Zdravím Vás,
ať už jste sem zavítali z webovky veilofmystery, která začala blbnout, nebo jste noví čtenáři. Na tomhle blogu najdete několik povídek, ať už s tématikou z těch starších Twilight fanfiction nebo novějších fantasy originálních nebo polooriginálních příběhů. Ať už je to jakkoli - vítejte a dobře se bavte!

Vaše Hollis

Noscitur ex socio, qui non cognoscitur ex se (Koho nepoznáš na něm samém, toho poznáš podle přátel)

„Tak jak ti chutná naše pivo?“ nadhodil pobaveně Steve, když jsem lačně pila rovnou z láhve.
Málem jsem se udusila, jak mi zaskočilo a v ten moment jsme si získali pozornost celého stolu. Nasupeně jsem se na něj podívala. „Vaše pivo?“ zvedla jsem obočí. „Budweiser je prosím pěkně česká značka,“ upozornila jsem ho. Ne, že bych Budvar vážně někdy pila. Když už jsem doma pila pivo, tak zásadně Plzeň.
Steve se zasmál. „Ty myslíš tamto, co pijete v Evropě? Jak se to jmenuje…“ Nakrčil čelo, jak se snažil vzpomenout. „Pil jsem to, když jsem byl v Londýně… Deb!“ Otočil se na blondýnu. „Tys tam byla taky, jak tomu říkají?“
Debra se zakřenila. „Budweiser.“
„Cha!“ zašklebila jsem se na Stevea. „Říkala jsem to.“
„Počkej, počkej,“ ozvala se znovu Debra a zamítavě mávla rukou. „To je ale něco úplně jiného. Láhev byla zelená, pokud si vzpomínám a… Puč mi to.“ Natáhla ruku k mé flašce. Postrčila jsem ji k ní po stole. Zkoumavě si ji prohlížela, zatímco všichni u stolu se skvěle bavili. „Jo,“ poklepala prstem na etiketu, „tady pod tím bylo ještě něco. Buduar, nebo tak něco. Je mi líto, Tino, ale tohle je naše.“ Nevypadala tedy ani trošku, že by jí to bylo líto.
Vzala jsem si svoje pití zpátky a chvíli konsternovaně zírala na etiketu. Pak jsem si povzdechla: „Dobře, máte pravdu. Vzdávám se.“
 „My máme vždycky pravdu, holka.“ Steve pokrčil rameny a upil ze své sklenice. „Zvykej si.“ Zasmála jsem se. Jeho shovívavý výraz byl prostě směšný.
„A my máme bezkonkurenčně lepší pivo,“ nakrčila jsem nos a odložila z poloviny vypitou láhev na okraj stolu.
„A taky hezčí holky,“ doplnil mě Steve vážně, a kdyby se tak nešklebil, možná bych mu to i uvěřila. Alma do něj strčila. „Co je?“ postěžoval si ublíženě, čímž všechny rozesmál.
„Teď by se patřilo, abych zase já řekla, že máte hezčí kluky, ne?“ zeptala jsem se téměř stejně vážným hlasem jako on před chvíli.
Cítila jsem, jak mě Daniel pod stolem kopl. Zamračila jsem se na něj a zase věnovala pozornost Steveovi – ztratit v téhle slovní přestřelce nit se rovnalo sebevraždě. On jen čekal, kdy mě zastihne nepřipravenou. Bylo to zábavné, ale trošičku únavné stále sledovat míč. Zvlášť po tom, co jsem poslední dva měsíce mluvila vlastně jen s Danielem a Julianou. Ale měla jsem pocit, že pro mě bude jednoznačně výhodnější, když se budu snažit být s Danielovými kamarády na stejné vlně.
„Pravdu nepřemůžeš,“ rozložil ruce a skromně sklonil hlavu. Pak se na mě ostře podíval. „Nebo chceš snad říct, že nejsme?“
Zvedla jsem ruce v obranném gestu. „Já nechci říct vůbec nic.“ Zatápala jsem rukou po svém pití, ale jen jsem prohrábla vzduch. Zmateně jsem se otočila a zírala na bílou halenku nějaké ženy, která, jak jsem zjistila, když jsem zvedla hlavu, žíznivě pila z láhve, co mi ještě před chvíli říkala paní. U stolu zavládlo podivné ticho.
No jasně, jen si posluž,“ zabručela jsem kousavě. To je tady normální brát cizím lidem pití bez zeptání? Daniel mě znovu kopl. „Co je?!“ otočila jsem se na něj naštvaně. Měla jsem toho dost - měl by mít alespoň nějaký důvod k tomu, aby mi udělal na noze modřinu!
Neodpověděl, jen se na mě zamračil, což bylo vážně všeříkající. Když jsem se otočila zpátky na zlodějku svého piva, zjistila jsem, že na mě zmateně kouká. Vypadala maličko otřeseně, ale mně přesto okamžitě došlo, kdo to je. Sice už vyměnila uniformu roztleskávačky za černou sukni a vypasovanou bílou košili a nevypadala tak naivně, ale pořád se podobala té holce z fotky staré třináct let…
„Ou. Asi jsem si spletla stůl,“ vydechla rozpačitě.
Pete se uchechtl. „Dobrej stůl, špatná flaška, Amando.“
Rozhlédla se a zastavila se pohledem na Danielovi. „Aha,“ houkla a pak se otočila zpátky na mě. „Ty musíš být Tina, že?“ Nevím, proč se tvářila tak překvapeně.
Přinutila jsem se vypotit úsměv. „Jo, to jsem já. Ty jsi určitě Amanda.“ Natáhla jsem k ní ruku a doufala, že si nevšimne, že se trochu chvěje. Přítomnost Dannyho lásky ze střední večer nepatrně komplikovala. Jak jsem se k ní měla chovat?
Potřásla mi rukou se stejně zdvořilým úsměvem, kterým jsem počastovala já ji, a s očima upřenýma do mého obličeje poznamenala: „Slyšela jsem o tobě.“
Nenápadně jsem vyvlékla ruku z jejího sevření, protože nevypadala, že by se mě chystala v dohledné době pustit.
„Já o tobě taky,“ odpověděla jsem maličko sarkasticky. Daniel znovu bolestivě zavadil svou nohou o tu mou. Podívala jsem se na něj a všechnu svou sebekontrolu jsem vložila do toho, abych nezačala křičet. „Kopni mě ještě jednou a já…“ začala jsem.
Jednu ruku si opřel o čelo a přerušil mě uprostřed věty. „Tak ses nakonec dostala z té večeře v čas, Am?“ oslovil lehkým tónem Amandu, jako bych vůbec nemluvila. Měla jsem chuť ho nakopnout taky.
„Zkus to říkat alespoň trochu nadšeně, Danny,“ okřikla ho nabručeně. Znovu jsem soustředila pozornost k ní. Zamávala rukama. „Posuňte se, ať si můžu sednout. Ta ženská měla víc řečí než celá redakce v New Yorku dohromady. Mám z ní hlavu jako pátrací balón.“
Všichni se poslušně posunuli o jednu židli, takže jsem se dostala z dosahu Danielových nohou, což bylo asi jeho i moje jediné štěstí.
„A máš tu práci?“ vyzvídala Alma, když si Amanda sedla vedle Daniela.
Amandě se po tváři roztáhl široký úsměv. „Díváte se na novou sloupkařku Mandeville Gazette,“ přikývla. „Takže se tu, vážení, nějaký čas zdržím!“ zvolala nadšeně.
Následovaly gratulace, ke kterým jsem se nepřipojila - protože jsem neměla potuchy, o co jde, takže by to asi neznělo moc důvěryhodně.
Na okamžik jsem se rozhlížela kolem sebe a pozorovala hemžení v baru, a když jsem se otočila zpátky ke společnosti u stolu, byli všichni zabráni do debaty, jejíž pointu jsem neznala. Aniž bych si toho všimla, byla jsem najednou postavená mimo konverzaci, jak mi hrozilo na začátku. No prostě paráda.
Opřela jsem se loktem o stůl a podepřela si bradu. Po chvíli jsem přestala poslouchat, co říkají, protože mě to doopravdy nezajímalo natolik, abych se obtěžovala s tím, že bych se soustředila na překlad. Nechala jsem myšlenky rozprchnout a jen tupě zírala před sebe na dřevěnou desku stolu.
