Zdravím Vás,
ať už jste sem zavítali z webovky veilofmystery, která začala blbnout, nebo jste noví čtenáři. Na tomhle blogu najdete několik povídek, ať už s tématikou z těch starších Twilight fanfiction nebo novějších fantasy originálních nebo polooriginálních příběhů. Ať už je to jakkoli - vítejte a dobře se bavte!

Vaše Hollis
Seděla jsem na zemi v malém pokoji pro hosty, kde jsem spávala a poslední dva týdny prakticky i žila mimo pracovní dobu.
Rozcuchané vlasy jsem měla ledabyle stažené gumičkou a přehrabovala se v papírech, které jsem měla rozházené všude možně spolu s otevřenými knihami, co jsem vzala z Danielovy knihovny v obýváku. Naprostou většinu těch věcí jsem už četla a slyšela – před dvěma roky, ale tehdy jsem to nijak nutně nepotřebovala, takže jsem si teď vybavovala slabou půlku. A to bylo málo, potřebovala jsem daleko víc než půlku.
Takže jsem všechnu svoji energii věnovala tomu, abych si ucelila všechny informace o smečkách – jak těch obyčejných vlků, tak vlkodlaků jako jsem byla já, protože jsem jednoduše musela dělat něco, co odvede moji pozornost od té naprosté spoušti, co jsem napáchala nejen ve svém životě, ale i v tom Danielově.
Musela jsem něco dělat, abych nezačala přemýšlet nad tím, co bude potom. Až budeme každý na své straně zeměkoule a přesto budeme slyšet svoje myšlenky. Můžeme se rozvést, rozejít se a přestat spolu mluvit, ale to nebude stačit. Nikdy to neskočí.
Musela jsem něco dělat, abych odvedla svoji pozornost od toho, že tu už ani není nikdo, kdo by se mnou mluvil. Ne, nezasáhlo to jenom mě a Dannyho. Alma prohlásila, že v momentě, kdy podepíšeme ty papíry (tak jednoduché to bylo, když nebyl žádný společný majetek, žádné děti a žádná vůle se o něco přehadovat, jenom tři podpisy – na kopie pro mě, pro Dannyho a pro právníka), už nás ani jednoho nechce vidět a já jsem věděla, že to myslí smrtelně vážně. Juliana řekla spoustu věcí na mou adresu, z nichž ani jedna nebyla přátelská, a pak se mnou přestala komunikovat, a já se na ni nezlobila, protože bych nesnášela každou, která by tohle udělala mému bratrovi, i kdyby to byla sebelepší kamarádka. Přestala jsem chodit v pátek k Jerrymu, protože už jsme nepředstírali šťastné manželství. Takže jsem nevěděla, jestli Dannyho přátelé o našem chystaném rozvodu ví – protože jsem s nimi neměla jak jinak mluvit než u Jerryho. A co bylo nejhorší, Lukáš na mě byl, bůh ví proč, naštvaný taky a sotva si se mnou vyměnil pár slov. Doktor Symerský se mnou pořád ještě mluvil, jenomže on nebyl na nějaké tlachání stavěný - a už vůbec na něj neměl čas – a mně už docházela vážná témata, kterými bych mohla ospravedlnit svoje telefonáty.
Byla jsem sama a tenhle výzkum mě udržoval při zdravém rozumu. Vyhlídka na smečku, byla vyhlídkou na lepší časy – doktor Symerský si byl jistý, že po přijímacím rituálu moje nevolnost zmizí a já jsem si zase byla jistá, že až vyřeším jeden svůj problém, budou se moje všechny ostatní problémy zdát menší a řešitelnější.
Ale byla jsem trochu zmatená. Zdálo se mi, že je málo věcí, které měly vlčí a vlkodlačí smečky společné.
Struktura našich smeček se odvíjela i od kultury původních kmenů, jejichž šamani kletbu stvořili. Vlkodlačice byly i dnes něco tak vzácného, že byly z hierarchie téměř vyloučené, pokud to rovnou nebyly družky vůdce – rebyca, proto pro ně taky nebylo jiné označení, než myar. Vlčice vlastně neměla jinou možnost, neexistoval žádný „beta“ pár.
Nikde se nepsalo o tom, co se stane, když je ta žena zadaná, nebo dokonce vdaná za jiného člena smečky, tak jako já. Až teď mi docházelo, jak neskutečné s Dannym budeme mít štěstí, jestli nám to projde, jak jsme doufali. Ta svatba bylo jediné řešení, ale přesto to byl risk. A já jsem se samozřejmě postarala o to, abych naše šance srazila co nejníže tím, jak jsem si postavila hlavu. Nešlo jen o ten rozvod, právní stránka věci nikoho z vlků zajímat nebude, šlo o to, že kdyby Danny měl žaludek na to střihnout si tu ostudu, klidně mohl manželství anulovat, když nebylo naplněné. A sex byl rozhodně něco, co vlky zajímalo.
Ale tyhle úvahy jsem se snažila odsunout a soustředit se další věci - praktické drobnosti, které mi mohly zachránit život.
Už jsem věděla, že výše postaveným vlkům se nemám dívat do očí, protože to budou považovat za napadení jejich autority a to samozřejmě vedlo k boji. Věděla jsem, že nemám nechat nikoho přiblížit se k mému krku, ani ho nějak nenabízet, protože tím bych naopak dávala najevo podřízení a riskovala, že mi krk prokousnou. A taky bych neměla útočit na nikoho bez důvodu a bez otevřené výzvy, protože v takovém případě měl rebyc právo do boje zasáhnout a dokud nebudu členem smečky, mohl na mě klidně vypustit celou smečku, i kdybych se jen bránila. Vůdce smečky ji měl chránit za každou cenu. Oni nebrali vraždu jako něco špatného, když si ji odůvodnili.
A neustále jsem přemýšlela, jestli pro mě bude výhodnější hrát si na bezmocnou chudinku a použít stejný postup, jako když jsem se snažila neotravovat Dannymu život svou magickou energií, o které jsem neměla ponětí, co všechno může způsobit, nebo si pomůžu víc tím, když pustím stavidla a naperu to do nich tak, že se mnou nebudou chtít mít nic společného. Jenomže… Sama jsem nevěděla, co dokážu, a netušila jsem, co dokážou oni – Jamie a Danny byli špatným příkladem vlčí síly. Jamie byl omega – obětní beránek smečky a Danny ani neměl svoje písmenko. Co jsem věděla, bylo, že potřebuju smečku k dokončení kouzla, co ze mě tohle udělalo, a věděla jsem, že se nechci stát součástí smečky v pravém slova smyslu. Nechtěla jsem si s vlky hrát na vojáčky. Chtěla jsem být člověk.
A potom, jako kdyby všechny moje myšlenky byly bumerang, mě napadlo, jaký člověk budu, když to všechno vyjde – smečka mě přijme a nechá jít žít svůj život. Všechno skončí. Odjedu. Podepíšu rozvod, sbalím svoje věci a nasednu do letadla. A už nikdy Dannyho neuvidím.
Víc jsem si nedokázala představit.
Najednou mým tělem projela neskutečná bolest a já vykřikla. Rvala mě a sápala na kusy zevnitř. To nebyla ta známá nevolnost posledních dní, tohle byl útok – zoufalý útok někoho, kdo trpí. Vlčice nebyla jenom osamělá, teď zuřila.
Ležela jsem na zemi ve změti knih a papírů a pokoušela se bránit bolesti, kterou mi způsobovala.
Vnímala jsem, že se otevírají dveře, těsně předtím, než mě nechala být. Vteřinu jsem zmateně mrkala na strop, a potom se nade mnou objevil Danielův ustaraný obličej.
Zavřela jsem oči a odvrátila hlavu. Nechodil do tohohle pokoje a nechodil za mnou. Nedotýkal se mě. A teď mě objal kolem ramen a podepřel mě.
Svíravý pocit v žaludku, co mě od rána obtěžoval, byl pryč, a moje nervy obnažené po téhle příhodě, živě vnímaly jeho přítomnost jako ten nejúčinnější uklidňující lék na světě. Vlčice potřebovala cítit dalšího vlka a vztekala se, když jsem myslela na odjezd, tak si zařídila, aby Daniel přišel a staral se. To, že mi musela ublížit, jí bylo jedno. V momentě, kdy jsem slyšela tep Dannyho srdce, protože jsem měla hlavu u jeho hrudi, jsem ji nenáviděla k smrti. Copak nechápala, co ho… co nás tohle bude stát? Daniel se mnou nechtěl mluvit a nechtěl se starat, protože ho to zraňovalo. Moje přítomnost ho zraňovala.
„Tino,“ oslovil mě napjatě a snažil se otočit můj obličej k sobě.
Hrubě jsem ho od sebe odstrčila. „Nic mi není,“ ujistila jsem ho a pokusila se vstát. „Jsem v pořádku.“ Ale špatně jsem se podepřela a ruka mi podklouzla.
Zachytil mě a sevřel moje nadloktí, čelist měl celou napjatou. „Ne, ty nejsi v pořádku,“ nesouhlasil. „Myslíš si, že to nevidím? Myslíš si, že si toho nevšímám?!“ Upřeně se mi díval do obličeje, ve tváři jasně vepsanou starost smíšenou s chladnou rozhodností a vztekem. „Obleč se,“ poručil nesmlouvavě, „odvezu tě do nemocnice.“
Ustoupila jsem od něj a posadila se na postel. „Ne,“ odmítla jsem rázně. „Nic takového. V nemocnici mi nepomůžou, byly by to zbytečně vyhozené peníze. Ona to udělala schválně.“
Zatvářil se zmateně. „Kdo?“ Zavrtěl hlavou. „To je jedno. Je ti špatně - nebudu se na to už dál dívat.“ Sebral ze židle moji halenku a hodil ji po mně.
„Ne!“ vyštěkla jsem a nechala ji spadnout na zem. „To všechno dělá můj vlk. Tohle tedy rozhodně byla ona,“ odfrkla jsem si vztekle polohlasem. „Chtěla, abys za mnou přišel, tak mě přinutila křičet.“ Díval se na mě s otevřenou pusou. „Doktoři mi nepomůžou,“ opakovala jsem zarputile.
Zkřížil si ruce na prsou. „Proč jsi si tím tak jistá? Řekni mi jediný důvod, který nebude znít, jakože jsi blázen a já se přestanu starat. Jinak půjdeš k doktorovi. Tak do toho,“ pobídl mě, když jsem mlčela.
Zhluboka jsem se nadechla. „Protože už jsem s doktorem mluvila. S doktorem Symerským,“ upřesnila jsem. „Ten hraje na obě strany, ne jenom na tu lidskou. A on říká, že až projdu rituálem, všechno bude v pořádku. Říká, že jsme neměli se smečkou tak dlouho čekat – kvůli tomu je mi zle.“
Sklonil hlavu a chvíli si prsty třel kořen nosu. „Takže Doktor ti stanovil diagnózu na desetitisíce mil daleko,“ promluvil pomalu, „a plete do toho smečku, do které nikdy nepatřil. Do které nepatřila ani jeho mrtvá dcera, díky níž se do našeho světa dostal. Takže všechno, co o ní ví, ví od nás a tím pádem ode mě.“
„Ano,“ souhlasila jsem, přestože on to říkal dost pohrdlivě. „A ty víš, že má pravdu,“ prohlásila jsem, „protože to všechno ví od tebe. Jenom si dává dohromady souvislosti, které ty nevidíš.“
„Co nevidím?!“ rozhodil rukama. „Že mně bez smečky nikdy špatně nebylo? Žiju bez ní daleko déle než ty, Tino, a tohle se mi neděje.“ Ukázal na mě prstem.
Povzdechla jsem si, stulila se na posteli do klubíčka a čelem se opřela o kolena. „Nejde o to, že se smečkou nežiješ, Danny, jde o to, že jsi její součástí – dokončils rituál, tvoje kouzlo je kompletní. Já začala měnit podobu, ale nic víc – nejsem hotová. Je mi zle, protože nejsem hotová. Tehdy, když ta kletba začala, když ji ti indiáni vytvořili, všichni noví vlkodlaci se přidali do smečky okamžitě – to byl konec rituálu, tak vznikl nový bojovník. Měnit podobu nestačí.“
„To je spekulace,“ řekl ostražitě. Tušil, že mám pravdu, ale nedokázal si to přiznat.
