Zdravím Vás,
ať už jste sem zavítali z webovky veilofmystery, která začala blbnout, nebo jste noví čtenáři. Na tomhle blogu najdete několik povídek, ať už s tématikou z těch starších Twilight fanfiction nebo novějších fantasy originálních nebo polooriginálních příběhů. Ať už je to jakkoli - vítejte a dobře se bavte!

Vaše Hollis

Longe fugit, qui suos fugit (Daleko utíká, kdo utíká před vlastními)

Ruce jsem měla vražené v kapsách volných plátěných kalhot a houpavě šla vedle Daniela, usmívala jsem se. V domě jsem měla pocit, že vybuchnu, pokud okamžitě nevypadnu, ale když jsem byla venku… byla jsem ráda, že jsem doma. Milovala jsem svoje město, ale nemohla jsem vydržet v domě - procházka s Danielem ve mně tím pádem vzbuzovala téměř euforii.
„Vypadáš spokojeně,“ poznamenal pobaveně.
Pokrčila jsem rameny. „Není fajn, že na nás nikdo nezírá?“ Pohledy rodičů ráno byly všechno, jen ne nenápadné. Nejdřív mě donutí spát s Dannym v jedné posteli a pak tváří tak zatraceně nesouhlasně. Bylo to pěkně na palici.
Zavrtěl hlavou. „Tím to není. Takhle ses usmívala už ráno.“
Ohlédla jsem se po něm. „Rýpal si mě,“ upozornila jsem ho. „Jako děcko toužící, aby se mu po ránu někdo věnoval. Bylo to vtipné.“
Zvedl obočí. „To jsem nedělal,“ houkl skepticky. „Měla jsi vlasy přes obličej, odsunul jsem je.“
„Vzbudilo mě to,“ zabručela jsem, potom jsem přimhouřila oči do špehýrek, když mě něco napadlo. „Proč jsi mi šahal na vlasy?“
„Mělas je přes obličej,“ zopakoval zmateně a strčil si ruce do kapes.
„No a?“ houkla jsem a znovu se dala do kroku.
Chvíli mu trvalo, než se taky dal do pohybu a srovnal se mnou krok. „Víš, Tino, jsi docela inteligentní člověk, ale některé věci ti asi nikdy nedojdou.“
Zůstala jsem na něj zírat s otevřenou pusou. „Cože?“
„To nic,“ mávl rukou. „Kde jsme teď?“ nadhodil, očividně ve snaze změnit téma.
„Na Masarykově náměstí - pořád,“ nakrčila jsem nos. „Co mi nikdy nedojde?“
„Ale nic,“ odbyl mě a zmateně se ohlédl.
Postavila jsem se tak, aby na mě viděl. „Proč mi nechceš odpovědět?“ domáhala jsem se.
Podíval se na mě a zamračil se. „Protože to stejně nemá smysl, víš.“ Znovu se otočil. „Nemáš pocit, že na tebe někdo volá?“
„Kdo by na mě volal?“ podivila jsem se a pohlédla mu přes rameno na ulici za ním. Nebyl tam nikdo, koho bych poznávala.
„Co já vím? Jsem v téhle zemi poprvé,“ ušklíbl se.
Zavrtěla jsem hlavou. „Nikdo na mě nevolá. Pojď, ještě jsi pořádně nic neviděl!“ Zatahala jsem ho za triko. „Vezmu tě do zámku,“ navrhla jsem nadšeně. Tu hloupost z rána jsem pustila z hlavy. Naprosto nic nestálo za to, abychom se teď hádali.
Zatvářil se zmučeně. „Já a historie nejsme kamarádi.“
Zasmála jsem se. „Hele, americká historie začíná někdy v 16. století, ne?“
Ušklíbl se. „Mně to naprosto stačilo, málem jsem neudělal v jednom ročníku testy.“
„Vážně?“ vykulila jsem na něj oči. „Tys nebyl dokonalý student?“
„Byl,“ prohlásil vážně, „samozřejmě.“
Chtěla jsem mu něco vtipného odpovědět, ale něco jsem zaslechla. „Na mě vážně někdo volá,“ zamumlala jsem udiveně a rozhlédla se. Nikoho jsem neviděla. Až po chvíli jsem si všimla, že na mě někdo mává z kavárny naproti přes cestu. Vytřeštila jsem oči.
„Tino?“ oslovil mě Daniel nejistě, ale já nevěnovala pozornost a vstoupila do vozovky. Chytil na ruku a strhl dozadu – málem jsem vletěla pod kola projíždějícímu autu. „Blázníš?“ vyjel na mě.
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou a rozhlédla se. Tentokrát nic nejelo. Rychle jsem ji přeběhla. Slyšela jsem, jak něco zabručel, ale šel za mnou.
Doktore!“ vyhrkla jsem, sotva jsem se dostala dost blízko, aby mě slyšel.
Věnoval mi sotva znatelný přísný úsměv, ale od něj to bylo, jako by mě objal. „Přišla jste v Americe o sluch, Martino?“ ušklíbl se.
Možná tak o iluze,“ zabrblala jsem a potom potřásla hlavou. „Nevěnuju tolik pozornosti okolí,“ pokrčila jsem omluvně rameny.
To se ani nedivím,“ poznamenal, ale zněl pobaveně. Sklouzl pohledem do leva, takže jsem pochopila, že naráží na Daniela, který se postavil vedle mě.
„Jo,“ zamumlala jsem a ohlédla se, „představím vás, jasně. Daniel Sulina, můj fiador.“ Doktor byl asi jediný, koho to zajímalo. „Doktor Symerský.“ K němu jsem neměla víc co dodat, s Dannym jsme o něm hodně mluvili.
Pan Symerský vstal a podal si s ním ruku. „Rád vás konečně poznávám.“
„Já vás taky,“ přisvědčil Daniel vážně a pozorně si ho prohlížel.
„Sedněte si,“ ukázal na židli proti sobě. Přimhouřil oči. „Jestli máte chvilku,“ dodal bručivě, jako by ho zdvořilost rozčilovala.
Daniel se posadil, já zůstala stát. Nikdo si mě nevšímal. „Budu předstírat, že to platilo i pro mě,“ odfrkla jsem si a sedla si na poslední volnou židli.
Doktor se na mě krátce podíval a potom se obrátil k Danielovi. „Nemáte z ní nervy nadranc?“
Pobouřeně jsem zalapala po dechu. „To ani nemáte ponětí,“ houkl unaveně a přejel si prsty po čele.
Doktor se pobaveně zašklebil a já si uraženě zkřížila ruce na prsou. Bylo by fajn, kdyby nemluvili, jako bych tam nebyla.
„Jak dlouho se zdržíte?“ Ta otázka asi platila Danielovi.
„Pár týdnů,“ zabručel neurčitě.
„A vy, Martino?“
Zatvářila jsem se kysele. „Já tu zůstávám. Nemáte radost?“ nadhodila jsem sarkasticky.
Dlouze se na mě zadíval. „Mám,“ přisvědčil vážně, i když podle výrazu na to nevypadal. „Chci provést výzkum.“
Naklonila jsem hlavu na stranu. „Na mě?“ zeptala jsem nebezpečně. „No to ani náhodou.“
Nepřestal mě propalovat pohledem. „Na základě těch informací, co jste mi poslala loni v létě, jsem dospěl k nějakým teoriím, chci si je ověřit.“
Daniel se opřel rukama o stůl, evidentně ho to zaujalo. „A k čemu by to mělo být? Víte, jak zrušit kletbu?“ V jeho očích zaplála naděje.
„Ne,“ odpověděl stroze a Danny se znovu odtáhl. U stolku se objevila servírka, aby si zapsala naši objednávku. Nahlásila jsem první studenou věc, co jsem v lístku uviděla. „Ale možná by šlo obejít lunární cykly,“ pokračoval, když odešla.
Zvedla jsem obočí. „No a?“
„Jak to myslíte?“ Daniel projevoval stále ještě zájem.
„Nevím přesně,“ pokrčil doktor rameny, „proto potřebuju pár vzorků, nějaké experimenty… Nemyslím si, že by to mělo nějaké velké účinky, ale to, co vás minule málem zabilo -“ probodl mě očima, „- by mohlo být docela bezpečné. Jednou, dvakrát,… možná třikrát po sobě, bez následků.“
„Úžasné,“ zamumlal Daniel.
Šťouchla jsem do něj. „Ty mu rozumíš?“
Obrátil ke mně obličej. „Kdyby to šlo,“ řekl pomalu, „teoreticky by…“ Rozhlédl se kolem sebe a ztišil hlas. „Teoreticky by mohlo být možné bezpečně se vyhnout proměně o těch pár měsíců, co Caroline chyběly.“
Trhavě jsem se nadechla a nechávala si to projít hlavou, nechala jsem ta slova, aby na mě působila.
Nakonec jsem zavrtěla hlavou. „Je to teorie,“ trhla jsem rameny. „Nemusí to fungovat. Nebude to fungovat.“ Nehodlala jsem se pro to nadchnout a pak skončit s prázdnýma rukama. Smířila jsem se s tím, že nebudu mít děti, nestála jsem o ně. Nikdo už by do toho neměl rýpat.
„Tino…“ začal Daniel.
Střelila jsem po něm rozzlobeným pohledem. „Ne,“ zarazila jsem ho. „Už jsem ti řekla, že speciálně s tebou, se o tom vůbec nebudu bavit.“
„Ale…“ Tentokrát ho přerušila znělka telefonu.
„Páni, tvoje dovolená trvala dlouho,“ ušklíbla jsem se. Ale nevzal to, mobil přestal zvonit, než ho vytáhl.
Daniel se nechápavě díval na displej. Potom natáhl ruku s telefonem ke mně. „Nechceš mi to vysvětlit?“
„Co?“ houkla jsem a tu věc si vzala. Byla to textovka, proto to nezvedl. Žaludek se mi stáhl, když jsem si četla text:
 
TO TVOJE ŠTĚŇÁTKO JE HLOUPÉ, DANIELI. VYŘIĎ, ŽE JSEM PŘEDAL VZKAZ… WARREN TEĎ PO VÁS JDE – SPECIÁLNĚ PO NÍ. HODNĚ ŠTĚSTÍ.
 
