Zdravím Vás,
ať už jste sem zavítali z webovky veilofmystery, která začala blbnout, nebo jste noví čtenáři. Na tomhle blogu najdete několik povídek, ať už s tématikou z těch starších Twilight fanfiction nebo novějších fantasy originálních nebo polooriginálních příběhů. Ať už je to jakkoli - vítejte a dobře se bavte!

Vaše Hollis
Táta mě pevně sevřel v náručí a mumlal něco o tom, jak je rád, že jsem doma. Trochu nejistě jsem mu objetí opětovala, nějak jsem si nemohla vzpomenout, kdy mě objal naposledy.
„ Taky tě mám ráda, tati,“ hlesla jsem a neobratně ho poklepala po zádech, než jsem se vyvlékla z jeho náruče a o krok ustoupila. Podívala jsem se na bratra, který se ležérně opíral o rám dveří s rukama zkříženýma na prsou, v jedné z nich držel telefon. S úsměvem mi pokývl hlavou na pozdrav, pak si povzdechl.
„ Mám práci,“ zabručel rozpačitě, „ před Vánocema je vždycky strašný fofr - šéf zuřil, když jsem chtěl volno.“ Lukáš dělal v Praze v jedné reklamce - pro naše bylo hlubokým zklamáním, že nedodělal medicínu, kterou začal a vlastně tam nevydržel ani dva roky, ale mně se líbilo, že dělal to, co ho baví – nějak jsem si ho jako doktora neuměla představit. „ Promiň, ségra.“
Usmála jsem se na něj a zavrtěla hlavou. „ To je v pohodě. Jsem ráda, žes vůbec přijel.“
Zvedl oči v sloup, jakože jsem pitomá, když to neberu jako samozřejmost, ale nic neřekl a vytratil se do svého starého pokoje, který naši ještě nestihli předělat na zimní zahradu, jak měli v plánu – brácha se doma ukázal maximálně dvakrát za rok a bylo zbytečné, aby ten pokoj zůstal nevyužitý.
Mámina paže mi dopadla kolem ramen. „ Dáš si čaj?“ zeptala se mě.
Nervózně jsem se ošila, znepokojovalo mě, jak mě najednou všichni mají potřebu oťapkávat - nebyla jsem na to zvyklá a navíc jsem si víc než předtím uvědomovala, jak jim pod kůží pulzuje krev a jak voní. Možná to bylo jako droga – když ji jednou dostanete, už nemůžete přestat. Anebo jsem si vyčerpala všechny železné své zásoby sebeovládání ty první dva měsíce a teď už mi nezbyla ani kapička. Ať už to bylo jakkoli, donutilo mě to myslet na toho zajíce, kterého jsem roztrhala před dvěma dny, a odtáhla jsem se od ní. Nepatrně jsem trhla rameny. „ To by bylo fajn,“ zamumlala jsem přiškrceně.
Vydržela jsem snášet poněkud strnulé rodinné štěstí dvě hodiny, pak jsem prohlásila, že jsem unavená a jdu si lehnout.
Ve skutečnosti jsem začínala být nervózní – stmívalo se a já si vzpomněla na Daniela. Vážně jsem se cítila provinile a ten pocit se ještě stupňoval s časem, který uplynul od našeho posledního rozhovoru. Pokud už jsem se totiž s někým hádala, snažila jsem se přinejmenším vidět problém i z jeho strany a v tomhle případě jsem z toho nevycházela zrovna nejlíp.
Chtěl, abych se proměnila znovu, chtěl se mnou znovu mluvit a já jsem chtěla mluvit s ním. Měla jsem tolik otázek! Byla jsem tak zmatená! Potřebovala jsem s ním mluvit. A protože jsem všechnu krev, co jsem ve středu vypila, vyzvracela, budu potřebovat jinou, abych svého vlka nasytila.
Na okamžik mě napadlo, že bych o tom Danielovi neříkala a prostě to nějakou dobu vydržela bez ní – vzpomínka na můj první lov ve mně vyvolávala další dávení a zhnusení ze sebe samé. Ale rychle jsem tu myšlenku zavrhla. Zaprvé Daniel by to stejně zjistil, protože před ním neumím své myšlenky chránit, zadruhé už jsem věděla, co to se mnou udělá, když bude to monstrum ve mně hladovět po krvi a zatřetí - před chvíli jsem doopravdy vážně uvažovala o tom, jak chutná tátova krev, zatímco jsem bez mrknutí zírala téměř půl minuty na jeho krční tepnu -  i kdybych měla dalšího zajíce rozcupovat na kousky, na svého otce už tak nikdy myslet nechci.
Odvrátila jsem se od okna, u kterého jsem doteď stála a šla se posadit na postel. Můj pokoj vypadal úplně stejně, jako když jsem v něm byla naposledy, což se dalo očekávat, ale stejně mě to uklidňovalo. Přitáhla jsem si kolena k tělu, objala je rukama a položila si na ně hlavu.
V Americe je přinejmenším o pět, šest hodin míň než tady a pokud Daniel chodí do práce, jakože to zatím vyznívalo, že chodí, tak teď stejně nebude ve vlčí podobě.