Najednou jsem uslyšela svoje jméno a zmateně vzhlédla. Pete se ke mně nakláněl přes stůl.
„Cože? Teda,“ potřásla jsem hlavou, „ promiň, co jsi říkal?“
„Já?“ zatvářil se zmateně. „Vůbec nic.“
Steve se zasmál. „To já.“
Poškrábala jsem se ve vlasech. „Aha, jasně. Promiň, zamyslela jsem se.“ Mávla jsem nervózně rukou.
„My tě něčím urazili?“ zeptala se zmateně Alma.
Nechápavě jsem cukla hlavou dozadu. „Vůbec ne,“ vykulila jsem na ni oči. „Jsem jen unavená.“ Co jsem měla říct, že v téhle společnosti postrádám někoho, kdo by ode mě nebyl o deset let starší?
„A co jsi dnes dělala, Tino?“ nadhodila nepříjemným tónem Amanda, jakoby mě nabádala, abych řekla, že jsem se celý den válela u televize.
Všichni podivně zmlkli. Zadívala jsem se na ni s obočím povytaženým, jestli to myslí vážně. Začínala jsem Amandu nemít ráda. Znala mě půl hodiny a já ji dokonce ani nenadala, že mi vypila pití, tak se ke mně nemusela chovat tak odměřeně.
Debra si odkašlala. „No…“ začala, ale Amanda ji přerušila.
„Kolik ti vlastně je?“
Nevěřícně jsem vydechla přebytečný vzduch. „Měla jsem za to, že „dotazníkem způsobilosti“,“ udělala jsem prsty nad tím spojením uvozovky, „jsem už prošla,“ podotkla jsem, opřela se o židli a zkřížila ruce na prsou.
Opřela se lokty o stůl a evidentně mi chtěla něco odpovědět, ale Daniel jí položil ruku na předloktí. „Nech toho,“ řekl tiše, v jeho hlase zaznívalo napětí. Řekla bych, že mluvil na ni, ale díval se na mě.
Podívala jsem se na jeho ruku a pak mu vzhlédla do obličeje. Žárlivá bejvalka? No to bylo vážně úžasné - jako bych už tak neměla dost problémů. Zamračila jsem se a cítila, jak vztek boří mé přísně střežené hradby a žaludek se mi nepříjemně stáhl. To nebylo dobré.
K našemu stolu se přitočil Jerry a zvedl mou prázdnou sklenici. „Dáš si ještě, Tino?“ Asi nezaregistroval napětí okolo stolu.
Odstrčila jsem židli a vstala. „Ne, mám dost,“ zavrtěla jsem hlavou. „Omluvte mě,“ houkla jsem směrem k ostatním a začala se proplétat davem ke dveřím za čerstvým vzduchem, který jsem nutně potřebovala.
Vyklopýtala jsem na ulici a opřela se oběma rukama o zábradlí, které stálo na okraji chodníku. Zhluboka jsem dýchala.
Mnohem lepší.
Narovnala jsem se a zakroužila rameny, abych z nich dostala napětí. Proč mě Amanda tak naštvala? Nic tak strašného zase neřekla - neměla jsem se tak rychle vytočit. Jedna z dalších záhad mého nového života v Americe…
Zvedla jsem ruce k obličeji, abych si zastrčila vlasy za uši. „A kruci,“ hlesla jsem dutě. Moje nehty byly uhlově černé a o dva centimetry delší, než by měly být. Chtěla jsem se tam vrátit, ale teď už to asi nebude pravda.
„Tino!“ Daniel vyběhl na ulici a rozhlížel se kolem dokola.
Rychle jsem schovala ruce za zády. „Danny,“ usmála jsem se nevině, „děje se něco?“
Došel až ke mně a tvářil se zmateně. „Proč jsi odešla?“
„Potřebovala jsem trochu zchladit,“ přiznala jsem rozpačitě. „Nevím, co to do mě vjelo. Měls tam zůstat, vrátila bych se.“
Zamračil se. „Nevypadalo to tak.“ Zase nasadil svůj výchovný tón.
Přimhouřila jsem oči. „Hele, to jsem měla poslat Amandu tam, kde slunce nesvítí?“ obořila jsem na něj. „Proč je tak protivná?“ Už už jsem se chystala založit si ruce, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslela - ztráta ovládání by mu nahrála do ruky perfektní argument pro následující hádky.
„Protože… já nevím, Tino,“ zavrtěl hlavou. To znělo vážně věrohodně.  „Co máš s rukama?“ vyhrkl najednou.
„Vůbec nic,“ zavrtěla jsem hlavou a pokusila se tvářit nanejvýš nevině.
Neoblafla jsem ho, samozřejmě, za ty dva měsíce už mě znal dost. „Tak mi je ukaž,“ pobídl mě. „Tino,“ vyčkávavě se na mě zadíval.
Kruci, kruci, kruci.
„Fajn,“ houkla jsem a natáhla ruce před sebe. V příštím okamžiku jsem vytřeštila oči – byly úplně normální. Už se mi to sice několikrát povedlo, třeba na Mysliveckém plese v únoru, ale když se proměna vrátila, bylo to daleko horší. Potřásla jsem hlavou – s následky se vyrovnám později. „Vidíš? Vůbec nic s rukama nemám, ty paranoidní ustrašenče.“
Obočí se mu stáhlo a on mě popadl za ruce. „Jak jsi to udělala? Cítil jsem tvého vlka, Martino.“ Měl obličej tak blízko tomu mému, že to bylo nepříjemné.
Odtáhla jsem se od něj. „Možná sis nevšiml, ale jsem vlkodlak, vlk je ze mě cítit pořád - stejně jako z tebe,“ odsekla jsem. Nadechoval se k odpovědi. „Vážně se o tom chceš bavit tady?“ zeptala jsem se.
Chvíli na mě konsternovaně zíral. „Ne, nechci,“ odpověděl nakonec odměřeně. „Řeknu, že je ti špatně. Stůj tady.“
Zamračila jsem se. „Jistě, tati.“ Jen po mě vrhl zlý pohled a vrátil se dovnitř. „No skvělý,“ houkla jsem pro sebe. Zase nás čekal dlouhý rozhovor.
 
Daniel se unaveně zhroutil na sedačku a schoval obličej do dlaní. „Máš pro mě ještě nějaké překvapení, které se týká tvých schopností?“ vzdychl unaveně.
Posadila jsem se na konferenční stolek naproti němu – byl dost masivní, aby mě unesl – a sevřela rukama jeho hrany. „Nevěděla jsem, že se to nesmí. A jsem si jistá, že už jsem ti to říkala. Několikrát jsme se o tom bavili, když jsme probírali moje ovládání ve škole.“
„Ne, že by se to nemohlo,“ vzhlédl ke mně. „Ale, Tino, uvědomuješ si, že mně trvalo dva roky, než jsem vůbec přišel na to, že to jde?“ Znovu sklonil hlavu. „Vedle tebe se jeden cítí vážně méněcenný.“
Zadívala jsem se do stropu a zhluboka dýchala. „Co já bych dala za to, kdyby se na mě všechno nevalilo jako lavina, Danieli. Tys měl alespoň čas se se vším postupně smířit.“ Z koutku oka mi vyklouzla první slza. „Než se stihnu vzpamatovat z jedné pohromy, je tu hned další a mnohem horší. A to je pořád, pořád dokola!“ Utřela jsem si hranou ruky slzy a vstala. „Taky bych se ráda cítila méněcenná jako celý svůj život! Mám dost toho být tak skvělá vlčice, že nevím, co s tím!“
„Tak jsem to nemyslel, Tino,“ zarazil mě Danny v odchodu. „Ty víš, že ne.“
„Vím,“ souhlasila jsem s povzdechem, „ale prosím tě pochop, že mě přímo fyzicky bolí ztráta všeho, co pro mě bylo normální. A čím déle jsem tady, tím silnější mám pocit, že to nikdy nebude už ani z půlky takové, jako to bylo předtím, když se stále objevují nové a nové věci, které ze mě dělají lepšího vlka a horšího člověka. Je naprostý opak toho, co jsem si od té šílenosti, že s tebou budu chvíli žít, slibovala.“ Stiskla jsem pevně oči, abych zastavila slzy. „Měla jsem se naučit žít s tím, že jsem vlkodlak a ne se stát ještě lepším a silnějším. Amanda má pravdu, Danny – co jsem dnes dělala? Vařila jsem ti večeři a uklízela dům – já už ani nemůžu najít, co tu uklízet! Když jsem byla doma, sice jsem se hroutila a byla takovýhle,“ – naznačila jsem mezi prsty sotva centimetrový prostor, zatímco Daniel na mě zoufale hleděl, ale nepřerušoval mě - „kousek od toho se zbláznit, ale alespoň jsem se cítila jako člověk. Cítila jsem se… jako já,“ pokrčila jsem rameny a znovu se rozvzlykala.
