Zdravím Vás,
ať už jste sem zavítali z webovky veilofmystery, která začala blbnout, nebo jste noví čtenáři. Na tomhle blogu najdete několik povídek, ať už s tématikou z těch starších Twilight fanfiction nebo novějších fantasy originálních nebo polooriginálních příběhů. Ať už je to jakkoli - vítejte a dobře se bavte!

Vaše Hollis

In manus tuas commendo spiritum meum (Do tvých rukou odevzdávám svou duši)

Vešla jsem do letadla a hledala svoje sedadlo 13B. Místo u okýnka bylo pořád prázdné, ale pochybovala jsem, že by to tak zůstalo.
Zabořila jsem se do sedadla a do uší nacpala sluchátka, hlasitost na svém iPodu jsem nastavila na maximum a opřela se hlavou o opěrku.
Doufala jsem, že mi ohlušující řev v uších pomůže se odreagovat, ale vlastně jsem hudbu vůbec nevnímala. Jen jsem zírala před sebe a nechala myšlenky proplouvat, aniž bych se jediné věnovala. Tak to bylo poslední tři týdny pořád. Nedokázala jsem přemýšlet o svém životě, aniž bych nezačala lapat po dechu a choulit se do klubíčka; takhle to bylo jak plout po hladině vody, když jsem začala přemítat nad tím, co dělám a co mě čeká, topila jsem se. Ta apatie vlastně byla takový obranný mechanismus, abych se nesložila. Prakticky jsem zabila svého dědečka a teď jsem letěla zpátky do Louisianny, abych si vzala svého nejlepšího přítele, někoho, komu jsem za žádnou cenu nechtěla nikdy ublížit a věděla jsem, že přesně to mu naše manželství udělá; manželství, ve kterém miluje jen jeden…
Najednou se přede mnou objevil obličej zbrázděný nespočtem jizviček a zkrabacený jako sušené ovoce. Vyjekla jsem, trhla hlavou dozadu a rukou si rychle vyškubla z uší sluchátka.
„Promiňte, drahoušku,“ usmála se na mě stará paní, která vypadala, že je jí nejmíň osmdesát, přesto na sobě měla džíny. „Pustíte mě?“ Ukázala na křeslo u okýnka vedle, ke kterému se mohla dostat jedině přese mě.
„Jo, jistě,“ přitakala jsem omráčeně a vyskočila na nohy.
„Jedete za prací?“ obrátila se na mě, když byla pohodlně usazená ve svém sedadle. „Víte, moje dcera jela do Ameriky jenom na rok,“ pokračovala hned dřív, než jsem stihla otevřít pusu, „a už tam zůstala. Vdala se za jednoho Američana,“ pokývala vážně hlavou. Musela jsem se usmát. „Budete dělat takovou tu chůvičku?“ zeptala se mě důležitě, jako by na sebe byla pyšná, že ví, že teď je moderní dělat au-pair.
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou a potěšilo mě, že jsem tentokrát stihla odpovědět. „Budu se vdávat.“ Vypadlo to ze mě dřív, než jsem se nad tím stihla zamyslet a překvapilo mě, jak lehce mi ta věta sjela z úst, když mě myšlenka na to mučila, co jsem se svatbou souhlasila.
„Óóó!“ zvolala a spráskla ruce. „To je pěkné…“ A spustila nějakou dlouhou litanii o své vlastní svatbě a manželství, mluvit přestala jenom během instrukce letušek. Mně stačilo jenom přikyvovat a vstřícně se usmívat.
Naštěstí jsem půlku cesty prospala, ale i tak to bylo pár hodin neutuchajícího monologu. Ovšem jedna věc se jí musela přiznat – začala jsem se těšit, až přistaneme místo, abych se hroutila v představách, co se bude dít. Konečně to jsem věděla. Měla jsem se s Dannym na letišti, potom nás čekal pohovor na imigračním úřadě a teprve potom cesta nahoru do Mandisonville.
A další plány… Zásnubní vízum bylo na tři měsíce, ale tak nějak oklikou jsme se s Danielem shodli, že bude lepší obřad uskutečnit dřív. Jednak kvůli Warrenovi, který vlastně byl jediným opravdovým důvodem tohohle šíleného plánu; druhá věc byla, že kdyby se něco pokazilo, bude fajn mít nějaký čas na to, abychom přinejmenším vyřešili tu věc se smečkou jinak – rozhodně jsem tentokrát nehodlala odjíždět z USA bez členství ve smečce a to za každou cenu. Nedomluvili jsme se ještě na přesném datu, ale doufali jsme, že se všechny formality vyřídíme během měsíce, takže by to mělo být do konce října. Možná mě Danny znal už dost dobře na to, aby věděl, že nebude trvat dlouho a začnu cukat a dělat všechno možné proto, abych problémy vyřešila jinak, proto ten brzký termín…
A potom jsem ho uviděla.
Stál na kraji dlouhé řady lidí, kteří vyhlíželi své blízké, a s rukama v kapsách se zamračeně díval někam nahoru. Ale jakoby vycítil můj pohled, sklonil oči a podíval se přímo na mě, na tváři se mu objevil úsměv. Po kůži mi přejela jeho vlčí energie, jakoby mě pohladil. Téměř jsme cítila, jak moje vlčice vrní pod povrchem blahem – ona byla rozhodně ráda, že jsme tady. A já… vlastně taky. S Dannym mi bylo dobře. Ani jsem netušila, jak moc se mi po něm stýskalo, dokud jsem ho teď znovu neviděla.
Vypadal pořád stejně, jenom vlasy měl kratší, než když jsem ho v červenci viděla naposledy. Na sobě měl černou košili a džíny.
Udělala jsem dalších pár kroků, až jsem stála asi metr od něj. Tentokrát jsem se poučila a místo batohu si pořídila kufr na kolečkách, takže jsem byla podstatně mobilnější.
Chvíli jsme stáli naproti sobě a obezřetně si jeden druhého měřili, čekali, až ten druhý prolomí trapné ticho.
Nakonec si Danny povzdechl a svěsil ramena, už se neusmíval. „Ahoj, Tino.“
Nevím, jaké potřeštěné nutkání mě k tomu vedlo, ale pustila jsem madlo kufru a vrhla se mu kolem krku; obmotala jsem kolem něj ruce jako liána a těsně se k němu přitiskla.
Evidentně jsem ho tím vyděsila, nebo přinejmenším překvapila, protože chvíli prostě jen tak stál. Ale potom jsem pohnul, sevřel mě pažemi kolem pasu a lehce mě tím zvedl, takže jsem na okamžik komíhala nohama těsně nad podlahou. Čímž naopak překvapil on mě.
Sotva jsem se dotkla znovu země, rychle jsem od něj odstoupila. Cítila jsem se hloupě, nevěděla jsem, proč jsem to udělala. Jistě, ráda jsem ho viděla, ale kvůli tomu jsem nemusela narušovat jeho osobní prostor.