Potřásla jsem hlavou. Bylo zvláštní na něj myslet i jako na člověka. Bylo to divné, ale já jsem nad tím nechtěla uvažovat. Měla jsem dost problémů se svou vlastní rozdvojenou osobností, nepotřebovala jsem se zabývat ještě někým jiným. Bylo daleko pohodlnější brát Daniela jen jako hlas ve své hlavě, než jako skutečného člověka. Časem na tom možná něco změním, ale momentálně jsem si byla stoprocentně jistá, že jeho lidskou identitu vůbec nepotřebuju znát. Žil na druhé straně zeměkoule – jeho život nebyla moje věc a stejně tak naopak. Jak řekl – má rád soukromí a já taky.
Tak jako tak, teď jsem se proměnit nemohla a měla jsem k tomu kromě Danielovy předpokládané nepřítomnosti i dalších pár výmluv jako například to, že by si máma určitě všimla, že jsem na několik hodin zmizela a to by se, po mém už tak trochu uspěchaném propuštění z nemocnice, špatně vysvětlovalo. Pravděpodobně budu muset počkat, až půjde spát a to bude ještě pár hodin trvat...
Stále stočená do klubíčka jsem zavřela oči.
Co teď? pomyslela jsem si a povzdechla si.
Můj život se v tomto okamžiku tolik lišil od toho, který jsem vedla před pár měsíci! Bylo to tak matoucí. Myšlenky mi v hlavě vířily jedna přes druhou a vlastně žádná neměla žádný hluboký smysl.
Jen jedna byla až bolestivě jasná. Myšlenka na Tomáše, na jeho zradu a na to, jak zničil všechno, co mezi námi kdy bylo. Milovala jsem ho, ale to bylo předtím. Teď mě při myšlence na něj napadalo jediné slovo – nenávist. Ano, měla bych ho nenávidět. Zasloužil si to a já už ho nikdy nechtěla vidět, ale jeho ztráta mě překvapivě zraňovala. Možná jsem se ještě cítila provinile za to, že jsem ho poškrábala, ale jestli jsem k sobě chtěla být upřímná – a já chtěla – nelitovala jsem toho.
Trhavě jsem se nadechla a stočila se na bok na posteli, kolem sebe obmotala deku a její okraje křečovitě sevřela v dlaních. Víčka jsem pevně tiskla k sobě.
Znovu jsem před sebou viděla jeho arogantní obličej, který mi připadal tak cizí, těsně předtím, než jsem po něm přejela drápy. A necítila jsem lítost. Ale cítila jsem spoustu dalších věcí, které mi do očí vehnaly slzy a já se rozbrečela.
Hrozně to bolelo. Cítila jsem se tak opuštěná a zraněná.
Věděla jsem to už předtím. Věděla jsem to celé ty měsíce a ten poslední jsem si tím byla docela jistá, ale bolelo to až teď. To bylo zvláštní. Zlomené srdce má přece bolet hned, ne až uběhnou týdny a měsíce.
Ještě víc jsem se skrčila a snažila se ovládnout.
Nenáviděla jsem Tomáše. A milovala jsem ho. Chtěla jsem ho zabít za to, co mi provedl a přitom jsem neměla ponětí, jak zvládnu život bez něho. Nechtěla jsem ho už v životě vidět a zároveň jsem zoufale toužila po jeho objetí a hlase...
Musela jsem usnout, protože jsem najednou otevřela oči a v domě panovalo ticho. Když jsem se soustředila, slyšela jsem pravidelný tlukot srdcí rodičů a slyšela jsem, jak v Lukášově pokoji hraje tiše hudba – měl ji puštěnou do sluchátek a doplňovaly ji rytmické údery jeho prstů do klávesnice. Občas přestal psát a unaveně si povzdechl a pak znovu začal.
Posadila jsem se a vymotala se z deky.
Nebyla jsem unavená, jen jakoby omráčená.
Zahlédla jsem se v zrcadle na skříni – v pokoji bylo stále rozsvíceno, od té doby, co jsem se tu odpoledne zavřela, jsem nezhasla – oči jsem měla zarudlé a pobyt v nemocnici se na mně taky nepříjemně podepsal. Napadlo mě, že to zrcadlo budu muset dát pryč. Nedokážu se na sebe pořád dívat, ne dokud nebudu vypadat zase normálně. Od té doby, co jsem se v něm zahlédla po svém návratu té první noci v září, to se mnou šlo jen z kopce.
Docela jednoduchou asociací jsem si vzpomněla na Daniela a podívala se na budík na poličce. Bylo půl dvanácté. Zhluboka jsem se nadechla.
Nepřemýšlela jsem nad tím, jestli chci, nebo nechci jít. Musela jsem, tak jsem to prostě udělala.
Jen jsem ze skříně vytáhla plátěné potrhané staré tenisky, přes hlavu si přetáhla ještě jeden svetr a pod peřinu nacpala pár plyšáků, kteří seděli na výstavce na vrcholku skříně – sice jsem se odhodlala k dospělému gestu a vystrnadila je před pár lety z postele, ale úplně jsem se jich zbavit nedokázala – a naaranžovala je tak, aby to vypadalo, že tam ležím já. Kdyby máma měla nutkání nakouknout do mého pokoje, jestli jsem v pořádku, bylo to lepší než prázdná postel.