Daniel vstal a pevně mě sevřel v náručí. „To bude dobrý,“ utěšoval mě, ne zrovna přesvědčivě.
„Chci být zase člověk,“ zašeptala jsem mu do ramene.
„Já vím,“ souhlasil temně. „Já vím,“ opakoval a roztržitě mě hladil po vlasech.
 
Zdál se mi naprosto stupidní sen o tom, že jedu ve vlaku, vedle mě sedí vlčák a já ho škrábu za uchem. Z vlčáků mám normálně panickou hrůzu - ne ze psů, jen z vlčáků. Z nějakého mě nepochopitelného a zvráceného důvodu jsem si pěstovala antipatii vůči tomuhle plemenu už od dětství.
Vzbudil mě šílený drnčivý zvuk a já se se zasténáním převalila na bok a přetáhla si přes hlavu polštář. Měla jsem pocit, že jsem nespala ani hodinu. Daniel v sobotu ráno vyrukoval s tím, že jsem nepřijela uklízet jeho dům, ale učit se od něj vlkodlačím dovednostem, takže mě vytáhl ven a celý den mě nutil běhat a zdokonalovat se v lovení. Když jsem popáté ulovila šišku přesně podle jeho instrukcí, měla jsem pocit, že mě pošle ještě pro jednu a já bolestivě mu ublížím. Příště si zas budu na něco stěžovat! Vrátili jsme se do domu ve tři ráno a mě bolel celý člověk.
Měla jsem pocit, že se ten zvuk rozléhá domem nekonečně dlouho, než se nakonec Daniel vyškrábal z postele a přešel přes dům ten telefon zvednout.
Otočila jsem se zpátky na záda, zatímco mé zmučené tělo zaprotestovalo, a doufala, že brzo znovu usnu, podle hodin na mém mobilu bylo sotva devět.
Slyšela jsem, jak Danny ťape směrem k mému pokoji - člověk, který jde bos, prostě ťape.
„Který idiot volá v devět ráno?!“ zavrčela jsem na něj, sotva se otevřely dveře.
Daniel se zašklebil a natáhl ke mně ruku se sluchátkem – měl jeden z těch telefonů bez dlouhé zakroucené šňůry. „To je pro tebe,“ oznámil mi.
„Coo?“ nechápala jsem a zvedla se na loktech.
Zasmál se. „Po ránu jsi tak úžasně mimo.“ A vrazil mi telefon do ruky, kterou pak zvedl k mému obličeji. „Do toho se mluví.“ Poklepal prstem na bílý plast.
„Haló?“ ozval se ze sluchátka nejistě neznámý mužský hlas.
Zvedla jsem obočí. „Kdo jste?“ zeptala jsem zmateně a posadila se. Daniel odešel, ale nechal otevřené dveře – mohl by se naučit je zavírat, fakt že jo.
„Manuel Rodriquez – idiot, co volá v devět ráno,“ odpověděl pobaveně.
Milé, ale pořád jsem nevěděla, kdo to je. „Já vás neznám.“
„Já vás taky ne,“ připustil, „ale chci to změnit.“
Spadla mi čelist. Prostě jsem seděla na té posteli s pusou dokořán a hluboce nechápala. „Co prosím?“ dostala jsem ze sebe nakonec.
„Danny má pravdu,“ zasmál se ten divný cizinec, „po ránu jste úžasně mimo.“
„Já nevím, kdo jste,“ opakovala jsem a začínal jsem být naštvaná. Chtěla jsem spát, ne pokračovat v tomhle nezábavném vtípku nějakého magora.
„Jsem bratr Franka,“ řekl, jakoby to všechno vysvětlovalo. Nevysvětlovalo to vůbec nic.
„Franka?“
Povzdechl si, asi mu došla trpělivost – konečně jsme měli něco společného. „Frank Rodriquez – manžel Juliany,“ upřesnil, „říkal, že vám o mně říkal.“
Snažila jsem se z té zmatené věty něco pochopit a pak jsem si vzpomněla na rozhovor s Frankem před víc jak měsícem. „Přednášíte na universitě slovanské národy?“ zkusila jsem to.
„Bingo! Přeju vám dobré ráno,“ poznamenal a měla jsem pocit, že slyším, jak se hihňá.
Ha-ha-ha. „Já pořád nechápu, proč voláte...?“ odmlčela jsem se.
„V devět ráno,“ napověděl mi. Ten chlap se hihňá a ještě má blbé připomínky, to je na mě po pěti hodinách spánku trochu moc.
„Jo, v devět ráno,“ sykla jsem nepřátelsky.
„Zrovna teď jsem dostal vzkaz od chlapa ze Slovenska,“ vysvětlil, „se kterým jsem byl domluvený na tu přednášku, jak vám Frank říkal,“ dodal monotónně, „že nemůže přijít. Je to za deset dní. Nikoho tak rychle neseženu. Zachráníte mě?“ zeptal se nadějně.
Zamračila jsem se, důvody, proč jsem na tu přednášku nechtěla, se nezměnily. „Proč bych měla? Vzbudil jste mě,“ zabručela jsem, jakoby to byl hrdelní zločin – možná by měl být.
„Koupím vám velké kafe plné kofeinu,“ nabídl přesvědčivě.
To byla velmi lákavá nabídka, ale byla jsem pořád ještě moc unavená, aby mi sešlo na zdvořilosti: „Za to vzbuzení chci i koláč, jinak se nemáme o čem bavit,“ odsekla jsem a chystala se zavěsit.
„Fajn, jsme domluveni,“ souhlasil Manuel dřív, než jsem to stihla udělat. Překvapeně jsem si znovu přiložila sluchátko k uchu.
„Vy si ze mě neděláte srandu,“ hlesla jsem zděšeně.
„Rozhovor s vámi je zábavný sám o sobě,“ odpověděl se smíchem. „Jul říkala, že jdete ve středu nakupovat, co kdybych se s vámi ve středu sešel, koupil vám kávu a koláč a domluvili jsme podrobnosti?“
„Vy jste v tuhle dobu vzbudil i Jul?“ zeptala jsem se pobouřeně. Co to jen bylo za člověka?!
Zase se zasmál, byl s tím už otravný. „Mluvil jsem s ní včera, ale vážně věříte, že ještě spí?“ Na okamžik se odmlčel – díky Bože za ty dary. „Musím jít, děkuji za podnětný rozhovor. Uvidíme se ve středu. Nashle.“ Vzápětí se ozval vyzváněcí tón.
No nazdar,“ houkla jsem a skopala ze sebe deku – stejně mi pod ní bylo vedro. Byla jsem příliš probuzená na to, abych v nejbližších dvou hodinách usnula, a tak jsem se vydala za Danielem do kuchyně, kde chystal snídani.
„Máš v rodině pořádné cvoky,“ podotkla jsem, když jsem vracela telefon do držáku na stěně.
„Jsem si jistý, že ty taky,“ zakřenil se na mě a já zvedla obočí. Jsem jediná, kdo dnes ráno nemá náladu na vtipy, nebo co?
„Fajn,“ ušklíbla jsem se a sebrala toust, který právě vyskočil z toustovače, a vzápětí jsem ho odhodila na talíř a mávala rukou, abych ochladila spálené prsty. Vážně jsem ocenila, že se Daniel nezačal škodolibě smát, ale přesto byla moje nálada pro dnešní den nenávratně zkažená. „Vysvětli Manuelovi, nebo jak se jmenuje, že na žádnou přednášku nepůjdu.“ Přiložila jsem si prsty ke spánku. „Kruci, bolí mě hlava,“ zahuhlala jsem a začala se šourat do koupelny.
