Zdravím Vás,
ať už jste sem zavítali z webovky veilofmystery, která začala blbnout, nebo jste noví čtenáři. Na tomhle blogu najdete několik povídek, ať už s tématikou z těch starších Twilight fanfiction nebo novějších fantasy originálních nebo polooriginálních příběhů. Ať už je to jakkoli - vítejte a dobře se bavte!

Vaše Hollis

Idem velle atque idem nolle, ea demum firma amicitia est. (Totéž chtít a totéž nechtít, to je teprve pevné přátelství)

Když jsem vezla bratra do New Orleans, panovalo v autě jiskřivé ticho. Oba jsme byli pořád naštvaní a ani jeden se nechtěl omlouvat. Rozloučení na letišti bylo strohé a odtažité. Zdálo se, že tahle hádka nebude zapomenuta jen tak jako ta spousta ostatních.
Jak jsem o tom tak uvažovala, s trpkým humorem jsem si pomyslela, že jsme se vlastně navzájem v několika větách nazvali navzájem děvkami. On spal s každou, včetně těch, se kterými neměl, a já podle všeho měla spát s někým, koho jsem nemilovala. Tedy nemilovala v tom významu.
Kdyby se to včera stalo… Kdo z nás dvou by ráno hádku vyhrál? S povzdechem jsem si přiznala, že by to byl Lukáš. Ale takhle jsem měla tu svoji úžasnou hrdost a doma na mě čekal manžel jen podle jména, jak se říká.
Zadívala jsem se na svoji ruku na volantu. Připadala jsem si okroužkovaná jako slepice. Okroužkovaná a uvězněná v složité síti mezilidských vztahů, ve kterých se mi nikdy nedařilo orientovat. Uvědomila jsem si, že mi žádný vztah nevyšel hlavně proto, že jsem neuměla dobře reagovat a hlavně včas. Kdybych se třeba včas pustila do toho vážného rozhovoru s Tomášem, který se nad námi vznášel už od střední, a postrčila kamarádství na milostnou úroveň, neseděla bych teď tady – v Dannyho autě před jeho domem, nepřemýšlela bych o kravinách a nebyla bych vlkodlak…
Znovu jsem nastartovala a zajela autem do garáže. Možná Dannyho strategie řešení, respektive neřešení problémů nečinným vyčkáváním, měla něco do sebe.
Pomalu jsem se ploužila do domu a mračila se, ale když jsem viděla Daniela, jak leží v obýváku s dekou přehozenou přes nohy a při sledování televize napůl spí, usmála jsem se a pozdravila.
Otočil ke mně hlavu a s očima lehce zastřenýma únavou mi pozdrav opětoval.
Uvědomila jsem si, že vstával dřív než já a přitom včerejší den byl pro oba tolik vyčerpávající! Proto ostatně Danny dnes nechal ordinaci zavřenou, přestože byl pátek. Sama jsem měla chuť natáhnout se na sedačku a jen tak se povalovat.
Jakoby mi četl myšlenky, přisunul se k okraji sedačky. „Jestli chceš, mám pod dekou trochu místa a dávají…“ Odmlčel se a střelil pohledem k obrazovce. „Přátele, super!“ Najednou ožil.
Zasmála jsem se a zvažovala jeho nabídku. Často jsme se spolu dívali na televizi, přece se to nezmění jen proto, že jsme se vzali. Navíc když jsem si vzpomněla, jak příjemně nakonec bylo v noci v jeho náručí, neměla jsem žádný rozumný důvod odmítnout.
„Jen se převleču do něčeho pohodlnějšího,“ přikývla jsem.
Vrátila jsem se oblečená do tepláků a vytahaného trika a položila se vedle něj na místo, které mi uvolnil. Sedačka byla poměrně dost široká, ale stejně jsme se k sobě docela tiskli. Přehodil přese mě deku a objal kolem ramen, takže jsem se mu opírala o hruď.
Bohužel jsem stihla jen posledních pár scén kultovního seriálu, než naskočila dlouhá řada reklam. Měla jsem pocit, že na amerických kanálech trvají reklamy daleko déle, jak na těch českých.
„Víš,“ houkla jsem ve chvíli, kdy usměvavá štíhlá slečna vychvalovala pásky na bělení zubů. „Tak mě napadlo…“
„Hm?“ natočil ke mně Danny obličej, tím pohybem se mi otřel hranou čelisti o tvář a já cítila jeho lehce rašící strniště – dnes se evidentně neholil.
„No…,“ protáhla jsem. „Jestli zůstanu u tebe v ložnici…,“ zase jsem zaváhala.
„Tak co?“ pobídl mě zvědavě.
Povzdechla jsem si. „Nechci se vtírat nebo tak, ale je trochu nepohodlný běhat si pro oblečení přes chodbu…“ zamumlala jsem rozpačitě. Přišlo mi skoro neslušné žádat ho, abych si k němu do skříně mohla přestěhovat svoje oblečení.
Rozesmál se a spolu s ním se třásla i já, protože jsem se o něj opírala. „Já s tím problém nemám,“ řekl nakonec. „Udělám ti místo na poličkách.“
Vydechla jsem a znovu se pohodlně uložila. „Dobře.“ Reklamy skončily a objevily se úvodní titulky nějakého filmu. Zavřela jsem oči. „Jedl jsi?“ zeptala jsem se Dannyho polohlasně.
„Lednička je nacpaná k prasknutí,“ ujistil mě. „V životě jsem v tomhle domě neviděl tolik jídla.“
Zasmála jsem se spolu s ním a zvedla oči k začínajícímu filmu. Ztuhla jsem, když jsem ho po pár minutách poznala.
„Co je?“ divil se Daniel.
Strhla jsem ze sebe deku a málem spadla na zem, když jsem se skulila z pohovky. „Půjdu si radši lehnout,“ pokývala jsem rozhodně hlavou a zároveň couvala z místnosti.
Danny moji reakci nechápal – jak by taky mohl, že? „Je něco špatně? Udělal jsem něco špatně?“
Zastavila jsem se a potřásla hlavou. „Nic. Ty nic. Na tom filmu jsem byla s Pavlem. Nechci se na něj dívat s tebou.“ Nechtěla jsem, aby mi ten kretén tuhle vzpomínku pošpinil. Ostatně z tohohle manželství mi nakonec nezbude nic než vzpomínky. Už teď jsem věděla, že neskončí šťastně.
Byla jsem si jistá, že by bylo neskutečně snadné se do Daniela zamilovat, jenomže každý, koho jsem milovala, mi zlomil srdce. Včetně toho kluka ze školky, který mě teď nepoznával a říkal mi „Evičko“.
Daniel krátce na to televizi vypnul, ale než se dostal přes koupelnu do postele, už jsem prakticky spala.
Stejně jako předchozí noc se ke mně přitulil, jen jsem se mu stulila v náručí do klubíčka a propadla se za ten poslední závoj spánku.
 
Byla jsem nadšená, když jsem se vrátila do práce, přestože vtíravé otázky některých paniček stálých „pacientů“, jako kde jsem byla, proč jsem se vrátila a od těch informovanějších i dotazy na svatbu, mě rozčilovaly. Stýskalo se mi po tom, být zaměstnaná a dělat práci, která mě baví. Nežít v bublině jednoho domu - zavřená na stopadesáti metrech čtverečních, každý den ve stejném stereotypu. Stýskalo se mi po malých dramatech, která se v čekárně i v ordinaci za ní denně odehrávala. Dokonce mi chyběly rychlé obědy s Dannym, které bych kdysi považovala spíš za svačinu.
Byla středa, což byl jeden z dní, kdy Daniel dopoledne v ordinaci nebyl. Zato já měla v laboratoři spoustu věcí na dodělání a taky nějaké papíry okolo zvířat potřebovaly doladit, takže jsem tu seděla už od rána. Ale blížilo se poledne, takže jsem měla svoji práci hotovou, hrála jsem na počítači miny a čekala, až se tu ukáže Danny.
„Mám překvapení,“ vyhrkl nadšeně hned potom, co mě pozdravil a podal mi krutí sendvič.
Ztuhla jsem s chlebem kousek od úst a odložila ho. „Koupil jsi štěně?“ zeptala jsem se s obočím vysoko zdviženým napůl v žertu. „Víš, Stanlyemu by se nemuselo líbit, že už není jedináček.“ Ale upřímně - té želvě by to bylo stejně šumák. Stanley žil ve svém akváriu jako v jiném světě a já po čase začala skleněnou vitrínu v rohu obýváku brát jako součást statického nábytku.
Danny se ale zarazil. „Ne,“ zavrtěl překvapeně hlavou. „Chtěla bys štěně?“
S lehkým škubnutím v žaludku, jsem si vzpomněla na Meredith a její předpověď, že s Dannym budeme šťastná rodinka se spoustou štěňat.
Přinutila jsem se Dannyho bývalou ženu vytěsnit z hlavy a zasmála jsem se, přestože můj smích zněl trochu roztřeseně. „Ne, myslím, že jedno chlupaté zvíře na krku mi stačí.“
Zatvářil se uraženě. „To myslíš mě?“
Tentokrát jsem se rozesmála upřímně a na celé kolo. „Ne,“ zavrtěla jsem nakonec hlavou, když jsem se uklidnila, ale pořád jsem se uculovala, „ale rozhodně to stojí za zamyšlení.“ Povzdechl si. „Dobře,“ rezignovala jsem a snažila se tvářit vážně. „Jaké překvapení?“
Po tváři se mu znovu roztáhl nadšený úsměv. „Koupil jsem lístky do kina,“ oznámil mi.
Nechápala jsem. „Aha?“
Znovu zafuněl. „Pro nás dva,“ dodal pomalu, jako bych byla retardovaná. Zamračila jsem se na něj a on se vrátil k normální rychlosti hovoru. „Ten film je nový, ještě jsi ho neviděla,“ ujistil mě s úsměvem.
A já pochopila - Danny si můj páteční útěk od televize vzal osobně. „Páni,“ vydechla jsem a opřela se na židli, takže se zhoupla dozadu. „Jdeme do kina. To zní jako rande,“ dodala jsem polohlasně a ne zrovna nadšeně.
Zašklebil se. „Většina lidí chodí na první rande předtím, než se vezmou. Ale klidně tomu můžeš tak říkat.“
„Ha-ha,“ odsekla jsem. „Ale vážně,“ vzdychla jsem. „Je to přátelské, nebo romantické gesto?“ zeptala jsem se. „Víš, docela to ovlivňuje vážnost situace.“
Zatvářil se zděšeně. „Prosím tě, hlavně to neber vážně!“ Znovu jsem se zasmála. „Navíc i přátelé můžou dělat romantická gesta,“ poučil mě. „Jednoduše si dnes uděláme hezký večer.“
„Dobře,“ souhlasila jsem. „O čem to má být?“
Pokrčil rameny. „Nová Karkulka – vlk má být děsivý vlkodlak.“ Zamrkal na mě.