„Jamie,“ zamumlala jsem polohlasem. Sakra, sakra, sakra. Tohle jsem rozhodně neměla v plánu.
„O jakém vzkazu to mluví, Martino?“ zeptal se Daniel přísně. „Martino!“ vyštěkl, když jsem neodpovídala.
„Požádala jsem, aby tě Warren neotravoval. Když… nebudu s tebou,“ zamumlala jsem s pohledem upřeným na kolena.
„Proč jsi to udělala?“
Zvedla jsem hlavou. „Protože moje problémy jsou moje, ne tvoje,“ prohlásila jsem chladně. „Vyřeším si to sama.“
„Vážně, jak?“ sykl.
„Něco vymyslím,“ odsekla jsem. „Warren mě tu nenajde.“
Nevěřícně vypustil vzduch a kroutil hlavou ze strany na stranu. „Neskutečně ho podceňuješ,“ řekl nakonec.
„A ty ho možná přeceňuješ,“ odpověděla jsem stroze.
„Nechme to být,“ zavrtěla jsem hlavou. „Nějak to dopadne a doktora to nezajímá.“
„Zajímá,“ nesouhlasil rozvážně. „Co se děje?“
„Nic se neděje!“ zavrčela jsem zlobně. Litovala jsem, že jsem tu cestu vůbec přecházela a nepokračovala s Danielem v prohlídce města. Mohla jsem mít klid.
Daniel se na mě zamračil a naklonil se k doktorovi. „Warren je vůdce smečky, do které patřím,“ procedil skrz zuby. „Jeho družka loni na podzim zemřela a on si hledá novou.“
Pan Symerský zvedl obočí. „A…?“ povzbudil ho zmateně.
„A evidentně si vybral Tinu,“ zasyčel a loupl po mě zlým pohledem.
„Co?!“ rozhodila jsem pobouřeně rukama. „Děláš, jako bych za to mohla já!“
Ignoroval mě. „A ona si očividně neuvědomuje, v jak velkém nebezpečí díky tomu je,“ prohlásil, jako bych neseděla vedle něho. Naštvalo mě to.
„Nejsem v nebezpečí!“ zakřičela jsem na něj a praštila dlaněmi do stolu. Ostatní lidé na verandě kavárny se na mě zmateně podívali. Zrudla jsem a zabořila se do křesla tak, abych byla co nejmenší. „Super,“ houkla jsem a zkřížila si ruce na prsou.
„Podle Jamieho to není pravda,“ odsekl mi. „Warren po tobě jde.“
„To mi připadá jako dost nebezpečné, Martino,“ promluvil doktor. Vrhla jsem po něm opravdu zlý pohled – neměl se do toho vůbec plést.
„Warren mě tu nikdy nenajde – neví, kde mě hledat,“ upozornila jsem je oba rozzlobeně. Vyměnili si unavený pohled.
Chytila jsem oběma rukama hranu stolu a naklonila se k nim. Bylo těžké se hádat o nadpřirozených věcech uprostřed narvané kavárny. „Víte co? Já nechápu jednu věc,“ začala jsem překvapivě klidným hlasem. „Proč vám přijde tak zatraceně nepochopitelné, co jsem udělala?“ Podívala jsem se na Daniela. „Udělal bys to samé. Bylo to správné rozhodnutí.“
Zvedl vysoko obočí. „Ne, nebylo. Byla to zatracená hloupost.“
„Nebyla,“ zavrtěla jsem hlavou, pořád tak podivně klidná. „Warren tě nechá na pokoji – nebude ti ubližovat kvůli mně. To bylo všechno, o co jsem stála. Nejde o to, co se stane mě. Jde o to, že ty budeš v bezpečí, rozumíš?“
Přimhouřil oči do tenkých špehýrek. „O čem to do pekla mluvíš, Tino?“ vyprskl. „Neprosil jsem se o žádnou melodramatickou ochranu.“
Naklonila jsem hlavu na stranu. „Já tebe taky ne. Řekni, v čem je tohle jiné, než to, co ses chystal udělat ty? Postavit se Warrenovi sám…“
Zlobně zatnul čelist. „Je to jiné úplně ve všem,“ procedil skrz zuby.
„Proč? Protože jsi starší? Protože jsi můj fiador? Protože jsi muž a trpíš vůči mně nějakým pošahaným ochranářským komplexem?“ hádala jsem. „To je kravina! Jsem silnější než ty, Danny, a ty to víš! Mám daleko větší šanci na úspěch, kdyby došlo na věc.“
„Nechci být vlezlý, ale v něčem má pravdu,“ řekl pomalu doktor. Usmála jsem se; konečně byl tam, kam patřil – na mojí straně.
Daniel přejel pohledem z jednoho na druhého, nakonec se zadíval na mě. „Jenomže ty jsi sama, za mnou stojí smečka.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Smečka,“ ukázala jsem na něj prstem, „stojí za Warrenem, zlato.“
„Zaprvé,“ obořil se na mě, „mi neříkej zlato. A zadruhé, nemáš o smečce nejmenší ponětí, Tino. Někdy jsou boje o dominanci vážně legrační,“ uchechtl se temně.
Uvažovala jsem, jestli mu nepřeskočilo. „O čem to krucinál mluvíš? Všechno o smečce si mě naučil ty!“
„Tak jsem možná něco vynechal,“ pokrčil lhostejně rameny.
Naklonila jsem se k němu přes stůl a sevřela jeho nadloktí tak pevně, že jsem mu nehty zaryla hluboko do kůže. „Co jsi vynechal?“
„Třeba to, že je jedno, kdy boj proběhl.“
„Jak to myslíš?“ potřásla jsem hlavou a pořád svírala jeho ruku.
„Teče mi krev, Tino,“ upozornil mě obezřetně.
Znechuceně jsem povolila sevření svých prstů a on stáhl ruku pod stůl. Když ke mně znovu vzhlédl, měly jeho očí světlejší nádech, z uhlově černých se staly oříškově hnědé a nebylo to hrou světla, nepochybovala jsem, že i moje oči zesvětlaly. Jenomže jeho hnědá byla přirozenější, než moje žlutá. Zvedla jsem ruku a dala si na nos sluneční brýle, které jsem měla doteď ve vlasech. Ale nenechala jsem se rozptýlit a zopakovala jsem svoji otázku. Když neodpovídal, udělala jsem to znovu.
„Myslím to tak, že kdysi opravdu hodně dávno jsem na školním výletě do Virginie, zlomil nos klukovi z jiné školy, co otravoval Amandu.“
„A pointa?“ nechápala jsem.
„Byl to Warren,“ hádal doktor.
„I kdyby byl,“ otočila jsem se na něj, „pokud byl Daniel s Amandou, nebyl pod kletbou.“
Danny si povzdechl. „To nebyl ani on, ale bitku jsem vyhrál.“ Roztáhl ruce. „Nezáleží na tom, kdy to bylo.“
„Tak proč nejsi vůdcem smečky ty, ale Warren?“ zeptala jsem a sladce se na něj usmála, vyzývala jsem ho, ať si něco zkusí s mou neprůstřelnou logikou.
Úsměv mi oplatil. „Nikdy jsem neřekl, že jsem bojoval s někým jiným. A jasně si vzpomínám, že jsem ti řekl, že co se týče hierarchie smečky, stojím mimo systém.“
„Pokud se počítá jakékoli vítězství, pak jsi vůči Warrenovi dominantní.“
„Ano,“ přisvědčil.
„Ale nejsi vůdcem smečky, protože…?“
„Protože nikomu jinému jsem se nikdy nepokoušel dokázat svou nadvládu,“ doplnil mě klidně.
Zhluboka jsem se nadechla a pak se opřela čelem o desku stolu. „Tak teď jsem zmatená,“ prohlásila jsem. Maličko jsem zvedla hlavu. „Proč jsi mi to neřekl dřív? Proč se o tom vůbec bavíme teď? Hádali jsme se o tom, že jsem se vystavila nebezpečí a najednou říkáš, že i ty jsi Warrena přepral. V tom případě to já zvládnu se zavřenýma očima a jednou rukou za zády.“
„Když nám bylo patnáct a oba jsme byli lidi,“ připomněl unaveně. „A o to přesně jde. Warren mi nic neudělá – nemůže. Boj buď vyhraješ, nebo prohraješ; něco jako druhá šance neexistuje. Vyděsil moji ženu, zničil mi manželství, ale pořád je mi podřízený. I když je teď daleko silnější než já.“
Otočila jsem se na doktora. „Chápete to, nebo jste stejně mimo jako já?“
„Myslím, že se chytám,“ zabručel temně. „Jste nad vůdcem smečky, protože jste ho jako kluk přepral, pane Sulina, ale všichni ostatní ve smečce jsou nad vámi, protože jste s nimi nikdy nebojoval.“ Potřásl hlavou. „Pěkný zmatek.“
„Na tohle mám o jeden chromozom X víc než vy,“ zavrtěla jsem nešťastně hlavou.
„Nemusíš být muž, abys to pochopila,“ ujistil mě Daniel něžně.
Působilo by to na mě víc, kdybych zrovna neměla chuť mu vyškrábat oči za to, že to řešíme až teď. Zamračila jsem se na něj. „Zrovna bych ti nejradši bolestivě ublížila,“ prohlásila jsem smrtelně vážně s pohledem upřeným do jeho očí.
Daniel protočil panenky. „Nombre de dios, Tino! Teď je úplně jedno, že si na mě naštvaná, že jsem ti to neřekl. Jde o to, že jsi na sebe poštvala Warrena úplně zbytečně.“
Body za dobré úmysly se mi evidentně nikdo připsat nechystal. „Jestli to nebude tím, že ses mi zapomněl zmínit o tom, že ti nemůže nic udělat,“ zavrčela jsem a sevřela ruce v pěst.
Chtělo se mi až brečet z toho, že jsem byla tak hloupá a měla o něj strach. Někdy jsem vážně pochybovala o tom, co je Daniel zač. Na jednu stranu to byl nejlepší člověk na světě, co mě zachránil přede mnou samotnou, ale na druhou to byl občas až neuvěřitelný hajzl, který ze mě dělal pitomce.
Něco z mých myšlenek musel vidět v mém obličeji, protože poněkud znejistěl. „Tys mě chtěla ochránit,“ zamumlal zmateně.
„Ano!“ vyštěkla jsem a odvrátila se od něj.
„Omlouvám se,“ řekl překvapeně a zíral na mě, jakoby mě viděl poprvé.
Opětovala jsem mu pohled, a potom jsem zasténala a přikryla si obličej rukama. „Proč mě nemůžeš jednou nechat být na tebe naštvaná?“
Zakřenil se – věděl, že hádka je pryč. „Protože by se s tebou potom nikdo nebavil,“ odpověděl jednoduše.
„Ale no tak, nedělej ze mě fúrii. Lidi mě mají rádi.“ Otočila jsem na doktora. „Máte mě rád, že jo?“
Nevypadal, že by se chystal do vtipu zapojit, tvářil se vážně a prsty si zamyšleně mnul bradu. „Neuvěřitelné. Nikdy jsem neviděl nikoho, jako jste vy dva.“ Mávl rukou. „Jste něco jako recept na šťastné manželství. Zapomenete na stěžejní spor během vteřiny a vrátíte se vtipkování.“
„Máme poslední tři týdny,“ pokrčila jsem rameny, „byla by ztráta času, být na sebe naštvaní.“
„O tohle jde?“ podivil se upřímně.
„Když jsme spolu nemluvili, nebylo to k ničemu, stejně jsme se přes to museli přenést.“
Daniel se na mě pobaveně podíval. „Pokud si dobře vzpomínám, před Vánocemi jsi se mnou nemluvila skoro měsíc.“
„Vyrostla jsem,“ oznámila jsem mu shovívavě.
„Nechcete studovat i její psychický vývoj za minulý rok, doktore?“ navrhl Daniel vesele. „Spousta materiálu.“
Doktor Symerský mu úsměv oplatil kamenným pohledem. Nebyla jsem si jistá, jestli je to výraz nenávisti, nebo byl prostě jen zmatený a nevěděl, co si o Danielovi… o nás obou myslet. „Myslím, že tohle je váš experiment,“ odpověděl lhostejně.
Daniel se na mě zmateně podíval. Jen jsem pokrčila rameny a otočila se na doktora. „Nebudu váš pokusný králík,“ prohlásila jsem rozhodně. Přimhouřila jsem oči. „Ani jednoho z vás.“
„Ano, jistě,“ odbyl mě, jakoby mě neslyšel a podíval se na hodinky. „Musím jít do nemocnice,“ zabručel a zvedl k nám oči. „Zítra a pozítří mám službu,“ oznámil nám, „ale v úterý bych si s vámi rád promluvil,“ podíval se na Daniela, „potřebuju nějaké doplňující informace.“
Zavrtěla jsem hlavou. „V úterý jedeme do Olomouce, musím vyřídit věci ve škole.
Jeďte sama,“ pokrčil rameny.
Povzdechla jsem si. „Chci to tam Dannymu ukázat a moje kamarádka se s ním chce seznámit – nemůžu to zrušit. Můžete si chlapsky pokecat ve středu,“ navrhla jsem.
„Středa?“ obrátil se na Daniela.
Na okamžik zaváhal, a potom přikývl: „Bude mi potěšením.“
„Budu hádat,“ ozvala jsem se. „Já nejsem zvaná.“
Doktor Symerský ke mně zvedl oči. „S vámi si můžu povídat až do zblbnutí, až odjede, Martino.“
„Páni, už se nemůžu dočkat,“ ušklíbla jsem se. Věnoval mi něco velmi podobného úsměvu. Doktor byl děsivý morous, ale asi mě svým způsobem měl vážně rád a přišla jsem mu zábavná, jenom to moc nedával najevo…
 
