Zdravím Vás,
ať už jste sem zavítali z webovky veilofmystery, která začala blbnout, nebo jste noví čtenáři. Na tomhle blogu najdete několik povídek, ať už s tématikou z těch starších Twilight fanfiction nebo novějších fantasy originálních nebo polooriginálních příběhů. Ať už je to jakkoli - vítejte a dobře se bavte!

Vaše Hollis

Tamen est laudanda voluntas. (Snaha si však zaslouží pochvalu.)

Uběhlo pár týdnů a všechno tak nějak zaběhlo do stereotypu.
Když byl Daniel v práci a já zrovna nespala, starala jsem se o dům – vařila, prala a uklízela; překládala jsem papíry, co mi dal, a chodila běhat. Danny mi pro tento účel dokonce půjčil svůj iPod a k mému překvapení byla naprostá většina písniček, které tam měl nahrané, až na naprosté výjimky, docela poslouchatelná. Sice se moje výdrž nijak rapidně nezlepšovala, ale spolehlivě se dala běháním zabít spousta času. Párkrát jsem potkala Jerryho a dala se s ním řeči. Někdy jsme se s Dannym dívali večer na filmy, které neměly s vlkodlaky nic společného a prostě se jen povalovali, každý na jedné půlce sedačky. Jeden víkend se Daniel pokoušel pomáhat mi s přípravovou oběda, ale v praxi se mi tak akorát pletl do cesty…
Usmála jsem se při té vzpomínce a zalila hrníček s rozpustnou kávou vařící vodou. Vrátila jsem konvici na místo a šla si sednout i s kávou do obýváku.
Bylo skoro pět odpoledne. Daniel už většinou touhle dobou býval tady, takže jsem si domyslela, že se asi zdržel u své matky a mladších sester, které nejméně jednou za týden navštěvoval. Lovit jsme byli včera, takže jsme na dnešní večer neměli žádný zvláštní plán a bylo docela pochopitelné, že se zdrží u své rodiny. Sice jsem to chápala, ale nedokázala jsem se ubránit myšlence na to, jak bledě na tom jsou moje rodinné vztahy. Lukášovi jsem sem tam poslala e-mail, táta evidentně nevyžadoval víc jak jeden telefon za měsíc a máma se neozývala vůbec – překvapivě. Byly to už víc jak dva měsíce od naší poslední hádky a přesto jsme stále nebyly schopné se přes to přenést…
Povzdechla jsem si a usrkla horkého kafe, než jsem hrníček odložila na staré noviny na stůl a natáhla se na sedačku s nohama na jednom z polštářů.
Otevřela jsem knížku, kterou jsem si vypůjčila z Danielovy „vlkodlačí“ knihovny, abych měla taky nějakou ryze odpočinkovou a přesto nějak užitečnou činnost. Podle Dannyho bylo zbytečné všechny ty fantasy číst, pokud jsem se chtěla dozvědět něco o tom skutečném, o tom našem, druhu vlkodlaků – na to jsem měla ty papíry, ze kterých se mi doteď nepodařilo nic světoborného vyčíst, i když už jsem měla přeložené víc jak dvě třetiny. Ovšem říkal, že mu tehdy, když byl na mém místě, pomohlo, číst i o jiných, přestože fiktivních, lidech s podobným problémem jako byl ten jeho.
Knížku, co jsem četla teď, jsem kdysi hrozně dávno četla doma a musela jsem uznat, že na mě má úplně jiný vliv než tehdy. Vlkodlaci, tedy vlkodlak v tomto případě, sice nebyl sice úplně hlavní postavou, ale tentokrát jsem se soustředila speciálně na něj a vnímala ho docela jinak.
Zbývalo mi posledních pár stránek a tak jsem to chtěla dnes dorazit a pustit se do něčeho jiného.
Zrovna jsem přeskočila očima na druhou stránku, kde začínala poslední kapitola, když klaply dveře.
Daniel se vrátil.
Odložila jsem knížku hřbetem nahoru na stůl, sebrala ze stolu prázdný hrníček a šla mu naproti do kuchyně. Zvláštní, pokud byl u matky, tak bylo ještě brzo, aby byl doma. Možná měl znovu nějaký nečekaný případ.
„Ahoj, Danny,“ pozdravila jsem a obešla linku, abych dala hrnek do myčky.
Něco nesrozumitelně zabručel v odpověď a pustil svou tašku na zem, kde ji nechal ležet a pokračoval do obýváku, aniž by se otočil.
Zvedla jsem obočí. Většinou jsme si vyměnili alespoň nějaké zdvořilé fráze typu: „Jaký jsi měl den?“ a podobně, ale dnes se nezmohl ani na obyčejnou odpověď na pozdrav.
„Dáš si kafe?“ zavolala jsem na něj.
„Ne,“ houkl a dál nepokračoval.
Zavřela jsem myčku a položila jeho tašku na jídelní stůl, aby se neválela na zemi. Pak jsem se vydala za ním.
Seděl na sedačce s hlavou zakloněnou a měl zavřené oči. Kdybychom se předtím pohádali, řekla bych, že se na mě zlobí. Ale my jsme poslední dva týdny neměli jediný střet názorů, což bylo skoro až divné v našem případě.
Cítila jsem napětí, které z něj sálalo, protože se ani nesnažil ho přede mnou skrývat a tak jsem dostávala jeho emoce ve vlnách jako telegrafem. Zlobil se, ale kupodivu dnes ne na mě.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se opatrně a zastavila se metr od něj.
„Byl to dlouhý den,“ zabručel vyhýbavě a jinak se nepohnul.
Stiskla jsem rty. Nechtěla jsem vyzvídat, ale zároveň jsem si myslela, že bych se měla zajímat o to, co ho trápí, když on se o mě staral neustále.
„Chceš o tom mluvit?“
Dlouhou chvíli mlčel a já už se chystala vrátit se do kuchyně a ohřát večeři, když procedil skrz zuby: „Je nesnesitelná. Každý den je protivnější a protivnější.“ Sklonil hlavu do přirozené polohy a podíval se na mě. „Rozčiluje mě víc než ty.“
Vykulila jsem oči. „No dík,“ ušklíbla jsem se dotčeně. „Kdo vlastně?“
„Sylvie.“ To jméno skoro zavrčel.
Překvapilo mě to. „Tvoje asistentka?“ ujistila jsem se a sedla si vedle něj na tu stranu pohovky, kde jsem se rozvalovala před chvíli.
Povzdechl si a věnoval mi další krátký pohled, než znovu zaklonil hlavu a zíral do stropu. „Ona je spíš laborantka, ale plete si to s šéfem Států. Kdybych mohl, tak ji na hodinu vyhodím!“ Sevřel ruce v pěst a přitiskl si je na oči. „Zapomíná, že to já zaměstnávám ji a ne ona mě a ztrapňuje mě před plnou čekárnou, místo aby si dělala svoji práci,“ stěžoval si a já se divila, že dokáže udržet tak klidný hlas, když jeho vztek byl tak intenzivní, že já sama jsem měla chuť křičet a rozbíjet, co mi přijde pod ruku.