Zvedla jsem obočí. „Děsivý jako…“ Zkřivila jsem prsty do podoby pařátů. „Vrrr, jsem děsivý vlkodlak, musíš si vzít svého nejlepšího přítele, jinak z tebe udělám svoji milenku?“
Danny mě probodl podivným pohledem. „Spíš děsivý jako: Vrrr, jsem zlý vlkodlak a sežeru celou vesnici i s Karkulkou,“ odtušil dutě. „Ovšem byla jsi blízko,“ nakrčil nos.
 
Obě auta jsme nechali stát před ordinací a šli ke kinu pěšky – nebylo to daleko a po cestě zpátky jsme se chtěli stavit někam na večeři. Ostatně než bychom se dostali domů a já ještě něco uvařila, změnila by se večeře prakticky ve snídani.
Když jsme vyšli, nastavil mi Danny v žertu rámě, ale já se do něj opravdu zavěsila. Protože jsem ráno nepočítala s vycházkami, vítr mi občas profoukl lehkým sakem a já jeho paži prakticky objímala, abych se u něj trochu ohřála.
„Víš co?“ řekla jsem po chvíli zamyšleně. „Být vdaná vlastně není tak špatný. Myslela jsem, že to bude horší. Že pocítím nějaký hmatatelný rozdíl.“
Podíval se na mě a pobaveně se křenil. „Jako, že ti na nohu pověsím vězeňskou kouli a zavřu tě do sklepa?“
Zasmála jsem se. „Tak nějak,“ přitakala jsem.
„Proto jsi mě poprvé odmítla?“ zeptal se stále lehkým tónem, kdežto já ztuhla. Nechtěla jsem se pouštět do téhle debaty, nebyla jsem si jistá, jestli vůbec dokážu vysvětlit svůj postoj.
„Ne,“ vzdychla jsem. „To se těžko vysvětluje,“ potřásla jsem hlavou. „Mám pocit, že tohle všechno je pro nás oba jednosměrná jízdenka do pekla.“ Dívala jsem se na svoje nohy, jak se pomalu střídají v chůzi.
„Já se mám zatím fajn – žádné pekelné plameny necítím,“ ujistil mě a položil ruku na moje prsty, kterými jsem se držela jeho lokte, aby si mě udržel u sebe, když jsem ho chtěla pustit.
„Zatím,“ houkla jsem ponuře.
Povzdechl si. „Vážně, Tino, co ti tolik vadí?“ Mlčela jsem. „Opravdu bych to rád věděl,“ upozornil mě po chvíli.
„Mně vadí manželství samotné – jako instituce,“ přiznala jsem bezbarvým tónem. „Je to proti přírodě,“ dodala jsem znechuceně.
„Cože?“ nechápal.
„Jasně,“ kývla jsem rozhodně hlavou, najednou zapálená. „Manželství vymysleli lidi, aby se mohli navzájem ovládat. Tučňáci nepotřebují papír, aby spolu mohli být do konce života. Vlci taky ne, když na to přijde.“ Zvedla jsem k němu oči. „Ale lidi ano,“ odfrkla jsem si. „Udělají velkou oslavu - celou tu věc zabalí do trapných a nesmyslných tradic a tváří se šťastně. Oslavují to, že se vědomě a při plném duševním zdraví vzdávají osobní svobody ve prospěch toho druhého… a státu. Je to jenom smlouva - ve své podstatě nevýhodná pro všechny zúčastněné.“
Zíral na mě. „Páni,“ hlesl nakonec. „Tohle si opravdu myslíš?“
„A nemám snad pravdu?“ bránila jsem se. „Vem si jenom, k čemu sloužily sňatky v minulosti – rozšíření území, upevnění moci, posílení rodokmenu.“ Vypočítávala jsem na prstech volné ruky a pak v marném gestu rukou mávla. „Kdo je v tom ta láska?!“ ptala jsem se opovržlivě.
Ohromeně se na mě díval. „Já…,“ vydechl nakonec a potřásl hlavou. „Asi máš pravdu – v něčem. Ale podle mě na to nahlížíš jenom z té špatné strany. Jde taky o ten slib, že nebudeš nikdy patřit nikomu jinému. Ten pocit bezpečí, které ti manželství dává.“ Odmlčel se. „Jde právě o to, že někoho miluješ tolik, že se kvůli němu vzdáš své svobody,“ pronesl vážně.
Povzdechla jsem si – byl to nenapravitelný romantik. „46% sňatků v téhle zemi končí rozvodem,“ připomněla jsem mu skepticky.
Zasmál se. „Čekal jsem, že to řekneš. Ale pořád je tu těch 54% šťastných až do smrti,“ poznamenal radostně.
Nehodlala jsem si nechat svou skepsi k manželství vymluvit. „Když to tak vezmeš, je smutný, že jen 54% ten tvůj slavný slib myslí vážně. Víš, lidé jsou rádi svobodní.“
Dlouho mlčel, jakoby o mých slovech přemýšlel. Ale nakonec přemýšlel o něčem jiném… „Můžu se tě na něco zeptat?“ řekl pomalu.
„Jistě,“ přisvědčila jsem zmateně.
Podíval se na mě a jeho tmavé oči přetékaly podivným smutkem. „Vdala by ses někdy, kdyby byly věci jinak?“
Tuhle otázku jsem nečekala, ale přesto jsem na ni měla odpověď. Zhluboka jsem se nadechla. „Ne,“ přiznala jsem pevným hlasem. „I když pominu všechno ostatní, celá ta věc je přece taky o tom, že o tom druhém všechno víš… Kdo by si mě vzal, až by se dozvěděl, že jsem zrůda z fantaskního románu?“ Cítila jsem, jak Daniel ztuhl. „Pokud si dobře vzpomínám, zrovna na tomhle ztroskotalo tvoje první manželství,“ dodala jsem dřív, než jsem si to stihla uvědomit.
Trhl s sebou. „Někdy umíš být pěkně bezcitná,“ sykl.
Zalapala jsem po dechu, jak jsem si uvědomila svou chybu. „Promiň,“ hlesla jsem provinile. „Asi jsme se do téhle debaty neměli pouštět,“ potřásla jsem hlavou. „Nechala jsem se příliš unést.“
Znovu se uvolnil. „Chtělas radši řešit ekonomiku třetího světa?“ zeptal se poťouchle. „O té já nic nevím.“
Strčila jsem do něj loktem. „Zlehčuješ to,“ zasmála jsem se a zvedla hlavu k neonově zářícímu oblouku nad vchodem kina, na kterém byl černými písmenky vyskládaný název filmu, na který jsme šli.
„Můžu to zlehčovat, nebo na tebe být zbytek večera naštvaný,“ odtušil temně. Rázem jsem zmlkla, jako kdyby na mě zakřičel. Ta jedna hloupá poznámka, kterou jsem prostě plácla, mu ublížila víc, než dával najevo. „No jestli tohle není ironie,“ uchechtl se najednou.
„Cože?“
Překvapeně jsem zvedla hlavu a nechápala, o čem to mluví. Potom jsem zahlédla na sedačce v hale sedět Meredith. Bylo to sedm týdnů, co jsem ji neviděla – byla u Jerryho jenom ten první pátek, když jsem přijela, potom už tam většinou býval Angus sám, nebo vůbec – a její břicho jako by bylo jednou takové. Musela mít těsně před porodem.
„Teď se cítím ještě jako větší idiot,“ zabručela jsem polohlasem.
Stiskl mi ruku. „Počkala bys na mě chvilku? Potřebuju se na něčem domluvit s Angusem.“
Sledovala jsem jeho pohled – Angus stál ve frontě na občerstvení. Zvedla jsem obočí. „Můžu se jenom zeptat?“
„No?“ houkl netrpělivě.
„Když on je tady a ty jsi tady… Kdo zachraňuje zvířátka ve městě?“
Zasmál se, ale neodpověděl. Pustil moji ruku a nechal mě stát uprostřed haly, zatímco šel za Angusem. Chvíli jsem tam nerozhodně postávala, a pak se vydala ke stěně, kde byly pověšené plakáty k aktuálním filmům.
Zastavila jsem se u toho posledního, který podle všeho byl ten náš, a zaujatě pročítala obsazení na spodním okraji.
„Jestli chodíte jen na tematické filmy, máte dost omezený výběr,“ ozvalo se za mými zády pohrdlivě.
Ohlédla jsem se na Meredith, které stála za mnou a rukama se podpírala v kříži. Usmála jsem se. „Proto je super, že natočili další.“
„Neprodáte Hollywoodu práva i na sebe?“ zeptala se kousavě.
Byla jsem si stoprocentně jistá, že podruhé za večer by Danny už zůstal naštvaný. Protentokrát jsem se rozhodla vycouvat. „Nechci se s vámi hádat,“ povzdechla jsem si a chystala se odejít. Ovšem její výraz, který dával tušit, že ona naopak chce v rozhovoru pokračovat, mě donutil odsunout soudnost i dobré úmysly stranou. „Ale klidně vás můžu děsit,“ usmála jsem se na ni andělsky a blýskla po ní žlutým pohledem.
O krok ustoupila.
Přes celou místnost jsem zachytila Dannyho káravý pohled a sklopila oči jako provinilé děcko.
„Jste zrůda,“ zasyčela mým směrem znechuceně.
Upřela jsem na ni oči už normální barvy. „Konečně něco, na čem se shodneme,“ pokrčila jsem rameny a obešla ji, než jsem stihla udělat něco, co by Dannyho opravdu naštvalo a ji opravdu vyděsilo.
„Tino,“ vzdychl Danny unaveně, když jsem k němu došla a objala ho kolem pasu, hlavu jsem si zabořila do jeho košile. „Zkus se alespoň jednou, co uvidíš Mer, chovat jako člověk.“
„Asi bys mi nevěřil, že to nedělám schválně…?“ Zvedla jsem k němu hlavu.
„Ani trochu,“ ujistil mě a lehce mě políbil na ústa. Nechala jsem ho. Nevadilo mi, když mě líbal. Dokonce se mi to začínalo líbit.