„Proč?“ zavolal za mnou Daniel, a když jsem se otočila, viděla jsem, jak se ke mně naklání přes linku oddělující obývák od kuchyně. „Byla by to pro tebe úžasná příležitost chovat se jako člověk bez mého dozoru, copak tě to neláká?“ komicky zahýbal obočím.
 „Teď už ano.“ O pár kroků jsem se vrátila. „Ale netvrdil jsi ještě před týdnem, že se nemám rozptylovat?“
„Změnil jsem názor,“ připustil a poškrábal se na hlavě, pak ke mně mávl rukou. „Evidentně by ti nějaké to rozptýlení neublížilo.“
Udělala jsem k němu ještě jeden obezřetný krok. „Můžu si najít práci?“ zeptala jsem opatrně.
Narovnal se. „Ne,“ zamítl rázně.
Svěsila jsem ramena. „No jasně,“ zabrblala jsem.
Daniel si povzdechl. „Tino, už jsme o tom mluvili. Nejde o to, že bych tě chtěl držet v domě, jen si nemyslím, že…“
Zvedla jsem ruku dlaní vzhůru. „Dost,“ zarazila jsem ho, „už tak mě bolí hlava.“ Chytila jsem se za čelo. „Nemáš aspirin?“
Zavrtěl hlavou. „Je ti dobře?“
„Vypadám snad na to?!“ vyštěkla jsem a samotnou mě můj tón vyvedl z míry. Podívala jsem se Danielovi do tváře. „Myslím, že bude lepší, když odejdu se svým hlavobolem do pokoje,“ zahuhlala jsem omluvně.
Zbytek dne jsem tam zůstala a modlila se, aby už bylo konečně pondělí.
 
Ve středu v devět dopoledne mě vyzvedla Juliana, jak jsme byly domluvené. Trvalo skoro dvě hodiny, než jsme se dostaly do města, jehož jméno jsem zapomněla okamžik po tom, co mi ho Jul řekla.
Byla jsem perfektně vybavená – měla jsem na sobě oblečení, které nebylo nijak složité, kdyby mě přece jen popadl amok a já si chtěla něco vyzkoušet; obula jsem si tenisky místo sandálů, které mě lákaly, protože sandály prostě nejsou na celodenní pobíhání po obchodním domě to pravé ořechové a v peněžence jsem měla pár dolarů, co jsem si proměnila ještě před odletem, protože jsem si nutně potřebovala dokoupit nějaké věci, které jsem neměla v žádném případě v úmyslu připsat mezi obvyklé položky seznamu věcí, co má Danny koupit.
Juliana komentovala nějakou zprávu z rádia a já koukala z okna, aniž bych jí věnovala skutečnou pozornost. Jenom jsem pochytila, že se to týká hurikánů v Mexickém zálivu. Já tu kromě pár docela obyčejných bouřek zažila jen spalující vedro, takže jsem si připadala od hurikánů stejně daleko jako před rokem. Předpokládala jsem, že za to mohl fakt, že jsem byla dost daleko od pobřeží a počasí navíc ovlivňovalo jezero Pontchartrain.
Čím dál jsme byly od Madisonville, tím lepší jsem měla náladu. Bolest hlavy z neděle sice odezněla stejně nečekaně, jako se objevila, ale pocit klaustrofobie z Danielova malého, útulného domečku přetrvával.
Už po dvou hodinách nakupování, jsem toužila po tom, být zpátky doma. Ne, že by mi vadilo být mezi lidmi, toho jsem si užívala plnými doušky, ale Juliana byla dost neúnavná ve zdolávání dalších a dalších obchodů. Měla jsem pocit, že toho chce stihnout co nejvíc, když pro jednou nemá za zády děti. Protože jinak se ani její proměna z normálního člověka, do nakupovacího maniaka nedala vysvětlit – pořizovala si snad výbavu na celý rok! A to mě ještě ve tři čekalo setkání s Manuelem. Někdy se den prostě nepodaří.
Posunula jsem si kabelku do zadu, aby mi nezavazela, a znuděně se probírala svetry pověšenými na stojanu – přehrnovala jsem ramínka z jedné strany na druhou. Stála jsem asi metr od kabinky, kde si Juliana zkoušela věci, co si v tomhle obchodě vybrala. Když jsem koukla na visačky, bylo mi hned jasné, i jako cizinci, že tyhle věci jsou dost předražené. Ale to nebyl můj problém, já si tu nic nekupovala.
„Tino?“ ozval se zpoza závěsu její hlas.
„Ano?“ houkla jsem, aniž bych spustila oči ze svetrů, vlastně se mi ani nelíbily.
„Můžu se na něco zeptat?“ Nečekala na odpověď a rovnou pokračovala. Kromě dvou znuděných prodavaček u pokladny, byl obchod prázdný. „Jak vám to jde s Dannym?“
Zvedla jsem obočí a dál systematicky posouvala jedno ramínko vedle druhého; když jsem došla na konec stojanu, přešla jsem k dalšímu s tričky. „Dobře, řekla bych,“ odpověděla jsem zamračeně. „Lezeme si na nervy, hádáme se a přivádíme jeden druhého k šílenství.“ Zvlášť když Daniel vynechává dost podstatné maličkosti a je tvrdohlavý jako mezek. „Myslím, že jsme skvělí kamarádi,“ dodala jsem sarkasticky, naklonila hlavu a usmála se na jedno triko s výšivkou. „Co nevidět se sežereme zaživa,“ řekla jsem tiše pro sebe s kyselým úšklebkem.
„Cože?“ houkla nechápavě Juliana. Nemohla mě slyšet, takže patrně reagovala na tu první část. Taky že ano. „Co to blábolíš? Já myslela, jak vám to jde spolu. Jako spolu, chápeš?“
„Ne, nechápu,“ zavrtěla jsem hlavou, i když to za závěsem nemohla vidět. Vzápětí se látka odhrnula a já zírala na Jul v příšerné bílé haleně, která se k ní naprosto nehodila. „Vypadáš jako hippie,“ nakrčila jsem znechuceně nos. A pak jsem ukázala prstem kousek od jejího ramene. „A tady se bude skvěle vyjímat flek od Aliciny dětské výživy.“
Juliana se otočila k zrcadlu a v odrazu jsem viděla, jak se na sebe mračí. „Máš pravdu. Proč jsi se mnou nechodila dřív? Mám skříně plné věcí, které nikdy nenosím.“
Zakřenila jsem se. „Možná to souvisí s tím, že žiju na druhé straně světa?“ nadhodila jsem.
Obrátila se na mě s podivným výrazem. „Teď ale žiješ tady - s mým bratrem,“ vrátila se k původnímu tématu.
Zvedla jsem obočí, rozhovor se mi přestával líbit. „Já s ním nežiju, já u něj bydlím,“ upozornila jsem ji.
„A v tom je rozdíl?“ podivila se.
Zamračila jsem se. „Dost zásadní. Ó můj bože!“ zasténala jsem. „Čekala bych, že ty budeš jediná, koho nebudeme muset přesvědčovat, že spolu nechodíme.“ Sevřela jsem ruce v pěst a snažila se vsugerovat si, že jsem jen chronicky špatně chápající člověk.
„Ne?“ podivila se Juliana. „Tedy, ani teď ne?“
Chvíli jsem na ni koukala s otevřenou pusou a pak jsem divení prostě vzdala, nemělo to cenu, když tak jednoduchou věc nechápe ani Juliana, je to jednoduše marné myslet si, že to budou chápat i ostatní.
„Podívej, Juliano,“ vzdychla jsem a rozhodila rukama, „Daniel je můj fiador, to je všechno. Možná doteď nechápu, co ho vedlo k tomu, aby mi nabídl za ním přijet, ale to nic nemění na tom, že se za pár měsíců vrátím domů a už ho nikdy neuvidím. Konec pohádky. Chápeš?“ zeptala jsem se nakonec stejně jako ona před chvílí.
Složila si ruce na prsou. „Ani trochu. Myslela jsem, že tam u vás nikoho nemáš.“
„Ne, to nemám,“ odvětila jsem dutě a napodobila její postoj, měla jsem nutkání nafouknout tváře jako uražené děcko. Nebavilo mě opakovat pořád dokola, že s Danielem nic nemám.