Nechtělo se mi zase utíkat oknem, ale vzhledem k tomu, že Lukin byl ještě vzhůru, dveřmi jsem jít nemohla. Alespoň jsem tentokrát neskákala – po mém posledním skoku z okna jsem začínala mít malinko strach z výšek. Slezla jsem dolů po odhalených kmenech příšerně starého břečťanu, který většinu roku vypadal velmi efektivně, ale v zimě mi jeho holé úponky bez listů držící na šedé stěně přišly prostě depresivní. Zima celkově nebylo moje oblíbené roční období – kdo stojí o mráz a kopy sněhu?
Posledních třicet centimetrů jsem se neobtěžovala slézat, pustila jsem se a dopadla ležérně na obě nohy zároveň s minimálním nárazem. Jedna z mála věci, která je docela fajn na tom, že jsem napůl vlk – nemám problémy s rovnováhou. Narovnala jsem se v zádech a s rezignovaným povzdechem vyrazila napříč zahradou a pak dál městem k lesu.
Jedna z těch mnoha věcí, které vůbec nejsou fajn na tom, že jsem napůl vlk – před proměnou se musím vysvléct, abych nepřišla o oblečení.
Jak jsem stála zahalená pouze tmou na kraji lesa, velmi živě jsem vnímala, že mi má být zima a není. U tohohle jsem se nemohla rozhodnout, jestli je to fajn, nebo ne. Bylo to hlavně znepokojivě nezvyklé.
Potřásla jsem hlavou, abych se takových myšlenek zbavila. Kvůli tomu jsem tu nebyla a najednou jsem strašně začala toužit po své posteli a dlouhém, bezesném spánku. Čím dřív to budu mít za sebou, tím líp.
Zatřepala jsem rukama, abych je uvolnila a zakroužila rameny. Daniel říkal, že musím pustit svého vlka ven a nechat ho, aby mě ovládl a to nedokážu, když budu takhle ztuhlá a budu myslet na to, jak divně se chovám.
Zavřela jsem oči a snažila se pravidelně dýchat. Soustředila jsem se na tlukot svého srdce. Když jsem nevnímala nic kromě něj, začala jsem prozkoumávat svoje tělo. Snažila jsem se najít, kde ten vlk je. Ale to nebyl dobrý nápad – byl všude a zároveň nikde.
Zhluboka jsem se nadechla a znovu se pokoušela uvolnit. V tu chvíli jsem si zoufale přála, aby mi Daniel odněkud našeptával, co mám dělat.
Vzpomněla jsem si na něj a zkusila jsem si vybavit pocit, který jsem měla, když jsem s ním mluvila – protože jsme byli v tu chvíli oba vlci, muselo to mít nějakou souvislost.
Vybavila jsem si spousty docela nesmyslných myšlenek, které mě při rozhovorech s ním napadaly a na některého jeho věty, ale jen na ty, které byly pro mé snažení docela nepodstatné – neměly s vlkodlačením nic společného.
Zamračila jsem se a pokoušela se přijít ještě na nějaký další způsob, jak rozdmýchat pocity, které probouzely vlka ve mně.
Zkusila jsem si vzpomenout na všechny věci, které vyjmenoval Daniel, když jsem se ptala, co proměnu vyvolá mimo úplněk.
Vztek, krev, bolest, někdy únava. Musíš nechat vystoupit vlka v tobě na povrch.
Nebyla jsem naštvaná a unavená jsem byla tak akorát životem, nic mě nebolelo.
Tak co mám ksakru dělat? Nemůžu tu stát do rána! Jediné, co mi zbývalo, bylo někde sehnat krev. Což byl docela problém.
Zhluboka jsem nabrala vzduch. Chci se proměnit - nechat vlka, aby mě ovládl, takže bych měla uvažovat jako on. Kde bral krev on, když jsem mu ji nedávala? Přímo ze mě. Pomalu jsem vydechla a sbalila ruce do pěstí. Bude to v pohodě – zvládnu to, přesvědčovala jsem se.
Jednu ruku jsem zvedla nahoru, zápěstí kousek od svého obličeje. Na sucho jsem polkla a snažila se ignorovat, že se nadloktí viditelně třese.
Určitě muselo existovat i jiné, méně odporné řešení, ale já ho momentálně neviděla.
Zavřela jsem oči a přitiskla nos k tenké kůži, které se táhla přes pulzující tepny na mé ruce. Snažila jsem se soustředit a vnímat jen vůni své krve, poslouchala jsem, jak pravidelně pulzuje, až pro mě neexistovalo nic jiného než ona.
Pomalu, téměř líným pohybem, jsem otevřela pusu a přejela jazykem po zápěstí, ale když jsem ho vracela zpátky, lehce jsem zavadila o prodlužující se zuby.
Naposledy jsem se zhluboka nadechla a pevně zavřela oči. Potom jsem rty obemkla spodní část předloktí a kousla.
Zuby pronikly kůží, jako by byla z másla a ústa se mi začala plnit teplou, nasládlou tekutinou.
