Zdravím Vás,
ať už jste sem zavítali z webovky veilofmystery, která začala blbnout, nebo jste noví čtenáři. Na tomhle blogu najdete několik povídek, ať už s tématikou z těch starších Twilight fanfiction nebo novějších fantasy originálních nebo polooriginálních příběhů. Ať už je to jakkoli - vítejte a dobře se bavte!

Vaše Hollis

Hoc nobis vitium maximum est, cum amamus, tum perimus (To je naše největší chyba: když milujeme, hyneme)

Posledních šest týdnů jsem prožívala jedno z nejšťastnějších období svého života a dokonce jsem byla natolik při smyslech, že jsem si to užívala plnými doušky a nehledala v tom zádrhele – vlastně jsem jakékoli stíny v téhle své euforii schválně odsunovala na druhou kolej a odmítala se jimi zabývat. Ve svém pomyslném nebíčku jsem si prostě skákala z obláčku na obláček a všechny tmavé mraky jsem nechala plout kolem sebe bez povšimnutí. (Danny to tak možná měl taky, protože jinak si nedokážu vysvětlit tu naprostou absenci selského rozumu na obou stranách.)
Ono totiž nebylo zas tak těžké vypustit spoustu věcí z hlavy, když jsem vedle sebe měla Dannyho. Celkem úspěšně odváděl mou pozornost prakticky od čehokoli kromě toho, co jsme zrovna dělali, a ráda bych si myslela, že já jeho taky.
Samozřejmě, že ten první týden byl trochu stresující. Z části proto, že s námi pár dní bydlel Jamie, než se nám podařilo zařídit mu život v Texasu. Takže jsme pro sebe moc soukromí neměli – dost mě znervózňovalo vědomí, že vlkodlakům nedělá žádné problémy slyšet spoustu věcí přes dvoje zavřené dveře, což Daniel chápal, nebo mu to možná taky vadilo. Na druhou stranu, jsem si za ten týden natolik zvykla na Dannyho něžnou pozornost, že jsem se po Jamieho odjezdu začala aktivně zapojovat a nemohla se ho nabažit. No a ovšem - nebylo žádným velkým překvapením, že po víc jak dvou měsících chladného soužití, bylo zapotřebí trochu času, abychom kolem sebe s Dannym přestali chodit po špičkách, když jsme se pouštěli do méně příjemných témat, a věci začaly plynout přirozeně.
Ale když jsem se někdy dostala z jeho opojné přítomnosti na dost dlouho, aby ke mně zase začal pronikat okolní svět, jako třeba zrovna teď, když jsem si dělala svou práci v laboratoři – na což jsem se nemusela tak docela soustředit – měla jsem dost prostoru přemýšlet o pár nepříjemných věcech, co se teď děly.
O některých jsme s Dannym mluvili – o Warrenovi, který mě stále děsil, protože jsem moc nevěřila tomu, že nám Jamieho přenechá bez nějakých nepříjemností; naší trochu podivné pidismečce a tím pádem i o Jamiem s Megan; nebo o mých zuřivých rodičích, kteří moje manželství těžko vydýchávali – tedy, nevadilo jim, že jsem vdaná, ale to, že jsem se tak dlouho neobtěžovala zmínit, což jsem chápala. A pak tu byly věci, které jsem před Dannym tajila.
Třeba to, že se mi asi po měsíci vrátila nevolnost, kterou jsem trpěla před Tennessee, i když to nebylo tak zlé, jak prvně. Bylo nasnadě myslet si, že se něco pokazilo během dokončování vlčího kouzla – ostatně neproběhlo to zrovna, jak by mělo, když jsem se pustila s Warrenem do křížku. Ovšem Jamie měl daleko rozsáhlejší znalosti o vlkodlačích smečkách než Danny a ten nedal najevo žádnou nejistotu ohledně mého vůdcovství. Takže jsem nemohla být nějaký vadný vlk. Což taky podporoval můj druhý tajný problém. I když kdyby tomu Danny věnoval pozornost, určitě by si toho taky všiml, protože mi bylo už po dvou týdnech jasné, že je něco špatně a pak se mi to po dalších čtyřech týdnech jenom potvrdilo. Bylo jasné, že vlkodlačí kletba není nic pro ženy a taky žádná nikdy neměla vést smečku, protože to snížilo mou lidskost o další stupínek dolů. S trochou černého humoru jsem někdy přemítala, jestli teď začnu hárat dvakrát do roka jako psi, když jsem přestala mít lidské měsíčky.
Ve dveřích místnosti, kde byla laboratoř, se objevil Danny a já se na něj s úsměvem ohlédla. Jak jsem řekla – bylo nemožné myslet na špatné věci v jeho přítomnosti. Úsměv mi oplatil a přešel až ke mně, zezadu mě objal kolem pasu a položil mi hlavu na rameno, jakoby ten metr mezi námi, když stál u dveří, byla nesnesitelná dálka a svým způsobem byla - byli jsme do sebe pobláznění jako dva puberťáci.
„Myslel jsem, že se společně najíme,“ postěžoval si a přitiskl mi rty ze strany na krk.
Vzdychla jsem a opřela se o něj zády, na okamžik jsem zavřela oči a užívala si jeho objetí. „Dneska nemůžu,“ zavrtěla jsem hlavou, „musím jet domů dřív, abych stihla uvařit večeři, než přijde Deb s Hankem a Alma s Robem, takže tohle musím dodělat teď.“
Potichu se zasmál. „Myslím, že to ve zdraví přežijí, když budeme jíst o půl hodiny později.“ Přitiskl mě k sobě pevněji, dlaně mi položil na boky a líbal mě nejdřív na krku, a pak pomalu odstrkoval okraj bílého trika, když postupoval po šíji dolů k rameni.
Myšlenky mi okamžitě začaly sklouzávat k těm činnostem, co byly vhodné do setmělé ložnice, popřípadně alespoň do soukromí našeho domu.  Opravdu mu netrvalo dlouho, aby mě - původně naprosto nevinnou - takhle zkazil.
„Ale, ale, pane Sulina,“ zavrtěla jsem pobaveně hlavou, „zdržujete svoji laborantku od práce,“ napomenula jsem ho. „To byste neměl.“ V rozporu se svými slovy, jsem se otočila v jeho náručí, abych k němu stála čelem a obmotala mu ruce kolem krku.
Po tváři se mu roztáhl široký úsměv, který samotný stačil k tomu, abych mu zobala z ruky. „Vážně?“ zeptal se nevině. „Ještě, že se tak zuřivě brání,“ ušklíbl se a políbil mě na ústa – dlouze a velice procítěně, ruce měl trochu níž, než by se u cudného polibku slušelo.
Roztřeseně jsem lapala po dechu, když se konečně odtáhl a měla co dělat, abych se udržela na nohách. „Bože, Danny!“ zasténala jsem. „Tohle mi nedělej!“
Nevšímal si, co říkám. Zamyšleně si mě prohlížel se vzdálenosti několika centimetrů, než zvedl jednu ruku z mého stehna a stáhl mi z vlasů gumičku se slovy: „Víš, co mě hrozně rozčiluje? Ten tvůj culík.“
Automaticky jsem potřásla hlavou, abych vlasy rozhodila, ale natáhla jsem se po své gumičce v jeho rukách. „Vážně, Danny, musím pracovat – vrať mi to.“ Dal ruku nahoru, takže jsem na ni nedosáhla. „Prosím!“ zachichotala jsem a vytahovala se na špičky.
Povzdechl si. „Přestaň myslet na práci.“ Znovu se sklonil k mým ústům. Jednou dlaní mi zajel pod tričko a hladil mě po břiše.
Celá zadýchaná jsem se od něj odtáhla. „Danny, co blázníš?!“ zamračila jsem se na něj.
„Co asi tak myslíš?“ oplatil mi. Tentokrát mě líbal hruběji a tlačil mě zády k lince.
Zalapala jsem po dechu. „Tady?!“ vyjekla jsem. Byla jsem svolná se spoustou věcí, ale tohle bylo trochu šílené. Dveře do čekárny byly stále otevřené, a i když byla prázdná, kdykoli se to mohlo změnit! Zrovna jsem nebyla ve stavu, kdybych si všímala, jestli se k nám někdo neblíží. „To nejde!“
„Proč by to nešlo?“ podivil se lehce otráveně a rukama šmejdil všude možně pod mým trikem.
Neodstrčila jsem ho, na to jsem neměla dost pevnou vůli – touze po něm jsem těžko odolávala, i když se ke mně takhle netiskl. „Co když někdo přijde?“ mumlala jsem a bloudila rty po jeho bradě, dokud jsem nenašla jeho ústa.
„Kdo by sem teď chodil?“ vydechl mi do pusy.
Rezignovaně jsem zasténala. „Zavři prosím alespoň ty dveře.“
Cítila jsem, jak se vítězně usmál, než se ode mě odtáhl, aby mi splnil přání. Ovšem v té chvíli se ta jiskřivá atmosféra, která mě obklopovala, prudce změnila.
„Krucinál, Angusi!“ zavrčel Daniel a já ohromeně otočila hlavu ke dveřím – byl tam, samozřejmě.
Ó můj bože,“ hlesla jsem a dlaně si přitiskla ke tvářím, obličej mi zalilo horko – takový trapas!
Nezvaný návštěvník se na nás pobaveně křenil. „Nenechte se rušit,“ zvedl ruce dlaněmi vzhůru. „Klidně počkám, než si to vyřídíte.“
„Sklapni!“ doporučil mu Daniel podrážděně. „Co tu chceš?“
O krok ustoupil a jeho potěšení, že nás načapal, trochu ubralo na síle. „Šel jsem se kolem, tak jsem se přišel zeptat, jestli už náhodou nemáš výsledky,“ vysvětlil v sebeobraně a díval se na mě.