„Tak, o co jde?“ domáhala se. „Jste oba singl a neříkej mi, že se ti Danny nelíbí - pro tu blonďatou mrchu ho byla škoda. Byl by to perfektní začátek pohádky.“
Ne, opravdu nemělo smysl se divit, byla to prostě zbytečná ztráta energie. „Ok. Daniel je hezký, to uznávám.“ Zatvářila se vítězně. „Ale zaprvé,“ pokračovala jsem hned, „je o dost starší. Za druhé se skoro nemůžeme vystát – naprosto nic romantického. Za třetí,“ vypočítávala jsem, „se nehodlám pouštět do nějakého vztahu, na to mi teď prostě nezbývá dost sil a nakonec, neber to zle, ale Danny prostě není můj typ.“ Zhluboka jsem se nadechla, protože jsem to ze sebe vysypala tak rychle, jak jen jsem stíhala vyslovovat.
Juliana se tvářila trochu otřeseně, ale přikývla. „Pochopila jsem.“
„Skvěle,“ zazubila jsem se na ni. „Rychle si sundej tu košili, než tě v ní uvidí ještě někdo další,“ doporučila jsem jí polohlasem.
 
S Manuelem jsme se sešli v jedné z kaváren, které byla součástí obchodního domu.
Byl vysoký, snědý, tak přibližně stejně starý jako Juliana. Měl tmavé, krátké vlasy, knírek, který mu neslušel, a byl celý šťastný, že nás vidí. Rozhodně nevypadal jako Frankův bratr. Dost netaktně jsem se zeptala a dostala jednoduše složitou odpověď. Frankova máma se na výšce zamilovala do jednoho studenta z Německa, který zmizel, sotva se Frank narodil a ona si pak během roku vzala Manuelova otce, kterému povila další tři děti. Hezká rodinná historka, ale na potkání bych ji asi nevykládala. A taky jsem začala uvažovat, jestli tu do žen nedopují nějaké prášky na plodnost. Kam se podělo staré dobré – dvě děti a dost?
Než jsem se stihla rozkoukat, vymámil ze mě Manuel slib, že na tu stupidní přednášku přijdu, a už jsem seděla s Julianou v autě.
Byly jsme domluvené, že mě vysadí u Danielovy ordinace a pojede pro děti – Dannyho máma bydlela v Mandeville, stejně jako Juliana a Samuel. Daniel se do Madisonville odstěhoval až po svatbě s Meredith, když si tam koupili dům.
Tentokrát byly vstupní dveře ordinace dokořán, takže jsem nemusela zvonit. Ale už metr od prahu jsem cítila specifický pach chlupatých zvířat, která mi čas od času sloužily jako doplněk potravy.
Zhluboka jsem se nadechla a koncentrovala se na svou člověčí půlku – dělalo mi větší problémy odolat zvířatům než lidem. Vůči lidem jsem měla i morální zábrány, ale co se týče zvířat, zvítězil prostě pud sebezáchovy. Bylo to nechutné, ale už mi došlo, že hroutit se z toho mi nepomůže a nic jiného než pít krev mi stejně nezbývá, tak proč si dělat násilí a zabývat se tím? Měla jsem i tak dost starostí, které trápily mou hlavinku.
Čekárna rozhodně nebyla tak prázdná jako minule. Seděly tam dvě ženy s malými plemeny psů usazenými na zemi vedle nohy a jeden starší pán s šedivou kočkou s modrýma očima na klíně. Doteď si nejsem jistá, jestli psi vrčeli na mě, nebo na tu kočku.
Pozdravila jsem a s evidentním zjištěním, že tu budu čekat ještě nejmíň hodinu, než bude Danny hotov, jsem se vydala k jedné ze židlí.
Najednou mi někdo zastoupil cestu a já zmateně zastavila. Neměla bych být překvapená její přítomností tady, ale byla jsem. Sylvie.
Opovržlivě mě sjela pohledem od hlavy k patě a pak nakrčila nos. „Vy jste ještě tady?“ sykla znechuceně.
„Vy taky,“ odvětila jsem a sladce jsem se usmála, nemohla jsem si pomoct.
Můj melír byl už řádně odrostlý, tváře jsem měla od podzimu a velmi náročné zimy stále lehce propadlé a s make-upem jsem to dnes taky zrovna nepřeháněla. Neměla jsem ponětí, jak vypadá Meredith, ale jestli zdědila alespoň procento z ní, nemohla vypadat hůř než já po nakupovacím dnu s Julianou.
Ze dveří, za kterými jsem předpokládala samotnou ordinaci, vyšel Daniel a lehce se na mě usmál přes Sylviino rameno. „Ahoj, Tino.“
Viděla jsem ho, ale vůbec jsem ho necítila – stejně jako když jsem přijela. Zajímalo by mě, jak to dělal, protože i doma, když jsme se oba schválně kontrolovali, jsem z něj cítila alespoň kousíček vlka. Teď jakoby uvnitř něj nebyl. Jako bych se dívala na Daniela Sulinu, jakým by byl bez té kletby - usměvavý a stoprocentně lidský veterinář.
„Ahoj, Danny,“ zakřenila jsem se a najednou na sobě cítila všechny pohledy. Rozhodně to nebylo jen tím, že jsem byla vlkodlak a byla jsem na tyhle věci tak nějak citlivější – oni mě doslova propalovali pohledem.
„Mám ještě práci,“ upozornil mě, jakoby to nebylo na první pohled jasné. Sylvie mi konečně ustoupila z výhledu, takže jsem Daniela uviděla celého. Měl na sobě bílé kalhoty, jako nosívají doktoři a bílé tričko s límečkem. Jen jsem lehce stiskla rty. Už jsem si docela zvykla na představu jeho v tomhle oblečení, protože jsem ho co chvíli prala, nebo žehlila. To člověku prostě utkví.
„Já vím,“ sklonila jsem hlavu, abych skryla úsměv. Až potom jsem vzhlédla. „Počkám,“ ujistila jsem ho a nejistě mávla rukama k židlím.
Mírně kývl hlavou na souhlas a otočil hlavu na starší paní se zuřivě ňafajícím bišonkem. „Paní Stewartová,“ oslovil ji, načež na mě přestala zírat a i se svým psíkem se vydala za ním, ale ještě se ohlédla. Zahlédla jsem, jak Danny nepatrně protočil panenky, než se za ním a tou paní zavřely bílé dveře.
Odkašlala jsem si, jednak proto, abych se nezasmála a taky proto, abych uvolnila sevřené hrdlo. Bylo to směšné a tísnivé zároveň. Znovu se mi vybavil rozhovor s Jul. To je vážně tak divné, že spolu dva dospělí lidé opačného pohlaví bydlí a sdílí myšlenky a přitom spolu nespí? Jak ochotná jsem ve vztahu s Danielem zajít, jsem si vyjasnila už před dvěma měsíci a byla jsem odhodlaná se tím řídit. Jenomže moje rozhodnutí asi nešlo vyvěsit na nástěnku.
Rezignovaně jsem si povzdechla a sedla jsem si na jednu ze židlí, která stála skoro v rohu. Složila jsem si ruce do klína, nahrbila ramena a snažila se přijít na to, jak to Danny dělá, že ho necítím. Nejdřív jsem se na to snažila přijít selským rozumem a pak se začala namáhat se vzpomínáním na příšerné popisky vlkodlačích dovedností v papírech, co jsem od něj dostala, a pokoušela se vymyslet nějaký, alespoň teoretický postup.
Přemýšlivě jsem si okusovala ret a luskala nehty o sebe i po tom, co odešel i pán s kočkou a paní se šarpejem.
Zvedla jsem oči právě v čas, aby přistihla Sylvii, jak si mě zmateně měří, i když ústa měla stále nesouhlasně našpulená. Když si všimla, že se na ni dívám, rychle sklopila pohled ke klávesnici a zuřivě něco psala do počítače.
„O čem tak usilovně přemýšlíš, Tino?“ zeptal se pobaveně Daniel - stál ležérně opřený o rám dveří, ruce zkřížené na prsou, skoro jsem se ho lekla.
Zadívala jsem se mu do očí a poprvé mě napadlo, že nemám naprosto ponětí, co se za nimi skrývá. Měl milý pohled a krásné oči, jenomže způsob, jakým je mhouřil, vrásky v koutcích – to nebyly oči šťastného a spokojeného člověka, jakým pro lidi, kterým ošetřoval zvířata, byl. Zvláštní, vždycky jsem alespoň nepatrně cítila jeho náladu a okamžitě jsem věděla, když bylo něco špatně. Ale dnes jakoby někdo vypnul proud. Dělal to schválně? Zkoušel mě? Nebo bylo něco špatně se mnou?
