Zdravím Vás,
ať už jste sem zavítali z webovky veilofmystery, která začala blbnout, nebo jste noví čtenáři. Na tomhle blogu najdete několik povídek, ať už s tématikou z těch starších Twilight fanfiction nebo novějších fantasy originálních nebo polooriginálních příběhů. Ať už je to jakkoli - vítejte a dobře se bavte!

Vaše Hollis
Opatrně jsem zatřepotala víčky a otevřela oči.
Uviděla jsem znovu listí lesíku na kopci nad městem. Ale už nebylo ani žluté, ani zelené, bylo černé, jako všechno okolo. Byla tma, takže to byla ta správná barva.
Zkusila jsem se pohnout a šlo to. Pohnula jsem všemi dvaceti prsty, co jsem měla. Žádné drápy, jen prsty. Opatrně jsem se posadila.
První můj radostný postřeh – nejsem pes ani nic jiného chlupatého, jsem to já. Sáhla jsem si na tvář a měla svůj obvyklý tvar. Oddechla jsem si.
Druhý postřeh, už nebyl tak radostný. Byla jsem kompletně nahá. A sotva mi to došlo, otřásla mnou zima. Obmotala jsem kolem sebe paže, to bylo taky fajn, že je mám, když jsem strávila hodiny jako pes.
Zamračila jsem se. Přece jsem vážně nemohla věřit tomu, že to byla pravda.
Lepší vysvětlení…
Usnula jsem a celé se mi to jen zdálo. Ne, to nevysvětluje to, proč sedím nahá uprostřed lesa. A i když mi je chladno, rozhodně mi není taková zima, jak by měla. Výpadek paměti? To spíš. Dobrá, ale otázkou zůstává, co jsem dělala v tu dobu, kdy jsem si myslela, že jsem pes. A proč vůbec?
Pátrala v paměti pozpátku k tomu, co jsem si pamatovala jako poslední normální věc…
Šla jsem na poštu, vyzvednout balíček. Na svačinu jsem namazala krajíc chleba. Volala jsem Tomášovi… Ten přívěšek!
Šáhla jsem si na krk, pořád tam byl. Ze všech mých věcí přežil jen on!
Ten hajzl! Poslal mi nějaký svinstvo! Zdrogoval mě! Ale proč proboha?
Po páteři mi přeběhl mráz.
Napadlo mě, jak se u všech všudy dostanu domů, když nemám nic na sebe. Ale v tu chvíli by mi snad bylo i jedno, kdybych ulicemi měla proběhnout tak, jak jsem byla.
Vyškrábala jsem se na nohy a vyrazila směrem, kterým jsem tušila město. Zvláštní. Nikdy jsem neměla valný orientační smysl, vlastně velice žádný a najednou jsem přesně věděla, kam jít. Potřásla jsem hlavou. Tohle místo jsem znala roky. Samozřejmě, že vím, kam mám jít.
Vrátila jsem na místo, kde jsem dopoledne seděla.
Páni, kolik teď může být asi hodin? Pomyslela jsem si a koukla jsem nahoru na měsíc v úplňku. Což ve mně okamžitě evokovalo myšlenku na vlkodlaky. Ach, díky Hollywoode!
Sebrala jsem za země telefon, co tam pořád ještě ležel – překvapivě, a dlouhý svetr, na který jsem si sedla, protože na něj odpoledne bylo vedro. Skvěle, tak úplně nahá domů nepůjdu. Byla jsem možná bláznivá, ale nehodlala pobíhat po lese a hledat oblečení, o kterém nemám nejmenší tušení, kam se podělo.
Zabalila jsem se do svetru, zapnula všechny knoflíky a automaticky jsem si vytáhla vlasy nahoru.
Krabičku s tím svinstvem jsem tam nechala. Netušila, proč mi to Tomáš udělal, jestli to považoval za vtipné, či co, ale až si budu jistá, že ho nezabiju, tak si to s ním vyřídím. Tohle podělal, chlapec!
Vydala jsem se bosa dolů do města a jen doufala, že nikoho nepotkám, zvlášt ne někoho, koho bych znala. Ale muselo být už hodně pozdě. Nikde ani noha.
Domů jsem šla zadem. Byla jsem bez oblečení, bez bot a neměla tušení, co jsem doteď dělala. To se bude vážně skvěle vysvětlovat!
Safina, náš zlatý retrívr, se ve svém kotci rozštěkala jako šílená, sotva jsem prošla kolem.
„Pššt!“ sykla jsem a položila prst na pusu. „To jsem já. Tiše,“ přemlouvala jsem ji, ale štěkala dál a cenila na mě zuby. Nikdy na mě zuby necenila! Ale pokud toho rychle nenechá, tak vzbudí celé širé okolí!
Nepřemýšlela jsem o tom, prostě jsem to udělala, automaticky. Nahrbila jsem se, vycenila na ni zuby a zavrčela taky.
Fenka ztichla a vykulila na mě vystrašeně oči. Pak stáhla ocas mezi nohy a utekla se schovat do boudy.
Zavládlo ticho, nezdálo se, že by někdo vstával.
Narovnala jsem se a pokračovala k domu, jakoby se nic zvláštního nestalo.
Opatrně jsem našlapovala na schodech, vyhýbala jsem se všem známým místům, která vrzala. Tiše jsem vklouzla k sobě do pokoje a rozsvítila. Ano! Potřebuju světlo.
Ne zrovna jemně jsem mobil odhodila na stůl vedle laptopu. Letmo jsem se zahlédla v zrcadle na dveřích skříně a zatočila se mi hlava.
