý kapesník. Podal mi ho. „Teď se koukej upravit, Martinko,“ poručil. „Za deset minut tě čekám před dveřma.“
Utřela jsem si oči a zvedla jsem hlavu. Už stál u dveří.
Juliana byla u stolu a dívala se na něj. „Vem si od Dannyho čistou košili, tahle je od make-upu,“ doporučila mu a její hlas zněl daleko míň protivně než předtím. „Máte přibližně stejnou velikost. První skříň, třetí police.“
Přikývl a vyklouzl na chodbu.
„Zničila jsem tvoje veledílo,“ zamumlala jsem provinile, když jsem se podívala do zrcadla.
„Jo,“ souhlasila a přešla ke mně. „Lezeš mi pěkně na nervy,“ zavrčela, ale když mi začala po tváři ďobat labutěnkou, usmívala se.
„Danny se na mě musí zlobit,“ řekla jsem po chvíli, kdy bylo moje líčení zpátky, i když zarudlé oči to stejně kazily.
Juliana si odfrkla a rozpustila si ohon, ve kterém měla doteď stažené vlasy. „Danny by se na tebe nezlobil, ani kdybys mu bodla kudlu do zad,“ zahučela nesouhlasně a kartáčem si pročesávala tmavé kadeře. Asi se nechystala dělat si s vlasy víc, protože si jen část vlasů hodila na ramena, a pak se obula do vysokých červených lodiček. Přes šaty, které měly jen tenká ramínka, si natáhla propínací svetr s tříčtvrtečním rukávem – přece jenom byl konec října. Já to budu muset vydržet - nejde o to, aby nevěstě bylo teplo, ale aby dobře vypadala. Jasně.
Vykoukla oknem ven na zahradu a otočila se na mě s širokým úsměvem. „Tak jdeme na to!“
Doširoka jsem rozevřela oči a na sucho polkla. „Jdeme na to,“ zopakovala jsem hluše. Otevřela dveře a vyčkávavě mi je podržela.
Naposledy jsem se zhluboka nadechla a vyšla za ní na chodbu.
Lukáš v košili, která mu byla trochu volnější v ramenech, ale čistá, se na mě otočil s kyticí v rukách. Povzbudivě se na mě usmál a podal mi ji. „Je tvoje.“
Prsty jsem sevřela stonky. „Díky,“ špitla jsem a potlačovala nevolnost. Nadechl se k nějaké odpovědi, ale zazvonil zvonek. „Někdo zvoní!“ vyhrkla jsem.
Dřív, než jsem stihla pomyslet na to, kdo by sem asi v tuhle dobu chodil, když všichni, koho jsme čekali, tady byli, už jsem byla v půlce cesty ke dveřím. Až teprve pár kroků od nich jsem zpomalila a srdce mi vyletělo až do krku – ten dnešní dopis od Warrena!
Otevřela jsem tak prudce, že jsem si málem vykloubila zápěstí. Byla jsem přesvědčená, že jestli tam bude stát něco jen vzdáleně vlčího, bolestivě tomu ublížím.
Překvapeně jsem zamrkala, když jsem za dveřmi našla muže v uniformě. Chvíli mi naprosto nedocházelo, co je americké armádě na naší svatby, když voják zvedl hlavu a zářivě se na mě usmál.
„Tohle určitě znamená, že nejdu pozdě.“
„Steve,“ vydechla jsem a zklidňovala svůj dech. „Vyděsil jsi mě.“
Zatvářil se zmateně. „Chystala ses utéct?“
Když to řekl tahle… Zavrtěla jsem hlavou a ustoupila ze dveří, aby mohl vejít. „Jen jsem tu nečekala armádu spojených států, to je všechno.“
Zasmál se. „Na civil už mi nezbyl čas. Jedu přímo z velitelství.“ Vešel do kuchyně. „Ahoj, Jul,“ pozdravil, „co jsem prošvihl?“
„Zatím nic,“ odtušila odměřeně. „Jen jsi zrovna zničil nástup nevěsty.“
Otočil se na mě. „Promiň,“ usmál se na mě.