Zvedla jsem k němu oči. „Všechno kolem mě je spekulace, Danny,“ upozornila jsem ho. „Už jenom to, že jsem žena, je výjimečné. To, že jsem ze starého kontinentu a ne z Ameriky, všechno daleko víc komplikuje. Nikdy nikdo přede mnou nebyl tak daleko od zdroje. Slyšel jsi o někom, kdo by dva a půl roku po první přeměně, stále nepatřil k žádné smečce?“
„Ne,“ odtušil dutě, „neslyšel. Ale to neznamená…“
„Nemá mi být špatně,“ přerušila jsem ho. „Víš, že pokud měním podobu dostatečně často, nedostanu ani chřipku. Z lidského hlediska jsem naprosto v pořádku. Když byl teď úplněk, bylo mi skvěle – protože jsem byla celou noc s tebou. Začalo mi být špatně, když jsme se začali hádat, protože předtím jsi pořád byl se mnou a dotýkal ses mě. Teď mi taky není zle, protože jsi tady.“
Zvedl vysoko obočí. „Říkáš, že je to moje vina?“ ohradil se prudce. „To nemyslíš vážně!“
„Ne, říkám, že když jsi mi nablízku, není to tak zlé – znáš to, dva už jsou skupina. Potlačuje to příznaky, ale neřeší to problém. Není to tvoje vina. Není to ničí vina. Jen potřebuju dokončit rituál, to je celé. Nepotřebuju kvůli tomu jezdit do nemocnice - tam nejsou vlkodlaci. Nikdo mi tam nepomůže.“
Přejel si rukama po obličeji a dlouho si tiskl prsty ke spánkům a mlčel. „Nikdo neví, kdy se Warren vrátí. Může to trvat týdny,“ podotkl nakonec.
Ano, ten prevít se mohl vrátit zítra, nebo taky za rok. „Já vím,“ přikývla jsem.
Zamračil se a zíral na mě. „Když jsem s tebou, je ti líp?“ zeptal se odtažitě.
Zavrtěla jsem hlavou. „To nemusíš dělat. Já to zvládnu.“ Vyskočila jsem na nohy a začala sbírat rozházené papíry. „Třeba je to karma,“ uchechtla jsem se temně a položila náruč papírů na stůl.
„Tvoje tvrdohlavost tě jednou bude stát život,“ zasyčel, když přešel ke dveřím.
Ohlédla jsem se po něm, ale už byl pryč. Možná měl pravdu, jenže někdy to za to stojí.
 
Na obrazovce mého laptopu se míhala rozběsněná zvířata a vydával nechutné zvuky, které doprovázely psí zápas, který se mi podařilo stáhnout bůhví kde, a to jsem se klepala strachy, že v příští vteřině vyrazí dveře police – bylo to přece nelegální!
Krčila jsem se na sedačce, kousala si pramen vlasů a třeštila oči na to zvěrstvo přesvědčujíc sama sebe, že když to vydržím až do konce, zachrání mi to třeba život, když se dostanu do problémů. A já věděla, že dostanu. Protože takový můj teď život prostě byl – když se něco mohlo sebemíň pokazit, pokazilo se to a ten zmar se ještě znásobil tisíckrát.
Snažila jsem se soustředit se na to, jak přesně si jdou zvířata po krku, ale víc mou mysl zaměstnávala nevolnost, která mi tepala na patře. Zbytek světa byl prostě za mými možnostmi vnímání.
Vyděsilo mě k smrti, když Daniel za mými zády zařval: „Co to kurva je!“ Vyjekla jsem a nadskočila. „Jak se na něco takového můžeš dívat?“ obořil se na mě, obličej celý brunátný. „V tomhle domě! Okamžitě to vypni!“
Spěšně jsem chňapla po počítači a zavřela ho. Vůbec jsem neslyšela, že se vrátil domů. Proboha, nikdy jsem nechtěla, aby o tomhle mém „studiu“ někdo věděl. A už vůbec ne on – veterinář. „Já… já…,“ blekotala jsem a třeštila na něj oči, zatímco jsem se snažila popadnout dech. „To není tak, jak si myslíš,“ ujišťovala jsem ho, zatímco on tam stál jako sopka před výbuchem a svíral ruce v pěst tak pevně, že mu vystupovaly žíly a klouby mu úplně zbělely. „Mně se to nelíbí!“ Máchla jsem rukou ke stolku. „Je to nechutný a odporný a… a… děs. Ale já chci vědět, jak se to dělá,“ přiznala jsem rozpačitě, prakticky šeptem.
„Jak se pořádají psí zápasy?!“ zaburácel.
„Ne!“ bránila jsem se okamžitě. „Chci vědět, jak se bránit, když mě nějaký vlk napadne,“ zasténala jsem plačky.
Otevřel doširoka oči, čelist mu poklesla a prostě na mě zíral. „Ale takhle se to nedělá,“ řekl nakonec zmateně, byl tak vykolejený, že jeho hlas zněl najednou úplně mírně.
Zamrkala jsem. „Vlci bojují ve smečkách o postavení. I vlkodlaci bojují, to jsi říkal i ty. A… a… když nebudu myar, musím si postavení vybojovat, aby mě nechali jít.“
„Když nebudeš nová myar, nebudou vědět co s tebou – žádné jiné postavení pro tebe neexistuje. Nechají tě jít, protože nebudou vědět, co udělat jiného.“ Mluvil pořád tak klidně – omráčeně.
„To je spekulace,“ připomněla jsem mu jeho vlastní repliku, kterou použil minulý pátek. „Můžou mě začít brát jako normálního vlka. A já tohle neumím. Neumím se prát jako zvíře. Ani jsem to nikdy neviděla.“ Do teď a zvedal se mi z toho žaludek, i když můj Endiaron stál metr ode mě.
Přikývl. „Kdybys to viděla, nikdy by ses nedívala na tohle.“ Kývl znechuceně hlavou k mému notebooku. „My to takhle neděláme,“ potřásl hlavou.
Skousla jsem si spodní ret a posadila na krajíček sedačky, takže jsem div nespadla na zem. „Nikdy se odtamtud nedostanu,“ řekla jsem mrtvě. „Jsem naprosto neschopná se ubránit. Nenechají mě. Smečka mě pohltí.“ Mluvila jsem potichu a zírala jsem před sebe. Cítila jsem se bezmocná a ztracená. Nic nemělo smysl. Všechna ta bolest, celý tenhle dvouroční boj, dědečkova smrt, ani to peklo, co jsme teď zažívali s Dannym. Mohla jsem to vzdát tehdy v nemocnici a všichni by teď byli šťastní. Bylo by to lepší.
„Tino, pojď sem,“ ozval se za mnou Danielův hlas, ale nereagovala jsem. „Tino! Pojď sem. Za mnou,“ zopakoval rázněji. „Hned.“
Poslechla jsem. Vstala jsem a ztuhle obešla sedačku a postavila se tak, že jsem stála kus od něj.
Natáhl ke mně ruce. „Pojď blíž,“ pobídl mě. Udělala jsem ještě jeden krok. „Ještě blíž,“ zavrtěl hlavou a rozepnul si knoflíček u košile, takže teď byly rozepnuté tři. Pak ruce spustil podél těla. „Tak zaprvé, smečka ti nikdy neublíží, když budeš její součástí. Fyzicky ti nikdo nezpůsobí zranění, které nebudeš schopná přežít, dokud jim k tomu nedáš důvod.“
Kroutila jsem hlavou za strany na stranu. „Já jsem ten důvod. Obětují mě, aby chránili smečku – to můžou.“
„Ne, to nemůžou. To dělají vlci. My ne.“  Povzdechl si. „Když byl Jamie mladší – ne už dítě, ale přesto nebyl schopný držet krok, postarali se o něj. A když ještě byl kluk, lovili za něj a nosili mu jídlo. Když ho sociální péče chtěla odvést do děckého domova, sám tehdejší vůdce ho adoptoval. Protože tohle smečka dělá – nezáleží na tom, jestli jsi slabá, nebo neví, co s tebou, postarají se o tebe. Má to svou cenu, samozřejmě - Jamie nedokáže ve smečce nic a nemá žádný lidský život, ale přesto má je. Přestaň se bát, že to nepřežiješ, protože to se nestane. A zadruhé, ty jsi alfa – jsi tak mocná, že bych byl přísahal, že se vyrovnáš Warrenovi. I jako žena. Nikdo tě neobětuje, protože se k tobě nikdo ani neodváží přiblížit, protože jsi silnější. Kdo na tebe zaútočí, prohraje.“
Zvedla jsem k němu oči. „Neposlouchal jsi? Neumím to! Neumím se bránit. A jsem holka - přepere mě i Jamie.“
„To ty neposloucháš mě, Tino,“ nesouhlasil. „Vlkodlaci se neperou. Kdyby chtěli indiáni skupinku super rváčů, přece by je nezačarovali, ale jenom by je vycvičili. Ano, bojujeme o nadvládu uvnitř smečky, ale není to fyzický boj. Víš, co se mnou dělá, když necháš svoji energii na volno?“
„Ubližuje ti to,“ hlesla jsem tiše.
„Ano. Je to, jako bys mi drtila mozek, plnila plíce vodou a dloubala mi prstem do srdce. Bolí to, ale když toho včas necháš, přežiju to. Mohla bys mě zabít, kdybys v tom pokračovala. Tehdy, když jsi to udělala poprvé, bál jsem se, že to nedokážeš včas zastavit. Čím silnější magie na jedné straně a slabší jedinec na druhé, tím kratší čas to trvá. Viděl jsem, jak Warren jednou mučil alfa vlka, který ho vyzval. Cpal do něj záměrně energii téměř pět minut – trpěl, ale jediné, co se mu stalo, bylo, že se mu spustila krev z nosu.“ Potřásl hlavou. „Kdyby se do tebe pustila celá smečka, každý její člen se tě pokoušel přebít svou energií, trpěla bys, přála by sis umřít, ale pokud by je vůdce odvolal dřív, než by ti vybuchl z toho tlaku mozek, přežila bys to.“
Přiložila jsem si dlaně k tvářím. „Nechápu to. Jak se tedy pozná vítěz, když vlkodlaci bojují? Mám každého mučit energií, kterou neumím usměrnit, dokud mu nevybuchne mozek, abych se zachránila?“ Můj hlas zněl maličko hystericky.
„Ne, samozřejmě, že ne. Tohle je ta fyzická část boje. Když jsi ochromená energií toho druhého, nedokážeš se ani pohnout, když se moc snaží. Vyhraješ, když se tomu druhému dostaneš ke krku – jsi silnější, dokážeš se hýbat i přes jeho magii. Většinou ani nedojde ke změně podoby.“ Nepatrně se pousmál. „Netrvá to dlouho.“
Zvedla jsem ruce k hlavě. „Ne. Ne, ne, ne,“ mumlala jsem. „Já tomu nerozumím. Mluvíš moc rychle, nedokážu si to představovat,“ stěžovala jsem nervózně. „Četla jsem. Hodně jsem… četla. Když budu někomu zírat upřeně do očí, vyzvu ho tím k boji.“ Souhlasně přikývl. „Ale potom…?“ Zavrtěla jsem hlavou na znamení, že nemám nejmenší tušení.
Zhluboka se nadechl. „Pokud někoho vyzveš, má právo na první útok. Ale to nedělej,“ upozornil mě.
Mávla jsem zamítavě rukou. „Takže budeme stát proti sobě, dívat se na sebe a hrát si na energickou přetlačovanou?“ ujišťovala jsem se. „Ale co pak?“
Najednou mi položil ruce na ramena. Bylo to tak nečekané, po těch dlouhých týdnech odtažitosti, že jsem se celá napjala. „Ukážu ti, co pak. Ale stůj klidně a nenech svého vlka, aby to vzal jako výzvu. Já s tebou nechci bojovat – jsi pro mě jako atomovka, nevydržím to ani minutu.“
Zmateně jsem přikývla, ale byla jsem nervózní. „Co uděláš?“
Neodpověděl, sklonil se dolů k mému krku a přitiskl ústa na moji kůži.
Zalapala jsem po dechu – bylo to tak dlouho, co mě naposledy políbil. Přišlo mi to jako věčnost. Skoro jsem zapomněla, jaké to je, cítit jeho ústa na své kůži.
Jenomže to nebylo náplní hovoru, připomnělo mi moje hodně vzdálené, rozumné já. Začala jsem uvažovat racionálně a přiměla se couvnout.