Byla jsem jak to prase - celá od bláta a na tváři jsem měla přilepený list. Blonďaté vlasy jsem měla scuchané a špinavé. A kůži tak sinalou, že jsem vypadala, jako chodící mrtvola.
Oči mi padly na přívěšek, který jsem měla pořád na krku.
Začala jsem škubat za uzel na šňurce a po urputném boji jsem tu zpropadenou věc konečně strhla. Na okamžik jsem to podržela v dlani. Vzpomněla jsem si, že to všechno začalo, sotva jsem to pověsila na krk. Vzhledem k tomu, že jsem se chystala na dnešní den zapomenout, bylo řešení velmi jednoduché. Už nikdy víc.
A tak vzácná cetka letěla přes celý pokoj ke skříňce, kde byly poházené moje šmínky a bižuterie. Přeletěla ji a spadla za ni. Žádná škoda, já ji postrádat nebudu.
A teď vana, rozhodla jsem, když jsem se začala třást zimou. Možná přestaly účinkovat drogy, nebo opadl šok. Jisté bylo, že potřebuju hodně horké vody. A možná psychiatra.
Pomalu se ke mně vracely vzpomínky na bolest a na to, jak jsem se dusila.
Třásla jsem se a brečela celou dobu, co jsem seděla ve vaně. A třásla jsem se, i když jsem zabalená do několika vrstev oblečení ležela pod peřinou a bála se usnout, aby se mi znovu nezdálo, že jsem pes…
 
Probudil mě řinkot následovaný polohlasnými nadávkami. Zamrkala jsem a několik vteřin konsternovaně hleděla na strop. Byla jsem příliš unavená, abych spala déle jak tři hodiny, nicméně zvuky, o mnoho hlasitější než by měly být, mi nedovolovaly pokračovat ve spánku.
Posadila jsem a zmateně si prohlížela všechny vrstvy oblečení, které jsem na sobě měla navlečené. Vzpomínala jsem na včerejší den a zároveň i noc. Bylo by snadné namlouvat si, že se mi to zdálo. Vždyť to přece ani nemohla být skutečnost!
Zamračila jsem se na sebe do zrcadla na skříni a převlékla se do něčeho rozumnějšího.
Pozorovala jsem svůj obraz, zatímco jsem si kartáčovala vlasy.
Vypadala jsem stejně jako včera, moje oči byly klidné a panenky měly normální velikost. Zvenku jsem nevypadala jako blázen a dokud si uvědomuju, že moje představy nejsou skutečné, není to tak špatné. Zvládnu to. Není nutné se zesměšňovat tím, že bych o tom někomu vykládala.
V domě to nezvykle dobře vonělo. Začaly se mi sbíhat sliny a hladový žaludek se hlasitě přihlásil o pozornost. Položila jsem ruku na břicho a nakoukla do kuchyně.
„Ty už jsi vzhůru?“ zavrčela máma kousavě od linky s nožem v ruce.
Rozhodla jsem se její uštěpačnou poznámku přejít – dnes jsem toužila jen po obyčejných a pevných věcech, co můj život nabízel. Ke kterým patřil nedělní oběd a odpolední káva. „Co to tu voní? Mám hlad jako vlk!“ To přirovnání možná nebylo úplně nejšťastnější, ale…
Matka se na mě zmateně otočila. „Voní? Solím maso, Martino.“
Zvedla jsem obočí a podívala se na linku. Na prkýnku ležela hromádka kostiček ze světlého masa. Překvapeně jsem zamrkala, když mě napadlo to sebrat a tak, jak to bylo, si to nacpat všechno do pusy…
Zatočila se mi hlava a zahoupal žaludek. Všechno kolem mě se zaostřilo a dostalo podivný nažloutlý odstín.
Přitiskla jsem si ruku na pusu a přes nos, abych zabránila zuřivému nutkání sápat se po mase a utekla z kuchyně.
Vběhla jsem do koupelny a zamknula za sebou.
Oběma rukama jsem se opřela o umyvadlo a zprudka jsem oddechovala. Část mě se chtěla vrátit a realizovat své myšlenky – utišit hlad, který mi rozžíral vnitřnosti. Té druhé se chtělo zvracet. Mně se chtělo zvracet.
 Zvedla jsem jednu ruku ke kohoutku, abych si opláchla obličej a vzpamatovala se. Ale v zrcadle nad ním jsem zahlédla svůj obličej a zdusila zděšený výkřik. Moje zorničky byly žluté a bělma jsem měla zalité krví. Jakoby to nebyly moje oči, ale oči nějaké šelmy.
Křečovitě jsem semknula víčka k sobě a chytila se za hlavu. Není to skutečné! Já nemám žluté oči.
Zhluboka jsem se nadechla a znovu se na sebe podívala – oči měly zase svůj obvyklý tvar i zelenou barvu. A chuť na syrové maso bylo docela pryč.
Chvíli jsem na sebe nasupeně zírala. Co se to se mnou děje?
Udělala jsem si z dlaní pohárek a strčila ho pod stále tekoucí vodu, kterou jsem si následně stříkla do obličeje.
Když jsem se vrátil do kuchyně, kuřecí maso už syčelo na pánvičce.