„Promiň,“ zamumlala jsem s očima upřenýma na špičky svých bot. „Já… já nevím, proč jsem to udělala…“ Najednou mi položil jednu ruku ze strany na tvář. Rychle jsem k němu zvedla oči.
„Tino,“ vzdychl a unaveně se na mě díval. „Nemluv.“
Skousla jsem si ret a cítila se ještě hůř. Zdálo se, že dělám jednu botu za druhou. Nejdřív to objetí, a pak omluva. Jakoby nestačilo prostě odpovědět: „Ahoj, Danny.“
„No,“ promluvil po chvíli ticha nervózně, „půjdeme, ne?“
„Jasně,“ přikývla jsem a dál dělala všechno proto, abych se na něj nemusela dívat, takže jsem si hrála s nastavením rukojeti kufru.
 „Přestaň, Tino,“ řekl tiše a přikryl moje prsty svoji rukou. Trhla jsem sebou a pokusila se ruku stáhnout. Chytil mě pevněji. Nahnul se ke mně a ztišil hlas ještě víc. „Jestli nám má někdo uvěřit, že jsme pár, budeš muset přestat být tak vycukaná z každého dotyku,“ upozornil mě. Lehce mi tím připomněl, že on riskuje víc než já. Mě vyhostí, pokud na to přijdou, on dostane obrovskou pokutu nebo ho zavřou.
Zrudla jsem až po kořínky vlasů, byla jsem malicherná. „Jasně,“ hlesla jsem přidušeně. „To není problém.“
Zatvářil se mrzutě. „Já to myslím vážně.“
„Já taky,“ přitakala jsem a podívala se stranou. „Vážně mě to mrzí, Danny. Nechci to dělat ještě těžší.“ Zavrtěla jsem hlavou a dívala se na zem.
„Nikdo nikdy netvrdil, že to bude lehké,“ zabručel podrážděně, spíš pro sebe než pro mě. Zhluboka se nadechl. „Pomůžu ti,“ vyhrkl a vzal můj kufr.
Chvíli jsem ještě stála na místě, ale potom se vydala za ním
„Je to zase od znova, hm?“ odfrkl si, když jsme procházeli rozlehlým letištním parkovištěm.
Zastavila jsem se stejně jako on.
Otočil se na mě a tvářil se nešťastně. „Všechno je to pryč, to co bylo.“ Sjel mě pohledem od hlavy k patě. „Jako bys byla někdo úplně jiný,“ potřásl hlavou.
Prokoukl mě. Ta pečlivě pěstovaná apatie se v jeho přítomnosti rozpadala na prach. Roztřásla se mi ramena a rychle jsem sklonila hlavu, aby neviděl slzy, co mi začaly stékat po tváři, a které jsem se vší silou snažila potlačit.
„Všechno je jinak, co dědeček umřel,“ přiznala jsem přidušeně. Zhluboka jsem se nadechla, abych se zbavila úzkosti, co mi stahovala hrdlo. „Pořád se mi to vrací a nemůžu o tom s nikým mluvit. Je to jako bych ho zabila.“ Pevně jsem sevřela víčka k sobě. „Proboha,“ vzdychla jsem rozpačitě a prsty si utřela mokré tváře, „proč ti to vykládám? Sotva jsem přijela! Místo prostého „ahoj“ se na tebe vrhnu a potom to dál jenom kazím.“ Můj hlas se nervózně třásl a mluvila jsem hrozně rychle. „Omlouvám se. Já… já… opravdu…“
Najednou jsem se ocitla v jeho náručí, aniž bych zaznamenala jeho pohyb, ale vděčně jsem se opřela hlavou o jeho hruď. „To je v pořádku,“ zamumlal tichým, uklidňujícím hlasem a ve vlasech jsem cítila jeho prsty.
„Jak to se mnou můžeš vydržet - jsem takový blázen,“ zahučela jsem do jeho košile. Povědomá vůně jeho kolínské mě uklidňovala víc než cokoli jiného. Začínala jsem se za svůj nervový kolaps stydět.
Zasmál se. „Já vím. Právě proto. Někdo se o tebe musí postarat, víš?“
To mi přišlo jako pěkně nevděčná práce na plný úvazek. Povzdechla jsem si. „Stýskalo se mi, Danny. Vážně mě mrzí, že…“
„Hej, hej, hej!“ přerušil mě a odtáhl se ode mě. „Ještě jednou se omluv a posadím na první letadlo, co odtud poletí, jasné?“
Skousla jsem si spodní ret. „Tak to bychom měli jít,“ řekla jsem nakonec. „Moc dlouho to nevydržím, tak ať jsme daleko od letiště,“ vysvětlila jsem ponuře.
Znovu se zasmál, jednou rukou mě objal kolem ramen a druhou vlekl moje zavazadlo. „Opravdu mi chybělo, jak vtipné věci říkáš tak strašně vážně.“
Potřásla jsem hlavou. „Tobě stačí ke štěstí tak málo, Danny.“
 
„Já nevím,“ povzdechla jsem si a uhladila si vlasy dozadu, „jednoduše z toho nemám dobrý pocit.“
Seděli jsme s Dannym v jednom bistru v Mandeville, protože sezení na Imigračním úřadě se protáhlo víc, než jsme předpokládali a oba jsme umírali hlady.
Opřel se lokty o stůl, který byl mezi námi, a položil si bradu o prsty. „Procházeli jsme ten dotazník tisíckrát, Tino. Vím o tobě i to, co jsem nikdy vědět nechtěl.“
„Nejde o ten dotazník – a zkus se konečně smířit s tím, že mám řidičák na motorku,“ zamračila jsem se na něj jen tak mimochodem. „Ten úředník byl děsný. Ptal se mě na vážně divné věci.“
Zvedl obočí. „Hledají teroristy, je jasné, že se ptají na různé věci.“
Otráveně jsem stáhla rty. „Já ale nejsem terorista.“
Danny upil ze svého šálku kávy a nahlas polkl. „Musíš pochopit, že po roce 2001 jsou trochu paranoidní. A my zrovna nevzbuzujeme velkou důvěru tou historkou o seznámení,“ připomněl ponuře.
„Vědět to před dvěma lety, pošlu ti nejdřív zprávu na MySpace,“ zamračila jsem se. „Což mi připomíná…!“ vyhrkla jsem, zrovna když on polohlasem zaprotestoval:
„Já ale nemám MySpace.“
Ignorovala jsem ho a začala se hrabat ve své kabelce. Konečně jsem našla, co jsem hledala a podala mu přes stůl plochý balíček. „K narozeninám jsem ti přála už minulý týden, ale tohle jsem ti přivezla.“
Vrhl na mě unavený pohled. „Víš, že nemám rád dárky.“
Pokrčila jsem rameny. „Tak to ber jako laskavost. Je načase, aby si začal poslouchat něco modernějšího.“ Podepřela jsem si bradu jako on před chvílí a dívala se, jak dárek rozbaluje.
