Zdravím Vás,
ať už jste sem zavítali z webovky veilofmystery, která začala blbnout, nebo jste noví čtenáři. Na tomhle blogu najdete několik povídek, ať už s tématikou z těch starších Twilight fanfiction nebo novějších fantasy originálních nebo polooriginálních příběhů. Ať už je to jakkoli - vítejte a dobře se bavte!

Vaše Hollis
Pořád jsem cítila Dannyho dotyky a ústa. Když jsem zavřela oči, přehrával se mi ten večer pořád a pořád dokola, a když jsem nechala svoji fantazii poskočit dál, dokázala jsem si představit to ráno, které by následovalo, kdyby Rose nepřišla a nevyrušila nás. Ráno, kdy by mě Danny objal zezadu kolem pasu, jako to dělával teď, a něco by mi zašeptal do vlasů. Bylo by to první ráno z mnoha takových. První ráno konce nás obou. Ráno, které nikdy nesmím dovolit, aby se uskutečnilo.
Povzdechla jsem si a sesula se na plochý, rovný kámen, který jsem našla míle daleko od místa, kam jsme s Dannym obvykle chodili, o což samozřejmě šlo. Viděla jsem odsud horizont, na kterém proti zapadajícímu slunci vystupovaly černé stromy. Bylo tu krásně. Bylo tu ticho. A byla jsem tu jen já a mé myšlenky.
Bylo toho hodně k přemýšlení.
Danny se teď stáhl, nenaléhal na mě, abychom to řešili, přestože jsem věděla, že chce, že jenom marně hledá slova, kterými by začal, aniž by se to ještě víc pokazilo. Ale viděla jsem, že ví, že z toho, co bylo, se nedá nic zachránit. Ničilo mě, když jsem - za jeho zoufalými úsměvy; cudnými, letmými polibky na veřejnosti, kterými mě častoval už před svatbou, přestože nikdy nezacházel dál; a tichým mírem v ložnici, kdy mě kolíbal v náručí do spánku - viděla, že je připravený začít docela od začátku, úplně znova.
Protože on mě miloval. Miloval mě víc, než jsem si dokázala přiznat a uvědomit kdykoli předtím. Miloval mě tak, že jsem nebyla schopná to snést a cítila se provinile pokaždé, když jsem zachytila jeho pohled. Cítila jsem se hrozně a hrdlo se mi svíralo zoufalstvím a znechucením ze sebe samé, protože jsem ho nemilovala.
A protože jsem v hloubi duše chtěla být sobec. Chtěla jsem události sobotního večera dotáhnout do konce. Chtěla jsem si obléct tu bílou košilku od Juliany a nechat ho, aby mě připravil o panenství. Byla jsem připravená. Na tohle. Ale ne na ten zbytek. Ne na to, že to bude on a následky, které to sebou neslo. Přestože jsem mu důvěřovala víc než sama sobě, přestože bych za něj položila život, přestože jsem po něm toužila prakticky každou minutu každého dne. Protože on byl můj kamarád – nejlepší kamarád. Ne milenec. Ne manžel. Ne láska.
Nejlepší kamarád.
Přála jsem si, aby teď vlčice ovládla naše tělo, aby mě na chvíli zbavila vědomí. Jenomže ona byla sadistka - nebo taky ta nejlepší parťačka na světě, jak se to vezme - a nechala mě v tom. Nechala mě prožít každou vteřinu téhle agónie osobně a při plném vědomí.
Hlavu jsem měla položenou na předních tlapách, které jsem měla natažené před sebou, a dívala se apaticky na Měsíc. Byl krásný. Přesně takový, jak ho popisují v knížkách, přestože tak nakonec ve skutečnosti nikdy nevypadá – byl stříbrný s jasně patrnými stíny kráterů. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči, jak stoupal nad stromy.
Zírala jsem na něj jako uhranutá, čas i okolní svět přestali existovat.
A potom jsem ucítila tlak, jak se vlčí vědomí dralo dopředu. Jenomže někde v půli cesty zastavilo a zůstalo tak. Vlčice teď nebyla v pozadí, byla tu se mnou. Dívaly jsme se na měsíc společně, obě na stejné úrovni. Nebylo to pohodlné – svoji hlavu jsem podvědomě chtěla pro sebe celou, nebo vůbec, ale nesnažila jsem se ustoupit anebo vlčici zatlačit zpátky. Nebylo to pohodlné, ale bylo to příjemné.
Nedokázala jsem jí číst myšlenky tak jako Dannymu. Nebo možná přesně tak jako Dannymu, jenom mi nechtěla nic ukázat a mlčela.
Až když Měsíc zapadl za obzor a nebe začalo šednout, zachytila jsem lehké záchvěvy jejích emocí a pochopila, jak moc jsme propojené. Já si jejího života nevšímala, zato ona ten můj sledovala nepřetržitě. Chápala mě a soucítila se mnou. Přesto její nejjasnější myšlenky i emoce patřily Danielovi. Nechtěla, abych mu ublížila a obávala se, stejně jako já, že ať udělám cokoli, přesto ničeho jiného nedosáhnu.
Ať se stane cokoli – Danny bude trpět.
 