Ovšem ta příhoda byla první z řady podivností, které se ten den staly. Například, když mi při utírání nádobí vyklouzl talíř – zázračně jsem ho zachytila, než dopadl na zem. Nebo jsem si vytáhla knížku, co jsem měla rozečtenou, a po hodině čtení se mě otec udiveně zeptal, kde mám brýle a já je marně hledala na nose, protože jsem všechna písmenka viděla nezvykle jasně a ostře - dokonce líp než se zmíněnými brýlemi. Ještě včera jsem bez nich sotva přečetla nadpis kapitoly. A když jsem všemu chtěla k večeru utéct a provětrat si hlavu na čerstvém vzduchu při procházce se psem, Safina přede mnou zděšeně utekla do boudy a odmítala vylézt ven i pod příslibem různých pamlsků. To mě už dokonale vykolejilo. Zvířata mají vždycky důvod, proč se něčeho bojí, nebo se tomu vyhýbají, nezačnou to dělat zničehonic - jen proto, že se zrovna tak vyspala. Netušila jsem, co to znamená.
A v noci jsem prožila docela živý, děsivý sen, kdy jsem běžela lesem a pronásledovala jelena. Od začátku jsem ale měla pocit, že to nejsem tak docela já. Navíc ten les by zvláštní – poznávala jsem druhy stromů, o kterých jsem se učila, ale nikdy je ve skutečnosti neviděla, protože tu nebyly původní. Sen skončil, když jsem se jelena dostihla a vrhla se na něj; srazila ho k zemi a začala trhat jeho hrdlo a chlemtat krev – v té chvíli jsem se s křikem probudila.
Tou chvílí počínaje mě ale začala trápit neuhasitelná žízeň.
 
Naštěstí jsem další den odjížděla na kolej. Byla jsem přesvědčená, že změna prostředí mi pomůže a pro všechny podivnosti najdu logické vysvětlení.
A opravdu - většina týdne proběhla docela v mezích normálnosti, kromě dvou maličkostí, které jsem se v rámci zachování svého duševního klidu rozhodla ignorovat, a to, že moje brýle zůstaly po celou dobu na dně tašky v pouzdře, aniž bych je potřebovala a taky toho, že mě zvuk naprosto normální intenzity dokázal vydráždit do nepříčetnosti, protože mi z něj duněla celá hlava. To první mi vlastně ani nevadilo - vidět líp je skvělá věc za každých okolností a to druhé spravily prášky na bolest hlavy a výmluvy na ženské potíže.
Dvakrát jsem nepřijala příchozí hovor od Tomáše a on se mě víc nepokusil zkontaktovat. Kdybych nebyla naštvaná tak, že i moje tělo z toho stresu začalo takhle vyvádět, zuřila bych ještě víc. Nestalo se, že bychom spolu nemluvili déle jak dva dny, pokud jsme k tomu neměli vážné důvody – jako třeba jeho pobyt v Brazílii. Čekala bych, že se alespoň bude obtěžovat mi vysvětlit, co to mělo v sobotu znamenat, nebo se přinejmenším omluví.
Šárka, moje školní sluníčko, sice pátrala po zdroji mého podráždění, leč marně. Měla jsem ji ráda, ale velmi krátkém přemítáním jsem dospěla k jasnému rozhodnutí, že si své sny a halucinace (zatím jsem si nebyla jistá, které z těch dvou to je) nechám pro sebe přinejmenším do doby, než mě všechny tyhle bláznivé stavy přejdou.
Ale ve čtvrtek večer jsme po přednášce z mikrobiologie zapadly do naší oblíbené kavárny, kam se k nám o hodinu později přidal i její přítel Petr, který studoval posledním rokem historii.
„Omlouvám se,“ vyhrkl dřív, než pozdravil - měl tu být už před víc jak půlhodinou – a sklonil se nad Šárkou, aby jí věnoval dlouhý, omluvný polibek. Skripta, co držel v ruce, hodil přede mě na stůl, takže jsem tak tak strhla ruce na klín, aby mě nepraštily přes prsty. Jo, láska je šíleně nebezpečná věc pro lidi v okolí. „Chmelař byl k nezastavení. Trvalo dlouho, než se vrátil z Peru zpátky na Moravu,“ vysvětlil, když se od ní odtrhl.
Doktor Chmelař byl odborník na všechny možné druhy indiánů, ale byla jsem si jistá, že je schopný připálit i polívku. Pro praktický život byl prostě nepoužitelný.
„Co myslíš, Marti, jak ho ztrestáme?“ zeptala se mě Šárka laškovně, ale já ji nevnímala. Zaujal mě totiž obrázek na první stránce kupky papírů, co se válely přede mnou na stole - těch, co přinesl Petr.
„Co je to?“ poklepala jsem na obrázek prstem a podívala se na Petra. Na nekvalitní fotografii se vyjímala zlatá mince s dírkou uprostřed, v kruzích rozbíhajících se od středu byly v řadách vyryty nějaké symboly. Jednu půlku téhle mince jsem měla doma… Byla to ta věc, co mi poslal Tomáš. Ta, kterou to všechno začalo.
Sedl si vedle mě a podíval se, na co ukazuju. „Nějakej kousek ze zlata Inků,“ pokrčil rameny. „Chci o tom dělat diplomku.  Určitěs už slyšela, že zlato, co Španělé ukradli indiánům, je prokleté,“zahýbal poťouchle obočím.
Na sucho jsem polkla. „Prokleté?“ zopakovala jsem přidušeně. To mě teď pronásledovala nějaké kletba?
„Jasně, každej druhej indián je šaman,“ zasmál se, evidentně přesvědčený, že můj zájem je čistě náhodný. Nebo že se mu chystám vysmát jako obvykle. „Hele, měl jsem za to, že moje pohádky tě zrovna neberou. Ty si přece zarytý racionalista.“
Nejistě jsem se pousmála a pokrčila rameny. Jsem racionalista - do chvíle, než si pověsím nějakou prokletou věc na krk a začnu mít halucinace. „Kolik bych tak dostala, kdybych měla půlku tohohle?“ nadhodila jsem rádoby nezaujatě. Ale zajímalo mě, nakolik si mě Tomáš cenil.