Nakonec se na mě usmál. „Dobře, děkuju.“
„Rádo se stalo,“ přikývla jsem a narovnala se, když před nás servírka položila talíře. Upřímně jsem moc nechápala ten zvyk dávat k hranolkům maso v housce. Ale teď zrovna jsem měla takový hlad, že bych snědla cokoli. Proto jsem Daniela probodla zlým pohledem, když mě zarazil, sotva jsem vidličku přiblížila k jídlu:
„Počkej. Taky pro tebe něco mám.“
Obočí mi vyjelo tak vysoko, že mi téměř zmizelo ve vlasech. „Co prosím?“ nechápala jsem.
Natáhl ke mně přes stůl ruku. „Tady.“ Stále zmatená jsem sevřela v prstech malý sametový sáček. „Nemohl jsem najít krabičku,“ zahučel ještě.
Zatahala jsem se šňůrky celá zvědavá, co to má znamenat. Dech se mi zadrhl v hrdle, když se mi do dlaně skutálel zlatý kroužek s kamínkem uprostřed. Na něco takového jsem nebyla připravená.
„Eh,“ hlesla jsem jenom a třeštila oči na svoji dlaň. Touhle věcí to všechno dostávalo další, děsivější a skutečnější rozměr.
Daniel mě napjatě pozoroval a jeho pohled mě uváděl do ještě větších rozpaků. Měla jsem pocit, že je to zase špatně, že mám reagovat jinak.
Nakonec zvedl svoji vidličku a napíchl několik hranolků. „Měla by sis ho vyzkoušet. Je důležité, abys ho nosila, vždyť víš.“ Teď se zdál rozpačitý on.
Přinutila jsem se rozbít svoji ztuhlost a vzít kroužek mezi prsty. „Jasně,“ přitakala jsem a začala ho navlékat na prsteníček.
Danny se pobaveně uchechtl a já k němu zmateně zvedla hlavu. „Na levou,“ upozornil mě.
Zrudla jsem a rychle tu věc setřepala z konečku prstu pravé ruky. „Jo, jistě,“ houkla jsem a cítila se pitomě. „Ještě jsem to nedělala,“ dodala jsem omluvně a zasunula prstýnek až dolů. „Sedí,“ oznámila jsem mu a hleděla na svoji ruku. Prstýnek byl jednoduchý – zlatý kroužek s čirým kamínkem uprostřed a se třemi maličkými kamínky z každé strany, nebyl nijak zvlášť nápadný, ale přesto pěkný.
Tak teď už jsem oficiálně zasnoubená, pomyslela jsem si a nad tou myšlenkou se zamračila. Kdyby mi tohle někdo řekl před čtvrt rokem, myslela bych si, že se zbláznil.
„Nelíbí se ti?“ zeptal se opatrně Daniel. „Můžeme sehnat jiný…“
„Ne, ne,“ vyhrkla jsem. „Je krásný,“ ujistila jsem ho a rychle se na něj podívala. „Já jen… je to vážně zvláštní pocit, víš.“ Hloupá poznámka. Potřásla jsem hlavou. „Kdes ho sehnal?“ Měla jsem chuť se praštit. Plácala jsem jednu kravinu za druhou! „Můj bože.“ Přikryla jsem si oči pravou rukou. „Musím přestat mluvit.“
Danny se od srdce zasmál a já se na něj opatrně podívala. „Vlastně jsem si ho půjčil od mámy,“ oznámil s širokým úsměvem. Vypadal, že se vážně dobře baví.
Otevřela jsem pusu a prsten jakoby najednou ztěžkl o několik kilo. Až do téhle chvíle jsem vůbec nepomyslel, jak ta svatba zasáhne Danielovu rodinu. Ne, dokud jsem na prstě neměla rodinný šperk. Moc dobře jsem si vzpomínala, jak negativně na mě jeho matka reagovala, rozhodně si pro něj představovala někoho jiného.
Podívala jsem se mu do očí a cítila se strašně. „Tak hrozně mě mrzí, co všechno kvůli mně musíš podstupovat, Danny.“ Svěsila jsem ramena.
Popadl svůj burger a pokrčil rameny. „Víš, Tino, jednoho z nás dvou to asi mrzet musí,“ odtušil pobaveně.
Chvíli jsem ho pozorovala, jak kouše, a pak se začala smát. Možná to byl trochu zoufalý smích, ale naše situace prostě byla neskutečná.
„Promiň,“ vzdychla jsem, když jsem si všimla, jak se na mě upřeně dívá. „Zas tak vtipné to nebylo.“ Zvážněla jsem.
Usmál se a zavrtěl hlavou. „To je poprvé, co ses dnes zasmála. Začínal jsem mít pocit, že ti budu muset začít vykládat vtipy, aby ses přestala tvářit jako na pohřbu.“
Konečně jsem se pustila do svého jídla, ale bylo už poněkud vlažné. „Ty neumíš vykládat vtipy,“ podotkla jsem, když jsem polkla první sousto.
„Ne,“ nesouhlasil, „to jen ty je nechápeš.“
„Aha,“ pokývala jsem hlavou, „jsem ráda, že to vím.“
Jen se uchechtl, ale dál se věnoval svému talíři. Já jsem ho napodobila – hrozilo, že mi to vychladne úplně.
„Takže,“ začala jsem po dlouhé chvíli ticha, kdy zmizela většina našeho jídla. „Tvoje matka to ví?“ zeptala jsem pomalu a s očima upřenýma na malou hromádku hranolků, co mi zůstala na talíři.
„Hm,“ protáhl, „myslíš všechny šílené podrobnosti, nebo jenom to, že se budeme brát?“ Řekl to tak klidně, jako bychom se bavili o počasí.
Ošila jsem se. „Víš moc dobře, jak to myslím. Nemá mě ráda.“
„Zjistíš, že díky Samovi je daleko míň vybíravá,“ mrkl na mě a strčil si do pusy poslední sousto, potom odložil příbor. „Čímž chci říct, že to zjistíš zítra, protože k ní jdeme na večeři,“ dodal obezřetně.
Na sucho jsem polkla. „Aha.“ Najednou jsem měla pocit, že bych si ten hrozný pohovor na imigračním klidně zopakovala. Střelila jsem pohledem ke své levé ruce, která mě tížila, jakoby mi ji zalili do betonové kostky. „A to tam budou všichni…? Chci říct, tvoje rodina to ví?“ Já jsem to nikomu neřekla, kromě Lukáše a Doktora… no a taky to věděl Michal, tak trochu. Začala jsem prstýnkem otáčet kolem prstu.
„Všichni tam budou, ale ne všichni to ví. Jen máma a Jul s Frankem, samozřejmě,“ informoval mě. „Proč jsi tak nervózní?“ podivil se.
