Zdravím Vás,
ať už jste sem zavítali z webovky veilofmystery, která začala blbnout, nebo jste noví čtenáři. Na tomhle blogu najdete několik povídek, ať už s tématikou z těch starších Twilight fanfiction nebo novějších fantasy originálních nebo polooriginálních příběhů. Ať už je to jakkoli - vítejte a dobře se bavte!

Vaše Hollis
Podařilo se mi s Danielem celý následující den a většinu pátku nepromluvit ani slovo, což byl vážně úspěch, když uvážím, že on se o konverzaci snažil všemi možnými a nemožnými prostředky. I když někdy po tom, co jsem mu poněkolikáté odpověděla na přímou otázku přezíravým mlčením, to s povzdechem vzdal.
Byla jsem šíleně naštvaná a hlavně uražená, takže i když moje chování bylo naprosto dětinské, bylo mi to jedno. Jediné, po čem jsem toužila, bylo Danielovi zkazit náladu stejně, jako ji on zkazil mně.
Měla jsem plné zuby jeho domu, jeho samotného i té pitomé situace, ve kterém jsem byla – někoho, kdo vás u sebe nechá zadarmo bydlet, prostě nemůžete donekonečna ignorovat a zvlášť je to těžké u toho, kde je vám schopný číst za jistých děsivých podmínek myšlenky, když si nedáváte pozor. A taky jsem si, ač nerada musela přiznat, že nejvíc jsem naštvaná proto, že mi Daniel nevěřil a stále se ke mně choval jako k dítěti, které potřebuje ve všem vést za ručičku.
Jako bych už tak neměla dost problémů, musela jsem si tvořit svoje vlastní – imaginární. Ve skutečnosti jsem přece měla neskutečné štěstí, že byl Daniel takový, jaký byl. Mohla jsem skončit s fiadorem odněkud z pralesa, nebo někoho z prostřed smečky, se kterou jsem rozhodně nechtěla mít nic společného, protože s nimi se prostě nedal žít dál lidský život, jako to dělal Daniel a jak jsem měla v plánu i já.
Byla jsem neskutečně nevděčná po tom, co všechno pro mě udělal, ale nemohla jsem si pomoct. Nemůžete prostě s někým být pořád, tak jako jsme byli my spolu a zachovat chladnou hlavu.
Pravděpodobně jsme teď jen procházeli krizí, která musela zákonitě dřív nebo později přijít – v našem případě rozhodně dřív – a po pár dnech sama od sebe odezní a všechno bude zase v pohodě. Hrozně moc jsem tomu chtěla věřit…
Strčila jsem do ledničky mísu zeleninového salátu k večeři a šla se převléct… No nebo vysvléct. Neměla jsem v úmyslu dnes večer zůstávat v domě.
Ještě jsem se šla do kuchyně napít, když se vrátil Daniel. Někdy mám prostě smůlu. Na druhou stranu, co by si asi myslel, kdyby přišel z práce a já byla pryč? Ne, že bych mu to nepřála, protože jsem tu nebyla ve vězení, ale proč dráždit hada bosou nohou? A taky se sem tam skrz horu mé hrdosti prodral i slaboučký hlásek slušnosti, který apeloval na mou pozici neplatícího nájemníka.
Daniel telefonoval a bylo prostě nemožné část jeho slov nezachytit.
„… Tak mu vyřiď, ať si pro to přijde, budu celý večer doma… Prostě už něco mám, Steve,“ odbyl netrpělivě někoho, s kým mluvil. „Jo. Hele, fakt mě to mrzí, ale jsem si jistý, že se budete bavit i beze mě.“ Vpadl do kuchyně s papírovým pytlem s nákupem pod paží a mobilem u ucha. Naprosto nesmyslně mě popudilo, že nakoupil, i když nakupoval vždycky. Copak si myslel, že bych nesvedla nakoupit? Supermarket tu byl a dokonce to bylo dost blízko.
Zkřížila jsem si ruce na prsou a opřela se bokem o linku, zatímco on se dál dohadoval s telefonem.
Steve… předpokládala jsem, že je to ten, o kterém se zmiňoval Jerry a přirozenou inteligencí, mi taky došlo, že patří k partě, se kterou se Daniel v pátek scházel, než jsem přijela – všechny večery teď totiž trávil se mnou. A dnes byl pátek a já neměla nejmenší náladu na jeho společnost.