Přestože jsem vyrazila domů, sotva začalo svítat, bylo už docela světlo, když jsem otevírala zadní dveře. Byla jsem pryč celou noc a to jsem Dannymu odpoledne řekla, že se jdu jen proběhnout.
„Kdes byla?“ ozval se odněkud jeho chladný, unavený hlas a já sebou trhla.
Rozhlédla jsem se a viděla, že sedí v obýváku – zády rovnými jako pravítko otočený ke mně.
Udělala jsem krok jeho směrem. „Dívala jsem se na Měsíc,“ pokrčila jsem omluvně rameny.
„Mm – hmmm,“ protáhl, v hlase pořád to podivné ostří. „Dívala ses na Měsíc,“ opakoval po mně. Na chvíli se odmlčel a díval se před sebe. Nakonec se na mě otočil a v očích mu blýskal hněv, přestože hlas měl pořád relativně klidný. „A ani na vteřinu tě nenapadlo, že já tady sedím a čekám, až se vrátíš?“ zeptal se kousavě.
Provinile jsem se nahrbila. „Ne,“ odpověděla jsem upřímně a chystala jsem se mu vyprávět, jak jsme se s vlčicí dělily o jedno vědomí a jaký to byl pocit. Ale on se postavil, nepřirozeně ztuhlý a rty se mu zkroutily teď už nepotlačovanou zlostí.
„Ty jsi tak nezodpovědná!“ vybuchl a rozhodil rukama. „Ne!“ potřásl vzápětí hlavou. „Ty nejsi nezodpovědná – ty jsi sobecká, Tino,“ odfrkl si. „Já jsem tu teď taky, rozumíš?“ Ukázal na sebe prstem. „Už nejsi jenom ty. jsem tu taky!“
V očích se mi začínaly hromadit slzy. Mrzelo mě, že se na mě zlobí. Nechtěla jsem mu ublížit, ani ho rozzlobit. Nepřemýšlela jsem nad tím, co dělá on, když není se mnou. Měl pravdu – byla jsem sobecká. A udělala bych taky scénu, kdyby něco takového udělal on mně. Vlastně bych křičela daleko víc.
„Danny, já…,“ začala jsem, ale přerušila mě znělka telefonu. Podrážděně jsem nabrala vzduch a zavrtěla hlavou. „Neber to,“ požádala jsem ho tiše.
Probodl mě pohledem a přiložil si telefon k uchu.
S povzdechem jsem obešla sedačku a posadila se vedle místa, kde před chvíli seděl on. Ale bylo to marné - pro nás dva rozhovor skončil.
Zmerčila jsem na stole nějaký bílý papír – vypadalo to jako obálka. Automaticky jsem k tomu natáhla ruku, další dopis od Warrena jsem čekala už několik týdnů.
Danny vystřelil jako blesk a obálku sbalil, než jsem se jí vůbec dotkla. „To je moje,“ upozornil mě ostře.
Přikrčila jsem se. Jeho hněv mě mátl, netušila jsem, jak reagovat - stejně jako když se zlobil, potom co jsem v létě odmítla jeho nabídku k sňatku, jenomže tentokrát to bylo živější – v přímém přenosu. A jako tehdy, i teď jsem si to zasloužila… Jenomže ta vina se týkala toho, že jsem nestrávila noc doma, ne že jsem chtěla podívat na obálku – kdyby na ní bylo jeho jméno, nečetla bych to, to snad věděl.
„Warren zase něco píše?“ hlesla jsem opatrně.
Nakrčil nos a obočí se mu hněvivě stáhlo. „Warren je mimo Státy už několik měsíců, smiř se s tím, že se zajímá i o jiné věci, než jen o tvoji maličkost.“ Chtěla jsem se zeptat jaké věci a proč mi neušetřil týdny stresu tím, že by mi řekl, že je Warren za hranicemi, ale on měl světštější plány. „Odcházím,“ oznámil mi. „Mám práci.“
Vytřeštila jsem na něj oči – viděla jsem rudě. „Je neděle!“ vyprskla jsem a vyskočila na nohy. „Neděle, proboha,“ zdůraznila jsem. „Nemůže si jeden víkend vzít Angus?!“ rozčilovala jsem se. „Kdys měl naposledy volno, co? Co si o sobě krucinál myslí?!“
Danny na mě chvíli zíral, než pomalu s pečlivou výslovností na každém slově řekl: „Angus má doma malé dítě na rozdíl ode mě.“ V očích se mu podivně zalesklo a ruku, ve které držel obálku, sevřel v pěst, takže papír celý zmačkal. „Ať si užije toho, že je otcem. On by to pro mě taky udělal,“ dodal rozhodně, jako by přesvědčoval víc sebe, než mě. Sebral svoje klíče a vyrazil ke dveřím.
Chtěla jsem pokračovat. Chtěla jsem mu vyčíst, že je to kravina – to, že se strhá, mu kamaráda, ani ženu nevrátí. Jenomže mi došlo, proč to dělá. Meredith byla jeho žena. Tohle dítě mělo být jeho. Všechno, co měl teď Angus, mělo být podle plánu ještě před třemi lety jeho a za to ho nenáviděl víc, než za to, že mu svedl ženu. A právě pro tu nenávist to dělal – protože to byl dobrý člověk a cítil by se mizerně, kdyby Angusovi nedal všechno, co tehdy čekal od něj a ještě něco navíc.
Omráčeně jsem otočila hlavu směrem, kterým odešel, ale bylo pozdě – už byl pryč.
Zaměstnaná svým vnitřním bojem s minulostí, jsem se odmítala zabývat tím, že Dannyho stíny minulosti jsou daleko živější a aktuálnější. Danny taky potřeboval obejmout a ujišťovat, že všechno bude dobré, stejně jako on stále a stále dokola objímal a ujišťoval mě.
Usmyslela jsem si, že to napravím, hned jak se vrátí domů – omluvím se mu za večer a podpořím ho v jeho boji o to, co dělat chce a co dělat musí, aby se sebou byl schopný žít.
Přestože jsem celou noc nespala, potřebovala jsem se zaměstnat, abych se nezbláznila celé ty hodiny, kdy byl za bůhvíjakým zvířetem bůhvíkde.
Uklidila jsem dům, uvařila jsem oběd, převlékla jsem ložní prádlo v ložnici, i když jsem to udělala i minulý týden, a přerovnala jsem poličky v koupelně, než jsem konečně uslyšela povědomý zvuk motoru jeho auta a klapnutí dveří.
Bylo mi jasné, že se pořád zlobí, hned jak vykoukla zpoza rohu a zahlédla ho. Rozhodla jsem se pro opatrnější postup, než jsem měla původně v plánu.
„Máš hlad?“ zeptala jsem tiše, tak trochu jako by byl živá bomba. „Uvařila jsem…,“ - zaváhala jsem a s rukama zkříženýma za zády vešla do obýváku - „něco, co jsem našla v té mexické kuchařce, ale nedokážu vyslovit název,“ vyhrkla jsem nervózně. Danny měl rád mexické věci, ale já to hrozně nerada vařila, protože jsem jednak nevěděla, jak to má správně chutnat, a taky mi to moc nechutnalo, ať už jsem zkusila cokoli.
Podíval se na mě a mračil se. „Proč?“ sykl krátce.
Zvedla jsem obočí. „Nevím. Napadlo mě to,“ odpověděla jsem zmateně a přemítala jsem, jestli můj hlas opravdu zní tak vystrašeně, nebo se mi to jenom zdá. „Nemusíš to jíst,“ ujistila jsem ho. „Jen se ptám, jestli máš hlad… Chceš to ohřát?“ zkusila jsem znovu navázat na normální rozhovor.
Pokrčil rameny. „To je jedno. Jdu se umýt,“ dodal stroze.
Prošel kolem mě směrem ke koupelně, zatímco já ztuhle stála na místě. Dannymu trvalo dlouho, než se naštval – zvlášť na mě – ale pak to stálo za to. Netušila jsem, co říct nebo udělat, abych se dostala za tuhle jeho nepřístupnou náladu. Předtím jsem pokaždé jeho trucování přešla mlčením – to bylo tehdy, když jsme nebyli manželé a já se chovala jako děcko. Tentokrát to bylo jiné - já už ho znala víc a věděla jsem, jaké to bude, až budu žít na druhé straně světa. Věděla jsem, jak se mi po něm stýská, když je pryč. Ano, Danny byl moje nová závislost. Nejdřív to byl Tomáš, kterého jsem se pokusila nahradit Pavlem. Závislosti nejsou dobré…
„Zkusím to,“ řekl najednou mírně, i když stále odtažitě, a já sebou trhla. Nevšimla jsem si, že se vrátil.
Přikývla jsem a pomalu jako nějaký druh zombie, jsem se začala přesunovat do kuchyně.
Danny měl mokré vlasy a flanelovou košili s kostičkami, když se posadil za stůl. Mlčky jsem před něj postavila talíř a sedla si naproti. Pro sebe jsem si ohřála těstoviny ze včerejška.
Nervózně jsem ho pozorovala, jak jí, aniž bych se dotkla vlastního jídla a odhodlávala se k tomu, abych promluvila.
Jedl pomalu, jakoby každý pohyb pečlivě rozmýšlel – od natažení ruky, přes rytmický pohyb čelistí, až k polknutí. Zvedl hlavu a jeho ostražitý výraz se náhle vztekle stáhl v reakci na něco, co viděl.
„Nedívej se na mě tak!“ obořil se na mě prudce.
Zamrkala jsem. „Jak?“ nechápala jsem a rychle sklopila oči ke svému netknutému talíři.
„Provinile,“ vyprskl podrážděně. „Vyděšeně,“ pokračoval. „Jako zatracený štěně, co udělalo loužičku! Přestaň s tím.“ Vytřeštila jsem na něj přes stůl oči. Bouchl příborem o talíř, až jsem nadskočila. „Nedívej se na mě tak!“ vyštěkl a prudce vstal od stolu, přestože ještě nedojedl. „Nebaví mě ti pořád něco odpouštět a ustupovat, Tino,“ povzdechl si najednou, stále rozzlobeným tónem. „Ne, když nedostávám nic nazpátek. To není fér.“
Zalapala jsem po dechu a zírala na něj s otevřenou pusou. Tohle nebyl Danny, kterého jsem znala – ten si prakticky nikdy na nic nestěžoval a nikdy mi nic tak otevřeně nevyčítal. Ale ráno mi řekl, že jsem sobec a teď tohle? Kam se poděl ten Danny, kterého jsem minulou sobotu líbala a který byl šťastně ženatý? Jako kdyby tu od rána byl jiný člověk.
Obešel stůl, prošel kolem mě, aniž by o mě znovu zavadil pohledem a zavřel se ve své pracovně s tupým úderem dveří o zárubeň.
Dlouho jsem seděla bez hnutí v kuchyni a poslouchala, jak ve vedlejší místnosti dýchá. Nezdálo se, že by něco dělal – neslyšela jsem šustění stránek, ani funění jeho stařičkého osobního počítače.
Nakonec jsem vstala a začala uklízet jídlo do ledničky. Všimla jsem si, že krabice od mléka je už skoro prázdná, takže jsem zbytek mléka vylila do dřezu, vypláchla ji a odnesla do garáže, kde byly velké krabice na tříděný odpad, které jsem tam donesla ze sklepa – na to, jak byl Danny posedlý zvířaty, si s přírodou moc hlavu nelámal.
Chtěla jsem se vrátit do kuchyně, když jsem si mezi papíry všimla zmačkané obálky, na kterou ráno tak přehnaně reagoval. Automaticky jsem se ohlédla, jestli za mnou nestojí a pak ji rychle vytáhla, než jsem si to stihla rozmyslet s připomínkou listovního tajemství.
Na obálce ale nebylo jeho jméno… No tedy bylo – bylo tam neznámým rukopisem nad adresou napsané: Manželé Sulinovi. Přestože jsem si nechala svoje jméno, protože změna příjmení znamenala spoustu papírování navíc – samozřejmě by se to muselo řešit přes ambasádu, když jsem ještě neměla občanství spojených států - ale o to tu nešlo. Ať už tam bylo cokoli, bylo to i pro mě. Mohla jsem si to přečíst.
V příštím okamžiku už jsem nechápavě mhouřila oči na světle modrou, svátečně vyhlížející kartičku a dlouho mi trvalo, než mi podle jmen došlo, že je to pozvánka na křtiny. Křtiny Tobiase Jamese Finche – syna Meredith a Anguse. Stiskla jsem zuby, až to cvaklo – ti dva byli sadisti. Oba znali Dannyho daleko déle než já, tak jim muselo být jasné, jak mu to ublíží. Bylo pochopitelné, že byl tak mimo sebe.
Ale bylo to ještě horší. Když kartičku obrátila, našla jsem na zadní straně ručně psaný vzkaz, který psal někdo jiný než pisatel adresy. Tenhle tvar a sklon písma mi byl povědomý, protože jsem s Angusem stále spolupracovala ohledně laboratoře.
 