Prošla jsem kolem něj a z linky sebrala kytici, kterou jsem tam nechala, když jsem šla otevřít. „Nevadí, byl to teprve první pokus,“ povzdechla jsem si.
Na hranici obývacího pokoje a chodby se objevila rozzuřená Mary v bílých šatech s černou mašlí. „Já jsem věděla, že…“ začala rozčileně, ale zarazila se, když spatřila nového člena svatebních hostů. Neměla jsem nejmenší ponětí, jak to teď se Stevem měla, ale rozhodně ho tady nečekala. Ovšem když se se slzami v očích kolem mě prohnala a padla mu kolem krku, bylo mi jasné, že se mezi nimi nic nezměnilo.
Odvrátila jsem se od nich a přidala se k bráchovi s Jul, kteří stáli v obýváku. „No, pořád ještě se musím vdávat, že jo?“ poznamenala jsem nadneseně.
Najednou se podlaha pode mnou zahoupala a před očima se mi zatmělo. Chytila jsem se Jul, než se mi podlomila kolena.
„Nechte mě hádat,“ zasípala jsem. „Dannymu to o nich pořád nikdo neřekl.“
„O co tu jde?“ nechápal Lukáš, ale nikdo mu nevěnoval pozornost.
„Běž od mojí sestry!“ zavrčel za mými zády Daniel. Maryiny obavy z jeho reakce na její vztah s jeho kamarádem byly zcela oprávněné. 
Otočila jsem se právě v čas, abych mu zastoupila cestu a padla mu přímo do náruče. Jeho oči byly skoro karamelové barvy. „Danny, ne!“ zasyčela jsem, když do mě tvrdě narazil.
Zastavil, ale jinak mě ignoroval. „Dej z ní ty ruce!“ poručil Steveovi vztekle.
Popadla jsem jeho ruce a pevně sevřela. „Danny. Danny, podívej se na mě,“ přemlouvala jsem ho. Na krátký okamžik ke mně sklopil oči – doslova zářily. Už jsem se dívala do očí jeho vlka. Zalapala jsem po dechu. „Nedělej to,“ řekla jsem tiše. Vytáhla jsem se na špičky, takže jsem byla dost blízko na to, aby slyšel můj šepot. „Jsou tu všichni jeho přátelé a rodina, nedělej to. Nemůžeš mu to udělat.“
Pohnul se tak rychle, že i já jsem měla co dělat, abych ten pohyb zaznamenala. Teď svíral moje zápěstí on, doslova je drtil. „Odveď mě odtud,“ procedil skrz zuby a znělo spíš jako vlčí zavrčení, než lidský hlas.
Poslechla jsem. Donutila jsem ho zacouvat až do koupelny. Nebyl to zrovna nejlepší pokoj, ale vedla k ní přímá cesta.
Zavřela jsem za námi dveře a opřela se o ně zády. I kdyby se proměnil, musel by přejít přese mě a když by mi bylo těch šatů líto, uměla jsem se proměnit rychleji než on.
Odstoupil ode mě a chytil se za hlavu. Mlčky jsem ho pozorovala, svoji energii schovanou za všemi možnými mentálními zdmi, abych ho nedráždila, přesto připravená zasáhnout, kdyby nebyl schopen dostat vlka zpátky pod kontrolu.
Jeho vnitřní boj mi připomněl odpoledne v Tomášově garáži - já jsem tehdy nevyhrála. Zastavila mě až představa, že jsem ho smrtelně zranila, to vyneslo mou lidskou půlku zpátky na povrch. Danny nemohl zajít tak daleko, to jsem nesměla dovolit.
Dnešní den pro něj musel být taky těžký – dopis od Warrena, hádka s Mary, další z mých panických záchvatů… jako by nebyla dost stresující ta svatba sama o sobě. I Daniel se musel potýkat se spoustou problémů, nejen já.