Donesl vzorky teprve ráno a říkal, že to moc nespěchá. Stejně jsem to ale udělala co nejdřív. „Mám je na stole,“ zamumlala jsem rozpačitě s očima upřenýma na zem, vlasy jsem si zastrčila za uši. Měla jsem chuť propadnout se do země, ale taková přání se mi nikdy neplní. Prošla jsem kolem Dannyho a Anguse obešla velkým obloukem. Chvíli jsem se přehrabovala v papírech, a pak mu podala ten jeho. „Tady.“
„Díky,“ přikývl a ohlédl se na Dannyho. „No… omlouvám se,“ dodal s mírným úsměvem, ale už se nesnažil o nějakého přátelské pobavení a rýpance. Upřímně na tom teď s Dannym byli tak, že byli schopni na sebe sem tam promluvit u Jerryho, takže si určitě dával pozor, aby ho zbytečně nerozčiloval, když už se pomalu prokousával k tomu, aby mu odpustil Meredith a svým způsobem i Tobyho.
Stejně jako dlouho trvalo Dannyho vytočit, trvalo dlouho získat si ho zpátky. Proto jsem se tak trochu bála, že budeme mít problémy… no budu mít problémy. Ale evidentně něco bylo na tom úsloví, že láska je slepá, protože na mě kvůli tomu prvnímu půl roku nebyl moc protivný. Rozhodně ne tolik, jak bych si zasloužila.
Angus odešel a já nejistě otočila na Dannyho. Natáhl ke mně ruku s gumičkou. „Tady máš,“ podal mi ji s povzdechem. Všechna vášeň z něj vyprchala.
Vzala jsem si ji a stáhla si vlasy dozadu. „Půjdu dodělat tu laboratoř,“ pokývala jsem nakonec hlavou s trochou nejistoty v hlase.
„Jo,“ souhlasil ponuře a ustoupil mi z cesty.
Nezkoušeli jsme se dotýkat, když jsem odcházela z místnosti. Oběma nám Angusovo vyrušení zkazilo náladu, ale byla jsem si jistá, že večer, až odejdou naši přátelé, se k původnímu záměru vrátíme. Život byl tak nějak veselejší, když se měl člověk na co těšit…
 
„Dneska ti to ale trvá,“ stěžoval si Danny týden na to v pátek a nakukoval na mě do koupelny. Výjimečně jsem si hrála s líčidly, ani ne tak, že bych se chtěla tolik líbit, ale protože mi bylo nějak divně a neměla jsem náladu na společnost.
„Už budu,“ ujistila jsem ho a mračila se na sebe do zrcadla. Dneska ráno jsem zvracela (zase) a byla jsem z toho nervózní zbytek dne. Nemělo by mi být takhle špatně – měnila jsem se, měla jsem svoji smečku, s Dannym jsme si těžko mohli být blíž, kouzlo vlkodlačí kletby bylo kompletní, a přesto se ke mně moje tělo chovalo jako k cizí. To nebylo fér, když jsem se tak snažila. Vlastně by se dalo říct, že jsem byla vzorná, co se týče péče o sebe a odměnou mi bylo tohle - menopauza v pětadvaceti, žaludek na vodě a taky jsem začala přibírat, aby toho nebylo málo.
„Co se děje, zlato?“ zeptal se ustaraně Danny a něžně mi uhladil pramen vlasů, co mi padal do obličeje, za ucho.
Potřásla jsem hlavou, nechtěla jsem mu zbytečně dělat starosti. „To Jamie… Dnes jsem s ním mluvila. Prý mu Meganin táta vyhrožuje, že jestli ho ještě jednou uvidí otravovat Megan, že na něj zavolá policii.“ To byla pravda, ale upřímně - Jamie si za to mohl sám. Měl trochu zapojit mozek, když byl fiadorem nezletilé holky.
Danny se zakřenil. „Chudák Jamie - musí to být šílené starat se o puberťačku. Uznej, že Megan je děsivá – horší než ty,“ zasmál se.
Pokrčila jsem rameny a jeho poznámku přešla. Mluvila jsem s Megan dvakrát přes internet – byla tak trochu Barbie, ale docela jsem s ní soucítila, protože jsem měla v živé paměti, když jsem si procházela tím, čím ona teď. „Jestli ho zavřou, může přijít o práci. Nevím – mám o něj strach. O oba.“
Danny se potichu zasmál a políbil mě na tvář. „Líbí se mi, jak těm dvěma děláš na dálku mámu. Hlavně Jamiemu.“
Otočila jsem se na něj. „Nedělám jim mámu. Ale Jamie je můj a Megan se k nám taky brzo přidá, prostě se o ně musím zajímat. Někde v sobě mám naprogramované, že se musím starat.“
Přikývl. „Jo, tomu se říká mateřský instinkt, lásko.“
Povzdechla jsem si. „Ne, tomu se říká vést smečku, lásko,“ sykla jsem. Kupodivu mi vadilo, že mě tak oslovuje, protože to normálně nedělal a říkal mi jménem. Soukromý vtípek a vzpomínky v přezdívce, kterou mi dal, v sobě měl pro nás dva daleko láskyplnější podtext, než sladké oslovení lásko a miláčku, ze kterého se mi až kazily zuby.
Zafuněl a ustoupil ode mě. „Vážně, co je s tebou, Tino?“
Svěsila jsem ramena - tolik k tomu nedělat mu starosti. „Nic, promiň.“ Přešla jsem k němu a vrazila mu krátkou pusu. „Pojďme.“
U Jerryho bylo jako vždy plno a dokonce se tam po dlouhé době objevila Meredith - většinou byla doma s klukem, ale dnes mi s úsměvem oznámila, že ho hlídají Angusovi rodiče a tak může na chvilku mezi dospělé.
Všichni kolem stolu na nás překvapeně zírali, když jsme se daly do řeči. Jo, bylo fakt k neuvěření, že zrovna my dvě se spřátelily. Ale jak se říká – přátele si drž blízko a nepřátele ještě blíž… Tedy - s Mer jsem si vážně rozuměla, ale rozhodně jsem nezapomněla na to, jak jsem s Dannym procházela skoro celou jeho porozvodovou depresí. Oba už si žili nové životy a moc toho spolu nenamluvili, ale to neznamenalo, že láska z jejich osmiletého manželství vyšuměla do vzduchu. On teď miloval mě, ale měla jsem chvilky, kdy mi to vědomí nestačilo, a toužila jsem zničit každou, na kterou se kdy jen podíval.
Ovšem pohledy, které věnovali nám dvěma, nebyly nic proti tomu, jak je dostalo, když jsem si místo obvyklého piva objednala nealko – jednak jsem nechtěla dráždit svůj rozhašený žaludek a zadruhé jsem měla pocit, že po loku alkoholu usnu s tváří opřenou o desku stolu.
„Nemám na to chuť,“ bránila jsem se rozpačitě a sklopila oči před jejich zdviženými obočími. Ale mělo by mi jasné, že si neodpustí řeči.
„Ehm, ehm,“ odkašlal si pobaveně Angus a rychle schoval obličej za okraj sklenice. Oba jsme na něj s Dannym otočili hlavu. Mohl si zkusit jenom naznačit, co minulý týden viděl a délka jeho života se prudce zkrátí!
„Víš něco, co my ne, Angie?“ chytila se toho hned Debra, která si nikdy nenechala ujít příležitost do někoho rýpat.
Krátce nám oběma oplatil pohled, a pak pokrčil rameny. „Jsou spolu nechutně šťastní, to je všechno.“
Tak se Debra obrátila přímo ke mně. „Tak šťastní, aby si konečně pořídili malého vřískajícího andílka?“
Dannyho ruka na mém rameni se napjala a já stiskla rty. „Ne,“ odvětila jsem stroze a bezděčně sevřela ruku, kterou jsem měla položenou na Dannyho kolenu, v pěst.
Nechtěla jsem se do téhle debaty pouštět zrovna tady - ještě jsme to neprobírali ani spolu, natož abychom to třepali v narvaném baru s cizími lidmi… no relativně cizími. Myslela jsem, že si třeba časem promluvíme o adopci, nebo tak něco, ale rozhodně nebyly dětičky zrovna teď na vrcholu mého seznamu priorit. Zvlášť po už opakované absenci periody. Ne, teď jsem neměla období, kdy bych se chtěla zabývat svou reprodukční neschopností. Chtěla jsem si jenom užívat své blaženosti, tak proč mě nemohli nechat?
„Nehodláš následovat příkladu svého bratra?“ nadhodila pobaveně Alma. Potom, co mě Danny donutil mu to vyklopit, a Luky s Am se dohodli, že se vezmou, bylo nějak zbytečné to před ostatními dál tajit.
Zvedla jsem obočí. „Myslíš, že je na něm něco hodného následování? S Amandou měl víc štěstí než rozumu.“ Amanda měla pár týdnů do termínu porodu a já už pomalu začínala vyhlížet zprávu, jestli jsem pyšná teta malého synovečka nebo neteře, i když bylo nepravděpodobné, že by rodila takhle brzo.
Všichni se rozesmáli a já tak trochu naivně doufala, že se začneme bavit třeba o těch dvou, ale ostatní se rozhodně nehodlali mé hozené rukavice tak snadno vzdát.
„Vy jste o tom vážně ještě neuvažovali?“ podivila se Meredith lehce zamračeně. Ohlédla jsem se na ni a dlouze se na ni zadívala. Myslela bych si, že zrovna ona se v tom nebude rýpat. Překvapeně zamrkala a ve tvářích lehce zrůžověla. Napadlo mě, jestli o mně třeba na chvíli nezačala uvažovat jako o normálním člověku. Že bych na ni vážně tolik zapůsobila?