- Bylo by skvělé, kdybys přišel. Rád bych tě tam měl. -
 
Zmačkala jsem papír stejně jako Danny ráno, abych se na to nemusela dívat. Můj brácha byl možná idiot, co zbouchl holku, kterou už nechtěl v životě vidět a teď s ní musel žít, ale na tohohle kreténa neměl. Na takovou blbost ani neexistovaly slova.
Vrazila jsem do Dannyho pracovny, aniž bych tušila, co chci říct, abych mu vylepšila náladu, a tak jsem zůstala celá zadýchaná stát mezi dveřmi s rukou stále na klice, aniž bych řekla slovo.
Zvedl ke mně hlavu, protože se opíral čelem o desku stolu. „Neklepeš,“ pronesl ledově. „Tino?“ oslovil mě netrpělivě, když jsem nereagovala.
„Mrzí mě to,“ vyhrkla jsem hloupě. „Ta… ta… ta pozvánka,“ vykoktala jsem, zatímco on na mě mlčky civěl. Tak jsem pokračovala. „Mrzí mě, že jsem večer zapomněla přijít zpátky – bylo to hloupé a nezodpovědné.“
„Tys zapomněla přijít?“ opakoval, ale já jsem tomu nevěnovala pozornost.
„Vím, že to máš těžké,“ hlesla jsem napjatě, „se mnou, s Meredith, s Angusem… Kdybych pro tebe mohla něco udělat, Danny, cokoli… Udělám to, opravdu.“ Rozhodně jsem pokývala hlavou.
Oplatil mi pohled, ale jeho výraz zůstal mrtvý. „To, co bys pro mě mohla udělat, udělat nechceš, Tino – nepřiměješ mě zapomenout. Tak mě teď prostě nech,“ odbyl mě mrazivě a odvrátil se.
Do obličeje se mi nahrnula krev, když mi došlo, jak bych ho měla přimět zapomenout. Tohle byl ten rozhovor, který jsme měli vést před svatbou. „Já. Já…,“ blekotala jsem. „Promiň, Danny,“ sklopila jsem oči k zemi.
„Víš,“ ozval se najednou, „pořád přemýšlím, co bys udělala, kdyby nepřišla Rose… Řekla bys ráno, že to byl omyl? Žes nevěděla, co děláš?“
Můj obličej hořel, když jsem řekla: „Věděla jsem dobře, co dělám.“
Odfrkl si a potřásl hlavou. „Tvůj postoj mě uráží, vážně. Děláš, jako bych byl nějaká příšera. Jako bych ti snad stál za míň, než ten idiot, cos potkala u mámy. Jako bych byl míň, než všichni ostatní, se kterými jsi byla. Protože mně ani nedáš šanci!“
Zhluboka jsem se trhaně nadechla. „Nevím, co bych udělala ráno, Danny,“ přiznala jsem upřímně. „Ale byla by to chyba. Možná by mi to nedošlo hned, možná bych si chvíli namlouvala, že to bylo správné, jenomže Rose měla pravdu… Tedy neměla, ale nechci, aby ji měla… Ty stojíš daleko za víc, než všichni ostatní.“
Třeštil na mě nechápavě oči. „O čem to mluvíš?“
Můj obličej musel vypadat jako nádoba s kečupem. „Čekala jsem dlouho na to, abych to pak udělala jen proto, že to prostě je už moc dlouho a já žiju úžasně přitažlivým chlapem, co mě chce.“
Chvíli o tom přemýšlel. „Ty… máš absťák?“ zeptal se nakonec nejistě.
Přiložila jsem si ruce na tváře, jako by mi to snad mohlo pomoct krev zatlačit zpátky dolů do těla. Dávala jsem si pozor, abych se na něj nedívala, když jsem pomalu zavrtěla hlavou. „Nemám absťák. Chci to vyzkoušet.“ Dala jsem mu chvíli, aby to vstřebal a pak pokračovala: „Ty nejsi pokusný králík, Danny. Stojíš za víc, než hloupou zvědavost a hormony. Jsi můj učitel v mnoha věcech, ale prostě jsou hranice, které nemůžeme překročit bez jistých citů… Na obou stranách,“ dodala jsem, když jsem omylem zachytila jeho pohled.
„Hm,“ protáhl s očima navrch hlavy. „Takže…“ začal pomalu po dlouhé chvíli ticha. „Ty jsi…“
Pevně jsem zavřela oči. „Jo, přesně to jsem,“ přerušil jsem ho, než to stihl říct.
Zamrkal, vypadal omráčeně. „Ach tak.“
Spojil prsty bříšky k sobě, takže si vytvořil maličkou stříšku, kterou si poťukával na pusu. Díval se na mě a neuhýbal očima, takže jsem se cítila čím dál víc rozpačitě – to to byla taková hrůza, že jsem ještě s nikým nespala? Nad čím kruci přemýšlel?
„Danny?“ oslovila jsem ho netrpělivě. Uvažovala jsem o tom, že ho tam nechám a půjdu se někam uklidit… Například se zahrabat na zahradě tři metry pod zem.
Stáhl rty do tenké linky. „Uvědomuješ si,“ začal pomalu, „že, kromě té spousty dalších věcí, jsi mi zrovna řekla, že se mnou chceš spát, ale nemiluješ mě.“ Odmlčel se a já na něj vytřeštila oči. „Já… věděl jsem to,“ pokýval hlavou, „ale slyšet to… bolí. Možná by bylo lepší, kdyby to bylo naopak,“ zamumlal zamyšleně, jako bych nestála v místnosti s ním. „Vím, jak tě svést, ale nemám nejmenší tušení, co ještě udělat, abych tě přiměl mě milovat.“ Zavřel oči a vzdychl, ramena měl svěšená, jako by mu na nich přistála neskutečná tíha. Ublížila jsem mu.
Sevřelo se mi hrdlo. Chtěla jsem mu pomoct, ale přitom to udělala daleko, daleko horší, než to bylo. Už to bylo tady – začala jsem mu lámat srdce.
„Danny.“
Vstal a odstoupil od stolu. Neměl tam dost místa – tohle byla po spíži druhá nejmenší místnost v domě, takže se bouchl o rám okna, ale jakoby si toho nevšiml. „Musím jít,“ prohlásil rozhodně a obešel stůl.
Zírala jsem na něj a on mi pohled mrtvě oplácel, dokud jsem mu neuhnula ze dveří.
„Nevím, kdy se vrátím,“ říkal, zatímco procházel kuchyní. Pořád jsem stála před dveřmi jeho pracovny neschopná se hnout. „Nečekej na mě.“ Jeho hlas zněl divně…mrtvě, jako kdyby ztrácel půdu pod nohama a ztrácel i sám sebe. „Kdyby někdo volal, pošli je za Angusem.“
Dívala jsem se za ním, i když už kráčel přes zahradu a za chůze si svlékal košili.
Dnešní den mi přišel neskutečný, jako kdyby ho žil místo mě někdo jiný. Nedokázala jsem zatím obsáhnout všechny následky, který dnešek bude mít.
Vždycky jsou nějaké následky.
 
Zírala jsem před sebe na obrazovku počítače, aniž bych se na tabulky skutečně soustředila. Měla jsem tolik práce a nebyla jsem schopná vyplnit ani základní formuláře!
Myslela jsem na to, že přes celý ten podivný nedělní den mě večer Danny objal kolem pasu, když si lehnul vedle mě – tak jako vždy. Myslela jsem na to, jak jiné to gesto bylo, přestože mě tak od svatby objal už stokrát. Protože předtím to dělal, jako kdyby to byla ta nejpřirozenější věc na světě. A najednou jako kdyby si nemohl pomoct a musel to udělat. Člověk v něm se zlobil a byl nešťastný, ale vlk potřeboval cítit moje teplo. To vlk mě poslední tři dny objímal, ne Danny. Danny mlčel a já se na něj bála podívat, nebo na něj promluvit. Naše iluze manželství se nám rozpadla pod rukama a ani jeden z nás teď nevěděl, co s tím.
Museli jsme spolu zůstat, nebrali jsme se pro srandu králíkům, ale kvůli Warrenovi, který ani nebyl ve Státech, což se mi Danny z nějakého důvodu neobtěžoval oznámit. Ale o to ani tak moc nešlo, šlo o nás, o něj… Co jsme teď měli dělat?
Povzdechla jsem si a protřela si prsty unavené oči. Špatně jsem spala - můj mozek se nedokázal zastavit. Jak člověk pozná, že toho druhého miluje, i když třeba jinak než všechny ostatní? To se přece může stát. Tak jak se to potom pozná? Jak přijít na to, že s tím druhým dokáže strávit zbytek života? Když jeden umí vařit a druhý ne? Když se ti dva dokážou v malé koupelně dělit o umyvadlo, aniž by si překáželi? Když dokážou usnout jedině, když slyší dech a tlukot srdce toho druhého?
Potřásla jsem hlavou. Hledala jsem výmluvy, snažila jsem sama sebe přesvědčit, že Danny je pro mě ten pravý, že není pravda, že ho nemiluju. Ničilo mě dívat se na něj, jak trpí a cítila jsem potřebu mu pomoct. Jenomže on chtěl, abych ho milovala a já ho takhle neviděla. Mohla bych s ním začít spát a doufat, že se časem zamiluju… Jenomže takhle to asi nefungovalo a já měla strach, že potom naše přátelství zmizí a už nezůstane vůbec nic. Jen dva cizí lidé, co se neměli potkat. Láska se nedá vynutit, ani naučit. Prostě tam musí být. Chtíč nestačí.
Když jsem otevřela oči, stál přede mnou Angus. Zalapala jsem po dechu – neslyšela jsem ho přijít a to bych měla, přece jenom nejsem tak docela člověk.
„Co tu děláte?!“ Všechno to začalo tím, že Danny dostal tu pozvánku. Nebýt jí, nepřerostla by moje noční absence v tak zásadní hádku. Mohlo by být tak snadné obvinit ze všeho Anguse…
Zasmál se a položil na stůl modrou přepravku s bílým víkem. „Dlouhá noc?“ zakřenil se a já v jeho slovech slyšela trochu urážlivé pobavení.
„Co je vám do toho?“ odsekla jsem a sebrala přepravku, co donesl, abych se podívala, kolik toho tam je.
Pořád se usmíval, ale rozpřáhl ruce v omluvném gestu. „Jste Dannyho žena, prostě síla zvyku. Byli jsme dlouho přátelé,“ připomněl mi shovívavě, jako bych byla malá holka, která nechápe dospělé.
Šlehla jsem po něm zlým pohledem a vstala, abych odnesla věci, co přinesl do laboratoře a mohla mu přepravku vrátit.
Trochu zmatený postával v čekárně, dokud jsem se nevrátila. „Jste podrážděná,“ upozornil mě evidentně vyvedený z míry.
„Vážně?“ ušklíbla jsem se a nacpala mu teď už prázdnou krabici do rukou s trochu větší razancí, než bylo nutné. Maličko zavrávoral, ale ustál to. „Jestli to nebude proto, že kvůli tomu vzkazu na pozvánce, co jste tam tak chytře a vážně citlivě připsal, se Daniel stáhl do sebe a nemluví se mnou, natož aby se mě dotkl.“ Opravdu hodně jsem překroutila skutečnost, ale byla skoro úleva obviňovat z téhle mizérie i někoho jiného než sebe. Angus na mě zíral a já mu pohled tvrdě oplácela. „Vy nejste kamarád, Angusi, vy jste idiot.“
Pustila jsem přepravku a šla si sednout zpátky za stůl.
„Já ale přece…,“ začal, ale já ho přerušila:
„Výsledky budu mít zítra. A teď odsud vypadněte,“ pobídla jsem ho s pohledem upřeným na papíry, které mi ležely na stole, a tvářila se, že něco opravdu zaujatě vyplňuju.
 