„Řeknu ti to později,“ zavrtěla jsem hlavou a podívala se jinam. I když bych moc chtěla, nemohla jsem se ho před Sylvií zeptat, proč necítím žádnou jeho emoci, nebo energii na tři metry daleko. Ta si pohoršeně odfrkla, což mě zmátlo. Řekla jsem snad něco nevhodného?
Vyměnila jsem si pohled s Danielem, ale než jsem stihla z jeho téměř nepostřehnutelně nasupeného obličeje vyčíst souvislost, objevila se ve dveřích mladá žena lehce při těle s králíkem v přepravce. Já poznám králíka, když ho cítím. Nasucho jsem polkla a zavřela oči. Chtěli jsme jít s Dannym na lov dnes a nebyl to úplně nejlepší nápad, ale já jsem na tom byla se sebeovládáním už daleko líp.
Zvedla jsem hlavu, usmála se a lehce zavrtěla hlavou. Věděla jsem, že Danny pozoruje moji reakci. Pochybovala jsem, že třeba i Sylvie si mého zaváhaní všimla.
„Tak jsem tu,“ zafuněla ta žena, jakoby celou cestu sem utíkala.
„Pojď dál, Tammy,“ pobídl ji Daniel s radostným úsměvem. Pochybovala jsem, že má takovou radost ze mě, i když u něj jeden opravdu nikdy neví. Touhle zbytečnou úvahou jsem strávila celou čtvrt hodinu, než se Tammy, jak jí říkal, objevila ve dveřích s králíkem a nějakým papírem a krabičkou v ruce.
Podala to Sylvii. „Paní Cameronová, prosím.“
Opsala si něco z krabičky a pak soustředěně pročítala papír. Nakrčila nos, stejně jako když jsem vešla já.
„Na tohle je lepší mannitol,“ podotkla důležitě a nedůvěřivě se podívala na obal krabičky.
Tammy na chvíli ztuhla a nevěděla, co odpovědět. Danny se zjevil v čekárně a já jsem věděla, že tam je, aniž bych se dívala jeho směrem. Najednou jsem ho cítila dost jasně na to, abych věděla, že zuří. Králík v přepravce začal vyvádět a snažil se utéct, mlátil s sebou o plastové stěny a zuřivě lapal po dechu - s takovou se zabije sám, aniž by se mu Danny skutečně snažil ublížit.
Vyskočila jsem na nohy, než jsem si to stihla uvědomit. „A já si myslím, že je lepší Daniel na to, aby to posoudil, když to on je tu veterinář,“ vyhrkla jsem bez přemýšlení a naštvaně probodla Sylvii pohledem. Nedivila jsem se, že je z ní Daniel na prášky.
„Co si to dovolujete?!“ vyštěkla pobouřeně.
Zamračila jsem se na ni. „Dovoluji si říct pravdu, protože je mi naprosto jedno, co si o mně myslíte!“ odsekla jsem.
„Tino, prosím,“ vzdychl Daniel. Otočila jsem se na něj. On už nebyl naštvaný, to já. „Martino!“ zopakoval poněkud rázněji. „Nepleť se do toho.“
„Proč?!“ zvolala jsem pobouřeně. Měla jsem přece pravdu, ne? A navíc já jsem tu byla ta, na které si nakonec svou zlost na Sylvii vylije. Chtěli jsme jít lovit, ve vlčí podobě schytám jeho emoce ještě víc než v té lidské a navíc budu slyšet i jeho myšlenky.
Zhluboka se nadechl a prsty si sevřel kořen nosu. „Protože tě o to prosím,“ odpověděl unaveně.
„Fajn,“ houkla jsem a zkřížila ruce na prsou. Nebyla jsem ráda, že mě tak odbyl a ani se mi nelíbila nastalá situace.
Sylvie si odfrkla a já se na ni otočila. Neměla jsem tu ženskou ráda a nepotřebovala jsem k tomu ani vědět, jak se chová k Dannymu.
„Wow, za chvilku začne štěkat,“ ušklíbla se a obdařila ho opravdu zvláštním pohledem, jako kdyby za jejími slovy bylo víc. Sice bylo, ale o tom ona neměla potuchy. Neměla by mít. Pohlédla jsem na Daniela, taky se tvářil zmateně.
„Co to má znamenat, Sylvie?“ zeptal se nakonec nechápavě.
„Myslím, že odpověď znáš, Danieli,“ pronesla znechuceně a odešla do jedné z vedlejších místností. Moc jsem toho z ní nezahlédla, protože hned zavřela dveře, ale zářila odtamtud bílá barva a tipovala bych, že ten pokoj neměl víc jak sedm metrů čtverečních, takže mohl být tak poloviční od pokoje, ve kterém jsem spávala u Daniela.
Když jsem se otočila zpátky, obcházel už Daniel stůl, aby si sedl na Sylviino místo. Vypadal pořádně naštvaně, ale dusil to v sobě natolik, aby svůj vztek nevyjadřoval jinak než výrazem v obličeji, takže se králík uklidnil. Konečně.
„Ukaž, Tammy, já ti to zapíšu,“ řekl tiše, přísně kontrolovaným hlasem a natáhl k ní ruku. Trochu zmateně mu podala věci, které předtím dávala Sylvii. Něco opsal z papíru a něco z krabičky a oboje jí vrátil. „Stav se tu v pondělí, ano?“
„Samozřejmě,“ přikývla. „Měj se a díky,“ rozloučila se, střelila po mně docela zmateným pohledem a pak odešla.
Daniel si složil hlavu do dlaní. „Proč jsi to říkala, Tino?“
„To zvíře děsně vyvádělo, musela jsem něco říct,“ odpověděla jsem omluvně.
Stáhl trochu ruce a podíval se na mě. Chvíli si mě měřil a napětí kolem jeho očí povolilo. „Díky.“
Usmála jsem se. Byla jsem ráda, že z toho nebude hádka. „Není zač,“ přikývla jsem. „Můžu pro tebe ještě něco udělat?“
„Smazat osm let mého manželství a počkat, až tu uklidím a zamknu…“
Dveře, za kterými zmizela Sylvie, se otevřely a ona vyšla evidentně připravená odejít úplně – s velkou kabelkou přes rameno a v nepohodlných botách na vysokém podpatku, které předtím neměla.
Daniel zvedl obočí. „Chystáš se někam?“ syknul podrážděně.
Nakrčila nos. „Je tu nějak přeplněno.“ Přeletěla jsem očima prázdnou čekárnu.
Danny vstal. „O co ti jde, Sylvie?“ obořil se na ni a já zacouvala z dosahu. Tohle nebyl můj boj a pletla jsem se do toho už víc, než bylo zdravé. „Začíná to být neúnosné! Jestli ti vadí, že jsme se s Meredith rozešli, tak si to vyřeš s ní, protože to ona podala žádost o rozvod!“
Začínala jsem v tom mít zmatek, ona přece podvedla jeho, ne? Automaticky jsem předpokládala, že rozvod chtěl on.
„Moje holčička pro tebe byla příliš dobrá,“ pronesla Sylvie chladně. „Rozmysli si, co říkáš, Danieli, v tomhle okrese neseženeš do laboratoře nikoho, kdo by byl ochotný ti ještě navíc dělat asistenta,“ pohodila hlavou a odkráčela s hlavou hrdě vztyčenou. Už jsem se nedivila, že je Daniel věčně nepochopitelně protivný – tohle by zamávalo s každým.
„Nombre de Dios!“ zasténal Daniel a já se po něm otočila. Španělština, že by?
„Vážně milá osoba, tahle Sylvie,“ poznamenala jsem polohlasem.
Zvedl prst. „Teď ne, Tino. Jestli nevíš, jak vést biochemickou laboratoř, tak prosím tě nic neříkej.“
To sice nevím,“ zabručela jsem si pro sebe, „ale mám z biologie i chemie maturitu. Jenže to tě určitě nezajímá.“ Zvedla jsem obě ruce. „Mlčím,“ ujistila jsem ho. „Chceš pomoct s úklidem?“
„Ne!“ odsekl. „A nemluv na mě tím svým jazykem, když ti nerozumím!“
Jen jsem pokrčila rameny. Měl právo být naštvaný, já na jeho místě bych byla taky, a když ho nebudu zbytečně dráždit, možná ho to do večera přejde… Hm, ne.