„Mám ho líbat?“ zeptala jsem se zadýchaně, celá rudá v obličeji.
Daniel se na mě podíval se zvláštním leskem v očích. Taky nemyslel před chvílí na smečku. „Ne,“ sykl ostře, téměř až žárlivě. „Nenechalas mě to dodělat. Musí v tom být zuby – musíš zuby stisknout tepnu, tak vyhraješ. Někteří ji prokousnou. Po těžkém boji, když je v ceně místo vůdce smečky, se to dělá, aby tě protivník už víckrát neohrožoval.“ Zamračil se. „To nikdy nedělej, i když vlk v tobě to bude chtít. Toho druhého to zabije a navíc, tak blízko krve neodolají ani ti nejsilnější – pila bys ji. Jako svoji trofej.“
„Fuj,“ ušklíbla jsem se.
Takhle to stačí,“ zavrčel hlubokým hlasem, popadl mě za ramena a znovu se přisál k mému krku. Ale tentokrát jsem cítila jeho jazyk a pak i zuby.
Moje vlčice se ani nehnula, ale to já div nevybuchla, když to udělal.
Ježíši Kriste!“ zvolala jsem a klopýtla dozadu, abych se od něj dostala. Nechtěla jsem mu ublížit. Naopak, chtěla jsem ho líbat. Chtěla jsem, aby to udělal znovu, protože se mi to líbilo a vzrušilo mě to. Srdce mi bilo jako splašené. „Stačilo říct, Danieli. To stačilo říct!“ vzlykla jsem a otočila se k němu zády. Kousala jsem se do pěsti, abych nekřičela. Tohle jsem nemohla dělat. Nebylo to správné. Vůči němu to nebylo fér.
„Proč se sebou pořád bojuješ?“ vzdychl. „Všechno mezi námi jsi postavila na hlavu a já nemám tušení, proč jsi to udělala!“
Nadechla jsem se, abych mu odpověděla, ale překvapeně jsem zjistila, že nemám odpověď. „Nech mě na pokoji,“ zahučela jsem dutě místo toho, stále zády k němu.
„Myslel jsem, že nejsi holka, co porušuje sliby,“ odfrkl si ponuře. „Ale roztočilas můj svět a chystáš se odejít.“ Trhla jsem sebou, když jsem si vzpomněla na svatební den a svůj slib. „Když jsem přišel, chtěl jsem ti říct, že volal Jamie,“ řekl chladným a neosobním tónem. „Warren bude zítra v Tennessee.“ Ztuhla jsem a po zádech mi přeběhl mráz. Dívala jsem se před sebe neschopná pohybu, neschopná dýchat. „Vrátil se. Profesor Morris zítra vezme naše klienty. Angus má pohotovost o víkendu. My dva pojedeme na sever. V pondělí bude po všem,“ dodal mrtvě.
Slyšela jsem jeho kroky, když odcházel z místnosti a slyšela jsem, jak klaply dveře, když se zavřel v ložnici. Slyšela jsem tupou ránu, když do něčeho praštil…
Stála jsem na okraji obývacího pokoje vedle akvária Danielovy želvy a nedokázala jsem se pohnout. Zírala jsem před sebe do kuchyně a nechala na sebe dosedat paniku. Vrátil se. Všechno to skončí. V pondělí bude po všem…
Začal zvonit telefon. Někde v koutku mysli jsem věděla, že bych ho měla zvednout, protože to byl můj telefon, ale nedokázala jsem prorazit tu krustu ohromení, která mě věznila. Nemohlo to takhle skončit. Přece muselo být něco, co ten rozjetý vlak zastaví. V pondělí nemohlo být po všem. Tohle byl můj život – nemohl v pondělí skončit!
Najednou ta ztuhlost povolila a já se natáhla po telefon, který se vibrováním dostal až na okraj linky. Tak tak, že nespadl.
Co je?“ zeptala jsem se stroze, když jsem přiložila krabičku k uchu. Byla jsem unavená na rozhovory a ať šlo o cokoli, nebylo to důležité. Nebude to důležitější než skutečnost, že je čtvrtek a pondělí je už za čtyři dny.
Ona ho už nechce!“ vyhrkl na druhé straně někdo s šíleně povědomým hlasem, jenom jsem ho nedokázala zařadit, protože jsem musela myslet na ty čtyři dny. „Myslel jsem, že když jí řeknu, že se rozvádíte, vrátí se do Louisiany, a bude doufat, že se k ní vrátí – jako když odjela z New Yorku. Ale řekla jenom, že je to škoda, že jste vypadali šťastně. Ona už ho nechce, ségra!“
Otevřela jsem zmateně pusu a snažila se pochopit, co se děje. „O čem to mluvíš, Lukáši?“ nechápala jsem. „My… myslela jsem, že jsi na mě naštvaný.“
Nejsem naštvaný – budu se ženit!“ zakřičel nadšeně do telefonu.
Aha,“ houkla jsem jenom. V pondělí nemůže být po všem. Musí se ještě něco stát.
Aha?“ opakoval po mně ohromeně. „Co to s tebou je, Martino?! Copak jsi mě neslyšela? Až se to malý narodí, tak se s Amandou vezmeme!“
No tak se za tři měsíce budeš ženit!“ obořila jsem se na něj prudce. „Já zítra jedu do Tennessee a ani nevím, jestli se odtamtud vrátím! Promiň, budu se s tebou radovat, až v pondělí skončí moje manželství! Ale teď na to prostě nemám. Pozdravuj Amandu. Ahoj.“
Ukončila jsem hovor a položila telefon zpátky na linku. Sedla jsem si na zem a zády se opřela o zadní stranu skříněk, prsty jsem si vjela do vlasů a sevřela je, jako bych si je chtěla všechny vytrhat.
Tak můj nezodpovědný, požitkářský bratříček, pro kterého byl jakýkoli závazek výsměchem, se dočkal svého šťastného konce. Zrazená Amanda, která se nikdy nedozví, čemu o chlup unikla, i když kvůli tomu přišla o svoji první lásku, je teď šťastná.
Zvedla jsem hlavu a všimla si, že želva mě upřeně pozoruje přes sklo. „A kde je šťastný konec pro mě, Stanley?“ zeptala jsem se s povzdechem. „Kdy už konečně budu šťastná až do smrti?“
 
V autě bylo ticho (nehrálo ani rádio) a prakticky hmatatelné napětí. Motor tiše vrněl, aniž by jedinkrát zaváhal a před námi se s každou zatáčkou objevila nová cesta. Měla jsem pocit, že jedeme už celou věčnost a přitom jsme ještě nepřejeli hranice Louisiany a to nás čekalo ještě Mississippi a Alabama, než se dostaneme do Chattanoogy, která ležela kousek od hranic Tennessee s Georgií. To byl náš cíl, smečka prý měla sídlo kus od města Chattanooga, které bylo dost velké na to, aby s dalšími čtyřmi městy bylo zakreslená na malé mapě USA, která se ukazovala na GPS.
Podívala jsem se na Daniela, který řídil. Upřeně zíral na cestu před sebou, mně nevěnoval ani pohled. To budeme mlčet celou tu dobu? Bude trvat hodiny, než se tam dostaneme, tady se vzdálenosti braly úplně jinak. Tři dny na výlet mi prvně přišly moc, ale teď jsem to přehodnocovala. Pokud se to protáhne a my třeba v Tennessee zůstaneme celý den, nevrátíme se ani v to pondělí. Možná konec nepřijde tak brzy…
Odvrátila jsem se od Dannyho napjatého profilu a vyhlédla z okénka. Ale neprohlédnutelná zeleň, která se táhla kolem mokřadů, byla ubíjející.
„Můžu pustit alespoň rádio?“ zasténala jsem tiše. Danny neodpověděl, ale natáhl ruku a otočil knoflíkem, aniž by odtrhl oči od silnice. Autem začala otřásat tvrdá rocková skladba a já překvapeně vykulila oči. „Tohle teď posloucháš?!“ vyjekla jsem. Trhalo mi to uši.
Podrážděně zafuněl a přehodil stanici, aniž by něco řekl, nebo alespoň zařadil jinou rychlost, když vjel do ostré zatáčky.
Bože!“ zabrblala jsem a praštila sebou do sedadla, ruce si zkřížila na prsou, i když se mi tak bezpečnostní pás zařezával do kůže na krku. Tohle bude neskutečně dlouhá cesta.
Poslední tři dny, naše poslední hodiny a my budeme mlčet. Kdyby na mě křičel a vyčítal mi všechno, co jsem mu provedla, snášela bych to líp. Takhle mi totiž všechny ty výčitky a děs z budoucnosti běžely v hlavě už po milionté a stejně pořád a pořád dokola. Ať jsem se totiž snažila jakkoli, nedokázala jsem si život potom představit. Život s ním - i když jsme se hádali nebo na sebe nemluvili - to byl život. Všechno ostatní mi přišlo neskutečné a mučivě prázdné.
Na chvíli jsem usnula potom, co jsme projeli Jacksonem a mířili k hranicím Alabamy, protože jsem celou noc předtím nemohla usnout a když jsem teď nic nedělala - jen seděla, zírala před sebe a za zvuku jazzové hudby přemítala o svých životních rozhodnutích a chybách - únava na mě dosedla jako milosrdné vysvobození.
Probrala jsem, když jsme projížděli nějakou městskou čtvrtí plnou obrovských viktoriánských domů.
Nebe bylo šedé – mohl buď padat soumrak, nebo svítalo. V autě jsem cítila kávu, když jsem pomalu mrkala, aby si můj mozek zvykl, že jsem skutečně vzhůru.
„Kde jsme?“ zeptala jsem se zastřeně.
„V Alabamě,“ odpověděl Danny dutě a já se na něj upřeně zadívala. Vypadal ztrhaně.
Přimhouřila jsem podezřívavě oči. „Kolik je?“
„Bude osm,“ zahučel a zvedl k ústům kelímek s víčkem, který držel v jedné ruce. Vyjížděli jsme brzo ráno – seděl za volantem už víc jak dvanáct hodin.
Střelila jsem pohledem ke kontrolkám v palubní desce. Jel pomaleji, než bylo nutné. „Měl by ses prospat,“ podotkla jsem mírně.
Potřásl hlavou. „Musím v pondělí do práce. Nevím, jak dlouho se zdržíme, chci rezervu.“
Vytočila jsem se na sedadle tak, abych k němu byla otočená tělem. „Tak budu řídit já. GPS mě navede. Jestli to nechceš někam napálit, okamžitě vypneš ten motor, Danny,“ upozornila jsem ho přísně.
„Tím by se možná všechno vyřešilo,“ zahučel si pro sebe tak potichu, že jsem si nebyla jistá, že jsem slyšela správně. Ale pravděpodobně ano.
„Zastav,“ poručila jsem mu nekompromisně. Auto sjelo ke krajnici a tam zastavilo. Sebrala jsem mu prázdný kelímek a vystoupila. Obešla jsem auto zepředu a otevřela na jeho straně. Opřela jsem se o dveře a sklonila se k němu. „Je mi jedno, jak moc chceš zabít mě,“ začala jsem, „ale tobě se nic nestane. Spal jsi v noci asi tolik, co já. Za tím volantem nemáš co dělat. Přesedni si.“
Vrhl po mě otrávený pohled, ale odepnul si pás a přelezl na sedadlo spolujezdce, zatímco já se uhnízdila na jeho místě.
Vždycky jsem nerada jezdila v noci, ale tentokrát jsem to skoro vítala. Pochopila jsem, proč Danielovi nevadilo nemluvit celou tu dobu a proč se nechtěl volantu vzdát – bylo tak snadné soustředit se jenom na řízení a všechno ostatní vypustit. Pozorovat silnici, poslouchat motor a jeho pravidelný dech, když spal.
Dýchat jeho vůni, která naplnila celé auto. Byla jsem si jistá, že tu nikdy nezapomenu, ať budu kdekoli. Stejně jako nezapomenu, jak jsme usínali v objetí, nebo se společně dívali na film pod jednou dekou. Nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy jsem k němu zvedla oči, když jsem šla tou uličkou, a měla pocit, že dělám správnou věc. Na naši svatební noc, když jsme leželi na našem místě v meandru řeky a dívali se na hvězdy. Nezapomenu na to, jak jsme dokázali jeden druhého rozesmát. To nešlo zapomenout.