 
Před měsícem bylo super být vdaná… Být vdaná za Dannyho. Tehdy jsem prožívala jedno z nejlepších období svého života – během těch dvou měsíců jsem se dostala z toho šíleného stavu, do kterého jsem se dostala po dědečkově smrti a samozřejmě, že to bylo díky Dannymu. Jenomže teď to bylo pryč.
Jasně, pořád jsem byla vdaná a Danny byl pořád Danny, ale celá ta pohoda a bezprostřednost našeho manželství, které jsem si předtím za mák nevážila, byla pryč. Teď byl každý den tancem na ostří nože. Skoro jsme spolu nemluvili a jinde než na veřejnosti se mě nedotkl, když nepočítám jeho noční objetí a stejně postupně přibývalo nocí, kdy spal na své polovině postele, aniž by se mě dotkl.
Viděla jsem na něm, že ho naše situace a hlavně můj postoj ničí, když se na mě celé dlouhé minuty díval a mlčel, protože on už pochopil, že přestože mě tohle naše přežívání přivádělo k šílenství, neudělám nic, abych to změnila. Ne proto, že by se s ním špatně žilo, byl špatný manžel, nebo mě nepřitahoval.
To proto, že jsem mu to nemohla udělat, protože jsem věděla, co by se s námi nakonec stalo. A šlo jen o to, jestli mu pošramotím ego jen tím, že naše manželství bude výstřelem na prázdno, nebo jestli se tomu podám a nakonec jemu i sobě rozlámu srdce na kousíčky. To by se nám totiž stalo - my jsme nebyli ten pár, co spolu žije šťastně až do smrti.
Tak zaprvé jsme nebyli vůbec pár, přísně vzato. A za druhé jsme jeden druhému nemohli dát to, co potřeboval ke štěstí. Já chtěla to, co jsem si přála na vysoké: být soběstačná a naprosto na nikom nezávislá; žít s někým, kdo mě bude obdivovat a ocení moje schopnosti… teď jsem byla závislá na Dannym do nejposlednější maličkosti, soběstačná jsem tak nebyla ani vzdáleně a Danny moje schopnosti neobdivoval, protože moje vlčí magie mu ubližovala a já ji tak nemohla využívat a svoje vzdělání jsem utápěla v jeho minilaboratoři, na kterou mi stačila moje střední. A Danny? Věděla jsem, co Danny chce, i když by nikdy vědomě nepřipustil, aby mu to stálo v cestě našeho vztahu. On byl chlap k rodině – ten, co chce ženušku udržující teplo domova a kopu dětí. Já nebyla taková - nevadilo mi starat se mu o dům a vařit, protože jsem tu taky žila, jenomže jsem nevybírala barvu závěsů, ani jsem tu nic neměnila. A co se týkalo dětí, byla jsem totálně mimo hru. Samozřejmě, byly tu adopce a pěstounská péče, to ale nebylo to samé.
Byli bychom možná chvíli šťastní, ale potom bychom na tom druhém začali nenávidět všechno to, co jsme si nemohli dát. Umírali bychom v tom vztahu, dokud by nás to docela nezničilo. A já si to už nemohla dovolit. Kdyby se moje srdce ještě jednou zlomilo, přestalo by tlouct docela...
 
Ležela jsem v posteli a četla knížku, zatímco Danny byl v koupelně, ale ve skutečnosti jsem se na děj vůbec nesoustředila, myslela jsem na něco jiného. Vlastně jsem myslela na to, proč jsem vlastně souhlasila se svatbou – bylo to kvůli Warrenovi, no a taky abych měla výmluvu pro odjezd z Česka, ale Warren byl rozhodně můj hlavní problém. Jenomže, co jsme se vzali, nějak Warren přestal být námětem našich hovorů s výjimkou jedné poznámky, že vlastně už několik měsíců není ve Státech.
Danny se objevil mezi dveřmi a já k němu krátce zvedla oči, než jsem je sklopila zpátky ke knížce. Nepředpokládala jsem, že by se dnes na našem mlčenlivém soužití něco měnilo – popřejeme si dobrou noc a tím veškerá konverzace skončí. Proto mě překvapilo, že promluvil, když se uložil pod deku.
„Jul říkala, že jí nebereš telefon.“ Neznělo to jako výčitka, jen prostá oznamovací věta.
Ztuhla jsem a prsty pevně sevřela vazbu knihy. Jeho sestra, kterou jsem milovala jako svoji vlastní, se mi pokoušela dovolat téměř každý den a já pokaždé hovor ukončila, aniž bych se ho obtěžovala přijímat. Nebylo to proto, že bych s ní nechtěla mluvit, nebo že bych nepotřebovala kamarádku. Ne, já jsem umírala touhou s ní mluvit, ale rozhovor s kamarádkou byl luxus, který si můžou dovolit normální lidi. Já totiž potřebovala přítelkyni, které budu moct říct všechno, a ona stejně bude stát na mé straně, i když se jí moje počínání bude zdát hloupé. Věděla jsem, že to Juliana neudělá, protože ona stála hlavně na Dannyho straně, protože to byl její bratr – její nejoblíbenější sourozenec, abych byla přesná. Nikdy by mi nedala přednost před ním a já ji ani nechtěla tlačit do toho, aby nad tím vůbec musela uvažovat. Ale asi bylo zbabělé před ní utíkat.
„Zavolám jí zítra,“ slíbila jsem. Odložila jsem knihu na stolek vedle a chystala se zhasnout lampičku.
„Nechci, abys mi dělala laskavosti,“ zahučel Daniel podrážděně. „Chci vědět, co máš proti mé sestře. Ona ti nic neudělala.“
 Otočila jsem se na něj. „Tys mi taky nic neudělal,“ upozornila jsem ho zmateně. „A já proti Jul nic nemám. Zavolám jí a ne kvůli tobě, dobře?“
„Fajn,“ souhlasil stroze a natáhl se přes rameno ke svojí lampičce, takže pokoj spoře osvětlovala jen ta na mé straně postele.
„Danny?“ oslovila jsem ho opatrně. Napadlo mě, že bych měla využít jeho nečekané sdílnosti.
Zafuněl a přetočil se na bok tak, aby na mě viděl. „Co?“
Maličko jsem našpulila pusu, ale pak vyhrkla. „Kde přesně je teď Warren? Přestal se o nás zajímat?“
Stiskl rty do tenké linky. „Tím „o nás“ myslíš patrně o tebe.“
Zamračila jsem se. „Ne, myslím tím o nás. Ale nehodlám zase marně čekat na smečku stejně jako předtím, Danny. Já… začínám mít pocit, že mi něco chybí. Tomu vlkovi ve mně to chybí.“
„To překonáš,“ ujistil mě, ale nezdálo se, že by to chtěl rozvádět.
„Danny,“ začala jsem pomalu a snažila se držet klidný hlas, „ty žiješ bez smečky, ale jsi její součástí – to není to samé. Pokud si dobře vzpomínám, v květnu pro mě bylo životu nebezpečné být ničí. To se změnilo tím, že jsem se sem vrátila?“ zeptala jsem se kousavě.
„To odsud chceš tak rychle vypadnout?“ zavrčel téměř až nepřátelsky.
Zamrkala jsem, abych rozehnala překvapení z jeho útočného tónu. „Chci vědět, kde je Warren. Chci vědět víc o smečce a chci být její součástí,“ opakovala jsem chladně. „To je všechno. To jenom ty máš pocit, že na mě v Česku něco čeká – i kdybych měla v plánu zůstat ve Státech do smrti, stejně bych to po tobě teď chtěla.“
Dlouho se na mě mlčky díval, jako by uvažoval, co přesně jsem tím chtěla říct. Vydedukoval z toho snad, že tu zůstanu… tedy zůstanu s ním? Nebo mu prostě jen došlo, že nejsem tak bezcitná, jak si o mně myslí, a nesbalím se v momentě, kdy budu členem smečky, a nezmizím mu v prvním letadle bez jediného slova na rozloučenou.
„Nevím, kde je Warren…,“ řekl pomalu. Zvedla jsem vysoko obočí. „On totiž cestuje.“
„Vyjel si na výlet, jo?“ ušklíbla jsem se.
Povzdechl si. „Ne. Zjistil, že Caroline měla sestru – rozdělily je při adopci. Chce tu ženu najít. Nevím, třeba si myslí, že se mu tím Caroline vrátí. Ať si o něm myslíš cokoli, opravdu svoji ženu miloval, víš.“
Odfrkla jsem si. Jednu miluje až za hrob a druhou pronásleduje jako naprostý úchyl, aniž by ji v životě viděl, to fakt dávalo smysl. „Kdy se vrátí?“ zeptala jsem se nakonec.
Skoro se usmál. „Až uzná za vhodné. Do té doby to spolu budeme muset nějak vydržet.“
Opětovala jsem mu pohled. „Víš, že tohle není fér. Nelíbí se mi, jak teď žijeme, o nic víc než tobě.“
„Ale nic s tím neuděláš,“ odsekl. „Mám spoustu trpělivosti, Tino. Moře trpělivosti a ty to víš. Ale jsem taky jenom člověk, rozumíš? Tak mi řekni, jak dlouho chceš takhle žít? Jak dlouho se budeš rozmýšlet?!“
Věděla jsem, že by bylo správné přiznat, že už jsem dávno rozhodnutá, ale nedokázala jsem to vyslovit. Bylo to správné, ale taky to bylo bezcitné – jak se mnou Danny dokáže žít potom, co bude vědět, že nemá naději?
Sklopila jsem oči, abych se na něj nemusela dívat, když jsem zalhala: „Já nevím. Promiň.“
 
