Zdravím Vás,
ať už jste sem zavítali z webovky veilofmystery, která začala blbnout, nebo jste noví čtenáři. Na tomhle blogu najdete několik povídek, ať už s tématikou z těch starších Twilight fanfiction nebo novějších fantasy originálních nebo polooriginálních příběhů. Ať už je to jakkoli - vítejte a dobře se bavte!

Vaše Hollis

Lapidem, non hominem putes. (Máš mne za kámen, ne za člověka)

Probrala jsem se na břehu nějaké řeky, jako by do mě někdo přátelsky šťouchnul a uvolnil mi místo.
Zamrkala jsem.
Děkuju, hlesla jsem v duchu a nechala své tělo přetransformovat zpátky do lidské podoby.
Na chvíli.
Jen tak, jak jsem byla, jsem se posadila na kamenitý břeh a objala si rukama nohy.
Svítalo a ranní slunce se odráželo od vodní hladiny.
Řeka byla obrovská, oproti ní byla i rozvodněná Morava potok, a voda hučela, jak běžela přes kameny a razila si cestu kupředu. Byl nádherný pohled, ale já před ním sklonila hlavu a opřela se čelem o kolena.
Myslela jsem na to, co mi vzkázala tím podivným způsobem moje vlčice – už jen ji tak nazvat pro mě bylo nesmírně zvláštní. Pořád mi z toho ještě přebíhal mráz po zádech, když jsem si uvědomila, jak hluboce jsme propojené.
Byla naštvaná, to nebylo možné popřít, v tomhle byla naprosto přesvědčivá, ale zároveň byla i shovívavě pobavená – jako matka nad svým dítětem a jeho naivitou. Vzpomínala jsem, jak byla překvapená mým zděšením, že by mi chtěla vědomě ublížit a přitom potěšená, že sen vyvolal přesně takovou odezvu, jakou chtěla – zavřená v Danielově domě jsem si ani nevzpomněla na to, že proměna během úplňků, ba dokonce ani v intervalech lovu, jí nestačí a že mi začne klesat stupeň imunity vůči nemocem. Doktor Symerský mě několikrát varoval, abych si s tím zbytečně nezahrávala, protože nikdo nemůže s určitostí říct, jak dlouho to bude fungovat, že jednou už se mi zdraví zázračně vrátit nemusí a já skončím přesně tak, jak mi hrozilo před Vánocemi - budu umírat stejně jako bych měla AIDS, jen bez něj a daleko rychleji. O tohle jí ale nešlo, to byl můj problém, ne – ona byla naštvaná, protože už ty dva týdny před odjezdem jsem jí nedokázala věnovat dost prostoru a jí velmi rychle docházela trpělivost.
Povzdechla jsem si. Pokud jsem dobře pochopila, nechtěla mi ublížit, tedy teď ještě ne, ale trpělivost nebyla její silná stránka, stejně tak jako moje.
Naše první společná věc – na tom by se dalo stavět, pomyslela jsem si ironicky a postavila se. Slunce už vyšlo docela a já si vzpomněla, že jsem nechala Daniela v domě bez jediného slova vysvětlení. To není nejlepší přístup – nechával mě bydlet ve svém domě, aniž by za to cokoli chtěl, měl o mě upřímnou starost a rozhodně se mi snažil pomoct – dlužila jsem mu přinejmenším vysvětlení.
Docela automaticky, jako kdybych v životě nedělala nic jiného, jsem se rozběhla, odrazila se od kmene povaleného stromu, ve vzduchu se přeměnila a dopadla na všechny čtyři.
Překvapeně jsem zůstala stát.
Hustý, vydechla jsem v duchu a snažila se popadnout dech. Tyhle efektivní kousky byly sice docela zábavné, jen úplně k ničemu, co se týče praktického využití.
Potřásla jsem hlavou, až mi z kožichu vypadalo několik kousků listí, které se tam dostalo bůhví jak. Patrně, když jsem přenechala prostor vlčici, aby se proběhla, to musela vzít tou největší špínou. Čímž se dostávám k tomu, že Danielův šedý kožich je daleko praktičtější, co se pohybu v lese týče. Bílé zbarvení se vyvinulo u vlka polárního, aby splynul se sněhovým podkladem - v mých zeměpisných šířkách, tedy doma v Česku, se tenhle druh v žádném případě nevyskytoval (což byl možná jeden z důvodů, proč se mě chystali myslivci doma ulovit) a tady, jen pár stupňů od obratníku, teprve ne. Pokud jsem se nechtěla vystěhovat na Sibiř, budu coby vlk všude jako pěst na oko… a špinavá jako prase.
Zvedla jsem hlavu k nebi a říkala si, jak je dobře, že tu teď není Daniel, aby se mi mohl vysmát za to, nad čím přemýšlím. Zafuněla jsem a rozběhla se zpátky. Najednou jsem si uvědomila, že mi i docela vyhládlo.
Když jsem si pak přes hlavu přetahovalo tričko, ve kterém jsem spávala, přitiskla jsem se, že se usmívám. Na to, že jsem před dvěma hodinami prožila nejhorší noční můru svého života, a že jsem jich za posledního půl roku měla několik opravdu zlých, a probudila jsem se z ní s křikem a pláčem, to byl docela velký obrat. Nikdo ovšem netvrdí, že jsem psychicky vyrovnaná…
Vešla jsem do domu a opatrně za sebou zavřela dveře, abych Daniela náhodou nevzbudila, kdyby spal.
Nespal, samozřejmě.
Seděl v kuchyni, podpíral si hlavu a hleděl do novin, které ležely před ním. Když jsem přišla, vzhlédl.
Nejistě jsem přešlápla. „Ahoj,“ hlesla jsem a sklopila oči k zemi.
Odkašlal si. „Máš ve vlasech listí,“ poznamenal a ukázal na mě prstem.
Automaticky jsem zvedla ruce k hlavě. „Jejda,“ zamumlala jsem a vyndala si zapomenutý kousek z vlasů. Sevřela jsem ho v dlani a opřela se o linku, pozorovala jsem své palce u nohou. Chtěla jsem něco říct, ale nenapadalo mě, jak začít. Takhle to bylo skoro pořád.
Kupodivu se první ozval on, což mě překvapilo a ještě víc to, co řekl.
„Tino?“ oslovil mě.
Podívala jsem se na něj. „Ano?“
„Asi… asi jsme nezačali úplně nejlíp,“ začal a já podvědomě ztuhla.
Tak a teď řekne, že je to celé hloupost a pošle mě domů a já se přece nemám kam vrátit, že? A vlastně vůbec nechci, nechci se tam vracet, ještě ne. Překvapivě jsem chtěla zůstat tady, aniž bych mohla uvést jediný rozumný důvod proč - nechtěla jsem pryč. Pořád jsem čekala, že se stane něco, co dá tomuhle všemu smysl. Co dá smysl mému životu… No dobře, spíš mi tahle zašívárna přišla jako nejjednodušší forma existence – nemusela jsem skoro nic řešit. Představovala jsem si, že budu řešit to, co se mi stalo - někde v koutku jsem naivně doufala, že to pak zmizí, přejde to jako chřipka a nikdy se to nevrátí. Po dnešní noci tenhle stupidní a naivní hlásek nadobro utichl. Stejně jako jsem vzdala čekání na nějakou akci. Co je mi po tom, že takhle vůbec nemělo smysl sem jezdit? Nechtěla jsem to řešit a nechtěla jsem o tom přemýšlet. Zrovna teď mi to bylo úplně jedno.