Ukončila jsem studium, protože mi přišlo naprosto nemožné vrátit se po tomhle všem do školy. Jenom jsem ještě nevěděla, jak to oznámím našim. Ale to byl jen jeden z mých velkých problémů.
I když to Danny nedával najevo, věděla jsem, že je na mě naštvaný kvůli tomu, že jsem volala Warrenovi. A já jsem zase zuřila, protože mi neřekl, že mu Warren nemůže dost dobře ublížit, přestože to podle mě bylo dost relativní. Tak třeba Warren mu sice nemohl ublížit, ale mohl přikázat ostatním vlkům ve smečce, aby to udělali za něj. A výsledek by byl stejný – Danny by trpěl kvůli mně.
Dalším problémem byly samozřejmě naše rozdílné pocity k sobě navzájem. Sice jsem se přestěhovala k sobě do pokoje, sotva za Lukášem v neděli zapadly dveře, ale až na to, že jsem neusínala a neprobouzela se s Dannyho očima upřenýma do mého obličeje, to bylo úplně jedno, protože jsme spolu trávili veškerý čas mezi tím.
Ve městě jsem potkávala čím dál víc známých, jako by se domluvili a chodili se na mě dívat jak na zvířátko v zoo a věděla jsem, že je jen otázkou času, kdy narazím na Tomáše. Jen jsem doufala, že se mnou zrovna nebude Daniel, což bylo dost utopické přání. Kromě pár hodin, které Danny trávil s doktorem Symerským velmi zaujatou debatou o našem prokletí, jsem s ním opravdu byla pořád.
Vztahy doma byly stále dost napjaté, ale buď jsem se postupem času znovu stávala imunní vůči máminým řečem, anebo přestala být tak protivná. Upřímně bych tipovala tu první možnost.
A téměř bolestně jsem postrádala klidný život v Madisonville. Svoji práci, poklidné večery s Danielem u filmů, páteční noci u Jerryho, rozhovory s Julianou, dokonce i její děti… Zvykla jsem si tam víc, než jsem tušila a tamější lidé se mi dostali hluboko pod kůži. Jenomže od začátku bylo jasné, že tam nemůžu zůstat navždycky. Snažila jsem se tím utěšovat, ale vůbec to nepomáhalo.
Bylo až směšné, že po tomhle všem, co se na mě valilo, mě nejvíc rozhodilo setkání se Šárkou, když jsme s Dannym byli v Olomouci.
Byla viditelně těhotná, měla nový účes a měla jsem pocit, že mluví úplně jinak, než když jsem ji loni viděla naposledy. Jediná věta, která se jí alespoň trochu podobala, byla hned ta první, když místo pozdravu vytřeštila oči na Daniela, potom se otočila na mě a naléhavě zasyčela: „Prosím, řekni, že jsi s ním spala!“ Zrudla jsem a děkovala Bohu, že Daniel neumí česky.
Ale pak už to bylo jenom divné, zjistila jsem, že naprosto netuším, co si s ní vykládat – zatímco jejím stěžejním námětem byly dupačky a typy kočárků, já jí chtěla vyprávět o svém životě za oceánem. S hrůzou jsem si uvědomila, že jsem s ní nemluvila víc jak půl roku, kromě toho telefonátu, když jsem domlouvala tuhle schůzku. Obě jsme byly naprosto někde jinde a její těhotenství tomu vůbec nepomohlo. Protože jsem si musela přiznat, že jí mám tak trochu za zlé, že ona může být mámou, zatímco já ne. A to jsem si myslela, že jsem to už překonala.
Bylo mi líto, že naše přátelství se mi takhle rozpadlo pod rukama a ještě kvůli mně. Protože to byla moje chyba – to já se odstěhovala do Ameriky, to já jí přestala volat. To já jsem byla vlkodlak.
 
Přetáhla jsem si přes hlavu bílý nátělník a uhladila vlasy zpátky na místo. V široké džínové sukni po kolena s koženým páskem jsem sice nevypadala jako Miss Universe, ale byla jsem docela spokojená. Vypadala jsem normálně. Přesně tak jako předloni touhle dobou, možná trochu líp.
Vzpomněla jsem si, jak strašně jsem vypadala ten samý rok na podzim – první podzim mých proměn. Když jsem teď pozorovala svůj odraz v zrcadle na dveřích skříně, udivilo mě, že na mě nezírá pořád ta stejná zombie, když v sobě mám pořád toho samého parazita -
Do spánku mi zevnitř lebky vystřelila ostrá, intenzivní bolest, která téměř v té samé vteřině odezněla. Měla jsem tušit, že když je Danny i se svým vlkem na druhé straně města, bude mi vlčice věnovat zvýšenou pozornost.
Ušklíbla jsem se sama na sebe a přimhouřila do žluta zabarvené oči. „Co je trocha pošťuchování mezi přáteli, hm?“ zamumlala jsem. „Ty víš, že proti tobě v zásadě nic nemám.“ Projela jsem prsty vlasy, abych jim trošku dodala tvar.
„A co bys proti mně měla mít?“ ozvalo se za mnou zmateně.
Trhla jsem s sebou a na okamžik zavřela oči. „Nemluvila jsem k tobě, mami,“ vzdychla jsem a otočila se k ní čelem. Stála mezi dveřmi.
Zvedla vysoko obočí. „Povídáš si se zrcadlem?“
Se svou vlčicí, ale to by se asi těžko vysvětlovalo. „Poslouchá a nikdy mě neuráží,“ pokrčila jsem rameny.
„Nedělej si ze mě legraci,“ zamračila se na mě. „Co jsi zpátky, máš na všechno hrozně chytrou odpověď.“
Nadechla jsem se pro další, ale potom jsem zavrtěla hlavou. Nestálo to za hádku. „Nedělám to schválně,“ ujistila jsem ji.
Na chvíli se odmlčela. „Proč ses vrátila?“ zeptala se najednou.
Otevřela jsem pusu. „Vadím ti tu?“ vydechla jsem ohromeně.
„Ne,“ odpověděla ledabyle, „ale mělas tam práci, vypadáš s ním šťastně…“ Potřásla hlavou. „Tady nemáš ani práci, nevypadá to, že by ti zůstali přátelé a on příští týden odjede. Nechápu, proč ses vrátila.“
Pevně jsem sevřela víčka k sobě. „Já – s Danielem - nic – nemám, mami,“ řekla jsem pomalu s důrazem na každém slově.
Vadilo mi to pořád opakovat a vadilo mi, že mi připomíná, že se můj čas s Dannym blíží ke konci, alespoň v téhle osobní úrovni. Jak dlouho ho budu vídat jen skrz myšlenky? Jak dlouho tenhle stav vydrží? Daniel byl přesvědčený, že to Warren jen tak nevzdá. A já jsem nebyla členem žádné smečky. Bylo to o to nebezpečnější, že jsem neměla naději, že bych dostala nové vízum dřív jak za dva roky. Dva roky byla moc dlouhá doba na pokoušení štěstí…
Silou vůle jsem se přiměla vrátit k matce.
„Jsme přátelé, to je všechno. A i kdybych s ním něco měla, bylo by to jedno, protože mi zrušili vízum. Nevrátila jsem se proto, že bych toužila po tom zůstat nezaměstnaná v domě rodičů. Jednoduše jsem neměla na vybranou.“
To ji zmátlo. „Zrušili ti vízum?“ podivila se. Hups, zapomněla jsem, že jsem se rodičům „zapomněla“ zmínit. „Proč?“
Zkřížila jsem si ruce na prsou a zamračila se. „To bych taky moc ráda věděla. Proč se po tolika měsících někdo začal hrabat v tom stohu zbytečných papírů, aby našel jeden, kterej byl špatně nadepsanej.“
„Proč jsi nám to neřekla?“
Zvedla jsem obočí. „Ahoj, mami, zrovna mě vykopli ze Států, takže potřebuju, abyste mě vzali zpátky. Jinak bych se samozřejmě vůbec neobtěžovala zvednout telefon,“ zapitvořila jsem se. „Jo, pak byste mě přivítali s otevřenou náručí,“ ušklíbla jsem se ironicky. Potřásla jsem hlavou. „Musím jít. Jsem s Dannym a doktorem domluvená na čtyři.“ Poklepala jsem na sklíčko hodinek a prošla kolem ní.
„Proč se s ním ten doktor schází?“ vyzvídala máma dál.
Otočila jsem se k ní od schodiště. „Asi ho chce sbalit,“ odpověděla jsem vážně. Probodla mě vražedným pohledem. Povzdechla jsem si. „Nevím, mami,“ zalhala jsem. „Kdybych to chtěla vědět, byla bych tam s nima.“
Chvíli si mě zvídavě prohlížela, jakoby mi chtěla vyčíst pravdivou odpověď z myšlenek. „Vezmi s sebou Safinu,“ řekla nakonec. „Ať se taky trochu provětrá.“
„Jasně,“ přisvědčila jsem a pustila se ze schodů. „Stejně je z Daniela celá na větvi,“ zabrblala jsem polohlasem a popadla vodíko z věšáku u zadních dveří.
Normálně byla bez sebe, sotva nějaký veterinář prošel za plotem, ale tohohle vlčího muže klidně nechala, aby ji drbal za ušima. Vážně by mě zajímalo, jak to dělal. Protože mě už se sice zvířata nebála, když jsem si dávala pozor, ale stejně se ode mě většinou držela v uctivé vzdálenosti. A pak že je na světě spravedlnost.
 