Ovšem možná jeho velkodušnost nebyla tentokrát jen z čisté dobroty jeho srdce – oba jsme věděli, že se na nás Meredith s Angusem dívají. Co takhle bývalé ženě a kamarádovi, který mu s ní spal, ukázat že má nejen novou kamarádku, ale i manželku, a ani jednoho z nich už nepotřebuje?
 
A najednou se můj život zase dostal na pár týdnů do relativně klidného období plného stereotypu – pracovala jsem v laboratoři, starala se o dům…, spala jsem v Dannyho ložnici.
Už jsem přestala napjatě očekávat jakýkoli nátlak z jeho strany, nebo alespoň trapný rozhovor na téma manželský sex, protože Danny v tomhle ohledu mlčel a držel se toho, že si občas ukradl polibek a v noci mě svíral v náručí (zvykla jsem si na to a přistihla se, že na něj v noci čekám, i když jsem si šla třeba lehnout dřív, a usínám teprve v jeho objetí). Zdálo se, že čeká, až něco udělám já. S lehkou ironií jsem si pomyslela, že žijeme, jako bychom spolu v den, kdy mi dal zásnubní prsten, začali chodit a zatím randíme. Ovšem lidé, kteří randí, spolu dřív nebo později taky skončí v posteli…, nebo se rozejdou.
Povzdechla jsem si a sklopila oči k jeho košili, kterou jsem zrovna žehlila – včera jsem prala a na dnešek mi tedy zůstal koš plný čistého prádla, které potřebovalo vyžehlit.
Danny nahoře vedl jeden z nekonečných rozhovorů se svou sestrou po telefonu. Juliana se tu od naší svatby neukázala a já s ní jen občas prohodila pár slov po telefonu – naposledy jsem ji viděla na Dni díkuvzdání, který jsem opět musela absolvovat v domě Dannyho matky, i když tentokrát to nebyl takový propadák jako loni. Přitom, jak blízký měli vztah, jsem se divila, že tenhle telefonát nepřišel dřív, protože jsem trávila s Dannym tolik času, že návštěvu u ní doma beze mě by zvládl jen stěží.
Zpozorněla jsem, když jsem zaslechla svoje jméno a zaposlouchala se alespoň do Dannyho odpovědí – ostatně Julianiny otázky nebylo vůbec těžké si z kontextu domyslet.
„A co mám dělat, Jul? Přinutit ji?“ ptal se podrážděně. „Nejsme ve středověku!“ Na chvíli se odmlčel a já ztuhle zírala před sebe. Tak přece jenom Danny nebyl s naší „ložnicovou situací“ tak docela v pohodě - on mě jenom nechtěl do ničeho nutit. To mu bylo podobné. „Ale jo, bylo by to přesně jako znásilnění,“ odsekl.
Zděšeně jsem trhla rukou, když jsem ucítila čpavý zápach spálené látky – nechala jsem žehličku položenou na svém oblíbeném tričku. Jasný důkaz toho, že cizí rozhovory se neposlouchají. „Sakra,“ zanadávala jsem polohlasně a prohlížela si škody. Triko bylo na vyhození. Vztekle jsem ho zmuchlala a hodila do kouta.
„Říkal jsem ti, že mám plán,“ uslyšela jsem znovu Dannyho hlas, přestože jsem už nechtěla poslouchat. Nechystala jsem se vyběhnout schody a padnout mu kolem krku. Pro teď jsem byla ráda, že na něj zrovna nevidím. Odložila jsem žehličku do držáku a vydala se k rádiu, abych ho zesílila. Těsně předtím, než jeho hlas zanikl ve směsici basů a bicích, vzkázal Danny Julianě s patrným zhnusením v hlase: „Jsi nechutná.“
Ovšem ať mu Juliana řekla cokoli, aby to vyvolalo jeho znechucení, mezi námi dvěma se nic nezměnilo – i ten večer se přitulil k mým zádům a zbytek noci mi dýchal na krk.
 
Jako každý pátek, jsme i tenhle s Dannym zamířili k Jerrymu, přestože jsem měla náladu pod psa.
Táta mi poslal velice krátkou odpověď na můj poslední e-mail, jako kdyby ho moje pečlivě promýšlené lži vůbec nezajímaly, a já měla nutkání mu obratem poslat svoji svatební fotku, jak mě to rozčílilo – měli snad jenom jednu dceru, ne? Nemohli mě tak jednoduše odepsat a přestat se zajímat, co dělám. Ale neudělala jsem to – na to jsem byla příliš velký zbabělec. Neměla jsem nejmenší tušení, kdy a jak našim tuhle skvělou novinu oznámím! Šlo přece taky o to, že ať už jim to řeknu kdykoli, stejně bude pozdě, protože už to proběhlo. Přirozeně jsem se nehnala do další zuřivé hádky - máma na mě ještě byla naštvaná kvůli dědečkovi a nebyla zrovna nadšená, že jsem zase zmizela za hranice, aniž bych to s ní prodiskutovala, nebo dodělala vysokou, jak jsem jí slíbila, když loni na jaře odcházela z domu.
Musela jsem si přiznat, že jsem jim neřekla o svatbě hlavně proto, že jakmile jednou začnete lhát v tak zásadních věcech jako já, je těžké pak říkat alespoň v něčem pravdu. Kolikrát jsem jim tehdy, když u nás Danny byl, řekla, že s ním nic nemám, neměla jsem a ani mít nebudu? Kolikrát jsem je přesvědčovala, že je náš vztah čistě platonický? Jak bych vysvětlila, že přes všechno to přesvědčování a ty tři měsíce, kdy jsme od sebe byli přes celý svět, jsem si ho ani ne sedm týdnů po dědečkově pohřbu vzala? Co všechno bych jim musela ze svého života vysvětlit, aby to mohli pochopit?
A čím častěji jsem si ten rozhovor v hlavě přehrávala, tím jistější jsem si byla, že jim nemůžu říct, že jsem vdaná o nic víc, než se přiznat k tomu, že jsem vlkodlak. Znala jsem matku a předvídala její otázky, kterými by mě k tomu dotlačila. A věděla jsem, že mi táta nikdy neodpustí, že mě nemohl odvést k oltáři a z tohohle vědomí, se mi hrdlo svíralo nejvíc.
A ještě těsně předtím, než jsme šli, protože si Danny vyřizoval nějaký telefon, jsem si vyměnila pár vět na chatu s bratrem a zdálo se, že jsem si už definitivně vysloužila titul černé ovce rodiny, protože i on na mě byl pořád naštvaný, přestože od svatby už uteklo šest týdnů. A to jsem vždycky měla pocit, že na urážení jsem u nás expert já. Pravdou ovšem bylo, že jsem ho možná neměla praštit.
Danny stiskl moji ruku a netrpělivě mě zavolal jménem. Zmateně jsem k němu zvedla oči, úplně jsem se ve svých úvahách o rodině ztratila. „Co je?“
Povzdechl si. „Jsi úplně mimo,“ pobaveně potřásl hlavou. „Ptal jsem se, co si dáš?“
„To je jedno,“ pokrčila jsem lhostejně rameny. „To co vždycky.“
Šel objednat k baru, protože bylo tak narváno, že bychom se načekali, než by se k nám Jerry dostal.
Sotva se vrátil s pitím pro nás dva, přišla Amanda a upřímně, vypadala vážně podivně. Byla úplně bledá a zdálo se, že se zapomněla namalovat, protože její oči vypadaly tak nevýrazně, až v jejím obličeji skoro zapadaly. Znala jsem ji vždy jen dokonale upravenou, takže jsem na ni až téměř neslušně zírala.
Ostatním to zjevně vůbec divné nepřišlo, protože ji vesele pozdravili a pokračovali v nějakém složitém vtipu, který spřádali už dobrých pět minut. Točil se kolem Meredith, Anguse a jejich mimina.
Byly to tři týdny, co se to dítě narodilo – byl to kluk a jmenoval se Toby. Ten večer, kdy se to Danny dozvěděl, toho se mnou moc nenamluvil a po dlouhé době jsem dokonce viděla, jak se přehrabuje ve skříňce s tvrdým alkoholem – nevyčítala jsem mu to. Já z Pavla taky nebyla nadšená a to mi s tím nikdo takhle nemával před nosem a Sabina nikdy nebyla zrovna moje nejlepší kamarádka.
„Umíš si to načasovat,“ smál se Daniel a přistrčil ke mně sklenici piva. „Chceš něco donést?“
Zavrtěla hlavou. „Dám si jen limonádu,“ houkla unaveně a sesula se na jednu z volných židlí.
Tentokrát už na ni zazírali všichni, takže jsem nevypadala tak divně. „Nejsi nemocná?“ zeptala se Debra pobaveně.
„Ne,“ odsekla podrážděně a z nějakého nepochopitelného důvodu mě probodla pohledem. Sklopila jsem rozpačitě oči, rychle zvedla svoji flašku a napila se.
„Vlastně je mi docela mizerně,“ přiznala, když všichni překvapeně ztichli. „Co je tohle?“ nakrčila nos a ukázala na kostičky sýra, který nám sem položil Jerry na ochutnání. „Děsivě to smrdí.“
Mně to teda nesmrdělo vůbec, jenom mi to nechutnalo. Protože kromě vůně to postrádalo i chuť.
Nechala jsem to být a znovu usrkla ze své láhve, když Danny donesl Amandinu limonádu a posadil se vedle mě.
Alma se při pohledu na oranžovou tekutinu uchechtla. „Kdybych nevěděla, že to není možný, řekla bych, že jsi v tom.“
Steve se zasmál. „Kdepak, teď je na řadě Tina.“ Bylo s podivem, že se vůbec zapojil do konverzace vtipem na mou osobu, protože co se vrátil z poslední mise (tedy od naší svatby) se hlavně snažil nedráždit Dannyho v žádném ohledu. To ovšem nebyl důvod, proč mi zaskočilo, a já začala lapat po dechu.
„Nezírejte na mě,“ okřikla jsem je podrážděně, když jsem znovu mohla mluvit, „ těhotná nejsem.“
Amanda sebou trhla, a když zachytila můj pohled, spěšně vstala od stolu a zamířila k východu, aniž by něco řekla.
Sakra!“ ulevila jsem si a rychle se postavila, abych šla za ní. Nechtěla jsem ji naštvat – nebylo mi vůbec nic do toho, jestli byla těhotná nebo ne. Byl to její problém. „Hned jsem zpátky,“ ujistila jsem Dannyho, který se po mě zděšeně otočil.
Rychle jsem se prodírala davem, aby mi Amanda venku nezmizela.
Pospíchala jsem zbytečně – opírala se o stěnu vedle dveří, s rukama obmotanýma kolem pasu se celá choulila do sebe. Ve chvíli, kdy jsem otevřela pusu, jsem si všimla, že se jí třesou ramena. Ona plakala!