Jenomže jsem nechtěla domů. Ještě ne.
„Já… já si nemyslím, že…“ nedokázala jsem tu větu ani doříct, jak se mi třásl hlas.
Daniel nechápavě nakrčil čelo, ale pokračoval ve své původní myšlence. „Tím myslím, že jsem chtěl, aby ses tu cítila jako doma, ne jako v polepšovně,“ vysvětlil.
„Aha?“ hlesla jsem zmateně.
Smutně se pousmál. „Nejsem dobrý psycholog, ale řekl bych, že ti to musí lézt na nervy být tu celý den sama, hm?“
Nervózně jsem přešlápla. „Já… já asi tak docela nevím, kam tím míříš, Danieli,“ podotkla jsem.
„Vyděsila jsi mě, když jsi křičela,“ řekl, jako by se tím všechno vysvětlovalo, ale ne. Nevysvětlovalo se tím vůbec nic, pořád jsem neměla ani šajna, co mi chce sdělit.
„Promiň,“ broukla jsem a měřila si ho pohledem, jak jsem se snažila vystopovat jeho myšlenkové pochody. Bylo to marné, nikdy jsem v tom nebyla dobrá.
„O čem se ti zdálo?“ zeptal se a střelil pohledem k židli před sebou – pochopila jsem, že chce, abych si sedla. Zůstala jsem stát.
„O ničem,“ houkla jsem vyhýbavě.
Povzdechl si. „Víš, problém je, že spolu skoro nemluvíme, i předtím jsme toho namluvili víc, než teď.“
„Ty sis všiml?“ zabrblala jsem kousavě.
Sklesle se na mě podíval. „Vím, že to není ideální, Tino, a právě proto se to teď můžeme pokusit změnit.“
Vzdala jsem to a šla si sednout, vypadalo to, že tenhle rozhovor bude opravdu na dlouho. „Jak?“
Bezmocně si odfrkl a zavrtěl hlavou. „Tyhle rozhovory mi nejdou,“ postěžoval si polohlasem.
Nemohla jsem si pomoct a usmála se. „To jsme tu dva, tak to zkusme trochu urychlit a pak na to hodně rychle zapomeneme a budeme předstírat, že na to každý přišel sám, ano?“
Zasmál se. „Ano,“ souhlasil.
„Takže?“ pobídla jsem ho a opřela se lokty o stůl.
„Myslel jsem,“ začal pomalu, „že bych ti třeba dnes mohl ukázat Madisonville, ještě jsi to tu neviděla a to jsi tu už týden. A odpoledne se jít proběhnout, ehm…“ zaváhal, ale já jsem pochopila, kupodivu, co chtěl říct.
Přikývla jsem. „Chápu. A…?“ Vypadalo to, že toho chce říct víc.
Usmál se. „Zítra se staví Jul s Frankem.“ Náhle mu úsměv zmizel. „Samozřejmě, pokud ti to nevadí.“
Vytřeštila jsem na něj oči, jestli to myslí vážně. „Tohle je tvůj dům,“ připomněla jsem mu.
„Ale ty tu teď bydlíš se mnou.“
„A Juliana je tvoje sestra,“ pokračovala jsem stejným tónem, jako bych mluvila s dítětem.
Protočil oči: „Já vím, jenže…“
Měla jsem nutkání taky zvednout oči v sloup. „Jistě, že mi to nevadí, Danieli,“ ujistila jsem ho rozhodně, aby mu došlo, že to myslím vážně. „Juliana je… velmi milá,“ pokývala jsem hlavou, abych svá slova podpořila. Popravdě jsem byla ráda, že ji tak brzo uvidím. „Ale tohle zní jako plán na víkend.“ Nakrčila jsem nos – utahovala jsem si z něj. „Ty si přece neděláš plány.“
Zašklebil se. „Kvůli tobě jsem nucen začít.“ Zahýbal zlověstně obočím. „To všechny ženské potřebují mít všechno dopředu nalinkované?“ zeptal se nabručeně. Ale vtipkovali jsme – oba jsme se zoufale snažili odvést pozornost od trapnosti téhle chvíle. Daniel měl pravdu – tyhle rozhovory byly děsné a ani jeden z nás si v nich neliboval. Bylo daleko snadnější vedle se existovat, než se spolu snažit žít, jak jsme to teď měli v „plánu“.
„Ne,“ odpověděla jsem s úšklebkem, „jen já, samozřejmě.“ Pokrčila jsem rameny.
Daniel se zasmál a odsunul židli od stolu. „Snídani?“
Naklonila jsem hlavu na stranu a zamrkala. „Ano, prosím.“ Pak jsem se zasmála taky.
Krize zažehnána a vypadalo to dokonce, že se blýská na lepší časy. Jen to nezakřiknout…
 
„A tamhle je kostel,“ pokračoval ve výkladu Daniel a ukázal na protější stranu cesty.
Madisonville nebylo žádné velkoměsto, ale rozhodně bylo větší, než jsem si ho představovala. Já měla v hlavě něco jako vesnici a tohle bylo menší město. Už jsem věděla, kde je tu obchod a minuli jsme dvě „restaurace“, o kterých mi Daniel podal několik stručných, ale natolik vystižných informací, že jsem netoužila po tom podívat se dovnitř. Jedna byla docela pokleslý bar bez úrovně – podle jeho slov a v té druhé prý měli mizerné jídlo. Taky tu bylo fůra takových těch menších podnikatelů, co se tak tak udrží – suvenýry, obchod pro kutily, malé knihkupectví a obchod s cédečky, kde jsem pochybovala, že se najde něco novějšího než Britney Spearce z dob, kdy ještě byla trochu slavná.
„Bohoslužby jsou každou neděli, kdybys…“
Otráveně jsem se na něj podívala. „Víš, že nejsem věřící, Danieli, ptal ses mě na to už před čtvrt rokem, pokud si dobře vzpomínám.“
Bylo fajn být takhle venku. Až doteď jsem netušila, že mi tak hrozně chybí civilizace. Vlčici nestačilo jít se proběhnout jednou, nebo dvakrát za měsíc během lovu a úplňků a mě nestačilo běhat po lese jako vlk, abych ukojila svou potřebu po čerstvém vzduchu. Potřebovala jsem se cítit jako člověk, chodit vedle rozpálené asfaltové silnice, slyšet příšernou drumovou skupinu z okna pravděpodobně nějakého puberťáka, kolem jehož domu jsme procházeli. Pátravé pohledy lidí, které jsme míjeli.
Připadala jsem si tak… lidsky. Bylo to milé a osvěžující.
„A já jsem ti už před týdnem říkal, ať mi neříkáš Danieli, pokud si dobře vzpomínám,“ oplatil mi s úšklebkem. „Říká mi tak jen matka a moje „ex-tchýně“ - je to děsivý.“ Udělal obličej a pak spojil ruce v prosebném gestu. „Takže prosím, říkej mi Danny, jako všichni ostatní, ok?“
Sladce jsem se usmála. „Ty mi taky říkáš Tino, takže promiň, ale ne.“ Znovu jsem vykročila ulicí dolů k řece.
Daniel mě dohnal. „Myslel jsem, že už sis zvykla.“ Přátelsky mě šťouchl do ruky.
Pokrčila jsem rameny a setřásla vlasy na jedné straně na záda. „Zvykla, ale to neznamená, že se mi to líbí.“
„Dobrý den, pane Sulina,“ přerušil naše pošťuchování hlas starší paní, která procházela kolem a nesouhlasně si mě změřila od hlavy k patě. Zvedla jsem překvapeně obočí – co se jí na mě nezdá?