„Ty pláčeš,“ promluvil najednou a já div nevyletěla z kůže, jak jsem se lekla – vždyť přece spal! „Promiň,“ houkl, „nechtěl jsem tě vyděsit.“ Otočil hlavu a vyhlédl z okna.
Zhluboka jsem dýchala, abych se uklidnila a přitom křečovitě svírala volant. „Ne, to je dobrý,“ ujistila jsem ho. Nechtěla jsem, aby si myslel, že mě načapal. Bude snadnější odjet bez toho, abych vyvolávala emoce i na jeho straně. Bude pro něj snadnější mě vyškrtnout ze života, když nebude vzpomínat… „Bojím se, co se bude dít. Co udělají. To je celé.“
„Říkal jsem ti, že ti neublíží,“ povzdechl si. Zněl divně, skoro až naštvaně.
„Já vím,“ přisvědčila jsem. Podle navigace nás teď čekalo pár kilometrů prakticky bez zatáček. Nebylo na co se soustředit, kromě něho.
„Nezvedej zbytečně hlavu – neukazuj jim krk. Je to jako nabídka,“ radil mi odtažitě profesionálním tónem, jako když mi učitelé něco vysvětlovali ve škole. Iritovalo mě to.
„Já vím,“ zopakovala jsem a lehce pohnula prsty, protože už jsem v nich ztrácela cit. Prstýnky na mojí levé ruce se zaleskly, jak se od nich odrazilo světlo.
„Rituál netrvá dlouho,“ pokračoval. „Warren tě přijme za svou - dá ti svoji krev, čímž zapečetí tvůj vztah s vlkem a jeho minulostí. A až ty dáš krev jemu, staneš se členem smečky – v jejím vůdci bude kolovat tvoje krev, stejně jako všech ostatních. Za pět minut bude po všem…“
„Já vím! Dělala jsem domácí úkol, když jsi na mě nemluvil!“ obořila jsem se na něj. „Za těch pár hodin cesty to nedoženeš.“
„Fajn. Promiň,“ sykl odtažitě.
Okamžitě jsem svého výbuchu zalitovala. Nemyslel to zle. Ve čtvrtek večer mi vysvětloval, co dělat – učil mě. Jenom se mi snažil pomoct a já jsem na něj byla hnusná. To si nezasloužil. „Danny,“ vydechla jsem ohromeně. „Omlouvám se - nemyslela jsem to tak. Prostě…“
„Ne,“ přerušil mě ostře. „Máš pravdu. Ty zvládneš všechno sama.“ Potřásl hlavou a vyhlédl z okýnka.
„Nechtěla jsem…,“ začala jsem znovu omluvně.
Ale zase mě nenechal domluvit. „Já jsem taky nechtěl spoustu věcí a dějí se,“ odsekl. „Tak to prostě nech být.“
„Danny…“
„Už. Mlč!“ vyštěkl. Přikrčila jsem se, ale poslechla.
Mlčeli jsme, dokud jsem nepřejela přes řeku Tennessee a znovu jsme si nevyměnili místa u volantu.
Do Chattanoogy jsme dorazili někdy kolem poledne. Bylo to zvláštní město - měla jsem pocit, jakoby všude, kam se podívám, byly trojúhelníky. Přejeli jsme přes město a pokračovali ještě pár mil lesem, který vypadal daleko podobnější tomu u mě doma, než ten v Louisianě. Pak se mezi stromy začal objevovat obrovský dům ze dřeva.
Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. „Co to je?“
„Sídlo smečky,“ odtušil Daniel dutě. „Trvale tu bydlí několik… z nich. Když je úplněk, jsou tu všichni. Ten dům patří Warrenovi.“ Cesta nás dovedla až velké mýtině, které byla před domem. Danny zastavil.
Zůstala jsem sedět a dívala se okýnkem na ten monstrózní dům – měl snad pět pater a spoustu balkónů a teras. Žaludek se mi svíral a vidění se mi začalo maličko rozmazávat. Určitě jsem na smečku ještě nebyla připravená. Měli bychom odsud hned odjet, pomyslela jsem si.
„Pojďme,“ zavelel místo toho Daniel rozhodně a vystoupil.
Ani jsem se nehnula. Ten dům vypadal prázdný a byl děsivý. Tohle se nemohlo dít mně. Muselo se to všechno stát někomu jinému. Já tu neměla co dělat…
Dveře na mé straně se otevřely a Danny se ke mně sklonil. „Naposledy – nemáš se čeho bát. Tohle jsi chtěla.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Nechtěla. Jenom to potřebuju.“
Zafuněl. „Další důvod, proč bys měla vystoupit,“ upozornil mě. Natáhl ke mně ruku dlaní vzhůru. „Strach ti nepomůže. Pojď.“ Na okamžik to byl ten starý Danny – ten co mi četl myšlenky i jako člověk a skočil by kvůli mně do ohně jen proto, aby mi ulehčil život.
Zhluboka jsem se nadechla a vložila svoji ruku do té jeho.
Pevně jsem svírala jeho prsty, když mě vedl k domu. V jednom z oken v prvním patře jsem zahlédla nějakou postavu a po zádech mi přeběhl mráz – dívali se, pozorovali nás.
„Proč je necítím?“ zeptala jsem se napjatě. Čekala jsem, že mě všechna ta vlčí magie pohltí hned, jak se přiblížím k domu, ale vzduch se sotva hnul.
Povzdechl si, jakoby ho unavovalo odpovídat teď na moje otázky. „Jsou daleko a nemají potřebu o sobě dávat vědět.“ Ohlédl se po mně. „Není to osobní,“ ujistil mě.
Přikývla jsem a podívala se na dveře v okamžiku, kdy se samy od sebe otevřely. Sevřela jsem Dannyho ruku pevněji, když se mezi nimi objevil muž s červenou kůží a dlouhými, uhlově černými vlasy, které se mu vlnily kolem obličeje. Vypadal, že je mu něco kolem padesátky – přívětivou tvář mu už místy brázdily vrásky. Cítila jsem, jak mi po kůži běhá jeho energie, ale nebyla silná, ani vyloženě nepřátelská.
„Danieli, dlouho jsi tu nebyl,“ řekl pomalu, prakticky bez výrazu. Měl chraplavý hlas, a když mluvil, znělo to jako předení velké kočky. Zůstal stát uprostřed dveří, takže jsme museli zastavit, protože nám bránil v cestě do domu.
Danny se kupodivu usmál. „Rád tě zase vidím, Jarede.“
Neodpověděl mu, místo toho se na mě upřeně zadíval. „To je tvoje nová.“ Neptal se, oznámil to. Potom ale zmateně naklonil hlavu na stranu, aniž by ze mě spustil oči. Nervózně jsem mu pohled oplácela a připomínala si, že mám dýchat. „Zvláštní, vlk už je usazený, jakoby měla už několik měsíců. Možná i rok.“ Tu větu jsem naprosto nepochopila.
Danny zavrtěl hlavou. „Dva roky a půl, přibližně.“
Jared zvedl vysoko obočí. „Velmi zvláštní. O tom jsem nikdy neslyšel. Je jiná.“ No že to říkal zrovna on.
„V mnoha ohledech,“ souhlasil Danny s trochou sarkasmu v pozadí.
Mluvili o mně, jako bych tam nestála. To bylo k vzteku. Podrážděně jsem vypustila vzduch.
Jared na mě upřel pichlavě černé oči. „Chceš něco říct, maličká?“ zeptal se mírně pobaveně.
Otevřela jsem pusu, ale Daniel mi varovně stiskl ruku, takže jsem ji zase zavřela a zavrtěla hlavou. Mlčeti zlato… Když si to budu dost opakovat, možná se tím i budu řídit.
„Je velice živá,“ poznamenal ten indián opět tím mrtvým tónem, jako prve a otočil se k nám zády. „Warrenovi se takové líbí,“ dodal zamyšleně jakoby pro sebe, než zmizel v domě.
Ztuhla jsem, když jsem uslyšela tu poslední větu. Nechtěla jsem mít nic, co by mohlo být pro vůdce přitažlivé. Chtěla jsem mu být odporná od prvního pohledu, aby mě nechtěl po dnešku ani vidět.
Danny vykročil směrem k prahu a táhl mě za sebou. Nechala jsem se vést jako poslušné štěně, protože jsem sama nevěděla, co dělat. Po tomhle podivném Jaredovi jsem si připadala ještě menší než maličká, jak mi řekl.
Vstoupili jsme do obrovské haly obložené světlým dřevem. Přední a zadní stěna byla prosklená a nad námi nebyl žádný strop – viděla jsem trámy pod střechou, ale po stranách byly schody, které vedly nahoru do pater, a z každého patra se dalo dívat dolů do haly, protože na okrajích byla dřevěná zábradlí. Bylo to jako v nějakém hotelu, nebo v podivném pavlačovém domě, kde hala byla dvůr.
Dva muži, každý na jiné straně a v jiném patře, se o zábradlí opírali a dívali se na nás dolů. Jeden byl blonďatý a mladý a druhý měl vlasy šedivé a obličej vrásčitý. Ani se nehnuli, jen na nás mlčky zírali a tvářili se nepřístupně. Ta jejich strnulost byla divná a znepokojivá.
Ale už jsem cítila tu magii, co jsem čekala venku. Ale jen se o mě sem tam lehce otřela. Byla od více než tří, ale nedokázala jsem přesně odlišit jednu od druhé, takže jsem nevěděla, kolik přesně. Jak Danny řekl – neměli potřebu o sobě dávat vědět, tohle bylo jen jakoby bezděčné a neškodné. Dalo se to ignorovat.
Sklonila jsem hlavu, abych si prohlédla přízemí – byl tam krb, sedačky z černé kůže a zelený koberec. A taky tam byl Jared. Postával kus od skleněné stěny naproti, jakoby ustrnul v půlce cesty někam a díval se na zeď. Ovšem v tom místě zrovna nic nebylo, jen dřevo.
Zvedla jsem hlavu vzhůru a zjistila, že ti dva zmizeli. Jenom tak. U zábradlí už nikdo nestál.
Začínala jsem si tu připadat jako v domě hrůzy.
Cítila jsem na sobě Danielův pohled a otočila k němu zmateně hlavu. Pozoroval mě s jistým očekáváním v očích. „Na co se dívá?“ zeptala jsem se zmateně a překvapilo mě, jak chrčivě a dýchavičně můj hlas zní.
Zacukalo mu lehce v koutku a stočil pohled k Jaredovi. „Na nic. Přemýšlí. Dělá to, co ho znám – je trochu blázen.“ Blázen vlkodlakem – úžasné.
Slyšela jsem kroky a periferním pohledem zahlédla pohyb po své pravé ruce. Okamžitě otočila hlavu tím směrem a pulz mi vyletěl. Byl to instinkt – někdo se ke mně blížil a byl nebezpečný. Ne jenom, protože měl kalhoty z přiléhavé černé kůže ověšené stříbrnými řetízky, byl do půli těla nahý a paže celé černé od složitého tetování, ne protože byl obrovský a samý sval. To všechna ta energie kolem něj, co šlehala až ke mně. Byl to jednoznačně nejsilnější výboj magie, co jsem kdy cítila na vlastní kůži. Přesto jsem neměla pocit, že bych před ním měla ustupovat, nebo cítit tu bolest, co mi Danny popisoval.
„Jacksone,“ pozdravil ho napjatě. Tohle jméno mi bylo povědomé z Jamieho návštěvy v Mandeville. Byl to alfa, to on tehdy Jamieho pro Daniela poslal.
Bouchač kývl hlavou – neměl na ní snad jediný vlas. „Danny Sulina - jaká čest, žes sem zavítal.“ Mluvil úsečně a chladně. Udělal ještě pár kroků k nám a já si všimla, že jeho oči jsou přesně takové, jako jeho hlas – ledově neosobní a strohé, i když měly stejnou teple hnědou barvu, jako ty Dannyho.
Danny se jakoby bezděčně přitiskl tělem k mým zádům. „Je to daleko,“ odtušil trošičku klidněji.
Jackson se nepatrně pousmál, i když to rozhodně nebyl veselý úsměv. „A náš bordel tě nezajímá, že?“ doplnil s patrnou výhružkou v pozadí.
„Hledím si svého,“ odpověděl lehce omluvně, přesto stroze.