Pomalu jsem začala klesat na kolena, protože nohy, stejně jako ruce, začaly ztrácet svůj tvar. Měnila jsem se, ale protahující se čelistí jsem byla stále zakousnutá do zápěstí a sála si vlastní krev. Silou vůle jsem se přinutila odtrhnout a zhroutila se na mrazem sežehnutou trávu.
Přeměna nebolela, ale nejpříjemnější zážitek to taky zrovna nebyl. Jenže místo toho, abych stejně jako kdykoli předtím měla čas se vzpamatovat, jsem spadla přímo do vědomí někoho jiného.
Viděla jsem před sebou potrhané hrdlo menší srnky a čumák jsem měla zabořený do otevřené rány, ze které prýštila krev, cítila jsem, jak mi krev mrtvého zvířete stéká do krku.
Proboha!“ vykřikla jsem zděšeně v myšlenkách a zachvátila mě panika. Mrskla jsem s sebou a v mžiku stála na nohách, ale ten obraz už byl pryč a místo toho mě zasáhla smršť nějakých nesouvislých vět v angličtině, tak rychlých, že jsem byla schopná pochytit jen tak maximálně nějaké spojky a zájmena. I když jsem s Danielem před pár dny mluvila několik hodin, překvapilo mě, jak zní jeho skutečný, no alespoň částečně skutečný, hlas. Jako by naše konverzace už tak nebyla pokaždé dostatečně matoucí, byl rozdíl si něco myslet a něco v duchu skutečně vyslovit.
'Krucinál, co tu děláš?' zeptal se rozladěně, když se uklidnil (což se rozhodně nedalo říct o mně – pořád jsem měla srdce až v krku).
'Co asi tak myslíš?' odsekla jsem. 'To tys mi dal týdenní ultimátum.'
'Nemyslel jsem, že tu budeš tak brzy!' ohradil se. 'Říkalas, že budeš mít problémy se sem dostat,' připomněl.
'Tak to mě vážně mrzí,' zasyčela jsem popuzeně. A já husa hloupá si ještě dělala starosti, abych nenarušila jeho pracovní rozvrh! 'Jestli tě to tak neskutečně obtěžuje, zase půjdu. Totiž - vážně jsem se neskutečně bavila, když jsem utíkala z domu, jen abys náhodou neměl strach, že se dlouho neozývám! Můžu si to klidně zopakovat znovu, až se ti to bude hodit!' rozčilovala jsem se. 'Jako by mi už teď nehrozily příšerné problémy, jestli máma najde moji postel prázdnou!'
'Neříkalas náhodou, že jsi v nemocnici?' podivil se a já si nebyla jistá, jestli vztek, co cítím, je jen můj nebo i jeho.
'Odpoledne mě propustili – ne, že by ti do toho doopravdy něco bylo.'
'Nemusela jsi utíkat z domu, i když vážně oceňuju, že sis dělala starosti o můj psychický stav.'
Ta věta vyzněla natolik ironicky, že mě vydráždila téměř k nepříčetnosti. Nechápala jsem, co mu přeletělo přes nos, ale rozhodně si svou zlost nemusel vylévat na mně – já se snažila vyjít mu vstříc, kousla jsem se kvůli tomu dokonce do ruky a přistála jsem čumákem přímo v krvavé lázni, snad jsem měla alespoň právo být zhnusená a nepříjemná zděšením, ale jaké vysvětlení měl on, to by mě vážně zajímalo.
'Před půl hodinou jsem podepsal poslední rozvodové papíry – ne, že by ti do toho doopravdy něco bylo,' odpověděl zuřivě na vlastně nepoloženou otázku.
'Ou,' zarazila jsem se a na chvíli se všechny mé rozhněvané úvahy zastavily na mrtvém bodě. 'Tak to... teda...' Přistihla jsem se, že protáčím panenky, jak mi pomalu zapaluje, a já se snažím na něco přijít a nechala jsem toho. 'To pravděpodobně dostatečně tvé podráždění omlouvá – promiň,' prohlásila jsem nakonec.
Splaskl rychlostí blesku. 'Ne, to já se omlouvám. Neměl jsem na tebe vyjet. Jen teď nesnáším všechno, co má jen vzdáleně ženský hlas – není to nic osobního.'
'Vzhledem k tomu, že jsem žena, to je hodně osobní,' podotkla jsem ve snaze trochu odlehčit napětí, které jsme si mezi sebou vyměňovali. 'Co takhle vynechat všechny osobní záležitosti?' navrhla jsem. 'Nechci být netaktní, ale jsem si stoprocentně jistá, že teď nemám v hlavě dost prostoru i na jiné problémy než ty moje a stejně tak ty – takže si ušetříme spoustu času a nervů, když si každý nechá svůj civilní život pro sebe, co říkáš?'
'Momentálně nemůžu než souhlasit, ale časem asi budu potřebovat vědět i něco víc, než že nejsi Američanka, máš sklony k smrtelné blbosti a umíš mizerně anglicky, Tino.'
'Haha,' zabručela jsem uraženě. 'Jakže jsi mi to řekl?'
'Tino,' zopakoval, 'tobě to vadí?'