Juliana nás pozvala na večeři. Nebyla jsem si jistá, jestli to bylo naprosto normální gesto, nebo jestli se mě snažila dostat do pozice, kdy se mi nepodaří vykroutit se z proslovu, který pro mě měla nepochybně přichystaný. Přestala jsem odmítat její hovory, ale přesto jsem se vyhýbala tomu, aby měla příležitost se do mě pustit. Ale věděla jsem, že na ni prostě dlouhodobě nepůsobí: „Juliano, já se o tom teď nechci bavit.“
Ale nakonec to dopadlo tak, že Frank v polospánku zíral do talíře, Juliana se bavila s Dannym o Mary a já přehrnovala jídlo po talíři, protože jsem upřímně bojovala za každé spolknuté sousto – bylo to maso s nějakou podivně zbarvenou omáčkou, která nechutnala jako nic, co jsem do té doby ochutnala a přirovnání, která mě napadala, jsem si nikdy nedávala dohromady s jídlem. Třeba jako bláto. A to jsem nechtěla urážet Julianiny kuchařské schopnosti – věděla jsem, že vaří výborně a zdálo se, že tohle taky všem chutná, takže evidentně byla chyba ve mně.
Z nějakého zvláštního důvodu mi myšlenky sklouzly k Amandě. No vlastně jsem věděla, proč se stočily jejím směrem – včera mi Lukáš živě popisoval její neutuchající vybíravost v jídle, kdy dokázala sníst naprosto neuvěřitelné kombinace potravin, a přestože si na to bratr stěžoval, zdál se šťastný. Nepředpokládala jsem, že by jim to mohlo klapat, ale mýlila jsem se. Byl do ní bezhlavě zamilovaný a snesl by jí modré z nebe. A na to děcko se nepředstavitelným způsobem těšil – kupoval dupačky do zásoby, posílal mi fotky z ultrazvuku a seznamy jmen. Nikdy jsem si ho nedokázala představit jako otce, ale teď jsem si tuhle svou představu musela poupravit.
Povzdechla jsem si. Navzdory všemu, čím si bratr s Amandou teď procházeli, jsem jim záviděla.
Najednou naši letargii přerušila známá melodie a já automaticky otočila hlavu k Dannymu. „Vážně?“ zahučela jsem.
Věnoval mi kyselý pohled a potom se omluvně usmál na Julianu. „Promiň.“ Vstal od stolu a odešel si zvednout telefon někam jinam. Za chvíli se vrátil a mě bylo dopředu jasné, co řekne, dřív než otevřel pusu. „Musím jít. Opravdu mě to mrzí.“
Juliana pokrčila shovívavě rameny a s úsměvem se otočila na mě. „Tobě to nechutná?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Chutná,“ ujistila jsem ji, ale zároveň odložila vidličku vděčná, že už se nemusím trápit. „Promiň.“ Vstala jsem a šla za Dannym.
Nevypadal, že by se chystal si mě všímat. Zkřížila jsem si ruce na prsou a upozornila na sebe odkašláním.
Ohlédl se po mně. „Co je?“ zeptal se nepříjemně.
Zvedla jsem vysoko obočí – nebyla jsem si vědoma, že bych udělala, nebo řekla něco, co by mělo jeho náladu zhoršit. Ale to jsme mohli řešit později. „Odjíždíš,“ upozornila jsem ho.
Zamračil se na mě a otočil se ke mně zády. „Nezačínej s tím,“ odbyl mě. „Je to moje práce a moji klienti.“
Našpulila jsem pusu - ať už jsem nevědomky provedla cokoli, bylo to hodně špatný. „Pojedu s tebou,“ oznámila jsem mu rozhodně, protože on evidentně nevypadal, že by mu to docházelo.
Prudce se ke mně obrátil. „Proč bys měla?“
Rozhodila jsem bezradně rukama. „Podívej, Danny, nemám nejmenší tušení, proč jsi na mě naštvaný, ale to neznamená, že půjdu do Madisonville pěšky!“ Jeli jsme sem jeho autem, což samozřejmě znamenalo, že jsme museli odjet společně.
Na to neměl argument, ale dával najevo netrpělivost celou dobu, co jsem se s Julianou a Frankem loučila.
Několik minut jsme jeli mlčky a já zmateně pozorovala, jak sebou zlobně šije a mhouří oči na vozovku. Nakonec jsem si povzdechla.
„Fajn. Tak co jsem udělala?“ zeptala jsem odevzdaně. „Poslední dva měsíce stojí za houby, ale ještě včera si přetékal trpělivostí a špatně skrývaným optimismem.“
Odfrkl si, ale nepodíval se na mě. „Dobře víš, cos udělala, Tino – děláš ze mě idiota a vykládáš mi pohádky o tom, jak jsi nevinná!“
Zírala jsem na něj. „Co prosím?“
Sjeli jsme ze silnice na nějakou lepší polňačku a pod koly začal praskat štěrk, přesto jsem ho dobře slyšela, i když slova cedil mezi zuby. „Když už necháš svůj laptop ležet zapnutý na stole s fotkou svého ultrazvuku přes celou obrazovku, nediv se, že moje trpělivost skončí! Já snesu hodně, ale tohle je prostě hnus.“
Pootevřela jsem v úžasu pusu. „Hrabal ses mi v počítači?“
Neodpověděl a já se ohromeně zabořila do sedadla a kroutila hlavou ze strany na stranu. Všechno tohle bylo proto, že si myslel, že obrázek Amandina dítěte, co mi poslal bratr, patří mně. Jenomže mě v břiše nic nerostlo a nikdy taky nebude – já jsem zrůda.
 „Kdy přesně, Danieli,“ začala jsem pomalu a z mého hlasu odkapával led, „jsi nedával pozor, když jsem ti říkala, že doktorovo sérum není hotové? Když jsem ti přiznala, že jsem nikdy – a platí to pořád – s nikým nespala? Byls na jiné planetě, když jsme minulý týden stejně jako každý měsíc krvácela, krucifix?!“
Na obzoru jsem uviděla bod světla, když Danny auto zpomalil téměř do kroku. „To mi nedošlo,“ přiznal rozpačitě.
„No jasně!“ zvolala jsem. „Protože tebe prostě hned napadlo, že tě nejenže podvádím, ale dokonce jsem tak pitomá, že se nechám zbouchnout a obrázek ti vystavím před nos na mém osobním počítači.“ Ono mi vlastně ani tak nevadilo, že si myslel, že s někým spím – šlo o to, že by ho to nikdy nenapadlo, kdyby mi nelezl do věcí. A to měl tak rád svoje soukromí!
„Byla to náhoda!“ bránil se rozčileně. „Omlouvám se, stačí?!“
„Nestačí!“ nesouhlasila jsem vztekle. „Jak tě vůbec mohlo něco takového napadnout?! Dělám hodně hloupých věcí, ale tohle manželství beru vážně! A dokud bude platné, nebudu mít sex nikým jiným, i když zrovna nezačnu spát s tebou! Uráží mě, že si o mně myslíš, že jsem taková děvka, že bych to svedla.“ Zmlkla jsem a prudce oddechovala.
„Já už tohle jednou zažil,“ připomněl mi mrtvě.
„Jenomže já nejsem Meredith!“ vyštěkla jsem zuřivě. „Ten ultrazvuk není můj!“
Auto už zastavilo docela, a přestože světlomety zhasly, osvětlovalo nás světlo, které přicházelo od domu, před kterým jsme stáli.
Daniel si odepnul pás a naposledy se na mě podíval. „Omlouvám se, Tino. Byl to omyl.“ Potom už nic neřekl, otočil se a vystoupil.
Já jsem zůstala sedět v autě, rukama si objímala břicho a zírala před sebe skrz přední sklo. Copak si myslel, že na tohle stačí: „Promiň, Tino. Byl to omyl.“? Jasně, posledních osm týdnů bylo přesně tím tichem před bouří, které vede k monstrózní hádce. A Danny byl výbušný a přiměřeně žárlivý, jenže tohle bylo za všemi přijatelnými mezemi.
Vnitřnosti se mi zkroutily a já se překvapeně schoulila, abych nával nevolnosti překonala. Bylo to zvláštní. Už dlouho mi nebylo špatně, tedy tímhle způsobem. Můj zdravotní stav se lehce zhoršoval, když jsem odkládala proměnu na déle jak dva týdny, ale to už se dlouho nestalo – proměňovala jsem i dvakrát za týden. Muselo to být nervy a taky tím jídlem u Juliany, které mi evidentně nesedlo.
A pak to najednou bylo pryč. Stejně rychle, jako se nevolnost objevila, zase zmizela a já se na sedadle narovnala. Možná se mi to jenom zdálo. Přesto jsem se rozhodla pro trochu čerstvého vzduchu místo stísněného prostoru v autě.
Chvíli jsem se procházela před autem, kam dopadlo světlo z ohromné stáje, nebo stodoly – ne z domu, jak jsem si předtím myslela. Ale potom mi to nedalo a pomalu jsem se vydala velkými vraty dovnitř.
Zem vypadala, jako by byla z udusané hlíny a dveře jednotlivých kójí byly natřené na tmavě zeleno. Cítila jsem vůni slámy a spousty dalších věcí. Velké hlavy koní, kteří stáli uvnitř, se po mně ohlížely, když jsem procházela kolem. Svoji vlčí energii jsem měla tak blízko u sebe, že se museli ohlížet za zvukem a ne za dalším zvířetem.
Ale pak se na mě ohlédla i holka, co se opírala o dveře jedné z kójí a dívala se s širokým úsměvem dovnitř. Teď se dívala na mě a netvářila se ani trochu přátelsky. „Co tu děláte?“ vyjela na mě.
Zastavila jsem se a rozpačitě přešlápla. „No já…“ začala jsem.
Zvedla vysoko obočí. „Tady nemáte co dělat,“ upozornila mě ostře.
Za ní se objevil Daniel, ruce v rukavicích pokrytými nějakým odporným lesklým sajrajtem, držel nahoře, aby si nezamazal oblečení. „To je moje žena, Pat, přijela se mnou.“
Obličej děvčete se rozzářil. „Vy jste paní Sulinová?“
Nic jsem na to neřekla, ani jsem ji neopravovala, protože jsem měla oči jenom pro Dannyho ruce, zatímco večeře si v mém břiše dělala kolotoč. Tentokrát se nevolnost sama od sebe nevytratila. Naopak – stoupala!
Připlácla jsem si ruku na pusu, otočila se na patě a sprintovala ven. Čerstvý vzduch nepomohl a já se naklonila přes dřevěné zábradlí ohrady a ne zrovna elegantně se Julianiny večeře zbavila.
Sakra!“ zasténala jsem a rychle mrkala, abych dostala z očí všechny slzy a přestala vidět rozmazaně. Prsty jsem křečovitě svírala dřevěnou tyč a pokoušela se popadnout dech. Naposledy mi bylo takhle mizerně, když mě Danny loni v zimě opil a měla jsem šílenou kocovinu, takže tehdy jsem k tomu měla alespoň důvod. Teď byla příčina téhle potupy velkou neznámou.
Začala jsem po kapsách hledat něco, čím bych si utřela pusu, protože kartáček a pastu jsem zrovna neměla po ruce. Jenomže jako na potvoru zely moje kapsy prázdnotou, takže mi nezbylo nic jiného, než to udělat rukávem, zatímco jsem si slíbila, že triko později rituálně spálím na zahradě.
Znovu jsem zasténala, posadila se na zemi na bobek a hlavu si složila do dlaní. Připadala jsem si prázdná, ale jinak bylo všechno v nejlepším pořádku. Začínala jsem mít pocit, že lidské příčiny nevolnosti na vysvětlení tohohle stačit nebudou – v tom byl nějaký vlkodlačí hnus.
„Já v sobě ty první měsíce s Pat neudržela ani oběd,“ ozvalo se a já prudce zvedla hlavu. Nade mnou se skláněla postarší žena a mile se usmívala.
„Cože?“ nechápala jsem.
„Můžete nás na chvilku nechat, paní Fergusonová?“ uslyšela jsem Danielův chladný hlas, ale neviděla jsem ho.
„Jasně,“ souhlasila, poklepala mě po ruce a zamrkala, aniž by se na chvíli přestala usmívat. Tím jejím úsměvem se mi znovu začal stahovat žaludek. Ale naštěstí vstala a odešla, takže mi zmizela z dohledu.
Zato ji nahradil Daniel, který se tvářil vztekleji, než jsem ho kdy vůbec viděla, jako kdyby neviděl ten samý svět, co já.
Popadl mě za zápěstí a vytáhl na nohy tak prudce, až se mi podlomila kolena a téměř jsem se poroučela zpátky k zemi. Svíral mě moc pevně a bolelo to.
Sklonil se ke mně, takže měl obličej jen kousíček od mé tváře. „Jak ses mi mohla podívat do očí a lhát mi, Martino?“ zavrčel.
Pokusila jsem se mu vykroutit. „Pusť mě,“ zaprosila jsem přidušeně. „Danny, to bolí!“ vzlykla jsem a zasvíjela se, abych se vyvlékla z jeho sevření.
Jen lehce povolil, ale nepustil mě. „Nevzpomínám si, že by někdo ve tvém okolí čekal dítě. Tak čí by mohl ten ultrazvuk být? Je tvůj,“ sykl nenávistně.
„Není!“ hlesla jsem. „Co se to s tebou proboha děje?“ zavrtěla jsem hlavou. „Přeskočilo ti? Okamžitě mě pusť!“ poručila jsem.
„Ne, dokud to neřekneš.“
„A co mám říct?!“ vzdychla unaveně.
„Udělalas to,“ obvinil mě a díval se na mě tak z blízka, že jsem viděla kapičky potu na jeho tváři. Jeho oči byly světlé, ale ne dost na to, aby nemluvil sám za sebe. „Jsi těhotná.“
Zafuněla jsem, měla jsem toho už dost. Opřela jsem se čelem o ruce, které mi držel. „Nejsem, proč to nedokážeš pochopit? Nepodvedla bych tě. Jsem tvoje žena – nikdy bych ti to neudělala, rozumíš? Jsi můj přítel – nesnáším se za to, že kvůli mně trpíš, když se mnou musíš takhle žít, ale nijak jinak bych ti neublížila. Proč to nevidíš, Danny?!“
 „Tak čí je to dítě? Řekni mi to!“ Třásl se, a protože mě pořád držel, moje ruce se třepaly taky.
Byl úplně mimo sebe. Až teprve teď jsem pochopila, že uvnitř není vůbec tak klidný, jak obvykle působí. Byl nucený pohřbít veškerou svoji výbušnost, když byl sotva dospělý, aby dokázal ovládnout vlka v sobě. Jenomže ta prchlivost tam pořád byla a jenom čekala na dostatečný podmět, aby ho docela ovládla.
 „Nemůžu,“ zavrtěla jsem hlavou. „Pusť mě,“ zopakovala jsem. „Nebo tě k tomu donutím,“ upozornila jsem ho ostře.
Opětoval mi pohled a ani se nehnul. „Proč bys mi to nemohla říct? Je to snad další úžasné tajemství jedné z mých sester, o kterém se dozvím jako poslední?“
Zabrala jsem a odstrčila ho od sebe. „Amanda,“ vydechla jsem. „Je to Amandin ultrazvuk a ona nechtěla, abych ti to říkala. Jsi teď spokojený?“
Uchechtl se a téměř opovržlivě si mě měřil. „Myslíš si, že uvěřím tomu, že Amanda – ta Amanda, která najednou přestala komunikovat úplně se všemi přáteli včetně mě – bude posílat ultrazvuk zrovna tobě? Vážně si myslíš, že jsem takový idiot?“
Zvedla jsem ruce k hlavě, ale pak je znovu nechala klesnout. „Musíme se o tom bavit zrovna tady?“ Ohlédla jsem se na stodolu. Nikdo nebyl tak blízko, aby nás slyšel, ale to neznamenalo, že nás neviděli a tohle bylo hodně malé město – už zítra se budou šířit drby o tom, že jsem těhotná a že se s Dannym hádáme. No možná za dva dny, protože farma stála trochu stranou.
Zkřížil si ruce na prsou. „Nenašel bych lepší místo,“ odtušil ledově.
Povzdechla jsem si. Už mi bylo jedno, co jsem slíbila bráchovi a Amandě, oni s Dannym žít nemusí. To na mě teď křičel a obviňoval mě z něčeho, co jsem neudělala.
„Máš pravdu, Amanda mi je neposlala – nemá mě ráda,“ přiznala jsem a on si znechuceně odfrkl. „Čímž neříkám, že to dítě není její,“ pokračovala jsem chladně. „Jenomže je taky mého bratra, který mě rád má, a ten mi ty obrázky poslal.“
Byl tak ohromený, že ho najednou všechen ten iracionální vztek přešel. „Tvůj bratr?“ nechápal. „Lucas?“
„Ano,“ přikývla jsem. „Amanda s ním teď žije… V Praze,“ dodala jsem maličko nervózně. „Nejsou si jistí, že spolu chtějí zůstat, takže o tom nikdo neví a já jsem to neměla nikomu říkat, včetně tebe.“
„Viděli se jednou,“ vyhrkl zmateně.
Zasmála jsem se, ale nebyl to ani trochu veselý smích. „No evidentně jim to stačilo. Lukáš zrovna nevyniká v zodpovědnosti.“
„Ach tak,“ zamumlal a o krok ode mě ustoupil. „Hm.“ Stál tam, škrábal se na hlavě a tiše si pro sebe něco nesrozumitelně brblal.
Třela jsem si zápěstí, ve kterých mi pulzovala tupá bolest a dívala se na něj. Jeho amok byl pryč, ale kdy na mě vyjede znovu? Klidný a dokonalý Danny. Co jsem to s ním provedla?
„Můžeme odsud vypadnout?“ houkla jsem a obešla ho, abych se dostala k autu.
Doběhl mě a chytil mě za ruku. Automaticky jsem se mu vyškubla a uskočila z jeho dosahu. Vystrašeně na mě třeštil oči. „Mě to mrzí,“ vydechl roztřeseně.
Zadívala jsem se mu do obličeje. „Už na mě nešahej, Danny,“ varovala jsem ho.
„Tino,“ vzdychl. „Já jsem nechtěl! Ani nevím…“
Nenechala jsem ho domluvit. „Teď to nebudeme řešit,“ zavrtěla jsem hlavou. Natáhla jsem ruku, abych otevřela dveře na straně spolujezdce. Ale on byl rychlejší a položil ruku tak, aby zůstaly zavřené.
„Počkej. Já už tohle nemůžu, Tino. Nezvládám to,“ zavrtěl nešťastně hlavou. „Nemůže to tak zůstat. Musí se to změnit.“
Otočila jsem se na něj a zády se opřela o auto. „Co ode mě chceš?“ zeptala jsem přísně.
„Já… já…,“ koktal. „Mám pocit, že vybuchnu, Tino! Nedokážu vedle tebe jen tak žít už ani minutu, když nebudu vědět, na čem jsem. Musíš se rozhodnout. Teď. Miluju tě, ale nezvládnu už čekat, až se dáš dohromady, nebo tě zasáhne vyšší moc.“
Zalapala jsem po dechu. Nikdy, nikdy mi neřekl, že mě miluje. Nikdy to nevyslovil. A najednou to bylo skutečné, vyslovené… a těžší než jsem dokázala snést. „Ne,“ zamumlala jsem hluše a zavrtěla hlavou.
Položil ruce tak, že jsem byla uvězněná mezi nimi. „Tino… musíš se rozhodnout. Další krok je na tobě, já už nemůžu udělat víc. Už nemůžu víc čekat. Dnes…“ Zhluboka se nadechl a v očích se mu usadil rozhodný lesk. „Dnes se buď vrátíš do mé ložnice jako moje milenka, nebo vůbec,“ řekl naprosto pevným a jasným hlasem. „Chci ženu, ne kamarádku, co jsem si omylem vzal.“
Sklopila jsem oči, protože jsem je najednou měla plné slz a v krku knedlík. „Proč mi tohle děláš, Danny?“ vzlykla jsem. Věděla jsem, že se tohle jednou musí stát, že mu jednou dojde i jeho nekonečná trpělivost, ale nebyla jsem na to připravená. Nebyla jsem připravená na konec.
Vzdychl a sklonil hlavu dolů ke mně. „Protože mírný přístup na tebe nezabírá. Nikdy. Vždycky musíš být k nějakému rozhodnutí dostrkaná. Bylo to stejné, než ses sem přestěhovala, než ses pustila do toho experimentu s Doktorem… Bylo to to samé, když jsi souhlasila s tím, že mě vezmeš! Nic se nezmění, dokud se něco nestane. Dokud nebudeš mít jinou možnost!“
„Dokud nedostanu ultimátum,“ zamumlala jsem si pro sebe.
„Když to tak bereš,“ pokrčil souhlasně rameny a spustil ruce dolů.
Zavrtěla jsem znovu hlavou. „Musím si to promyslet. Potřebuju čas.“
„Ne. Měla jsi čas, přemýšlela jsi o tom do zblbnutí a o tomhle nemáš přemýšlet – musíš to cítit.“
Do očí mi vyhrkly slzy. „Jenomže já už nedokážu cítit vůbec nic! Už nejsem ten člověk, co jsem bývala. Jsem zrůda. Zabila jsem dědu. Já už nic necítím, Danny.“ Strčila jsem do něj a rozběhla se dolů z kopce. Sotva jsem dosáhla okraje lesa, skopla jsem lehké baleríny, co jsem měla obuté a vrhla se do vzduchu.
A potom už nebylo nic. Můj vlk mě tentokrát ušetřil a sebral mi vědomí.
 