„Vím, že je Amanda ve městě,“ pokračoval otráveně po krátké odmlce, „a jestli mi to řekne ještě někdo, tak budu vraždit. Neobtěžovala se mi ani zavolat. Počkej.“ Odtáhl telefon od ucha a podíval se na mě. „Ty někam jdeš?“ zeptal se zmateně.
Zamračila jsem se na něj, co nejzleji jsem dokázala. „Nesmím?“ Nechtěla jsem sice naši další konverzaci začínat hádkou, ale co? „Tak to připiš na seznam, co nesmím.“ Počítala jsem na prstech: „Jako najít si práci, hlídat děti tvé sestry…“
„Tino, prosím,“ přerušil mě unaveně.
Zvedla jsem ruce. „Víš co, jako bych nic neřekla. Čau.“ Zamířila jsem k zadním dveřím.
„Zavolám ti později,“ zamumlal spěšně a v příští vteřině mě popadl za rameno a otočil k sobě čelem. „Co děláš, Tino?“ domáhal se.
„Odcházím,“ odsekla jsem a vykroutila jsem se mu.
Rezignovaně si povzdechl a zvedl ruce dlaněmi vzhůru, jako jsem to udělala před chvíli já. „Ok, máš svobodu pohybu, i když si to evidentně nemyslíš, ale můžeš mi alespoň říct, kam? Než zešílím strachy?“
Našpulila jsem pusu a pak si uvědomila, že má pravdu a já se chovám hloupě – jaké překvapení?
„Jdu ven, zaběhat si,“ zahuhlala jsem dutě a dívala se na stranu, „jako vlk – potřebuju si pročistit hlavu. Můžu?“ dodala jsem nakonec vzdorovitě.
Změřil si mě téměř pohrdlivě. „Dělej si, co chceš!“ vyštěkl a odešel.
Následovala jsem jeho příkladu. Tyhle naše hádky byly zbytečné, ale mě jeho přístup tak rozčiloval…
 
Když jsem se vrátila, byl Daniel pryč a v domě panovala tma a tíživé ticho.
Bylo sotva devět, takže jsem si říkala, že si před spaním přečtu kousek legendy, co jsem našla na internetu a poprosila Daniela, aby mi ji vytiskl a ležela mi na stole už týden.
Položila jsem papíry na stolek v obýváku a přešla k akváriu v rohu. Vytáhla jsem želvu ven a podržela ji tak, aby měla hlavu ve výši té mé.
Ahoj, Stanley,“ zazpívala jsem k němu a sedla si s ním na pohovku. „Musíme se s Danielem pořád hádat?“ zeptala jsem se ho s povzdechem a sama si odpověděla. „No jasně, že musíme,“ houkla jsem. „Co jsme si vůbec mysleli, když jsme se do toho pouštěli?“ Potřásla jsem hlavou.
Lehla jsem si na sedačku a Stanleyeho jsem nechala lozit kolem sebe. Nevím proč, ale měla jsem pocit, že prostor jeho akvária je až tyransky omezený. Možná nějaká asociace na můj vlastní prostor. Zamračila jsem se nad svými myšlenkami. Měla jsem spoustu prostoru - lesy tady byly několikanásobně rozsáhlejší než ty doma a rozhodně ne tak fragmentované.
Začetla jsem se do papírů, ale po pár odstavcích se mi začaly klížit oči a než jsem došla na konec stránky, úplně jsem vytuhla.
Ta legenda byla hloupá romantická slátanina, i když jsem doufala, že by to mohlo být něco serióznějšího. Nečekaně se mi totiž podařilo najít něco nejen z oblasti, ale i z doby, kdy vznikla naše vlkodlačí kletba a Daniel to ve svých papírech neměl. Ovšem snad celý děj tohohle příběhu se točil kolem dcery šamana kmene - Waity a jejího milého. Bylo až trapně jasné, že spolu překonají všechny překážky a budou spolu šťastně žít až do smrti.
Usnula jsem ve chvíli, kdy se Waity lstí přidala k mužům, mezi nimiž byl i Takuli – její milý, kteří měli bránit kmen proti bledým tvářím.