„Předpokládám, že se nekoná soutěž,“ zahučel Daniel lehce podrážděně. Tak trochu mi z toho bylo smutno – chtěla jsem, aby se mnou měl všechno, po čem touží, ale něco jsem mu dát nemohla. Kdybych byla normální, tak by si určitě všiml, že jsem to nedostala a dospěli bychom ke stejnému závěru…
Ztuhla jsem s rukou na svojí sklenici. Tak moc jsem byla fixovaná na nové nadpřirozené zádrhele ve svém životě, které byly natolik jiné a nečekané, že jsem jim možná přisuzovala následky, které vůbec neměly. Co když to, co se se mnou dělo, mělo lidské příčiny? Vynechaná perioda, nevolnost a nečekaná chuť k jídlu – nebyla jsem na to zrovna expert, ale tohle bylo docela jasné.
„Tino?“ oslovil mě zmateně Danny, když si všiml, že nevnímám, jak debata kolem stolu pokračuje, a zírám před sebe.
Ježiš. Sakra,“ vydechla roztřeseně. Teprve teď mě, poprvé za těch sedm týdnů, napadlo, jak hrozně nezodpovědně se s Dannym chováme. Byli jsme nenasytní, co se týkalo těla toho druhého, ale přitom jsme za celou tu dobu ani nepomysleli na antikoncepci. Myslela jsem si, že byl brácha idiot, když dovolil, aby Amanda přišla do jiného stavu, ale co jsme potom byli my?
„Cože?“ Nikdo mi nerozuměl. To bylo asi dobře.
Zamrkala jsem, abych to ohromení rozehnala. „Eh,“ hlesla jsem a potřásla hlavou. Všichni na mě koukali jako na zjevení. „Já… ehm.“ Oči všech byly stále upřené na mě. Nervózně jsem se zasmála. „To bylo divný,“ připustila jsem a zavrtěla se. „Omlouvám se. To nic nebylo, jenom špatný pocit.“
Někdo nadhodil téma šestých smyslů a čarodějnic a ostatní se víc než rádi přidali. Jen Pete ze mě nespouštěl oči. Chvíli jsem mu pohled oplácela, ale potom mi ruply nervy a sklonila jsem hlavu dolů.
Všimla jsem si, že mám jednu ruku položenou na břiše, aniž bych si vzpomínala, kdy jsem ji tam dala. Přinutila jsem se ji sundat a opřela jsem se unaveně o Dannyho. Nebyla jsem těhotná. Nemohla jsem být – to bych poznala. Vždycky se přece říká, že to žena pozná. Navíc já jsem nemohla mít děti a už jsem si na tu myšlenku zvykla.
Ne, to je jenom těmi poznámkami ostatních, že si to nalhávám a snažím se najít důvody, proč by to tak mohlo být. To samé jsem dělala, když jsem si namlouvala, že Danny je jenom můj přítel. Byla jsem mistr v tom si něco vsugerovat, ale téhle představě jsem se odmítala podat. Věděla jsem, že to není skutečné, i když bych si moc přála, aby bylo. Taky jsem chtěla miminko, jako měla Meredith, jako bude mít Amanda s bráchou… jako mohli mít všichni ostatní.
Natáhla jsem se pro svou limonádu a žíznivě všechno vypila. Když jsem odkládala prázdnou sklenici na stůl, třásla se mi ruka. Sevřela jsem ji v pěst.
„Tino, jsi v pořádku?“ sklonil se ke mně Danny, který si všiml, jak se třesu.
Zavrtěla jsem bezděčně hlavou, i když jsem ho chtěla ujistit, že samozřejmě v pořádku jsem. „Já nevím,“ vzdychla jsem nakonec. „Jsem asi nějaká přetažená,“ zamumlala jsem vyhýbavě. Zhluboka jsem se nadechla. Strašně jsem toužila po troše soukromí a ticha, abych se mohla vzpamatovat. „Víš co?“ Poklepala jsem mu dlaní po koleni. „Radši půjdu domů, než tu všechny otrávím.“ Omluvně jsem se na ostatní usmála a všimla si, že Pete už u stolu nesedí.
„Ještě jsme si s tebou neužili žádnou legraci,“ zavrtěl hlavou Steve, „nemůžeš odejít.“
Ušklíbla jsem se. „Dneska se mnou žádná legrace není,“ ujistila jsem ho.
Danny zvedl ruku, jakoby se hlásil. „Potvrzeno.“
Otočila jsem k němu hlavu a políbila ho na rozloučenou, potom jsem přiblížila rty k jeho uchu. „Dám se dohromady, než přijdeš domů,“ slíbila jsem šeptem.
„Dobře,“ souhlasil. Věnoval mi trochu delší a trochu méně vhodný polibek do společnosti, než já jemu před chvílí.
„Nechte si to na doma!“ stěžoval si někdo pobaveně. Rozpačitě jsem se odtáhla.
„Možná bys s ní měl jít hned, Danny, takový přetažení bych si nechal líbit,“ poznamenal Angus.
Obrátila jsem se k němu. „Nemluv,“ doporučila jsem mu s povzdechem a potřásla hlavou. „Jdu,“ prohlásila jsem rozhodně a vstala. „Mějte se!“ Vyslechla jsem si ještě několik hloupých poznámek, než jsem opravdu od stolu odešla a vyšla ven před bar. Zhluboka jsem se nadechla čerstvého nočního vzduchu a hned se cítila podstatně líp.
Někdo za mými zády mě oslovil a já sebou trhla. Byl to Pete. Otočila jsem se a viděla ho, jak stojí u zdi kus od dveří s cigaretou v ruce. „Počkej,“ houkl a vyfoukl oblak kouře.
Nakrčila jsem nos. „Ty kouříš?“ zeptala jsem se trošku znechuceně.
Moji otázku přešel. „Víš, můžeš za mnou přijít – jestli ještě nemáš… hm, doktora,“ odkašlal si. Pete byl gynekolog.
Měla jsem doktora, no vlastně doktorku – v Česku, to ale nebyl důvod, proč mi z obličeje odešla krev. Pete si mého zaváhání tam vevnitř všiml a vyložil si ho po svém. I kdybych se rozhodla věřit tomu, že jsem těhotná, nehodlala jsem roztahovat nohy zrovna před ním. „Díky, není třeba,“ odtušila jsem chladně. „Čau, Pete,“ rozloučila jsem se pořád odtažitě.
„Tino!“ zarazil mě v odchodu roztržitě.
Otráveně jsem se na něj znovu otočila. „Co je?“
Natáhl ke mně ruku. „Vem si to.“ Podával mi nějaký papírek. „Zavolej mi, kdyby sis to rozmyslela.“ O tom jsem teda opravdu pochybovala, ale vizitku si vzala. Pokrčil rameny. „Myslel jsem, že bys třeba nechtěla přijít do řečí – malý město. Doktorka Carterová má hodně… starších pacientek,“ ušklíbl se.
Na to jsem neměla odpověď, opravdu to myslel dobře. Vrazila jsem vizitku do kapsy kalhot. „Škodí to zdraví,“ upozornila jsem ho, než jsem odešla.
Vážně jsem se nechtěla té myšlence na těhotenství podat, ale když jsem rozsvítila v kuchyni a postavila si vodu na čaj, na chvíli jsem v úvahách zabloudila na zakázané území. Na maličké miminko s Dannyho čokoládovýma očima a baculatým nosíkem jako knoflík. Bylo by perfektní, určitě by bylo. Tichounce by si rostlo uvnitř mě, dokud by nepřišel čas na…
Ne! Dost!, přikázala jsem si v duchu. „To stačí,“ pokračovala jsem nahlas a zuřivě otočila knoflíkem u sporáku, abych vypnula plyn. Přešla mě chuť na čaj – potřebovala jsem něco tvrdšího.
Není žádné dítě. Žádné dokonalé miminko a poloviční Danny. Není a nebude. Nikdy. Jsem zrůda. Jsem vlkodlak – vůdkyně vlkodlačí smečky zoufalců a odpadlíků. Gravidní jsem leda tak v představách svého chorého mozku plného frustrace z mé neplodnosti.
Vytáhla jsem ze skříňky Dannyho skotskou a nalila si nízké, kulaté sklenky, kterou jsem si odnesla ke stolku a zabořila se do sedačky.
Nenapila jsem se – zírala jsem na zlatavou kapalinu s rukama zkříženýma na prsou a hněvivě zaťatou čelistí.
Nebylo to fér. Nebylo fér, že se mi ten nápad usídlil v hlavě. Nebylo fér, že všechny moje problémy byly zároveň příznaky těhotenství. Nebylo to fér, že jsem tu seděla, zírala na sklenku s alkoholem a nebyla schopná přimět se napít. Nebylo to fér, protože, i kdybych nakrásně byla v tom, bylo by to úplně jedno – za pár měsíců bude po všem, tak jako se to dělo Caroline pořád a pořád dokola, až jí z toho hráblo tak, že byla ochotná radši umřít, než aby znovu potratila.
Třeba jsem opravdu byla těhotná – to je jedno z rizik nechráněného sexu; třeba vážně nosím v břiše Dannyho dítě…
Položila jsem si ruku na břicho stejně jako v baru a snažila jsem se něco pod kůži cítit.  Samozřejmě marně, dítě by o sobě těžko dávalo vědět takhle brzo.
Potřásla jsem hlavou a ruku zvedla. Ne. Není to dítě, ještě ne a já o něm… o tom tak nemohla přemýšlet, protože dítě z toho nikdy nebude. Je to zatím pořád embryo. Zárodek… Krvavý chuchvalec buněk. Ne – mohlo by to tohle být, kdyby to tam bylo. A ono není. Nic tam není. Nemůže být.
Zase jsem se zadívala na skotskou stojící netknutě na stole a po tvářích mi tekly slzy, protože jsem neměla odvahu se napít, i když bych se ráda ztratila v alkoholovém nevědomí.