Vlkodlak naklonil hlavu na stranu, stejně jako to předtím udělal Jared, když se na mě zadíval. „Tebe si hledí, slečinko?“
Položil mi přímou otázku a evidentně čekal na odpověď, na rozdíl od Jareda. Zhluboka jsem se nadechla. „Tina,“ opravila jsem ho a snažila se, aby můj hlas zněl pevně, ale ne útočně. „Žádná slečinka, ani maličká. Jsem Tina.“ Moje skutečné jméno jsem se ani nepokoušela použít. Nikdo by ho nedokázal vyslovit a ani do tohohle světa nepatřilo. Jako vlkodlak jsem prostě byla Tina.
Roztáhl ústa do širokého úsměvu, až se zaleskly zuby. „Tak Tina…“ pokýval vědoucně hlavou. „Warrenova favoritka na dálku.“ Štěkavě se zasmál. „Třeba budeš chytřejší než Caroline.“
Znovu mě zaplavila hrůza, když jsem uslyšela jméno rebyca. Zdálo se, že všichni tu berou jako hotovou věc, že si mě vybral.
Popadla jsem Dannyho ruku a obtočila si ji kolem pasu. Pevně mě objal a přitiskl k sobě, i když se nezdálo, že by mě chtěl chránit – to nemohl, neměl na to dost síly. Bylo to majetnické gesto. To ovšem nebylo podstatné. „Jsem zadaná,“ upozornila jsem ho ostře, přesto stále zdvořile.
Maličký kousíček mé mysli si liboval v tom, jak mě k sobě tiskne – postrádala jsem jeho objetí víc, než jsem si dokázala přiznat. Ovšem můj nedostatek fyzického kontaktu s manželem teď vůbec nebyl důležitý.
Jeho úsměv zmizel jako mávnutím proutku. „Jsi hloupá,“ vyštěkl rozzlobeně. „Stejná jako ona.“ Magie vzplála novou silou a já cítila, jak se Danny zachvěl, kdežto mně to sotva rozhodilo dech. Konečně jsem začínala věřit tomu, že všechna síla, co jsem údajně měla mít, k něčemu je. Jenom jsem ji ještě nesměla použít.
„Neznala jsem Caroline,“ odtušila jsem dutě a odolávala pokušení mu energickou koupel vrátit. Teď ještě nebyl čas na magické boje. Zatím jsem je potřebovala spolupracující. „Neznám tebe a ty neznáš mě.“
Probodl mě zlým pohledem. „Poznáme se,“ ujistil mě řezavě. „A nebude se ti to líbit.“
Chtěla jsem mu odpovědět, ale Daniel sevřel moje zápěstí. „Ne. Nech to být – nevyhraješ.“
Nevyhraju hádku, nebo boj? Nebylo to podstatné – měl pravdu. Sklonila jsem hlavu a nechala to být. Tenhle barák byl jistě plný podobných macho týpků, nemělo smysl si to brát osobně. Byla jsem míň, protože jsem byla žena, neměli pro mě respekt. Zatím.
Když jsem zvedla oči vzhůru, viděla jsem, že kolem zábradlí už postává několik dalších mužů, možná jich bylo dohromady deset. Byla to ta nejrůznorodější skupinka co do věku, rasy, i celkového vzezření, co jsem kdy viděla. Někteří byli starší a vypadali jako by na chvilku odskočili ze schůze právníků, další zase byli mladí a extravagantní. A dva byli jako já a Danny – normální. Byl některý z nich Warren? Nemyslela jsem si – nikdo z nich se na to netvářil jako dost velký pošuk, vyjma Jareda stále zírajícího do zdi. A proč s nimi nebyl Jamie? Alespoň vzdáleně známá tvář by mě potěšila. Možná.
Teď všichni mlčeli a pozorovali mě – jako novou věc, co je mate, možná trochu straší tím, co může dělat, ale celkově je jen zajímavá na pohled.
Přitiskla jsem se k Dannymu blíž – ještě kousek a prostoupila bych jím na druhou stranu - a myslela na to, kdy všichni tihle muži naposledy viděli ženu. Sice mi říkal, že většina z nich žije normálním manželství jako kdysi on s Meredith, ale tenhle dům byl jednoznačně pánský klub. Lidské ženy sem určitě neměly přístup. Div, že sem pustili mě.
Na chvíli jsme všichni ustrnuli v napjatém tichu a čekali, co se bude dít. Vůbec by mě nenapadlo, že nakonec budu čekat v hale Warrenova obrovského domu na nějaké znamení z hůry. Tolik po mně toužil a teď tu byla spousta vlkodlaků, jenom ten nejvyšší se neuráčil ukázat.
Zaznamenala jsem rychlý pohyb v jednom z horních pater, což v té všudypřítomné strnulosti vyprovokovalo všechny moje reflexy. A nebyla jsem sama, kdo se podíval tím směrem – všichni vlci na to reagovali, někteří dokonce podrážděně syčeli.
Přes zábradlí se naklonil Jamie, div že nepřepadl. „Danny!“ vyhrkl nadšeně a zmizel. Slyšela jsem, jak dupe po schodech, když se hnal dolů a přistihla se, že se usmívám. Viděla jsem ho přitom jednou, a když jsem na něj myslela, nebylo to nikdy v souvislosti s ničím příjemným. Muselo to prostě být tím klukem, byla jsem si jistá, že by mi nedalo moc práce si ho oblíbit.
Jamie už byl dole, prošel kolem zuřivého Jacksona velkým obloukem a pokračoval k nám.
„Jsem rád, že jsi přijel,“ oznámil Dannymu s širokým úsměvem.
Ten se ponuře uchechtl. „Tak alespoň jeden z nás.“
Jamie zabloudil pohledem do mého obličeje a z tváře mu zmizela krev. Nechápala jsem, co v něm asi tak mohl vidět, že to smazalo jeho úsměv. „Na stupnici od jedné do deseti, jak moc mě nenávidíš?“ zeptal se obezřetně.
Zvedla jsem vysoko obočí, ale potom se usmála a zavrtěla hlavou: „Na to nestačí stupnice.“ Dělala jsem si legraci, ale jemu chvíli trvalo, než to pochopil. Za tu dobu se mu zornice zděšeně rozšířily, takže modrá barva jeho očí prakticky zmizela. „Nechtěl jsem tě dostat do problémů,“ ujistil mě omluvně. Měl pravdu - tak trochu mi zavařil.
Nabrala jsem vzduch a rozhodla se být velkodušná. „Dostala bych se do nich sama,“ pokrčila jsem rameny. „Jsem na to expert.“
Zakřenil se na mě a já si byla docela jistá, že kdyby to nebyl poskok smečky a rebycův poslušný pejsánek, měla bych ho ráda. „Zapomněl jsem vám poslat blahopřání k svatbě.“
A možná bych ho neměla ráda ani trochu. Sice tu byl první, kdo vůbec vzal na vědomí, že jsme manželé, ale tohle bylo jako dloubanec do otevřené rány. Oba jsme s Danielem ztuhli. Prsty ruky, kterou mě objímal kolem pasu a držel mě za předloktí, se mi zaryly do kůže.
Přinutila jsem se přikývnout, ale nezmohla jsem se na slovo – v pondělí bude po všem. V kuchyni uprostřed jídelního stolu ležely v pátek ráno rozvodové papíry jako připomínka, že je mám podepsat hned, jak se vrátíme. Aby to skončilo.
Jamie si toho napětí mezi námi všiml a zmátlo ho to. Chvíli těkal pohledem z jednoho na druhého, ale potom to nechal být a zvedl hlavu k mužům, co stáli nahoře v patrech. „Máme jít dozadu,“ oznámil jim. Asi věděli, co tím myslí, protože s podrážděným bručením začali jeden po druhém mizet od zábradlí a sestupovat dolů.
Myslela jsem, že jejich mlčení a okukování jsou dostatečně děsivé, ale přehodnotila jsem to, když se dali do pohybu. Nešlo jen o ten pohyb a dřevo vrzající pod jejich nohama - bylo to hlavně tou energií, která začala vířit kolem dokola, lepila se na mě a dráždila mě. Nebylo to nijak útočné, prostě se spolu s nimi pohnul vzduch a energie doproudila až ke mně. Jen jich bylo moc najednou.
Musela jsem vynaložit velké úsilí, aby na to neodpověděla vlastní energií, jak mi velel instinkt. Zaprvé Danny stál těsně u mě a zadruhé jsem na sebe nechtěla upozorňovat a vyvolávat bouřlivé reakce. I bez toho si mě všímali víc než dost.
„Pojďte za mnou,“ otočil se na nás Jamie zdvořile.
Danny zakoulel očima. „Vím, kde to je,“ ujistil ho. Poprvé mě napadlo, kolikrát už tu byl? Pravděpodobně to nebylo jenom jednou, ani dvakrát – dům v lese našel poměrně snadno. Ale na druhou stranu ho pozdravil jen málokdo a většina se k němu chovala jako k cizinci, jehož jméno sotva znají.
Mladík se přikrčil. „Promiň,“ vycouval.
Zamračila jsem se nad tou reakcí. Projevy poníženosti mě pokaždé nutily nenávidět systém, který je podporoval. Ale takhle to tu evidentně chodilo – opravdu se chovali jako zvířata.
Danny mě přestal objímat a chytil mě za ruku. Hned jsem si připadala daleko víc na ráně, ale on se dal do pohybu, takže jsem se k němu nemohla zase přitisknout, a vedl mě přes halu směrem k zadnímu vchodu, kterým před okamžikem vyšel Jared. Jamie šel vedle mě z druhé strany a ostatní vlci šli za námi, jak se postupně stahovali z pater do přízemí.
Pustila se do mě nervozita a já měla pocit, že co nevidět začnu zvracet, přestože ta chronická nevolnost teď byla úplně pryč. Byla jsem maličko netrpělivá a hodně vyděšená z toho, co mě čeká. A vůbec se mi nelíbilo, že ti ostatní jdou za mnou a já na ně nevidím.
„Kam jdeme?“ zeptala jsem, když jsme sešli schody a zamířili přes udržovaný trávník někam dozadu.
Prsty jsem mačkala jeho ruku, abych mohla chytit dostatečně pevně, protože jsem se začala potit a on mi vyklouzával. Měla jsem pocit, že když s ním přeruším fyzický kontakt, zmizí i ta troška klidu, co mám. Byl jako poslední záchranné lano, které mě drželo, abych nezačala s křikem utíkat. A taky jsem ho držela, protože to bylo asi naposledy, co mi něco takového dovoloval, a já si chtěla užít každého okamžiku, co jsem ještě měla. Bylo to jako droga, o níž jsem věděla, že mi kriticky dochází zásoby.
Ani se na mě nepodíval, když řekl: „Na takové místo na kraji lesa – smečka se tam schází a probíhají tam rituály. Není to daleko.“
„Škoda, že není tma,“ poznamenal Jamie zničehonic.
„Proč?“ nechápala jsem.
Pokrčil lhostejně rameny. „Pro efekt. V noci je to jako z filmu.“
Nevěděla jsem, co na to říct, tak jsem se ohlédla na zástup mužů, kteří následovali. „Proč jdou taky?“ zasyčela jsem tiše k Danielovi, i když věděla, že mě uslyší, když se budou snažit.
„Rituál sleduje celá smečka,“ povzdechl si znovu tím tónem, který dával tušit, že ho moje otázky otravují. „Nepředstavuješ se jenom rebycovi, ale i jim.“
„Tys na posledních dvou chyběl,“ vložil se do rozhovoru zase Jamie, který s námi stále držel krok. „A taky jsi tu nebyl na rituálech za Caroline, Dougha a Billyho.“ To poslední jméno řekl trochu nervózně, i když možná se mi to jenom zdálo. Ale pokud jsem dobře počítala, jeden rekam tedy ještě byl volný. Kdo bude mít to štěstí a představí se po mně?
Danny s povzdechem zavrtěl hlavou. „Mlč,“ odbyl ho unaveně. A Jamie poslechl a dál vedle nás kráčel jako tichý stín. Tak ponižující.
Přešli jsme trávník a zamířili mezi stromy. Nikde tam nebyla cesta, ale zdálo se, že to nikomu nevadí. Když jsem na sebe nechala les působit a nechala trochu vyplout na povrch vlčí povahu, taky jsem neměla s nerovným terénem problémy. Normálně jsem to nedělala, protože když jsem byla člověk, chtěla jsem jím být se vším všudy – tedy i s neohrabaností, ale teď by mi přišlo zatraceně trapné zakopnout.
Konečně jsme došli k místu, které mohlo být naším cílem.