„Dobrý den,“ odpověděl Daniel zostra, popadl mě za ruku a táhl mě na protější stranu ulice.
„Co děláš?“ postěžovala jsem si a vykroutila jsem se mu. Když se mě dotkl, znovu mi po kůži začaly po kůži přebíhat ty nepříjemné výboje energie, kterou se mi, no spíš nám, dařilo držet pod kontrolou – do teď.
„Tohle je maloměsto, Tino,“ vysvětlil. „Nechceš s ní zdvořile konverzovat, věř mi. Slečna Phanner je horší než CIA,“ dodal kysele.
Zimomřivě jsem si třela dlaněmi paže, abych se toho zbavila, ale nepomáhalo to. Zavřela jsem tedy oči a zhluboka se nadechla a vydechla. Soustředila jsem se jenom na to, abych se před Danielem uzavřela. Když se mi to po několika nádeších povedlo, otevřela jsem oči a podívala se na něj. Díval se na mě docela ohromeně, a kdybych nevěděla, že je to nemožné, i maličko zhrozeně.
„Tak,“ vydechla jsem spokojeně a složila jsem si ruce na prsou. „Chceš říct, že se tu nesmím s nikým bavit?“ podivila jsem se.
Zamrkal, jako by chtěl odehnat nějakou myšlenku a váhavě zahoupal hlavou ze strany na stranu. „Spíš by ses neměla bavit speciálně s ní. Ovšem pokud nechceš, aby zítra znali všichni i číslo tvého pojištění.“
Zazubila jsem se. Drbny se jako druh evidentně vyskytují ve všech zeměpisných šířkách. „Dík za upozornění – je dobrý to vědět.“
Oplatil mi úsměv. „Samozřejmě jsou tu i takoví, se kterými se mluvit vyplatí.“ Ležérně si strčil ruce do kapes kalhot a pokračoval dolů k mostu přes řeku.
Chvíli jsem zůstala stát a uvažovala, jak to myslel a pak jsem popoběhla, abych ho dohnala. „Jak to myslíš?“ zeptala jsem se.
Uchechtl se a pokrčil rameny. „Tak například…“ protáhl a rozhlédl se kolem sebe. „Třeba Jerry,“ řekl nakonec a zazubil se. „Patří mu támhle ten bar.“ Ukázal na podnik na protější straně cesty.
Pokývala jsem vážně hlavou. „To z něj samozřejmě dělá někoho, s kým je dobré se bavit,“ souhlasila jsem maličko sarkasticky. „Ne, vážně, kdo je Jerry?“
„Je to bezkonkurenčně nejlepší barman v celém Mexickém zálivu,“ prohlásil a ušklíbl se. „Když budeš mluvit s ním, nemusíš chodit do manželské poradny.“ Temně se zachechtal.
Zastavila jsem se a podívala se na něj s obočím vysoko zdviženým. „Chci vědět, co poradil tobě?“
Uvolněný výraz Danielovi z tváře okamžitě zmizel a on znechuceně nakrčil nos. Odfrkl si. „Abych se s tou mrchou rozvedl,“ téměř zavrčel. „Neměl Meredith rád.“
Podívala jsem se na stranu – blbá otázka, Daniel o svém manželství nerad mluvil, evidentně to pro něj ještě bylo dost živé. Vzpomínala jsem si, jak hrozně byl naštvaný ten den, kdy to začalo být oficiální, že je rozvedený. Vážně bych moc ráda věděla, co mu jeho žena udělala, že je tak šíleně rozčilený, jen co se o ní zmíní.
„Zajímalo by mě, kdo měl,“ zabručela jsem si pod nosem, ale slyšel mě.
„Já,“ odsekl a já provinile sklopila oči a stáhla ramena. Táta vždycky říkal, že bych měla mít na pusu zbrojní pas. „Vrátíme se,“ rozhodl, jeho hlas zněl najednou chladně a neosobně. Potřásl hlavou. „Je pozdě.“
Nemohly být ani dvě hodiny po poledni, ale nechtěla jsem ho dráždit. „Jo,“ souhlasila jsem a strčila ruce do kapes, protože jsem nevěděla, co s nimi. „Mám hlad, uděláme si něco k jídlu.“
„Říkalas, že mě naučíš vařit,“ připomněl a i když pořád ještě nezněl tak povzneseně jako před chvíli, bylo to lepší.
„To bys musel být občas doma před polednem, Danny,“ upozornila jsem ho.
„Dnes jsem,“ podotknul a podíval se na hodinky.
Stoupla jsem si za něj, abych viděla taky a zasmála se. „Je půl druhé, lháři!“
 
Kdy je vlastně další úplněk?‘ zeptala jsem se, zatímco jsem se pohodlně natažená na zemi rozhlížela po okolí. Díky tomu, že jsme byli dost blízko řeky, tu bylo fůra lužních lesů, což je lichotivá přezdívka pro poloviční bažiny. Byla jsem celá zašvihaná od hnědé břečky, která mi slepovala chlupy k sobě a jak tuhla, tak to nepříjemně tahalo.
Ve středu,‘ odpověděl Daniel, který ležel vedle mě. ‚Říkal jsem ti, že ten kámen je nestabilní a tys tamtudy stejně musela jít.‘
Protože pak by to nebyla žádná zábava, kdybych to nezkusila. A navíc – nespadla jsem tam celá.
Jen z půlky,‘ souhlasil. ‚Někdo jako ty si nezaslouží bílý kožich.‘
Chceš si to vyměnit?‘ obořila jsem na něj a vyskočila na nohy. ‚Já z něj dvakrát odvázaná nejsem.‘ Udělala jsem pár kroků a koukla ze srázu dolů, kde tekla řeka. ‚Co vlastně rozhoduje o barvě? Praktičnost určitě ne.
Daniel vstal taky a šel se postavit vedle mě. ‚Spousta věcí. Tvoje povaha, povaha tvého vlka, zkušenosti… Možná je to jen náhoda.‘
No paráda, takže si mi celkově nic nevysvětlil,‘ zabručela jsem.
Jsi zdatný samouk.
Jasně,‘ odsekla jsem, ‚přesně proto jsem sem přijela.‘ Byla jsem podrážděná a tak trochu jsem se cítila hloupě.
Tino,‘ vzdychl Daniel, ‚jsi třikrát tak mocnější, než já. Co jsem ti mohl vysvětlit, to zvládlas během týdne sama. Teď musíš jenom přijít na to, jak svou moc využívat a zároveň ji ovládat. Nemáš ponětí, jaké to pro mě je pohybovat se v tvé blízkosti, když nejsi soustředěná na to, abych nic necítil. Šíříš kolem sebe svou energii na metry daleko. Je to pro mě jako se dusit. Chtěl jsem, aby to bylo jiné, ale všechny moje představy se rozpadly jako domeček z karet, když jsem tě poznal. Za pár týdnů se to zlepší, už teď děláš obrovské pokroky…
Danieli,‘ přerušila jsem ho naštvaně a z hrdla se mi vydralo zavrčení, které moje slova vhodně podkreslilo, ‚přestaň mluvit, než ti hodně bolestivě ublížím! Jsem tisíce kilometrů od domova a jediný, co mi ty můžeš říct, je, že to skvěle zvládám sama?! Snažím se mě naštvat, nebo ti to tak jde samo?
Jde mi to samo, na tom jsme se přece shodli už dávno, ne?‘ odpověděl klidně a znovu se uložil do trávy.
