Zdravím Vás,
ať už jste sem zavítali z webovky veilofmystery, která začala blbnout, nebo jste noví čtenáři. Na tomhle blogu najdete několik povídek, ať už s tématikou z těch starších Twilight fanfiction nebo novějších fantasy originálních nebo polooriginálních příběhů. Ať už je to jakkoli - vítejte a dobře se bavte!

Vaše Hollis

Omnium enim rerum principia parva sunt (Počátky všech věcí jsou maličké)

Bylo to v září a ten den bylo opravdu krásně. Vím to, protože jsem si vyrazila rozbalit balíček od Tomáše na kopec za městem, kde jsem žila se svými rodiči. Bylo takové teplo, že jsem dlouhý svetr, co jsem si s sebou vzala z domu, nesla v ruce. Ale i takové krásné dny se mohou stát noční můrou.
Vlastně tím kopcem byl jen takový zalesněný pahorek, ale tady v nížině je jednooký králem. Měla jsem to tam ráda, bylo to takové moje místečko. Byl odtamtud výhled na celé širé okolí a já se tam cítila svobodná a volná. Někdy mě napadlo, jaké by to bylo utéct všemu, co mě trápilo a o nic už se nestarat. Prostě zmizet
Ale dnes jsem nechtěla ničemu utíkat. Chtěla jsem jen být sama a navíc bylo moc krásně na to, abych seděla doma. Pod paží jedné ruky jsem svírala malý balík, co jsem dnes dopoledne vyzvedla na poště; v té druhé jsem držela telefon a hledala v seznamu to správné číslo.
Ten balík byl od Tomáše, mého nejlepšího kamaráda už od střední školy, kde jsme si prakticky od prvního dne padli do oka. Byli jsme jako dvojčata. Dokonce jsme spolu svým způsobem studovali i teď, i když každý něco jiného – já zrovna zahájila magisterskou nástavbu na svůj bakalářský titul z biologie a chemie, a Tom se rýpal v hlíně a šutrech, jak jsem tomu říkala já, zatímco on své studium nazýval vznešeně geologií. Zrovna byl na třítýdenní stáži někde v Amazonii a zkoumal tamější minerály a horniny. Byl v tom, co dělal, vážně dobrý, zatímco já dělala vysokou jen proto, že se to ode mě čekalo. Dnes už by měl být doma. Ale podle razítek na zažloutlém papíru, do kterého byl balíček zabalený, mi to poslal ještě ze Săo Paula, v Brazílii.
Zatím jsem s ním nemluvila, předpokládala jsem, že se na něj nejdřív vrhne jeho máma a protože jsem ji za ty roky dobře znala, věděla jsem, že pak bude půl dne vděčný za každou minutu ticha, ve které se bude moct vzpamatovat z cesty, ale tohle si rozhovor žádalo.
Pravdou bylo, že jsme se těsně před jeho odjezdem ošklivě pohádali – jedna z našich nejhorších hádek vůbec, která následovala po ne úplně vydařeném večeru, který jsme zakončili na místní diskotéce. Nehodlala jsem přijít o téměř sedmileté přátelství, kvůli jedné puse v opilosti. Bez ohledu na to, jak moc jsem toužila po tom, abychom byli pár. Za střízliva by to neudělal – neviděl ve mně holku v tom pravém slova smyslu. Ale nechtěla jsem se v tom víc rýpat. To, co se stalo, byla chyba, ale stalo se a netřeba se k tomu vracet.
V repráčku to zapraskalo.
„Marti, ty víš, že tě za každých okolností zbožňuju, ale uvědomuješ si, kolik je hodin?“ Tomáškův hlas zněl i v telefonu unaveně.
„Jsou tři odpoledne, Tome,“ upozornila jsem ho pobaveně a trochu se mi ulevilo, že se evidentně rozhodl nepokračovat v zuřivé hádce, kterou jsme si prošli před jeho odjezdem. Usadila jsem se do trávy tak, abych les měla za zády a město před sebou. Balík jsem si položila na kolena. „Jak ses měl? V pralese, mezi indiány,“ zeptala jsem se vesele s pusou od ucha k uchu.