Zavřel se v ordinaci a já se hroutila na jednu ze židlí. Byla to otrava. Julianě by zabralo maximálně dvacet minut, kdyby mě hodila domů a nenechávala by mě tady u něj. Já jí věnovala celý den, obětovala se na nákupy a teď mám na krku jejího vytočeného bratra. To není fér.
Daniel najednou prošel kolem mě s nějakou plastovou krabičkou v ruce a zmizel v místnosti, kam předtím odešla Sylvie. Za chvíli se ozvala dutá rána. Rychle jsem přešla ke dveřím.
„Co se děje?“ zeptala jsem se obezřetně. Oběma rukama se opíral o malou skříňku, kterou jsem pokládala za ledničku, a zhluboka dýchal.
Vybavení té místnosti trochu připomínalo nedokončenou kuchyňskou linku bez standardních spotřebičů. Připomnělo mi to laboratoře ve škole. Na policích stály lahvičky s různobarevnými tekutinami a pod nimi stály asi tři přístroje, jejichž vzhled moc nepřibližoval jejich funkci, prostě jen plastové krabice s displeji. Nemusela jsem být Sherlock Holmes, aby mi došlo, co je to zač. Sylviino pracoviště…
„Mrcha!“ zasyčel a praštil dlaní do víka lednice.
Vykročila jsem k němu. „Co se děje, Danieli?“ zopakovala jsem svou otázku a doufala jsem, že konečně dostanu odpověď. Zvedl ke mně hlavu a já viděla, že jeho oči nemají obvyklý tvar, ani barvu. Ještě jsem neviděla, že by nad sebou Daniel do takové míry ztratil kontrolu – to byla moje specialita jako nováčka. „Fajn,“ řekla jsem opatrně, „co kdyby sis sedl a zkusil se uklidnit?“ navrhla jsem.
„Nemám čas se uklidňovat, Tino,“ odsekl a probodl mě vážně děsivým pohledem. Neustoupila jsem, ale stálo mě to opravdu hodně sebeovládání. „Sylvie tu nechala rozdělanou práci, kterou za ni budu muset dodělat, chápeš?“
Rozhlédla jsem se a všimla si stojanu se zkumavkami. „Co s tím musíš udělat?“ kývla jsem na to bradou.
Zamračil se a z hrdla se mu vydralo tiché zavrčení. „Přelít, zředit destilovanou vodou, zazátkovat a označit. Je to nejmíň půl hodiny práce navíc!“
„Dobře, dobře,“ uklidňovala jsem ho. Tohle nebylo nic složitého. „To bych zvládla, běž si udělat svoji práci a já udělám tohle, ano?“ zeptala jsem se nakonec nejistě.
„Co? Tys to snad někdy dělala?“
Protočila jsem panenky. „Proboha, vystudovala jsem chemickou průmyslovou školu, Danieli. Chceš snad pomoct, ne?“
Chvíli na mě koukal a jeho oči nabíraly normální tvar i barvu. „Dobře,“ řekl nakonec dutě, jako kdyby byl omráčený. Zatočil se na místě dokola, trochu zmatený a pak začal ze skříněk vytahovat krabice s nádobím. „Sem to přelij. Tady máš destilovanou vodu. Pipety. Zátky. Štítky jenom přelep z těch zkumavek.“ Podíval se na mě a přimhouřil oči. „Vážně to zvládneš?“ Jenom jsem si povzdechla. „Ok. Jenom prosím tě nic nerozbij.“ A nechal mě tam samotnou. Tolik důvěry…
Nevím, kde vzal Danny tu půl hodinu, já to měla za dvacet minut i uklizené a dvakrát překontrolované.
„Hotovo!“ zahlásila jsem a opřela se o rám dveří jeho ordinace.
„Opravdu?“ podivil se.
Zamračila jsem se. „Můžeš si to zkontrolovat.“ Udělal to, čímž mě maličko urazil, ale jeho úsměv, co mi potom věnoval a který sliboval klidný večer, mi za to stál.
„Děkuju, Tino.“
„Není zač,“ kývla jsem blahosklonně hlavou. Zvládl by to každý trotl, ale proč mu to připomínat? „Půjdeme už domů?“
Zasmál se. „Ano,“ souhlasil.
„Halóó?“ ozval se z čekárny ženský hlas. „Je tu někdo? Danny?“
„Ale né!“ zasténala jsem. Nikam se nejde.
„Jsem tady, Suze!“ zavolal Danny zpátky a obešel mě, aby se mohl dostat ke dveřím. „Co tu děláš?“ Nebyla to zrovna zdvořilá otázka.
Ta žena se zasmála. „Taky tě zdravím. Potřebuju tvé odborné znalosti.“
„Vy snad nemáte stálou pracovní dobu? Víš, kolik je hodin? Já už chtěl jít domů.“ Tímhle škádlivým tónem na mě nikdy nemluvil. Začínala jsem být zvědavá.
Vykoukla jsem zpoza dveří a kromě Danielových zad jsem uviděla i vysokou hnědovlásku s vlasy staženými do ohonu a jemným obličejem. Měla černý kalhotový kostým a já nechápala, proč v tomhle úděsném vedru nosí sako.
Nevšimla si mě, byla příliš zaujatá Danielem. Byla tak v jeho věku, možná o pár let mladší a moc hezká.
Pokrčila rameny. „Jsi prostě nejlepší,“ zazubila se, pak udělala obličej. „Přece víš, že zločin nikdy nespí.“
„Ale já ano,“ zasmál se Danny a zkřížil ruce na prsou. „Tak o co jde? Podařilo se ti Sama konečně zastřelit?“
Dala si ruce v bok a odhalila tak pistoli připevněnou v pouzdře na boku i s policejním odznakem. Už jsem to sako chápala, ale na klidu mi to nepřidalo.
„Bohužel ještě ne,“ ušklíbla se. „Ale brzo se určitě neovládnu, ostatně znáš ho – tvůj malý bratr leze na nervy každému.“
Daniel se znovu zasmál. „Tak co ode mě potřebuješ?“
Najednou se podívala přímo na mě a veselé jiskřičky z očí jí zmizely, její tvář byla obezřetně neutrální. „Nevěděla jsem, že máš návštěvu,“ podotkla patrně k Danielovi, ale nespouštěla ze mě pohled. Opravdu to znervózňuje, když vás propaluje pohledem někdo, kdo má u pasu zbraň.
Daniel se na mě otočil. Vypadal trochu překvapeně, že mě vidí, jakoby zapomněl, že tam jsem. To taky potěší, mimochodem.
„Jo, to je Martina. Ona teď u mě bydlí,“ upřesnil. „Tino, to je Susannah Terry,“ představil nás.
„Ráda tě poznávám,“ kývla jsem zdvořile hlavou.
„Já taky,“ odpověděla odměřeně a pak se otočila k Danielovi. „Našli jsme psa, můžeš mi zjistit, jestli něčí není? Nemá obojek.“
Pokrčil rameny. „Těžko, jestli nemá identifikační čip, ale můžu to zkusit. Kde ho máš?“
„V autě, mám ho přinést?“
Ušklíbl se. „Ani já nejsem tak dobrý, abych ho zvládl prohlédnout na dálku.“
„Haha,“ houkla a zase vyšla ven.
„Danieli, ona má zbraň,“ sykla jsem ostražitě ze svého místečka mezi dveřmi do laboratoře.
Stiskl rty, aby se nezasmál. „Je to detektiv, Tino, oni mívají zbraně. A nestřílí po civilistech, věř mi.“
Ozval se cvakot drápků po linoleu a my se podívali ke dveřím. Susannah u nohy stál nějaký podivný kříženec mezi jezevčíkem a čivavou.
„Co to je?“ nakrčil Daniel nos.
Zakabonila se. „To je pes,“ poučila ho. „A jestli ničí není, tak si ho nechám, tak ho laskavě neurážej. Vždyť je tak sladký.“ To byla asi věc vkusu.