Konečně ke mně zvedl oči – svoje tmavě hnědé oči, tak tmavé, až byly téměř černé. „Můžeš mi říct, co se to tam dělo?“
Zkoumala jsem jeho obličej, abych odhadla, co bude bezpečnější – pravda nebo lež? Rozhodla jsem se pro pravdu, pokud měl zuřit, bude to lepší za zavřenými dveřmi. „Mary se Stevem jsou spolu. Ehm…,“ odkašlala jsem si, „jako spolu spolu, víš?“
„A tys to věděla,“ řekl pomalu.
Pořád vypadal docela klidně – tedy vzhledem k okolnostem. „Jo,“ přisvědčila jsem opatrně. „Vím to, co jsem u vaší matky byla poprvé.“
Stiskl hněvivě rty. „Víš to víc jak rok a neřeklas mi to.“
Nehodlala jsem mu dovolit být na mě naštvaný kvůli něčemu, co nebyl můj problém. Jestli na mě chtěl být naštvaný, měl spoustu další munice. „Já nejsem tvoje sestra,“ odtušila jsem. „Když uvážím tvou reakci, nedivím se, že ti to nikdo neřekl.“
„Kdo všechno to ví?“ povzdechl si unaveně a přejel si prsty po tváři.
„Všichni?“ zeptala jsem se nejistě.
„Ale vždyť je jí teprve devatenáct!“ zvolal pobouřeně.
„Je jí dvacet,“ opravila jsem ho, „a i tak to znamená, že je plnoletá, takže to není tvoje věc, Danny. Nejsi její otec,“ dodala jsem potichu. O jejich otci jsem toho moc nevěděla jen, že umřel docela nečekaně.
„Ale jsem její bratr!“ odsekl. „A on je jednou tak starý jak ona.“
Tak hrozně jsem se nechtěla pouštět do téhle hádky, navíc když za dveřmi stálo osmnáct lidí, kteří čekali na naši svatbu. Navíc, když šlo o jeho sestru, ne o moji.
„Ne, není,“ vzdychla jsem, „ale stejně je to jejich problém. Nikdo přece neříká, že spolu zůstanou do konce života.“ Zavřela jsem oči a potřásla hlavou. „Nemůžeš Mary organizovat život, i když vím, že tě to trápí. Můžeš si o tom s ní promluvit, ale víš stejně jako já, že jí nemůžeš nic zakázat.“
Dlouho si mě měřil pohledem. „Asi máš pravdu,“ řekl nakonec defenzivně.
„Občas mívám světlé chvilky,“ připustila jsem. S úsměvem sklopil oči, ale už nic neřekl. „Tak co teď?“ zeptala jsem se, když se ticho natahovalo.
Zhluboka se nadechl. „Teď bychom se měli vzít, předpokládám.“
Jeho nadnesený tón mě málem rozesmál. „To asi jo,“ souhlasila jsem s úsměvem a ustoupila ode dveří. „Měl bys jít první. A pokus se nikoho nesežrat za tu chvilku,“ požádala jsme ho skoro vážným hlasem.
Hranou ruky mi přejel po čelisti. „Od tebe to sedí,“ ušklíbl se. „Díky, Tino,“ řekl už vážně. „Žes mě nenechala v tom pokoji všechno zničit.“
„Je fajn pro změnu udělat něco pro tebe,“ pokrčila jsem rameny. „Připomenout si, že svět se netočí kolem mě.“
Sjel mi rukou za zátylek a lehce mě políbil. „Už nechoď nikomu otevřít,“ zamumlal, „čekám tě.“ Pustil mě a vyšel z koupelny.
Ještě chvíli jsem tam stála. „Dobře,“ pronesla jsem po chvíli odhodlaně, „nepřemýšlej nad tím, a udělej, co máš.“
Lukáš na mě čekal opřený o stěnu, narovnal se, když si mě všiml. „Takže?“
Natáhla jsem ruku k Julianě, která stála u dveří do sklepa, a držela moji kytku. „Pokus číslo dva,“ usmála jsem statečně.