„Amando?“ oslovila jsem opatrně a postavila se před ni.
Zvedla ke mně hlavu, v opuchlých očích jí blýskal hněv. „Co?!“ vyštěkla. „Chceš mi gratulovat?“
Trochu jsem ustoupila. „Nevypadá to, že je k čemu,“ odtušila jsem potichu. „Jen jsem se chtěla omluvit. Asi jsem to vevnitř přehnala.“
„Jo, ty ses nenechala zbouchnout jako husa,“ odsekla a setřela si rukávem vytahaného svetru slzy.
Povzdechla jsem si a podala jí kapesník, který jsem strčila do kapsy saka, než jsme šli a ještě ho nepoužila. „Je čistý,“ ujistila jsem ji.
Přejela si s ním po obličeji a pak se hlučně vysmrkala. „Řekneš mu to?“ zeptala se, už o poznání klidnějším hlasem, přesto stále útočně.
Naprosto mě zmátla. „Dannymu? Myslím, že už mu to došlo,“ upozornila jsem ji s obočím vysoko zdviženým.
„Ne – Lucasovi,“ zavrtěla hlavou.
Čelist mi poklesla. Vůbec jsem nechápala, co by do toho mému bratrovi mělo být. A pak mě pravda udeřila tak tvrdě mezi oči, až jsem zavrávorala.
Jako bychom se kvůli tomu s Lukášem před několika týdny nepohádali! „No do prdele,“ vydechla jsem omráčeně a zapomněla na chvíli na všechnu slušnost, i angličtinu. „To je takovej kretén!“ zvolala jsem vzápětí pobouřeně a rozhodila rukama. On byl jednoduše nepoučitelný!
Amanda se zašklebila. „Začínám chápat Dannyho frustraci z toho, že nerozumí, co někdy říkáš.“
Nereagovala jsem na to – byla jsem pořád příliš omráčená myšlenkou, že Amanda čeká dítě mého bratra.
„Ty… ty…,“ koktala jsem, neschopná se vyjádřit. „A Lukáš to neví?“ zeptala jsem se hloupě. Přitom to bylo zcela zřejmé z její otázky, jestli mu to řeknu já. „Teda,“ zavrtěla jsem hlavou, „ty si to necháš?“ Velmi osobní dotaz, vezmu – li v úvahu, že my dvě jsme si většinou stěží vyměnily pozdrav. Ale, sakra, to ještě nebyla těhotná s mým bráchou!
Zkřivila obličej. „Nejsem ve věku, kdy bych si to rozmýšlela,“ odtušila chladně. „Ovšem,“ pokračovala podrážděně, „ne že on by mi na sebe nechal nějaký kontakt. Kromě tebe. Nemělo to mít pokračovaní, že?“ Nevesele se uchechtla.
Šrotovalo mi to v hlavě. Přece jsem nemohla připustit, aby se Lukáš stal otcem, aniž by to tušil. Ne, když jsem o tom věděla.
Automaticky jsem sáhla do kapsy pro telefon, přestože jsem pořád omráčeně zírala na Amandu. Ale nakonec jsem ho nerozhodně držela v dlani a sklopila k němu oči. Možná jsem se do toho neměla plést… Možná nikdo nestál o to, abych zachraňovala situaci…
Podívala jsem se zpátky na Amandu. „Chceš mu to říct?“ zeptala jsem váhavě. Nebyla jsem si jistá, jestli bych dokázala žít s tím, že mám před bratrem takové tajemství. Ale nebylo to přece moje rozhodnutí.
Zatvářila se zmateně, jakoby ji překvapilo, že jí dávám na výběr. „Asi má právo vědět,“ zamumlala zamyšleně po chvíli napjatého ticha a natáhla ke mně ruku.
Stiskla jsem neohrabaně rychlé vytáčení bratrova čísla a mobil jí předala.
Zhluboka se nadechlo. „Jo. Dobře,“ vzdychla dodávajíc si kuráž a přiložila krabičku k uchu, načež ode mě o několik kroků ustoupila. Netušila, že i tak jí slyším docela jasně.
„Ehm, tady Amanda, Amanda Lores,“ ohlásila se rozpačitě.
Opřela jsem se zády o stěnu, kde původně stála ona, ruce jsem si složila za zády. Najednou jsem si připadala vyčerpaná. Budu teta. A bude to patrně nejblíže, jak se k nějakému dítěti geneticky přiblížím. Co se týkalo bráchy, nikdo nemusel mít strach, že by náš rod nepokračoval.
„Jak mu mám po vašem říct, aby sklapl?“ otočila se na mě netrpělivě Amanda.
Než jsem se stihla vzpamatovat a otevřít pusu, znovu mi ukázala záda – asi pochopil, že nemluví se mnou a začal mluvit anglicky.
Znovu jsem klesla na stěnu a zaposlouchala se do hluku, který šel z baru, abych nemusela poslouchat Amandinu půlku hovoru.
Dveře vedle mě se otevřely a do noci vstoupil Daniel. Zmateně se rozhlížel kolem do kola, než mě konečně našel.
„Tino!“ vyhrkl a přešel ke mně. „Měl jsem strach…“ Zarazil se. „Kde je Amanda?“
„Telefonuje,“ odtušila jsem mrtvě.
Moje odpověď ho viditelně zmátla. „Co se děje?“
Nadechla jsem se, ale potom jsem potřásla hlavou. Stejně jako jsem neměla právo do toho Amandě mluvit, tak jsem ani neměla právo o tom mluvit s někým jiným. A byla jsem si jistá, že pro Dannyho informační embargo platí dvojnásob. „Nevím…, jestli o tom můžu mluvit,“ pokračovala jsem nejistě, protože jsem mu nechtěla lhát.
Natáhla jsem k němu ruce v marné naději, že mi jeho objetí přinese útěchu. Nebyla jsem si jistá, jestli se v tomhle stavu dokážu vrátit dovnitř a normálně fungovat. Danny mě pevně sevřel, ale cítila jsem jeho znepokojení.
Povzdechla jsem si. „Myslím, že bude lepší, když půjdu domů.“
Danny se ode mě odtáhl a zadíval se mi do očí. Patrně v nich hledal, jak moc jsem mimo. Musela jsem z toho vyjít dobře, protože se zamračil. „Ale víš, co si ostatní budou myslet, když se tam nevrátíš,“ upozornil mě skepticky.
Chtěla jsem odseknout, že je mi ukradený, co si o mně jeho kamarádi myslí, ale spolkla jsem to – nezasloužil si snášet moje podráždění, které bylo směrované na Lukáše.
„Aha.“ Nakrčila jsem nos, jak jsem se rychle snažila vymyslet nějakou přijatelnou výmluvu. „Řekni, že mám krizovku v rodině,“ vzdychla jsem nakonec unaveně.
Oči se mu maličko rozšířily – četl mezi řádky. „A máš?“
Trhla jsem sebou, ale neodpověděla. „O to nejde,“ zavrtěla jsem hlavou a ohlédla se na Amandu, která stála za mnou.
Mračila se, jak mě viděla s Dannyho rukama kolem pasu. Ustoupila jsem od něj s chladným zjištěním, že to nebyl Lukáš, koho si představovala jako otce svých dětí. Nechtěla jsem přemýšlet nad tím, proč mi to vadí. Protože to nebylo kvůli bráchovi.
Vrátila mi telefon s mírným odstupem. „Už ho nebudu potřebovat,“ ujistila mě, čímž mi jemně naznačila, že moje úloha v dramatu skončila a už se do toho nemám plést. Sevřel se mi žaludek z toho, co jí Lukáš mohl všechno říct, aby se celá věc smetla ze stolu jedním krátkým rozhovorem. Lehce pobaveně se zasmála. „Netvař se tak vražedně – nemohla bych si věčně půjčovat tvůj mobil.“ To dávalo tušit, že bude nějaký další hovor.
Schovala jsem krabičku do kapsy s lehkým přikývnutím.
Danny nás zmateně pozoroval, ale když zachytil můj rozervaný pohled, všechen zmatek z tváře vyhnal. V konejšivém gestu mě objal kolem ramen. „Přijdu brzy,“ ujistil mě. „Abych tě nevzbudil.“
Tu druhou půlku jsem mu nevěřila. Myslím, že už si všiml mé začínající závislosti na jeho přítomnosti vedle mě – nebyla jsem schopná usnout, dokud si nelehl vedle mě a neobjal mě, i když jsem si šla lehnout dřív, nebo uprostřed noci odjel za nějakým zvířetem - byla jsem vzhůru a zírala do stropu, dokud se nevrátil.
Zavrtěla jsem hlavou. „Nemusíš - nebudu spát. Spíš potřebuju být chvilku sama. Počkám na tebe.“
Ostře vydechl, ale nesnažil se se mnou hádat. „Dobře. Něco ostatním řeknu,“ slíbil. Vtiskl mi polibek na spánek a pustil mě.
„Rozluč se i za mě,“ ozvala se Amanda, která tam pořád stála s námi. „Taky jdu domů.“
Zvedl vysoko obočí. „Fajn,“ řekl ale odtažitě.
Nebyla jsem si jistá, jestli se jí nechce vyptávat, nebo je naštvaný. Postupem času jsem si začínala všímat, že pro mě má Danny vyhrazené zvláštní chování - k ostatním zas až tolik velkorysý nebyl, tedy vyjma svých sourozenců a matky.
Amanda se mnou srovnala krok, když jsem zamířila ulicí k Hlavní třídě. „Byla bych radši, kdybys mu to neříkala.“
Otočila jsem se na ni. „Dannymu?“ zeptala jsem se ponuře. „To jsem ani neměla v plánu.“
Zatvářila se zmateně a potom se jí rozjasnily oči. „Chceš mluvit s bratrem,“ pronesla dutě.
Pohrdlivě jsem si odfrkla. „Na dálku ho nemůžu zabít - takže ne, nechci.“ Povzdechla jsem si a zavrtěla jsem hlavou. Čím dřív jí to vysvětlím, tím dřív se jí zbavím. „Mám svoje problémy, Amando. Dnes jsem sem ani nechtěla jít. Chci být sama,“ zopakovala jsem.
Zastavila se. „Tak se měj.“
„Ahoj,“ hlesla jsem překvapená, jak rychle vycouvala z mého osobního světa. Ale byla jsem ráda. Tohle mi vyhovovalo víc, než kdyby se v tom rýpala. Navíc jsem měla pocit, že bych s ní asi měla mluvit o tom těhotenství, a zároveň jsem věděla, že to ani jedna z nás nechce.