Ozvalo se heknutí, tipovala bych, že se převalil v posteli na záda. Skoro jsem viděla před očima jeho neuklizený pokoj s otlučeným, leč úžasně prostorným letištěm; dokázala jsem si představit, i jak leží s telefonem u ucha, zatímco jeho blonďaté vlasy mu trčí do všech stran. „Nevěřila bys, co všechno jsem se dozvěděl!“ pronesl zvláštním tónem, ze kterého mi přeběhl mráz po zádech. Rychle jsem ten pocit zahnala. „A potkal jsem fůru zajímavých lidí - domorodců. A celá naše expedice byla prostě úžasná! Hned bych se tam vrátil.“
„A vezmeš mě s sebou?“ zalaškovala jsem. „Nemůžeš mě tu zase nechat tak samotnou a opuštěnou. Začala jsem se bavit i s ostatními lidmi – no představ si to!“
„Jakými lidmi?“ zajímal se hned.
Pokrčila jsem rameny, jakoby to mohl vidět. Měla jsem pocit, že se musím obhájit, což byla pitomost. „Nevím. Šla jsem s Šárkou a jejím Petrem na víno a přidali se nějací jeho kamarádi z fakulty. Jeden, Kuba, byl docela fajn. Psal mi. Možná se sejdeme. Když si najdeš novou holku, budeme moct chodit na dvojrande,“ nadhodila jsem napůl v žertu. Nemohla jsem vystát žádnou jeho přítelkyň, a že jich bylo!
„Došel ti ten balíček?“ zeptal se útočně.
„Ano,“ souhlasila jsem zmateně, i když jsem neviděla souvislost s mými předchozími slovy. „Zrovna ho mám před sebou. Taky proto ti volám. Je od tebe vážně milý, že sis na mě v té cizině vzpomněl - děkuju. Doufám, že neočekáváš na oplátku moje doživotní otroctví tvé osobě, nebo tak něco.“
„Ne,“ zasmál se, „i když… Už jsi to otevřela?“
Byla jsem z celého rozhovoru čím dál nervóznější. Tomáš se choval divně. Kdyby se chtěl vracet k tomu, co se stalo před jeho odjezdem, už by to udělal, nebyl ten typ, co chodí kolem horké kaše. Jenže takhle se normálně nechoval. „Ne, ještě ne.“
„Tak do toho,“ povzbuzoval mě najednou vzrušeně. „Chci vědět, jestli mě neobrali!“
„Důvěřivče,“ rýpla jsem si a začala bojovat s papírem. „Co tam je, Tome?“ vyzvídala jsem nedočkavě.
„Něco, co ti dokonale změní život, věř mi.“ Už tehdy jsem měla tušit nějaký průšvih, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že by mi byl schopný jakkoli ublížit.
Konečně se mi podařilo papír roztrhnout, šlo to těžko, protože jsem telefon přidržovala ramenem a nemohla jsem naplno používat obě ruce. Do klína se mi skutálela lepenková krabička. „Už se bojím,“ ušklíbla jsem se a otevřela víčko. Zvedla jsem obočí. Uvnitř byla fůra nějaké uschlé slámy. „Tomášku?“
„Ano?“ sykl stroze. Začínala jsem se cítit provinile, že jsem ho probudila. Evidentně neměl na rozhovor vůbec náladu.
„Poslal jsi mi z Brazílie trávu?“
„Vypadá to jako konopí, Martinko?“ zeptal se otráveně.
Zavrtěla jsem pro sebe hlavou. Tak jsem to nemyslela. „Ne, vypadá to jako žrádlo pro králíky. Co to má jako být?“
Začal se smát. „Někdy jsi vážně blondýna. Je to vevnitř. Zkus do toho hrábnout,“ poradil mi shovívavě, hlas mu přeskakoval nedočkavostí.