Zvedl obočí. „Kdyby sis našla dobrýho překupníka nebo sběratele, tak dost,“ připustil váhavě. „Ale proč zrovna půlku?“
Zavrtěla jsem hlavou - neměla jsem nejmenší tušení, proč není ta mince celá. „Jen tak. Takže je to cenná věc?“
Zamyšleně protáhl obličej. „To nemáš ani ponětí. Ale když už jsi to vytáhla – já bych dal nevím co, kdybych se na něco takového mohl podívat na vlastní oči. Podle toho, co jsem zatím zjistil, je ta kletba, která se váže k tomuhle konkrétnímu typu mince, vážně zajímavá.“
Zavětřila jsem příležitost zjistit něco, klidně i pohádky, o tom kusu kovu, co mě snížil téměř na úroveň cvoka, aniž bych se musela uchýlit k tomu, že bych přiznala své halucinace. Ostatně zájem jsem předstírat nemusela. „A o jakou kletbu tedy přesně šlo?“
Zavrtěl se na židli a podle hořečnatého výrazu v jeho tváři bylo jasné, že mu zrovna dělám obrovskou radost. Petr si nic neužíval víc, než vyprávění svých šílených historických příběhů.
„No, ono ani tak nešlo o kletbu, byl to spíš jistý druh ochrany před objeviteli nové země,“ vysvětloval. „Hm, války mezi indiány a osadníky byly docela krvavé.“
„Jasně, Vinnetoa známe všichni,“ ušklíbla jsem se. „Jak to mělo ty indiány chránit?“
„Ou, nech mě hádat!“ zvolala Šárka, která se dobře bavila. „Zabije to každého, kdo se dotkne.“ Sice do Petra byla už roky zamilovaná, ale k těmhle pohádkám byla stejně skeptická jako já.
Tentokrát to ale bylo jiné. „Prosím tě,“ odbyla jsem ji zamračeně. „Mě to zajímá, pokračuj,“ pobídla jsem Petra dychtivě.
Zvedl obočí. „Nejsi nemocná, Martinko?“ dobíral si mě.
Nakrčila jsem nos. „Neříkej mi Martinko,“ zavrčela jsem nenávistně. Bylo málo lidí, co mi tak mohlo říkat, přestože jsem to oslovení nesnášela – takže šlo vesměs o lidi, co jsem měla tolik ráda, že jsem byla ochotná to překousnout.
Zakřenil se. „Já jsem to věděl.“
Začínala jsem být netrpělivá. „Tak řekneš mi konečně, o čem byla ta kletba?“ Můj tón byl už dost na hraně s rozkazem.
Oba dva se na mě zmateně zadívali. „Proč tě to tak zajímá?“
Zamrkala jsem a stáhla se. „Nezajímá, jenom chci znát pointu. Nebylo to třeba napuštěné nějakým jedem, který rozkládal psychiku osadníků? Tedy, když se zblázní pár vážených občanů, ostatní se leknou a vrátí se do Evropy, ne?“ navrhla jsem ponuře. Zdálo se to jako dobré vysvětlení toho, co se se mnou dělo.
Tentokrát se zasmál i Petr. „Kam na to prosím tě chodíš?“ podivil se, když znovu popadl dech. Pokrčila jsem rameny a dopila zbyteček svého už úplně ledového kafe. „Navíc jsi úplně vedle – nemělo to ublížit osadníkům, naopak to mělo posílit bojovníky kmene… vlastně kmenů.“ Potřásl hlavou. „Hele, já o tom ještě moc nevím, sotva jsem se v tom začal rýpat. Ostatně, nebyl ten tvůj přítel teď v Brazílii?“
Stiskla jsem zuby, až to cvaklo. „Tomáš není můj přítel.“ Šárka se natáhla přes stůl a soucitně mi stiskla ruku. Věděla, že jsme se pohádali, než odjel a taky kvůli čemu. Zdálo se ovšem, že onen nešťastný polibek, bylo jen dětinské melodrama, oproti tomu, co bylo teď. „Musím jít,“ vyhrkla jsem roztržitě a vyskočila na nohy. Pak jsem si uvědomila, kde jsem, a netrpělivě vytáhla peněženku. Podala jsem Šárce víc, než kolik bylo potřeba, ale neměla jsem nervy čekat na servírku. „Zaplať za mě, prosím.“
„Kam jdeš?“ divila se.
„Někam,“ odsekla jsem zlobně, otočila jsem se na patě a bez rozloučení z kavárny odešla.
Nedivila jsem se, že na mě Šárka po zbytek týdne byla naštvaná, nicméně jsem se neomluvila.
 
Nemluvil se mnou ani jeden z mých nejlepších přátel, ale já se tím nijak zvlášť netrápila.
Trávila jsem většinu volného času tím, že jsem na internetu a v knihovně hledala nějaké zmínky o tom, co jsme probírali v té kavárně.
Stačilo by mi, kdybych alespoň někde našla tu minci. Jenomže buď jsem hledala na úplně špatných místech, nebo si to Petr vycucal z prstu. A protože Šárka na mě byla uražená, neměla jsem možnost z něj dolovat další informace.