Zamyšleně jsem se loudala domů, už jsem začínala v kapsách hledat klíče, když mi začal zvonit telefon.
Vytáhla jsem ho a hovor přijala, aniž bych se podívala na jméno – měla jsem docela představu, kdo to je.
Ségra, co mám dělat?“ zasténal zničeně Lukáš v repráčku. Bylo to jako přenést se o deset let zpátky, kdy na střední zbouchl svoji spolužačku.
V prvním okamžiku se mi na jazyk drala spousta odpovědí a ani jedna z nich nebyla hezká, ani slušná. Jenomže když byl takhle zoufalý, nedokázala jsem na něj být hnusná.
Odemkla jsem si a rozsvítila v předsíňce. „Já nevím, Luky. Co ti řekla Amanda?“
Dlouho mlčel – došla jsem skoro až do obýváku. „Že mám zavolat, až mi to projde hlavou. Nebo nemám volat vůbec.  Je jí to jedno,“ řekl mi ponuře.
Zastavila jsem se uprostřed pokoje. „Je jí to jedno?“ opakovala jsem po něm nechápavě.
Ježiši, čekalas, že mi snad poděkuje?!“ zvolal pobouřeně. „Tohle je kardinální průšvih.
To měl pravdu. Potřásla jsem hlavou a sebrala ze sedačky deku, kterou jsem si pak odnesla sebou na verandu. „Ale ty jí zavoláš, že jo?“ ujišťovala jsem se. „Nenecháš to jen tak…“
Myslíš, že mě to nebude zajímat, když se to děcko narodí?“ zavrčel podrážděně. Začínalo mě štvát, že na mě křičí, když jsem naprosto nic neudělala.
Ona na potrat nepůjde,“ připomněla jsem mu a posadila se venku na houpačku, deku jsem obmotala kolem sebe, aby mi bylo teplo.
Tak co mám dělat?!“ zeptal se znovu tentokrát víc odevzdaně.
Mám bordel ve vlastním manželství, nebudu ti domlouvat tvoje.“
Nechci si ji brát,“ odfrkl si znechuceně. „Ani ji pořádně neznám. Ale chci se starat o svoje dítě.“
Ty jsi naivní jak včerejší den, Lukáši,“ povzdechla jsem si. „Jestli to dítě chceš někdy vidět, nemáš zrovna moc možností. Amanda nežije ve vedlejším městě, ale na druhé straně světa. A garantuju ti, že úřady ti pomůžou asi jako mrtvýmu slamník.“ Stejně jako mně.
Tohle mi ani v nejmenším nepomáhá!“ zasyčel vztekle.
Jestli jsi chtěl slyšet nějaký uklidňující kecy, měl jsi zavolat na Linku bezpečí,“ odsekla jsem. „Já ti říkám, jak na tom jsi.“ Zasténala jsem a opřela se čelem o kolena. „Kvůli lidem jako jsi ty, je svět na pokraji přelidnění,“ postěžovala jsem si.
Trochu bezradně se zasmál. „Kdyby byli všichni jako ty, lidstvo by už dávno vyhynulo,“ oplatil mi. „Nespíš ani se svým manželem,“ dodal kysele.
Zasyčela jsem jako kočka. „O tom se snad nebavíme! To ty jsi zbouchl ženskou, na kterou jsi v prvé řadě neměl vůbec šahat!“
Jo, jasně.“ Téměř jsem viděla, jak se šklebí. „Tvůj manžílek bude štěstím bez sebe, až mu to vyklopíš.
Neříkej mu tak!“ ohradila jsem se prudce. „Navíc Dannymu do toho snad nic není. Je to věc Amandy… a tebe,“ dodala jsem rázně. „Pokud si to zařídíš.“
Nebudu se ženit,“ upozornil mě. Povzdechla jsem si. „A jestli má Am trochu mozku v tý svý blonďatý hlavince, nikdy by na to nekývla.“
I když jsem ji neměla ráda, bylo to prudce urážlivé – Amanda byla jedna z nejinteligentnějších žen, co jsem znala. „Jsi hrozný kretén, víš to o sobě?“
A chceš vědět, co si myslím o tobě?“ zeptal se klidně. Měla jsem pocit, že v tomhle rozhovoru vůbec neřešíme jeho průšvih, ale pokračujeme v hádce.
Co po mně chceš, Lukáši?“ vzdychla jsem unaveně. „Nemůžu za tebe řešit tvoje problémy, ani dělat rozhodnutí. A jsem ten poslední člověk, u kterýho bys měl hledat dobrou radu.“
Jenomže mi vždycky řekneš to, co potřebuju slyšet,“ odtušil temně, „i když se mi to nelíbí.“
 „Jo, hele já ti to někdy připomenu,“ uchechtla jsem se - ono se na tyhle jeho melodramatický řečičky ani moc jinak reagovat nedalo.
Povzdechl si. „Musím si to všechno promyslet,“ řekl a znělo to, jako by mu na ramenou přistála všechna tíha světa. Napadlo mě, jestli jsem zrovna po telefonu svědkem toho, jak můj bratr konečně dospívá.
Jo,“ souhlasila jsem prostě a otočila hlavu k domu, protože klaply hlavní dveře. Mluvila jsem s bratrem déle, než jsem myslela… Anebo mě Danny neposlechl a pospíchal domů za mnou. „Asi budu muset končit,“ oznámila jsem mu váhavě polohlasem. Věděla jsem, že mě Daniel slyší a nerozumí mi ani slovo, ale byla to tak trochu bezděčná reakce.
Ne! Potřebuju…“ začal.
Hlavně to potřebuješ vyřešit,“ přerušila jsem ho. „Mě potřebuješ akorát na to, abys to mohl odkládat. Dobrou noc, brácho.“
Noc máš tak akorát ty – já jsem ještě v práci.“
Tím tuplem by ses se mnou neměl vykecávat,“ utnula jsem ho. „Zavolej mi,“ poručila jsem mu rázně, „hned, jak bude něco nového.“
Fajn,“ souhlasil odtažitě.
Fajn,“ zopakovala jsem. „Ahoj.“ Vypnula jsem hovor dřív, než stihl odpovědět, nebo pokračovat.
Slyšela jsem Dannyho v domě, ale zůstala jsem sedět venku, deku jsem si přitáhla blíž k tělu a objala si kolena, o které jsem se opřela bradou. Mlčky jsem zírala do tmy a snažila si to v hlavě uspořádat. Pravdou bylo, že Lukáš opravdu neměl moc možností a možná by pro něj bývalo daleko lepší, kdyby to nevěděl…
Dveře na verandu se otevřely a Danny se po chvíli posadil vedle mě na houpačku. Čekala jsem, že něco řekne, ale on mlčel. Nejistě jsem se po něm ohlédla – věděl snad o tom, kdo přivedl jeho školní lásku do maléru? Zlobil se?
Zvedl ruku a položil mi ji ze strany na tvář, v obličeji vepsaný soucit. „Musí to pro tebe být těžké,“ řekl potichu.
„Co?“ houkla jsem zmateně a upírala na něj oči – snažila jsem se uhádnout, co se mu honí v hlavě.
Povzdechl si. „Vím, že se o tom se mnou nechceš bavit, ale Doktor přece pracuje na tom séru. Máš víc naděje, než kterákoli jiná před tebou, že jednou…“
„O čem to mluvíš?“ přerušila jsem ho nechápavě. „A jak sakra víš o tom séru?!“ zvolala jsem vzápětí pobouřeně, jak ke mně doputoval zbytek jeho slov. „Jasně jsem Doktorovi řekla, aby ti to neříkal!“
Nadzvedl jedno obočí. „A myslela sis, že si nevšimnu, žes vynechala úplněk, když jsi byla tehdy v Česku?“ zeptal se lehce pobaveně. „Doktor mi to řekl, když jsem se ho zeptal, co s tebou je, ani jsem ho nemusel moc přemlouvat.“ Vypadalo to, že je na sebe pyšný.
„Je to zrádce,“ zavrčela jsem podrážděně. „Šla jsem do toho pod podmínkou, že o tom nebudeš vědět.“
Nevěřícně se zasmál. „A proč prosím tě? Vždyť je to kvůli tobě.“
„Není,“ zavrtěla jsem hlavou, „já na to nevěřím.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Nemůžu si dovolit ani kapičku naděje, jestli si chci zachovat zdravý rozum, rozumíš?
„Ne,“ zahučel, „ani trochu.“
„Protože pravděpodobnost neúspěchu je tisíckrát větší, jak pravděpodobnost že to vyjde. Protože když jsem odjížděla, byli jsme s Doktorem na začátku nového experimentu, když ten první nefungoval. Protože, i když nakonec namíchá správné sérum, nebude to stačit. Jeden nebo dva měsíce mě nezachrání, Danny, já jich potřebuju devět.“ Přísně vzato, stačilo by šest, když první tři měsíce nejsou pro plod proměny fatální; možná pět nebo čtyři, kdyby šlo jen o to, aby dítě bylo schopné přežít porod, ale i tak to bylo moc.
A pochopila jsem, o čem to původně mluvil – myslel si, že mě Amandino těhotenství zasáhlo, protože jsem chtěla mít taky tu možnost. Stejně jako Šárka, jako Meredith… Fajn, že to připomněl.
„V tom případě vůbec nechápu, proč jsi s tím vůbec začínala,“ odtušil zamyšleně – snažil se mé myšlenky uhodnout dřív, než je vyslovím nahlas.
Nelíbilo se, jak vážný vedeme rozhovor – za dnešní večer jsem měla dramatu víc než dost. Zasmála jsem se. „Nemůžu přece dopustit, abys trpěl, až si příště zase zlomíš ruku.“
Povzdechl si. „Mluv vážně, Tino, prosím.“
Sklopila jsem oči a začala ožďobrávat lem deky. „Jednoduše se za deset let nechci probudit s myšlenkou, že jsem to mohla zkusit. Protože co když se pletu? Nebylo by to poprvé.“
Natáhl ruku a objal mě kolem ramen. Stulila jsem se mu u boku a na chvíli zavřela oči.
Danny chvíli mlčel, ale potom se zavrtěl. „Co se děje, Tino? U tebe doma? Slyšel jsem tě, jak s někým mluvíš.“
Přitiskla jsem si obličej k jeho košili a vdechovala jeho vůni, nevěděla jsem, jak mu odpovědět a přitom nelhat. „Jenom mi volal brácha. Má nějaký trable,“ připustila jsem vyhýbavě.
Objal mě pevněji a sklonil se ke mně. „Můžu nějak pomoct?“ vydechl mi do ucha.