Juliana šla první, byla Dannyho svědek a já neměla družičky. My čekali až na svatební pochod – měli jsme ho na cédéčku, které pustil Frank, zamrkal na mě, když jsme kolem něj prošli.
Lukáš šel zatraceně pomalu a já tak měla možnost všechno absorbovat, ale místo toho jsem se dokázala soustředit jen na tu krátkou uličku, kterou jsem měla projít a která mi přišla dlouhá několik kilometrů.
Všichni stáli a dívali se na mě, což byla ideální příležitost přišlápnout si lem šatů a poroučet se k zemi. Pevněji jsem sevřela Lukášovu ruku a zvedla hlavu, abych se nedívala na svoje nohy.
Pohledem jsem se střetla s Danielem, který stál pár metrů ode mě vedle oddávajícího. A na ten jediný kratičký okamžik, kdy jsem se dívala do jeho očí, jsem někdo hluboko uvnitř věděla, že dělám správnou věc, což byl asi ten jediný důvod, který mě přiměl neutéct od oltáře… tedy květinového oblouku.
Konečně jsme došli nakonec a ta hloupá skladba skončila.
Bratr se ke mně sklonil a políbil mě na tvář. „Přestaň dělat hlouposti, sestřičko, a dej tomu šanci,“ pošeptal mi, než ustoupil stranou s mojí kyticí v dlani.
Zhluboka jsem se nadechla a otočila se k Dannymu, který se na mě lehce pousmál a natáhl ke mně ruce. Chytila jsem se ho a oplatila jsem mu úsměv, i když žaludek se mi bolestivě svíral.
„Drazí přátelé,“ začal oddávající, „sešli jsme se tu…“
Moc jsem jeho proslovu pozornosti nevěnovala, spíš jsem se snažila udržet tepovou frekvenci na klidné úrovni a svoji snídani uvnitř. Dívala jsem se Dannymu do tváře a pomalu se uklidňovala.
A když se zeptal: „Martino Berková, berete si Daniela Juana Sulinu, budete ho milovat a ctít, v dobrém i ve zlém, v nemoci i ve zdraví, dokud vás smrt nerozdělí?“
Odpověděla jsem: „Beru.“, aniž by se mi zatřásl hlas.
Daniel mi věnoval široký úsměv a odpověděl stejně. Juliana k němu přistoupila a podala mu prstýnek.
Chytil mě za ruku, na které už jsem měla zásnubní prsten, a díval se mi do očí, zatímco říkal: „Když jsem poprvé uslyšel tvůj hlas, pomyslel jsem si: Co to má být?“ Zasmála jsem se, když jsem si vzpomněla na náš první rozhovor a na okamžik sklopila pohled. „A jak jsem tě poznával, myslel jsem si to ještě několikrát,“ dodal se smíchem. „Pravdou je, že to byl právě tvůj hlas, který mě přiměl vyjít z temnoty zpátky na světlo. Byla jsi jiskřičkou budoucnosti, za kterou jsem šel. Často se ptáš, jak s tebou můžu vydržet a tohle je moje odpověď: bylas, jsi a doufám, že i dlouho budeš, mojí budoucností.“
Sledovala jsem, jak navléká na můj prsteníček zlatý kroužek. Když mi Lukáš podal ten druhý, zvedla jsem k Dannymu oči a pronesla svůj slib:
„Poslední dva roky je můj život jeden velký kolotoč, který neustále zrychluje. Ale zatímco se celý svět kolem točí, ty jsi jediný pevný bod, který mám. A slibuji ti, že až budeš pevný bod potřebovat ty, budu před tebou stát já, protože tak to má být. I když všechno ostatní selže, my dva tu budeme pro sebe.“
Navlékla jsem mu prstýnek a zvedla k němu oči, zatímco nás prohlásili za muže a ženu.