'Jo, vadí,' ujistila jsem ho podrážděně.
'Paráda!' zaradoval se škodolibě. 'To tvoje jméno je děsně dlouhé.'
'Moje jméno vůbec není dlouhé! Takže žádné familiární zkratky a už vůbec ne takhle pitomé,' ohradila jsem se. 'Nemusíš mě vůbec oslovovat, a když už tak rozhodně ne Tino, nejsem pes!'
'Ne, nejsi,' souhlasil. 'Ty jsi totiž vlk a to je velký rozdíl, Tino,' napomenul mě téměř otcovsky.
Kdyby byl někde blíž než na druhé straně zeměkoule, nějak hodně bolestivě bych mu ublížila. Moje myšlenka ho ale jen pobavila. Zavrčela jsem.
'Koukni, mě nezajímá, že nesnášíš v tuhle chvíli všechny ženský na světě - tvoje bývalá žena mohla být klidně děvka babylónská, mně je to ukradený. Musím se brzo vrátit, takže nemám čas a už vůbec ne náladu, aby sis na mě vyléval svoje rozhořčení, Danieli!'
'Každý chlap je podrážděný, když ho vyrušíš při jídle,' poznamenal. On si prostě nedá pokoj! 'A nejsem si jistý, že se mi líbí, když se někdo dívá, jak se krmím,' brblal si jakoby pro sebe... Nebo si možná nehlídal myšlenky tak jako jindy.
'Tak promiň! Příště napřed zavolám! Mohli bychom se konečně pohnout z místa?' zeptala jsem netrpělivě. 'A navíc, tys mě minule taky sledoval při jídle – jsme si fifty – fifty,' dodala jsem.
'To je něco jiného,' ohradil se nepřesvědčivě.
To jsem si nemyslela, ale už mi pro tenhle rozhovor došla trpělivost. 'Danieli, proboha!' zasténala jsem. 'Já vážně nemám celou noc, abych poslouchala takové bezpředmětné kecy!'
'Fajn. Tak co chceš?'
Otázky, kterých jsem měla celý den plnou hlavu, se ztratily během hádky s ním pod nánosem podráždění. Snažila jsem se vyhrabat ty důležité. 'Proč jsem dnes měla problémy s tím, abych se nevrhla na každého na půl metru daleko?' vyhrkla jsem. 'Předtím mi to nevadilo.'
Chvíli nad tím přemítal a já se ani nesnažila jeho bleskové myšlenkové pochody v jiném jazyce sledovat, počkala jsem si, až mi své závěry poví sám. 'Asi spaluješ krev rychleji, než jsem předpokládal – máš prostě zase žízeň. I když pokud jsi nepřišla do kontaktu s přímo krvácející ránou, nebo celkově s čerstvou krví, nemělo to být tak rychlé.'
'Moc té krve ze zajíce jsem vlastně v sobě dlouho neudržela,' přiznala jsem neochotně, když mi došlo, že jsem vybrala zrovna tuhle otázku – tu, na kterou jsem znala odpověď.
'Cože?' začínal zase zuřit. 'Přeskočilo ti už úplně? To ti to doteď nestačilo?'
'Neudělala jsem to schválně!' bránila jsem se. 'Prostě se mi udělalo špatně a pak už jsem to nedokázala zastavit! Já nejsem zrovna dvakrát nadšená, že budu muset ten odporný „lov“, jak tomu ty říkáš, zopakovat.'
'Takže to uděláš? Žádné sáhodlouhé morální protesty, jakože chlupatá zvířátka se nejí syrová?' divil se.
'Ne, ale vůbec mi to neulehčuješ – chlupatá zvířátka!'
'Wow. Nevyměnil tě někdo?' zeptal se urážlivě uštěpačným tónem.
'A nedáš se vyměnit ty? Začínáš mi pořádně lézt na nervy. Což mi připomíná!“ Vzpomněla jsem si na jednu ze svých palčivých otázek. 'Co je to ksakru fiador?'
'To je ze španělštiny,' vysvětlil znuděně, 'v doslovném překladu je to něco jako ručitel. Ale tobě stačí vědět, že tvůj fiador jsem já. Dva lidé, kteří mají každý půlku jednoho rekam, jsou svázáni docela složitým způsobem, který ti vysvětlím někdy jindy. Ale podstatné je, že ten starší z dvojice, fiador, vede toho druhého, alespoň ze začátku, když to potřebuje. A než se stačíš zeptat – je to partnerství na celý život. Pokud mě nechceš zabít, máme před sebou pěkných pár společných let.'
Což mě tedy moc nepotěšilo, možná to s tím zabitím nebyl zas až tak špatný nápad...
„Yes, I love you too,“ zavrčel Daniel.
'Nemyslela jsem to vážně,' protočila jsem oči. 'Jdu si najít nějakého zajíčka, aby se mi náhodou nepodařilo omylem sežrat rodiče, až se vrátím domů a začnu si hrát na docela normálně nudnou, hodnou dcerušku.'
'Zdáš se být jako přesně ten typ hodné dcerušky,' zabručel kousavě.