„Tak proč ji nevyhodíš?“ zeptala jsem se plaše, protože jsem ho nechtěla víc dráždit. „Když se k tobě tak chová?“
„Protože nemůžu,“ zasténal. „Naprosto nemám čas starat se ještě o laboratoř, než seženu někoho jiného a to může trvat měsíce. Navíc by z toho byly řeči a Meredith by se postarala, abych byl já ten zlý.“
„Meredith?“ podivila jsem se. „Co s tím má společného tvoje žena?“ nechápala jsem.
Zvedl varovně prst. „Bývala žena,“ zdůraznil snad poprvé. „Sylvie je její matka,“ dodal potom.
Zůstala jsem na něj zírat s otevřenou pusou. „Sylvie je matka Meredith? Jako fakt?“
Přikývl a s povzdechem pokrčil rameny. „Tehdy mi to přišlo jako dobrý nápad. Dokud jsme nezačali mít s Mer problémy, úžasně jsme spolu vycházeli.“
„A proč už ne?“
Odfrkl si. „Protože Sylvie si myslí, že jsme se rozvedli kvůli nevěře. To, že já na rozdíl od Meredith žiju od té doby sám, asi nevidí.“ To bylo nejvíc, co jsem se o konci jeho manželství, kdy dozvěděla, ale tušila jsem, že se pohybuju po velmi tenkém ledě.
„Chceš o tom mluvit?“ zamumlala jsem s pohledem upřeným na své ruce v klíně.
„Ne,“ vzdychl a potřásl hlavou.
Na sucho jsem polkla. „Mám jít, nebo…“ Začala jsem se zvedat ze sedačky.
„Ne,“ zastavil mě, „počkej, Tino. Zůstaň tady.“
Znovu jsem se posadila, ale byla jsem zmatená. „Chceš si povídat?“
Zavrtěl hlavou. „Chci přemýšlet, jen tu nechci být sám.“
„Tak dobře,“ hlesla jsem a posunula se do rohu sedačky a nohy natáhla před sebe, jak jsem seděla předtím, než přišel. Chvíli jsem ho pozorovala, jak tam sedí se svěšenými rameny a kouká na hranu stolu, ale pak jsem to vzdala a znovu otevřela knížku. Snažila jsem si nevšímat hněvu, který z něj pořád sálal.
Přečetla jsem sotva jeden odstavec, když se vlny energie od něj stáhly a vzduch přestal být tak těžký. Nebylo to tak, že by kontroloval svou energii úplně, jako jsme to dělali už automaticky, když jsme byli spolu. Jen ji stáhl zpátky k sobě, takže se nešířila na takovou dálku. Nebodala mě nepříjemně do kůže, spíš jen lehce hladila jako jemné chmýří. Bylo to svým způsobem příjemné.
Zmateně jsem se na Daniela podívala přes okraj knížky.
Díval se na mě, a když zachytil můj pohled, nepatrně se pousmál. „Je to lepší?“
Trochu nejistě jsem mu úsměv oplatila. „Je to fajn, jak to děláš?“
Líně se usmál a natáhl se na sedačku celý, ale byl moc vysoký, aby se tam vešel celý, takže si spontánně položil hlavu ke mně do klína. „Zkus na to přijít,“ pobídl mě a zavřel oči.
Na okamžik jsem byla ztuhlá z té překvapivé důvěrnosti, protože ať jsem si to chtěla přiznat, nebo ne, Daniel byl atraktivní muž, ale když dál jen takhle ležel a vypadal, že spí, znovu jsem se uvolnila. Pokusila jsem se napodobit, co udělal před chvílí a uvolnit jen část své vlčí energie, abych mu dala najevo, že jsem tady, aniž by mu to bylo nepříjemné.
Zabavilo mě to asi na čtvrt hodiny, než jsem přišla na ten systém a rozevřela prsty soustředěním sevřené v pěst. Nepatrné množství našich nadpřirozených sil se mezi sebou míchalo a klouzalo nám po kůži jako milá připomínka toho, že ani jeden z nás není tak sám, jak si myslí.
„Hm,“ zabručel Daniel a já se nepatrně zachvěla, protože jsem myslela, že usnul. „Jsi dobrá. Tohle je milé.“
„To je,“ souhlasila jsem, když jsem našla hlas a začala se mu prsty jedné ruky probírat ve vlasech, aniž bych o tom nějak hluboce přemýšlela, ale nestěžoval si, a tak jsem v tom pokračovala. „Proč jsi mě to nenaučil dřív?“
„I tak toho máš moc,“ odbyl mě unaveně. „Teď to neřeš.“ Čímž mi zdvořile naznačil, ať jsem zticha.
K mému vlastnímu překvapení jsem poslechla a vrátila se ke čtení, aniž bych se zároveň přestala Danielovi probírat ve vlasech. Na nohách jsem cítila tíhu jeho hlavy. Kdysi dávno, skoro v mém minulém životě, jsem podobně sedávala i s Tomášem, ale tohle bylo jiné. A ne jen proto, že do Daniela jsem nebyla zamilovaná. Tohle bylo daleko klidnější a svým způsobem mi to bylo i milejší. Měla jsem pocit, jako bych za posledních šest týdnů hrozně zestárla a dospěla. Nebo možná za posledního půl roku. Chvíle, kdy jsem byla rozechvělá z toho, že se mě Tomáš nebo i jiný muž dotkl, byly pryč. Možná to byla další nová věc přicházející s vlkodlačením, ale já teď prostě jen byla ráda, že nejsem sama.
Vzpomněla jsem si, že podobně jsme leželi i ten první úplněk, co jsme strávili spolu. Jenomže tehdy to bylo rozpačité a divné…
Kupodivu Daniel neměl žádnou nečekanou pracovní povinnost, jak jsem předpovídala a my těsně po setmění vyrazili do lesa, abychom počkali na východ Měsíce. Daniel mě zavedl k úchvatnému palouku v jednom meandru řeky, kde prý rád tráví úplňkové noci, protože tam byl úžasný výhled. Což skutečně byl a my tam strávili celou noc. Po pár hodinách docela bezpředmětného tlachaní jsme oba usnuli, a když jsem se za svítání vzbudila, ležela jsem s hlavou položenou v Danielově hustém šedém kožichu na břiše. Neměla jsem ponětí, jak jsme se dostali do téhle polohy a bylo mi trapně. Hlavně proto, že jsem po dlouhé době měla pocit, že je všechno v nejlepším pořádku, jak by to mělo být. Problém byl, že v pořádku nebylo naprosto nic a já neměla naprosto žádný důvod se cítit takhle uvolněně. Skoro mi to připadalo, jako bych se po dlouhém odloučení vrátila ke svému milenci a to vědomí mě naplňovalo nekonečným pocitem bezpečí, klidu a míru. Jenomže Daniel nebyl můj milenec a já rozhodně neměla v úmyslu to kdykoli měnit. Měla jsem v úmyslu odsud nejpozději příští rok touhle dobou vypadnout a tak trochu předstírat, že ten rok ani nebyl, takže jsem si k němu rozhodně nemohla dovolit nějaký hlubší vztah.
A pak se Daniel vzbudil, zmateně se na mě podíval a zeptal se, proč se cítí tak divně. Jestli jemu to taky nepřišlo normální, napadlo mě, že bude nejlepší na to hezky rychle zapomenout. Řekla jsem, že nemám nejmenší ponětí a rozběhla se domů.