Sjel mi prsty po čelisti a dlaň mi přiložil ke krku, když se sklonil k polibku. Tentokrát jsem nečekala, až nade mnou zvítězí hormony a rovnou mu polibek opětovala.  
 
Potom jsme se přesunuli k Jerrymu, kde se měla konat oslava.
„Tanec ženicha a nevěsty!“ zvolal Samuel a začala hrát pomalá, povědomá melodie.
Daniel mě objal jednou rukou kolem pasu a tou druhou chytil tu moji, já ho objala kolem krku a přitiskla se k němu, zatímco jsme se začali pohybovat do rytmu staré písničky od Bangles.
Opírala jsem se hlavou o jeho rameno, zatímco on si lehce pohrával s mými prsty.
Lehce se otřel rty o moji kůži, když mi zašeptal do ucha: „Neutekla jsi.“
„Ještě pořád nad tím přemýšlím,“ odpověděla jsem nakřáple přes knedlík, co se mi objevil v krku.
„Ty pláčeš?“ zeptal se udiveně, trochu vystrašeně.
Zmateně jsem se dotkla rukou, kterou jsem ho držela kolem krku, tváře – byla mokrá. „Už asi jo,“ povzdechla jsem a opřela se o něj čelem, aby ty hloupé slzy nikdo neviděl.
„To ti to tolik vadí?“ vzdychl nešťastně, ale pořád se držel v rytmu písničky.
Sevřela jsem pevně jeho ruku a podívala se mu do očí, přestože jsem nechtěla, aby mě viděl brečet. „Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Jsem asi úplně praštěná, ale cítím se šťastně.“
Po tváři se mu roztáhl úsměv. „Úplně praštěná,“ souhlasil pobaveně. „Pláčeš, protože se cítíš šťastně. Bože, Tino!“
„Věděl jsi, že nejsem docela normální,“ připomněla jsem mu. „Bůhví, co si budu myslet zítra.“
Na posledních pár taktů už se zastavil. „Tak já si užiju dnešek,“ vydechl vroucně a políbil mě, čímž dopřál divadlo všem přihlížejícím, ale v ten okamžik mi byli ostatní ukradení…
Trvalo dlouho, než jsem si odbyla tanec se všemi muži, včetně Jerryho, a ještě jeden s Dannym, a měla chvilku alespoň na to, abych se napila.
Postávala jsem u stolu se skleničkou v ruce a prohlížela lidi okolo mě. Všichni vypadali, že se dobře baví.
Pete mluvil s Carmen; Samuel tančil s Almou, Jul s Frankem; malý Sam se s Rose, která měla stejné šaty jako Mary jen černé, dohadoval o dalších písničkách…
Zastavila jsem se pohledem na bratrovi, který se bavil s Amandou. Zamračila jsem se, když se začali smát. Tenhle Lukášův smích jsem znala – flirtoval s ní a to jakože hodně. To se mi nelíbilo, bratr jen zřídkakdy končil u flirtování.
„Tino?“ oslovil mě někdo a já se otočila. Byla to Mary. „Můžu s tebou mluvit?“
Chtěla jsem odmítnout, nechtěla jsem jí ospravedlňovat svoje rozhodnutí vzít si jejího bratra, ale neviděla jsem jinou možnost.
„Jasně,“ souhlasila jsem ostražitě. „O co jde?“ Jako bych to nevěděla.
Stiskla rty a sklonila hlavu. Byla bych radši, kdybychom si to odbyly rychle, takhle jsem se jen cítila hůř. Možná to byl její záměr.
Konečně se na mě podívala. „Chtěla jsem ti poděkovat,“ vyhrkla.
Vytřeštila jsem na ni oči – nemohla jsem být překvapenější. „Za co?“ nechápala jsem.
Zčervenala. „Že jsi Dannyho uklidnila… Ty jeho záchvaty vzteku mě vždycky děsily. Já… byla moje chyba, že vybuchl.“ Zhluboka se nadechla. „Víš, myslela jsem, že tohle je ta nejhorší věc, kterou může udělat – vzít si tě.“
„Páni,“ houkla jsem a napila se ze skleničky. „To mě vážně těší,“ poznamenala jsem ironicky.