Schoulila jsem se do klubíčka, rukama se objímala, jako bych se měla rozpadnout a brečela jsem jako želva. Utápěla jsem se sebedestruktivní lítosti ze svých nenaplnitelných mateřských pudů na pochodu.
Nejhorší ovšem nebyla myšlenka, že nejsem a nemůžu být těhotná. Ne – nejhorší bylo pomyšlení, že jestli jsem, čeká mě potrat.
Přestala jsem ronit slzy, než Danny přišel, ale stejně poznal, že jsem plakala. Pokoušel se ze mě dostat, co mě k tomu přimělo, ale já o tom nechtěla zatím mluvit. Nechtěla jsem mluvit vůbec. A tak mě utěšil beze slov, přiměl mě alespoň na chvíli na to zapomenout a ukolíbal mě do spánku plného chrastítek, postýlek s volánky a plačících nemluvňat.
 
Ráno jsem spolkla všechnu svou hrdost a zavolala jsem Peteovi na číslo, které jsem našla na vizitce, co mi dal. Ať už mi měsíčky stopla vlkodlačí kouzla, nebo těhotenství, musela jsem mít jistotu. A jestli jsem byla v tom, muselo se to napravit. Muselo to ven. A jestli jsem nebyla, nějaká ta antikoncepce nebude na škodu. Koneckonců, tu jsem měla mít už dávno…
Domluvili jsme se na pondělní poledne, oba jsme měli pauzu na oběd a já nestála o publikum v čekárně. Což byl taky důvod, proč jsem nešla k té druhé doktorce, co ve městě byla – ta by mě nikdy mimo ordinační dobu neobjednala.
 
Celý víkend jsem byla jako na trní a celé pondělní dopoledne jsem byla polomrtvá nervozitou. Sama sebe jsem celou dobu přesvědčovala o spoustě věcí a nutila se k racionálnímu myšlení. A Danny mou nervozitu a roztěkanost viděl (jak by ji taky mohl přehlédnout?) a byl nervózní taky. Čím rázněji jsem ho odbíjela v jeho snaze ze mě něco dostat, tím podrážděnější byl a pondělí už to přestal zkoušet, jen mě zamračeně pozoroval z bezpečné vzdálenosti.
Věděla jsem, že bych mu to měla říct, že je to jeho problém stejně jako můj, ale nebyla jsem schopná ho téhle agónie zatáhnout. Ale byla jsem pevně rozhodnutá mu všechno říct, jen co budu přesně vědět, na čem jsem. Na to měl právo, ať už to bylo cokoli.
Vypadla jsem z ordinace daleko dřív, než bylo nutné a zamumlala Dannyho směrem nějakou hloupou výmluvu o nákupech.
Ten spěch mi samozřejmě byl k ničemu – Pete na místě, kde jsme se měli setkat, ještě nebyl, a já se pekla v začínajícím louisianském létě na rozpáleném náměstíčku před budovou, kde měl ordinaci.
Koupila jsem si zmrzlinu ve stánku na rohu, abych se trochu zchladila a protože jsem na ni měla v jednu chvíli obrovskou chuť, ale po pár soustech mě to přešlo a já zamračeně pozorovala, jak se bílá, krémová hmota roztéká a teče mi po prstech.
Konečně jsem se zvedla, abych ji vyhodila, když mi Pete zastoupil cestu. „Zdravíčko!“ pozdravil vesele. „Copak? Nechutná?“ Pokynul k napůl rozteklé zmrzlině.
Pokrčila jsem rameny. „Já ti ani nevím. Díváš se, jako bys mi tu ruku chtěl sníst,“ zasmála jsem se trochu roztřeseně, ale stejně bylo fajn se alespoň na chvíli smát.
Udělal nešťastný obličej. „Ještě jsem neobědval,“ zakoulel očima. „Budeš to jíst, nebo si z toho uděláš rybníček?“ zeptal se naléhavě.
Potřásla jsem hlavou a zmrzlinu mu předala. „Tady máš.“ Jak si ji bral, otřela jsem do něj mimoděk půlku krému, co jsem měla na prstech. „Super,“ houkla jsem podrážděně a strčila si prsty do pusy, „jsme od toho oba.“ Pete se pokoušel ze zmrzliny zachránit, co se dalo, takže se umazal ještě víc a já se mu znovu musela smát. „Připadám si tak čistotná.“
Odfrkl si, ale neurazil se. „Měli bychom sebou hnout, abychom to stihli,“ poznamenal, když si utřel ruce do kapesníku, co vytáhl z kapsy.
Dobrá nálada mě rychle přešla. „Jo,“ souhlasila jsem. „Pojďme.“
Odvedl mě do druhého patra, kde měl malou, ale celkem příjemně zařízenou ordinaci. Tedy vzhledem k tomu, k čemu sloužila. Gynekologické křeslo mi vždycky přišlo jako nějaký odložený mučicí nástroj ze středověku.
Pokynul mi, abych si sedla naproti stolu, zatímco on chodil kolem mě a zapínal a rozžínal všechno možné – dnes tu evidentně začínal až odpoledne.
Pronásledovala jsem ho očima a pouštělo se do mě zoufalství.
Část mě chtěla mít jasno, ale teď se ozývala ta část, co se chtěla před vším schovat a nechat věci plynout, aniž bych za ně přijímala zodpovědnost. Nechtěla jsem být tou, co tomu možná existujícímu, bezbrannému děťátku podepíše rozsudek smrti. Nebyla jsem si jistá, že to dokážu, i když to bude nutné.
„Tváříš se děsivě, Tino,“ povzdechl si Pete, když se posadil naproti mně. „Co se děje?“ Mlčela jsem, hledala jsem slova, kterými bych začala. „Můžeš to říct – musím ctít lékařské tajemství,“ upozornil mě. „Zůstane to v téhle místnosti.“
Zhluboka jsem se nadechla. „Vynechala mi perioda,“ vyhrkla jsem bezmyšlenkovitě. Ale ostatně Pete byl doktor a já sem nepřišla vést společenskou konverzaci, takže hned pěkně k věci. „Dvakrát,“ dodala jsem dutě. Tak… bylo to venku.
Zhoupl se na židli dozadu a spojil prsty bříšky tak, že vytvořily jakoby stříšku. Usmíval se na mě. „Dělala sis těhotenský test?“ zeptal se zvesela. „Danny má určitě ra…“
„Nejsem těhotná,“ přerušila jsem ho ostře, než jsem se stihla zarazit, ale to bylo jedno, stejně bych to asi neudělala a řekla to samé. „A Danny by rozhodně radost neměl.“
Jeho úsměv zakolísal, až zmizel docela a on zvedl obočí. „Asi to nechápu,“ pronesl nakonec pomalu.
„To po tobě ani nikdo nechce,“ vzdychla jsem a bezradně si prohrábla prsty vlasy. Nemohla jsem mu nic vysvětlit, aniž bych se pustila do těch vlkodlačích záležitostí a rozhodně jsem neměla v plánu z téhle ordinace zamířit na psychiatrii. Navíc to byl můj kamarád a Dannyho velice dobrý přítel - byl maximálně nevhodný. „Neměla bych tu být,“ zavrtěla jsem hlavou. „Nemůžu. Byl to omyl. Promiň.“ Zvedla jsem se ze židle a chtěla zamířit ke dveřím, ale on vstal spolu se mnou.
„Počkej, Tino,“ zarazil mě a z hlasu mu čišela nejistota. „Počkej,“ zopakoval. Zůstala jsem stát. „Já… Jestli ti stopla menstruace, musí to mít nějakou příčinu. Nech mě udělat ti alespoň ultrazvuk. Nic ti to neudělá. Bude to jen chvilka,“ přemlouval mě.
Váhala jsem. Když odsud odejdu, budu toho litovat. Musela jsem vědět, na čem jsem. Musela jsem dnes pro Dannyho mít nějaké vysvětlení, až se mě zase zeptá, proč jsem poslední tři dny tak protivná.
„Fajn,“ souhlasila jsem nakonec a přešla k lehátku, kam mi ukázal. Musela jsem se několikrát nadechnout, než jsem si na něj lehla a rozepnula horní knoflík sukně a stáhla ji dolů z podbřišku. Opírala jsem se o lokty, abych na něj pořád viděla. „Nejsem těhotná,“ zopakovala jsem rázně a znělo to jako varování, aby se nepokoušel tvrdit něco jiného, protože já jsem nebyla připravená tomu čelit. Chtěla jsem od něj slyšet, že moje děloha je prázdná a já jsem jen zrůdná, neplodná vlkodlačice.
Dlouze se na mě zadíval, ale nic neřekl. Nebyla jsem si tak docela jistá, co si teď myslí. Že jsem blázen, nebo jenom děsná osina v zadku?
Ultrazvuk mi nikdy nevadil – nebolelo to, dokonce to bylo svým způsobem legrační, jak sonda klouzala po gelu na mém břiše, ale tentokrát jsem to ani nevnímala. Zírala jsem na Petea, který s vážným výrazem upíral oči na monitor a maličko se mračil. Trvalo to daleko déle, než na preventivních prohlídkách u mé doktorky a já začínala být pořádně netrpělivá.
„Co je?“ zeptala jsem odměřeně, když se už potřetí vrátil na to samé místo. Jestli se tam pokoušel najít něco, co tam nebylo, mohli jsme tu být do rána.
Střelil ke mně pohledem, povzdechl si a naposledy kouknul na obrazovku. „Víš, že antikoncepce nemusí být vždycky stoprocentní,“ řekl nakonec a znělo to spíš jako oznamovací věta než otázka.