Můj sen jakoby navázal na místo, kde jsem přestala číst.
 
Utíkali jsme pár metrů za vedoucí skupinou a mlčky se mezi sebou dohadovali - jen jsme si četli myšlenky, protože takhle jsme stejně nemohli mluvit a navíc nikdo nesměl moji lest prohlédnout. Porušila jsem spousty našich zákonů, abych mu mohla být nablízku. Okradla jsem svého otce a použila kouzlo, které mi nepříslušelo.
‚Waity, tohle je bláznovství, měla by ses vrátit do vesnice k ostatním ženám a starším. Bledí muži jsou lstiví, zemřelo už mnoho našich nejlepších mužů, když se snažilo chránit před nimi naši zem. A oni ženy nešetří, zabijí tě také,‘ domlouval mi šedý vlk běžící po mém pravém boku a já cítila jeho paniku. Bál se víc o mě než o sebe.
Podívala jsem se na něj, aniž bych polevila v nasazeném tempu. Kousky půdy nám odletovaly zpod tlap, jak jsme se hnali lesem k osadě, kterou si zbudovali naši nepřátelé z našich posvátných stromů. Nešlo mi jen o to zůstat po boku mého vyvoleného. Já se chtěla také pomstít. Mnoho mých bratrů zemřelo jen kvůli jejich chamtivosti.
‚Radši zemřu s tebou, než žít bez tebe,‘ prohlásila jsem, když se údolím rozlehla první rána a náčelník našeho kmene padl k zemi. Celá smečka se zastavila, semkla se k sobě a snažila se najít nebezpečí, ale blízkosti nikdo nebyl.
Po sérii dalších ohlušujících ran padlo k zemi hned několik vlků a zoufale hrabali nohama v suché zemi, než se jejich ztuhlá těla vrátila do lidské podoby – byli mrtví.
Smečku zaplavila panika. Ani naše kouzla neuměla bojovat proti neviditelnému nepříteli a neviditelným šípům.
‚Uteč, Takuli!‘ vykřikla jsem zděšeně, když jsem si všimla obláčků kouře vznášejících se nad kameny.
‚Nemohu opustit naše bratry!‘ protestoval.
Čirá hrůza ze smrti mých blízkých a podivných zvuků zpoza kamenů, mi svírala hrdlo a podněcovala ve mně primitivní instinkty zvířete, jehož podobu jsem na sebe pomocí kouzla vzala. ‚Není čas, musíme utéct všichni. Jsou mocnější kouzelníci než my.‘
Konečně mě poslechl a společně jsme vyrazili zpátky mezi stromy. Jen jsem doufala, že ostatní nás budou následovat. Za našimi zády se znovu rozezněly ty divné smrtonosné rány.
Ucítila jsem v boku prudkou, štiplavou bolest a klopýtla jsem.
‚Waity!‘ Vlk přede mnou se zastavil a vrátil se ke mně.
Silou vůle jsem se přinutila překonat těch pár metrů, než jsem se v bolestech zhroutila k zemi. Umírala jsem. Cítila jsem, jak ze mě život pomalu uniká. Neviditelný šíp zasáhl i mě.
Takuli do mě šťouchal čumákem a teskně kňučel. Skrz naše duchovní propojení jsem slyšela jen jeho žal.
‚Takuli,‘ pomyslela jsem si těsně předtím, než jsem ztratila vědomí.
 
Otevřela jsem oči.
Měla zpátky svou lidskou podobu a bolest z boku zmizela. Byla jsem na živu.
Zvedla jsem hlavu a z hrdla se mi vydral zmučený výkřik, který se změnil na hysterické vzlyky.
Na mém nahém břiše spočívala hlava mého milovaného a já okamžitě věděla, že je mrtvý, když jsem zahlédla jeho prázdný pohled a pootevřená ústa. Jeho nahé tělo zkroucené u toho mého, bylo pokryto krví, která mu tekla z rány po žebry.
V dlani jsem svírala přívěšek požehnaný mým otcem, který patřil Takulimu a jehož druhou půlku jsem měla pověšenou na kůži kolem krku.