Safina si spokojeně vykračovala vedle mě s grácií, jaké jsou schopní jenom retrívři, a já přemítala, co budeme dnes večer s Dannym dělat – nechtělo se mi sedět s našima doma a ani se mi nechtěla vymýšlet výmluva, proč jdeme ven.
Martino?“ vytrhl mě z myšlenek ženský hlas. Automaticky jsem se ohlédla a vzápětí jsem toho litovala, když jsem poznala vysokou brunetu před sebou. Markéta Studeníková - největší kráva, co se mnou kdy chodila do třídy. V tomhle městě bylo pár lidí, které jsem opravdu nechtěla vidět a ona byla jedním z nich. „Já jsem věděla, že jsi to ty, Berková!“ vycenila na mě zuby, kdežto já se zamračila.
Čau,“ houkla jsem nenadšeně.
Dlouho jsem tě neviděla,“ prohlásila a vrtěla sebou jak naspídovaná veverka.
Ne dost dlouho,“ odtušila jsem potichu.
Snad od maturity, ne?!“
Jak říkám,“ svěsila ramena, protože to vypadalo, že se jí jen tak nezbavím.
Psala jsem ti,“ přimhouřila najednou oči a na okamžik se přestala křenit.
Vážně?“ zeptala jsem se sarkasticky. Napsala mi asi osm e – mailů během jednoho měsíce.
Podařilo se mi sehnat úplně všechny, ale ty jsi mi jako jediná ani neodpověděla,“ oznámila mi káravě.
Jo, tohle byl přesně ten důvod, proč jsem tu holku celou střední nesnášela – chovala se jako moje matka.
Naklonila jsem hlavu na stranu. „Že bych měla na práci něco lepšího, než ti psát?“ nadhodila jsem s lehkým úsměvem. Za celé středoškolské vzdělávání jsem ji nikdy neodpálkovala já – pokaždé to byl Tomáš. Teď mi přišlo směšné, že jsem jí nikdy neposlala tam, kde slunce nezasvítí. Ty čtyři roky frustrace se vrátily nakumulované v tomhle jediném okamžiku.
Na chvíli se zarazila, ale potom získala zpátky jistotu a ušklíbla se: „V tom cvokhausu, kdes byla? Nepovídej.“ Všechny úsměvy byly najednou pryč, teď byla zase krutá a arogantní jako za starých dobrých časů. Jen jsem nevěděla, o čem to mluví.
Vytřeštila jsem na ni oči. „Promiň?“
Říká se, že ti hráblo, když…“ Zamávala rukou před svým obličejem, „…se to Krahulíkovi stalo.“
Před očima se mi zjevil obrázek rozšklebené kůže na Tomášově obličeji a ta spousta krve stékající po jeho tváři. Kapky krve kapající na podlahu, jeho křik mi zněl v uších…
Sevřela jsem rty a na sucho polkla. „To se říká?“ ujišťovala jsem se přidušeně.
Odfrkla si. „Snad sis nemyslela, že někdo uvěří tomu, že ses prostě sbalila a odjela do Ameriky? Zrovna ty!“
Nadechla jsem se k odpovědi, ale jak mi to prošlo hlavou, radši se nepouštěla do vysvětlování. „Podívej, Markéto, já na tohle nemám čas. Už jsem měla někde být.“
Otráveně zkřivila rty a povzdechla si. „Fajn. No, předpokládám, že když tě nechaj chodit bez dozoru, tak nejsi nebezpečná.“ Sevřela jsem ruce v pěst, až se mi vodítko, na kterém jsem držela psa, zařezalo do dlaně – neměla nejmenší tušení, jak nebezpečná jsem mohla být, když mě dál bude štvát těma kecema o blázinci. „Přijdeš tam teda?“
Zvedla jsem vysoko obočí. „Děláš si ze mě srandu?“ zeptala jsem nevěřícně. „Nejdřív mě obviníš, že jsem blázen a potom mě zveš na školní super párty? Nedošlo ti, že když neodpovídám na pozvánky, asi nemám zájem se toho zúčastnit?!“ obořila jsem se na ni. Myšlenka, že se ona zabývá takovou triviální pitomostí, jako je 50. výročí školy, kdežto po mně jde šílený vůdce vlkodlačí smečky, protože na mě nejlepší kamarád z blbosti uvalil indiánskou kletbu, mě rozčílila víc, než její kecy.
Ježiš, na co si hraješ?“ nakrčila znechuceně nos.
Zírala jsem na ni. „Coo?“
Budou tam všichni, dokonce Sabina Chrástková přijede, a to je čerstvě po porodu, jenom pro Berkovou asi nejsme dost dobří, co?“
Rozhodila jsem rukama. „Hurá, přijede Chrástková,“ zvolala jsem kousavě, „jakoby jsme snad někdy byly kámošky, nebo co. Nechci tam jít a i kdybych chtěla, tak nemůžu, pochop to konečně a dej mi pokoj!“ Sotva jsem to dořekla, Safina se vrhla vpřed a trhla mojí rukou směrem dopředu.
Pevně jsem se zapřela nohama a stáhla ji zpátky k sobě. „Sedni!“ zavrčela jsem na ni rozzuřeně. Bázlivě se mi přikrčila u nohy, ale poslechla.
„Martino,“ ozval se Danielův hluboký hlas kousek ode mě, „co se děje?“ Přijala jsem jeho přítomnost, aniž bych se zajímala, kde se tu vzal. Prostě tu byl, tak jsem mu odpověděla:
„Nic,“ procedila jsem skrz zuby. „Den není perfektní, pokud nepotkáš alespoň jednoho blbce.“ Zvedla jsem k němu hlavu. Jeho obličej byl tak úžasně uklidňující, že můj vztek okamžitě odplul do zapomnění. Zastyděla jsem se, že jsem se od Markéty nechala tak snadno vytočit. Byla to pitomost.
Jeho obočí vyletělo vzhůru. „O čem to mluvíš?“ Sjel pohledem na Markétu a zatvářil se ještě zmateněji. „Kdo jste?“ zeptal se opatrně neutrálním hlasem.
Markéta na něj jen ohromeně zírala a já znechuceně ohrnula ret – jako kdyby nikdy neviděla chlapa. Ale neměla bych být malicherná, Danny byl v trochu jiné lize než většina ostatních. Zhluboka jsem se nadechla. „Markéta Studeníková – Danny Sulina.“ Mávla jsem mezi nimi rukou.
Omráčeně zamrkala. „Moc ráda vás poznávám,“ vydechla.
Danny se na mě podíval. „Neumí česky,“ obdařila jsem Markétu andělským úsměvem. „Ne, že by mu snad někdo věřil, že je z Ameriky,“ neodpustila jsem si rýpnutí.
Otevřela pusu a já měla co dělat, abych se nerozesmála. „Rád vás poznávám,“ prohlásil Danny. „Vy jste… kamarádky?“ zeptal se mě pořád obezřetně.
„Jo, velký…“ začala Markéta, ale já ji přerušila:
„V žádném případě,“ zavrtěla jsem rozhodně hlavou. „Jen jsme spolu chodily na střední.“
„Já… jsem zvala Martinu… na školní…“ Bylo legrační, jak se ze všech sil snažila vzpomenout si na anglické výrazy.
„Moje střední škola má výročí,“ vysvětlila jsem Danielovi netrpělivě, protože čekat, až se vykoktá, bylo vážně něco na moje pocuchané nervy. „Příští týden,“ dodala jsem neochotně. „A je to pět let, co jsem maturovala, takže někteří si to pletou se srazem třídy,“ probodla jsem Markétu pohledem.
Ignorovala to. Možná proto, že měla oči jen pro Daniela. „Přijdete?“ vyhrkla nadějně.
Protočila jsem panenky a nenechala Dannyho odpovědět: „Nepřijde,“ ujistila jsem ji. „Vážně musíme jít,“ prohlásila jsem a věnovala jí dost nepřesvědčivý úsměv. Zavěsila jsem se do Daniela a rychle ho odváděla ulicí pryč od ní.
Nechal se pár metrů, potom se zastavil. „Počkej, Tino,“ zarazil mě.
Pustila jsem ho, ale nepodívala se na něj. „Co je?“
„To je moje otázka,“ upozornil mě. Na chvíli se odmlčel. „Co kdybys mi dala to vodítko?“ navrhl a natáhl ke mně ruku.
„Proč?“ podivila jsem se, ale potom jsem trhla rameny a předala mu ho. „Au!“ hlesla jsem překvapeně, když jsem povolila prsty a podívala se do dlaně, ve které jsem ho před chvílí svírala – kůži jsem měla úplně sedřenou, a teď, když jsem o tom věděla, mi v ní pálivě pulzovalo bolestí.
Danny mi na ni připlácl svůj kapesník - stále čistý, samozřejmě. „Vážně začínám uvažovat, jestli si to neděláš schválně,“ zabručel a ohnul mi prsty tak, abych si kapesník držela. „Můžeš mi říct, o co šlo?“
Zavrtěla jsem hlavou, stále vedle z toho, že jsem svírala vodítko tak pevně, že jsem si ublížila a nevšimla si toho. „Nemám ji ráda.“
Nakrčil obočí. „A koho máš?“ zamračil se na mě.
Taky jsem se zamračila: „Nejsem tady zrovna superstar, Danny.“ Povzdechla jsem si a znovu vykročila. „Většinu času jsem trávila s Tomášem – byli jsme jak dvojčata, takže jsem si neudělala moc jiných přátel.“
„No s tímhle přístupem se ani nedivím - byla jsi na to děvče pěkně hnusná,“ pokáral mě.
Zvedla jsem vysoko obočí.  „Vždyť ji ani neznáš. Byla to královna třídy.“
„A proto ji nesnášíš? Protože byla oblíbená?“
Povzdechla jsem si. „Ne, Danny, protože je to arogantní slepice. Tys byl na střední „Ten kluk“ a chodil jsi s „Tou holkou“, nemáš ponětí, jaký to je na druhé straně řeky.“
„Podle mé zkušenosti jsou lidi neoblíbení, protože chtějí být neoblíbení,“ prohlásil vážně.
Zastavila jsem se. „Děláš si ze mě srandu?“ zeptala jsem se tiše.
„Proč nechceš jít na ten sraz…, oslavu – nebo co to je?“ vypálil najednou.
„Proč bych měla chtít?“ odpověděla jsem mu zmateně. „Nechci ty lidi vidět.“
„Proč ne?“ nedal se odbýt.
Stiskla jsem rty a podívala se na špičky svých bot. „Protože si myslí, že jsem celý rok strávila v psychiatrické léčebně – nevěří tomu, že bych měla dost elánu vrhnout se za oceán,“ oznámila jsem mu upjatě.
Věnoval mi široký úsměv. „A ty je nechceš přesvědčit o opaku?“
„Ani ne,“ zavrtěla jsem hlavou.
„A to je přesně to, co říkám – ty chceš být neoblíbená,“ ukázal na mě prstem.
„Danny,“ povzdechla jsem a svěsila ramena, „proč to prostě nenecháš být? Není to tvoje střední.“
„Nemyslím si, že bys byla takhle vycukaná jen z nějakého hloupého srazu třídy,“ zavrtěl hlavou vážně. „Opravdu, Tino, o co jde?“
O co šlo? Nechtěla jsem potkat Tomáše, o to šlo, ale nechtěla jsem Dannymu vysvětlovat proč.
Odvrátila jsem se od něj. „Další den odjíždíš,“ zamumlala jsem, „nehodlám o poslední večer s tebou přijít s partou lidí, kteří mi budou vykládat, jak skvěle si žijou.“
„Nepřijdeš o večer se mnou, když tam budu s tebou,“ připomněl mi.
Zkřížila jsem si ruce na prsou. „Co chceš, abych ti řekla, Danny?“
„Pravda by byla fajn,“ usmál se sladce.
Rozhodila jsem rukama: „Víš co, půjdeme tam. Jsi spokojený?“
„Byl bych spokojenější, kdybys ke mně byla upřímná.“
„Jako kdyby tys mi říkal všechno,“ odsekla jsem. „Některé věci prostě nechceš vědět. Půjdeme na to stupidní výročí a nehodlám se o tom víc bavit.“ Přidala jsem do kroku.
Daniel mě dohnal. „No tak se hned neurážej,“ povzdechl si. „Nebude to tak zlý – uvidíš.“
 