Přesto jsem odpověděla. „Slyšela jsem.“ Rozpačitě jsem stiskla rty a zrudla po kořínky vlasů, když jsem dodala: „Budu na to myslet, jestli mi něco předepíšeš.“
Odložil hlavu ultrazvuku do držáku, ruce si složil do klína. Zhluboka nabral vzduch. „Pozdě,“ houkl a podíval se mi do očí. „Obvykle říkám: Gratuluju, maminko.“
Několik vteřin jsem na něj zírala neschopná připustit, co přesně to znamená. Můj mozek se jednoduše odstřihl a odmítal vědomí, že čekám dítě, protože to nebyl schopný zpracovat. jsem nebyla. Byla to jen slova. Nemohla se za nimi skrývat skutečnost. Jen prázdná slova.
Probrala jsem z toho ohromení a uvědomila, že kroutím hlavou. „Ne,“ zamumlala jsem. „Ne.“ Snažila jsem se zastavit ten kolotoč, co se mi roztočil v hlavě. „To nemůže být pravda. Musíš se plést!“ upozornila jsem Petea rozzlobeně, ale můj hlas zněl roztřeseně a zastřeně. Neměla jsem daleko k pláči.
Seděl tam a vážně si mě prohlížel, moje reakce ho evidentně mátla. „V tomhle stádiu vývoje o tom silně pochybuju,“ prohlásil odtažitě. Vůbec se mu nelíbilo, že zpochybňuju jeho lékařské schopnosti. „Můžu ti udělat krevní test, ale odpověď bude pořád stejná.“
Začalo mě zaplavovat zoufalství jako děsivě ničící lavina a cupovala na kousky můj život. V jednu chvíli jsem totiž znovu viděla to miminko s čokoládovýma očima a vzápětí mi hlas rozumu připomínal, že ho musím zabít, aniž bych mu dala jedinou šanci bojovat o život. Začala jsem zrychleně dýchat.
„Můj bože,“ zašeptala jsem a tváře mi smáčely slzy. „To ne. To ne,“ opakovala jsem.
Pete mi mlčky podal hrst utěrek, kterými jsme si setřela z břicha gel. Dělala jsem to automaticky, prakticky bezmyšlenkovitě, protože uvnitř v hlavě jsem měla pořád zmatek. Snažila jsem se dívat se na věc z chladného odstupu, začít se konečně chovat racionálně, ale najednou jako by se všechna pozornost mého těla přesunula do místa uprostřed mé pánve. Tam uvnitř totiž něco bylo. Něco, co jsem nenáviděla, protože nešlo milovat to, co mi působí takovou bolest. Něco, co otřáslo mým alespoň na pár týdnů dokonalým světem. Něco, co rozhodně byl problém, který se musel vyřešit a já přesto cítila někde pod vším tím zmatkem potřebu to chránit a milovat.
Pete ke mně natáhl ruku s dalším ubrouskem a já si jím utřela obličej a pak se hlučně vysmrkala. Přišlo mi směšné, že takhle brečím – vždyť přece přísně vzato zas tak o moc nešlo, ale nemohla jsem si pomoct. Šlo o moc. Šlo o tu největší věc, co jsem v životě měla a stejně jsem se jí musela zbavit, než to za mě udělá moje vlčice.
„Promiň,“ vzlykla jsem omluvně a rychle mrkala, abych pláč rozehnala. „To jen, že s Dannym nemůžeme mít dítě,“ vysvětlovala jsem dutě. „Je to jako nějaký hnusný vtip, že jsem těhotná. Jako by toho všeho už nebylo dost,“ zahučela jsem podrážděně spíš pro sebe, než pro něj. „Proč ta zatracená smůla už konečně neskončí?“ zeptala jsem se řečnicky.
Moje brblání Petea ovšem nezajímalo, soustředil se na jinou věc, co jsem řekla.
„Ale ano,“ opravil mě zmateně, „můžete mít děti.“ Potřásl hlavou a mávl rukou k obrazovce ultrazvuku. „Rozhodně tě ujišťuju, že jedno nějakých sedm, osm týdnů čekáš.“
Když to řekl, položila jsem si ruku na stále odhalené břicho a svět se se mnou zase zatočil. Zasáhla mě představa malého človíčka, který se tam dole pod mou dlaní krčí, a jeho jediná šance na přežití jsem já. Toužila jsem po dětech od chvíle, co jsem věděla, že nikdy žádné mít nebudu. Bylo tak trochu mojí, a možná i obecně lidskou, přirozeností chtít právě to, co jsem nemohla mít. Být matkou byla moje nejskrytější a zároveň nejnesplnitelnější touha ze všech.
Dítě. Čekám dítě… Dannyho dítě, říkala jsem si v duchu stále dokola.
„Ledaže není Dannyho,“ pokračoval Pete a jeho hlas byl najednou chladný jako led. Zvedla jsem k němu oči. Byl to Dannyho opravdu dobrý kamarád, dokonce bych řekla, že nejlepší, vzhledem k tomu, kolik s ním trávil času. A teď si myslel, že já, Dannyho žena, čekám dítě s někým jiným… že jsem mu nevěrná. „Vím, že jste měli na začátku problémy…,“ dodal maličko rozpačitě, ale přesto se mi stále díval do očí.
Překvapilo mě, že ví, jak bylo naše manželství ještě nedávno divné a neupřímné, ale to nebylo podstatné. Rozzlobilo mě, že si o mně myslí, že jsem taková.
„Samozřejmě, že je Dannyho,“ ujistila jsem ho rázně. Bože – nejenže byl můj první milenec, ale byl i jediný a já tom nehodlala nikdy nic měnit. Zhluboka jsem se nadechla. Musela jsem to ukončit, než mi ty myšlenky na miminko zakoření v hlavě a bude pozdě. „Ale to dítě se nenarodí.“
„Jak to myslíš?“ nechápal Pete. Bylo mi skoro až líto, jak mu motám hlavu.
Ale vlastně mě skoro nezajímalo, co cítí on. Musela jsem se soustředit. Musela jsem se držet jiskřičky chladné racionality, která mě jediná přiměla říct to nahlas: „Musím na potrat. Co nejdřív.“ Brada se mi znovu roztřásla a já odvrátila hlavu, abych se ovládla.
„Nemyslíš, že by do toho měl co mluvit i Danny?“ vydechl ohromeně. Podívala jsem se na něj a jeho obličej byl jako z kamene. „Tino, tohle není jako odložit kus oblečení, co se ti zrovna nehodí do skříně, a pak se k němu vrátit.“ Zněl napůl odtažitě profesionálně a napůl osobně naléhavě - ta kamenná maska sklouzávala a pod ní probleskoval smutek a starostlivost. „Je to vážná věc. Jestli máš z těhotenství strach, měla by sis to nejdřív nechat projít hlavou. A rozhodně o tom říct Dannymu.“
Zavrtěla jsem hlavou – nechtěla jsem, aby mě přemlouval. „Ty mě nechápeš, Pete,“ povzdechla jsem si. „My s Dannym nemůžeme mít dítě. Ne tohle dítě. Ne my dva. A problém není v tom, že bychom nechtěli děti. Že bych po nich bolestně netoužila.“ Znovu jsem sklonila hlavu dolů a dívala se na svou ruku stále položenou dole na břiše. Život toho maličkého jsem teď doslova držela v dlani. „To já jsem ten problém. Moje tělo. Jsem plodná – můžu počít dítě, ale nejsem schopná ho donosit.“
„Ale jak to?“
Krátce jsem k němu střelila pohledem. Teď byl čas na neuvěřitelnou pravdu, nebo lež. Použila jsem jednu těch přijatelných polopravdivých verzí. „Jsem nemocná, Pete,“ řekla jsem tiše. „Když neužívám… lék, je to zlý. Před dvěma roky jsem prodělala klinickou smrt – nevěděla jsem to a nebrala jsem léky.“
„Danny nikdy neříkal, že jsi nemocná,“ hlesl. „Ne takhle vážně.“
Skoro jsem se až usmála. „Jen málo lidí to ví, Pete. Není to vážný… Nevím, jak to vysvětlit.“ Potřásla jsem hlavou. „Je to jako cukrovka,“ vyhrkla jsem nakonec. „Můžu vést v podstatě normální život, když užívám ten lék.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Jenomže to to dítě zabije. Ještě jednu dávku přežije, tu další ne.“ Ještě jeden úplněk, možná dva – nejbližší úplněk měl už být ve středu, a pokud jsem byla už v osmém týdnu (k oplození tak muselo dojít hned první, nebo druhou noc – někdy je život k neuvěření ironický), moc času na rozmyšlení mi nezůstávalo. „Takže musím jít na interrupci.“ Do očí mi znovu vyhrkly slzy. „Vím, že jinak o něj budu bojovat. Hrozně bych chtěla mít dítě. Strašně bych si přála, abychom byli rodina.“
„Co to máš za nemoc?“ skoro až vyprskl.
Skousla jsem si ret, tak trochu jsem naivně doufala, že tuhle otázku nepoloží. Ale byl to doktor. „Syndrom Symerského,“ houkla jsem nakonec. Doktor nepředpokládal, že by mu to Lékařská komora uznala, protože jednoduše nebylo dost pacientů, na kterých by mohl dokázat příznaky, ale stejně jsme museli něco předloni v zimě říct našim, když jsem odcházela z nemocnice.
Peteovo obočí vyjelo vzhůru. „O tom jsem v životě neslyšel.“
Vytáhla jsem se do sedu a zapnula si sukni. „To mě nepřekvapuje,“ připustila jsem. „Byla jsem první, u koho to oficiálně diagnostikovali.“
„Na neznámou nemoc jsi dobře informovaná,“ podotkl. Mračil se a vypadalo to, že přemítá, jestli mi věřit, nebo na mě začít křičet, že mu vykládám hloupé pohádky a mrhám jeho volným časem.