Ale jako vždy mě vlčice zavedla domů a tam ustoupila a já se musela vrátit do reality. Najednou příliš bolestivé reality. Je libo jedno zlomené srdce?
Až příliš pomalu jsem si natáhla staré oblečení, které bylo v zadu v zahradě pro všechny případy. Nemohla jsem to odkládat. Musela jsem to udělat. Došli jsme do bodu, kdy nebylo kam utéct. Danny to tak dnes večer postavil. Nebylo cesty zpět.
Vešla jsem do domu zadním vchodem a na chvíli naposled zaváhala.
Co kdyby… Co kdybych to prostě udělala? Byla sobecká a hodila za hlavu všechno, co bylo správné. Hodila za hlavu svědomí a to, že Dannyho nemiluju, jak bych měla? Bylo by to skvělé. Věděla jsem, že by bylo. Danny byl dobrý. Určitě byl. Bylo by to s ním hezké. Přesně takové, jaké to má být… Až na to, že já bych do toho šla jen kvůli tomu. Ne, nebylo by to takové, jak to má být. Vůbec by to nebylo, jak to má být.
V ložnici se svítilo a já věděla, že Danny tam je a čeká, až tam přijdu a řeknu to. Udělala jsem těch posledních pár kroků, abych přešla chodbu.
Stál vedle postele, zády ke dveřím a zíral z okna ven do tmy. Neotočil se na mě, když jsem vešla. Někde uvnitř musel vědět, co se stane. Co udělám.
Zhluboka jsem se nadechla a obešla postel tak, aby stála mezi námi. Ruce se mi chvěly potlačovanou nervozitou a hrdlo se mi svíralo zoufalstvím z toho, co jsem se chystala udělat, z celé téhle situace.
Danny přestal zírat z okna a pomalu se na mě otočil. „Tino…“ začal, ale hlas se mu zlomil. Věděl to. Věděl to, ale přesto jsem to musela říct.
„Mám tě ráda, Danny,“ dostala jsem ze sebe zadýchaně, jako bych uběhla maraton, „ty víš, že mám.“ Pokývala jsem hlavou. Upřeně se na mě díval a mlčel. Sklopila jsem oči k zemi. „Když ses mě tehdy v srpnu zeptal, jestli si tě vezmu, odpověděla jsem: „ne“.“ Jeho obličej nabral mrtvě neutrální, neosobní výraz. „V den, kdy jsme se brali, jsi Mary řekl, že je to šaráda.“ Jeho oči se rozšířily a otevřel pusu. Nenechala jsem ho promluvit. „Vždycky to byla šaráda, Danny. Pro mě se nic nezměnilo. Nejsem pro tebe ta pravá.“ Po tvářích mi tekly slzy a já je nechala. Natáhla jsem se a sebrala zpod polštáře svoje věci na spaní. „Moc mě to mrzí.“
Vykročila jsem ke dveřím, ale on najednou promluvil: „Jsi pro mě ta pravá.“
Otočila jsem se na něj. „Lidi, co miluju, končí špatně.“
„Já ne,“ nesouhlasil a udělal krok ke mně. „Nejsem jako ti ostatní.“
„Nejsi,“ přisvědčila jsem. „Ale já tě nemiluju a nechci se do tebe zamilovat – neudělám tě šťastným.“
Spadla mu čelist. „Cože?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Promiň, Danny.“
„Nemůžeš se rozhodnout mě nemilovat, Tino!“ zvolal a rozhodil rukama. „Takhle to nefunguje.“
„Chtěl jsi rozhodnutí, Danieli,“ řekla jsem dutě. „Dostal jsi ho. Rozhodla jsem se v tom divadle nepokračovat.“ Vyšla jsem na chodbu a zavřela za sebou dveře.
Chvíli jsem stála na místě a poslouchala, jak dýchá. Nehýbal se. Nic nedělal. Slyšela jsem, jak mu pracuje tělo, ale Daniel nic nedělal.
Nešla jsem se umýt. Nepřevlékla jsem se z oblečení, které ani nebylo moje. Seděla jsem v maličkém pokoji pro hosty na posteli, objímala velkou bílou plyšovou hračku, co mi kdysi poslal Lukáš, a zírala před sebe. Celou noc. Po čase mi přestaly téct slzy a zmatené myšlenky se zastavily. Na nic jsem nemyslela. Nic jsem necítila. A přesto jsem neusnula. Nedokázala jsem to. Uvízla jsem v prázdnu. V prázdnu bez Dannyho po svém boku.
 