Velkodušně jsem přešla jeho poznámku o blondýnách a zahýbala nerozhodně prsty nad krabičkou. „Na tvoji zodpovědnost,“ varovala jsem ho a obrátila ji dnem vzhůru.
Do klína se mi snesla stébla trávy a nějaký kovový předmět. Stáhla jsem si rukáv trika do dlaně a zvedla, aniž bych se toho dotkla holou kůží, docela jsem se štítila dotknout bůhvíčeho bůhvíodkud.
Byl to nějaký zvláštní šperk. Byl jakoby nahnědlý, nejvíc mi to připomínalo zašlé zlato, a visel na provázku spleteném ze tří tenkých proužků kůže. Vypadalo to jako půlka nějaké zlaté mince s dírkou uprostřed. V průměru to mohlo mít asi tři centimetry.
Přimhouřila jsem zmateně oči a přitáhla jsem si to skoro až k nosu. Tak nějak jsem nepočítala s tím, že by se mi teď mohly hodit brýle na čtení, co ležely v mém pokoji na stole vedle laptopu. Bylo na tom něco vyryté. Nějaké malinkaté obrázky v několika řádcích pod sebou. Bylo to… zvláštní. Ale hezké, takovým svým podivným způsobem. Jen jsem nechápala, proč mi to poslal – neměla jsem nic proti bižuterii, ale tohle rozhodně nebyl můj styl.
„Marti?“ ozvalo se v telefonu, který jsem stále držela pod bradou.
No jo. Měla bych něco říct. „To je…,“ vypravila jsem ze sebe a znovu se odmlčela, uvažovala jsem nad správnými slovy. „Páni. Díky moc, Tome,“ vydechla jsem, doufala jsem, že to znělo dostatečně nadšeně, abych skryla zklamání. Nedokázala jsem si představit, k čemu takovou věc budu nosit. Nebyla to zrovna nejzručnější řemeslná práce.
Ale vypadalo to jako starožitnost, takže to buď stálo majlant – což v Tomově případě bylo silně nepravděpodné, nebo to byla naprosto bezcenná cetka z tržnice pro turisty, co se tak jen chtěla tvářit. Ale to mi bylo jedno. Pro mě to mělo úplně stejnou cenu. Bylo to od něj.
„Líbí?“ optal se.
„Jo,“ přitakala jsem. „Je to nádhera.“ A začala jsem uvažovat, jak si ho zavážu na krk, aniž bych zároveň musela pustit telefon. Když na to nebudu koukat, třeba to přestane vypadat, jakože to uplácalo dítě z plastelíny.
„To jsem rád,“ vydechl Tomáš, „ale ještě jednu věc, než si ho dáš na krk. Mám pro tebe otázku.“
„Střílej,“ pobídla jsem ho s očima upřenýma na šperk. Možná se mi nakonec přece jen začne líbit. Když si to budu dost vsugerovávat.
„Máš mě ráda?“
Zasmála jsem se. Ta otázka byla absurdní. „Samozřejmě, že mám, Tomášku. Jsi můj nejlepší kamarád.“ Kromě něj jsem jen jednu kamarádku, Šárku, se kterou jsem se našla až na výšce. Nebyla jsem zrovna večírkový typ, na rozdíl od Lukáše - mého staršího bratra ve všech ohledech, ale zato jsem měla dva kamarády, za které bych dýchala.
„Jen kamarád?“ zeptal se ostře.
Nechápavě jsem zvedla obočí – už se vracíme k té hádce, nebo mi něco uniklo? „To nestačí?“ Ať řekne, že ne, ať řekne, že nestačí, modlila jsem se v duchu. Neodpověděl, na druhé straně bylo ticho. „Tome? Jsi tam ještě?“ Byla jsem zmatená a srdce mi bušilo jako o závod jenom z té myšlenky, že by si mě třeba konečně začal všímat i jinak než jako nějakého bezpohlavního poskoka a pusa od něj by nebyla podmíněna spoustou alkoholu.