Nechala jsem toho a obě ruce položila na stůl. „Já jsem jim to neřekla.“ Dívala jsem se na svoje nehty. „Teda bratr to ví a pravděpodobně přijede,“ zamumlala jsem a zvedla k němu oči. „Ale rodiče ne,“ přiznala jsem. „Asi by to nepochopili. Ono to bylo špatný, když děda umřel – hodně. A…“
„To je v pořádku, Tino,“ přerušil mě Daniel odtažitě. „Je to tvoje věc.“
„Ne!“ vyhrkla jsem. „Totiž, chci říct, že… to není o tobě, víš. Máma si myslí, že za dědečka můžu já, což je sice pravda, ale…“ Skousla jsem si ret, abych přestala blábolit. „Vím, že by si mysleli, že je to brzo po jeho pohřbu a nesouhlasili by už jenom kvůli tomu. A ono to přece není tak, že bychom to mohli odkládat…“ vysvětlila jsem dutě.
„Jednou jim to ale budeš muset říct,“ podotkl.
„Já vím,“ přitakala jsem, „a bude to daleko horší. Promiň,“ zvedla jsem k němu omluvně oči, „vím, jak to musí znít, jenomže já jsem prostě nemohla…“
Natáhl se přes stůl a chytil mě za ruku. „Chápu to. Jen asi bude vhodnější ostatním potom říct, že nemohli přijet, ne že nebyli informovaní, dobře?“ navrhl.
Sledovala jsem naše ruce, ta moje oproti jeho vypadala úplně bíle. „Proč se se mnou vůbec otravuješ, Danny?“ zavrtěla jsem hlavou a smutně se pousmála. „Já bych to už dávno vzdala, být na tvém místě.“
Taky se usmál, ale jeho úsměv byl upřímnější. „Pleteš se.“ Lehce mi přejel prsty po hřbetu ruky. „Jsi daleko tvrdohlavější než já.“
Zvedla jsem obočí. „Teď nevím, jestli to má být lichotka, nebo urážka,“ nadhodila jsem.
Svoji ruku jsem nechala tam, kde byla, přestože jsem měla nutkání ji stáhnout. Pamatovala jsem si na jeho připomínku o tom, že máme působit jako pár. Tohle nebylo velké město a jedna ze servírek měla mourovatou kočku, která byla registrovaná u Dannyho.
Lehce se ušklíbl. „Přijde na to…“
„Na co?“ zasmála jsem se.
Najednou se zatvářil vážně. „Kdo z nás dvou to vzdá první…“
 
Seděla jsem na sedačce, na sobě džíny a jednobarevné triko, rekam byl skrytý pod barevným šátkem, nohy jsem měla natažené a ramena svěšená, palcem jsem otáčela zásnubním prstýnkem a zamračeně pozorovala, jak hází odlesky pokaždé, když se nahoru dostaly kamínky. Nesnášela jsem skutečnost, že ho musím mít na ruce.
Během včerejší večeře u Dannyho matky, která se ukázala spíš zasedáním rodinné rady, na níž bylo všem potupně oznámeno, že se nejstarší bratr znovu hrne do chomoutu, jsem měla pocit, jako bych hořela v pekelných plamenech pokaždé, když jsem zachytila Carmenin pohled.
Nebyla na mě zlá, ani neměla žádné jedovaté poznámky, jak jsem se obávala, ale i tak bylo jasné, že se jí jako budoucí snacha ani za mák nelíbím. Jen asi dospěla k závěru, že ne zcela vyhovující snacha je lepší než žádná a zařídila se podle toho a za tu zlatou věc na své ruce jsem patrně vděčila právě tomuto myšlenkovému postupu. Jak jinak si vysvětlit, že ho neshrábla už první paní Danny Sulinová?
Samuel, Rose a Mary nevypadali nijak zvlášť nadšeně, ale ani nebyli proti – evidentně měli za to, že se jim zamlouvám dost na to, aby neměli výhrady, ale neznali mě dost na to, aby radostí z naší svatby skákali do stropu, jednoduše byli neutrální.
Juliana, ta samozřejmě přetékala nadšením - nejenže konečně došlo na její slova, protože nám svatbu věštila už loni před Vánoci, ale dokonce snad víc než sám Daniel byla přesvědčená o tom, že se z nás stane skutečný pár, i přestože si trochu pomícháme pořadí a nakonec se od svatby dopracujeme k prvnímu rande. A snad trochu sobecky jsem kus její nechutně dobré nálady přičítala tomu, že jsem zpátky – koneckonců ona pro mě tady byla, a vlastně už nejen tady, tou, kterou jsem směle označovala jako svoji nejlepší, nebo taky jedinou, kamarádku.
A aby nestačilo jen to peklo s tím, že jsme tu šťastnou novinku museli Dannyho rodině oznámit, museli nám to skutečně uvěřit, tedy všichni kromě Jul, která byla v obraze (o to nepochopitelnější samozřejmě byla ta její euforie). Danny si to snad i užíval, když prakticky nenuceně svíral moji ruku, popřípadě se ke mně skláněl, aby se jakoby nenápadně dotýkal mých vlasů, jednou jsem dokonce měla pocit, že cítím jeho rty. Za to já měla pocit, že ruka, kterou držel, má horečku, protože se znovu zalévala potem pokaždé, když jsem ji nepozorovaně otřela o kalhoty, a že si mi kůže odplazí z těla vždy, když mi po ní přeběhl jeho dech. Musela jsem vypadat zamilovaně asi stejně, jako je Godzilla nenápadná.
Což o to Sulinovi si to mohli vyložit jako nervozitu z toho, že jsem po několika návštěvách, kdy jsem byla striktně představována jako kamarádka, najednou nečekanou čekatelkou na rodinný post. Ostatně všichni jsme věděli, že nejsem zrovna správná kandidátka – byla jsem Evropanka a v mém rodokmenu nebylo nic alespoň vzdáleně španělského. A kdyby na to přišlo a někdo se jich zeptal, jestli naše svatba není byrokratický podvod, stáli by za Danielem přes všechna podezření, protože mu věřili a nezáleželo na tom, co ho vede k jeho činům.
Dnes jsme před sebou měli daleko těžší zkoušku, tentokrát muselo být divadlo přesvědčivější. Byl pátek a já čekala, až se Danny umyje a převleče, protože se nečekaně zdržel v práci, abychom mohli vyrazit k Jerrymu, kde jsme se jako vždy měli setkat s ostatními. Tušila jsem, že jak bylo těžké je přesvědčit, že spolu nechodíme, přesvědčit je opaku bude daleko těžší a oni nám to i tak dají pořádně sežrat.