Někdy v noci, když jsem nemohla spát a zírala do tmy, jsem se vracela v myšlenkách k tomu podivnému zážitku v lese, procházela si všechny svoje podivné stavy a příznaky šílenství, které se daly stále hůře ignorovat.
Jenomže jak ubíhaly dny a já se čím dál víc topila v indiánských pověstech, které byly asi tak uvěřitelné, jako pohádka o Šípkové Růžence, začínala jsem mít dojem, že si spoustu věcí jenom nalhávám a ten zbytek je prostě způsobený únavou.
Dělalo mi problémy se soustředit, trvalo mi dlouho, než jsem usnula a vzápětí jsem se budila roztřesená sny, ve kterých mě obklopovali vlci, roztrhaná zvířecí těla a neskutečná touha po krvi. A když se mi náhodou nezdávalo o vlcích, zdálo se mi o lidech, které jsem nikdy neviděla – hodně se vracela štíhlá blonďatá žena a světlovlasý muž. Nevím, proč jsem měla pocit, že právě oni rozdupali můj dokonalý svět. Pocit zrady, totální bezmoci, opuštěnosti a ponížení mě pronásledoval každým dnem. Někdy, jako bych to ani nebyla já.
Netrvalo proto dlouho a vypěstovala jsem si rituály, na kterých jsem téměř zuřivě lpěla.
Budík jsem vypínala dřív, než dozněl první tón znělky. Pouzdro s brýlemi jsem každý den neochvějně tahala s sebou po všech možných posluchárnách po Olomouci tam a zpátky – co kdybych je náhodou potřebovala? Zvyšovala jsem hlasitost rádia, pokud kdokoli vypadal, že by si chtěl stěžovat, že je moc potichu, i když mně přišlo, že neskutečně řve. Stávala jsem na zastávce před asijským bistrem a klidně si nechala ujet dvě tramvaje po sobě, zatímco jsem hladově třeštila oči na pomalu se otáčející se maso, které se opékalo na gyros. A každý všední den jsem si přesně v šest hodin večer kupovala v obchodě před kolejí dvoulitrovou láhev minerálky, kterou jsem v následující hodině vypila v marné naději, že konečně přestanu mít žízeň…
 
Utíkala jsem lesem a užívala si ten úžasný pocit volnosti a svobody. Milovala jsem rychlost, kterou mi běh dovoloval, a silně si uvědomovala každou část svého těla. Každou buňku z mých čtyř tlap, špičku mého ocasu nebo nádhernou vůni, za kterou jsem běžela. Tentokrát jsem neutíkala za jelenem, i když prostředí bylo stejné jako v minulém snu. Mezi stromy probleskl matný stín a já zahlédla srnu, která napadala na přední pravou nohu, čímž mi lov neskutečně ulehčovala. Odrazila jsem se a přistála jí z boku na hrdle s tesáky zatnutými hluboko do hlasitě pulzující tepny…
 
„ Ááá!“ zaječela jsem a vymrštila se na posteli do sedu. Zuřivě jsem lapala po dechu, v krku mě pálila už tolik známá neuhasitelná žízeň, která mě pronásledovala poslední tři týdny, a popraskané suché rty mě bolely.
V hlavě mi ale ulpěla jediná myšlenka: Musím přesvědčit paní Goughovou, aby nechala Henryho vykastrovat. Zatřásla jsem hlavou – s podivným pocitem, že ten nápad dává stejný smysl, jako třeba vědomí, že ve čtvrtek mám seminář z Toxikologie.
Lampička na druhé straně pokoje se rozsvítila a světlo mě na okamžik oslepilo.
Byla středa, velmi brzy ráno – byla jsem na koleji a z druhé postele malinkého pokojíčku jen s tím nejzákladnějším vybavením, jako dvě postele, dvě poličky, dva stoly a židle (skříně byly v chodbičce), na mě zírala Šárka v šíleném pyžamu s potiskem, ve kterých si libovala.
Přitiskla jsem si kolena k tělu a složila obličej do dlaní. Pořád jsem cítila, jak mi lahodná krev srny stéká do krku a tiší tu spalující žízeň. A znovu. A znovu…
Ne! Proboha už ne!
Začala jsem se pohupovat a tiše vzlykala.
Sežrala jsem ve svém snu živou bytost a líbilo se mi to! Užívala jsem si to! Tohle nemůžu sama zvládnout… Potřebuju psychiatra! Potřebuju na tyhle stavy nějaké prášky!
Něco se lehce dotklo mého ramene a já s sebou cukla. „Co se děje, Marti?“ uslyšela jsem Šárčin tichý hlas. Bylo to po dlouhé době poprvé, co na mě promluvila tak mírným tónem. „Zase se ti něco zdálo?“
Zavrtěla jsem hlavou, ani jsem k ní nevzhlédla. Chtělo se mi zvracet už jen z té představy – nedokázala bych to říct nahlas.
Přisedla si ke mně na postel. „Šššš, to bude dobrý,“ utěšovala mě a lehce mi jezdila dlaní po paži nahoru a dolů
„Já…,“ dostala jsem ze sebe nakonec, „já už nemůžu!“ zalykala jsem se. „Nezvládnu to, Šári. Tohle ne.“ Pořád jsem se houpala tam a zpátky.
„Co se děje?“ zeptala se tiše.
„To… To – tomáš,“ vykoktala jsem a rozbrečela se. Jak mi to mohl udělat? Proč mi to vůbec udělal, až už šlo o cokoli?
„Co je s ním?“ nechápala.