Šlehla jsem po něm pohledem. ‚Nemůžeš mě jednou jedinkrát nechat naštvanou, aniž bys to obrátil v nějaký vtip?
Zvedl ke mně oči, ale hlavu měl pořád položenou na předních tlapách. ‚Jsi hrozně protivná, když zuříš,‘ vysvětlil.
No dík,‘ nakrčila jsem nos, ‚jsem moc ráda, že to vím,‘ pokračovala jsem kousavě.
Unaveně se na mě podíval. ‚Vidíš, vždyť to říkám.‘
Znovu jsem zavrčela, ale pak to nechala být – nemělo to cenu se s ním hádat. Ani to nebyla žádná zábava, když nespolupracoval. ‚Jak to děláš, když je úplněk, Danny?‘ zeptala jsem se, abych změnila téma, navíc tohle bylo aktuální.
Nevím, jak to myslíš,‘ upozornil mě dutě a upřeně mě pozoroval, zatímco jsem před ním přecházela tam a zpátky. Měla jsem v sobě nějak moc energie, abych se mohla povalovat jako on.
No tak,‘ zasténala jsem, ‚jsem tu teprve týden a už tě dvakrát vzbudili uprostřed noci a ty ses okamžitě vydal zachránit nějaké to nebohé zvířátko. Neustále sebou taháš telefon, abys byl k zastižení. Co když prostě budeš mít o úplňkové noci zase nějakou jobovku?
Nenosím ho sebou všude, teď ho třeba nemám,‘ bránil se pobouřeně, ale ne dost na to, aby se vzdal polehávání na zemi.
Protočila jsem panenky. ‚První věc, kterou uděláš, až se vrátíme, bude, že se podíváš, jestli ti náhodou někdo nevolal.
Fajn,‘ vzdal to, ‚když to potřebuješ vědět, tak mi nedělá problémy proměnu trochu pozdržet, takže když je potřeba, vydržím třeba celou noc a pak, když mám chvilku, se proměním. Ovšem většinou to nemusím řešit. Tenhle týden to byla náhoda.‘
Jo, velikonoční zajíček je i můj kamarád.‘ Zastavila jsem se před ním a sklonila hlavu až k té jeho, takže jsme se skoro dotýkali čumáky. ‚Proč jsi nechal svou práci, aby tě takhle pohltila, Danieli? Jsi snad první opravdový workholik, kterého znám. Máš vůbec nějaké jiné zájmy, kromě své práce?
Postavil se a poodešel o několik kroků stranou, aby ke mně stál zády. ‚Samozřejmě, že mám,‘ odsekl. ‚Co mám ale podle tebe dělat? Říct, že prostě nemůžu, protože se mi nechce vstávat? No jasně, Tino. Jsi ještě moc mladá, abys to pochopila.
A zase jsme se vrátili k tomu, že zapomínal, že už nejsem dítě. ‚Zkus mi to vysvětlit,‘ pobídla jsem ho trochu namíchnutě.
Nejsem workoholik, spadá pode mě Mandeville, Madisonville a ještě nějaký farmy, a o celou tuhle oblast se dělím s Angusem,‘ – z nějakého důvodu jméno toho druhého vyplivl jako nejhorší nadávku – ‚posledního půl roku se třetina jeho lidí obrací na mě. Tak mi řekni, co s tím mám dělat?
Co se domluvit s tím druhým?‘ navrhla jsem.
Zavrčel a chlupy se mu zježily. ‚Nebudu se s ním na ničem domlouvat!‘ zaburácel mi v hlavě jeho hlas a já se přikrčila. Evidentně se s tím druhým moc nežrali. ‚Ostatně mně to vyhovuje,‘ dodal podstatně mírnějším tónem. ‚Díky tomu nemám na domě hypotéku a nemám po rozvodu jen polovinu vybavení.
Maličko se mi rozšířily oči, takhle jsem o tom neuvažovala. ‚Děláš to kvůli penězům?‘ Nevím proč, ale nějak mi to k němu nesedělo.
Odfrkl si. ‚Samozřejmě, že ne. Prostě mám svoji práci rád, dokážeš to pochopit? Naplňuje mě to. A je stokrát lepší, než sedět doma a přemýšlet o tom, co jsem všechno udělal špatně, že jsem zůstal v tom domě sám.
Možná jsi pracoval moc,‘ navrhla jsem nejistě. Neměla jsem potuchy, co se stalo a tenhle rozhovor se rozhodně neubíral tím správným směrem. Teď byl místo mě naštvaný Daniel a to jsem nechtěla.
Ne dost,‘ vzdychl, ‚rozhodně ne dost, aby to stačilo. Nevíš, o co jde, Tino, tak se do toho nepleť, buď tak hodná.‘
Promiň,‘ pomyslela jsem si tiše a myslela to upřímně. ‚Nemám žádné právo strkat nos do tvého soukromí a nic mi do toho není.‘
Fajn, tak se podle toho řiď,‘ odsekl a rozběhl se mezi stromy.
Danny!‘ zasténala jsem a rozběhla se za ním. ‚Omluvila jsem se! Prostě občas šťourám do něčeho dřív, než si to nechám projít hlavou, neměla jsem s tím začínat. No tak počkej! Danny!‘
Ale neposlouchal mě. Nebo asi poslouchal, jen neodpovídal. Možná jsem mohla být ráda, že spolu s tím, jak jsem se štítila proti jeho energii, jsem blokovala i jeho emoce.
Nelíbilo se mi, že od té doby, co jsem přijela, už jsme se stihli několikrát pohádat. Nic nešlo tak, jak mělo…
Daniel na mě nepočkal a já ho nedohnala. Byl tak rychlý, že jsem se dostala k jeho domu skoro deset minut po tom, co se proměnil zpátky. Cítila jsem se kvůli tomu trapně – jakoby už nestačilo, jak hloupě a provinile jsem se cítila kvůli té hádce u řeky – a sama sobě si slíbila, že začnu běhat, jak mě Daniel pobízel. Rozhodně jsem s ním chtěla přinejmenším držet krok.
Dost nepříjemné taky bylo, že špína nezmizela, když jsem se přeměnila, takže jsem měla kůži pokrytou zaschlým blátem. Potřebovala jsem sprchu!
Vešla jsem do domu a málem jsem se srazila s Danielem, který byl převlečený ze sportovních tříčtvrťáků a trika, které měl dnes celý den, do riflí a košile.
„Nech mě hádat…,“ začala jsem.
„Nechci to slyšet,“ odbyl mě a zamířil do obýváku. „Protože máš pravdu,“ dodal si pro sebe.
„Já vím, že mám,“ vzdychla jsem stejně tiše, ale oba jsme toho druhého slyšeli. Nikdo taky netvrdí, že jsme normální lidi, co neslyší na metry daleko.
Daniel odešel a já se umyla a nachystala do postele.
Ještě hodinu jsem se převalovala na posteli a nemohla usnout. Cítila jsem vážně hrozně. Nechtěla jsem, abychom se s Danielem hádali. Chtěla jsem, aby se z nás stali přátelé, abychom našli způsob, jak spolu žít a nelézt si vzájemně na nervy. Moc dobře jsem věděla, že žít se mnou není snadné. Nebylo snadné se mnou vyjít, což byl taky důvod, proč se žádný vztah, o který jsem se kdy pokusila, nevyvedl. Vždycky to skončilo dřív, než to mohlo začít. Byla to moje chyba. Vždycky to byla moje chyba…
Usnula jsem, ale spala jsem dost neklidně - co chvíli jsem se budila.