Měla jsem nekonečně mnoho prostoru o tom přemýšlet, když jsem tu dnes a včera seděla sama, zatímco Danny byl v práci. Až téměř bolestně to připomínalo i moje minulé první dny tady, jenomže tentokrát jsem trpěla nedostatkem činnosti daleko víc. Než jsem odjela, měla jsem u Dannyho práci, a teď na mém místě seděla jiná žena. Sice jsem se měla do laboratoře vrátit po svatbě, protože na začátku listopadu měla Helen rodit, ale to nic neměnilo na tom, že ten měsíc, kdy jsem hlavně potřebovala mít dost práce na to, abych neměla čas myslet, se mi dostávalo pravého opaku – spousty času a pekelně málo věcí k zaměstnání.
A opravdu velkou část mých úvah si pro sebe zabral Warren. Nemohla jsem uvěřit, co všechno podstupuji kvůli muži, kterého jsem ještě ani neviděla. Nedokázala jsem se srovnat s představou, že abych si zajistila svobodu, musím o ni přijít. Ovšem na misce vah, kde na jedné jsem byla Warrenovou myar nebo mrtvá a druhé Dannyho žena, vyhrával Danny na plné čáře. Samozřejmě nikdo nikdy netvrdil, že život je fér. Nebo že dává smysl…
„Můžeme jít?“ vytrhl mě z myšlenek Danielův hluboký hlas.
Ohlédla jsem a zhodnotila jeho kombinaci džínů, trika a šedé mikiny, jako tak nudnou, že to bylo až nesnesitelně přitažlivé. Možná jsem se už začínala do své role trochu moc vžívat.
Potřásla jsem hlavou a ušklíbla se: „Nevím, kdo tady zdržuje.“ Žádné takové myšlenky v přítomnosti budoucího manžela.
„Teď zrovna ty svými řečmi,“ odtušil a natáhl ke mně ruku, ve které držel moje sako, které před chvíli ještě bylo přehozené přes opěradlo sedačky.
Poslušně jsem si ho vzala a oblékla si ho. Zanadávala jsem, když se mi prstýnek zachytil o lem rukávu a já nemohla protáhnout ruku. Než se mi podařilo vysvobodit, Danny mi přispěchal na pomoc. Zachráněnou ruku ale držel v prstech dál.
Zvedla jsem k němu oči. „Díky,“ hlesla jsem a prohlížela si jeho obličej, jako bych si ho chtěla mermomocí vtisknout do paměti. Jeho oči dnes vypadaly úplně černé. Uvědomila jsem si, že na něho zírám.
Po tváři mu přejel lehce pokřivený úsměv a on znenadání přitiskl svoje rty na moje. Překvapilo mě to stejně, jako když to udělal před několika týdny na letišti v Praze.
Otevřela jsem pusu, abych protestovala, ale on toho jen využil, aby polibek prohloubil. A v ten moment jsem byla ztracená. Nedokázala jsem myslet a moje vlastní tělo mě zrazovalo. Asi by mě to nemělo překvapovat, vzhledem k tomu, že jsem se o něj dělila s vlčicí, která měla s jeho vlkem velmi důvěrné vztahy, ale bylo v tom i něco jiného. Primitivní živočišná touha, možná. Ostatně ohledně Dannyho líbacích dovedností jsem si byla jistá, že by nenechaly chladnou ani jeptišku. Natož mě…
Ve chvíli, kdy jsem začala zvedat ruce k jeho krku, se na vteřinu odtáhl. „Neměl bys to dělat,“ upozornila jsem ho zastřeně a dlaněmi se opřela o jeho hruď.
„Proč?“ zeptal se hlasem zhrublým stejným chtíčem, který cloumal se mnou. „Evidentně ti to nevadí.“
Nechala jsem ho, aby se o mě znovu otřel rty, než jsem se zamračila, jak jsem chytala kousky svého skutečného já. Toho civilizovaného a racionálního, které vidělo dál, než k momentálnímu uspokojení. „Mělo by mi to vadit,“ podotkla jsem.
Cítila jsem, jak se jeho ústa zkřivila v úsměvu. „To vážně dává smysl,“ souhlasil kousavě.
Zavřela jsem oči a přinutila se od něj odstoupit. Jakmile jsem byla z jeho dosahu, dostala jsem ledovou sprchu reality. Tentokrát jsem nadávala v duchu… sobě. A vůbec jsem si nebrala servítky.
„Sakra, Danny, proč jsi to udělal? Cítíš se teď líp?“ vzdychla jsem a prsty si několikrát přejela po obličeji, jako bych si ho chtěla strhnout.
Z jeho výrazu bylo jasné, že je zmatený. „Vzhledem k tomu, že jsem to toužil udělat posledních jedenáct týdnů, tak ano, cítím se daleko líp.“ Změřil si mě rozervaným pohledem. „A teď mám pocit, že bych se měl omluvit.“
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou, „to já bych měla. Nedokážu se ovládat,“ posteskla jsem si.
Zvedl ruku a poškrábal se ve vlasech. „Hele, já si to užíval,“ podotkl. „A podle mě se ovládáš přímo pekelně,“ zabrblal polohlasem.
Stiskla rty a chvíli napjatě přemýšlela, co mu říct, abych co nejlépe vysvětlila svůj postoj a přitom mu co nejméně ublížila. „Dobře,“ řekla jsem nakonec pomalu. „Danny, podívej, já mám zrovna obrovské problémy smířit se s tím, že se budeme brát. Vůbec zvyknout si na myšlenku, že zrovna já se budu vdávat, i když na manželství v zásadě nevěřím. Nemůžeme prosím náš vztah už víc nekomplikovat?“ navrhla jsem zoufale, téměř plačky.
„To není komplikace,“ nakrčil nos. „Celá ta věc by byla zatraceně jednoduší,“ dodal podrážděně. „Nesnaž se mi namluvit, že to nechceš, protože v tom případě tu před chvílí byla jiná Tina.“
Zhluboka jsem se nadechla a pevně zavřela oči, jako by bylo snadnější to tak říct. „Moje tělo po tobě touží, Danieli. Teď a tady. Jenomže je to taky zrovna chodící časovaná bomba natlakovaná frustrací.“ Podívala jsem se na něj tentokrát, abych svým slovům dodala na důrazu. „Poslední měsíc stojím těsně nad hranicí šílenství. Jestli teď podlehnu chtíči, zítra buď budu na té druhé straně hranice, nebo budu tebe i sebe nadosmrti nenávidět.“
Dlouze se na mě zadíval, jako by zvažoval, jak moc jsem si svými slovy jistá. Možná stejně jako já přemítal nad tím, kde jsme byli, když odjížděl z Čech. Tenkrát náš vztah už opouštěl vody přátelství a mířil jinam. Nebýt dědečkovy smrti, nebýt dalších ran v mé už tak dost narušené psychice, které jsem si během těch pár týdnů jeho nepřítomnosti způsobila, možná kdyby se do toho nezapletla ta věc s manželstvím, tak bychom byli ten nejšťastnější pár na světě. Teď jsme místo toho uvízli na mělčině komplikací.