Radši jsem věnovala rozhovoru s ním, než abych se zamýšlela nad tím, co zrovna dělám. Nechala jsem své tělo pracovat a mysl jsem upínala k Danielovi. 'Bratr měl těžké dospívání – zaslouží si alespoň jedno bezproblémové dítě.'
'A to máš být ty? Hoho,' držel si svůj kousavý tón, 'ty máš problémů, že bys mohla rozdávat. Mimochodem, jaké dospívání máš teda ty, lehké? Mně to přišlo jako dost obtížné období.'
'Já už mám dospívání za sebou,' odsekla jsem – kolik si myslí, že mi je? Patnáct?
'Šestnáct,' opravil mě. 'Skončil jsem na šestnácti, ale během tohohle rozhovoru ti ubývají stále další a další měsíce.'
Rozběhla jsem se po docela slabé stopě a chvilku se zabývala tím, jak lehce ten pohyb provádím, než jsem se vrátila k jeho urážlivé poznámce. 'Jsi vedle,' podotkla jsem. 'A docela dost.'
'Ani si nemyslím.'
'Tak jako tak ti do toho nic není,' uzavřela jsem, když stopa nabrala na intenzitě a já už se musela soustředit na to, co dělám.
Druhý lov mi dělal podstatně méně problémů, než ten první. I když technika byla podle Daniela příšerná a zajíc vlastně příliš malý. Dnes byl odporně protivný, ale utěšovala jsem se myšlenkou, že teď už budu moc jít domů a zbavit se ho, i jeho špatné nálady, kterou mě zahrnoval ze všech stran.
Odtáhla jsem mrtvé tělíčko do keřů a pak se rozběhla zpátky. Zuřivě jsem se bránila špatnému svědomí nad smrtí zvířátka, a tak jsem si užívala běh a snažila se vychutnat si každičký jeho detail. Posledních pár metrů jsem si skotačivě přeskakovala z nohy na nohu a v duchu si broukala: „Pravá, levá, pravá, levá.
'Štěňátko si hraje,' pronesl Daniel opovržlivě.
'Kušuj!' odbyla jsem ho, ale úplně mi to zkazil, takže jsem šla zase normálně, protože skákání už mě nebavilo. 'Radši mi zkus nějak líp vysvětlit, jak se mám proměnit. Tvoje instrukce z minula mi moc nepomohly.'
'Ale vždyť jsi tu,' připomněl zmateně.
'Kousla jsem se do ruky. Promiň, ale v masochismu vážně nefičím, takže bych ocenila pro příště nějakou méně drastickou a hlavně nechutnou metodu.'
Něco neurčitě zabrumlal. 'A zkusilas prostě jen hodně chtít, aby ses proměnila?'
Na okamžik jsem se zastavila a ztuhle zírala před sebe, zatímco v hlavě mi procházela spousta nadávek, kterým ke svému štěstí nemohl rozumět, ale myslím, že mu to dostatečně došlo. A kdyby náhodou ne, velmi procítěně jsem mu sdělila svůj názor na něj: 'Nenávidím tě.' A zkusila jsem prostě jen hodně chtít, abych se proměnila.
 
Bylo mi úplně jedno, jestli mě Lukáš načapá – po stěně se mi znovu šplhat nechtělo, a tak jsem šla dveřmi jako normální lidi, kteří nemusí poslouchat v myšlenkách arogantní pitomce.
U bratra už byla tma a dokonce naprosté ticho – Lukáš tam nebyl.
Byla jsem příliš unavená na to, abych se zabývala tím, kde je a zamířila rovnou k sobě do pokoje. Chtěla jsem se svalit na postel a prostě se únavě poddat, ale nebylo mi přáno. V mojí posteli už spal, obklopený nastrčenými plyšovými hračkami, někdo jiný.
V duchu jsem zaklela, sklonila se k němu a lehce mu přejela prsty po rameni ruky, kterou si tiskl k hrudi velkou plyšovou myš s červenou mašlí. „ Lukášku,“ zašeptala jsem vemlouvavě, „ běž si lehnout do svý postýlky.“ Něco zabručel, zavrtěl se a spal dál. Rýpla jsem ho ramena o poznání razantněji. „ Luki! Jsem unavená – vypadni z mé postele! Hned.“ Znovu jsem do něj dloubla. Neochotně otevřel oči a pak zmateně zamrkal.
„ Marti?“ zeptal se ospale.
„ Jo, správně. Majitel postele se hlásí o svá práva. Běž spát k sobě, pro oba tu není dost místa se všema těma zvířatama.“
„ Tak je dej pryč,“ houkl a několik jich setřepal na zem, „ přišel jsem za tebou, ne za nima,“ podotkl.
Zvedla jsem jednoho medvídka a objala ho. „ A nemohl bys přijít až ráno?“ zaprosila jsem zoufale. „ Jsem úplně mrtvá a jestli usnu ve stoje – bude to tvoje vina.“
Posadil se a rozsvítil lampičku. Chvíli jsme oba mžourali do náhlého světla. „ Ne, nemohl,“ odpověděl, „ protože ráno ti bude v patách máma a to mi pak neřekneš, kde jsi ksakru byla!“ Asi to mělo vyznít přísně, ale začaly mu cukat koutky.