Zakroutila jsem znovu hlavou a neodpověděla. Zabila bych ho - bez nejmenší výčitky svědomí. Udělala bych mu to, co té srně a tomu jelenovi předtím – roztrhala bych ho na kousíčky a užila bych si to. Jenom proto, že mi ublížil.
Z té představy se mi zvedl žaludek. Hrubě jsem odstrčila Šárčiny ruce a vysprintovala do koupelny, kterou jsme měly společnou s holkama z vedlejšího pokoje.
Do hajzlu! nadávala jsem v duchu, když jsem se zhroutila vedle mísy naprosto vyčerpaná – teď jsem byla nejen vyprahlá, ale i naprosto prázdná. Jak jsem vůbec mohla uvažovat o tom, že bych něco takového udělala? Tomášovi! Ani jsem neměla nejmenší důkaz, že za tohle může on, kromě toho, že se od té doby neozval. Ale za to si ještě nezaslouží úvahy o tom, jak skvělý pocit by byl rozcupovat ho na kousky - bez žádných nadnesených výrazů. Prostě chladnokrevná myšlenka na to, že bych ho zabila a roztrhala.
Zvedla jsem uslzené oči k Šárce, která si klekla vedle mě. „Co se s tebou děje, Marti? Posledních pár týdnů se chováš jako někdo úplně jiný.“
Taky jsem se tak cítila. A nejen to. Jako by se uvnitř mě pralo hned několik osobností – jedna z nich rozhodně zvířecí a další, co uvažuje nad kastracemi. Pokud jsem ale trpěla schizofrenií, proč jsem si třeba nemohla myslet, že jsem balerína, nebo počítat složité matematické vzorce pro neexistující nadvládní společnosti?
Na dlouhou chvíli jsem zavřela oči a neotevřela jsem je, když jsem se téměř neslyšně zeptala: „Chodí tvoje máma ještě s tím psychiatrem z Brna?“
„Ne. Co to s tím má společného?“ nechápala.
„Myslím… Myslím, že blázním – a to doopravdy. Nezvládám to. Potřebuju pomoc a u nás nikam jít nemůžu – naši se o tom nesmí dozvědět.“
„Jak moc je to zlé?“ zeptala se vážně.
Podívala jsem se na ni, dojalo mě, že to nebere na lehkou váhu a věří mi. „Tak, že jsem schopná připustit, že nejsem normální. Mám halucinace, sny, nepochopitelné bolesti – nemám ponětí, co je skutečné a co už ne. Snažila jsem se to ignorovat, chovat se normálně, ale nejde to.“ Trhavě jsem se nadechla. „Napadají mě občas naprosto šílené věci – když jdu spát, nebo když se vzbudím. Myslím na úplně cizí lidi, na nepochopitelné situace,“ vysypala jsem ze sebe najednou úplně všechno.
„Slyšíš hlasy?“ zeptala se obezřetně.
„Ne,“ vzdychla jsem. „Jsou to všechno jen pocity. Kdybych byla úplně blázen, nepřipouštěla bych si to, že ne?“ upřela jsem na ni prosebně oči. „Dokud si uvědomuju, že to není normální, tak jsem ještě docela v pohodě, že ano?“ Zoufale jsem si přála, aby mi dala za pravdu, nebo přišla s nějakým jednoduchým a naprosto zjevným vysvětlením, které mi dá od tohohle šílenství konečně pokoj.
Přikývla. „Blázni si většinou neuvědomují, že jsou blázni. Možná jsi jen přetažená - začátek semestru, stres a tak. Budeš v pohodě.“ Poklepala mi na koleno.
Nebyla jsem zrovna typ na prudké výlevy citů, afektované úsměvy a oťapkávání. Měla jsem ráda svůj osobní prostor. Což byl možná důvod, proč jsem měla tak málo přátel… a žádného kluka. Ale jen jsem přikývla a nic víc už neřekla.
Vyškrábala jsem se na nohy a zamířila do koupelny – záchod byl malinkatá, ale samostatná místnost – a začala se hrabat v taštičce, kde bylo nacpané rozličné množství prášků, které se v různých případech mohly hodit.
Měla pravdu, byla jsem jen přetažená.
Vytáhla jsem prášky na spaní a dva si vyloupla do dlaně. Nebyly moje, ale Simony z vedlejšího pokoje, ale budit ji teď, abych se zeptala, jestli si je můžu vzít, mi nepřišel jako dobrý nápad. Hodila jsem si je do pusy a zapila to, namáhavě jsem polkla. „Ráno mě vzbuď, prosím – za každou cenu,“ požádala jsem Šárku s lehkým úsměvem.
„Jasně,“ přikývla, i když vypadala pořád otřeseně. Vyděsila jsem ji. „Máma má určitě ještě někde Kamilovu vizitku, příští týden ti ji dovezu,“ slíbila mi.
„Hodná,“ zamumlala jsem a měla co dělat, abych udržela oči otevřené. Pro jednou se mi nic nezdálo.
 
V neděli ráno jsem znepokojeně postávala před zrcadlem v pokoji a s našpulenou pusou zírala na svůj odraz. Kruhy pod očima, propadlé tváře, bílé, popraskané bezkrevné rty, zarudlé oči jakoby od pláče a - ačkoli jsem přes léto získala téměř ukázkové opálení - teď jsem byla nezdravě bledá. Že by to nakonec byla nějaká podzimní viróza?