Asi na padesát metrů čtverečních les ustoupil volnému prostranství, které bylo na jedné straně ohraničené asi deset metrů vysokým kamenným komplexem, který byl na přirozenou skálu nahoře moc rovný. Na naší straně se mýtina svažovala, takže když jsme sešli dolů, kámen se nad námi tyčil jako obr. Všimla jsem, že v půdě kolem nás je spousta kamenů, i když žádný nebyl ani vzdáleně tak velký, jako ten před námi. Nechtělo se mi věřit, že tohle vytvořila příroda, ale zároveň – proč by to někdo dělal schválně? Nemělo to řád, byl prostě jen chaos. Divné místo pro rituály.
Všechno jsem to pozorovala s očima navrch hlavy a byla si jistá, že do smrti nezapomenu na jediný detail tohohle místa.
Zastavili jsme. Danny mě objal jednou rukou kolem ramen a sklonil ke mně hlavu. „Třeseš se,“ upozornil mě tak tiše, že jsem ho sotva slyšela. „Přestaň se bát, dráždí je to.“
Ohlédla jsem se na ostatní členy smečky – bylo jich víc, než jen ti ze schodiště, nejmíň tři se přidali cestou, když jsem se nedívala. Zachytila jsem upřený pohled vysokého muže s modrýma očima. On a ještě dva, co stáli z každé strany vedle něj, tam v hale určitě nebyli. Ten, co na mě zíral, se lehce pousmál a zamrkal. Vypadal pobaveně a trochu fascinovaně. Nemyslela jsem si, že by na mě bylo něco fascinujícího, kromě pohlaví v tomhle mužském spolku. To byla možná příčina jeho upřeného pohledu.
Obmotala jsem Dannymu obě ruce kolem pasu. „Nemůžu,“ sykla jsem a moc, moc snažila se ovládnout. Nikdo mi neubližoval, i přestože ta energie všude okolo byla maličko otravná, nijak mě neohrožovala a dokonce ani neomezovala. Ten strach nebyl podložený žádnou rozumnou příčinou, ale stejně byl neovládnutelný. Děsilo mě to, co přijde, a bála jsem se, že udělám něco špatně, nebo se to pokazí samo od sebe. To se mi stávalo.
A když nás s Danielem všichni dál mlčky pozorovali stejně jako v domě, došlo mi, že mám trému. Co jsem dělala špatně, že ze mě nemohli spustit oči? A co když jim budu opětovat pohled dost dlouho na to, aby to považovali za výzvu? Nebo vyzývali oni mě?
Někdo se zasmál. „Visí na něm jako štěně.“
„Vsadím se, že mu to nevadí,“ odpověděl další hlas stejně pobaveně.
Nevěděla jsem, kdo promluvil a prolomil ticho, ale přinutila jsem od Dannyho ustoupit a znovu se spokojit jenom s jeho rukou, bradu jsem bojovně vysunula dopředu. V příští vteřině jsem si uvědomila význam toho umanutého gesta v téhle společnosti, a přitiskla si bradu k vrcholu hrudníku a hněvivě zaťala čelist. Jejich zírání bylo nepříjemné, ale že se mi posmívají, mě rozčílilo.
Tentokrát se zasmáli všichni a ten modrooký, co se na mě nepřestával dívat, vystoupil z řady a mířil k nám. Ti dva, co byli vedle něj, se pohnuli taky, ale on je odmávl, takže zůstali stát.
Žilami mi začalo proudit neblahé tušení.
„Jsi roztomilá,“ oznámil mi medovým hlasem s očima opřenýma do mého obličeje a já zalapala po dechu, když ke mně natáhl ruku a ustoupila, aby se mě nemohl dotknout. Byla jsem si už téměř jistá, kdo tenhle modroočko je – i když byl takhle blízko, necítila jsem z něj ani kapičku magie. Musel být hodně silný, když ji schválně držel u sebe tak jako já.
Danny zvedl ruku a položil mi dlaň na záda, aby mi zabránil dál ustupovat, přesto z něj bylo patrné napětí. „Zkus na moji ženu nešahat víc, než bude nezbytně nutné, Warrene,“ upozornil ho ostře. „Ať neskončíš jak minule.“ Na rozdíl od rozhovoru s Jacksonem, mu v hlase nezněla žádná opatrnost, jen zloba. A taky mě napadlo, že je to už hodně dlouho, co mě označil jako svoji manželku. Překvapivě mě to zamrzelo, že už ho ta skutečnost tak netěší, aby to hrdě oznamoval každému.
Smečkou proběhl nějaký impulz, když rebyca oslovil tak neuctivým tónem a dokonce mu vyhrožoval, ale nikdo se nepohnul. Pravděpodobně si musel urážky své autority řešit sám.
Jenže jeho se to vůbec nedotklo, spíš ho to rozesmálo. Ano, smál se a já si byla jistá, že se směje nám.
Využila jsem příležitosti a prohlédla si ho pozorněji, snažila jsem se přijít na to, proč mi nebyl nápadný hned od začátku. Očekávala jsem, že rebyca poznám na první pohled, ale nestalo se tak. Vypadal totiž jako úplně normální chlap okolo třicítky. Samozřejmě, že nejvýraznější byly jeho ledově modré oči, ale když jste odvrátili pozornost od nich, měl i hezké, tmavé vlasy a výrazné čelisti mu pokrývalo lehké strniště. Byl docela atraktivní, ale mě nechával docela chladnou. Možná byl přitažlivý, ale jinak nevyčníval z řady. Nešířil kolem sebe žádnou auru moci vůdce.
„Víš, že mě vaše papírování nezajímá, Danieli,“ prohlásil nečekaně ostře, když se přestal pochechtávat a já okamžitě přehodnotila svoji myšlenky ohledně moci – všechnu tu autoritu měl v hlase, který se táhl jako med, i když byl ledově opovržlivý. „Nemáš tu nad ní žádnou moc. Dokonce tě ani z té malé necítím, není to zvláštní?“ zeptal se řečnicky a naklonil hlavu na stranu s lehce posměšným pohledem. Už podruhé se mi během dvou hodin stalo, že mě někdo ignoroval během hovoru o mně. A taky o mně říkal, že jsem malá.
„Nic ti do nás není,“ odsekl Daniel statečně, přesto v zadu na mých zádech křečovitě sevřel látku mého trika, takže mi odhalil kůži na zádech. Moje tvrdohlavost ohledně sexu nás zrovna katapultovala do velkých problémů. A oba jsme to věděli.
„Přivedls mi ji. Nabízíš mi ji. Ty jsi můj a ona moje bude. Je mi do vás hodně,“ zavrčel netrpělivě. Znovu zvedl ruku a sápal se po mém obličeji. Přejel mi prsty po čele kolem vlasů, dolů přes lícní kost až k bradě.
Měla jsem toho dost. Vystřelila jsem rukou a sevřela jeho zápěstí. Odtáhla jsem jeho prsty od svého obličeje. „Tohle už nedělej,“ varovala jsem ho chraptivě.
Překvapeně na mě vytřeštil oči a potom střelil ohromeně pohledem ke své ruce, kterou jsem stále svírala a držela daleko od své tváře. „Tohle by neměla dělat,“ upozornil Daniela ledově. „Nevychoval sis ji!“ vyštěkl zuřivě a vytrhl se mi tak prudce, že jsem klopýtla, a kdyby mě Danny nezachytil, spadla bych na zem.
Ujistil se, že jsem v pořádku a otočil se na něj. „Zrovna jsi řekl, že tu nad ní nemám moc, jenom se podle toho řídí,“ odtušil téměř pobaveně a pokrčil rameny. „Musíš si rozmyslet, co od ní chceš. Ale vím jistě, co nechce ona – aby ses jí takhle dotýkal!“ Tu poslední větu prakticky zakřičel.
Měla chuť začít křičet na oba – byla jsem tu taky a šlo o mě, bylo nechutně urážlivé, jak mluvili mimo mě. A taky to vypadalo, že se dohadují, kdo si se mnou bude hrát.
Než jsem ovšem stačila nabrat vzduch, něco mi odstřihlo přívod a nějaká neviditelná síla mi drtila hlavu ve svěráku. Okamžitě jsem si přitiskla prsty na spánky, jako by mi to mohlo pomoct bolest korigovat.
„Nezajímá mě, co chce ona!“ zaburácel Warrenův hlas odněkud z dálky.
Byla jsem dezorientovaná z té nečekané bolesti a vyděšená z blížícího nedostatku kyslíku, ale když mi Danielova ruka sklouzla po noze a on vedle mě klesl na kolena, přestalo mě to zajímat a sklonila jsem se k němu.
„Nech toho!“ vydechla jsem prosebně směrem k Warrenovi a slyšela jsem vlastní bolest v hlase, když jsem zahlédla pramínek krve, který Dannymu stékal z nosu na rty, oči měl zavřené, ale bylo vidět, že trpí. S tou větou mi došel zbytek vzduchu.
Naštěstí všechen ten tlak zmizel a já zoufale zalapala po dechu, než jsem se rozkašlala s hlavou opřenou o Danielovo rameno.
Objal mě tak naléhavě, že mě málem povalil na zem a hlavou se mi opíral o prsa. Připomnělo mi to noc před svatbou, kdy se ke mně tak choulil v koupelně. Teď jsem pochopila, proč to dělá. Jeho objetí odhánělo zbytky po Warrenově útoku někam daleko ode mě. Naši vlci se navzájem zahřívali, aby tomu druhému ulevili od bolesti.
Cítila jsem znepokojení, které probíhalo ve smečce postávající okolo. Znepokojilo je, že nás Warren pustil, nebo že jsem se odvážila mu poroučet? Až teď mě napadlo, že jsem neměla mluvit, ale místo toho na jeho útok odpovědět vlastním, když jsem na rozdíl od Dannyho měla mít tu moc. V tom okamžiku mě to ani nenapadlo – nikdy jsem tu magii vědomě nepoužívala spíš naopak, ale teď jsem toužila tu chybu napravit a dát Warrenovi ochutnat jeho medicínu.
Někdo se smál, a když jsem se ohlédla, zjistila jsem, že to Warren. S tím smíchem ve mně vzplála zuřivost a já se chystala to udělat, jenomže Dannyho zoufalé objetí se najednou změnilo na varovné a až téměř bolestivě mě sevřel. „Ne!“ zachrčel.
Překvapeně jsem zamrkala a nechápala, jak po mě může chtít, abych nás nebránila. Warren nám nesměl ubližovat, to mu nemohlo projít.
Ten se ještě párkrát uchechtl. „Úžasné, jak bráníš svého páníčka, holčičko.“ Možná by mě mělo potěšit, že už mluví i na mě. Najednou mu ale humor z obličeje zmizel. „Pro svoje vlastní dobro mi už ale víckrát neodporuj,“ varoval mě ledově. „Až budeš moje, prorazím tu tvoji oslnivou obranu a potrestám tě s velkou chutí. Nejsi dost silná, aby ses mi ubránila na dlouho. Nikdo není. Tady. Nejsi. Nic,“ zasyčel nakonec a otočil se k nám zády. Vypadalo to, že z mýtiny odchází.
Zatoužila jsem mu naprat svoji energii do zad, aby věděl, kam si může tu svoji domýšlivost strčit, ale včas jsem se zarazila. Možná jsem byla domýšlivá já. Navíc jsem si ani nebyla jistá, jak přesně to udělat a spoléhat na instinkty a pomoc vlčice bylo příliš riskantní. Nebyla jsem jednou z nich, stačilo málo a Warren na mě mohl poštvat smečku. Bez výčitek. Za to mi to nestálo.
Daniel se zhluboka nadechl. „Měla bys jít za ním,“ upozornil mě.
Ohromeně jsem se na něj podívala. „Cože?“
Ukázal na ohromný kámen, na jehož vrcholu se Warren najednou objevil. „Rituál. Kvůli němu jsme tady.“
Nechápala jsem to. Před chvíli mi vyhrožoval a teď je ochotný přijmout mě do smečky? Podívala jsem se zpátky na Daniela. „Nepůjdu nikam bez tebe,“ zavrtěla jsem rozhodně hlavou. Pořád byl na kolenou a nevypadal, že by se chystal vstát. Nemohla jsem ho tu tak nechat.