Když jsem si na to vzpomněla teď, jak jsme se spolu tak rozvalovali na sedačce a necítila jsem nijak podobně divně jako u té řeky, napadla mě docela složitá metafyzická hypotéza. A sice, že ten základní rozdíl mezi těmi událostmi je v naší tělesné formě. Tehdy jsme byli vlci a Daniel říkal, že my a naše vlčí půlky jsme dvě samostatné bytosti v jednom těle. Takže se tak nepatřičně – z mého pohledu – mohli cítit právě naši vlci, ne my. Nebyla jsem si sice tak docela jistá, jestli jsou vlci schopni lásky, ale rozhodně podle toho, co jsem četla o vlcích, byl alfa pár alespoň monogamní, což se dá považovat za jakousi formu lásky. Ovšem jestli se moje vlčice zbláznila do jeho vlka, tedy tím vlčím způsobem lásky, mohl se z toho vyklubat vážně velký problém. Protože jsme sice mohly být dvě oddělené bytosti, jenomže pořád v jednom těle…
Potřásla jsem hlavou. Určitě za to mohla ta knížka, že jsem přemýšlela o takových hloupostech. Podívala jsem se dolů na Daniela. Otevřel oči, když na sobě ucítil můj pohled.
„Nemáš hlad?“ zeptala jsem se tiše – přišlo mi nějak neadekvátní mluvit nahlas.
Daniel se ušklíbl. „Jako vlk.“
„Haha,“ zabručela jsem a výmluvně se zavrtěla, aby zvedl hlavu a já mohla vstát. „Udělala jsem kuřecí karí – vyhovuje?“ nadhodila jsem, když jsem se postavila a protahovala ztuhlé končetiny. „No vlastně jsem se o to spíš pokusila – dělala jsem to poprvé. Jak můžeš mít tolik kuchařek a neumět vařit, Danny?“ zašklebila jsem se na něj.
Odpověděl mi zhnuseným zamračením. „Nechala je tu Meredith, pravděpodobně aby mi dala najevo, jak jsem neschopný.“
Zvedla jsem obočí a zkřížila si ruce na prsou. „Proč jsi na ni dneska tak naštvaný, Danny? Kvůli Sylvii?“
Zamračil se ještě víc a zvedl se ze sedačky. „Ne, kvůli Angusovi. Říkal jsem, že jsem dnes měl dlouhý den, Tino. Jdu se převléct,“ uzavřel stroze a odešel z pokoje.
Povzdechla jsem si. Dnes jsem se toho sice dozvěděla o jeho ženě dost, ale jenom proto, že byl naštvaný a to s ním nebyla pořádná řeč. Teď už se mnou zaručeně zbytek večera nepromluví víc jak tři věty, ve kterých mi poděkuje za večeři, zeptá se, jestli může vzít můj talíř, abych ho dal do myčky, a popřeje mi dobrou noc. Navíc jsem nechápala, co má jeho ex společného s tím druhým veterinářem, který patřil k těmhle dvou městům. Anebo jestli je to vůbec ten samý Angus. Ovšem kolik lidí s takhle příšerným jménem mohl Daniel znát?
Slyšela jsem, jak se Daniel sprchuje, což dávalo tušit, že se půjde hned po jídle lehnout, i když ještě nebylo ani osm. Měla jsem chuť Meredith i s její matkou a Angusem zadupat tři metry pod zem. Oni ho naštvou, ale to já musím snášet jeho špatnou náladu. To nebylo ani trochu fér.
Spletla jsem se.
Daniel mi řekl čtyři věty. Ještě na mě vyštěkl, ať nevytahuju tu želvu z akvária, když jsem vzala do ruky Stanleyeho, že si s ním budu povídat, lépe řečeno povedu monolog. A přehodnotila jsem svoje stanovisko, co se týče Sylvie, Meredith a Anguse – už jsem je nechtěla zadupat pod zem. Teď bych se nespokojila s ničím menším, než by bylo dlouhé a propracované mučení.
 
V pondělí dopoledne jsem žehlila prádlo, co se mi postupně nakupilo.
Když jsem byla hotová, odnesla jsem si nejdřív svoje věci k sobě, kde jsem je pečlivě uložila do prádelníku a pak jsem se vrátila i pro ty Danielovy a odnesla je k němu do ložnice.
Byla jsem tam poprvé, předtím jsem vždycky nechávala jeho věci dole, aby si je uklidil sám, ale předminulý týden, když jsme se zapletli do debaty o soukromí a našich pokojích, ujistil mě, že mu v nejmenším nevadí, abych mu tam chodila. Dokonce se si ze mě utahoval, že ve skříních neschovává žádnou mrtvolu a tak si je klidně můžu prolézt od vrchu dolů, pokud budu chtít, že je mu to fuk. Stejně prý je mezi námi poslední měsíce soukromí dost nedosažitelná věc a tou ložnicí už to nevytrhneme.
Pokoj byl hrozně světlý. Koberec byl béžový až skoro bílý, stěny čistě bílé a nábytek byl ze světlého dřeva. Většinu místnosti zabírala velká manželská postel s krémovým povlečením, o kterém jsem věděla, že se zatraceně blbě žehlí. Na každém nočním stolku, co stály po stranách postele, byla malá lampička se stínítky stejného odstínu, jako byl koberec.
Daniel tu měl docela uklizeno - bylo ustlané a na zemi se neválely žádné věci. Ovšem v rohu stálo pravděpodobně křeslo, které bylo celé zaházené oblečením a já si hned přestala připadat jako strašný bordelář – Danny jen svůj nepořádek soustřeďoval do jednoho místa, kdežto já ho měla roztahaný po celém pokoji a taky jsem měla daleko menší pokoj. Tak.
Položila jsem vyžehlené věci na postel a pak se ještě vrátila pro košile, které jsem ze zásady neskládala, protože potom bych je musela žehlit znovu, až by si je chtěl vzít, takhle si je pověsil a ony se nepokrčily. Uklidit do skříně už si to zvládne sám, o tom jsem nepochybovala.
Když jsem odcházela, znovu mi padl pohled na hromadu věcí v křesle a rozhodla se to posbírat a přidat k věcem, co jsem se chystala vyprat.
Sehnula jsem se pro šedé triko, v němž spával, které sklouzlo na zem, a všimla si lesklého rohu fotografie, jenž vyčuhoval zpod skříně. Člověk je od přírody zvědavý tvor a tak jsem si klekla a vylovila ji.
Byla na ní mladá holka, neřekla bych jí víc jak šestnáct, v uniformě roztleskávačky s blonďatými vlasy staženými do ohonu. S jemnými rysy v obličeji a modrýma očima vypadala jako nejkrásnější holka z ročníku, ne-li rovnou ze školy. Sedla jsem si na paty a pečlivě si obrázek prohlížela. Nepochybně byla ta fotka víc jak deset let stará, takže ta dívka teď mohla mít asi tolik jako Daniel a už dávno nebyla roztleskávačkou. Ovšem proč má v ložnici její fotografii jsem nechápala. Napřed mě napadlo, že je to Meredith, jenomže s tou se Danny seznámil prý až na universitě. A pak jsem potřásla hlavou a znovu fotku strčila pod skříň.
Mě může být úplně ukradené, čí fotky si Daniel ve své ložnici skladuje. Koneckonců byl dospělý a já nebyla jeho holka.