Odvrátila jsem se od skříně, sebrala ze židle větrovku a seběhla dolů. Dnes jsem se rozhodla zapracovat na Safinině strachu ze mě - od chvíle, co přede mnou utekla, jsem se jí vyhýbala, ale dneska jsem vstala s přesvědčením, že je to pitomost. A navíc – pohyb je zdravý. Pak nemám vypadat jak zombie, když jsem pořád zavřená uvnitř. Upřímně, vlastně jsem nevstávala s tím, že musím našeho psa přivést k rozumu, ale s tím, že musím ven, na čerstvý vzduch.
Dalo mi to sice práci, ale nakonec se mi podařilo retrívra přesvědčit alespoň k obejití našeho bloku. Měla jsem ze sebe dobrý pocit. Eliminovat divnosti je první krok k tomu, abych se dala dohromady. Začít se psem byl dobrý nápad.
V pondělí mi Šárka do ruky vecpala vizitku s černě natištěným: MUDr. Kamil Holinka, adresou ordinace v Brně a telefonem. Pečlivě jsem ji schovala do přihrádky v peněžence tak, abych ji našla hned, jakmile se zase projeví něco nového nenormálního. Ale momentálně jsem si nepřišla nijak zvlášť bláznivá, vlastně se moje skleslá nálada posledních tří týdnů každým dnem rapidně zlepšovala. Nedala jsem se tím ukolébat, ale zároveň jsem se rozhodla, že není třeba zbytečně vyšilovat. Pokud se všechno vrátí do starých kolejí samo, budu jen ráda. Jasně, dneska chodí k psychiatrovi každý druhý, ale rozhodně to není příjemný pocit, přiznat si, že vy ho potřebujete taky.
 
Večer jsem seděla u televize, ale filmu, co jsem měla puštěný, jsem si nevšímala. Nervózně jsem poťukávala prsty a bojovala s nutkáním sebrat se a vypadnout ven - zase.
Máma přede mě postavila hrnek s čajem a s tím svým si sedla do křesla vedle mě. „Je ti dobře?“ zeptala se ustaraně a pozorně studovala můj obličej, jako kdyby tam chtěla najít podrobnou diagnózu.
„Je mi fajn,“ odsekla jsem. Natáhla jsem se po čaj a napila se. Byl horký. Popálila jsem si jazyk. „Skvělý,“ sykla jsem naštvaně a položila hrnek zpátky na stůl. Pak jsem se vykopala zpod deky, do které jsem byla zachumlaná a vyrazila do kuchyně. Měla jsem žízeň. Strašlivou. Musela jsem vypít víc jak litr vody, než mi došlo, ostatně jako vždy, že je to zbytečné.
Opřela jsem se o linku a s rukama překříženýma na prsou se dívala na své vlněné ponožky. Neměla jsem potuchy, co to do mě vjelo. Pak jsem se rozhodla, neděle neneděle - tohle je konec.
Vyrazila jsem k sobě do pokoje.
„Martino?“ zavolala na mě máma, ale já si jí nevšímala.
Rozrazila jsem dveře a hned padla na kolena ke kabelce, kterou jsem měla pohozenou vedle postele. Vyhrabala jsem peněženku a roztřesenými prsty jsem vytáhla vizitku.
Postavila jsem se na nohy a přešla k oknu, kde jsem měla na parapetu položený mobil. Skrz záclony do pokoje svítilo jasné měsíční světlo. Byl úplněk. Většinou jsem si toho nevšímala, ale dnes jsem zvedla hlavu od displeje a zadívala se ven do tmy na Měsíc, jako by neexistovala nic důležitějšího.
Okouzleně jsem vydechla.
Měsíc… Byl tak krásný… Jak to, že jsem si nikdy nevšimla, jak je nádherný? Mohla bych se na něj dívat do nekonečna a nepřestalo by mě to bavit.
Telefon i vizitka mi vyklouzly z prstů, ale nevšímala jsem si toho, měla jsem oči jen pro ten úžasný velký kotouč tam venku.
Musím ven, rozhodla jsem se. Musím mu být blíž. Volal mě, taky mě chtěl.
Ani jsem se neobtěžovala se oblékat, nebo jít alespoň dveřmi. Bylo by to zbytečné zdržení. Já chtěla jít ven hned. Otevřela jsem okno a navzdory tomu, že to bylo přinejmenším tři metry nad zemí, jsem skočila dolů. Ani jsem se nad tím nepozastavila.
Dopadla jsem lehce na špičky chodidel, pravou rukou jsem přidržela země a obezřetně se rozhlédla. Nikde nikdo.
Přikrčená k zemi jsem rozběhla přes zahradu pryč od domu. Proplétala jsem se ulicemi, už už abych byla z města pryč.
Konečně. Zastavila jsem se na okraji lesa a otočila k městu, abych se podívala na Měsíc, který se nad ním vznášel.
„Už jdu,“ zamumlala jsem a začala ze sebe strhávat oblečení. Temnota kolem mě nabrala nazelenalý nádech a já prohlédla každým stínem. Svoje věci jsem nechala na hromádce na zemi a vyběhla k lesu.
Moje tělo už pracovalo, stejně jako před čtyřmi týdny.
Zaklonila jsem hlavu a prohnula záda. Cítila jsem, jak se moje čelist tlačí dopředu. Táhle jsem zavyla a padla na všechny čtyři.
Netrvalo to tak dlouho jako minule, ani to nebolelo. Vlastně to nebylo zas až tak špatné, spíš docela vzrušující.
Protáhla jsem se a otřásla se, abych ze sebe shodila poslední zbytku člověčiny.
Nasála jsem ten úžasně bohatý mix všech vůní v okolí a radostně ňafla. Tohle byla paráda.