Věšela jsem prádlo, protože jsem slíbila mámě, že to udělám a Daniel ležel na trávě asi dva metry ode mě a opřený o lokty mě pozoroval. Bylo po dešti, takže tráva byla ostře zelená a plná sedmikrásek, které se máma chystala hned zítra vyškubat - byla jsem ráda, že u toho nebudu.
Sebrala jsem z koše poslední pár ponožek, připnula je kolíčkem na šňůru a potom koš položila na střechu Safininy boudy dnem vzhůru.
Položila jsem se do trávy vedle Daniela a otočila na něj hlavu. Opětoval mi pohled a mírně se usmíval. V ten okamžik vypadal velmi mladě a tak přitažlivě, že mě skoro svrběla ruka, abych se ho dotkla.
Odvrátila jsem se na druhou stranu a na chvíli zavřela oči. Napadlo mě, jestli bych se do něj nakonec zamilovala, kdybychom měli víc času. Jenomže my jsme žádný čas neměli.
„Zítra odjíždíš,“ vzdychla jsem a znovu se k němu obrátila.
„Mrzí tě to?“ zeptal se bezbarvě s pohledem upřeným na azurově modré nebe.
Podrážděně jsem zaprskala – jak se mohl vůbec takhle ptát? „Moc mě to mrzí a ty to víš!“
„Mě taky,“ souhlasil s povzdechem a lehce mi dotkl rukou moji paže - jen krátce a potom si ji položil zpátky na břicho. „Kéž by byly věci jinak.“
„Kéž by byl život jednoduchý,“ vzdychla jsem a taky se zadívala nahoru. Ostré slunce začínajícího července mě oslňovalo.
„Nudila by ses,“ zasmál se.
„To rozhodně,“ přisvědčila jsem vážně.
Kdyby můj život byl jednoduchý, nebyl by v něm žádný Danny, ani vlkodlaci a já s Tomášem bychom byli šťastný pár. Nezvedala bych v noci hlavu k nebi, abych se podívala, jak dorůstá měsíc; mohla bych si pořídit tucet dětí, kdybych o to stála; a nemusela bych každý měsíc vypít několik litrů čerstvé krve. Nepřevalovala bych se večer v posteli a nepřemýšlela o muži kdesi daleko za oceánem, kterého jsem v životě neviděla, ale co byl přesto pevně rozhodnutý mi zničit život. Warren… Jeho jméno se mi zažralo pod kůži jako nějaký odporný mor. Stačilo na něj jen pomyslet a i ten nejjasnější den a nejkrásnější chvilka potemněli.
„Co budeme dělat s Warrenem, Danny?“ nadhodila jsem tiše.
„Zabijeme ho,“ prohlásil nenávistně.
Zmateně jsem se otočila na bok, abych na něj viděla. „To nemyslíš vážně, že ne?“ ujišťovala jsem se ostře, protože jeho tón to nenaznačoval.
„Víš, co?“ zasyčel. „Myslím.“ Prsty ruky, kterou mě položenou na břiše, sevřel v pěst. „Ten hajzl šel za Meredith! Volala mi. Ona…“ Zoufale mávl rukou. „Vyšiluje!“
„To si dokážu představit,“ souhlasila jsem provinile. Tak nějak jsem se za to cítila zodpovědná – nestalo by se to nebýt mě. Meredith kolem sebe navíc rozhodně nepotřebovala žádné vlkodlaky, rozhodně ne potom, co jsem předvedla na tom stupidním plese, ne potom, co mi vyprávěl Danny, jak se o vlkodlacích vůbec dozvěděla… o tom, že s jedním osm let žila. „Proč za ní vůbec šel? Jste rozvedení – nestýkáte se,“ podotkla jsem zmateně.
„Hledal mě, protože chce vědět, kde jsi. Když mě nenašel, našel ji.“
„Je to blázen!“ zasténala jsem a položila si dlaň na čelo. „Ani mě neviděl – nemůže mnou být takhle posedlý.“
„Není posedlý tebou, jako tebou,“ zavrtěl Danny hlavou. „Je posedlý tvou mocí. Ty si ani neuvědomuješ, jak neuvěřitelně mocná jsi, Tino.“
„Já se o to neprosila!“ zvolala jsem pobouřeně.
Zvedl obočí. „To jsem taky neřekl, jenže to tak prostě je.“
Měl pravdu. Posadila jsem se a schovala hlavu do dlaní, jako bych se chtěla schovat sama před sebou. „Ale co s ním budeme dělat?“ zeptala jsem se znovu – byli jsme v kruhu.
„Asi budeme muset opravdu zlého vlka zabít, abychom zachránili Karkulku,“ pokrčil rameny.
„Danny,“ okřikla jsem ho unaveně, „já to myslím vážně.“
„Já taky.“ Řekl to, jako by to opravdu myslel smrtelně vážně.
„Nemůžeme nikoho zabít,“ prohlásila jsem vyjukaně a vykulila na něj oči.
„Já vím,“ povzdechl si a přikryl si oči dlaní. „Jenom mě vážně žádné jiné řešení nenapadá. Nemůžeme se ho nijak zbavit.“
„Vždyť předtím ti dal pokoj celé roky,“ postěžovala jsem si. „Mohl v tom klidně pokračovat.“
„Víš, že to nebylo tak jednoduché, Tino,“ potřásl hlavou. „Ale teď nechce mě, chce tebe – když ne za družku, tak zabít.“
„Uvažuju, co je horší,“ zasténala jsem a svalila se zpátky vedle něj na trávník.
„Se mnou nikdy Warren spát nechtěl, ale jen těžko je to horší než smrt,“ ušklíbl se. „Je to muž v nejlepších letech.“
„Nespím s kdekým,“ nakrčila jsem znechuceně nos.
„Všiml jsem si,“ souhlasil ponuře a mě bylo hned jasné, o čem mluví – nespím s kdekým, ale ani s ním. „Ale já bych radši, kdybys to nějak přežila,“ vrátil se zpátky k Warrenovi. Asi usoudil, že tohle není vhodná chvíle pro marnou hádku o našem vztahu, nebo to už vzdal. Koneckonců, i kdybych souhlasila, na tu jednu noc by to taková výhra nebyla, spíš by to všechno ještě víc zamotalo.
„Myslela jsem, že to nedojde dál než k pár psaníčkům,“ zopakovala jsem, co už jsem několikrát říkala.
Danielův skeptický pohled mi jasně řekl, co si myslí o mém myšlení. „Mělas mi to říct dřív,“ vyčetl mi. To byla jeho oblíbená fráze.
Bylo to, jako by někdo pustil záznam hádky, kterou už jsme vedli. Stále ten samý problém, stále ty samé názory, stále ty samé věty. Pořád a pořád dokola jako kafemlejnek.
„Co bys s tím udělal?“ zeptala jsem se zvědavě. „Zavolal policii?“ To byla moje velmi oblíbená fráze.
„Zlehčuješ to.“
„A ty to dramatizuješ. Nebude se za mnou hnát do Evropy – po pár týdnech ho to přestane bavit a začne otravovat někoho jiného.“
„Proboha, Tino!“ zvolal Daniel. „Warren je především vlk; utekla jsi a dala mu tím najevo, že jsi kořist, takže začal lovit. Tebe. O to tu jde.“
„Neutekla jsem – vyhostili mě!“ protestovala jsem pobouřeně.
Pokrčil rameny. „Myslím, že detaily ho moc nezajímají.“
„Paráda,“ sykla jsem sarkasticky. „Tak co s ním mám teda dělat?!“ A zase jsme byli tam, kde před půl hodinou…
„Nevím,“ vzdychl. „Nejjednodušší by bylo, kdyby ses vrátila do Států.“
„Zkus mi poradit něco reálného, Danny. Do Států se v nejbližší době vrátit nemůžu. Mrzí mě, že Warren otravuje Meredith, ale se zákony nemůžu nic udělat – moc dobře víš, že nemůžu do vězení. Ani ty ne.“
„Musí existovat nějaké řešení!“ zavrčel bezradně a praštil rukama do země.
„Až nějaké najdeš, dej mi vědět,“ ušklíbla jsem se. Po chvíli ticha, kdy jsme se každý zabral do svých myšlenek, jsem si klekla a sklonila se nad ním. Danny na mě zmateně zamrkal. „Žila jsem s tebou rok a naprosto nic se nedělo a najednou, když se máme rozdělit, jde všechno do kytek. Proč?!“
Zvedl se na loktech a přiblížil obličej k mému. „Třeba je to o tom, že bychom se neměli rozdělit,“ nadhodil tiše hlubokým hlasem.
Jeho pohled mě docela chytil a dech se mi zadrhl v hrdle. Na okamžik jsem nebyla schopná ničeho jiného než mu zírat do tváře a pomalu rudnout.
Dalo mi práci vrátit se zpátky na zem a začít ovládat své zrádné tělo.
Dosedla jsem na paty, takže mezi námi znovu vznikl prostor. „Měli bychom jít…“ Zaváhala jsem, když jsem se setkala s jeho uhrančivýma očima. Odkašlala jsem si a uhnula pohledem. „Na ten hloupý sraz,“ upřesnila jsem spěšně a vyhoupla se na nohy.
Daniel se otráveně svalil na trávník a mumlal si pro sebe něco nesrozumitelného.
„Jistě,“ houkl nakonec. „Jdeme.“
 