Lehce se pousmál a kapka krve na okraji jeho spodního rtu spadla a stekla mu po bradě. Přála jsem si, aby ji setřel a ona mě nerozptylovala. „Já tam nahoru nesmím, Tino. To jenom vůdce, nezasvěcení a mrtví.“
„A vyzyvatel,“ doplnil někdo z přihlížejících.
Ohlédla jsem se. „Nevyzvala jsem ho,“ bránila jsem se okamžitě.
Zareagovali různě, někteří se na mě zadívali celí zmatení a ostatní se rozesmáli. Dnes jsem byla vůbec nějaká vtipná.
„Jsi nezasvěcená,“ informoval mě s úsměvem Jared.
Danny mi přejel dlaní po tváři. „Běž. Musíš dokončit kouzlo,“ připomněl mi. „Pak odsud vypadneme.“ Řekl to, jakoby tomu sám nevěřil. Určitě to nebude tak snadné.
Uvnitř mě jsem zaznamenala tetelivý pocit, který větřil konec tohohle šílenství. Udělám to, a když se všechno podaří, už nikdy nebude žádná nadpřirozená nevolnost, ani přízrak smečky nad mou hlavou. Definitivně budu znovu člověk – v rámci dostupných možností. A následující myšlenka navazovala na tu vyhlídku – jaký budu člověk bez Daniela?
Ten nápad byl tak spontánní, že jsem se nad ním ani nestačila zamyslet. Vzala jsem do dlaní jeho hlavu, sklonila se k němu a něžně ho políbila na rty. „Děkuju za všechno,“ zašeptala jsem, jako bych ho už nikdy neměla vidět a slízla jsem jazykem jeho krev, která mi ulpěla po polibku na rtech. Byla sladká, trochu kovová, ale měla v sobě kousek jeho samotného. A to něco mě celou prostoupilo, usídlilo se v každé buňce mého těla. Trvalo to vteřinu, a pak se chuť rozplynula a ten pocit taky.
Neodpověděl. Ohromeně se na mě díval s pusou lehce pootevřenou. Cítila jsem rozpačitě, že ho takhle políbila a ještě ochutnávala jeho krev. Normálně by mi to přišlo nechutné.
Rychle jsem se k němu otočila a spěšně kráčela ke skále, kde na mě čekal Warren. Kupodivu teď jsem nebyla ani trochu nervózní – byla jsem úplně klidná. Jenom jsem se cítila hloupě z toho kousku před chvílí. Ne, nelitovala jsem polibku, ale potom s tou krví… to bylo divné a odporné.
Obešla jsem ten velký kámen dokola, hledala cestu nahoru. Nečekala jsem zrovna schody se zábradlím, ale šplhat nahoru bez jistícího lana a v riflích mě zrovna nelákalo. Nakonec jsem našla kus skály, která vypadala, že se bude dát zdolat bez nějakého většího úsilí.
Začala jsem šplhat nahoru a myslela si něco o hloupých chlapech, kteří ani rituální místo nemůžou zařídit na nějakém dostupném místě. Než jsem se dostala nahoru, roztrhla jsem si na koleni kalhoty a na jednom zápěstí si sedřela kůži.
Zadýchaně jsem narovnala a vyhledala Warrena očima. Stál na druhé straně u kraje a díval se na mě s rukama spojenýma za zády.
Lehce se pousmál. „Popletla jsi tak mému vlčkovi hlavu, že zapomněl, na co mám nárok.“
Zamračila jsem se. „O čem to mluvíš?“
Pokrčil rameny. „Jsem vůdce, mám právo na všechny ženy svých následovníků.“
Na sucho jsme polkla. Nelíbilo se, kam rozhovor směřoval. „Danny ti nepatří – nepodléhá ti,“ připomněla jsem roztřeseně.
Nadechl se. „Správně,“ souhlasil ponuře, „měl z pekla štěstí, co? Vyprávěl ti o té hezké blondýnce, kvůli které se postavil mimo systém, když jsem se stal rebycem?“
Netušila jsem, co tím chtěl říct, ale pobavilo mě to. „Znám Amandu,“ přikývla jsem. „Bude se vdávat.“
„Sladké,“ ušklíbl se, čímž mi dal najevo, že ho to vůbec nedojímá.
Povzdechla jsem si. „Co ode mě chceš?“
Zeširoka se usmál. „Líbí se mi tvůj hlas – tvůj přízvuk.“ Stiskla jsem rty, rozhodnutá na něj už víc nemluvit. Rozesmál se. „Jsi umanutá. Bojovnice.“
„Skončil jsi s psychorozborem?“ vyštěkla jsem vztekle.
„A vášnivá,“ pokračoval, jako bych nic neřekla. „Nemůžu se dočkat, až tě poznám blíž.“
Otřásla jsem se nad tím dvojsmyslem. „Nemůžeme to prostě udělat?“ zeptala jsem netrpělivě. „Chci dokončit rituál, než se s tebou začnu dohadovat.“
„Máš strach, že bych tě potom nepřijal?“ zeptal se pobaveně.
Zadívala jsem se na něj a neodpověděla. Nechtěla jsem ho k tomu ponoukat. Potřebovala jsem dokončit kouzlo a k tomu byla nutná jeho spolupráce. Pak ho donutím držet se ode mě nejmíň na metr daleko. Nějak.
„Dobrá,“ ustoupil nakonec a začal si rozepínat rukáv na levé ruce. Když stáhl látku dolů, ukázal podivně zjizvené předloktí. Z toho pohledu se mi zvedal žaludek. Vědoucně se usmál, když zachytil můj znechucený pohled. „Být rebyc sebou nese jisté oběti.“ Jedna jizva za každého vlka, který mu patřil. Byla to spousta jizev.
Nic jsem na to neřekla, jen si ho mlčky měřila. Vyměníme si trochu krve a bude to hotové, opakovala jsem v hlavě stále dokola. Nebude to ani minuta. Přežiju to a potom půjde život dál. Tak. Všechno co teď přijde, nějak přečkám. Maximálně budu chvíli zvracet, ale to je to nejhorší, co mě potká.
„Pojď blíž, maličká,“ pobídl mě. Opravdu už mě nebavilo, že mi tak říkali. Ale jeho jsem neopravila, jako Jacksona. Udělala jsem dva kroky a zastavila. „Ještě blíž,“ zavrtěl hlavou. Připomnělo mi to Daniela před dvěma dny.
Přistoupila jsem k němu na okraj skály a podívala se dolů, očima okamžitě vyhledala Dannyho. Stál tam dole podivně maličký s Jamiem a Jaredem po boku s hlavou zakloněnou se díval nahoru, stejně jako všichni ostatní. Vypadal neklidně, ale už stál na nohách, a to podle mě bylo dobré znamení.
Ohlédla jsem se zpátky na Warrena a vyčkávala, co udělá.
Pousmál se a zvedl pravou ruku, která mi před očima změnila tvar a protáhla se do děsivého pařátu s dlouhými drápy.  Díval se mi do očí, když si jedním drápem přejel po kůži levého předloktí a z rány se vyřinula krev.
Rychle jsem začala polykat, jak mi v hlavě naskakovaly nechtěné a hluboko pohřbené vzpomínky. Ne, ještě jsem nemohla zvracet. Sevřela jsem ruce v pěst. Krev mu stékala po kůži a kapala na kámen pod našima nohama.
„Jak se jmenuješ, dcero bojovníků?“ pronesl zcela vážným a pevným hlasem, i když ho rána na paži musela bolet.
Obyčejně ta fráze zněla „synu bojovníků“, ale já měla výjimku. „Ma… Martina,“ dostala jsem ze sebe roztřeseně a pozorovala, jak krev kape a rozstřikuje se na skále. To mi vadilo, jinak bych se asi tomu proslovu smála.
„Přijmi mou krev a s ní i dědictví svého kmene, jehož jsi součástí.“ Natáhl ke mně zraněnou ruku a já lehce zavrávorala. „Přijmi dědictví svého kmene,“ opakoval Warren a postrčil mi ruku pod nos.
Nedokázala jsem se přimět to udělat. Chutnat Dannyho krev byla jedna věc, ale tohle bylo daleko odpornější. Cítila jsem, jak se něco uvnitř mě pohnulo, odstrčilo mě stranou a já jakoby zdálky pozorovala, jak přibližuju obličej k otevřené ráně a slízávám jazykem kapičky na okrajích.
Jak jsem polkla, začalo mě brnět tělo a najednou mi bylo strašné vedro. Brnění přešlo v nepříjemné píchání a já zděšeně vykřikla a začala si třít prsty kůži, kam jsem jen dostala, abych se toho zbavila.
Zmizelo to stejně náhle, jako to začalo, ale v ústech mi zůstala nepříjemná pachuť a já si byla jistá, že začnu co nevidět zvracet. Pít lidskou krev bylo něco docela jiného, než pít tu zvířecí.
Dřepěla jsem na samém okraji kamene, aniž bych věděla, jak jsem se tam dostala, a byl zázrak, že jsem nepřepadla dozadu.
Po čtyřech jsem odlezla blíž ke středu a bylo mi jedno, jak je to ponižující. Když jsem si byla docela jistá, že mám po každé straně dost hmoty, stočila jsem se do klubíčka, abych potlačila tu nevolnost. Nemohla jsem zvracet na rituálním místě, to mi došlo s nečekaně objevenou úctou. Najednou jsem chápala tuhle tradici, která mi ještě před chvíli přišla naprosto směšná.
A taky už jsem chápala Dannyho ohromení, když jsem ho tam dole políbila – to ta krev. Byl teď můj, byl mojí součástí a já věděla, že tam dole stojí šílený strachy, co se tu nahoře děje. Nechtěla jsem na něho být takhle napojená, přišlo mi to jako neslušný vpád do soukromí a tak jsem před všemi jeho pocity přibouchla mentální dveře a odblokovala je.
Kouzlo bylo kompletní. Už jsem byla celá. Už jsem chápala, kým doopravdy jsem.
Všechny tyhle nové pocity a pravdy, ale narušil fyzický útok, který přišel naprosto nečekaně. Tedy nebyl to docela útok, ale někdo narušil můj osobní prostor a dotkl se mě.
To Warren, neurvale mě popadl a vytáhl na nohy. Přerývaně dýchal a vypadal celý bez sebe. Přitáhl mě k sobě, než jsem se stihla vzpamatovat, a zabořil mi nos do vlasů. Pak mi jím přejel po obličeji a ohromeně zafuněl. „Bílá vlčice.“
Zmátlo mě to natolik, že jsem se od něj sotva odtáhla, abych mu viděla do tváře, ale jeho ruce jsem nesetřásla. „Jak to víš?“ Neviděl mě v mé vlčí podobě, nemohl vědět, jakou barvu má můj kožich.
„Je to jenom legenda,“ potřásl hlavou a znovu ke mně přičichl. „Nebyla skutečná.“
Znechuceně jsem se otřásla – bylo to tak… zvířecí. „Pusť mě,“ zazmítala jsem sebou.
Jeho oči se maniakálně rozšířily. „Ovládnu Bílou vlčici,“ vydechl ohromeně. „Budeš jenom moje.“
Začalo mě to děsit a tak jsem zabojovala proti jeho stisku zuřivěji. „Já patřím Danielovi!“ vykřikla jsem plačky. „Jsem jeho žena!“ připomněla jsem zoufale.
Smýkl se mnou do strany a já se na poslední chvíli zachytila jeho košile, abych nespadla na hrubý kámen. „Lžeš!“ vyštěkl a odhalil rostoucí tesáky uvnitř jeho úst. „Nikdy tě neměl. Neodevzdala ses mu.“ Ale potom potřásl hlavou a rozesmál se. „Ale jak chceš - zbavím tě pout k němu.“ Se silou, které se nedalo vzdorovat, mě odvlekl ke kraji skály. „Ceade!“ křikl dolů do prostoru. Netušila jsem, co jim to řekl, ale neměla jsem z toho ani trochu dobrý pocit. Jak mě asi tak mohl zbavit pout k Dannymu?
Bylo to vlastně jasné. Čas i svět kolem se zastavil.
Ztuhla jsem a přestala bojovat. Najednou mi došlo, že kvůli mé hlouposti, se teď všechno rozpadlo jako domeček z karet.
Warrenovy prsty se mi bolestivě zarývaly do ramen a já třeštila oči do jeho obličeje pulzujícího touhou. Srdce mi zběsile bušilo, jako kdyby mi chtělo vyskočit z hrudi. S pohledem do chladných, studánkově modrých očí vůdce smečky na mě doléhalo poznání, že teď už se domů nikdy nevrátím. Nenechá mě odejít. Přesně tohohle se bála a Daniel mě neposlouchal. Náš trik nevyšel. Poznal to. Věděl, že jsme lhali, že nejsme pár.