Povzdechla jsem si, nevěděla jsem, co říct, aby to bylo uvěřitelné a přitom to dávalo smysl. „Je to velice vzácné, ale většinou se nikdo nedostane až do nemocnice jako já. Ostatní prostě užívají ten lék automaticky.“
Mračil se čím dál víc. „Už jsem se docela ztratil. Ale dobře, uznejme na chvíli, že skutečně ten tvůj syndrom existuje. Říkáš, že léky, co užíváš, jsou pro plod toxické?“
„Tak nějak,“ připustila jsem.
„Jak to víš? Už jsi to někdy zkoušela?“
Zavrtěla jsem hlavou a stiskla rty. „Danny znal ženu, co to měla taky – ona to zkoušela. Mockrát. Nakonec umřela při posledním pokusu i s dítětem přibližně na konci šestého měsíce. Nejsou to ještě ani dva roky.“
„Danny se o to zajímal, než poznal tebe?“ podivil se.
Zvedla jsem k němu oči. „Danny to má taky. Tak jsme se poznali.“
„Znám Dannyho sedm let – není nemocný. To bych věděl.“ Asi se už definitivně rozhodl mi nevěřit.
„Neví to ani jeho rodina, Pete. Jak jsem řekla – jen já byla tak hloupá a skončila v nemocnici. Celá ta věc je děsivě složitá. Ale o to vůbec nejde. To těhotenství musí skončit. Já nechci dopadnout jako Caroline.“
„Říkalas, že to dítě chceš,“ připomněl dutě.
Zafuněla jsem. „Ano, ale nechci zbytečně umřít – nebude ani dítě, ani já. Už jsem o tom tolikrát přemýšlela… Kdybych měla příležitost, zkusila bych to stejně jako Caroline. Nedokážu to dítě v sobě zabít. Nemůžu to být já, kdo ho zabije. Doktor Symerský se snaží najít pro mě způsob, jak těhotenství přežít, ale sotva jsme začali a i tak je šance na úspěch toho experimentu mizivá.“
„Takže chceš na potrat,“ zkonstatoval vážně.
„Ano,“ přikývla jsem rozhodně a ruce sevřela v pěst. Ten klinický zákrok bude snazší, než vědomí, že se jednou dítě proměně nebude schopné přizpůsobit a udusí se, poláme se, nebo co se mu to stane.
Odešel ke svému stolu. „Musím tě objednat.“
Souhlasně jsem kývla hlavou – jen jednou. Musela jsem být rozumná a tohle vyřídit. Ale nikdo po mně nemohl chtít, aby mě to těšilo, nebo mě to uvnitř netrhalo na kousky.
Něco psal do počítače, a když začala funět tiskárna, zadíval se mi do tváře. „Stejně si myslím, že by to Danny měl vědět.“
„Já mu to řeknu,“ ujistila jsem ho a vzala si od něj žádanku. „Nedokážu tím projít sama.“ Prohlížela jsem si papír a vůbec jsem se v něm nevyznala.
„Jenom to tam odevzdáš,“ ozřejmil mi. „Zavolám ti, až mi pošlou termín.“
Přikývla jsem a papír schovala do tašky. „Musím se vrátit do práce,“ vzdychla jsem.
„Vážně chceš v tomhle stavu pracovat?“ Myslím, že nenarážel na těhotenství.
„Musím něco dělat,“ prohlásila jsem rozhodně. „Nebo si začnu představovat dupačky a dětské botičky a nezvládnu to.“
„Mrzí mě to, Tino,“ zamumlal, když už jsem stála u dveří.
„Mě taky,“ hlesla jsem ponuře. „Díky, Pete. Ahoj.“
Do ordinace jsem přišla pozdě – rozhovor s Petem se docela protáhl. Celou cestu jsem přemýšlela o tom, co mě čeká a taky uvažovala, jak jen to řeknu Dannymu. Měla jsem tušení, že mu to ublíží stejně jako mě, že si to dítě nebudeme moct nechat, ale opravdu jsem mu to nemohla neříct. Potřebovala jsem, aby mě držel za ruku a svíral mě v náručí, až bude po všem. Tohle jsem nemohla zvládnout, aniž bych ho měla u sebe.
Jenomže on rozhodně nevypadal, že by byl ochotný k rozhovoru. Snad poprvé od doby, co jsme se dali dohromady, se zdálo, že je na mě naštvaný. A to pořádně. Skoro tak, jako tenkrát na farmě Fergusonových. Překvapovalo mě, že tak zuří jen proto, že jsem přišla pozdě, i když na druhou stranu se celé odpoledne do ordinace valili lidé se psy a kočkami, takže jsem si pro zpoždění vybrala opravdu špatný den. A ani jsem tak neměla možnost se mu omluvit, protože jsme měli oba spoustu práce až do večera.
Byla jsem utahaná k smrti, když jsem se konečně usadila na sedadle spolujezdce v jeho Escaladě (poškrábaný bok už zase vypadal jako nový). Dannymu chvíli trvalo, než zamkl vstupní dveře od ordinace a posadil se vedle mě. Využila jsem těch pár vteřin, abych si ujasnila, že auto rozhodně není vhodné místo pro mou novinku. Překvapivě to ale nakousl sám, aniž by tušil.
„Jak se má Pete?“ zavrčel, když si zapnul pás a nastartoval.
Automaticky jsem si začala hladit břicho, jako bych pořád čekala, že se mi kůže začne vlnit, nebo nějak jinak dá najevo, co pod ní je. „Jak víš, že jsem se sešla s Petem?“ podivila jsem se.
Došlo mu taky, proč jsem tam šla? S náhlou nevolností mě napadlo, jestli třeba neviděl žádanku k interrupci v mé kabelce. Ale kde by se k ní asi dostal? Celou dobu jsem ji měla pod stolem…
Odfrkl si a prudce dupl na brzdu, když do vozovky vstoupila nějaká žena. „Zkus si příště domluvit dostaveníčko někde jinde, než naproti radnice. Bože, Martino, ještě ráno jsem ti říkal, že tam musím vyřídit potvrzení. Jak hloupá jsi?!“
Bylo možné, že mi to říkal – ráno jsem moc nevnímala, ale jinak jsem to nechápala. „Zlobíš se, protože jsem se sešla s Petem? Proč? Vždyť ho máš rád.“
Znechuceně se na mě podíval. „Děláš si ze mě srandu?“
„Ne,“ zamračila jsem se. „Nechápu, o co ti jde! Nemůžu mluvit s jinými lidmi, když u toho nejsi, nebo co?“
„Chceš mi říct, že jste si celou dobu povídali?“
Vykulila jsem na něj oči. „No ano,“ souhlasila jsem zmateně. „Co jiného bychom dělali? Tančili sambu?“
„Normálně s ním moc nemluvíš,“ podotkl.
Uchechtla jsem se. „No jo, nemáme moc společných témat. Víc si rozumí s tebou.“ Potřásla jsem hlavou. „Koukni, Danny, mrzí mě, že jsem se zpozdila. Myslela jsem, že to vyřídím rychleji.“
„Tady vůbec nejde o to, že jsi přišla pozdě!“ vybuchl.
Otevřela jsem v úžasu pusu. Byla jsem čím dál zmatenější.
Zastavil před naším domem a vystoupil. Následovala jsem ho. Auto zablikalo, když ho zamknul.
„Tak o co jde? Nechápu, proč se zlobíš,“ zopakovala jsem, když jsme vešli do předsíňky. „Neudělala jsem nic špatného.“
„Ty myslíš, že je to v pořádku?“ zasyčel nevěřícně a otočil se na mě z prostřed kuchyně.
„Sakra, tak mi řekni, co tě štve!“ Skoro jsme zakřičela. „Musím ti něco říct, a když se takhle chováš, vážně na ten rozhovor nemám náladu.“
„Vážně? Já zas nemám náladu nechat si zase přebrat ženu od přítele,“ odsekl.
Tentokrát jsem na něj zírala neschopna slova dost dlouho, než jsem se přiměla promluvit. Sice by mi normálně lichotilo, že na mě žárlí, ale tohle už bylo protivné. Kvůli Meredith byl pořádně paranoidní a mě štvalo, že to odnáším já.
Vydechla jsem. „Fajn,“ houkla jsem chladně. „Už jsem ti to vysvětlovala a klidně ti to zopakuju ještě jednou – nejsem Meredith, Danieli. Nejsem ti nevěrná a nejsem blbá. Kdybych chtěla být s někým jiným, budeš první, kdo se to dozví. Jenomže já chci být s tebou, co je na tom tak složitého k pochopení?!“
„Po tom prvním půl roku - uznej, že je toho docela dost!“
Zalapala jsem po dechu. To bylo poprvé, co něco takového od Tennessee řekl. Vlastně to byla naše první hádka, od té doby. A že jsme do toho skočili rovnýma nohama… Měla jsem chuť na něj zaječet: Vždyť jsi mě zbouchnul, ty idiote! Ale na poslední chvíli jsem se zarazila. I když jsem na něj zrovna byla naštvaná, takhle jsem to udělat nechtěla.
„Proč vedeme tuhle debatu?“ zeptala jsem se mrtvě. „Chceš, abych ti hladila ego a vykládala ti, jak jsi úžasný? Já na to dnes opravdu nemám náladu, Danny,“ zavrtěla jsem unaveně hlavou a obešla ho.
Otočil se za mnou. „Proč jsi šla za Petem?“ naléhal.
Podrážděně jsem vypustila vzduch. „Věděl bys to, kdyby ses do mě nenavážel kvůli tomu, co udělala tvoje první žena. Ale teď jsme na ten rozhovor oba moc naštvaní.“ Potřásla jsem hlavou. „Řeknu ti to, až se začneš chovat jako člověk.“
Tou hloupou poznámkou jsem ho samozřejmě rozčílila ještě víc. „Martino!“
Zvedla jsem ruce dlaněmi vzhůru. „Promiň. Vážně, Danny, nejdřív se oba uklidněme, dobře?“
„Chci to vědět hned!“ protestoval.