 
Kuchyň byla osvětlená jasným světlem, které vydávaly zářivky a já ho líbala.
Viděla jsem samu sebe, jak k němu napřed natahuju ruce a jak se můj obličej blíží k tomu jeho. Překvapilo mě to, ale podala jsem se a do hry se zapojily jazyky. Zamotal mi prsty do vlasů a přitahoval si mě k sobě - chtěl mě blíž. Toužil po tom každou buňkou svého těla.
Hladil mě a užíval si toho, jak je moje tělo měkké a uvolněné, když to dělal. Moje kůže mu přišla jako to nejjemnější hedvábí, do kterého se chtěl zabalit od hlavy k patě.
Ale nebyla jsem dost vysoko. Musel se sklánět a to mu kazilo požitek, a tak mě chytil v pase a posadil mě na linku. Naprosto automaticky jsem mu obmotala nohy kolem boků a jemu se to líbilo.
Když přejel rukama po mých stehnech, bublal nadšením a vzrušením. Nebyla jsem tak hubená jako Meredith, těšilo ho, že kromě kostí mám na nohách i trochu masa a tuku. Napadlo ho, co bude cítit, když posune dlaně výš.
„Dneska neutíkáš?“ Nechtěl to říct – nechtěl mě k útěku ponoukat, ale prostě mu to vypadlo.
Ale můj pohled, který jsem na něj vrhla zpod řas, ho uklidnil víc než moje odpověď: „Dnes ne.“ Další polibek, další doteky. „Chci tě,“ zavrněla jsem to, co už bylo jasné.
Hladil mě pod trikem po holé kůži, zatímco jsem rozepínala jeho košili. Mohl ho hned sundat, ale nechtěl pospíchat. Teď poprvé si chtěl vychutnat každý moment.
Po tváři se mu roztáhl úsměv, když jsem začala lapat po dechu.
Překvapilo ho, s jakou silou jsem sevřela jeho košili, ale když se ke mně přitiskl, začaly ho napadat docela jiné věci, přesto ho to pobavilo. Byla jsem mladá a nevinně zábavná. Jako kdybych vůbec nevěděla, co dělám.
Ale dovádělo ho k šílenství, když jsem se ho dotýkala na holé kůži. Téměř až trapné, jak se tím nechal ovládnout.
Chytil mě za bradu a donutil mě zvednout hlavu, aby se zaměstnal jinak, než rozpaky. Bylo to dlouho, proto jsem na něj působila dráždivěji a on si navíc tohle tolikrát představoval. Skutečné to bylo lepší. Jenomže kuchyň mu přišla neosobní. Vhodná na vášnivou rychlovku, ale teď chtěl víc.
Pevně mě sevřel a sundal mě z linky. Pořád jsem ho objímala rukama kolem krku a nohama kolem pasu. Visela jsem na něm jako opičí mládě na matce. Nesl mě přes obývací pokoj hloub do domu, a ve mně něco začalo protestovat, obraz se rozmazával.
Něco bylo špatně. Takhle to nebylo.
Položil mě na postel a setřásl ze sebe košili. Sklonil se nade mnou, ale po krátkém polibku začal tahat za lem mého trika. Nebránila jsem se, když mi ho sundával, naopak jsem se na něj usmála. I když jsem měla rozcuchané vlasy, přišla jsem mu nádherná.
Když jsem ale viděla svoje tělo, scéna se vzdálila ještě víc. To jsem nebyla já. Moje tělo vypadalo jinak – musela jsem to vědět, když bylo moje…
 