Gecla jsem na postel vedle něj. „ Byla jsem venku – projít se,“ zamumlala jsem nepřesvědčivě.
Ohlédl se a podíval se na budík. „ Slyšel jsem klapnout okno, když jsi odcházela – tys vážně utekla oknem?“ koukl na mě najednou překvapeně, a pak potřásl hlavou. „ Sestřičko, bylas pryč víc jak tři hodiny – to musela být ale dlouhá procházka.“ Jeho pohled byl plný nevyslovených závěrů, které mě přiměly se červenat, a já sklopila oči.
„ Hm, ten čas ale letí, co?“
Zasmál se tichým a velmi iritujícím smíchem. „ Tak kdo to je?“ uhodil na mě. „ Ten Daniel?“
Zazírala jsem na něj v čirém údivu. „ Jak o něm, do hajzlu, víš?“ vydechla jsem. Jak se krucinál můj bratr dozvěděl o chlápkovi, se kterým se navzájem nesnášíme přes myšlenky?
„ Řekla jsi jeho jméno, když ses probrala... teda,“ znejistěl, „ těsně předtím, než jsi zase usnula. Takžes byla za ním?“ nedal se strhnout od tématu.
Zamračila jsem se. Byla jsem na Daniela šíleně naštvaná – na zápěstí se mi vybarvil odporný cucák a pod ním se vyjímaly otisky mých... tesáků, jenom proto, že se mi zapomněl zmínit, že stačí použít úplně stejný postup jako při přeměně zpátky na člověka, pitomec! Ale nechtěla jsem Lukášovi lhát, no vlastně jsem byla moc unavená na to, abych vymýšlela nějakou přesvědčivou lež. „ Dá se to tak říct,“ zavrčela jsem nenávistně.
Překvapeně se na mě podíval. „ Co ten tón?“ podivil se. „ Pohádali jste se?“
Ušklíbla jsem se. „ My se hádáme skoro pořád,“ zabručela jsem. „ On je prostě nechutně arogantní kretén.“
Vyvalil na mě ještě oči. „ Ty jsi utekla z domu a riskovala, že ti máma udělá děsnou scénu, kvůli někomu, o kom si myslíš, že je kretén? Martinko, ty jsi něco mezi novickou a umírněnou feministkou. Ten chlapík tě musel šíleně naštvat, aby ses do něj tak pustila. A v tom případě nedokážu pochopit, proč jsi s ním-“
„ Proč jsem s ním co, Lukáši?!“ zvolala jsem pobouřeně a vyskočila na nohy. Prudce jsem oddechovala.
Podíval se na mě. „ Nechápu, proč jsi s ním teda spala,“ prohlásil docela klidně a díval se přitom do mého obličeje.
Cítila jsem, jak rudnu, ale ne z toho správného důvodu. Byla jsem panna a nesnášela jsem, když jsem byla uvedena do situace, kdy jsem to buď musela přiznat, nebo riskovat, že budu považována za couru.
Našpulila jsem pusu. „ Já jsem s ním nespala,“ pípla jsem a potom se zamračila. „ Už když pominu fakt, že ho víc než jen nemám ráda, je to v našem případě neproveditelná věc, protože žije...“ Zarazila jsem se, protože mi došlo, že vlastně nevím, kde Daniel žije. „ V životě jsem ho neviděla a upřímně doufám, že to tak zůstane,“ řekla jsem místo toho.
Chvíli mě nechápavě pozoroval. „ Tak kvůli komu jsi šla pryč? Když jsi nešla za ním.“
Povzdechla jsem si a zhroutila se zpátky na postel. „ Šla jsem pryč kvůli sobě. Potřebovala jsem s Danielem mluvit.“ Díval se mi do obličeje a evidentně mi vůbec nic nevěřil. „ Ach jo, Luky!“ zasténala jsem a složila obličej do dlaní. „ Já vím, že vypadám jak cvok a to, co říkám, nedává smysl. Ale musíš mi věřit. Nemůžu ti říct, co jsem doopravdy dělala, ale potřebuju, abys mi věřil. Všechno je teď tak zmatené! jsem zmatená.“
„ A proč mi to nemůžeš říct?“ zeptal se tiše a lehce mi přejel prsty po rameni.
Zavřela jsem oči a zabořila se tváří do peřiny. „ Protože bys mi nevěřil – je to opravdu šílené!“
Povzdechl si a stulil se na bok vedle mě. „ Můžeš mi alespoň říct, kdo je ten Daniel? Vůbec to nechápu, chodíš s ním, nebo ho nesnášíš? A kdes k němu vůbec přišla?“
Krátce jsem to zvážila a pak váhavě pronesla: „ Daniel má stejnou... nemoc jako já. Pomáhá mi to zvládnout.“
„ On je doktor?“
Trochu hystericky jsem se zasmála. „ To nemám nejmenší ponětí. Jeho soukromí mě nezajímá.“ Nadechla jsem se. „ Nechme toho, brácho, tohle nikam nevede. Nemůžu ti nic říct a o Danielovi už vůbec ne, sama o něm nic nevím.“
„ Zníš jako blázen,“ prohlásil po dlouhé chvíli ticha. „ Ne, vážně,“ vyhrkl, když jsem se na něj ublíženě podívala – věděla jsem, že si to bude myslet, ale chtěla jsem se opíjet krásnou lží, že mi věří. „ Kdyby ses slyšela, Marti! Pleteš páté přes deváté. Jsi unavená a pravděpodobně hodně vystresovaná z toho, co sis poslední měsíc prožila.“
„ To ani nemáš ponětí,“ zahučela jsem si pod nosem.