Jednou jsem otevřela oči a cítila v pokoji Danielovu přítomnost. Věděla jsem, že tam je, i když jsem ho neviděla, protože jsem byla otočená obličejem ke stěně.
Přetočila jsem se na záda a ospale mhouřila oči. „Nechci, abychom se hádali, Danny,“ hlesla jsem tiše, můj hlas byl zastřený spánkem. „Mrzí mě, co jsem řekla.“
„Nezlobím se,“ slyšela jsem jeho hlas, ale víčka mi už znovu klesla k sobě. „Neměl jsem na tebe tak vyjet. Jen se o Meredith ještě nechci bavit.“
„Dobře,“ zamumlala jsem a znovu usnula.
 
Ráno jsem si nebyla tak docela jistá, jestli se mi to jen nezdálo. Ale když ke mně Daniel přišoupl talíř s mou porcí snídaní – v kuchyni se mezi námi velmi rychle vyvinula dělba práce, Daniel dělal snídaně, protože většinou vstával dřív než já a mě budilo až to, jak chodí po domě. Já jsem pak dělala všechno ostatní. Bylo to jednoduché.
Zamumlala jsem obvyklé: „Díky.“ A začala okusovat okraj toustového chleba namazaného burákovým máslem – téhle pochoutce jsem nějak nemohla přijít na chuť, ale měla jsem fůru času to změnit.
Jedli jsme mlčky, i když normálně jsme prohodili alespoň pár vět. Dojedla jsem jako první. Vstala jsem a odnesla talíř k lince, Daniel se taky zvedl.
„Umyju to,“ řekla jsem a vzala mu jeho talíř a sklenici od mléka.
Neodešel, zůstal mi stát za zády, zatímco jsem umývala nádobí – bylo toho tak málo, že jsem považovala za zbytečné strkat ho do myčky. Z dvou talířů, dvou skleniček a nože se mi varhánky na prstech neudělají.
„Odpoledne přijde Jul s Frankem a dětmi,“ připomněl mi, když jsem zavřela vodu a otočila se k němu.
„Tak jo,“ přikývla jsem. „Mám něco nachystat?“ zeptala jsem se nejistě. Co já vím, jak tu hostí návštěvy?
Zavrtěl hlavou a nepatrně se pousmál. „Jul vždycky něco donese. Stará se o mě víc než máma.“
„Můj brácha mi zase mluví do toho, jak chodím oblíkaná, to si nevybereš,“ pokrčila jsem rameny a taky se usmála. Byla jsem ráda, že na sebe nejsme naštvaní.
Opřel se lokty o oddělenou část linky, která stála mezi námi, a maličko se předklonil. Já se opřela o linku vedle dřezu, takže jsem na ní skoro seděla.
„Řekneš mi teď, o čem se ti včera zdálo?“ nadhodil.
Povzdechla jsem, zkřížila ruce na prsou a zaklonila hlavu. „To je složité.“
„Tino,“ napomenul mě unaveně, „všechno v tvém životě je teď složité, zkus se s tím prostě smířit.“
Tak jsem mu to řekla. Když to tolik toužil vědět - měl to mít.
„A ty si myslíš, že ten sen vyvolal tvůj vlk?“ zeptal se skepticky.
Teď už jsem na lince seděla a kopala nohama. „Já to vím,“ odpověděla jsem klidně.
„Řekla ti to snad?“ zvedl obočí a v hlase mu rozhodně zazníval sarkasmus.
„Něco na ten způsob,“ pokrčila jsem rameny.
Vytřeštil na mě oči. „Ty s ní můžeš komunikovat?“ vydechl ohromeně.
Přestala jsem houpat nohama a v ramenech cítila napětí, jak zatnula ruce v pěst. „Prosím tě, Danny,“ zašeptala jsem tiše, „řekni, že ty můžeš s tím svým taky!“
Dlouze se na mě zadíval a pak zavrtěl hlavou. Zavřela jsem oči a chvíli tak zůstala, čekala jsem, až řekne, že si dělá srandu. „Tino?“ oslovil mě nejistě.
Do prdele,“ hlesla jsem zoufale. „Proč já můžu a ty ne? Cítila jsem tak trošku její myšlenky, to se ti určitě už taky muselo stát, Danieli,“ přemlouvala jsem ho.
Povzdechl si. Obešel linku, postavil se naproti mně a chytil mě za ruce – asi si dával pozor, aby si udržel svoji energii u sebe, protože já jsem ji tentokrát necítila. To byla příjemná změna.
„Říkal jsem ti, že jsi mocnější, než kdokoli, koho znám. Nevím, proč to tak je a nevím, kam až tvoje schopnosti sahají. Já jsem dost silný na to, abych se nemusel podřizovat smečce a žil podle sebe, ale na nic víc. Tuhle schopnost, cítit svého vlka, má jen hrstka těch nejsilnějších z nás.“
Vzhlédla jsem k němu. „Já nechci být nejsilnější, Danieli, chci být normální.“
Zvedl jeden koutek do pokřiveného úsměvu, který vypadal maličko jako úšklebek. „A jaká je vlastně definice normálnosti, Tino?“ nadhodil.
Chtěla jsem odseknout, že nebýt vlkodlak, ale pak jsem se musela usmát. „Máš pravdu. Každý je něčím nenormální. My jen jednou začas běháme po lese jako vlci – mohli jsme dopadnout mnohem hůř.“ Na konci jsem si z něj už utahovala. Po pravdě jsme na tom o moc hůř už být nemohli.
„Tak vidíš,“ poklepal mi po ruce a ustoupil. „Podle mě to není na škodu. Vlastně díky tomu všechno zvládáš líp a rychleji než ostatní. Vzhledem k tomu, že se chceš dát dohromady za pár měsíců a domů se vrátit s bezchybným divadlem na člověka, tě nemohlo ani nic lepšího potkat,“ pokračoval, ale v jeho hlase zazněla nečekaná hrubost, i když - mohlo se mi to jenom zdát. „Několik týdnů jsi nacpala do jednoho – to je vážně ohromující.“ Ne, rozhodně se mi to nezdálo.
Zamračila jsem se. „Nech těch lichotek, Danieli,“ houkla jsem temně a seskočila na zem. „Mohla bych se červenat.“
Blýskl zuby v oslnivém úsměvu. „Jé, to bych chtěl vidět.“
„Nech si zajít chuť,“ odbyla jsem ho, ale neznělo to tolik důvěryhodně, když jsem bojovala s nutkáním se smát. Nikdo na mě nepůsobil tak rozporuplným dojmem jako Daniel. Ale začínalo mě to bavit.
 
Na oběd jsem udělala něco rychlého a zdravého, jako vždycky. Taky jsem si do kuchyně donesla laptop a odepsala Šárce a Lukymu na e-maily, co mi poslali.
Ještě chvíli jsem jen tak bezúčelně brouzdala po internetu, než jsem počítač vypnula a odnesla ho do pokoje. Hodila jsem na sebe čisté tričko a stáhla si vlasy do ohonu. Celkový efekt jsem zkontrolovala v zrcadle – žádná královna krásy, ale vypadala jsem obstojně. Tuhle bílou halenku jsem měla ráda.
Šla jsem si do kuchyně pro sklenici vody, protože se mi jazyk nepříjemně lepil na patro.
Jenomže Daniel dostal podobný nápad a nečekaně se objevil přede mnou a vrazil do mě.