Zvedla jsem k němu hlavu. „Ne, bráchovi pomůže jedině, když konečně vyroste a začne se chovat zodpovědně,“ ušklíbla jsem se kysele.
Nakrčil nos. „No to mu přeju hodně štěstí,“ zabrblal.
 
Blížily se Vánoce, takže jsem prakticky povinně první sobotu v prosinci, tedy hned druhý den po nevydařeném večeru u Jerryho, vyrazila s Julianou na nákupy – nedala mi šanci se z toho vymluvit.
Moc se mi tam s ní nechtělo. Od té doby, co jsme se s Dannym vzali, jsem s ní moc nemluvila a potom, co jsem slyšela část jejího rozhovoru s ním, jsem si byla jistá, že mě čeká nepříjemná přednáška – Danny se mnou o našem ložnicovém problému nemluvil a nevypadalo to ani, že by to měl v nejbližší době v plánu. Mně to vyhovovalo, ale pochybovala jsem, že Juliana mě nechá na pokoji stejně jako on. Bude se v tom vrtat tak dlouho, dokud se rozpaky neprohrabu až někam do Indie.
Překvapila mě a mlčela celou dobu, jsem se loudala uličkami v knihkupectví, kde jsem se pokoušela přijít na to, co jenom dám Dannymu k Vánocům, a dokonce to vydržela i dobrých deset minut, když jsme prohlížely zboží v hračkářství. Ovšem jakmile jsme se v rohu obchodu s oblečením začaly rozhlížet, vrhla se do toho rovnýma nohama.
„Proč nechceš s mým bratrem spát?“ otočila se na mě s přísným výrazem ve tváři, bez jakéhokoli úvodu.
Ošila jsem se a předstírala, že mě zaujala opravdu otřesná halenka s květinovým vzorem. „Spím s ním,“ zamumlala jsem rozpačitě. „V ložnici. Neříkal ti to?“ Vrátila jsem halenku na věšák a začala se probírat šátky. Stejně bych se neodvážila svým novým švagrovým darovat nějaký konkrétnější kousek oblečení. U šátků můžou dvojčata předstírat, že se jim ztratily, odfoukl je vítr, nebo tak něco.
„Ty víš, jak to myslím,“ zamračila se na mě.
„Vím,“ houkla jsem dutě a studem se celá kroutila. Nechtěla jsem se o tom bavit a už vůbec ne s ní a tady.
Ona to ale nehodlala nechat být. „No tak co mi k tomu řekneš?!“ udeřila na mě podrážděně.
„Že je to naše věc?“ zeptala jsem se. „Proboha, co chceš, abych ti řekla, Jul?“ zasyčela jsem pobouřeně a ustoupila trochu stranou od prodavačky, která postávala kus od nás – připravená nám něco vnutit při první známce slabosti.
„Něco v tom smyslu, že dnes v noci mu to uděláš,“ navrhla s andělským úsměvem.
Žaludek se mi zkroutil a do obličeje se mi nahrnula krev. „Jsi nechutná,“ upozornila jsem ji, když jsem si byla jistá, že dokážu mluvit, aniž bych zvracela.
„Zvláštní, to mi řekl taky,“ pokrčila rameny ledabyle. Evidentně si z toho nic nedělala. „Vy jste zase ujetí – jste manželé už několik týdnů,“ nakrčila nos.
„Šest týdnů a dva dny, ve skutečnosti,“ informovala jsem ji.
„Jsem ráda, že to víš,“ odtušila chladně. Asi jsem ji začínala štvát – bylo dobré vědět, že ten pocit je vzájemný.
„Naše datum se dobře pamatuje.“ Bylo skoro až vtipné, že to tak vyšlo, i když pravděpodobně bychom svatbu udělali o víkendu místo čtvrtku, kdyby se to tak nenabízelo – 20. 10. 2010.
„Nech toho, Tino!“ okřikla mě. „Tohle Dannymu nemůžeš dělat!“
„Nestěžuje si,“ pokrčila jsem rameny, přestože jsem tak docela klidná nebyla. Už mi došlo, že Danny si tohle zrovna neužívá… ovšem proti tělu je docela těžké bojovat, to jsem věděla i já. Tohle byla jedna z mála nevýhod toho, že jsme usínali v objetí, protože někdy byla rána víc rozpačitá než tenhle rozhovor.
„Jasně, že ne,“ odsekla. „On si nestěžuje nikdy na nic. A už vůbec ne tobě – bojí se, že tvoji něžnou dušinku by to mohlo rozhodit.“ Znovu jsem zrudla. „Proč jsi mu neřekla, že jsi panna?“ zamračila se na mě.
Vykulila jsem na ni oči a rychle se rozhlédla kolem, jestli nás prodavačky náhodou neposlouchají. Zdálo se, že si hledí svého. „Protože na to nějak v hovoru „Co si dáš dnes k večeři“ nepřišla řeč,“ zasyčela jsem koutkem úst.
„Řekni mu to,“ poručila rozhodně a dala si ruce v bok, jako bych byla další z jejích dětí.
Rozčililo mě to. „Proč?! Co se na celé té věc změní, když mu to řeknu?“ Začne to snad být méně trapné? O tom jsem pochybovala.
„Moc,“ nesouhlasila ale ona. „A jestli mu to neřekneš ty, já to klidně udělám.“
Nabrala jsem vzduch – zapískal, jak mi procházel přes zatnuté zuby. „Posluž si,“ odsekla jsem a otočila se k ní zády. „Nepřijde ti trochu ujetý,“ začala po chvíli, „plést se do sexuálního života svýho bratra?“
Zakřenila se. „Když je ženatý s tebou, tak vůbec ne,“ ujistila mě.
„Jasně,“ zašklebila jsem se. „Víš, že je Amanda těhotná?“ nadhodila jsem, když jsme vešly do dalšího obchodu. Potřebovala jsem si o tom s někým promluvit a zas tolik možností jsem neměla.
„Neopovažuj se odvést řeč, ještě jsme neskončily!“ ukázala na mě prstem.
Zakoulela jsem očima. „Už není, co dodat ke mně, Danielovi a naší ložnici.“
„Líbí se mi, jak říkáš „naší ložnici“,“ zamrkala poťouchle. Strčila jsem do ní. „Fajn,“ vycouvala, „tak co je s Amandou? Myslela jsem, že ji nemáš ráda.“
„Nemám,“ přikývla jsem. „Ale to děcko je mého bratra,“ zahučela jsem dutě.
Zastavila se a zírala na mě s otevřenou pusou. „A tohle Danny ví, nebo na taky v hovoru o večeři nepřišla řeč?“
Udělala jsem obličej. „Myslíš jako: „Hej, Danny, můj šílený bratříček zbouchl tvoji bývalou životní lásku na naší svatbě!“ Jo, to by mu určitě zpříjemnilo den,“ odfrkla jsem si. „Zvlášť potom, co si Meredith pořídila dítě s Angusem.“
Zamračila se na mě. „Měl by to vědět.“
Povzdechla jsem si. „Možná, ale problém je, že ani Amanda, ani Lukáš nechtějí, abych mu to řekla. A mně z toho může vybuchnout hlava!“
Lukáš mi včera v noci volal ještě jednou, bylo už tak pozdě, že jsem měla chuť přeplavat oceán jenom, abych mu mohla nakopat, že mě vzbudil. Ale nakonec jsem byla ráda, že zavolal, svým způsobem.
Vypadalo to, že se jim s Amandou, bůhví jak, podařilo domluvit složitý kompromis, který spočíval v tom, že se alespoň pokusí spolu chvíli žít, než se to dítě narodí, aby zjistili, jaké mají možnosti. Jestli pak tomu miminku udělají normální rodinu, záleželo na tom, jak jim to spolu bude klapat, nebo ne. Přišlo mi to jako dobré řešení, i když nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby to vůbec nemuseli řešit. Proboha, bylo tak těžký použít ochranu?
 
Jako kdyby někdo dal na přetáčení mého života pokyn zrychlit a kolem mě se přehnal prosinec – Amanda se odstěhovala za bráchou do Prahy, aniž by to komukoliv z přátel řekla a protože mi nikdo nedal právo o tom mluvit, musela jsem poslouchat jejich spekulace, kam zmizela, každý týden. Prožila jsem už druhé Vánoce ve Státech, ale tyhle mi přišly tak nějak normálnější a lidštější – nečekala jsem hovor od přítele, ani od rodičů. Jen jsem strávila hezké svátky s manželem a jeho rodinou. Jo, jistě.
Všechno se zdálo v pořádku. Až na to, že jsem pokaždé schránku vybírala, jako kdybych v ní měla najít bombu, jenomže jsem čekala další dopis od Warrena – přece jenom dal jasně najevo, že moji svatbu s Dannym nebere a teď věděl, kde jsem…
Když neuznával Dannyho jako mého druha, proč si sem pro mě nepřišel? Daniel byl přesvědčený, že za tím stojí smečka, která pro tentokrát měla hlavní slovo - ostatně podle zákonů smečky mě Warren nemohl chtít, když jsem byla svázaná s jiným vlkem. Já měla za to, že nejde o zákony – to jen Warren sbíral síly k poslednímu děsivému útoku, ve kterém rozdupe poslední zbytky mého lidského života, a začínala jsem mít o Dannyho strach. Jak sám řekl – Warren smete každého, kdo mu bude stát v cestě, když se ke mně bude chtít dostat.
Ovšem netrpělivé vyčkávání dalšího Warrenova kroku mě netrápilo tolik, jako ten skutečný život, který jsem teď vedla. Věděla jsem, že mě čeká rozhodnutí, jestli se s Dannym pustím do vztahu - do opravdového manželství, nebo jestli naopak začnu ten rozhovor, který mu zlomí srdce a rozbije tuhle naši pohodu. Musela jsem si s konečnou platností přiznat, která z těch dvou možností mu ublíží víc.
Ale nakonec slov nebylo potřeba…
Bylo to týden před mými narozeninami. Bylo už pozdě a Danny odjel k nějakému zvířeti, které mělo problémy, ale už to bylo nějakou chvíli, takže jsem očekávala jeho návrat každým okamžikem a připravovala jsem ložnici na noc.
Odestlala jsem a rovnala další drobnosti v pokoji – Danny měl na svém stolku nepořádek, ale nechtěla jsem se mu hrabat ve věcech, takže jsem se to chystala prostě shrnout do šuplíku, aby si s tím později udělal, co uzná za vhodné.