 
Běžela jsem svůj denní příděl sportovního vyžití, když jsem si všimla, že na mě z protější ulice mává Jerry.
Zamávala jsem mu zpátky a s úsměvem k němu doklusala.
„Ahoj,“ zafuněla jsem a hranou ruky si z obličeje shrnula vlasy zvlhlé potem.
„Čau, Tino,“ zakřenil se na mě, „jak se vede?“ Nečekal na odpověď a pokračoval. „Hele, vyřiď Dannymu, že se po něm ostatní sháněj‘.“
Zvedla jsem překvapeně obočí a dala si ruce v bok. „Ostatní?“ nechápala jsem.
„No Steve, Debra, Alma, Pete…,“ mávl rukou, „on už bude vědět.“
Našpulila jsem pusu. „Hm, aha. Řeknu mu to.“ Kývla jsem. „Měj se, Jerry,“ rozloučila jsem se a chystala se pokračovat v běhu, když na mě Jerry ještě křikl:
„Jo a taky mu řekni, že se vrátila Amanda.“
Vrátila jsem několik kroků zpátky k němu. „Kdo je Amanda?“ zeptala jsem podezřívavě a tentokrát se nehodlala nechat jen tak odbýt. Chtěla jsem vědět, o co jde, když už jsem měla dělat sovu.
Jerry pokrčil svými velkými rameny. „Jo, holka, to ti musí říct Danny sám.“ Víc mi toho neřekl a s přepravkou plnou prázdných láhví odkráčel.
„Moc díky, žes mi to objasnil, Jerry!“ zavolala jsem za ním kousavě.
„Rádo se stalo,“ odpověděl mi zpoza rohu.
Zatracení Američani,“ brblala jsem si pro sebe, zatímco jsem utíkala domů.
 
Ten stejný den odpoledne, když už jsem měla všechno hotovo a čekala jsem, až se Danny vrátí, jsem si krátila čas surfováním po internetu. A kdyby mi snad nestačilo, že jsem většinu dne strávila s překladem Danielových papírů a hnula s tím tak, že mi zbývalo posledních deset stránek, jsem procházela stránky, kde se nějak zmiňovali o vlkodlacích.
Dannyho sbírka dokumentů o našem druhu sice byla pozoruhodná, ale nějak nesplnila moje očekávání. Na věci, které tam byly důležité, jsem přišla sama tak nějak instinktivně ještě předtím, než jsme s Dannym vůbec začali bavit o tom, že bych se sem přestěhovala. A to, co jsem nevěděla, pro mě zas až tak důležité nebylo. Složení smečky; výčet schopností, které jsme mohli mít, ale většinou neměli – což sice bylo zajímavé, ale co já s tím, když se mě to netýká?; vlčí etiketa, na kterou jsme s Dannym z vysoka kašlali; asi dvacet stránek o kultuře kmenů, které s tímhle šílenstvím začaly; rituály, které smečky dodržovaly tehdy a dnes – to bylo skoro čtyřicet naprosto nezáživných a naprosto na nic stránek.
Nevím, jestli jsem čekala, že se dozvím něco převratného, nebo nového, když mi to Danny už jednou všechno povídal a já to musela mít někde v podvědomí uložené, jen už jsem to jednou vyřadila jako nepotřebné informace, takže to napodruhé nemohlo být o nic záživnější.
Nejlepší ale stejně byly poznámky po okrajích, které byly jen takové vychytávky, co jsem mohla použít i já. Tak třeba bylo snadnější proměnit se v letu, tedy uprostřed skoku, než se kroutit na zemi. Jednak to bylo rychlejší a člověk taky nebyl předem odsouzený k tomu, aby si zašpinil kožich jako prase. Nebo při běhu dýchat na tři, jako raz dva tři – nádech – raz dva tři – nádech… dala se tak udýchat daleko větší vzdálenost. A taky, že krev masožravců nás dokáže nasytit i na několik měsíců, kdežto býložravců maximálně na pár týdnů a to jsi ještě musel mít štěstí. Problém samozřejmě byl takovou šelmu ulovit - osamocený vlk to nemohl zvládnout a pravděpodobně bychom to nesvedli ani já s Danielem dohromady. To byla práce pro celou smečku.
A spousta dalších drobností.
Zavřela jsem další blog plný stupidit o příšerách ve stylu van Helsinga a všimla si, že mi přišel e-mail.
Byl od bráchy.
Kromě obvyklé odpovědi však bylo v příloze ještě několik obrázků, na které jsem se rozhodla podívat, až si přečtu, co píše.
Byla jsem zrovna na konci, když se vrátil Danny.
Rychle jsem přeletěla očima poslední řádky, kde mi psal, že se stavoval na víkend doma a otevřela přílohu.
Byly to skeny nějakých fotek. Hodně starých fotek.
Na okamžik jsem úplně zapomněla, že Daniel přijel a hrozně jsem se lekla, když mi promluvil za zády: „To jsi ty?“
Mohl by se alespoň snažit neznít tak pobaveně. Zrovna jsem si prohlížela jednu fotku z dětského karnevalu, kde mi byly čtyři roky, a šla jsem za kočičku.
Trhla jsem s sebou a rychle sklonila obrazovku počítače tak, aby se nemohl dál koukat. „Co tu děláš?“ vyhrkla jsem hloupě.
Zašklebil se. „Bydlím tu.“ Cítila jsem, jak mi do tváře stoupá horkost. „Byla jsi krásná beruška,“ pokračoval jako by nic.
Zamračila jsem se na něj. „To byl bratr.“
Položil ruku na tu moji a narovnal obrazovku tak, aby viděl. „Promiň,“ zahuhlal dutě, ale dvě vteřiny na to se začal smát.
Zavřela jsem notebook úplně a vztekle se na něj otočila. „Nech toho, nebo ti nedám večeři. Náhodou jsem tehdy vyhrála cenu.“ Což ho rozesmálo ještě víc a se slzami smíchu v očích si sedl na schodek stupínku, na kterém stál jídelní stůl. Chvíli jsem se na něj dívala s čelistí zatnutou a snažila se nerozesmát taky. „Taková škoda,“ pronesla jsem upjatě, když jsem si byla jistá, že udržím hlas. „Teď budu muset to enchiladas sníst sama.“
Otočil se na mě tak rychle, že být tu poblíž člověk, měl by průšvih. Normálně jsme tohle nedělali - člověk je zvyklý na rychlost svých pohybů od narození a to, že je najednou schopný hýbat se rychleji, to nedokáže změnit - pořád se pohybuje normálně. Zvláštní, co s muži udělá zmínka o jídle.
„Omluvím se,“ smlouval a už se nesmál, jen v očích mu jiskřilo.
Zavrtěla jsem hlavou. „Pozdě. Zkus něco lepšího.“
Našpulil pusu. „Ukážu ti ročenku ze střední,“ řekl po krátkém zaváhání.
Po tváři se mi roztáhl široký úsměv. „Sem s ní!“
„A večeře?“ zeptal se podezřívavě.
Otráveně jsem vstala. „Běž pro ni a já nachystám na stůl.“
Odešel a za chvíli jsem ho slyšela, jak ve sklepě šoupá krabicemi. Usmála jsem se – vypadalo to na opravdu zajímavý večer. Ale aby to nebylo nefér, možná bych mu mohla ukázat i zbytek fotek, co mi Lukáš poslal – ta z karnevalu byla z nich snad nejlepší.