„No jistě,“ houkl. „Vem tu nestvůru vedle,“ pobídl ji, ale i já jsem slyšela, že si z ní dělá legraci. A taky jsem si všimla, že ho už zase necítím. Pes, jak ho nazvala Susannah, mě probodl ustrašeným pohledem a pak se kolíbavě vydal za ní do ordinace.
„Měli byste si se Samuelem přestat hrát na náhradní rodiče všech zvířat, co najdete při vyšetřování. Ta jeho kočičí bestie je horší než brutální Nikita,“ slyšela jsem Daniela.
„Samantha je taková jenom na tebe,“ podotkla se smíchem Susannah.
„Ta odporná kočka mě totiž prokoukla.“
„Zlá kočka,“ smála se.
Jéje, proč si nikdo nemyslí, že Daniel chodí se Suze? Rozhodně to mezi nimi jiskřilo. Mezi náma dvěma jiskřilo tak akorát velký kulový.
„Nic,“ řekl Daniel vesele. „Je tvůj, dokud se o něj nějaký nezodpovědný majitel nepřihlásí. Gratuluju.“
„Vážně?“ zvolala nadšeně Susannah. „Ty jsi skvělý, Danny!“
„Řekni to každému, koho potkáš,“ pobídl ji.
„Udělám to,“ souhlasila.
Opírala jsem se v laboratoři o linku s rukama zkříženýma na prsou a připadala si jako nechtěný svědek něčeho nechutně romantického. Opravdu bych tu nejradši nebyla…
 
Leželi jsme s Danielem na palouku v jednom z mnoha meandrů řeky Mississippi a pozorovali, jak se měsíc odráží na hladině. Brzy bude úplněk. Na to, jak dlouhé bylo dnes odpoledne, jsme nakonec strávili příjemný večer a lov se vydařil. Susannah evidentně zlepšila Dannymu náladu natolik, aby zapomněl na to, jak ho rozčílila Sylvie.
Je tu hezky, co?‘ poznamenal najednou a já k němu otočila hlavu, vlastně jsem ji jen přesunula na tlapách tak, abych na něj viděla. Byla jsem moc líná na to, abych ji zvedala.
Hm,‘ houkla jsem neurčitě a znuděně přivřela oči.
Daniel se zvedl na nohy, stoupl si přede mě a díval se na mě z vrchu. ‚No tak, Tino. Voda, Měsíc, hvězdičky… Neříkej, že na tebe ta romantika nepůsobí!
Podívala jsem se na něj nahoru, jestli to myslí vážně, a pak otráveně protočila panenky. ‚Měl by sis najít nějakou holku, Danny, evidentně ti to leze na mozek.
Ještě mi řekni, kde nějakou najít?‘ Zíral mi do očí, jako kdyby mi chtěl vyhledět do hlavy díru.
Znovu jsem položila hlavu na nohy a vyhnula se tak jeho pohledu. ‚Třeba Susannah s tebou očividně flirtovala. Je hezká, vypadá mile, přibližně ve tvém věku – ideální adeptka. Pozvi ji na rande,‘ pobídla jsem ho nezaujatě a zavřela oči.
Z nějakého důvodu to Daniela pobavilo. ‚Možná flirtovala, ale Suze dělá holku mýmu bráchovi, takže zvát ji na rande by nebylo tak docela košér.‘
Něco na té formulaci bylo špatně. Pravděpodobně jsem to špatně pochopila, i když něco moc divného na tom nebylo.
Dělá?‘ zeptala jsem se obezřetně. Jo, to bylo to divné v té větě.
Danny pokrčil přední nohy, takže se svým čumákem skoro dotkl toho mého. Cukla jsem s sebou do zadu. ‚Jsme stejně divní, jako každá jiná průměrná americká rodina, Tino,‘ upozornil mě zase s mírným pobavením v pozadí.
Ale copak tohle byla odpověď na moji otázku?
Aha,‘ houkla jsem zmateně a vyhoupla se na nohy, otočila jsem se k němu zády.
Chceš už jít?
Otřásla jsem se, abych z kožichu vytřásla nepořádek. ‚Chce se mi spát,‘ zamumlala jsem vyhýbavě a rozběhla se zpátky k Madisonville.
Daniel mě dohnal, ani mu to nedalo moc práce. Účinky pravidelného běhání se projevují zatraceně pomalu. ‚Počkej,‘ houkl a srovnal se mnou krok.
Co?
Volala mi máma,‘ začal
Zmateně jsem se zastavila ‚Volala ti moje máma? Cože?
Nechápavě se na mě podíval. ‚Ne, volala mi moje.‘
Znovu jsem se dala do kroku, nějak jsem ztratila zájem. ‚Tak proč mi to říkáš? Chceš mi snad začít hlásit i to, jak často chodíš na záchod?
Proč jsi podrážděná, Martino?‘ podivil se Daniel.
Nevím,‘ odsekla jsem. Možná proto, že jsem si zase jednou uvědomila, že sem nepatřím a jsem tu jen na návštěvě na dobu určitou. Někde jinde na mě čekal můj vlastní život, který jsem musela žít.
Víš, že to tak není.
Probodla jsem ho zlobným pohledem. ‚Nečti mi myšlenky!‘ obořila jsem se na něj. ‚Radši mi řekni, kdy se budu moct vrátit domů. Zatím na sobě nevidím žádné zlepšení ve zvládání svého vlka a to už jsem tu skoro tři měsíce!
Ale já je vidím,‘ odpověděl netrpělivě. ‚A domů se vrátíš, až budeš představena smečce.‘
A to bude kdy?‘ domáhala jsem se.
Až na to budeš připravená,‘ odbyl mě. ‚Nejlíp si to nacvičíš mezi lidmi,‘ navázal téměř ledabyle. ‚Na konci léta moji rodiče vždycky pořádali zahradní oslavu, loni z toho sešlo… kvůli tátovi,‘ – nepatrně zaváhal, přece jenom to nebylo tak dlouho, co jeho otec zemřel – ‚ale máma je letos odhodlaná tu tradici obnovit a spojila to s oslavou narozenin dvojčat. Máš přijít se mnou.‘
Znovu jsem se zastavila. ‚Tvoje matka pořádá zahradní párty a já mám přijít s tebou? Proč? Vždyť mě vůbec nezná!‘ ohradila jsem se.
Danny se ke mně vrátil, patrně jenom proto, aby mi věnoval unavený pohled. ‚Právě proto, Tino. Nemůžeš čekat, že moje rodina jen tak přejde, že se mnou někdo žije, víš?
Jenomže já s tebou nežiju, já s tebou bydlím,‘ upozornila jsem ho.
Podrážděně zafuněl. Je opravdu dost divné, když se vlk chová jako člověk. ‚Zkus ten zásadní rozdíl vysvětlit mým sourozencům a matce, Martino. Já to zkouším už deset týdnů!
Fajn, dokážeme jednou pro vždycky všem tvým známým, že spolu nic nemáme. Kdy že to je?
Za dva týdny. Poslední sobotu v srpnu.‘ Jeho myšlenky byly doprovázené stejnou mrzutostí, která postihla před půl hodinou mě.
Nádhera. Příští týden v pátek je ta pitomá přednáška a týden na to oslava narozenin tvých sester. Nebudu najednou těmi lidmi nějak předávkovaná?‘ Přidala jsem do kroku, protože k Madisonville to bylo ještě pár mil a já toužila už jen po sprše a posteli. A po tichu ve své hlavě.
Já už opravdu nevím, co chceš, Tino,‘ postěžoval si Daniel. ‚Jednou se ti nelíbí, že jsi pořád zavřená v domě, a pak se ti zas nelíbí, když máš chodit ven.‘
Chci spoustu věcí, Danieli, bohužel mi ani jednu z nich nemůžeš splnit.
Ne, opravdu jsem se nedivila, že se mnou následující týden téměř nepromluvil. Já bych se sebou taky nemluvila a to jsem, myslím, míň paličatá, než on.
NEJNOVĚJŠÍ KAPITOLY:
1. - 5. kapitola VSK
(15. 4. 2015)
Musíte hledat, ale jsou t

9. kapitola SDG 
(7. 2. 2015)
Oblíbené stránky
Něco jako dvojče blog. Múžete si vybrat, nové kapitoly budou stejné tady i tam.
Fanfiction a jiné...

 
On autor byl vůl a překladatel není, rozumíte, proto to tak je.

- Jan Werich -
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one