Do tváře se jí nahrnulo takové množství krve, že vypadala jako těsně před výbuchem. „Totiž…“ zaváhala. „Já jsem chtěla říct, že… Nemůžu vědět, co se mezi vámi děje, ale dokud budeš pro Dannyho opora, může mi to být taky docela ukradený. Je to vaše věc – tvoje a jeho.“
Polkla jsem a sklopila oči. Cítila jsem potřebu jí to všechno vysvětlit. „Mám Dannyho moc ráda, Mary,“ řekla jsem nakonec tiše, „opravdu mám. Věř mi, že mu nikdy nechci ublížit. Ale jsme ve velice složité situaci a ani jeden z nás nemá tušení, jak to dopadne.“
Obě jsme se zadívaly na Daniela, který tančil s Julianou, a něčemu se smáli. „On věří, že to dopadne dobře,“ odtušila. Ano, Danny věřil spoustě věcí… „Měla bych jít,“ zamumlala po chvíli, kdy jsem ho mlčky pozorovala.
Sotva jsem osaměla, dolehl k mým uším Amandin smích. Znovu jsem zaměřila pozornost na ni s mým bratrem. Tohle nemohl udělat!
Odložila jsem skleničku za sebe na stůl a vyrazil k nim. „Můžu s tebou na chvíli mluvit?“ sykla jsem bratrovi přes rameno.
Ohlédl se. „Jasně,“ souhlasil zmateně. „Hned jsem zpátky,“ slíbil Amandě a udělal pár kroků ke mně. „O co jde?“
Prosím, nech Amandu na pokoji, Luky,“ vzdychla jsem.
Zvedl vysoko obočí. „To myslíš vážně?“ vydechl nevěřícně.
Je to Dannyho bývalá,“ vysvětlila jsem mu naléhavě.
No a co?“ odsekl už jednoznačně naštvaný. „On si zrovna vzal tebe, jestli sis nevšimla. Ona je plnoletá, já taky a tobě do toho nic není!“
Lukáši!“ Popadla jsem ho za ruku. „Nech. Ji. Na pokoji!“ poručila jsem nekompromisně.
Naklonil se ke mně: „Zastav mě,“ sykl rozčileně a vytrhl se mi. „A když v tom budeš, řekni našim, že ses vdala!“
Bezmocně jsem zasténala. „Tohle mi nedělej!“
Neodpověděl. Otočil se ke mně zády a vrátil se k ní.
Jeho místo okamžitě nahradil Daniel. „Něco se děje?“
Zhluboka jsem se nadechla, ale potom jsem zavrtěla hlavou. Nemělo to smysl. „Ne. Jen jsme o něčem mluvili. Nebylo to důležité. “
Evidentně mi to moc nevěřil, ale nenaléhal. „Takže ti nebude vadit, když tě unesu?“ Poťouchle na mě zamrkal.
Zalapala jsem po dechu. „Není brzo?“ hlesla jsem omráčeně. „Neměli bychom tu ještě chvíli být?“
Popadl mě za ruku. „Zvládnou to tu i bez nás, věř mi,“ ujistil mě s úsměvem a vedl mě k zadnímu vchodu.
Nevěděla jsem, jak protestovat, a tak jsem se nechala, i když umírala nervozitou…
NEJNOVĚJŠÍ KAPITOLY:
1. - 5. kapitola VSK
(15. 4. 2015)
Musíte hledat, ale jsou t

9. kapitola SDG 
(7. 2. 2015)
Oblíbené stránky
Něco jako dvojče blog. Múžete si vybrat, nové kapitoly budou stejné tady i tam.
Fanfiction a jiné...

 
On autor byl vůl a překladatel není, rozumíte, proto to tak je.

- Jan Werich -
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one