Nakonec pokrčil rameny a strčil si ruce do kapes. „Nebyla by to žádná legrace, kdybych to s tebou měl jednoduché,“ odtušil odevzdaně. Potom se samolibě usmál. „Alespoň vím, že mě chceš.“
Zakabonila jsem se. „Mám ti zatleskat?“ zeptala jsem se kousavě a vykročila jsem ke dveřím. Dnešní plány se přes to všechno neměnily. „Jsi víc sexy než sametový medvídek,“ dodala jsem s povzdechem.
Šel za mnou a zhasnul. „To mi nepřijde ani trochu sexy,“ otřásl se. „Máš zvrácené choutky?“ pokračoval, když zamknul vstupní dveře.
Zvedla jsem vysoko obočí nad jeho otázkou. „Docela normální, řekla bych,“ odpověděla jsem zaraženě.
„Řekla bys?“ opakoval a natáhl ke mně ruku. Jasně, po ulici chodíme pěkně ve dvojici jako děti v mateřské škole. Chytila jsem se ho, ale bylo mi krajně nepříjemné vést takovou debatu v přímém kontaktu s jeho kůží.
„Jo, řekla,“ ošila jsem se. „Jde o to, co nepovažuješ za normální?“
Zasmál se. „Věci zahrnující kůži,“ odpověděl po krátkém zamyšlení, „skupinový sex a… sametové medvídky.“
Ani jedno mě z toho mě nikdy nevzrušovalo, ani nelákalo.
„V tom případě docela normální,“ přikývla jsem a snažila se nezesměšnit nějakou hloupou připomínkou mé absence praktických zkušeností. Cítila jsem vedle Dannyho trapně už ve spoustě ohledech, netřeba upozorňovat na to, že jsem totálně nemožná i v téhle oblasti. „Co pořád máš s těmi medvídky?“
„To tys s nimi začala!“ bránil se.
„S čím začala?“ ozval se za námi ze tmy matně povědomý hlas a vzápětí ho následoval sám Pete. „Ahoj, Tino,“ zakřenil se na mě, „vítej zpátky.“
„Ahoj, Pete,“ opětovala jsem mu úsměv a vřele ho objala. „Ráda tě zase vidím.“
„Já tebe taky, ale rozhodně ne tolik jako tady náš společný přítel.“ Zadíval se na Dannyho a potom rychle mrkl na mě. „Ničíš můj klub starých mládenců,“ upozornil mě.
Otevřela jsem pusu. „Ty to víš?“ žasla jsem. Měla jsem za to, že kromě Almy to z Danielových přátel nikdo neví. Proto jsem radši s Danielem řešila sexuální zvrácenosti, než abych pospíchala do baru.
„Pete byl se mnou, když jsi mi volala,“ zahučel a znovu si uzurpoval moji ruku. Byl na ni až podezřele fixovaný. Po zádech mi přeběhl mráz, když jsem vybavila okolnosti onoho telefonátu.
„Aha,“ hlesla jsem jenom.
„Bude to paráda,“ radoval se Pete, který moje napětí nezaregistroval – jak by taky mohl? „Pochybuju, že vůbec ví, že jsi zpátky ve městě.“
Jej,“ pípla jsem zděšeně. Moje zásnuby se čím dál víc začínaly podobat mému osobnímu peklu a očistci v jednom – ďábelská kombinace.
„Co jste to vlastně řešili?“ otočil se zpátky na Dannyho.
Ten střelil krátkým pohledem ke mně a já zrudla. „Co si myslíš o sametových medvídcích?“ nadhodil zcela vážně.
Pete zvedl obočí. „Řešíte zvrácenosti na ulici?“ Byl vesele pohoršen.
„Proboha!“ zasténala jsem. „Zapomeň na to, že ti ještě někdy složím nějaký kompliment,“ oznámila jsem Danielovi rozhodně. Taková pitomost!
„Neboj, s tím jsem ani v nejmenším nepočítal,“ ujistil mě s úsměvem a otevřel mi dveře Jerryho baru. „Dámy první,“ pobídl mě a v očích mu maličko pomstychtivě zablýsklo.
Věnovala jsem mu nadřazený pohled a vešla.
Množství zvuků, pohybů a dalších podnětů okamžitě zaútočilo na moje smysly. Vypadalo to tu stejně, jako jsem si pamatovala. Uvědomila jsem si, že se usmívám. A ještě lepší bylo, že si mě viditelně nikdo nevšímal. Jo, lidičky, tady žádná senzace k vidění není.
„No to mě držte!“ zaburácelo barem a já instinktivně přikrčila.
Na okamžik, pak jsem zeširoka usmála. „Jerry, ahoj.“
Obrovský barman odložil všechno, co držel, na nejbližší stůl, a stačily mu dva kroky k tomu, aby se objevil přímo přede mnou a sevřel mě v drtivém objetí.
Už mi pomalu začínal docházet kyslík, když si Danny za mnou odkašlal. „Co kdybys ji nechal se nadechnout, Jerry? Budu ji ještě potřebovat.“
Jeho ruce zmizely a sípavě nabrala vzduch. „Taky tě ráda vidím,“ dostala jsem ze sebe zadýchaně.
„Jo? A k čemu?“ podivil se barman pobaveně.
„Nechtěj vědět, o čem před chvílí diskutovali,“ rýpnul si Pete.
„Ty to taky nevíš,“ upozornila jsem a nesnášela krev ve své tváři. Soustředila se na nás pozornost úplně všech v místnosti a já musela při tak hloupé poznámce zrudnout. Čímž jsem prakticky potvrdila naprosto všechny domněnky.
Daniel mě chytil za ruku. Na jeden děsivý okamžik mě napadlo, že hodlá oznámit to všem, co tu byli, ale místo toho očima neomylně vyhledal stůl se známými tvářemi a zamířil k němu. „Pojď,“ pobídl mě. „Ať to máme za sebou,“ zahučel téměř podrážděně.
Naklonila jsem se k němu. „Myslela jsem, že ty si tohle užíváš,“ sykla jsem polohlasem.
„Jo? Tak se podívej znovu,“ pobídl mě.
Poslechla jsem a překvapeně zamrkala. Kolem stolu sedělo daleko víc lidí, než normálně a to byl Pete stále za námi a Steve byl pořád někde v Iráku.
Vedle Almy, která se vědoucně uculovala, seděla z jedné strany v rohu Amanda a z druhé neznámý muž středního věku s prošedivělými vlasy s Debrou po boku a naproti nim zdroj Dannyho náhlé změny nálady – Angus a Meredith.