„ Měla by ses vyspat,“ pokračoval.
Dívala jsem se, jak se hrabe z mé postele a přikývla jsem. „ Máš pravdu,“ souhlasila jsem chladně. „Omlouvám se, že jsem tě vyděsila. Už takové věci říkat nebudu.“
Sklonil se ke mně. „ Řeknu ti, co mě vyděsilo, sestřičko,“ zasyčel, „ – když jsem tě uviděl ležet v tom hnusným nemocničním pokoji v kómatu a nikdo nevěděl, jestli se probereš. Vyděsilo mě, když jsem tě minulý týden viděl umírat a nejvíc ze všeho mě děsí, že jsi teď doma a vypadáš, že minulý týden vlastně nebyl! Pamatuju si toho ze školy dost na to, abych věděl, že tohle není možné! Nevím, co se s tebou děje, ale není to normální.“
„ Mám velmi vzácnou nemoc, Lukáši – co se se mnou děje nemůže být normální,“ řekla jsem unaveně. „ Ale nechci, aby ses mě bál. Nesnesu to.“ Na konci se mi zlomil hlas.
Zvedl vysoko obočí. „ Nebojím se tebe, ale o tebe.“ Dal velký důraz na předložku. „ Chci ti pomoct.“
Chvíli jsem se na něj dívala a vstřebávala to, co řekl, zatímco moje srdce rostlo. Slabě jsem se pousmála. „ Tak mámě neříkej, že jsem byla pryč a já už to nějak zvládnu. Slibuju. Za pár měsíců mi bude zase stejně fajn jako předtím.“ Moc jsem tomu chtěla věřit, ale věděla jsem, že mi už nikdy nebude stejně fajn jako s Tomášem a znovu jsem měla chuť se rozbrečet jako odpoledne.
„ Přál bych si, abys mi řekla pravdu o tom, co ti je, ale ty nechceš.“
Zavrtěla jsem hlavou. „ Ne, nemůžu.“
Naklonil se ke mně. „ To je pěkná hloupost, ale je to tvoje věc – nemůžu tě nutit. Jen mi slib, že neuděláš žádnou hloupost, že se o sebe postaráš.“
„ Starám se o sebe pořád,“ zamračila jsem se. „ A já nejsem z nás dvou ten, co dělá hlouposti. Například jsem na střední nepřivedla svou spolužačku do jiného stavu,“ rýpla jsem si.
S ním to nehnulo, což byl jasný důkaz toho, jak strašně provinile se cítí – mému bratrovi byl totiž takový pocit naprosto cizí. „ Nebyla to jen moje chyba, to především a zadruhé je to už víc jak deset let, broučku, tak s tím nezačínej. Monika má už tři jiné děti.“ Pak našpulil pusu. „ A neodbíhej od tématu, pořád se bavíme o tobě. Chci vědět, že když zítra odjedu, nebude to naposledy, co tě uvidím.“
Povzdechla jsem si. „ Nemám v plánu to vzdát, ne po tom všem.“
Široce se usmál. „ To rád slyším.“
Nafoukla jsem tváře a zašklebila se na něj. „ A teď, můj drahý bratříčku, bys mě opravdu mohl nechat spát. Sice vypadám zdravě, ale i zdraví lidé musí odpočívat,“ poučila jsem ho.
„ Zvlášť když se po nocích toulají po venku, že?“ Nevinně zamrkal.
Zamračila jsem se na něj. „ Mámě ani muk. Sežrala by mě zaživa.“
Nevesele se zasmál. „ To nepochybně. Ani muk, neboj.“ Narovnal se a vykročil ke dveřím, ale než šáhl na kliku, ještě se na mě otočil.
Já si zrovna stahovala svetr, když jsem se ho konečně zbavila, zachytila jsem jeho pohled. „ Co?“ zavrčela jsem. Byla jsem vážně šíleně unavená.
Zakřenil se. „ Dobrou noc, Martinko.“
Hodila jsem po něm posledního plyšáka, co ležel v posteli a kupodivu jsem se trefila. Další věc, co je fajn na tom být vlkodlak – máš lepší mušku. „ Padej!“ sykla jsem, ale stejně jsem se usmívala.
NEJNOVĚJŠÍ KAPITOLY:
1. - 5. kapitola VSK
(15. 4. 2015)
Musíte hledat, ale jsou t

9. kapitola SDG 
(7. 2. 2015)
Oblíbené stránky
Něco jako dvojče blog. Múžete si vybrat, nové kapitoly budou stejné tady i tam.
Fanfiction a jiné...

 
On autor byl vůl a překladatel není, rozumíte, proto to tak je.

- Jan Werich -
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one