 
„To není spravedlivé,“ stěžovala jsem si, když jsme pak po večeři seděli v obýváku a já listovala jeho ročenkou. „Ukázala jsem ti tu příšernou fotku z první třídy a ty tu všude vypadáš tak… normálně,“ procedila jsem nakonec skrz zuby zklamaně. „No, teda až na ty dlouhé vlasy – to byl vážně děs.“
Pokrčil rameny. „Bylo to moderní, víš? A nikdy jsem netvrdil, že jsem na střední nosil rovnátka a měl špatnou pleť.“
Jen jsem zavrtěla hlavou a dál listovala stránkami. Zastavila jsem se u části věnované sportovcům. Tam byl Daniel na každé druhé fotce.
Zabodla jsem prst do jedné, kde byl s nějakým klukem s mastnými vlasy. „Kdo je tenhle?“
Vydal nějaký neartikulovatelný, podrážděný zvuk. „Nikdo.“ Natáhl ruku a otočil stránku, ale ještě předtím jsem stihla přečíst popisek: Daniel Sulina a Angus Fitch.
Ale zapomněla jsem na to, když jsem očima přeletěla stránku, co byla teď.
Ta roztleskávačka z Dannyho pokoje byla v té samé uniformě na fotce v rohu. Přitáhla jsem si knížečku blíž k obličeji. Amanda Lores – kapitánka.
Připomnělo mi to setkání s Jerrym, které jsem maličko zasklila. Podívala jsem se na Dannyho.
„Potkala jsem dnes Jerryho,“ oznámila jsem. Zvedl obočí a čekal, co řeknu, ale čelist měl podivně napnutou a vypadal trochu mimo – že by nostalgie? „Eh,“ hekla jsem, jak jsem se zpoza zad snažila vydolovat polštář. „Vzkazuje ti, že se po tobě ptali ostatní.“ Byla jsem na sebe opravdu pyšná, že jsem tu větu dala dohromady. Sice už jsem byla v angličtině o dost jistější, ale pořád jsem občas měla problémy se vyjádřit.
„Jací ostatní?“ zeptal se Danny stejně jako já, když mi to řekl Jerry.
„Nepamatuju si jména,“ houkla jsem. „Možná Stane? Peter? Já nevím,“ zavrtěla jsem hlavou a znovu se sklonila k ročence.
Danny se uchechtl. „Myslíš Steve a Pete?“
Pokrčila jsem rameny. „Možná.“ Moc jsem ho nevnímala, zírala jsem na jednu fotku. Byl na ní Danny s jednou rukou kolem pasu kapitánky roztleskávaček – Amandy a druhou držel kolem ramen kluka z předchozí strany, který tentokrát neměl mastné vlasy. V popisku bylo: Trio A. D. A. – spolu navždy, což byl jasný důkaz americké afektovanosti, ale já jsem si vzpomněla, co mi Danny říkal před pár týdny, když jsem se ho zeptala, jak se mu podařilo udržet si svůj život. Řekl mi: Bylo mi osmnáct, Tino, to už je strašně dlouhá doba. Ze života, co jsem žil tehdy, nezbylo vůbec nic, nenech se zmást. Měl jsem holku, měl jsem nejlepšího kamaráda a snil jsem o tom, že změním svět. Ti dva jsou pryč a svět změnil mě… Na téhle fotce mu mohlo tak přibližně osmnáct. Mohla to být jedna z posledních, na kterých byl člověkem.
Přejela jsem prstem po lesklém papíře. „A taky ti mám říct, že se Amanda vrátila.“
„Cože?“ vyjekl a narovnal se tak rychle, že mě praštil rukou do ramene.
Zvedla jsem oči v sloup a třela si postižené místo. „Zklidni se, ok?“ sykla jsem. „Jerry říkal, že Amanda je zpátky,“ zopakovala jsem.
„Tady? V Madisonville?“
Pobaveně jsem si ho změřila. Asi na tom, že stará láska nerezaví, něco bude. „Nevím.“ Daniel vstal a oběma rukama se chytil za hlavu. Zachichotala jsem se. „Kdo je Amanda, Danny?“
Otočil se na mě a já se automaticky odtáhla a přestala se smát – on se netvářil ani trochu pobaveně. „A kdo je Thomas, Tino?“ vypálil ostře.
Celá jsem se napjala a našpulila pusu. „Chápu,“ sykla jsem odtažitě, „není to moje věc.“ Postavila jsem se. Cítila jsem, jak se mi do očí sbírají slzy. „Dobrou noc, Danieli,“ zamumlala jsem a snažila se udržet pláč, alespoň než budu sama. Spěšně jsem odešla k sobě do pokoje. Neutíkala jsem, jen jsem šla rychle.
„Tino!“ zavolal za mnou Daniel. „Počkej! Nechtěl jsem…“
Zabouchla jsem za sebou dveře a opřela se o ně zády, když jsem si sedla na zem a hlavu složila do dlaní. Rozhodně jsem s Tomášem nebyla tak v pohodě, jak jsem si myslela.
„Tino,“ zaklepal Daniel na dveře. „Omlouvám se, neměl jsem to říkat.“
„Nech mě, Danny,“ vzlykla jsem a otřela si rukou slzy s tváře, i když to v nejmenším nepomohlo. „Prostě mě nech o samotě.“
A on poslechl. Nechal mě se z toho vybrečet a víckrát se o tom nezmínil. Byla jsem na sebe naštvaná. Tomáš už mě stál víc slz, než kolik si zasloužil…
 
Druhý den jsem ještě byla dost zaražená a neměla moc náladu do Daniela rýpat. Nenadšeně jsem se rýpala v míchaných vajíčkách, co mi podstrčil k snídani, i když normálně jsem se po nich mohla utlouct, a zírala do novin, které jsem mu sebrala. Nečetla jsem je, jen jsem se dívala na fotky – na víc jsem neměla energii.
Zastavila jsem se na dvojstránce s inzeráty a zarazila se. Pomalu mi to procházelo hlavou a já jen zírala před sebe, aniž bych mrkla. Jak mi to mohlo nedojít?
Danny mi luskl prsty před obličejem a já s sebou trhla.
„Co?“ zeptala jsem nepřítomně.
Pokrčil rameny. „Jen zkouším, jestli žiješ. Co tě tak zaujalo?“
Odstrčila jsem od sebe vajíčka, které mi přestaly chutnat úplně, i když na jeho kulinářské schopnosti byla tahle snídaně vážně úspěch, a s rukama zkříženýma na prsou se opřela o židli. „Proč jsi mi to neřekl?“ zamumlala jsem rozpačitě.
Zvedl obočí tak vysoko, že jsem měla strach, aby se mu nepotrhala kůže nad očima. „Neřekl co?“
„Jak dlouho už tu u tebe bydlím?“ řekla jsem místo odpovědi.
„Sedm týdnů, řekl bych, minulý týden to byl druhý úplněk, co jsi tu,“ odpověděl čím dál zmatenější. „Proč?“
Sklopila jsem hlavu a položila si přes oči prsty. „Sedm týdnů… Měla bych ti přispívat na domácnost, Danny,“ hlesla jsem nešťastně. „Jak mi to mohlo nedojít?!“
„Co to plácáš?“ vyrazil ze sebe ohromeně. „Já od tebe přece nic nechci!“
„Nemůžu se od tebe nechat vydržovat,“ zavrtěla jsem hlavou.