V další vteřině už jsem cítila, jak mi po břiše stéká něco mokrého. Ztuhla jsem s rukama bezmocně odtaženýma od těla.
Daniel mi vyklopil do výstřihu celou sklenici rybízového džusu, který si patrně nesl do obýváku.
„Promiň,“ hlesl vyjeveně.
S pusou šokem otevřenou dokořán jsem se podívala dolů. Růžovofialová barva se na bílém tričku vážně skvěle vyjímala.
Děláš si ze mě prdel?“ procedila jsem skrz zuby rozzuřeně, vzala jsem mezi prsty látku a odlepila si ji od břicha. Nevěřícně jsem na tu spoušť zírala. Moje oblíbená halenka! „Kam krucinál čumíš?!
„Cože?“ zeptal se zmateně.
Zvedla jsem k němu oči a cítila jsem, jak mi do tváře stoupá horkost. Stál tam přede mnou s tou zatracenou prázdnou sklínkou a tvářil se naprosto zaraženě. Ještě, že mi nerozuměl ani slovo.
Stiskl rty. „Nechci to vědět, že?“
Bezmocně jsem rozhodila rukama. „Jdu se převléct,“ zavrtěla jsem hlavou a otočila se k němu zády, abych neřekla ještě další věci, co jsem si myslela, tentokrát v tom správném jazyce.
Naštvaně jsem za sebou zabouchla dveře a strhla ze sebe mokrý kus oblečení. Vztekle jsem zasténala, když jsem zjistila, že to schytala i podprsenka. Prostě paráda.
Brblala jsem si pod nosem nadávky, zatímco jsem se snažila v tom nepatrném zbytku čistého oblečení, co mi ještě zbývalo, najít něco přijatelného. Nátělník s obrázkem taťky Šmouly mezi ty vhodné kousky rozhodně nepatřil – říkala jsem si, že v něm budu přinejhorším spávat – problém byl, že další čisté kousky byly jen s dlouhým rukávem. Bylo tu takové vedro, že jsem většinu triček prostě propotila, než že bych je skutečně zašpinila.
Praštila jsem do dřevěného prádelníku rukou a znovu zaklela.
Kašlu na to,“ houkla jsem a oblékla si to, co jsem měla. Pak jsem sebrala zničenou halenku s podprsenkou a zamířila do koupelny namočit s naivním přáním, že to třeba pustí.
Nepustilo to ani trochu, ale nemohla jsem nechat kus svého spodního prádla namočený v umyvadle a ani to pověsit na zahradu, když měla přijít návštěva.
To je snad zlej sen,“ zabrblala jsem.
Vypustila jsem vodu a vydala se do sklepa, kde jsem oba kousky hodila do pračky a přidala k nim ještě několik dalších, co jsem plánovala vyprat zítra a zapnula ji.
Zrovna jsem mačkala tlačítko Start, když jsem uslyšela zvonek.
Vrhla jsem poslední zoufalý pohled na své náhradní oblečení a vyběhla schody.
Slyšela jsem Julianin hlas a nějaký mužský bas, jak se zdraví s Danielem a taky nějaké vysoké dětské hlásky.
„Běžte ven a nekřičte,“ pobídla je Jul.
Ozval se dusot a v příštím okamžiku kolem mě proběhli s vřískotem, že by nezahanbili ani bájnou Sirénu, dva trpaslíci. Nevšimli si mě, rozrazili dveře a zmizeli v zahradě.
Peklo přichází,“ poznamenala jsem temně a vykročila k obýváku.
Vykoukla jsem zpoza rohu, zrovna když se Juliana ptala: „Kde je Tina?“
„Tady,“ mávla jsem na ni a usmála se. Bylo to zvláštní, ale byla jsem moc ráda, že ji vidím. Víc, než jsem si myslela, že budu. „Ahoj.“
„Nazdárek,“ oplatila mi úsměv a postrčila s náručí malou Alice. Tihle malí človíčkové se tak mají, že je pořád někdo nosí…
Vedle ní postával vysoký blonďatý muž se světlýma očima a orlím nosem. Překvapilo mě to. Čekala jsem někoho typově víc podobného Danielovi, ne tohohle dlouhána s jasně árijskými rysy. Ježíši, jak vůbec někdo s takhle světlými vlasy může mít tak „tmavovlasé“ příjmení, jako Rodriquez?
Udělala jsem k nim pár kroků.
„To je Frank, můj manžel. Franku, to je Tina,“ představila nás.
„Ahoj,“ hlesla jsem a stiskla ruku, kterou ke mně natáhl. „Ráda tě poznávám.“
„Taky mě těší,“ usmál se. Chvíli se mi statečně díval do očí, ale pak mu to nedalo a oči mu sklouzly níž k mému netradičnímu outfitu.
Zavřela jsem oči a pomalu v duchu počítala.
„To je moje vina,“ slyšela jsem Daniela, jak mu to vysvětluje. „Pokud nechceš, aby začala nadávat v cizím jazyce, tak se neptej,“ doporučil mu ještě.
Otevřela jsem oči a probodla ho opravdu nepřívětivým pohledem, ale nechala jsem to být.
„Jak to jde, Jul?“ zeptala jsem tím nejklidnějším tónem, jakým jsem svedla. Ale asi se mi to moc nepovedlo.
Zvedla vysoko obočí. „Jsi fanda Šmoulů?“
Znovu jsem se podívala na Daniela. „Bolestivě ti ublížím, doufám, že to víš,“ sykla jsem.
„Říkal jsem to,“ poznamenal, ale alespoň měl tolik slušnosti, aby se tvářil provinile.
„Frankie?“ otočila se Juliana na svého muže. „Co kdybys šel dohlídnout na Donnu s Rickem, Danny mi zatím pomůže v kuchyni,“ zářivě se na něj usmála.
Frank si povzdechl a vzal si od ní Alice. Pak se sklonil ke mně – oproti němu jsem byla pižižvík. „To v překladu znamená, že máme vypadnout,“ informoval mě polohlasem, „aby se o nás mohli bavit za našimi zády.“
Přimhouřila jsem oči. „To od nich není hezké,“ odpověděla jsem stejně tiše.
„Můžeme jim to oplatit,“ nabídl spiklenecky.
Podívala jsem se na Julianu s Dannym, kteří se na nás maličko udiveně dívali.
„Jdeme,“ přikývla jsem.
Usadili jsme se na posezení na zadní verandě. Donna s Rickem neúnavně běhali pořád dokola po trávě, než Donna svalila svého bratra na zem a začala se s ním prát. Ta holka se mi líbila. Frank je okřikl a pak se otočil na mě, malou Alice pustil na zem a nechal ji potácet se kolem nás na nejistých nožičkách. A vůbec ho nevzrušovalo, když ve světle růžovoučkých šatičkách spadla na zadeček na špinavou dlažbu. Asi zrovna nekandidoval na otce roku. Sklonila jsem se a vytáhla maličkou zpátky na nohy.
„Takže,“ začal, „ ty jsi Dannyho…“
Došlo mi, co chce říct a zvedla oči k nebi. „Něco jako spolubydlící,“ doplnila jsem ho, než stihl říct to slovo „holka“.
„Hm?“ vyrazil ze sebe jenom nechápavě a překlonil se na židli.
Zavrtěla jsem hlavou a sklopila oči. „To je složité,“ zamumlala jsem vyhýbavě. Vystřelila jsem rukou a zabránila batoleti v dalším pádu.