Školní chodby byly pořád tak děsivě stejné, že jsem jen čekala, kdy se ozve zvonek a dav poflakující se kolem dokola se rozejde do tříd.
Jenomže na tohle tu byli už všichni staří. Už nám dávno nebylo devatenáct a to poslední zvonění už jsme měli nějaký ten pátek za sebou.
Byla tu spousta lidí. Překvapilo mě to – kdyby na mě Danny netlačil, nedostali by mě sem ani párem koní, myslela jsem, že hodně lidí je na tom podobně. Pletla jsem se. Viděla jsem hrůzu známých tváří a ještě víc těch, které jsem neznala ani od vidění, protože jsme se tu neměli generačně šanci potkat.
Ale ti co mě znali, se na mě otáčeli, když jsem kolem nich prošla a já cítila jejich pohledy v zádech. Někteří se zastavovali a nepokrytě na mě zírali, jako bych byla zelená a měla tykadla.
Štvalo mě to a znervózňovalo.
Pevně jsem svírala Danielovu dlaň a skoro se mu tiskla k boku, jak jsem se snažila před těmi pohledy schovat.
„Podívej se na ně!“ zasyčela jsem mu do ucha, když jsme se zastavili u jednoho sloupu, protože před námi vznikla zácpa. „Jak na mě zírají!“
Škádlivě se usmál a objal mě rukou kolem pasu. „Třeba se dívají na mě – jsem fešák.“ Dloubla jsem do něj loktem. Zasmál se. „Uklidni se, Tino. Tváříš se, jakoby tě měli sežrat.“
„Pojďme domů,“ zašeptala jsem naléhavě. „Byl to hloupý nápad sem chodit.“ Pravdou bylo, že polovina mé nervozity pramenila z toho, že jsem čekala, že zpoza dalšího rohu mi vyjde vstříc Tomáš. Markéta řekla, že všichni slíbili, že přijdou. Tedy i on. Děsila jsem se setkání s ním. Nevěděla jsem, co udělám. Nevěděla jsem, co udělá Daniel, až uvidí jeho obličej…
„Po vší té práci s tvou garderobou?“ nazvedl Danny obočí. „Ani mě nehne.“
Čtyřikrát jsem se převlékla, než mi odsouhlasil model jako vhodný. Jednou jsem vypadala jako stará panna. Podruhé jako děvka. Po třetí se mě zeptal, jestli jdu na pohřeb. S jasně zeleným topem s nařasenými krátkými rukávy a světlými kalhotami byl konečně spokojen. Nikdy předtím mi do oblečení nekecal a byla bych ráda, kdyby v tom pokračoval. Stačilo, že se do mě pořád navážel Lukáš a máma… a taky Jul.
Přimhouřila jsem oči. „Proč tohle děláš?“
„Jestli poslední romantické gesto, co pro tebe můžu udělat, je přesvědčit všechny tyhle lidi, že nejsi blázen, měl bych to alespoň zkusit,“ zazubil se na mě. Jeho dobrá nálada už mě taky začínala rozčilovat. Dělal, jakoby zítřek neměl nastat. Mně se svíralo hrdlo už jen z myšlenky, že pozítří probudím a on bude pryč, daleko za oceánem se vrátí ke svému životu a já zůstanu trčet tady… a sama.
„Nestojím o romantická gesta,“ odsekla jsem. A už vůbec ne od tebe, dodala jsem v duchu. Už tak bylo všechno to napětí mezi námi trapné. Zvlášť když jsme oba dělali, jakoby žádné nebylo. Na ten poslední čas spolu jsme sice odhodili většinu zábran a nemysleli na to, co bude potom, protože na takové kličky jsme neměli dost času. Jenomže tuhle dohodu jsme uzavřeli, když to vypadalo, že to je jen na pár dní. Teď z toho byl měsíc a to bylo moc dlouho. Oba jsme přestali vnímat hranice. Tehdy to byl dobrý nápad… jediné správné řešení, ale teď to slibovalo velmi bolestivý pád z těch nebeských výšin, kam jsme naše přátelství vynesli.
„Spíš mám pocit, že jsi tak trochu homofobní,“ podotkl a zastavil se před jednou z nástěnek, které byly po chodbě rozestavěné a zachycovaly školu v průběhu času. „Všiml jsem si, že jsi takhle protivná vždycky, když je kolem tebe víc lidí,“ pokračoval a přitom zaujatě si prohlížel fotky z laboratoře.
„Jo? A čeho sis ještě všiml?“ zeptala jsem se nepříjemně.
„Tebe,“ uchechtl se najednou. „Tady.“ Ukázal prstem na jednu fotku.
Zaostřila jsem na ni a píchlo mě u srdce.
Byla jsem na ní s Tomášem, samozřejmě. Byli jsme spolu ve dvojici v laborkách celé čtyři roky. Na té fotce jsme stáli u titrační soupravy, Tomáš ukazoval na byretu a vesele se zubil, zatímco já vedle něj v ruce svírala baňku s nějakým fialovým roztokem a smála se mu. Pod fotkou byl popisek: Chemie je radost.
Pamatovala jsem si tu hodinu. Pravdou bylo, že jsme nebyli tak vedle z chemie, jako spíš z našeho učitele a Tomáš neukazoval na stupnici byrety, ale na něj.
Natáhla jsem ruku a přejela po obrázku prsty, když se mi ten okamžik vybavil.
„Ty červený vlasy jsou fakt dobrý,“ posmíval se mi Daniel. Za ten experiment s vymyvatelnou barvou jsme měla měsíc zaracha, ale to teď nebylo důležité.
Podívala jsem se na Dannyho a neusmívala se. „To je Tomáš,“ oznámila jsem mu mrtvě a otočila se k nástěnce zády.
Když se fotila ta fotka, byla jsem šťastná. Když se fotila, byla jsem člověk a byla jsem s ním. Teď jsem byla vlkodlak, a přestože bych přísahala, že s Dannym jsem zažila spoustu skvělých okamžiků, jako byl třeba náš vánoční výlet do New Orleans, bylo to jiné, protože Daniel nikdy nemohl být jako Tomáš. Po Tomášovi mi zůstala v duši obrovská díra a já ji nedokázala zaplnit. A zítra přijdu i o Daniela - bude pryč. A my místo, abychom strávili poslední čas nějak užitečně, jsme zevlovali tady!
Vyhnula jsem se hloučku lidí, kteří spolu zaujatě diskutovali uprostřed chodby, a zamířila ke dveřím vedoucím na hřiště za budovou školy, které byly otevřené dokořán. I na hřišti byla spousta lidí, jenomže tam alespoň byl čerstvý vzduch a žádné panely s fotkami. Nevěděla jsem, jestli jde Danny za mnou, ale věděla jsem, že mu nedá zas až tolik problémů mě najít, když se bude snažit.
Nakonec jsem se zastavila někde uprostřed betonové plochy a bezradně si prsty prohrábla vlasy. Přemýšlela jsem kam jít, abych se vyhnula lidem, které jsem nechtěla vidět. Možná, že kdybych se uklidila do nějaké třídy…
Ucítila jsem, že se ke mně Daniel blíží ve chvíli, kdy se mi něco pověsilo na ruku.
Martino!“ ozval se mi u ucha vysoký, ječivý hlas. „Jsi to opravdu ty?“
Ohlédla jsem se a uviděla pihovatý obličej Tomášovy první holky – Sabiny. Dokud s ní chodil (a i pár týdnů potom) byla přesvědčená, že jsme nejlepší kamarádky. Nesnášela jsem ji celou tu dobu, protože jsem chtěla Toma pro sebe.
Trochu křečovitě jsem se usmála. „Jo, v celý svý kráse,“ ujistila jsem ji a jemně se vyvlékla z jejího sevření. „Jak se vede?“ nadhodila jsem zdvořile.
Zasmála se a položila si dlaň na vrchol hrudního koše. „Páni, tak dlouho jsme se neviděly! Vdala jsem se!“ Pochopila jsem to dramatické gesto – ukazovala mi blýskavý snubní prstýnek.
Téda,“ vydechla jsem, protože přesně to očekávala, a nenápadně se ohlédla, abych viděla, jak daleko je Daniel. „To je mi ale novinka.“
Jo,“ přitakala, „neplánovali jsme to tak brzo, ale…
„Tino.“ Danny mi položil ruku na kříž a přerušil tak Sabinu v půlce věty. „Ahoj,“ pozdravil ji mile, ale opatrně. Už se naučil nevěřit tomu, že každý s kým mluvím, je zároveň i mým kamarádem. Ale měl pravdu, nemohla jsem nenávidět každého v tomhle městě.
Usmála jsem se a představila je.
Totiž…,“ protáhla váhavě a nejistě těkala k Dannymu očima. Tak trochu jí jeho příchod vzal vítr z plachet.
Slyšela jsem, že jsi teď čerstvá mamina,“ postrčila jsem ji jemně zpátky k tématu. Možná, že když Daniel uvidí, jak jsem na ni milá, podaří se mi ho potom přesvědčit, že jsem viděla, koho jsem chtěla, a je čas odejít.
Jo,“ vyhrkla. „Teda. Ano, mám holčičku,“ přikývla a obdařila mě úsměvem zářivějším než stowattová žárovka.
Gratuluju,“ prohlásila jsem, i když upřímně mě moc nezajímalo, že si pořídila caparta.
Vyhoupla se na špičky a zamávala na někoho, kdo stál za mnou. „Víš, já jsem se sem stavila jen na chvíli,“ vysvětlila mi polohlasem, „máma je celá špatná, že jsem vzala malou s sebou. Je úplně praštěná,“ zavrtěla znechuceně hlavou. „Jako bych ji snad měla chovat ve skleníku, nebo co?!“ potřásla hlavou a pak se znovu podívala na mě. „Teď je s Pavlem – to je můj muž,“ dodala spěšně, „je z ní úplně unešený, víš.“
To máš dobrý,“ zahuhlala jsem a přemýšlela, jak se jí zbavit. Vážně jsem odsud chtěla vypadnout.
Tomáš!“ vytřeštila na mě najednou oči a já polekaně zamrkala. „Hledá tě,“ sdělila mi. „Potkala jsem ho před chvílí,“ pokývala hlavou, „určitě tu ještě někde je.“
Co?!“ vyjekla jsem a ztuhla. Danny, který stál celou dobu tiše vedle mě, okamžitě přistoupil blíž, jakmile zaznamenal moje znepokojení. „On je tady?“ pokračovala jsem roztřeseně a rozhlédla se kolem dokola.
Žaludek se mi svíral a dech se mi povážlivě zkracoval - ještě jsem nebyla připravená se s ním potkat a pochybovala jsem, že kdy budu. Jednoduše jsem se k němu už víckrát nechtěla přiblížit na sto metrů.
Jo,“ přitakala Sabina. „Neboj, určitě se potkáte,“ ujistila mě se smíchem. „Vy dva jste na sebe vždycky jakoby měli radar.“
No právě, pomyslela jsem si. Proto byl nejvyšší čas odejít.
Znovu jsem se rozhlédla a srdce mi málem vyskočilo až do krku, když jsem ho uviděla, jak se pár metrů od nás prodírá davem. Byl ke mně otočený zdravou stranou obličeje a vůbec se nedíval naším směrem, takže si mě asi nevšiml, ale stejně měla chuť otočit se na patě a prchat - co nejdál a co nejrychleji to půjde.
Periferním pohledem jsem zaznamenala, že kolem mě někdo prochází s kočárkem, ale byla jsem příliš zaměstnaná pozorováním Tomáše mizícího v budově, než abych vnímala Sabinu, která mi pravděpodobně představovala svého manžela – její hlas ke mně doléhal z obrovské dálky; jen jsem automaticky natáhla ruku před sebe, když jsem zaslechla svoje jméno, aniž bych se na něj podívala, nebo si pamatovala jeho jméno. Místo zdvořilosti jsem si totiž mohla vykroutit krk, abych viděla, jak mi Tomáš mizí z dohledu.
A pak se v jednu chvíli stalo hned několik věcí.
Tomáš zmizel uvnitř v budově. Danny, který mě držel za levou ruku, mi ji sevřel tak pevně, že to zabolelo. Sabinin manžel se chytil ruky, kterou jsem mu bezděčně nabídla, a bolestně povědomý hlas pronesl: „Ahoj, Tino.“
Prudce jsem se otočila na muže před sebou a málem jsem se na místě sesula k zemi. „Ty!“ vykřikla jsem a stáhla ruku k sobě, jakoby mě jeho kůže popálila. Byly doby, kdy mě jeho dotyk dokázal rozpálit, jenomže to bylo o pár měsíců a o jeden hnusný rozchod dřív.
Pavol… V celé své kráse, kterou jsem doufala, už nikdy neuvidím.
Danny mě ochranitelsky stáhl do své náruče a vysílal směrem k Pavlovi zuřivé, nenávistné vlny. Ti dva se nikdy dvakrát nemilovali a čas na tom evidentně moc věcí nezměnil.
Co…?“ vydechla jsem a těkala očima z něj na zmatenou Sabinu a zpátky. Nechápala jsem to. Co tu dělal? Nakonec jsem se zadívala na kočárek, jehož obruč držel. Sabina je těhotná, to byla ta věta, kterou mi tehdy rozcupoval srdce. Zalapala jsem po dechu. „Ty sis vzal tuhle Sabinu?!“ vyprskla jsem nevěřícně. „Děláš si prdel?“
Ona otevřela v úžasu pusu a chytila ho majetnicky za ruku, kterou nedržel kočár. „Vy se znáte?“
Střelil ke mně pohledem, který jasně prosil, abych to nedělala. „My… my sme sa potkali v Lousianně,“ vykoktal a sklopil oči.
Kdyby jenom potkali,“ zahučela jsem polohlasem a zkřížila si ruce na prsou. To snad nebylo možný. Takovou hnusnou smůlu jsem mohla mít jenom já!
Sabina přimhouřila oči. „Něco mi uteklo?“ Možná přece jen nebyla tak úplně pitomá.
Ne,“ odtušila jsem, „vůbec. Viď, Palo?“ Probodla jsem ho pohledem.
Statečně mi pohled oplatil, jenomže u toho vypadal, jakoby ho bolely zuby. „Danieli,“ oslovil ho upjatě, „tebe bych tady nečekal. I když se dalo čekat, že vy dva skončíte spolu.“
Možná tím chtěl Sabině naznačit, že ať už mezi mnou a jím bylo cokoli, už je to dávno pryč, ale zrovna touhle větou tomu moc nepomohl.
Daniel povolil svoje objetí a nakročil k němu. V tu chvíli jsem měla opravdu velkou chuť Pavla praštit. A on zjevně taky.
„Nech to být,“ zaprosila jsem a položila mu dlaň doprostřed hrudi. Nebylo třeba vyvolávat scénu rvačkou a už vůbec ne rvačkou kvůli mně. „My už radši půjdeme,“ vyhrkla jsem. „Ráda jsem… vás viděla, oba,“ dodala jsem po malém zaváhání a začala postrkovat Dannyho stranou, abychom se dostali z jejich dosahu. „Pojď,“ pobízela jsem ho.
Dávala jsem si dobrý pozor, abych pohledem nezavadila o kočárek a jeho obsah, protože to bych asi nezvládla. Nechtěla jsem to dítě vidět, to už by bylo jednoduše moc. Stačilo, že si vzal moji bývalou spolužačku. Na světě kolem tří miliard žen a on si vezme zrovna tu, která už mi jednoho kluka sebrala! Jakoby život sebral všechnu ironii světa a omlátil mi ji o hlavu.
Ucítila jsem na paži Danielovy prsty. „Tino…“ začal.
„Já o tom nechci mluvit,“ zavrtěla jsem hlavou a překvapilo mě, jak nakřáple a zoufale můj hlas zní - jako vteřinu před pláčem. Jenomže já už jsem pro Pavla všechny slzy, co měl přidělené, vyplakala.
Stáhl ruku z dosahu mé kůže. „Promiň,“ zamumlal.
„To nic. V tom nejdivočejším snu by mě nenapadlo, že ho tu potkám,“ postěžovala jsem si s povzdechem. „Víš co?“ Objala jsem ho jednou rukou kolem pasu. „Pojďme se proběhnout! Když si pohneme, stihneme perfektní západ slunce z toho kopce, kde jsme byli předvčerejšky.“
„Kvůli tomu, že se o něm nechceš bavit, nemusíme nikam utíkat,“ upozornil mě pobaveně. „A už vůbec ne se dívat, jak za obzor zapadá ohnivá koule, která tě nudí.“
„Dobře,“ připustila jsem, „řeknu to jinak: Pojďme pryč, je mi jedno kam, ale někam daleko odsud.“ Přesvědčivě jsem na něj zamrkala.
Zasmál se. „Tvé přání je mi rozkazem,“ zasalutoval.
„No tak to trochu zrychli,“ popohnala jsem ho a usmívala se, i když srdce se mi pořád svíralo a v hlavě jsem měla kolotoč. „Ne, tudy,“ zarazila jsem ho, když vyrazil směrem k ředitelně.
Protočil panenky a změnil směr. Po pár krocích se ale znovu zarazil a otočil se, takže se najednou dostal z mého dosahu.
„Kam zase jdeš?“ zasténala jsem a rozhodila rukama.
Obrátil se na mě a zvedl obočí. „Jsou místa, kam i král chodí sám, Tino,“ poučil mě vážně.
Hloupé - mohla jsem se podívat, kam míří. „Fajn, počkám tě před školou,“ zamumlala jsem s pohledem upřeným k zemi. „Prostě půjdeš rovno a vyjdeš tam těmi dveřmi ven, jo?“ Zvedla jsem k němu hlavu.
Přikývl. „Neboj se, najdu si tě.“ To byla pravda, nebylo pro nás těžké se navzájem najít. Jak Sabina říkala, že na sebe s Tomášem radar, s Dannym jsme ho měli taky, jen v tom bylo zapleteno víc nadpřirozených hnusů a vlčích instinktů.
Nechala jsem ho jeho potřebám a vyrazila k východu. Cestou jsem se usmála na pár lidí, co na mě mávali, ale s žádným jsem se nezastavila. Pochybovala jsem, že by o to stáli. Ostatně jsem pro ně byla magor – zajímavá věc na podívání, ale žádný rozhovory.
Zrovna jsem procházela dveřmi, když na mě někdo cosi křikl a já se po něm automaticky otočila. Nikdo nevypadal, že by se chtěl ke svému vtipu přihlásit, takže to vyšlo naprázdno, ale dveřmi jsem procházela, aniž bych se dívala před sebe. A dnes jsem jednoduše neměla štěstí, ne že bych to nečekala…
Přistála jsem v náručí někoho, kdo vcházel dovnitř a evidentně čekal, že ho nechám vejít, nebo taky čučel do blba, kdo ví?
Trochu jsem zavrávorala, ale s pomocí cizích rukou jsem znovu chytila balanc. „Ježiš, sorry,“ zamumlala jsem s dlaněmi opřenými o hruď neznámého. Začala jsem zvedat oči, abych se podívala, komu jsem pošlapala bílé tenisky, ale ztuhla jsem s pohledem upřeným na povědomý přívěšek, co mu visel na krku. Hloupá cetka ze školního výletu ve třeťáku. Dech si mi zadrhl a já prsty sevřela látku jeho trika. „Tome,“ vyrazila jsem ze sebe přidušeně.
Čekala jsem zuřivost, oprávněný vztek a všechny ty další emoce, které jsem si vůči němu celý ten rok a půl pěstovala, ale místo toho jsem jen toužila zvednout ruce výš, pověsit se mu kolem krku a pevně ho obejmout, rozbrečet a vylít si srdce nad tím, co mi provedl Pavol. Nikdy bych nevěřila tomu, že budu schopná přežít víc jak devatenáct měsíců bez kontaktu s ním… Nebo že se mu budu bát podívat do tváře.
Moje hlava mohla vybuchnout z toho, jak jsem váhala mezi rozčilením, strachem a nepochopitelnou radostí. Najednou bylo těžké vzpomenout si, proč jsme se rozešli tak zle.
Marti,“ vydechl a jeho dlaně přistály na mých ramenech, jakoby se chystal mě obejmout.
Sevřel se mi žaludek a já začala rychle polykat.
Rychle jsem ustoupila a zvedla ruce. „Nedělej to,“ hlesla jsem s pohledem pevně zakotveným uprostřed jeho hrudníku. Prostě jsem neměla dost odvahy spatřit svoje dílo. Jeho krásný obličej zmasakrovaný mou rukou. Skousla jsem si spodní ret.
Najednou mi přišlo, že je kolem nějak málo kyslíku. A taky moc ticho. Ohlédla jsem se. Celá hala stála a zírala na nás. Pro Krista.
Pojď ven,“ pobídl mě naléhavě, i když jeho hlas zněl trochu roztřeseně. „Chci s tebou mluvit.“
Já… já…,“ koktala jsem a ustupovala dozadu. „Já nemůžu,“ zavrtěla jsem hlavou a dívala se na špičky svých bot – byly už pěkně okopané.
Popadl mě za loket a než jsem stihla protestovat, prostě mě vytáhl ven ze dveří. „Dlužíš mi to!“ zavrčel rozčileně.
Jo, přesně to jsem potřebovala, abych přestala váhat mezi zlobou a roztřesením. Vytrhla jsem se mu. „Nedlužím ti vůbec nic!“ odsekla jsem. „Nehodlám se s tebou o ničem bavit, už jsem ti to řekla několikrát.“ Zkřížila jsem si ruce na prsou a dívala se na stranu.
O ničem?“ odfrkl si. „Tak mi to řekni do očí,“ poručil mi ostře. Sevřela jsem rty a ani se nehnula. „No? Tak dělej, podívej se na mě a zopakuj mi, že mi nic nedlužíš.“
Zamrkala jsem, abych rozehnala slzy, které se mi draly do očí, a posbírala v sobě všechnu odvahu, co jsem kde měla. A pomalu otočila hlavu zpátky k němu a zvedala bradu vzhůru.
Bylo to horší, než jsem si představovala. Na levé půlce obličeje se mu od spánku po bradu táhly čtyři narůžovělé rýhy, tvář měl zdeformovanou, koutek povislý. Vypadal jako výsměch tomu, kým býval dřív.
Málem jsem to vzdala, zděšeně zamumlala nějakou modlitbu a cítila se provinile, ale potom jsem si vzpomněla, jak jsem v nemocnici umírala a dusila dlouhé hodiny, než konečně přišel úplněk, jak jsem lhala do očí každému, koho jsem milovala. Vzpomněla jsem si na Lukášův obličej, když jsem se proměnila u něj v kuchyni. Na to, jak jsem poznala Jamieho a jak mi to zamíchalo životem. Na Warrena. Na každodenní boj se sebou samou. Na tu spoustu zvířat, které jsem musela zabít, abych přežila.
Polkla jsem žluč, která se mi drala do krku, a zadívala se mu hnědých očí – ty zůstaly úplně stejné. „Já – ti – nic – nedlužím!“ procedila jsem skrz zuby. „Kvůli tobě jsem přišla o všechno. Nedlužím ti ani pitomou omluvu!“
Nestojím o omluvy,“ odsekl, „chci s tebou mluvit. Přestaň si hrát na chudinku, co má jediná právo cítit se ublíženě.“
Já jsem kvůli tobě málem umřela,“ zasyčela jsem a zabodla mu prst do prsou. „Vzpomínáš si na to? Byl jsi v tom zatraceným špitálu, když se mi zastavilo srdce, Tomáši!“ vyštěkla jsem a dál do něj šťouchala prstem. „Nemám se cítit ublíženě? Co kdybys tenkrát napřed zjistil, co ta věc dělá, než jsi mi ji dal, hm?!“ Ztišila jsem hlas, takže mě stěží slyšel on: „Zrovna teď mě díky tomu hledá vyšinutej chlap, kterej mě chce buď zabít, nebo ze mě udělat svoji děvku. Moooc ti děkuju.“
Prosím tě…,“ začal, ale já jsem mu skočila do řeči:
Mě ale pořád nedochází, čeho jsi tím chtěl dosáhnout? Jestli jsi to udělal z lásky, je to vážně divný, protože jsi mi nikdy nepřišel jako zoofil. A mě vážně dělá problémy udržet se v tomhle těle, když se přestanu ovládat.“
Po zádech mi přeběhla energie a já se zakroutila, abych ji ze sebe setřásla. Danny stál asi metr za mnou a já jsem věděla, že nevěří vlastním očím, ani jsem na něho nemusela vidět. Vždycky si myslel, že ta věc s Tomášem je moje noční můra, ne skutečnost.
Tomáš přede mnou o krok ustoupil, ten pohyb si špatně vyložil. „Proč jsi to nezrušila?“ podivil se a vypadal vyděšeně.
Nevěřícně jsem se uchechtla. „Proč jsem to nezrušila?“ opakovala jsem a zavřela oči. Přikryla jsem si obličej rukama a zhluboka se nadechla. „Řekni mi, kdo ti ten rekam dal? Kdes ho sebral?“
Pokrčil rameny. „Nějakej chlápek v Sao Paulu. Říkal, že mi získá tvoje srdce…nebo něco v tom smyslu.“ Podíval se za mě a zamračil se. „Znáš toho chlapa, co stojí za tebou?“ zeptal se zmateně.
Jo,“ svěsila jsem ramena, aniž bych se ohlédla, „pravděpodobně zrovna přemýšlí o tom, jaká jsem pokrytecká mrcha. A že jsem ho zklamala.“
Jak víš, kdo to je, nevidíš ho,“ nakrčil obočí.
Cítím ho,“ přiznala jsem a otočila se. Říct, že Danny vypadal naštvaně nebo ohromeně prostě nebylo přesné. On vypadal, jako by mu někdo vrazil nůž do hrudi a otáčel s ním.
Udělal dva kroky k nám, když zachytil můj pohled. „Tohle jsi přede mnou tehdy tolik tajila, hm?“ zamumlal.
„Promiň,“ špitla jsem.
„Vy jste jako ona,“ vykulil Tomáš oči překvapeně, automaticky přepnul na angličtinu.
Danny se na něj podíval a kupodivu byl jeho pohled pohrdlivý. „Je jako já díky tobě,“ odsekl.
Tomáše jeho tón zmátl. „Co…?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Nechtěj to vědět. Já prostě… Musím jít, Tome.“ Sklonila jsem hlavou. „Už za mnou nechoď, prosím.“
Chytil mě za ruku, aby mi zabránil v odchodu. „Marti, ne!“
Podívala jsem se nejdřív na ni a pak na něj. „Já ti vážně nechci ublížit, ale jestli mě nepustíš, udělám to,“ prohlásila jsem chladně. „Nenávidím, co jsi ze mě udělal, tak moc, že bych tě klidně na místě zabila, rozumíš tomu?“ zeptala jsem se tiše.
Neublížila bys mi,“ hlesl přesvědčivě.
Vytrhla jsem se mu. „Tak se podívej do zrcadla!“ vyštěkla jsem a otočila se k němu zády s očima plnýma slz.
Rychle jsem zamířila přes nádvoří školy k silnici. Daniel mě následoval a já jsem věděla, že mě čeká hádka. A právě to jsem nechtěla. Krucinál, dnešní den bych nejradši zrušila!
Srovnal se mnou krok. „Víš, že přede mnou neutečeš,“ upozornil mě.
„Já se o to ani nepokouším,“ povzdechla jsem si. „Ale nechci to řešit teď. Ti lidi už svou senzaci mají.“ Rukama jsem si pevně svírala pas a doufala, že vydržím s totálním sesypáním až domů. Pavol s dítětem a Tomáš v jeden den, to bylo moc.
Tino!“ uslyšela jsem vzápětí Pavla a málem se mi podlomila kolena.
Ne,“ vzlykla jsem a přikryla si rukou pusu, „dejte mi už všichni pokoj.“
Počkaj!“
Chytil mě za zápěstí, ale než jsem se stihla otočit, zasáhla mě další zuřivá vlna Dannyho emocí, něco mi proletělo kolem obličeje a zastavilo se o ten Pavlův. Zavrávoral dozadu a pustil mě. Daniel ho praštil!
„Danny!“ vykřikla jsem a obmotala kolem něj ruce, abych mu zabránila v dalším útoku. „Co to děláš?!“
Prudce oddechoval, nenávistně si Pavla, který si držel prsty pod nosem, měřil, ale nevypadal, že by se chystal k další ráně. „Tohle jsem měl udělat v lednu,“ vyprskl.
Mezi Pavlovými prsty se objevila krev a vedle něj zděšená Sabina. „Co si myslíš, že děláš?!“ utrhla se na mě.
Takže nakonec za to můžu já, no skvělý! Měl jsem všeho tak akorát plný brejle. „Já? Tak se zeptej, manžela, co dělal v Americe! Mimochodem nechat se zbouchnout, aby sis ho udržela, bylo fakt ubohý,“ potřásla jsem opovržlivě hlavou.
Tino!“ zasténal Pavol nešťastně.
Neříkej mi tak,“ varovala jsem ho. „Už ti to nebudu opakovat, Pavle.“
 