„Ne!“ odtušila jsem chladně s rukama obmotanýma kolem pasu. „Takhle ne.“
Zorničky se mu rozšířily a prudce oddechoval. „Proč mi tu pitomost prostě nemůžeš říct?“
Stiskla jsem rty. „Protože to není pitomost! Je to zatraceně vážný a ty se chováš jako idiot místo, abys mě vyslechl.“
„Já tě poslouchám!“ nesouhlasil prudce. „Stojím tu celý žhavý slyšet, co mi chceš říct.“ Sotva to dořekl, jeho telefon začal zvonit. Okamžitě se otočil k lince, kam hodil svoji tašku a začal ho hledat.
„Typický!“ zavrčela jsem podrážděně. S rukama složenýma na prsou jsem čekala, až domluví.
„Musím jet,“ oznámil mi skoro omluvně, i když jsem v jeho hlase pořád slyšela vztek. „Ale řekni mi, cos chtěla. Prosím.“ To prosím drtil mezi zuby jako by se tím měl udusit.
Potřásla jsem hlavou. „Zapomeň na to. Jeď pracovat. Nebudu ti to vykládat mezi dveřmi.“ Otočila jsem na patě a odešla do ložnice.
Nešel za mnou. Odjel. Možná to bylo dobře - oba jsme se potřebovali uklidnit. Jenomže pro mě se už tak špatný den, stal naprosto mizerným.
Napustila jsem vanu a s koleny přitaženými k tělu jsem dlouho seděla ve vodě a zírala na hladinu myšlenkami úplně někde jinde. Začala jsem počítat, spekulovat a odhadovat své síly. Vzpomínala jsem na své úplné vlkodlačí začátky a loňské léto s doktorem Symerským a jeho experimenty a teorie.
Bylo by čiré bláznovství a sebevražda tohle dítě nechat naživu. Jenomže jsem si nedokázala představit, že bych se ho měla chladnokrevně zbavit, jak jsem měla v úmyslu. Bylo součástí mě samotné. Byl to kus Dannyho, který sice dnes reagoval přecitlivěle, ale přesto to byl on. Jak zabít něco, co je z polovičky Danny?
Bylo to bezvýchodné a já se cítila sama, přestože jsem vlastně měla neustálou společnost, které jsem si do dneška nebyla vědoma.
Šla jsem si brzy lehnout – nechtěla jsem čekat na Dannyho. Byla jsem unavená a neměla jsem dost sil na další hádku.
Z malé ložnice jsem si donesla do postele velkého plyšového psa, co mi minulý rok poslal Lukáš k narozeninám. Pevně jsem ho k sobě tiskla a obličej schovala do bílého plyše, který vsakoval moje slzy. Ani nevím, kdy jsem usnula, ale probudila jsem se až ráno.
Místo vedle mě v posteli bylo rozvrtané, ale Danny vedle mě neležel. Slyšela jsem ho, jak rachotí věcmi v kuchyni. Bolestivě se mi stáhl žaludek, když jsem si uvědomila, že jsem po dlouhé době prospala celou noc – nevzbudil mě, když přišel. A pak někdo může vychvalovat usmiřovací sex.
Znovu naštvaná jsem se vykopala z postele a shodila plyšáka na zem. Tu hloupou hračku jsem taky zrovna nenáviděla.
Můj odraz v zrcadle na dveřích skříně mě upozornil na vyhrnuté triko, ve kterém jsem spala, a já ho rychle stáhla dolů tak, aby splývalo přes tepláky. Nechtěla jsem si prohlížet svoje břicho a studovat, jestli je větší než včera. Už mi nepatřilo - teď si ho okupovalo to dítě. Jako kdyby mi na něj mířila velká šipka s nápisem: Tady jsem, mami, všímej si mě! Starej se o mě. Umři pro mě.
Daniel ke mně zvedl hlavu, když jsem vešla do obýváku. Omluvně se usmál. „Doufal jsem, že tě nevzbudím.“
Ohrnula jsem ret. „Mise splněna.“
Vzdychl. „Mrzí mě ten včerejšek, Tino. Choval jsem se jako hlupák.“
Zvedla jsem k němu oči. „Mrzí tě to, ale v noci ses mě ani nedotkl,“ odsekla jsem. „Ráno se vzbudím a ty nikde.“
„Vypadalas docela spokojená s tou hračkou,“ poznamenal s lehkým úsměvem a já se na něj ještě víc zamračila. Povzdechl si. „Večer jsem na tebe mluvil. Odmítala jsi tu věc pustit z ruky. Tak jsem doufal, že si tě usmířím snídaní,“ zamrkal a položil na linku mezi námi talíř.
Přimhouřila jsem oči, ale už jsem se nezlobila. Jen jsem uvažovala, jestli má cenu to jíst, když nemám jistotu, že mi to ten můj andílek dovolí nechat v žaludku. I když jsem znala příčinu, neměla jsem pocit, že by se tím nevolnost stala příjemnější a méně děsivá. Navíc jsem s tím neměla žádné zkušenosti – je lepší jíst, nebo ráno přečkat o hladu?
Ale to jídlo vypadalo přímo neskutečně chutně.
Váhavě jsem přešla k lince a strčila do pusy jednu z jahod. „Hm,“ zabručela jsem spokojeně a usmála se na něj. „Budeš mě takhle rozmazlovat jen po hádce?“
Úsměv mi oplatil. „Budeš se se mnou schválně hádat, když řeknu ano?“ nadhodil vesele.
Zasmála jsem se a obešla linku, abych ho mohla obejmout, obličej jsem mu zabořila do hrudi. Takhle jsem potřebovala obejmout už včera. Nic mi nedodalo tolik klidu, jako jeho náruč. „Miluju tě,“ vzdychla jsem, když jsem poslouchala tlukot jeho srdce, „víš to, že jo?“
Něžně mě pohladil po tváři a políbil mě. „Nebyl bych proti, kdybys mi to čas od času připomínala.“ Ještě chvíli mi prsty jezdil po obličeji a díval se mi do očí. V těch jeho se začala rozpínat starost. „Co se děje, Tino? Posledních pár dní jsi jako mimo sebe. Co tě trápí?“ Dívala jsem se na něj a nevěděla, co říct. Maličko se zamračil. „Jsem tu pro tebe, ať se děje cokoli. Všechny problémy máme řešit spolu.“
„Ano,“ souhlasila jsem a zase se odmlčela. „Chci mluvit o dětech,“ vyhrkla jsem dřív, než se mi ta slova vůbec zformovala v myšlenkách – skoro jako bych to ani neřekla já.
Danny ztuhl a zorničky se mu rozšířily. Nakonec skoro podrážděně našpulil pusu. „To kvůli těm kecům v pátek u Jerryho? Divím se, že si je vůbec připouštíš.“
Cítila jsem, jak se mi žaludek stahuje hrůzou, že se bude zlobit, až se o dítěti dozví. Na to jsem ani na okamžik nepomyslela. Doteď.
Těsně mě k sobě přivinul. „Můžeme být ještě dlouho šťastní tak, jak jsme, Tino – vystačíme si navzájem. Do adopčního programu nás stejně nezařadí, dokud nebudeš mít občanství.“
Zavrtěla jsem se, abych se mu vyvlékla natolik, abych na něj viděla. Tak trochu mě překvapilo, že bere adopci jako hotovou věc a vůbec neuvažuje o jiných možnostech.
„Adopce není jediná možnost,“ podotkla jsem tiše.
Povzdechl si. „Sama jsi říkala, že v účinnost toho séra nevěříš. V tom případě není moc jiných možností.“ Zavřel na chvíli oči. „Tohle je debata na dlouho, Tino.“ Potřásl hlavou. „Necháme to na večer. Nebo na víkend.“
Skousla jsem si ret. O víkendu už nemuselo být o čem mluvit – jak rychle se objeví nějaký termín v nemocnici? „Danny, já…“ začala jsem ze sebe soukat přiznání, když mě přerušil telefon. „No tohle už není možný!“ vybuchla jsem vztekle a odstrčila se od Dannyho. „Ordinace otvírá za hodinu a půl, tak co je tak naléhavého?!“
Věnoval mi dlouhý pohled ve stylu: Tohle opravdu nehodlám stále dokola řešit, a šel pro svůj mobil.
Vypadl z domu dřív, než jsem stihla dojíst misku jahod, která mě jediná zaujala ve výběru, co mi nachystal k jídlu a sotva za ním zapadly dveře, vyšlo najevo, že jahod byla škoda – miminku na rozdíl ode mě ani trochu nechutnaly. I mně po nich ostatně na podruhé zůstala v puse odporná pachuť, a tak jsem si drhla zuby skoro pět minut, než jsem uznala, že už to možná i stačí.
Dnes jsem se vzbudila o dost dřív, než jsem vstávala normálně, takže jsem i přes úvod s Dannym měla na všechno nezvykle moc času.
Hodnou chvíli jsem stála v ložnici před zrcadlem na skříni a snažila se najít nějakou viditelnou změnu. Po svém rozhovoru se záchodovou mísou jsem byla trochu bledá, ale nijak zvlášť – ani jsem nevypadala nemocně. Když jsem se takhle pozorovala, zdálo se jasné, že jsem jaksi oblejší, ale to bych normálně přisoudila i konečně klidnému období bez vypětí a neustálého stresu, které následovalo po tom velice stresujícím začátku jara. I když jsem se natočila bokem a vyhrnula triko nahoru, nezdálo se, že by se moje břicho v poměru s ostatními částmi nějak výrazně kulatilo. Vypadalo stejně, jako jindy.