Pohodlně se opřel. „Jsem si jistý, že to dokážu pochopit.“
Pokrčila jsem rameny. „Ale já si nejsem jistá, že bych ti to dokázala vysvětlit, promiň.“ V mlžení jsem se opravdu začínala zlepšovat.
Chvíli si mě vyčkávavě měřil, ale pak to vzdal. „Dobře, ale řekneš mi alespoň, co ti Danny provedl, že máš na sobě tohle?“
Odmítnout mu odpovědět i teď už by zavánělo nezdvořilostí. Povzdechla jsem si. „Polil mě džusem. Bylo to moje poslední normální čisté tričko.“ Naklonila jsem hlavu na stranu. „Můžu se zeptat já?“
„Jistě,“ přisvědčil a znovu křikl na povykující děti na trávníku. Zdálo se, že konečně zaregistrovali, že jsem tam i já a zaraženě zmlkli. „Pozdravte tetičku Tinu,“ pobídl je a já se po něm ohlédla. Tetička Tina – dnešní den je lepší a lepší.
„Ahoj, teto Tino,“ odpověděli poslušně unisono.
Kousla jsem se do rtu a zamávala na ně. „Ahoj.“ Chvíli jsme se na sebe navzájem dívali. Donna byla menší než Rick, blonďaté vlásky jí sahaly do půli zad. Na tričku měla šmouhu od trávy a vlasy pocuchané. Rick byl větší, i když nemohl být starší o víc jak rok a půl, podle mě. Měl tmavé vlasy jako Juliana, ale světlé oči po Frankovi.
„Takže,“ přerušil naše okukování Frank a já se k němu otočila a věnovala mu pozornost. Když jsem se na něj dívala, bylo snazší mu rozumět. Nevím proč, ale pomáhalo mi dívat se jim na rty, když mluvili. „Na co ses chtěla zeptat?“
„Uh,“ hlesla jsem a potřásla hlavou, najednou mi to přišlo hloupé. „To je jedno.“
Na okamžik se odmlčel. Když Alice potřetí klesla k zemi, nevydržela jsem to a vytáhla si ji na klín. Začala kolem sebe nespokojeně šermovat rukama a málem mě strefila do oka. Prostě velká paráda.
„Odkud jsi, Tino?“ zeptal se najednou Frank. „Vím, že mi to Jul říkala, ale takové věci si prostě nepamatuju. Jsi z Evropy, že?“
Zvedla jsem k němu oči a usmála se. „Jo, z Evropy.“ Kývla jsem na souhlas. „Z Česka,“ upřesnila jsem.
„To je vedle Německa, ne?“ zkoušel.
„Ano,“ zasmála jsem se, „jsi dobrý. Není to velká země.“
Pokrčil rameny. „Před pár měsíci jsem odtamtud domlouval jednu zakázku.“
„Jsi obchodník?“
Váhavě zahoupal hlavou ze strany na stranu. „Něco takového. Co ty?“
Povzdechla jsem si. „Já pořád studuju. Biologii,“ dodala jsem.
„Aha,“ zamumlala zamyšleně a upřeně si mě prohlížel.
„Co?“ ošila jsem se.
„Nic,“ zavrtěl hlavou. „Možná jen…“ začal po chvíli.
„Ano?“ pobídla jsem ho.
„Můj bratr Manny vede na universitě v New Orleans seminář o slovanských národech. Vím, že shání někoho, jako jsi ty. Víš, jako opravdového Evropana. Má v plánu takovou otevřenou přednášku.“
Zvedla jsem obočí a maličko pootevřela pusu. „To… to… to není dobrý nápad,“ dostala jsem ze sebe nakonec.
„Proč ne?“
Skepticky jsem se na něj zadívala. „Protože neumím pořádně anglicky, například. Nehodlám se ztrapnit před spoustou cizích lidí. V celé Louisianě jsou spousty Evropanů, určitě sežene někoho jiného.“
„Zkus o tom alespoň uvažovat,“ přemlouval mě.
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne.“
Povzdechl si, ale nechal to být. Za chvíli se k nám přidala i Juliana s Danielem. Jul si začala povídat se mnou a Franka zaměstnával Daniel, takže už nedostal příležitost se k tomu hloupému nápadu vrátit.
Slunce už skoro zapadalo, když odcházeli.
Juliana se ke mně nahnula a objala mě. Ztuhla jsem. Překvapilo mě to. Lukáš se mě sotva dotkl, když zjistil, co jsem zač. Proč ona ano, když to taky věděla?
„Musím tě vytáhnout nakupovat, takhle nemůžeš chodit,“ zašeptala mi do ucha.
„Jasně,“ hlesla jsem vyjeveně. Jako kdybych si nějaké nákupy mohla dovolit. Můj účet dostal tímhle výletem pěkně na frak a to jsem tam měla všechny peníze z prázdninových brigád – šetřila jsem si na cestu kolem světa, kterou jsme s Tomášem plánovali za státnice. Tyhle plány teď samozřejmě byly kompletně zrušené. Všechno, co se v mém životě týkalo Tomáše, bylo zrušené.
„Rád jsem tě poznal, Tino,“ potřásl mi rukou Frank.
Přikývla jsem. „Já tebe taky.“ Pohladila jsem po vláskách Alice, která mu spala v náručí s hlavou opřenou o jeho rameno. A rozloučila se i s Rickem a Donnou, kteří si ode mě stále udržovali nepatrný odstup.
 
Naskládala jsem špinavé nádobí do myčky a zapnula ji. Setřela jsem utěrkou linku a pak v kuchyni zhasla a vrátila se zpátky na verandu.
Posadila jsem se na houpačku a přitáhla si nohy k tělu, čelem jsem se opřela o kolena.
Cítila jsem vzrůstající sílu měsíce, i když byl ještě za obzorem.
Bylo mi smutno. Dnešní odpoledne bylo fajn - dokonale normální, jenomže jsem si připadala, že sem nepatřím. Byla to Danielova rodina, ne moje. Poprvé za ten týden, co už jsem tu byla, na mě dolehlo, že je teď pořádně dlouho dobu neuvidím. Jasně, uvědomovala jsem si to i před tím, jen mě to nějak nevzrušovalo. Byla jsem naštvaná na mámu a byla jsem přesvědčená, že Luky potřebuje čas, aby se smířil s tím, co viděl v té kuchyni. Byla jsem si jistá, že já sama od nich potřebuju odstup, abych si dokázala udělat v sobě pořádek. Jenomže mě nenapadlo, že mi začnou tak brzo chybět. Jasně, s bráchou jsem si psala a tátovi jsem v pondělí volala, jenomže to nebylo to samé, jako když nás dnes Jul s Dannym vystrnadili z kuchyně, aby si mohli povídat…
Slyšela jsem, jak vrzly dveře, a otočila jsem se.
„Co se děje, Tino?“ zeptal se Daniel a sedl si vedle mě. Houpačka se zhoupla dozadu.
„Jak to děláš?“ houkla jsem dutě.
„Jak dělám co?“ nechápal.
Přejela jsem si prsty po kůži pod očima. „Jak se ti podařilo udržet si svůj normální život? Stalo se ti to samé, co mě, tak proč mě z původního života nezbylo nic a tobě všechno? Jaks to udělal?“
Temně se uchechtl a opřel se dozadu. „Bylo mi osmnáct, Tino, to už je strašně dlouhá doba. Ze života, co jsem žil tehdy, nezbylo vůbec nic, nenech se zmást. Měl jsem holku, měl jsem nejlepšího kamaráda a snil jsem o tom, že změním svět. Ti dva jsou pryč a svět změnil mě. Ale život jde prostě dál, nezastaví se jen proto, že ti zrovna všechno nevychází.“
„To není fér,“ zamumlala jsem nesouhlasně.