„No jasně,“ zasyčel rozzlobeně, „protože ty mě stojíš hotový majlant.“
Zamračila jsem se. „Já to myslím vážně.“
„Já taky,“ odsekl. „Chceš mi snad platit nájem, nebo co?“
„Jo, chci,“ přikývla jsem rozhodně.
Daniel odsunul židli a vstal, i když ještě neměl dojezeno. Asi ho taky přešla chuť. Odešel s talířem k lince, kde ho odložil a pak se teprve otočil zpátky ke mně. „Myslel jsem, že studuješ?“ vyznělo to jako otázka a tak jsem odpověděla.
„Jo, přerušila jsem studium, to víš.“
„Tak z čeho bys mi chtěla platit, Martino?“ zeptal se ostře a vypadal vážně rozzuřeně.
„Našla bych si práci,“ odpověděla jsem okamžitě – to mě taky na těch novinách zaujalo.
„Kvůli tomu tady ale nejsi,“ procedil skrz zuby.
„Já…“
Nenechal mě domluvit. „Ne, Tino,“ vyštěkl. „Žádné peníze od tebe nechci a už o tom nechci slyšet, rozumíš?“
„Ne, Danny, já chci…“
„Tino,“ přerušil mě znovu. „To stačí.“ A sebral se a odešel.
Byla jsem naštvaná. O co mu šlo? To mě chtěl držet zavřenou v tomhle domě jako vězně, nebo co? Nešlo jen o to, že jsem se cítila blbě, když jsem tu bydlela jen tak. Taky to, že jsem zničehonic začala být hospodyňkou na plný úvazek, mě ubíjelo. To jsem nebyla já. Mně normálně dělalo problémy umýt po sobě i hrnek.
Ježiši, jak já odsud potřebovala vypadnout!
 
Umyla jsem zem. Nemusela jsem to dělat – byla čistá, protože jsem ji umývala už v pondělí, ale nemohla jsem si pomoct. Pak jsem si sedla ke stolu, opřela se hlavou o loket a mrzutě čekala, až to uschne a přála jsem si, aby se něco stalo. Cokoli, co by mě posunulo dál. Dál od zbytečného stírání podlahy.
Klaply dveře a já s sebou zděšeně trhla.
Bylo brzo. Daniel měl být ještě v práci, napadlo mě jako první, ale v příští chvíli jsem byla v tomhle ohledu naprosto klidná. S velkým křikem totiž do čerstvě vycíděné kuchyně vběhla Donna s Rickem a vrhli se na mě.
„Teto Tino!“ křičeli a pobíhali po kuchyni jako šílení. Jo, vždycky jsem toužila po tom, aby mi cizí děti říkaly teto a ječely v kuchyni, když jsem měla náladu pod psa. Vlastně to bylo v mém seznamu věcí, co chci stihnout, než umřu, hned za tím stát se puťkou domácí.
Nabrala jsem zhluboka vzduch a přinutila se svou náladu na chvíli odsunout a vykouzlit úsměv. „Ahoj, Jul,“ pozdravila jsem ji zvesela, když se objevila mezi dveřmi s Alice v náručí.
„Tino,“ vzdychla, posadila malou na linku a rychle mě objala. Za těch pár týdnů jsme se docela skamarádily, i když samozřejmě jsme nebyly žádné velké kamarádky, nebo tak něco. Jul mi byla prostě sympatická a ona taky nevypadala, že bych jí nějak vadila. „Jsem ráda, že jsi doma.“
To se trochu lišilo od obvyklého – ráda tě vidím, ale co?
„Jak se máš, Jul?“ zeptala jsem se a pak se otočila na Ricka s Donnou: „Nemáte hlad, děcka?“
„Už jedli,“ odpověděla Juliana netrpělivě. „Koukni, potřebuju pomoct,“ prohlásila naléhavě.
Podívala jsem se na ni. „O co jde?“
Zničeně se mi zadívala do očí a já před ní automaticky ucouvla, protože jsem tušila, že bude chtít něco, co se mi nebude líbit. „Vybuchlo mi hlídání a já už teď měla být na schůzce rodičů,“ vyhrkla a odkládala na kuchyňský pult tašky, co měla pověšené přes ramena – byly tři.
Stiskla jsem rty a zkřížila si ruce na prsou, jakoby mi byla zima. „Tak zavolej Frankovi,“ navrhla jsem, i když jsem teď už moc dobře věděla, proč tu je.
„Nemůžu, je v práci a nemůže to skončit dřív.“
„Co tvoje matka?“ pokračovala jsem s těžko skrývaným zoufalstvím.
Zavrtěla hlavou. „Jela s holkama do města. Tino, prosím, prosím, zkusila jsem už všechny ostatní. Pomoz mi.“
Vrtěla jsem hlavou ze strany na stranu. „Ne, Jul, nemůžu se ti postarat o děti… Věř mi, já jsem ten poslední člověk, kterého bys měla nechat s dětmi samotné. Nemají mě rádi a já nemám ráda je.“
„To zvládneš, Tino, nic na tom není, uvidíš. V taškách mají úkoly do školy a Alice bude spát. Díky moc, jsi zlatíčko.“ Políbila mě na tvář, zatímco já na ni zírala neschopná slova. „Pa!“ mávla neurčitě do prostoru.
„Ne, Jul,“ řekla jsem tiše, když vyrazila ke dveřím. „Juliano!“ vykřikla jsem zděšeně, ale to už klaply dveře. „Nenechávej mě tu s nima,“ dodala jsem polohlasem.
Zůstala jsem stát uprostřed kuchyně a zírala na Alice nebezpečně balancující na okraji kuchyňské desky. Na okamžik zavládlo naprosté ticho – ta kratičká chvíle, než se sklenice přeleje a pak…
Donna s Rickem začali pištět, vběhli do obýváku a začali skákat po sedačce. Nutno podotknout, že v botech. Alice se naklonila dopředu a já se probrala ze svého transu právě v čas, abych k ní vystřelila a zachytila ji, než spadla na zem. Samozřejmě, že začala plakat.
Ocitla jsem se uprostřed totální apokalypsy.
V uších mi bušil řev dětí a hrdlo se mi svíralo čirou hrůzou. Jak jsem měla ovládnout tenhle blázinec? Neuměla jsem to s dětmi – nikdy. Věšely se na Lukáše a mně se vyhýbaly velkým obloukem.
Pomoc,“ hlesla jsem a přeletěla jsem očima prostor okolo sebe, jako bych hledala, kudy utéct. Spolu s panikou se začal drát na povrch i vlk z mého nitra a já jsem si nemohla dovolit se teď proměnit. Proč tu nebyl Danny? Ten by si s nimi určitě poradil. Ale já?
Ozvala se rána doprovázená docela všeříkajícím tříštivým zvukem.
Ti dva vřeštící andílci něco rozbili a právě v momentě, kdy mi v hlavě začalo běžet, co to mohlo asi tak být a jak to Danielovi budu vysvětlovat, se ve mně něco zlomilo a já se přestala hroutit.