Danny seděl za stolem u nás v kuchyni a prohlížel zrudlé klouby pravé ruky. Vypadal fascinovaně.
Hodila jsem před něj led, který jsem nasypala do sáčku a zabalila do utěrky. „Je tvému egu dobře?“ zeptala jsem se kousavě.
Sebral utěrku a přiložil si ji k ruce. „Je,“ souhlasil a pokrčil rameny: „Tentokrát jsem si nezlomil ruku.“
„Cože?“ nechápala jsem.
Uchechtl se. „Neperu se… většinou. Víš, s Warrenem jsem měl štěstí – spadl a chytil druhou o obrubník. Potom jsem natáhl až Angusovi.“ Zvedl led a skontroval si ruku. „Zlomil jsem si pár záprstních kůstek.“ Přiložil utěrku zpátky na místo. „Nikdy ses nezeptala, proč jsem tam ten tvůj první úplněk nebyl.“
Neviděla jsem souvislost. „Proč?“
Zvedl ke mně oči. „Měl jsem ruku v sádře.“
Vyprskla jsem smíchy, nemohla jsem si pomoc. A jak jsem se začala smát, nemohla jsem přestat. Po tvářích mi tekly slzy a já lapala po dechu. „Já… promiň, ale…“ Znovu jsem se začala smát.
Nakrčil nos. „Vykládám si to jako výraz zoufalství,“ upozornil mě.
Zhluboka jsem se nadechla a přinutila se zklidnit. „Říkala jsem ti, že tam nemáme chodit,“ povzdechla jsem si.
„Už chápu proč,“ zamračil se.
Svěsila jsem ramena a zadívala se na hranu stolu. „Zlobíš se na mě moc? Kvůli Tomášovi?“
„Štve mě, žes mi to neřekla,“ prohlásil a potom zavrtěl hlavou. „Jenomže vím, že ses už potrestala sama.“
„Jo, musím s tím žít,“ zamumlala jsem ponuře. Vstala jsem a přešla k lince, o kterou jsem se opřela zády k němu. „Víš, on řekl, že buď mě bude mít on, nebo nikdo. Stěží jsem se udržela na nohách, ani jsem nevěděla, co dělám. Teď mám pocit, že jsem si v těch horečkách půlku té hádky vymyslela.“
Slyšela jsem, jak za mnou dýchá. „Ty ho pořád miluješ, hm?“ zeptal se nakonec. Neodpověděla jsem, protože odpověď znal, a on pokračoval: „Když jsem vás tam viděl… Víš, je skoro tragické, že už nikdy nebudete spolu.“ Trhla jsem s sebou. „Něco takového… je to hrozné plýtvání.“
„Ublížil mi,“ zašeptala jsem. „Zradil mě.“
„Já… Nedokážu si ani představit, jaké by to bylo, kdybych Amandě ten přívěšek dal,“ řekl zamyšleně. „Jestli bychom dopadli jako vy dva.“
Odfrkla jsem si. „Vždyť ses s ní rozešel - je jedno, kdo z vás dvou je prokletý, stejně to vaši lásku zabilo.“
„Jenomže nemusím žít s tím, že mi nikdy neodpustí, že jsem z ní udělal monstrum.“
„Myslíš, že Tomášovi nikdy neodpustím?“ zeptala jsem a otočila se k němu čelem.
„Myslím, že by ses svět musel postavit na hlavu, abys překonala svou tvrdohlavost,“ ušklíbl se. Ale rychle zvážněl. „Víš, ten jeho obličej… Asi to chápu. Když jsem byl vlkodlak tak dlouho, jak teď ty…“ Odmlčel se a vyhlédl z okna.
„Já vím,“ vyhrkla jsem, než stihl pokračovat. „Nemůžeš si vyčítat, cos udělal Jul. Byla to nehoda. Já s Tomášem – to byla zákeřnost.“
Zmateně se na mě podíval. „Jul ti to řekla?“
Sklopila jsem oči. „Viděla jsem ty jizvy, zeptala jsem se jí na to.“
„Jak dlouho to víš?“
Pokrčila jsem rameny. „Pár měsíců. Nechtěla jsem ti to připomínat.“
 