„Dej si ten přívěšek na krk,“ poručil tvrdě.
Byla jsem z něho celá vedle, ale poslechla jsem. Mobil jsem na tu chvíli odložila do klína. Kov mě zastudil na holé kůži. „Páni, je studený,“ zachichotala jsem se, když jsem znovu vzala telefon do ruky. Ale sotva jsem to dořekla, začal se zahřívat. To by neměl! „K sakru!“ sykla jsem. „Pálí to! Co to proboha je?“ vyjekla jsem, volnou rukou jsem vyrazila ke krku, abych si tu proklatou věc strhla. Měla jsem pocit, že je to moc utažené.
Rozpalovalo se to čím dál víc, pálilo mě to na kůži. Prsty mi ztuhly v křeči, než jsem se dotkla provázku, na kterém to bylo zavěšené. Už jsem tou rukou víc nepohnula. Nešlo to.
„Tome!“ vykřikla jsem z posledních sil, pak se mi sevřelo hrdlo a já nemohla dýchat, natož mluvit. Jako kdyby mě někdo škrtil.
Poslední, co jsem zaslechla, než mi telefon vypadl ze ztuhlé ruky, bylo Tomášovo: „Promiň, Matynko.“
Sesula jsem se do trávy, kde jsem sebou začala škubat v křečích, které ovládly celé moje tělo, a zoufale lapala po vzduchu, kterého se mi nedostávalo.
Chtěla jsem křičet, volat o pomoc, ale nemohla jsem popadnout dech. Chroptěla jsem a snažila se nadechnout. Uvědomovala jsem si své tělo, jak s sebou škube a nedokázala to zastavit.
Nemohla jsem dělat vůbec nic.
Jen cítit, jak mě pálí plíce nedostatkem kyslíku; jak napnuté svaly bolí, jako kdyby jimi projel elektrický proud; jak pomalu umírám, protože nejsem schopná přimět plíce pracovat, i když jsem hrozně chtěla dýchat a žít. Nechtěla jsem umřít, ale dokonale jsem si uvědomovala, že se to blíží. Smrt.
Dusila jsem se.
Před očima se mi zatmělo. Z posledních sil jsem se naposledy pokusila nabrat vzduch. Upnula jsem na ten jednoduchý úkon úplně všechny svoje myšlenky. A povedlo se.
Ten nádech byl jako podruhé se narodit.
Křeč ustoupila, svaly se uvolnily a já mohla dýchat.
Jednu krátkou minutu jsem ležela na zádech v trávě, zírala nahoru na mraky, dýchala jsem a užívala si to. Nikdy jsem si tak nevážila toho, že dýchám.
A pak mnou projela od paty k hlavě bolest šílenější, než jsem kdy v životě zažila. Bolest, ze které jsou lidé schopni se zbláznit.
Zaryčela jsem, prohnula se v zádech, a pak instinktivně se stočila do klubíčka.
Nepomohlo to.
Bolest se jako bumerang vracela zpátky. Ve vlnách, které mě rozkládaly na částečky a po každé z nich dupaly, lámaly je a pálily je pekelnými plameny.
Zvedl se mi žaludek. Převalila jsem se na všechny čtyři a zvracela jsem, dokud jsem měla co.
Padla jsem na bok do trávy a odkulila se od nechutné louže stranou.
Bolest byla pryč, jako kdyby nikdy ani nebyla. Hruď se mi pravidelně zvedala a svaly poslouchaly. Nevěřila jsem tomu, že to vydrží.
Až teď jsem si všimla, že pláču. Schoulená do podoby plodu, s lokty přitisknutými k hrudi a prsty složenými pod krkem, jsem se třásla a plakala, neschopná myslet na něco jiného, než že pořád žiju. Že můžu dýchat.
Pomalu, velmi pomalu jsem se znovu začala ovládat. Přestala jsem vzlykat, i když slzy jsem zastavit nedokázala, a zase dýchala pravidelně a zhluboka. To mě uklidňovala – zvuk mého dechu.