Otočila jsem se a ladně vyklusala pár metrů ven z lesa. Položila jsem se do trávy a zadívala se na Měsíc, který mě sem přivedl. Jeho stříbrné paprsky mě hladily po bílé srsti a dělaly mi neskutečně dobře. Vlastně mi bylo nejlíp za celý poslední měsíc.
Poslouchala jsem tajemnou hudbu, která mi zněla v uších, pozorovala Měsíc a cítila se skvěle. Jen kdybych neměla takový hlad. Ale co, seženu si něco potom, teď jsem měla něco důležitějšího na práci…
Ale nejen tohle moje primitivní já bylo z Měsíce nadšené. I ten tichý rozumný hlásek na dně té obrovitánské mysli, si liboval nad tím krásným snem. Rozhodně byl lepší než ta krvavá zvěrstva předtím. Moc krásný sen… Komu záleží na tom, že si nepamatuju, že bych šla spát. Mohla jsem usnout u televize, to je jedno. Hlavně, že ten sen mám.
Zavřela jsem oči. Bylo mi tak dobře… Spokojeně jsem si povzdechla.
Ale pak, zničehonic, jsem v hlavě ucítila neznámý tlak a slabou bolest.
Zvedla jsem hlavu a obezřetně nastražila uši, ale nikde nikdo. Okamžitě jsem vytlačila pryč všechny iracionální pocity a myšlenky, a přebrala kontrolu nad celým vědomím. Jenomže tentokrát, jako by z toho nekonečného prostoru polovina ubyla. Nebo ji zabral někdo jiný spolu s obrazem úplně neznámého lesa zalitého zapadajícím sluncem, který prakticky okamžitě zmizel, když se odněkud ozval překvapený hlas, který mi málem způsobil srdeční kolaps.
Who are you?
Ve vteřině jsem stála na nohách a rozhlížela se kolem. Kdo to tu u všech svatých mluvil? Ale nikoho jsem neviděla, ani necítila. Nic. Nikde až na mě nebylo ani živáčka.
Damn it, who are you?“ zazněl mi v uších znovu ten hlas, tentokrát docela naštvaně.
Znovu jsem se rozhlédla. Nikdo tu nebyl! Nikdo tu nemohl mluvit. Co to k sakru je? Příšerně mě to děsilo. Srdce mi bilo tak rychle a silně, že mi tep duněl v uších.
Určitě tu někdo někde musí být – hlas, co jsem slyšela, byl jednoznačně mužský. Každá buňka mého těla toužila po jediném, a to utéct – co nejdál a co nejrychleji to půjde.  
Potíž byla v tom, že jsem zrovna byla pes. Což byl patrně ten zásadní problém. Myslím si, že jsem pes a slyším hlasy, které neexistují.
Ale jak jsem se z tohohle dostala minule? Rychle jsem pátrala v paměti, zatímco mi hlas v hlavě pořád ječel to svoje: „Who are you?“ A zněl pořád hlasitěji a brzy jsem začala mít pocit, že je stejně zděšený jako já. Jenomže jak se chcete soustředit, když vám někdo neustále ječí do ucha?
Ztichni! Ticho! Ticho, ticho, ticho! Křičela jsem v duchu a hlasitě štěkala. Sklonila jsem hlavu a packami si třela uši. Ale ten hlas pořád křičel.
Ticho! Zasténala jsem a z tlamy mi vyšlo bolestné zakňučení. Kdo je to? Pomyslela jsem si a hrozně se mi chtělo brečet a utíkat.
What?“ vyrazil ze sebe neznámý křikloun zaraženě, ale ztichl. Jenomže tu bolest, ten tlak v hlavě jsem cítila pořád. To jeho jsem tam cítila. Byl tam. Byl někde v mé hlavě. Zabíral kus toho obrovského prostoru pro myšlenky. Alespoň přestal s tou svou stupidní otázkou: „Kdo jsi?“
A potom mi to došlo – mluvil anglicky! Tak jsem to zkusila taky.
And who are you? What do you want from me?“ Nebyla jsem si dvakrát jistá časem, ale nad gramatikou jsem v tu chvíli vážně nepřemýšlela. Navíc – pravděpodobně jsem stejně mluvila sama k sobě.
Nothing,“ odpověděl zmateně ten druhý hlas v mé hlavě. I když jsem měla tak trochu pocit, že mi začíná svítat, o co tu jde. Což bylo samozřejmě šílené, protože já neměla nejmenší tušení, co se to se mnou děje celou tu dobu.
I don´t bealive you! Go away!“ poručila jsem a sama rychle vzpomínala, jak se mám dostat z tohohle těla. Nejen že mám halucinace a slyším hlasy, ale ty hlasy na mě ještě mluví cizím jazykem! „Get out from my head!
No. Cool down, ok?“ navrhl smířlivě a zdálo se mi, že se do toho všechno zmatku zkouší vnést pořádek. „We´ll start again. You‘re a werewolf like me, right?
What? It´s bullshit. I´m not a wolf,“ prohlásila jsem rozhodně. „I‘m a human.“
Ou, sure,“ vydechl kysele. „So another way. I´m Daniel and you?“ zeptal se mile.
NEJNOVĚJŠÍ KAPITOLY:
1. - 5. kapitola VSK
(15. 4. 2015)
Musíte hledat, ale jsou t

9. kapitola SDG 
(7. 2. 2015)
Oblíbené stránky
Něco jako dvojče blog. Múžete si vybrat, nové kapitoly budou stejné tady i tam.
Fanfiction a jiné...

 
On autor byl vůl a překladatel není, rozumíte, proto to tak je.

- Jan Werich -
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one