„Sakra,“ vzlykla jsem, „přísahala jsem si, že nebudu brečet!“
Danny se zasmál, i když jeho smích zněl trochu stísněně. „Já neumírám, Tino. Ještě se uvidíme.“
„Ale kdy?“ potřásla jsem hlavou a setřela si hranou ruky slzy.
Povzdechl si. „Doufám, že dřív než za dva roky.“
Halou zazněla poslední výzva na jeho let. Rychle jsem ho objala. „Bude se mi stýskat, Danny.“
Trochu se odtáhl a chytil mě za bradu, v očích mu plálo zuřivé odhodlání, když tvrdě přitiskl svoje rty na ty moje. „Přijdu na způsob, jak tě dostat zpátky,“ prohlásil, když se odtáhl.
Skousla jsem si ret. „Musíš jít,“ řekla jsem, aniž bych se vyjadřovala k tomu polibku.
Přikývl a ustoupil.
Dívala jsem se, jak odchází a polykala slzy. Bylo to, jako by odjížděl kus mě.
Ještě se na mě otočil. „Uvidíme se!“ poklepal si prstem na spánek.
Usmála jsem se a přikývla. Zvedla jsem ruku, abych mu zamávala, ale už procházel portálem.
Byl pryč…
V kapse mi začal vibrovat mobil a já zmateně zašátrala prsty v uplých džínách, abych ho vytáhla. Čekaly na mě špatné zprávy…
NEJNOVĚJŠÍ KAPITOLY:
1. - 5. kapitola VSK
(15. 4. 2015)
Musíte hledat, ale jsou t

9. kapitola SDG 
(7. 2. 2015)
Oblíbené stránky
Něco jako dvojče blog. Múžete si vybrat, nové kapitoly budou stejné tady i tam.
Fanfiction a jiné...

 
On autor byl vůl a překladatel není, rozumíte, proto to tak je.

- Jan Werich -
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one