Meredith ke mně zvedla oči a rty se jí přísně stáhly. Ne, že bych zrovna předpokládala, že se z nás stanou kamarádky – když jsem ji viděla naposledy, vyhrožovala jsem jí smrtí. Rozpačitě jsem sklopila oči a trochu pevněji stiskla Danielovy prsty, ten ples nepatřil mezi večery, na které jsem byla pyšná.
Další důvod, proč jsem na ni nechtěla zírat, bylo její vystouplé břicho, na kterém měla složené ruce, z toho mi padala čelist až na zem. Musela být už nejmíň v sedmém měsíci, pokud nečekala dvojčata. A seděla s Angusem u stolu, u kterého se celý rok neukázali. Nebyla jsem pryč ani čtyři měsíce – kdy se tohle všechno událo?
„Tino!“ vytrhl mě z temných myšlenek Debřin hlas a vzápětí už jsem kolem sebe měla její ruce. „Co tady děláš?!“ vyhrkla a odtáhla se na délku paží. „Myslela jsem, že ses vrátila do Evropy.“
„Ech,“ přešlápla jsem nejistě. „Překvapení!“ zvolala jsem poněkud křečovitě.
„No to tedy!“ souhlasila se smíchem a ustoupila. „Vy se vlastně neznáte, že ne?“ Ohlédla se na muže, který seděl vedle Almy. „To je Hank, můj manžel,“ oznámila mi. „Hanku, to je Tina, Dannyho…“ zarazila se a střelila k nám pohledem, „… no tím si teď nejsem dvakrát jistá,“ zahučela.
Někdo se zasmál a já na okamžik pustila Dannyho ruku a natáhla ji k Hankovi: „Ráda vás poznávám.“
Za chvíli už jsem seděla naproti Hankovi na kraji stolu, Daniel vedle mě měl položenou dlaň na mojí noze. Myslím, že všem už bylo dostatečně jasné, že nejsme kamarádi.
„Kdys přijela?“ zeptala se Amanda a věnovala mi překvapivě upřímný úsměv, myslela jsem, že mě nemá rada.
„Ve středu,“ odpověděla jsem automaticky a sevřela Dannyho ruku, jejíž prsty mi sjely na vnitřní stranu stehna. Propletla jsem naše prsty, abych ho přinutila toho nechat, aniž bych na něj začala ječet. Ne, že bych neoceňovala jeho snahu působit přirozeně, ale maličko to přeháněl a já div nevyletěla z kůže.
„A jak dlouho se zdržíš?“ pokračovala. No, možná mě zas až tak ráda neměla. Ovšem byla to nahrávka, které se nedalo nevyužít.
„Zatím to vypadá, že na dlouho,“ promluvil Danny důležitě a vytáhl naše ruce nahoru na stůl, seděl nalevo ode mě, takže všichni mohli vidět zásnubní prstýnek. „My se budeme brát.“
 
Několikrát jsem otočila kohoutkem a do umyvadla se spustil proud vody. Chvíli jsem na něj zírala, a pak pod něj strčila ruce. Trochu vody jsem si stříkla do obličeje a podívala se na sebe do zrcadla.
Byla jsem si jistá, že mi definitivně přeskočí dřív, než se dopracujeme k té dlouhé uličce. Před chvíli se o mě pokoušel hysterický záchvat po nějaké vtipné poznámce, kterou pronesl Pete. Podařilo se mi zmizet na toalety dřív, než si toho někdo všiml, ale i tak…
Copak to takhle mohlo jít dál? A co měl třeba znamenat ten dnešní polibek? Nikdy jsem s tím neměla souhlasit, bude to ještě horší jak katastrofa – bude to hotová apokalypsa!
Za mými zády se ozval hukot vody a vzápětí se otevřely dveře od jedné z kabinek.
V zrcadle jsem se setkala s pohledem Meredithiných doširoka rozevřených očí. Vážně se budeme muset začít scházet na jiných místech.
Ohlédla jsem se. Marně jsem přemýšlela, co říct.
Oběma rukama se podepřela v kříži. „Vypadáte vyděšeně,“ pronesla mrazivě. „Přitom to jediné děsivé jste tu vy. Jak jste mě posledně upozornila.“
Podívala jsem se stranou, ale potom jsem se znovu otočila k ní. „Omlouvám se,“ vyhrkla jsem, „to, co jsem udělala na tom plese, byla hloupost.“ Tak, moje svědomí bylo očištěno alespoň v maličkém, nepatrném detailu.
Zvedla obočí. „Líbat mého manžela?“ zeptala se nevinně.
Omluva nepřijata. „Daniel už není váš manžel,“ připomněla jsem jí ledově a zkřížila si ruce na prsou.
„Váš ještě taky ne,“ odtušila. „Evidentně máte něco, co já jsem mu dát nemohla.“
Neměla jsem ponětí, proč na mě útočí, ale nehodlala jsem si to nechat líbit. „Srdce?“ nadhodila jsem jedovatě.
Odfrkla si. „Čtyři nohy a ocas, spíš. Bude z vás šťastná rodinka se spoustou štěňat,“ ušklíbla se.
Trhla jsem sebou – to bolelo. Zvlášť, když ona tu stála tak očividně plodná. „Nemáte tušení, o čem mluvíte,“ upozornila jsem ji chladně.
„Vy nejste lidé,“ zavrtěla hlavou. „Vzpomínám si, jak Dannyho ten muž, Warren, upozorňoval, že nemůže žít bez družky. No, jste to vy, co? Musí být radostí bez sebe.“
Páni, nevím, jak se jí to povedlo, ale během tří vět z právě začínající hádky zmínila všechny tři mé největší problémy – to, že jsem vlkodlak, že nemůžu mít děti a teď Warrena.
„Warren nemluvil o mě,“ zahučela jsem temně.
„Jistě, tehdy vám ještě nebylo osmnáct.“ Mávla rukou.
Netušila jsem, proč se s ní o tom bavím. Možná jsem ji chtěla konečně přesvědčit, že Daniel není zvíře.
„Ne, Warren mě chce pro sebe,“ opravila jsem ji. „Jeho družka zemřela, když se pokoušela mít dítě,“ pokračovala jsem, „protože ono prostě nejde nebýt vlkodlak, když se jím jednou stanete.“
Udělala jsem krok k ní, ale očividný děs v jejích očích mě přinutil zastavit. Přesunula ruce tak, aby si jimi chránila břicho.
Povzdechla jsem si. „Pokud vám ani Daniel nepřijde jako člověk, nevím, jak chcete nazývat Warrena a smečku. Vy nemáte nejmenší tušení, co jsme zač, Meredith,“ upozornila jsem ji tiše. Vyrazila jsem ke dveřím, ale s rukou na klice jsem se na ni ještě ohlédla. „Já na vašem místě bych si to tenkrát zjistila,“ řekla jsem zamyšleně. „Nechala jste si utéct báječného muže.“
Otevřela jsem dveře a vrátila se zpátky k ostatním. Daniel se na mě podíval a lehce se pousmál. Sklopila jsem oči a svěsila ramena.