Zarazila jsem se s rukou nataženou nad otevřeným šuplíkem, když jsem zmerčila povědomou krabičku – povědomou, protože v obchodě ji měli na regálu hned u pokladny.
Nejistě jsem ji vzala do ruky a upřeně se na ni dívala, zatímco jsem klečela v pyžamu na zemi v ložnici, kde jsem spala se svým manželem, se kterým jsem „nespala“. Takže bylo rozhodně podivné, že tu měl otevřenou krabičku kondomů.
Zamračila jsem se na ni.
Pravdu bylo, že Danny neměl žádný důvod být mi věrný. Zvlášť, když jsem ho v tomhle ohledu neuspokojovala. Ostatně byl to úplně normální muž v tomhle ohledu a pro většinu lidí je sex naprosto normální součástí života. Pro něj určitě taky.
Přitom za dva měsíce našeho manželství, jsem zaznamenala pouze jeden pokus rozjet tu velkou show a to o Vánocích, kdy se nespokojil s obvyklým objetím, ale začal mě líbat na krku a já, místo abych se otočila, jsem se vykroutila z jeho paží a utekla do kuchyně s hloupou výmluvou, že si chci uvařit čaj. Když jsem se vrátila, bylo naprosto jasné, že znovu to už zkoušet nebude – tehdy poprvé usínal zády ke mně. Za to já většinu noci probděla a přemýšlela nad tím, jaký jsem pokrytec – nechám se od něj líbat a objímat, ale nic víc? Co jsem asi tak čekala, že se stane?
Pustila jsem krabičku, jako bych se popálila, zabouchla jsem šuplík a odešla z pokoje.
Měla jsem chuť na sladké. Na spoustu sladkého.
Vrhla jsem se na spíž a vyskládala na kuchyňský pult všechno potřebné na palačinky. A přitom jsem se zuřivě snažila nemyslet. Nepředstavovat si…
Polohlasně jsem zasténala. Jsem pitomá, pomyslela jsem si, když jsem míchala v misce řídké těsto. Nemohla jsem si přece myslet, že do mě bude Danny do smrti romanticky zamilovaný a bude mi dělat ústupky.
Všimla jsem, že jsem to trochu přehnala a tekutina v misce viditelně pěnila.
Odložila jsem metličku a zapnula sporák, na který jsem položila pánvičku a začala rozehřívat olej.
Nejjednodušší by prostě bylo, pokračovala jsem ve svých úvahách, kdybych ho svedla a nedělala z toho takové drama. Vždyť přece… dělali to všichni, ne? Danny si kvůli tomu dokonce našel někoho dalšího…
Skládala jsem palačinky na sebe, zatímco jsem hněvivě zatínala zuby (překvapivě jsem byla naštvaná jenom na sebe) a potlačovala slzy. Komínek sladkých placek povážlivě rostl…
Klaply dveře a já sebou při tom zvuku trhla – Daniel se vrátil.
„Ahoj,“ pozdravil mě vesele, když vešel do kuchyně. „Jdu právě v čas na jídlo,“ zasmál se potěšeně a hodil svoji tašku na zem
„Čau,“ houkla jsem a s pohledem upřeným před sebe jsem začala palačinky plnit džemem a javorovým sirupem.
Danny mě zezadu objal kolem pasu a políbil mě ze strany na tvář. Dělal to tak vždycky, když přišel domů. Až na to, že jsme spolu nespali, bylo naše manželství opravdu idylické. Trhla jsem sebou a uhnula před ním.
Zarazil se. „Stalo se něco?“ podivil se.
Zavrtěla jsem hlavou, ale neodpověděla jsem, jen jsem lžičku kydala nahoru tvaroh smíchaný s cukrem. Co jsem mu asi tak měla říct? Podvádíš mě s jinou?
S povzdechem odstoupil a slyšela jsem, jak mi za zády rachotí v příborníku.
„Co je to?“ vyzvídal s mlsným pohledem upřeným na palačinky.
Palačinky,“ odtušila jsem dutě a přešla k ledničce, odkud jsem vytáhla misku s ovocem. Jo, potřebuju velkou spoustu cukru. „Nemám tušení, jak se to řekne anglicky,“ pokračovala jsem odtažitě a házela na tvaroh kousky jahod. „Nemyslím, že by ti to chutnalo,“ upozornila jsem ho ostře, když jsem viděla vidličku v jeho ruce.
Ztuhl s rukou nataženou k dezertu. „Proč?“ přimhouřil podezřívavě oči.
Pokrčila jsem rameny. „Je to sladké.“
Přitáhl si k sobě talíř, který jsem si právě nachystala. „Já mám rád sladké,“ ujistil mě.
Překvapeně jsem se na něj otočila. „Odkdy?“
„Odteď,“ zahuhlal s plnou pusou. „Je to výborný, ať už je to cokoli.“
Jeho chvála mě v nejmenším neuchvátila. „Ty s někým chodíš?“ vypálila jsem dřív, než jsem se nad tím stihla zamyslet.
Začal kašlat, jak mu zaskočilo. „Cože?“ vytřeštil na mě oči, když zase popadl dech. „Jak tě to napadlo?“ zeptal se, když jsem nic neříkala.
Pokrčila jsem mlčky rameny a dál si chystala nový talíř palačinek, když mi ten původní tak elegantně znárodnil.
„Samozřejmě, že ne!“ bránil se podrážděně. Pak se zhluboka nadechl. „Navíc,“ pokračoval o poznání mírnějším tónem, „když jsem to naposledy kontroloval, byl jsem šťastně ženatý.“ Naklonil se ke mně a lehce mě políbil na hranu čelisti.
Cítila jsem, jak se červenám a připadala si hloupě, že jsem s tím vůbec začínala.
Odtáhla jsem se, abych na něj viděla. Stojící v obyčejných plátěných kalhotech a košili vedle linky s talířem napůl snědených palačinek v ruce, mi najednou přišel nepochopitelně přitažlivý. Kdo by se otravoval se studem a správným chováním, když má takového muže na dosah ruky? Jenom blázen.
„Jsi šťastný?“ zeptala jsem se potichu.
„Jasně,“ přikývl s úsměvem, „dostal jsem přece všechno, po čem jsem v životě toužil – krásnou ženu; práci, která mě baví; děsivé tajemství vycházející ze staré indiánské kletby…,“ pokrčil s úšklebkem rameny.
Zvedla jsem vysoko obočí. „Po tomhle si toužil?“ divila jsem pobaveně. „Opravdu?“
Nacpal si do pusy obrovské sousto a trocha tvarohu mu zůstala na rtu. Bezděčně jsem se k němu naklonila. „Na tom zbytku pracuju,“ ujistil mě huhlavě.
Nepočkala jsem ani, až polkne. Byla to naprosto spontánní reakce. Vytáhla jsem se na špičky a políbila ho.
Nikdy jsem ho nelíbala jako první, vždycky si začínal on, ale dnes jsem měla dost vší té potlačované touhy. Chtěla jsem to udělat. Prahla jsem po něm. Chtěla jsem ho jen a jen pro sebe.
Byl překvapený - jasně jsem cítila, jak vypustil vzduch a otevřel pusu, ale nenechala jsem se odradit, využila jsem toho, že jsem mohla snadněji polibek prohloubit a ruce jsem mu obmotala kolem krku.
Zareagoval rychleji, než bych při takovém nečekaném útoku, očekávala.
Odložil talíř, který chvíli na to s řinkotem spadl na podlahu, a zamotal mi prsty do vlasů, jak se snažil udržet si mě u sebe. To bylo zbytečné, zrovna teď jsem nechtěla nikam odcházet.
Jednu ruku mi nechal vzadu za krkem, ale tou druhou mi nejdřív něžně přejel po klíční kosti, aniž by se byť jen na okamžik odtáhl od mých rtů, a obmotal mi ji kolem pasu. Přitáhl si mě blíž, takže jsem se k němu najednou tiskla celým trupem. Na prchavou vteřinu jsem zalitovala, že na sobě nemám něco lepšího než pyžamo, co jsem nosila celý týden.
Narazila jsem zadkem do hrany pultu, který stál naproti kuchyňské linky. Odtáhl se, když mě oběma rukama chytl v pase a vysadil mě nahoru.
Díval se na mě s pohledem zastřeným vzrušením. „Dneska neutíkáš?“ zeptal podivně hlubokým hlasem s rukama položenýma na mých stehnech.
Natáhla jsem se pro další polibek. „Dneska ne,“ souhlasila jsem zadýchaně. Přejela jsem mu rukama po rozložitých ramenech. „Chci tě,“ dodala jsem s prsty na prvním knoflíčku jeho košile, zatímco jsem dál zkoumala jeho rty.
„Hm,“ zabručel neurčitě a začal mě líbat na bradě a potom pokračoval po hraně čelisti až k ušnímu lalůčku. Ruce přesunul nahoru, lehce zavadil o lem pyžamových kalhot a objal mě znovu kolem pasu, jenomže tentokrát mě obě jeho dlaně hřály na holé kůži pod tričkem. Zaklonila jsem na okamžik hlavu a pokoušela se marně zklidnit dech.
Sevřela jsem v prstech jeho košili a zabrala, abych ji vytáhla z kalhot. Tím prudkým pohybem, jsem ale narušila jeho stabilitu a on se ke mně přitiskl.
Opřel se oběma rukama o desku a smál se mi do ucha. „Opatrně.“
Ignorovala jsem pocit horka, který mi stoupal do tváře – teď nebyla správná chvíle na rozpaky, a zajela mu oběma rukama pod teď už rozepnutou košili. „Promiň,“ vzdychla jsem a přitiskla mu rty na vrchol hrudní kosti.
Moje tělo zatím jakoby si žilo vlastním životem – srdce mi bilo jako splašené, dýchala jsem přerývaně, o stěny žaludku mi tloukl roj motýlů a mezi nohama, kterýma jsem ho objímala kolem pasu, se mi rozlévalo příjemné teplo.
Chytil mě za bradu, aby mě donutil zvednout k němu obličej a znovu mě políbil na rty.
Najednou se domem rozezněl zvonek a my oba ztuhli. Bylo pozdě na návštěvy a zatraceně nevhodná chvíle…
Zvonek se ozval znovu.
„Ne!“ zasténal Daniel s hlavou skloněnou k mému rameni. V tom jednom slovu bylo daleko víc než to, co zrovna běželo hlavou mně. Beznaděj, možná.
Napjatě jsem čekala, co se bude dít rukama stále objímajíc jeho hrudník. Můj mozek jako by se pomalu dával do práce a začal registrovat, co se tu děje. V jaké situaci jsem se to ocitla – na kuchyňské lince v Danielově objetí. Jak jsem to mohla dovolit? Aha, vlastně – začala jsem si.