Pozice, ve které jsem se usídlila, byla nepohodlná.
Opatrně jsem rozbalila své klubíčko, a když mě nestihla žádná bolest, ani křeč, váhavě jsem se vydrápala na nohy.
Ale neudržely mě a já padla zpátky na kolena do trávy.
Chvíli jsem klečela a zírala na svoje třesoucí se ruce. Cítila jsem se jako narkoman, který se v čas nedostal ke své dávce. Byla jsem tak unavená. A něco mi chybělo. Potřebovala jsem něco a nevěděla jsem, co to je. A zároveň se cítila smutná, zrazená a vyhořelá, přestože jsem k tomu neměla důvod – jako kdyby ty emoce ani nepatřily mě…
Ucítila jsem na dásních neznámý bodavý tlak. Tak mě to překvapilo, že jsem zděšeně vykvikla. Ale tlak nezmizel, bylo to ještě horší.
Proboha, co se to se mnou děje? Proletělo mi hlavou, než jsem jednou třesoucí se rukou dotkla rtů a z toho doteku se mi zatočila hlava a znovu rozhoupal žaludek.
Celou čelist jsem měla vystouplou, jakoby opuchlou, ale na otok to bylo moc tvrdé - pod kůží jsem měla kosti! Kosti, které tam nepatřily. Neměly tam být, stejně jako dva dlouhé zuby, které mi přesahovaly přes spodní ret.
Škubla jsem sebou a zděšeně se rozhlédla. Nikde nebylo ani živáčka, ale přesto se tu každou chvíli mohl někdo objevit – někdo, kdo mě slyšel křičet.
Nebyl v tom nějaký hluboký smysl, prostě jen základní instinkt. Utéct a schovat se. Téměř po čtyřech jsem se vydala k lesu vzdálenému sotva dva metry.
Zakopla jsem a spadla na první strom. Objala ho oběma rukama a jednou stranou obličeje přitisklou ke kůře jsem sjela dolů k zemi, kde jsem zůstala na kolenou a s hlavou skloněnou se dívala, jak mi do nastavených dlaní stékají z úst sliny. Celý obličej mě bolel. Cítila jsem bolest i tam, kde měl být už jenom vzduch.
Chytila jsem se za obličej oběma rukama, ohmátavala ho, pokoušela jsem se zjistit, co se mi to děje s tváří.
Celý můj obličej se pod mýma rukama pohyboval – protahoval se. Cítila jsem, jak čelist postupuje dál a dál dopředu, kost mi rostla pod bříšky prstů a kůže se bolestivě napínala - ještě kousíček a roztrhne se! Když mě to napadlo, začala jsem zdeformovanou část mého těla automaticky tlačit zpět. Zbytečně.
Chtěla jsem vykřiknout, ale to, co mi vyšlo z úst, byl výkřik jen z části. Znělo to jako zakňučení nějaké zvířete.
Ale kůže na prstech začala táhnout taky. Klesla jsem očima dolů a uviděla své ruce, které také měnily svůj tvar.
Nehty mi černaly a rostly; prsty se mi kroutily a zvětšovaly se a následně se zase smršťovaly; žíly pod kůži vystupovaly nahoru, jako kdyby krev v nich vařila a nabývala na objemu. Kůže mezi palcem a ukazováčkem se začala trhat.
Nebyl to hezký pohled.
Rozšklebená rána se roztahovala, na chvíli jsem zahlédla syrové maso, a pak se na něm začala objevovat nová, našedle růžová kůže, ze které začaly vyrážet hustě vedle sebe bílé chlupy. Ale natržená kůže se trhala dál i pod rukávem mého trika, které se začalo napínat a roztrhlo se nakonec taky.
To, co se ze mě stávalo, na něj bylo moc velké, nebo to mělo úplně jiný tvar.