Něžně jsem po něm přejížděla oběma rukama, jako bych se s ním mazlila. „Co myslíš, zlatíčko, najde si táta dost času, aby se o tobě dozvěděl?“ zamumlala jsem láskyplně směrem místu, kde jsem nechala ruce.
Ztuhla jsem, sotva jsem to vyřkla. Protože v okamžiku, kdy jsem promluvila na svoje břicho a začala Dannymu říkat táta, mi bylo jasné, že se toho drobečka tam uvnitř nedokážu jen tak chladnokrevně zbavit, aniž bych se alespoň pokusila o něj bojovat.
Ohromeně jsem se posadila na okraj postele a snažila se vzpomenout si, kdy k tomu došlo. Byla jsem přece rozhodnutá si toho tvora uvnitř nepřipustit tak blízko k tělu, abych se do něj zamilovala. Tohle nebylo v plánu. V plánu bylo tuhle věc skončit dřív, než začne být ještě bolestivější, jak byla sama o sobě. Nesměla jsem se usmívat a říkat tomu zlatíčko – musela jsem se chovat rozumně.
Bylo zřejmé, že Dannyho nebudu potřebovat jenom na to, abych se vyrovnala s následky potratu, ale i k tomu, abych byla schopná to udělat. Dnes se projevil rozumně, když mluvil o adopci. Třeba mě znovu vrátí do reality, když já nevědomky spadla do propasti lásky k tomu dítěti…
 
Celý den jsem čekala alespoň na nějakou lepší chvíli, kdy bude vhodné mu to oznámit, ale jako by se všechno spiklo proti mně. Sotva Danny skončil s dvěma předem naplánovanými kastracemi, vyrojil se další nečekaný zákrok, který sebral dost z času i z polední pauzy, a protože radostné novinky se neoznamují nad střevy dobrmana, nepřicházel soukromý rozhovor v úvahu, a sotva jsme ho nechali tiše dospat zbytek anestezie, objevil se v čekárně první nedočkavec na očkování proti vzteklině.
Nechtělo se mi čekat až domů – každou minutou jsem představě svého miminka podléhala víc a víc. Potřebovala jsem v boji proti jeho kouzlu někoho na pomoc.
 Dokončila poslední drobnosti v kartách a počítač vypnula. Danny jako vždy skončil dřív a když jsem nakoukla do jeho ordinace, našla jsem ho sedět u počítače.
S úsměvem se na mě ohlédl. „Už jsi hotová? Můžeme jet?“
Zavrtěla jsem hlavou a přešla místností k němu. Odsunul židli na kolečkách od stolu natolik, abych se mu pohodlně mohla posadit na klín. Objala jsem ho kolem krku, zatímco on mi automaticky položil ruce na boky. „Chci s tebou mluvit,“ oznámila jsem mu vážně.
Zvedl vysoko obočí. „Nepočká to domů?“
Svěsila jsem ramena. „Ne, už nemůžu čekat. Nechci v tom víc být sama.“
Rázem zvážněl. „O co jde, Tino? Něco s Jamiem?“
Maličko jsem se pousmála. „Ne, jde o nás. Jamie bude volat až zítra.“
Zavrtěl se pode mnou, aby našel pohodlnější polohu. „Poslouchám,“ ujistil mě a vyčkávavě se mi díval do obličeje.
Zhluboka jsem se nadechla. „Dobře,“ zamumlala jsem, a pak jsem náhle dostala nápad. „Víš co?“ vyhrkla jsem. „Nejdřív mi něco slib.“
„Cokoli,“ souhlasil okamžitě.
Věnovala jsem mu úsměv. „Chci, abys na chvilku zapomněl na všechny naše nadpřirozené trable a myslel jako člověk.“
„Pořád myslím jako člověk, Tino,“ zamračil se lehce.
Vzdychla jsem. „Ne. Chtěla bych, aby sis dovolil pět minut reakce, která by následovala, kdybychom byli obyčejní mladí manželé.“ Já neměla žádných pět lidských minut, rovnou jsem padla do děsu vlkodlačí kletby. Nedostala jsem prostor na lidskou radost a ani žádnou jinou reakci. Měla jsem ale pocit, že Danny si to zaslouží. Potom, ať už to dopadne jakkoli, dlouho žádnou možnost k něčemu takovému mít nebude.
„Nechápu…,“ začal.
Položila jsem mu prst na pusu. „Pět minut. Můžeš mi to slíbit?“
Zafuněl. „Dobře,“ přisvědčil.
„Myslíš jako člověk?“ ujišťovala jsem se.
Zakoulel očima. „Jistě.“
Znovu jsem zhluboka nabrala vzduch, a pak mlčky sundala jednu jeho ruku z mého pasu a dlaní ji přiložila na svoje břicho.
Nechápavě se na mě podíval a stáhl obočí, jak se snažil přijít na to, co mu tím chci naznačit. „Tino, co mi to…“
„Víš, vypadá to, že jsme se měli chovat zodpovědněji, když jsme spolu začali spát,“ napověděla jsem mu polohlasem a rozpačitě sklopila oči.
Protože jsem si stále hověla na jeho klíně, cítila jsem, jak se celý napjal. Podívala jsem se na něj najednou zase celá roztřesená, jestli se nebude zlobit. Byl dokonale šokovaný. „Já… Ty…,“ zmateně hledal slova. „Ty jsi…“ Souhlasně jsem přikývla, stále jsem obezřetně vyčkávala jeho reakce.
Sklonil hlavu a jemňoučce, jako kdyby se dotýkal mýdlové bubliny, mě pohladil po břiše. „To je…“ zamumlal ohromeně a dál stejně opatrně mi přejížděl prsty po kůži. Nečekaně ke mně zvedl oči. „Vážně?“ vydechl hlasem rozechvělým nějakou emocí, kterou jsem nedokázala identifikovat.
„Ano,“ přisvědčila jsem znovu. „Podle Petea jsem na začátku osmého týdne.“
Oči mu náhle zněžněly a on se natáhl, aby mě políbil. Přišlo mi skoro až směšné, když mu polibek vracela, že jsem si myslela, že se bude zlobit.
Pevně kolem mě obmotal paže, kolíbal mě chvíli v náručí a šířil kolem sebe vlny nadšení na všechny strany. Ale to postupně odeznívalo, jak se vracel do reality.
„Mělo mi to dojít,“ pronesl s hlavou opřenou o mé rameno.
Přitiskla jsem se k němu, abych pochytala zbytky jeho radosti, která mě hřála do morku kostí. „Oba jsme mysleli na něco jiného,“ podotkla jsem a potichu si povzdechla – bylo mi jasné, že jeho pět lidských minut je pryč. Najednou mi to nepřišlo jako zas až tak úžasný nápad.
„Osmý týden?“ zamumlal najednou zdrceně. „Zbývá tak málo.“
„Já vím,“ souhlasila jsem smutně.
Obličej se mu provinile stáhl a zaplavil se žalem. „Mrzí mě to, Tino.“ Tentokrát mě objal spíš zuřivě, než něžně. „Promiň,“ zasténal. „Měl jsem na to myslet. Promiň,“ opakoval.
Vzala jsem jeho hlavu do dlaní a donutila ho ke mně zvednout oči. „Měli jsme na to myslet oba, Danny. Je to moje chyba, stejně jako tvoje.“ Potřásla jsem hlavou. „Ale už se stalo.“
„Co budeme dělat?“ zeptal se mrtvě.
Správná odpověď zněla, že to skončíme a budeme dál pokračovat v životě, jako by se to nestalo, ale zároveň to byla ta nejhorší odpověď, co jsem na tuhle otázku znala a nehodlala jsem ji použít. Kdybych mu to řekla už ráno, možná bych to ale udělala. Jenomže od té chvíle v ložnici uplynula už fůra hodin a já měla spoustu času přemýšlet o tom z jiného úhlu pohledu.
Zhluboka jsem se nadechla. Přiznat těhotenství nebyla ta nejtěžší část - těžší bude si ho prosadit. „O tom bych ráda diskutovala,“ oznámila jsem pevným hlasem, který mě samotnou překvapil. Daniel otevřel pusu, ale já ho předběhla. „Ne. Dřív, než něco řekneš, chci mluvit já.“ Kupodivu poslouchal, i když nebyl nadšen. „Včera jsem byla přesvědčená, že potrat je jediným řešením, které dokážu zvládnout. Ale nedokážu.“ Vzdychla jsem. „Nedokážu se toho dítěte vzdát bez boje. Musím to alespoň zkusit. Ne zbytečně riskovat,“ prohlásila jsem hned rozhodně, „ale ráda bych nejdřív zkusila jiné možnosti. Já ho chci – stačil mi den, abych ho začala milovat a ráda bych, abys o tom taky alespoň přemýšlel. Neudělám to rozhodnutí bez tebe, Danny. Půjdeme do toho buď oba, nebo ne. Já to sama nezvládnu. Ráda bych ale, abys věděl, co si myslím, než se rozhodneš.“ Vlastně to ode mě bylo zbabělé. Nedokázala jsem to rozhodnutí udělat sama a tak jsem to celé hodila na něj. Záleželo jenom na něm.
Přikývl, jako kdyby mu to taky došlo. „Budu o tom… přemýšlet.“
NEJNOVĚJŠÍ KAPITOLY:
1. - 5. kapitola VSK
(15. 4. 2015)
Musíte hledat, ale jsou t

9. kapitola SDG 
(7. 2. 2015)
Oblíbené stránky
Něco jako dvojče blog. Múžete si vybrat, nové kapitoly budou stejné tady i tam.
Fanfiction a jiné...

 
On autor byl vůl a překladatel není, rozumíte, proto to tak je.

- Jan Werich -
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one