„Vítej, ve světě dospělých,“ vzdychl Daniel, „tady není nic fér.“
 
Když jsem se ráno vzbudila, byl Daniel už pryč.
Nasnídala jsem se, umyla se a šla posbírat prádlo, co jsem včera večer pověsila, aby uschnulo.  Halenka byla zničená, hodila se tak akorát na vyhození.
Odnesla jsem koš s čistým prádlem do sklepa, s tím, že to vyžehlím, až vyperu i tu druhou půlku, kterou jsem dala prát před deseti minutami.
Jen jsem z té hromady sebrala jedno tričko na ramínka a šla se převléct.
Podle displeje se to mělo prát ještě víc jak hodinu a já v žádném případě nezapomněla na své předsevzetí, že začnu běhat.
Ostatně držet s Danielem krok se dalo považovat za součást vlčí výuky.
Zamknula jsem klíčem, který visel na věšáku v předsíňce. Tkaničku, za kterou tam visel jsem si obmotala kolem zápěstí, abych ho neztratila.
Konečně jsem měla příležitost prohlédnout si Danielův dům zvenčí.
Byl bíle omítnutý a měl tmavou sedlovou střechu, nad vchodem byla malá stříška podepřená dvěma dřevěnými trámy. Kolem vjezdu do garáže pak byly z obou stran v úzkých záhoncích nasázené stejné květiny, které rostly kolem plotu v zadní zahradě. I zvenčí to vypadalo útulně, ale maličce.
Utáhla jsem si gumičku, kterou jsem si stáhla vlasy a pustila se do toho.
Ze začátku jsem si připadala hloupě, když jsem běžela podél cesty a míjela neznámé lidi, ale pak jsem se na to vykašlala a přestala se tím zabývat. Měla jsem dost práce s tím, abych to udýchala.
Byla jsem už skoro u řeky.
V duchu jsem se hecovala, že doběhnu alespoň k mostu, kde si odpočinu a pak poběžím zpátky.
Natolik jsem se k tomu bodu upnula, že jsem si nevšimla, že zpoza auta, kolem kterého jsem probíhala, vychází muž s několika bednami v náručí a vrazila do něj.
Byl velký, i když to je ještě slabé slovo. Tím nárazem jsem zavrávorala dozadu a spadla na zadek, zatímco on jen neelegantně chytal zpátky balanc do rozkymácených krabic.
Doprčic,“ vzdychla jsem a začala se škrábat na nohy.
„Jsi v pořádku, krásko?“ zeptal se mě velký muž ustaraně. Měl nadváhu, modré oči a hnědé kudrnaté vlasy.
Oprášila jsem si z kalhot špínu. „Jo,“ přisvědčila jsem. „Vážně se omlouvám, neviděla jsem vás.“
Burácivě se zasmál. „Jsem takovej drobek,“ souhlasil. „Jsi tu nová? Já znám v tomhle městě každýho. Ale tebe ještě ne.“ Dělalo mi trochu problémy mu rozumět, ale to důležitý jsem si domyslela.
Přikývla jsem. „Jsem tu nová.“
Položil krabice na zem a natáhl ke mně velkou ruku. „Jeremy Goudenhooft,“ představil se, „ale říkej mi Jerry, dělám tu barmana.“
Po tváři se mi roztáhl úsměv – Daniel mi o něm říkal. „Slyšela jsem o tobě,“ potřásla jsem mu rukou. „Já jsem Martina Berková.“
Zvedl obočí. „Ještě jednou a pomalu.“
Mávla jsem rukou. „Prostě mi říkej Tino.“
„Rád tě poznávám, Tino,“ zhoupl se v kolenou. „Běháš?“ zeptal se.
„Snažím se,“ upřesnila jsem a opřela se rukama o kolena – pořád jsem měla problémy s dechem.
Zasmál se. „Tina mi něco říká,“ pronesl po chvíli. „Ty jsi Dannyho nová holka, viď?“
Povzdechla jsem si. „Nejsem jeho holka.“ Jak dlouho si to o nás bude každý myslet, krucifix?
„To říkají všechny,“ mrkl na mě.
Založila jsem si ruce v bok. „Na tom asi něco bude. Ale já u něj jen bydlím.“
Zachechtal se. „Vidíš, tak daleko to ještě žádná nedotáhla.“
Nemělo to smysl. Přestávalo mě bavit to každému vysvětlovat, když jsem nemohla říct pravdu. Pokrčila jsem rameny. „Jsem na sebe fakt pyšná,“ poznamenala jsem sarkasticky.
Změřil si mě pohledem od hlavy k patě, jako by mě hodnotil a pak mu zajiskřilo v malých očích a pokrčil rameny.
„To ujde,“ zamumlal si pro sebe. „Hele, když mi pomůžeš s těma krabicema, možná pro tebe někde uleju flašku coly.“
Byla jsem tak splavená, že bych kapkou něčeho tekutého rozhodně nepohrdla, ale colu jsem poslední dobou pila nějak moc často. Nevěděla jsem, proč jí má Daniel nasyslené takové zásoby, když ji nepije.
„Colu už prosím ne!“ zasténala jsem a popadla vrchní dvě krabice. Byly překvapivě těžké. „Fíha!“ vydechla jsem a chytila je pevněji. „Co v tom máš, Jerry?“
Obdařil mě zářivým úsměvem. „Samý dobrý věci.“
Zasmála jsem se a nechala se jím vést do skladu baru.
 
Pošoupla jsem Jerrymu po desce barového pultu prázdnou sklenici. „Díky,“ poděkovala jsem znovu a sklouzla se vysoké židličky. „Musím už jít. Ráda jsem tě poznala, Jerry.“
Kývl na mě a odložil skleničku, co zrovna leštil. „Doufám, že se sem za mnou někdy stavíš, Tino. Takových příjemných krásek tu ve městě moc nemáme.“ Mrkl na mě, ale za jeho slovy jsem tušila nějaký skrytý význam.
Zvedla jsem obočí. „Co ti o mě Danny namluvil?“ zeptala jsem se obezřetně.
Nevině se usmál. „Samý hezký věci.“
Zamračila jsem se. „Nevěř mu to, Jerry, všechno jsou to lži.“
Jen pokrčil rameny a pořád se usmíval.
Zavrtěla jsem hlavou a nechala to být. Koneckonců mě to trápit nemuselo. Byl to Danielův kamarád, já ho znala jen půl hodiny a většinu té doby jsme si jen vyměňovali chytré poznámky.
Trápily mě jinačejší věci, než co si o mně Jerry myslí.
Například to, proč jsem zrovna já, respektive moje vlčí půlka, tak úžasně mocná, když já jsem byla od přírody vždy jen lehce nadprůměrný jedinec s žádnými sklony k tomu být v něčem úžasná. Rozhodně jsem nikdy nesnila o tom, že bych byla úžasná v tom, být vlkodlak. Ale to asi nikdo…
NEJNOVĚJŠÍ KAPITOLY:
1. - 5. kapitola VSK
(15. 4. 2015)
Musíte hledat, ale jsou t

9. kapitola SDG 
(7. 2. 2015)
Oblíbené stránky
Něco jako dvojče blog. Múžete si vybrat, nové kapitoly budou stejné tady i tam.
Fanfiction a jiné...

 
On autor byl vůl a překladatel není, rozumíte, proto to tak je.

- Jan Werich -
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one