Ale zatímco trhání oblečení nebolelo, škubání kůže a to nejen na rukách, ale i v znetvořeném obličeji, trupu a nohách, bolelo příšerně. Kdyby mě zaživa stahovali z kůže, bolelo by to míň.
Už jsme nekřičela – protože jsem ten zvuk ze sebe nedokázala vydat - vycházely ze mě jen primitivní zmučené zvuky, něco mezi štěkotem a kňučením.
Házela jsem sebou na mokrém zetlelém listí a modlila se, aby to už konečně skončilo. Abych umřela. Litovala jsem, že jsem se neudusila hned na začátku. Smrt by byla tisíckrát lepší, než ta bolest, co jsem cítila teď.
To, co kdysi bylo mým obličejem, postupovalo stále dopředu, všechny klouby měnily své postavení.
Ty v ramenou se draly dopředu k mému hrudníku; kyčle se tiskly blíž a blíž k břichu; kotníky se táhly nahoru a celý nárt zatuhl, jako bych stála na špičkách. Ruce v zápěstí se ohnuly do pravého úhlu. Páteř se protahovala, rostly mi další i další obratle, i když pánev už minuly. Hrudník se mi zúžoval, žebra mi tlačila na plíce a znovu mi začal docházet dech. Bolest na povrchu lebky prozrazovala, že uši postupují nahoru nad oči, které mi najednou podávaly obraz okolního světa v podivném žlutém odstínu, přesto daleko ostřejší, než kdy předtím.
A najednou, v jednom jediném momentu, celá ta tranformace ustala a nic dalšího nerostlo, ani se nepřemisťovalo. Plíce měly dostatek prostoru a tep mi duněl v najednou citlivých uších třikrát takovou rychlostí než obyčejně.
Bolest odeznívala velmi pomalu, jako by se vytrácela ve vzduchu.
Zrychleně jsem dychotala s pusou otevřenou jako pes a na jazyku mi ulpívaly chutě a vůně, které jsem nikdy dřív nevnímala.
Ležela jsem nehnutě natažená na listí a prožívala šok ze všech novinek kolem mě.
Moje mysl pracovala na daleko jednodušší úrovni, příliš pudové a primitivní, přesto rozpolcené.
Vnímala jsem prostor určený myšlenkám jako nekonečný vesmír vzduchoprázna, kde byla jen tma. Kromě maličkého místečka, kde jsem zpracovávala podněty, které přicházely zvenčí. Pod tím vším jsem vnímala sebe, slaboučký vyděšený hlásek, který křičel uprostřed té temné pustiny a dožadoval se zděšení a zběsilého jekotu. Hlásek, které požadoval vysvětlení celé situace a událostí, které proběhly. To mě ale nezajímalo.
Já jsem okouzleně upírala svůj zažloutlý ostrý pohled do korun stromů a ochutnávala chutě a pachy okolo. Přiřazovala k nim nová slova, třídila jsem je a určovala. Překvapilo mě, jak jsou jiné, než jsem si pamatovala. Muselo to být dávno.
Listí chutnalo jako bláto, páchlo po plísni, zatuchlině a špíně. Zato dřevo mělo příjemnou kořeněnou chuť a vonělo jako čerstvá pryskyřice. A vzduch měl ostrou pálivou příchuť jako kouř se spoustou příměsí.
Opájela jsem se pachy a chutěmi kolem sebe a poslouchala vše okolo. Zdálo se to příliš jiné. Jako z jiného světa, přesto mi stále tenhle les byl důvěrně známý.
Nechutný, šustivě slizký pohyb někde pode mnou v hlíně; čeření vzduchu křídly ptáka letícího nade mnou; tlukot vlastního srdce a každý nádech, který mi prosvištěl průdušnicí. Bylo to všude kolem mě. Život. Skoro jsem zapomněla, jaký to je úžasný pocit.
Bylo to skvělé. Mohla bych to dělat roky a nepřestalo by mě to bavit, každou chvíli jsem našla něco nového, co si uzurpovalo moji pozornost, nutilo mě hledat nová slova a přiřazení. Něco, co stálo za prozkoumání.