„Ticho!“ zaburácela jsem do toho šíleného randálu a do hlasu vložila všechnu autoritu, co jsem v sobě dokázala posbírat. Zabralo to, okamžitě zmlkli, což překvapilo asi nejvíc mě samotnou. I Alice přestala na chvíli nabírat. „Sednout!“ poručila jsem přísně a ukázala prstem na poskákanou sedačku. Sotva jsem dořekla, už seděli a vystrašeně mě pozorovali. Usmála jsem se potěšená sama sebou. „Mnohem lepší.“ Udělala jsem pár kroků k Donně s Rickem, kteří seděli, ani nedutali. „A teď mi řekněte, co jste rozbili.“ Ticho. Podívala jsem se na Ricka. „Richarde?“
Nešťastně ukázal rukou vedle konferenčního stolku. „Tu sklenici.“
Neměla jsem ji tam nechávat – moje chyba, ale co už.
„Donno, dones smetáček a lopatku.“ Hned vyběhla splnit, co jsem řekla. „Ricku,“ otočila jsem se zpátky k chlapci, „o jakých úkolech to tvoje máma mluvila?“ Cítila jsem, jak mi pomalu dochází diktátorský elán, jak mizel adrenalin, co se mi vyplavil do žil a já znovu začínala být nejistá. Nepochybovala jsem, že se Alice přinejmenším znovu rozbrečí a ty dva přestane bavit být poslušní jak psi a začnou mi znovu skákat po hlavě.
Ukázal někam za mě. „Do školy, máme je v tašce.“ Jen jsem přikývla. „Tino?“ zeptal se opatrně.
„Ano?“
„Řekneš to mámě?“
Nemohla jsem si pomoct a musela se usmát. „A vy?“
 
Podařilo se mi utišit, nakrmit a uspat Alice, než ti dva dopsali svoje úkoly a uklidili nepořádek v obýváku.
A bylo to v pohodě. Pořád jsem napjatě čekala, kdy se něco zvrhne a byla si jistá, že to ty děti musí vycítit, že se jich bojím a patřičně toho využijí. Ale zdálo se, že stačilo zakřičet jen jednou a když si ověřili, že to svedu – zvýšit hlas, tak už to víc nezkoušeli. Jenomže jsem si matně vzpomínala, co jsem prováděla já s Lukášem a velmi jasně jsem si pamatovala, co za fracky byly zástupy mých bratranců a sestřenic a dalších nepohodlně malých příbuzných…
„A co budeme dělat teď?“ houkla jsem a namotávala na prst pramen Donniných vlásků.
„Kdy přijde strejda Danny?“ odpověděla mi otázkou.
Povzdechla jsem si. „Nevím, broučku, asi se zdržel v práci.“ Podívala jsem se na hodiny. Jak dlouho může trvat taková rodičovská schůzka? „Nechcete se podívat na nějakou pohádku?“ navrhla jsem a doufala, že budou souhlasit, protože jsem neměla jinak nejmenší potuchy, jak je zabavit na další neurčitě dlouhou dobu.
Sotva jsem zapnula televizi a zazněla úvodní znělka, vzbudila se Alice. Podstrčila jsem Rickovi s Donnou misku se sušenkami a sedla si s ní dozadu za sedačku na koberec. Chvíli se mi dařilo ji zaujmout obrázky v knížkách, co jsem vytáhla z knihovny, ale pak s sebou začala mrskat, až se mi vykroutila docela a rozhodně zamířila ke Stanleyemu akváriu. Oběma ručkama se o něj opřela a já si byla jistá, že tam zůstanou otisky. Upřímně takové věci mě začaly zajímat až ve chvíli, kdy jsem to byla já, kdo to potom musel leštit.
„Buf!“ vyrazila ze sebe a přitiskla na sklo i obličej.
„Chceš si hrát s želvičkou, Alice?“ zašveholila jsem a znovu jsem se nepoznávala. Já takhle nemluvím. Ani na děti ne.
„Glll,“ zabublala a dál se lepila na sklo.
Díky za vyčerpávající odpověď,“ vzdychla jsem a vstala, abych Stanleyeho vytáhla ven, i když mi ještě v pondělí Danny říkal, ať to nedělám.
Cestu mi zastoupil Rick s prázdným talířem v natažených rukách. Jeho tiché sdělení bylo docela výmluvné. Dala jsem ruce v bok. „A co takhle pořádnou večeři?“ Zíral na mě a nepohnul se ani o krok. „Tak dobře,“ kapitulovala jsem, protože Alice začala do skla pleskat maličkou dlaní, „ale jen trochu.“ Stejně už tam byl jen zbytek posledního balíčku.
Rick se vrátil k Donně, oba maximálně zaujati obrazovkou, kde poskakovaly nějaké monstroidní postavičky, které by podle mého názoru měly děsit děti k smrti, ale filmový průmysl na to měl evidentně jiný názor a děti ostatně taky.
Vytáhla jsem Stanleyeho z akvária a nechala ho lozit po koberci, zatímco Alice, kterou jsem si posadila mezi natažené nohy na koberec, na něj ukazovala prstem a volala: „Brm-brm.“ A vesele mávala okolo rukama.
Přišlo mi to jako věčnost, než bouchly domovní dveře a domem se začala ve vlnách šířit Dannyho energie. Úlevně jsem si oddechla. Konečně…
Konečně budu ty děti mít komu pověsit na krk a nebudu se děsit okamžiku, kdy se na mě vrhnou.
„Tino?“ zavolal podezřívavě z kuchyně.
„Strejda Danny!“ vykřikli Rick s Donnou unisono a vrhli se na něj.
„Hej, ďáblíci, kde máte mámu?“ zeptal se a přitom dál hledal pohledem mě. Zamávala jsem na něj.
„Čau, díky bohu, že si tu,“ vydechla jsem upřímně.
„Proč?“ vydechl zmateně a v té chvíli mu pohled padl na Stanleyeho, který se snažil nacpat do pěti centimetrové mezery pod knihovnou. „Co se tu děje?“ sykl a tentokrát zněl rozzlobeně. Několika kroky přešel pokoj, sebral zvíře a vrátil ho akvária. „Říkal jsem ti, Tino, abys ho kruci nevytahovala!“ obořil se na mě a já zděšeně rozevřela doširoka oči.
„Kruci! Kruci!“ smáli se Donna s Rickem, jako by to bylo něco opravdu směšného.
„Jul…“ začala jsem.
„Jo,“ přerušil mě, „kde je moje skvělá sestra?“
„Na rodičovské schůzce,“ špitla jsem tiše.
„Nechte toho,“ vyštěkl Daniel na Donnu s Rickem, kteří pořád povykovali a smáli se jako šílení. Stejně, jako když jsem na ně zakřičela já, vykolejeně okamžitě poslechli a tiše si sedli na bobek. Pak se Daniel otočil na mě. „Jak to myslíš?“
Našpulila jsem pusu. „Tak jak to říkám. Co ti vadí?“
„Copak ti úplně přeskočilo, Martino?!“ vztekal se, dle mého názoru naprosto bezpředmětně.
„Já nechápu…“ začala jsem, ale znovu se otevřely dveře a z předsíně se ozval Julianin hlas.
„Jsem zpátky!“
Daniel mě probodl pohledem. „My si promluvíme potom.“ A vyrazil naproti své sestře.
„Danny!“ pozdravila ho nadšeně Juliana. „Kdo tě tak vytočil?“ zeptala hned na to opatrně.