Nechala jste si utéct báječného muže… Že to říkám zrovna já.
 
Posbírala jsem ze stolu svoje věci - klíče, peněženku a telefon - a nacpala je do kabelky. Po krátké úvaze jsem tam přihodila čokoládovou tyčinku. Bůh ví, že budu potřebovat nějakou podporu. Nákupy s Jul byly už tak dost zlé, nákupy s Jul zaměřené na svatební šaty budou čiré utrpení.
Otevřela jsem dveře a překvapeně zírala na Almu, která stála přede mnou s rukou nataženou ke zvonku.
„Ahoj,“ zasmála se, když se probrala ze šoku.
„Ahoj,“ odpověděla jsem zmateně. „Děje se něco?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Jen jsem donesla nějaké papíry – potřebuju, abyste je co nejdřív podepsali, oba, takže jsem se stavila, když jsem jela kolem. Vzhledem k tomu, že na tebe na jaře nějaký detektiv Terry upozornil, jsou na imigračním zvláště opatrní,“ zabručela a podávala mi nějakou složku.
Vzala jsem si je, ale zajímalo mě něco jiného. „Promiň, říkala jsi Terry? Jako Susannah Terry?“
„Znáš ji?“ podivila se.
Stiskla jsem rty. „Je to Dannyho bývalá. To je jedno,“ zavrtěla jsem hlavou. Teď už jsem s tím stejně nemohla už nic udělat, a pokud se mě Suze chtěla zbavit, maličko se minula účinkem, to mi přišlo jako dobrá pomsta. „Víš, co? Jedu teď do Mandeville, tak to Dannymu hodím do práce a odpoledne ti to donesu do kanceláře, dobře?“
Její bílé zuby zasvítily proti tmavé kůži. „To bude skvělý. Páni, mám kolem vás takové práce, že vás sežeru za živa, jestli spolu nebudete až do smrti,“ postěžovala si vesele.
A já už teď plánovala rozvod. Sklonila jsem hlavu a vyšla za ní ven. „Do svatby zbývá už jenom týden,“ podotkla jsem.
„Už se nemůžu dočkat,“ zašklebila se. No alespoň jedna z nás - já z toho nemohla spát. „Musím jít, Tino, mám schůzku s jedním klientem.“ Zatvářila se omluvně.
Přikývla jsem. „Jasně. Uvidíme se odpoledne.“
Zabouchla jsem za sebou dveře auta a zadívala se na Danielovu ordinaci. Zaplavila mě vlna nostalgie. Už jsem se nemohla dočkat, až to znovu bude i mé pracoviště. Povzdechla jsem si a vyrazila přes cestu. Už tak jsem měla zpoždění a to jsem ještě musela vyřídit tohle.
V čekárně bylo prázdno, jen za mým stolem seděla nějaká žena se světle hnědými vlasy. Identifikovala jsem ji jako Helen, Dannyho novou asistentku, už jen díky těhotenskému bříšku, které napínalo její košili. Proč všichni kolem mě najednou prožívali baby boom?
Zvedla ke mně hlavu. „Zdravím,“ usmála se a posunula si brýle. „Potřebujete něco?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Přišla jsem za Danielem.“
Zmateně protáhla obličej. „Teď tam někoho má,“ oznámila mi.
Přikývla jsem. „Já počkám.“
Souhlasně pokrčila rameny a vrátila se ke své práci na počítači, zatímco já se svezla na jednu z plastových židliček. Na tu samou, na které jsem seděla, když jsem před rokem a půl přijela.
„No tak, ty křápe, spolupracuj,“ zanadávala najednou a klepla rukou z boku do monitoru.
Podívala jsem se na ni. „Nezvládá zároveň tabulky, seznam pacientů a účetnictví. Musíte jedno z toho zavřít,“ informovala jsem ji. Podezřívavě přimhouřila oči. „Vážně,“ zamrkala jsem na ni přesvědčivě.
„Hm, díky,“ houkla po chvíli. „Vy jste…“
Dveře za ní se otevřely a objevil se nejdřív labrador, pak pan Sanski a nakonec Danny.
„Tino,“ pronesl zmateně, „co tu děláš? Nemělas být s Jul?“
„Za ní teprve pojedu. Alma potřebuje narychlo podepsat nějaký papíry, tak jsem jí slíbila, že jí je přivezu odpoledne,“ vysvětlila jsem a postavila se. „Zdravím, pane Sanski,“ usmála jsem se postaršího muže, který svého pejsánka miloval víc než sebe.
Danny přešel ke mně a spěšně mě políbil na tvář. „Ukaž,“ pobídl mě a já mu podala složky, co mi dala Alma. Přeletěl to očima. „Máš tužku?“
„Ne takhle po kapsách,“ ušklíbla jsem se.
„Danny,“ oslovila ho Helen a on se po ní ohlédla. Hodila mu propisku.
„Díky,“ kývl na ni. Opřel papíry o stěnu a dole se podepsal.
Zamračila jsem se. „Klidně sis to mohl vzít ke stolu,“ podotkla jsem, „já zas tak nespěchám.“
Uchechtl se. „Pokud si dobře vzpomínám, už teď máš zpoždění.“
„Vidíš, takže už to stejně nezachráním,“ pokrčila jsem rameny.
Povzdechl si. „Nezabilo by tě projevit trochu nadšení.“
Nakrčila jsem nos. „Nemám ráda nákupy a nemám ráda ani šaty,“ připomněla jsem mu. „A jestli se mi tvoje sestra pokusí vecpat něco lesklého s volánky, ublížím jí.“
„No, ještě štěstí, že mám dvě další sestry do zásoby,“ poznamenal vesele a vrátil mi složky. „Uvidíme se večer.“
Znělo to skoro, jako by mě vyhazoval. „Už se nemůžu dočkat,“ ujistila jsem ho upřímně. Až se znovu uvidíme, budu mít tenhle děsný nákup za sebou. „Měj se.“
Vykročila jsem k odchodu, když mi zastoupil cestu. Tentokrát mě políbil na ústa a evidentně mu nevadilo, že jsou s námi v místnosti další dva lidé, nebo to možná udělal právě proto. Když jsme byli sami, držela jsem si od něj trochu odstup. „Buď tak hodná a nech mého svědka žít.“
„Udělám, co budu moct,“ slíbila jsem ponuře.
 
NEJNOVĚJŠÍ KAPITOLY:
1. - 5. kapitola VSK
(15. 4. 2015)
Musíte hledat, ale jsou t

9. kapitola SDG 
(7. 2. 2015)
Oblíbené stránky
Něco jako dvojče blog. Múžete si vybrat, nové kapitoly budou stejné tady i tam.
Fanfiction a jiné...

 
On autor byl vůl a překladatel není, rozumíte, proto to tak je.

- Jan Werich -
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one