A to jsem jen ležela, hlavu položenou na předních tlapách a nechala to všechno přijít ke mně. Myšlenka na to, co všechno bych našla, kdybych za tím šla, mě nadchnula natolik, že přehlušila zděšený výkřik mého lidského já, které rozrušily tlapy ve spojení s mou hlavou a mým tělem.
Byla jsem tak nadšená tím novým světem okolo mě, že jsem hodiny nevěnovala pozornost ničemu jinému. Setmělo se, ale všechno okolo mě zůstalo stejně dobře viditelné, jen se ta žlutá změnila na tmavě zelenou.
Bylo to tak skvělé, že jsem se o to zničehonic chtěla podělit. Nemohla jsem si tu nádheru nechávat jen pro sebe, že ne? Měla bych to ukázat všem. Ostatní museli být blízko – cítila jsem Měsíc.
Zarazila jsem se, když jsem na to pomyslela. Tohle nebylo správné. Nemělo to tak být.
Nechtěla jsem se tím ale zabývat. Teď ještě ne. Stačí to zítra, rozhodla jsem se. Budu to řešit zítra, slíbila jsem si a zívla.
Ovšem neuměla jsem to. Zapomněla jsem schovat jazyk, který mi visel přes spodní pysk na bok, a kousla se, jak jsem zavírala tlamu. Přišlo mi to směšné a z hrdla se mi vydral hluboký kašlavý štěkot.
A tohle už bylo příliš.
Moje lidské vědomí se prodralo na povrch jako vodopád a zaplnilo celý ten obrovský volný prostor v mé hlavě hrůzou. Všechny ty podivné myšlenky, co si nárokovaly celý můj mozek doteď, jsem zahnala tak hluboko, že jsem prakticky popřela jejich existenci.
Najednou jsem si uvědomila to, že moje tělo zmizelo a já jsem místo toho uvězněná uvnitř nějakého zvířete. A že nemám sebemenší tušení, jak se dostat ven. Že vůbec nevím, jak se mi to stalo. Vždyť to přece ani nemohlo být možné! Podle základních fyzikálních, chemických, biologických a zatraceně i světských zákonů není možné měnit těla! Jednoduše to nejde! Já to věděla taky a přitom tu stála na všech čtyřech, a když jenom maličko zašilhala, viděla jsem před sebou černou špičku čenichu a kousek bílými chlupy porostlého čumáku. Když jsem se jenom trochu soustředila, dokázala jsem zavrtět ocasem.
Do hajzlu, já jsem PES!
Zaklonila jsem hlavu a táhle, zoufale zavyla, až několik ptáků s hlasitým pleskotem křídel vyletělo z hnízd. Okamžitě jsem hlavu sklonila až k zemi a packami si třela uši. Byl to příšerný zvuk – byl zvířecí. Tiše jsem pokňukávala.
Takhle nemůžu zůstat. Já nechci být pes. Chci být člověk. Mám ráda svoji rodinu a svoji školu, kamarády. Já jsem ráda člověk.
Začala jsem pobíhat kolem dokola. Nikdy by mě nenapadlo, že po čtyřech se běhá daleko líp než po dvou.
Ježišikriste!                                                                            
Já chci být člověk! Prosím, já nechci být pes. Chci být zase člověk. Nechci běhat po čtyřech a vrtět ocasem. Já jsem přece člověk.
Člověk!
Najednou les před mýma očima zmizel a všude byla jen tma.
Omdlela jsem.
NEJNOVĚJŠÍ KAPITOLY:
1. - 5. kapitola VSK
(15. 4. 2015)
Musíte hledat, ale jsou t

9. kapitola SDG 
(7. 2. 2015)
Oblíbené stránky
Něco jako dvojče blog. Múžete si vybrat, nové kapitoly budou stejné tady i tam.
Fanfiction a jiné...

 
On autor byl vůl a překladatel není, rozumíte, proto to tak je.

- Jan Werich -
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one