Pustila jsem Alice, kterou jsem objímala kolem pasu a vyškrábala se na nohy. „Donno, drahoušku,“ otočila jsem se na holčičku, „vezměte s bratrem Alice na zahradu, ok?“ Nezajímala jsem se, jestli mě poslechli a šla za Danielem s Julianou do kuchyně.
Něco jí naštvaně říkal, ale nerozuměla jsem mu ani slovo, protože se dohadovali španělsky.
Zkřížila jsem si ruce na prsou a opřela se bokem o kuchyňskou linku. „Můžu vědět, o co jde?“
„Nepleť se do toho, Tino,“ odbyl mě Daniel.
„Proč?“ vystrčila jsem vzpurně bradu. „Oprav mě, ale vztekal ses, už než přišla Jul, takže se to nepochybně opět týká mě. A já… to nechápu.“ Zavrtěla jsem hlavou.
„A nejsi v tom sama, zlato,“ postavila se vedle mě Juliana s rukama v bok.
„Fajn,“ rozhodil Daniel rukama a pak na mě ukázal prstem. „Ráno jsem ti jasně řekl, že tu nejsi proto, aby ses rozptylovala nějakou prací, a ty do odpoledne začneš dělat chůvu mojí sestře?“
Otevřela jsem v úžasu pusu. „Potřebovala pohlídat děti! Neplánovala jsem to!“
„Ty nesnášíš děti!“ vyprskl.
„A proto se k žádnému nesmím přiblížit na deset metrů, co?“ začala jsem zuřit i já. „To se jen tak říká, Danieli, říká se to! Nechci být učitelkou v mateřské školce, ale zvládnu se na tři hodiny postarat o tři děti!“
„Loni v létě možná,“ oponoval mi. „Ale teď…“ nechal větu rozhořčeně vyznít do ztracena a obrátil svou pozornost k Julianě. „A ty…“ Zuřivě zagestikuloval rukama. „Copak jsi přišla o zbytky rozumu, když si je tu s ní nechala samotné?“
„Co?!“ vyštěkla jsem a nedala Julianě šanci mu odpovědět. „Co tím chceš říct, Danieli?“ rozrušením mi přeskočil hlas a stáhlo se mi hrdlo. Tohle bolelo skoro jako by dal facku. Tak totální projev nedůvěry mnou hluboce otřásl. Byla jsem dost dobrá, abych se mu starala o dům, ale ne abych se mohla přiblížit k jeho rodině. Jako bych byla prašivá…
„Copak si už nevzpomínáš na duben v devadesátým sedmým?“ mluvil dál k Julianě, jako by mě neslyšel.
„To byla nehoda, Danieli,“ oponovala tiše Juliana. „Byl jsi…“ zamávala ve vzduchu neurčitě rukama, jak hledala slova, „pod tou kletbou sotva rok a dlouho jsi nelovil a já jsem se řízla o kuchyňský nůž – byla tam spousta krve!“
„Martina taky není… víš co, ani rok a co kdyby náhodou byla hladová? Co kdyby si náhodou jedno z dětí rozbilo koleno? Dochází ti to vůbec, Juliano? Chceš zkoušet osud zrovna na svých dětech?“ dorážel na ni a mně došlo, proč se tak rozčiluje, ale nebylo mi o nic líp. Spíš naopak.
Svěsila jsem ramena a celá se nahrbila. „Nikdy bych jim neublížila, Danieli. Ty víš, že se dokážu ovládat.“
„Ne, jsi tady, protože to neumíš, Tino,“ odsekl. „Nebo už si nevzpomínáš?“
„Celé dva měsíce mi vykládáš, jak mi to skvěle jde, že všechno perfektně zvládám v rekordním čase. To snad lžeš?“ Do hlasu mi začal prosakovat pláč a já nevěděla, jak to zastavit.
„Zavřená v domě vážně své sebeovládání nepřepínáš!“ upozornil mě.
Chtěla jsem mu oponovat, ale než jsem sebrala dech, vložila se do toho Juliana. „Nic se ale nestalo, Danieli, tak přestaň laskavě vyšilovat, ano?“ uklidňovala ho a natáhla k němu ruce.
„Jasně, nic se nestalo!“ Ani v nejmenším nevypadal, že by se chtěl uklidňovat. „Ale co kdyby ano? Co kdyby se něco stalo? Myslíš, že by si Tina někdy dokázala odpustit, kdyby někomu ublížila? Myslelas třeba na to?“
Nebylo těžké pochopit, proč se mi promítla zrovna tahle vzpomínka – na šílený moment mého života, kdy jsem nebyla ani člověk, ani zvíře, ale krvelačné monstrum, které toužilo pouze po pomstě; na krev tryskající z otevřených ran v Tomášově obličeji. Chytila jsem se za hlavu a snažila se ty obrazy vytěsnit z hlavy stejně usilovně, jako jsem se pokoušela popadnout dech.
„Vidíš?“ sykl Daniel. Vzápětí jsem cítila jeho ruku na rameni.
Trhla jsem s sebou a otevřela oči. „Nešahej na mě Danieli,“ zavrčela jsem skoro až nelidsky. „A už vůbec se neopovažuj soudit, jak bych se kdy cítila!“ Ustoupila jsem o krok do zadu, abych získala odstup, ale v nejmenším to nepomohlo. „Dokud si z toho nezačal dělat drama, bylo všechno úplně v pořádku!“ obořila jsem se na něj zuřivě. „Cítíš se teď líp, ty pane Dokonalý?!“
Zvedl oči v sloup. „Martino, prosím…“
„Díky za projevenou důvěru, Danieli, opravdu si toho cením,“ přerušila jsem ho. Otočila jsem se na Julianu. „Ráda jsem tě zase viděla, Jul, ale teď asi půjdu k sobě do pokoje a budu přemýšlet o tom, jak jsem nikdy nikomu neublížila, když jsem byla na pokraji smrti a rozzuřená k nepříčetnosti. Čau.“ Spěšně jsem odešla, aby mě třeba nenapadlo říct ještě něco.
„Měla bych jít s dětmi domů,“ slyšela jsem po chvíli říkat Julianu tiše.
„Dobře,“ odpověděl Daniel nepřítomně.
„A ty to dej do pořádku,“ pokračovala přísně.
„Jak?“ zeptal se dutě.
Zavolala na děti a teprve potom odpověděla. „Omluva by nezaškodila. Tím, že prohlásíš, že to nezvládá, si ji vážně nezískáš, mysli na to, bratříčku.“
Hodnou chvíli bylo ticho, které rušilo jen Julianino organizování její malé soukromé školky.
„Amanda se vrátila do města,“ řekl pak Daniel.
„Co?!“
„Amanda je ve městě, Jul,“ zopakoval.
„Sakra,“ zaklela procítěně.
„Jo,“ přisvědčil, „sakra.
NEJNOVĚJŠÍ KAPITOLY:
1. - 5. kapitola VSK
(15. 4. 2015)
Musíte hledat, ale jsou t

9. kapitola SDG 
(7. 2. 2015)
Oblíbené stránky
Něco jako dvojče blog. Múžete si vybrat, nové kapitoly budou stejné tady i tam.
Fanfiction a jiné...

 
On autor byl vůl a překladatel není, rozumíte, proto to tak je.

- Jan Werich -
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one