Otravný zvuk zvonku ale roztříštil celý ten okamžik. Ten někdo, kdo stál venku, ať už to byl kdokoli, přitiskl prst na tlačítko a nepouštěl.
Danny se opatrně vyvlékl z mého objetí. „Ať je to kdokoli, pošlu ho pryč,“ ujistil mě a vydal se ke dveřím.
Zůstala jsem sedět na lince a vzrušení mě opouštělo, jak po studené sprše. Apaticky jsem se dívala na rozbitý talíř, který ležel na zemi, po dvířkách skříňky stékal dolů sirup smíchaný s tvarohem.
Daniel otevřel dveře a zvonek přestal vřískat. „Rose! Co tady děláš?!“ slyšela jsem jeho zmatený a rozhodně vzteklý hlas.
Slyšela jsem ironické zachichotání. „Překazila jsem snad něco s manželských radovánek?“ odfrkla si jeho sestra. Zněla podivně… její hlas byl tak nějak nejistý, roztřepený po okrajích. Na vteřinu jsem její otázku nechápala, ale pak jsem si vzpomněla, že jsem Dannymu rozepnula košili a on tak šel otevřít.
„Pila jsi,“ povzdechl si unaveně. Nebyla to otázka, ale oznámení.
„No a?“ opáčila ledabyle. „Být na tvém místě, uchlastám se k smrti.“ Najednou jsem objevila v kuchyni a já okamžitě seskočila dolů – opatrně, abych se vyhnula střepům – rudá v tváři jako ředkvička. Rose mě sjela znechuceným pohledem a otočila se na Dannyho, který se opíral o rám dveří s pohledem upřeným nahoru na strop. Vypadal vážně naštvaně a otráveně; čelist měl napnutou, jak zatínal zuby a špulil rty. „Mluvila jsem s Mary,“ oznámila mu, jakoby to všechno vysvětlovalo.
Vzdychl a sklonil k ní oči. „O čem?“ zeptal se mrtvě.
„O naší roztomilé švagrové.“ Řekla to stejným tónem, jako by řekla: „hnusná děvka“. A taky že ano. „Jsem si jistá,“ pokračovala hned, „že tahle blonďatá coura,“ – hodila hlavou směrem, kde jsem ztuhle stála, aniž by se na mě podívala -, „je ochotná zajít až na konec manželských povinností, aby dostala svoje papíry.“ Odfrkla si. „Jsi si jistý, že když křičí, jenom to nehraje?“ zeptala se drze.
„Rosito!“ okřikl ji Danny pobouřeně. Zatímco já jsem tam stála a třeštila na ně oči, neschopná jakékoli reakce.
„Nikdy bych nevěřila, že jsi takový hlupák,“ sykla znechuceně a mírně zavrávorala. Napadlo mě, kolik toho musí člověk vypít, aby se pustil do takové scény uprostřed noci.
„Mlč!“ vyštěkl výhružně a udělal k ní krok. Pohnula jsem se zároveň s ním, ale rychleji – už nemluvil za sebe.
„Danny!“ Popadla jsem ho za nadloktí, nehty jsem mu zaryla do kůže. Tentokrát jsem se nesnažila držet svou vlčí energii u sebe. Naopak, cpala jsem mu ji prakticky do krku, abych ho donutila couvnout. Teď jsem neměla prostor na zacházení v rukavičkách. „Ustup,“ varovala jsem ho tichým, ale rozhodným hlasem.
Poslechl s obličejem zkrouceným prakticky v bolestné grimase. „Ať jde pryč,“ zalapal po dechu.
Ohlédla jsem. Rose stála pořád tam kde před chvíli, oči měla kalné a zarudlé. Ani další z výbuchů bratra, které Mary od malička děsily, jak mi přiznala na svatbě, ji nepřiměl vystřízlivět.
Zavřela jsem oči. Vlčí přetlačovaná byla pokaždé vyčerpávající legrace. „Nemůže v tomhle stavu nikam jet,“ zavrtěla jsem hlavou. Dost na tom, že se sem musela nějak dostat a pochybovala jsem, že by ji svezl zodpovědný kamarád. „Postel v tom malém pokoji je volná,“ otočila jsem se na ni. „Běž.“
Zvedla obočí, jakoby ji překvapovalo, že na ni vůbec mluvím. „Ani mě nehne.“
Obrátila jsem se k ní úplně, Daniela jsem nechala za zády. Mně samotné dělalo problémy udržet vztek na uzdě a už tu nebyl nikdo, kdo by mě uklidnil. Danny měl dost práce sám se sebou.
„Já se neptala,“ upozornila jsem ji ostře. „Nebudu se s tebou dohadovat.“ Moje vlčice na rozdíl ode mě rozhodně byla vůdčí typ. Rose byla přitom jen o pár let mladší, ne o dost, aby mě poslouchala.
„Jo? A co uděláš?“ uculila se na mě pohrdlivě.
Zvedla jsem k ní oči a věděla jsem, že už nemají přirozenou barvu. „Nezkoušej to,“ varovala jsem ji.
Zalapala po dechu a rozběhla se, div se nepřizabila o svoje nohy. Naštěstí zamířila dobrým směrem a chvíli na to už cvakl zámek v pokoji, kde jsem kdysi spávala.
Chvíli jsem stála na místě a pokoušela se popadnout dech.
Danny se dotkl mého ramene. „Tino.“
Ustoupila jsem od něj, a aniž bych se otočila, pokračovala jsem dál, neschopná uvěřit událostem posledních dvaceti minut. Posadila jsem se na sedačku a ztuhle zírala před sebe.
Tahle blonďatá coura je ochotná zajít až na konec manželských povinností, aby dostala svoje papíry, znělo mi v hlavě stále dokola.
Přitáhla jsem si kolena k tělu. Jak jsem to mohla Dannymu udělat? Jsem odporný člověk. Nepotřebuju uvnitř sebe zvíře, abych byla zrůda.
Daniel na mě mluvil, ale já jsem nereagovala, lapená ve svém vlastním světě. Ve svém osobním pekle svého svědomí.
Nevěděla jsem, jestli uběhla hodina, nebo pár minut, když přede mnou Danny podřepl a chytil mě za kotník. „Tino… Tino,“ volal mě tiše.
Střelila jsem k němu pohledem. „Hm?“
„Pojď si lehnout,“ pobídl mě naléhavě.
Zavrtěla jsem hlavou. Potřebovala jsem zůstat tady. „Přijdu za chvíli,“ ujistila jsem ho.
Chvíli se mi díval do očí, ale potom přikývl. „Dobře,“ souhlasil a nechal mě tam.
Znovu jsem upřela zrak na stolek, který stál přede mnou. Za další neurčitý časový úsek jsem se stulila na bok, hlavu si opřela o jednu z opěrek na okraji sedačky…
Zvonil telefon.
Zmateně jsem zamrkala a nadzvedla se. Do obývacího pokoje velkým francouzským oknem pražilo zimní slunce a já byla zabalená do deky, přestože jsem si nepamatovala, že bych se přikrývala.
Telefon se znovu ozval. Zasténala jsem a vrávoravě se vydala ho zvednout.
„Haló?“ houkla jsem s pohledem upřeným na nepořádek vedle ledničky – na zemi byl rozbitý talíř, skříňka i zem byla špinavá a na lince ležela spousta věcí, včetně pánve na sporáku.
„Dobrý den, Martino.“ Vytřeštila jsem oči a napřímila se, když jsem uslyšela hlas Danielovy matky.
„Dobré ráno, Carmen,“ odpověděla jsem opatrně.
„Odpusťte, že volám tak brzy.“ Zmátla mě její zdvořilost, většinou se s věcmi moc nepárala, alespoň co já ji znala. „Není u vás Rosita?“
Přivřela jsem oči a snažila se soustředit. Vzpomínala jsem na události včerejší noci a poslouchala jsem. V domě bilo ještě jedno srdce. Ale ne z ložnice. Daniel byl pryč.
„Martino, je tam?“ ozvala se netrpělivě Carmen v telefonu.
„Omlouvám se.“ Odkašlala jsem si. „Ano, Rose je tady. Večer přišla na návštěvu a… Promiňte, měli jsme vám dát vědět, že tu zůstane přes noc,“ zamumlala jsem omluvně. Nechtěla jsem jí vysvětlovat, jak se sem doopravdy dostala. Měla štěstí, že ji nechytila policie, když opilá seděla za volantem, ovšem to štěstí by jí bylo k ničemu, kdyby se to dozvěděla její matka.
Carmen se zasmála. „Je to od vás hezké, Tino, ale já znám svoje děti. Pošlete ji domů, až se z toho vyspí.“
„Dobře,“ hlesla jsem překvapeně. To bylo poprvé, co mi řekla „Tino“. Carmen tuhle přezdívku, kterou si všichni vžili, nikdy nepoužívala.
„Nashledanou.“
„Nashle,“ odvětila jsem omráčeně. Chvíli jsem ještě stála bez hnutí na místě, než jsem zavěsila sluchátko do držáku na stěně.
Začala jsem uklízet v kuchyni, abych se nějak zaměstnala.
Myslela jsem si, že už si nemůžu připadat hůř, ale pletla jsem se. Carmen mi řekla „Tino“. To bylo, jako kdyby mě oficiálně přijala do rodiny.
Setřela jsem utěrkou špinavá dvířka skříňky a uvědomila si, že mi po tvářích stékají slzy.
Sedla jsem si na zem vedle rozbitého talíře a schovala hlavu do dlaní.
Ani nevím jak, vedle mě najednou klečel Daniel. Cítila jsem z něho les – byl venku. Jako vlk.
„Tino,“ oslovil mě měkce a chytil mě za ruku.
Zvedla jsem k němu hlavu a znovu se mi vybavilo, co jsem včera udělala. „Omlouvám se,“ dostala jsem ze sebe roztřeseně a stáhla svoji ruku z jeho dosahu. „To co se stalo včera…“ Zhluboka jsem se nadechla. „Nebude se to opakovat, slibuju,“ ujistila jsem ho.
NEJNOVĚJŠÍ KAPITOLY:
1. - 5. kapitola VSK
(15. 4. 2015)
Musíte hledat, ale jsou t

9. kapitola SDG 
(7. 2. 2015)
Oblíbené stránky
Něco jako dvojče blog. Múžete si vybrat, nové kapitoly budou stejné tady i tam.
Fanfiction a jiné...

 
On autor byl vůl a překladatel není, rozumíte, proto to tak je.

- Jan Werich -
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one