Zalapala jsem po dechu a posadila se na posteli celá zpocená a rozbolavěná vzrušením ze snu, který mi nepatřil.
Pokoj, ve kterém jsem už několik týdnů spávala sama, zalévalo světlo svítání – večer jsem byla tak unavená, že jsem nezatáhla závěsy.
Chytila jsem se za hlavu a padla zpátky na polštář. Chtělo se mi plakat a křičet zároveň. Ten sen nebyl můj – vždyť jsem se celou dobu dívala na sebe, ne na něho! Byl Dannyho. Pořád se mu zdál, pokračoval dál, i když já se vzbudila. Pokračoval, přestože ve skutečnosti tu událost zničila jeho sestra.
Nechtěla jsem tu vzpomínku znát i jeho očima. Stačila mi moje vlastní. Nechtěla jsem vědět, o čem sní, když jsem to byla já. Jako kdyby moje vlastní bolest z odloučení nestačila.
Najednou jsem vyskočila z postele, aniž bych o tom přemýšlela. Byla to automatická reakce – útěk.
Poslední tři týdny jsem trávila spoustu času jako vlk, vlastně jsem byla vlk, kdykoli jsem jen mohla. Když jsem byla člověk, bylo mi zle – tehdy na farmě to začalo. Nebyla jsem nemocná, nic mě nebolelo… ale bylo mi špatně, jako kdyby uvnitř mě něco hnilo. Nemyslela jsem si, že moje lidské tělo reaguje na něco normálního… Ne, vlastně jsem si byla docela jistá, že je to vlk.
Mojí vlčici chyběla společnost. Chyběl jí Dannyho vlk, přestože ho měla pořád nablízku, ale já a Danny jsme si šli z cesty – když jsme vyloženě nemuseli, ani jsme netrávili čas ve stejné místnosti - to, jak byl blízko a přesto nedosažitelný, ji ničilo. Ona potřebovala svého druha a potřebovala svoji rodinu, svoji smečku. Moje vlčice byla osamělá a mně to ničilo zažívání.
„Co to…?“ slyšela jsem Dannyho zmatené mumlání z ložnice a už na nic nečekala.
Vyběhla jsem z pokoje a vzápětí za sebou zabouchla zadní dveře a utíkala přes trávník, co mi nohy stačily. Nedočkavá ztratit lidské vědomí – vlčice mě teď nenutila zůstávat, vždycky si sebrala všechen prostor pro sebe. I teď.
 
Vrátila jsem se pozdě. Neměla jsem ponětí, jak dlouho jsem byla mimo, ani kde jsem vůbec byla, ale slunce stálo už vysoko.
Potichu jsem vešla do domu, připravená na obvyklou sprchu a mlčení, zatímco budu vařit a uklízet. Možná bych dnes mohla prát nebo žehlit – zašít se ve sklepě.
„Ahoj,“ pozdravila jsem automaticky Daniela, který seděl na sedačce v obýváku. Potom jsem se ale zarazila.
Bylo ticho. Neodpověděl mi – to mě nepřekvapovalo. Ale nehrála televize, ani stereo, ani si nečetl a to bylo divné. Jenom seděl a díval se před sebe. Když jsem obešla pohovku, viděla jsem telefon, který ležel před ním.
Najednou ke mně zvedl hlavu. „Končím,“ oznámil mi mrtvě.
Zvedla jsem obočí. Myslela jsem, že už jsme skončili. „Cože?“
Protřel si prsty oči. „Mluvil jsem s Almou.“
„O čem?“ nechápala jsem.
Podíval se na mě. „Zažádal jsem o rozvod. Jen co se Warren vrátí, zavedu tě do smečky. Potom se můžeš vrátit do Evropy, nebo co budeš chtít. Už to nebude můj problém.“
Ztuhla jsem a žaludek se mi propadl někam hodně hluboko. Jen jsem na něj zírala.
Postavil se. „Nedívej se tak překvapeně,“ zamračil se na mě. „Muselas vědět, že to přijde.“
NEJNOVĚJŠÍ KAPITOLY:
1. - 5. kapitola VSK
(15. 4. 2015)
Musíte hledat, ale jsou t

9. kapitola SDG 
(7. 2. 2015)
Oblíbené stránky
Něco jako dvojče blog. Múžete si vybrat, nové kapitoly budou stejné tady i tam.
Fanfiction a jiné...

 
On autor byl vůl a překladatel není, rozumíte, proto to tak je.

- Jan Werich -
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one