Nasucho jsem polkla.
Vlkodlak přede mnou si mě vybral za novou myar – družku krále smečky. Připoutá mě k sobě jako otroka. Zničí poslední zbytky normálního života, ve které jsem doufala a upínala se na ně.
Mé zděšené úvahy vyrušil až zoufalý výkřik, který mi sevřel srdce.
Škubla jsem s sebou, rozbila svou ztuhlost, a vystrašeně se ohlédla směrem, odkud se ozval.
Hlouček neznámých mužů s obličeji nestvůrně zdeformovanými probíhající proměnou mezi sebou pohazoval z posledních sil bránícího se spíš vlka než muže. Měla jsem v sobě jeho krev - cítila jsem to, co on: vzrušení a zběsilou touhu ostatních členů smečky - touhu zabíjet.
Strachem o něj se mi stáhl žaludek. „ Danieli!“ zaječela jsem těsně předtím, než mi zmizel z očí za hradbou těl. „Nééééé!“ Můj křik se rozlehl po celém tomhle prokletém místě.
Celý můj svět se v okamžiku rozpadl a zůstalo jen to důležité – zmizely pochybnosti, výčitky, i překroucené pravdy, zmizela bolest minulých ran a strach z neznámého. Zůstalo jen vědomí, že moje srdce už mi dávno nepatří a abych ho zachránila, jsem ochotná udělat cokoli.
A v té samé vteřině, kdy dozníval můj hlas, jsem věděla, co musím udělat.
Rozbila jsem všechny stěny, které jsem v sobě kdy vybudovala a vypustila všechnu energii ven. Moje a vlčí vědomí splynulo v jedno, když jsem zaslepená zuřivostí viděla svůj cíl.
A tím byl Warren.
Teď už neměl v očích touhu, ale strach. Čirý a nefalšovaný. Děsila jsem ho. A taky tam byla bolest, spousta bolesti, kterou kvůli mně zrovna cítil.
Přesto se do toho proudu energie, co jsem do něj nechala téct, něco opřelo z druhé strany a tlačilo ji zpátky. Začal se mnou bojovat.
Stále mě držel za ruce, společně jsme stáli jako dvě živé sochy na okraji skály a vpíjeli se do sebe očima. Všechno se to odehrávalo v nějaké mentální, přesto skutečné rovině.
V uších mi začalo hučet, když mi na hrudník dosedla část jeho síly, která mi proklouzla. Třeštila mi hlava, jako by se měla rozskočit. Tiše jsem zasténala.
„Nemůžeš vyhrát,“ procedil skrz zuby. Na čele mu perlil pot a ta safírově modrá barva nejdříve zezelenala, zežloutla a nakonec se usídlila v čokoládově hnědé.
Kupodivu právě ta změna, která u něj znamenala hranice lidství, mi připomněla jiné lidské oči a přiměla mě setřást ochromení z bolesti, která se tím ale ani v nejmenším nezmenšila – jen jsem našla skulinku, kterou jsem dokázala protlačit i jiné myšlenky, které nezahrnovaly agónii, kterou můj mozek zrovna trpěl.
Zvedla jsem ruce k jeho ramenům a potom se jimi k němu přitáhla – bylo to jako pohybovat se v neviditelné mlze o hustotě čerstvě tuhnoucí želatiny. Neuvažovala jsem nad tím, co právě dělám, jenom jsem podvědomě tušila správnost svého jednání, když jsem zvedla bradu, abych překonala výškový rozdíl mezi svými ústy a jeho krkem.
„Nikdo mě nedokáže ovládnout,“ odpověděla jsem a můj hlas zněl úplně cize – nepatřil mi. Byl vysoký a neskutečný. Vycenila jsem zuby a prsty zaryla do jeho ramen. „Odvolej své vlky, Warrene,“ zamumlala jsem do jeho kůže vemlouvavě, „nebo ti roztrhám hrdlo.“ A byla jsem přesvědčená, že to opravdu udělám. Hranice zmizely.
Lapal po dechu a cítila jsem tep jeho srdce ve své dlani. „Nedám ti svoji smečku, vlčice,“ zasípal s posledními zbytky vzduchu.
Otřela jsem se o tenkou kůži, napnutou přes jednu z jeho tepen, rty. „Nechci tvoji smečku,“ zašeptala jsem a povalovala na patře pach jeho strachu. „Chci jenom vlka, co mi patří. Odvolej je, nebo zabiju tebe a pak i každého, který se ho dotkl. Je moje právo bránit své vlky.“
Prudce vydechl a všechen tlak, bolest i odpor zmizely. Ustoupil ode mě s rukama zdviženýma. „Je tvůj. On už není součástí mé smečky. Je tvůj.“
Nechala jsem všechnu energii klesnout a uzavřela ji zpátky v sobě.
Zírala jsem na Warrena neschopná slova, nebo pohybu. Co se právě stalo? Ani jsem nevěděla, kdo to mými ústy mluvil, já ty slova totiž nepronášela. Kde bych na ně asi tak přišla? Nechápala jsem to. Netušila jsem, co jsem právě provedla. Byla jsem to zase jenom já – obyčejná holka s neobyčejnou smůlou.
Rebyc mi pohled nenávistně oplácel. „Opusť se svým vlkem do půlnoci mé území, vlčice, nebo uspořádám štvanici. Moje smečka je větší než tvoje. Neubráníš se nám všem a mně bude potěšením tuhle zvrácenost vymýtit.“ Znechuceně mě sjel pohledem, načež se ode mě odvrátil a zamířil k místu, kudy jsem sem vyšplhala.
Co to říkal? Moje smečka? Můj vlk? To asi těžko myslel toho, co byl uvnitř mě – to byla vlčice, sám mě tak oslovoval.
Nějaké zvláštní nutkání mě přimělo shlédnout dolů na mýtinu pod sebou. Všichni ti vlčí muži mizeli mezi stromy spolu s Warrenem, kromě dvou. V trávě ležel bezvládně Daniel tváří dolů a několik metrů od něj stál Jamie. Prostě jen stál a zíral.
Divila jsem se, že tu Warren nechal zrovna jeho – to už zrovna mohl odvést všechny. Jamie by mi nedokázal vzdorovat ani půl minuty. Ale to už jsem pospíchala k jediné schůdné stěně skály a pokoušela se nezabít se pádem, když nebudu ve spěchu dost opatrná.
Byla jsem vděčná, když jsem konečně měla pod nohama trávu a mohla se rozběhnout. Utíkala jsem k Danielovi, co nejrychleji jsem svedla. Pořád jsem cítila jeho krev v sobě, ale neměla jsem tušení, jestli to znamená, že ještě žije, protože jsem necítila žádné pocity, jako když jsem stála tam nahoře. Mohlo to dost dobře znamenat, že je jenom v bezvědomí, ale já neměla ponětí, co to obnáší mít nějakého vlka!
Klesla jsem na kolena vedle jeho těla a obrátila ho obličejem vzhůru – jeho hlavu jsem si položila do klína. Plíce mi hořely a vlastní tep mi burácel v uších z toho běhu, takže nebyla schopná určit, jestli jeho srdce a plíce pracují.
„Danny. Danny. Danny,“ opakovala jsem mezi sípavými nádechy a hladila ho po vlasech. Měl zavřené oči a v obličeji krev. Jedna šmouha byla jistě od krve z nosu a další krev mu tekla koutkem úst, ale bylo to všechno? Tekla mu krev i z uší, nebo to byl ten stroužek krve, který tam stekl z obličeje?
Nemohl být mrtvý. Ne teď, když mi konečně všechno došlo. Musela jsem mu to říct. Nemohl mi po tom všem umřít, to by nebylo fér. To bych nedokázala přežít.
„Danny!“ zavzlykala jsem a přejela mu dlaní po tváři. „Vzbuď se. Prosím!“ Sklonila jsem hlavu až těsně k němu. „Danny!“
„Nevzbudí se,“ ozvalo se za mnou a já sebou trhla, okamžitě připravená nás bránit. Ale když jsem se ohlédla, Jamie stál daleko od nás a vypadal uvolněně. Téměř uspokojeně, jakoby vyřešil nějaký problém.
„Cože?“ vykvikla jsem. „On ale dýchá! A tluče mu srdce – já to slyším!“ informovala jsem ho útočně.
Pousmál se a zavrtěl hlavou. „Chtěl jsem říct, že se neprobudí pár hodin – dostal magickou nakládačku. Vím, jaký to je, když to takhle schytáš. Nějakou dobu seš mimo, ale když se z toho vyspíš, je to v pohodě.“ Ukázal na sebe oběma ukazováčky. „Vidíš? Žádný trvalý následky. Tak přestaň brečet.“
Zuřivě jsem mrkala, abych rozehnala zrádné slzy. Snažila jsem se myslet. Teď jsem se nemohla zhroutit. Potřebovala jsem fungovat – bylo tu půlnoční ultimátum, to bylo docela podstatné, už totiž padal soumrak.
„Jak ho odsud mám ale dostat?“ povzdechla jsem si řečnicky a znovu se sklonila nad jeho hlavou. Musela jsem nás zachránit, dostat nás pryč živé. Doufala jsem, že se Danny zázračně probere a nadiktuje mi pracovní postup? Těžko. Tohle bylo jenom na mě a já si byla jistá, že jeho mrtvou váhu na zádech neunesu. Jenomže nic jiného mě nenapadalo.
„Máš klíčky od jeho auta?“ Proč Jamie prostě nemohl odejít a nechat nás? Měl svoji smečku v tom domě, ne tady.
„Ne – řídil on,“ odsekla jsem netrpělivě.
Zafuněl. „Můžu k tobě?“ zeptal se opatrně.
„Cože?“ nechápala jsem a zvedla k němu hlavu. „Proč bys nemohl?“
Zakoulel očima. „Seš pološílená, čerstvá vůdkyně nové smečky – seš fakt hustá, ale něco jako ty ještě nikdy nikdo nezažil, ani pro to nemám pojmenování a já dokážu pojmenovat hodně věcí,“ pokýval sebejistě hlavou. „Prostě se ptám, jestli mě nezakousneš, když nekopu tak říkajíc za tvůj tým.“
Podrážděně jsem vypustila vzduch. „Běž si, kam chceš,“ odbyla jsem ho. „Děti nežeru.“
Poklekl vedle Dannyho z druhé strany. Jeho blízkost mě trochu dráždila, ale přísně vzato mi tak úplně nevadila. Jamie nebyl hrozba - byl neškodné štěně. Ovšem když šáhl na Dannyho nohu, naprosto nelidsky jsem na něj zavrčela. Okamžitě ruce zvedl dlaněmi vzhůru.
„Co děláš?“ zasyčela jsem.
„Hledám klíče,“ odpověděl jednoduše.
Položila jsem opatrně Dannyho hlavu do trávy a přesunula jsem tak, abych dosáhla do jeho pravé kapsy a vytáhla klíčky od auta. „Co s nimi pořád máš?“
Natáhl pro ně ruku. „Dovezu auto dozadu a pak ti s ním pomůžu přes les.“
Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. „Můžeš mi pomáhat?“ divila jsem se a podala mu klíče.
„Ne,“ zazubil se. „Ale o to právě jde, zlato,“ dodal, když se v lehkém poklusu vydal mezi stromy.
V náhlé hrůze mě napadlo, že jsem právě vydala naši jedinou možnost na útěk do rukou nepřítele. Co když Jamie zahodí klíčky někam daleko a půjde se lísat k páníčkovi? Jak jsem mohla být tak pitomá?
Nevedu smečku ani dvacet minut a můj jediný vlk je v bezvědomí a já nám k tomu právě podepsala rozsudky smrti. To musí být vážně rekord.
NEJNOVĚJŠÍ KAPITOLY:
1. - 5. kapitola VSK
(15. 4. 2015)
Musíte hledat, ale jsou t

9. kapitola SDG 
(7. 2. 2015)
Oblíbené stránky
Něco jako dvojče blog. Múžete si vybrat, nové kapitoly budou stejné tady i tam.
Fanfiction a jiné...

 
On autor byl vůl a překladatel není, rozumíte, proto to tak je.

- Jan Werich -
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one