Houpala jsem se ze strany na stranu s jeho bezvládným tělem v klíně a můj smutek se dral ze mne ven v zoufalých vzlycích. Bolest z jeho smrti mě trhala na kusy a já si jen přála se k němu přidat.
Příliš pozdě jsem uslyšela šramot. Zvedla jsem tvář pokrytou slzami k jednomu z těch, kteří mohli za mou bolest.
Bledý muž, stojící přede mnou, se tvářil vyděšeně, když na mě ukazoval podivně šedivou dutou hůlkou.
Můj zuřivý výkřik přerušila ohlušující rána a svět kolem mě zčernal…
 
„… probůh, Pete, co děláš?“ stěžoval si povědomý mužský hlas a já překvapeně zamrkala do tmy. „Tina spí.“
Protřela jsem si palci oči a zvedla se na loktech. Musela jsem usnout.
V kuchyni se svítilo a nějaký neznámý muž se skláněl vedle linky a sbíral kuchařky, co jsem nechala vyrovnané na kraji pracovní desky – to musela být rána, která mě vzbudila z toho divného snu. Nebyl jako ostatní nesmyslné sny, které se mi zdávaly. Tohle bylo skoro jako vzpomínka. Měla jsem z něj podobný, děsivě živý pocit jako ze snu, co vyvolala moje vlčice před pár týdny.
Daniel stál mezi dveřmi do předsíně a nesouhlasně toho druhého pozoroval.
Muž se zvedl a položil knížky zpátky na linku a pak se neomylně zadíval přímo na mě.
Byl vysoký, na svou výšku skoro až moc hubený a měl krátké rozcuchané vlasy, víc jsem toho nedokázala zaregistrovat, protože i s vylepšeným vlčím viděním proti světlu nevidím o moc víc než obrysy.
„Chceš říct - spala,“ podotkl ten druhý. „Ty musíš být Tina,“ pronesl směrem ke mně.
Ale já ho moc nevnímala, protože jsem prožívala takovou bouři své a Danielovi energie v jedné místnosti jako za celé dva měsíce nikdy. Bylo to až nesnesitelně silné.
Stál ode mě na několik metrů a já se svou energií otírala o jeho tělo. Cítila jsem ho, jako by stál přede mnou a já po něm přejížděla rukama. Naprosto zděšeně na mě zíral a snažil se vytlačit mě svou energií z jeho osobního prostoru. Já se pokoušela svou sílu stáhnout, ale čím víc jsem to zkoušela, tím těsněji se kolem něj obmotávala. Slyšela jsem, jak mu zběsile buší srdce a tušila, že já se tvářím stejně vyděšeně jako on.
Najednou proti mně vyslal tak silnou vlnu energie, až jsem maličko zavrávorala a instinktivně stáhla všechnu svou moc zpátky k sobě, abych se bránila, jak jsem se o to marně pokoušela předtím sama. Oddechla jsem si a zvedla k němu oči - čekala jsem na vysvětlení. Na toho druhého muže – Petea -  jsem docela zapomněla.
„Co to má znamenat?“ sykl rozzlobeně Daniel a já s sebou škubla. Nevypadal, že by byl v náladě cokoli vysvětlovat.
„Co blbneš?“ otočil se na něj zmateně Pete a znovu mě tak upozornil na svou přítomnost. „Vždyť se nic neděje.“
Daniel s sebou provinile trhl, jako by taky zapomněl na jeho přítomnost a pak vyhrkl: „Kolikrát ti mám opakovat, abys tu želvu nechala v akváriu, sakra!“
Protlačil se kolem zmateného Petea a sebral ze země Stanleyeho, který se ploužil jeho směrem.
„Promiň?“ zeptala ohromeně a třeštila na něj oči, zatímco zvířátko vracel na místo.
Když se otočil obličejem zpátky do místnosti, vypadal trochu uvolněněji. Podíval se na Petea. „Mám to u sebe v pokoji. Dojdu pro to,“ oznámil mu. „Zůstaň tu a prosím tě – na nic nešahej,“ ušklíbl se.
Pete zvedl ruce dlaněmi vzhůru. „Žádný problém,“ zasmál se. Nevím, ale mě to směšné nepřišlo. Asi nějaký soukromý vtípek.
Potřásla jsem hlavou a začala sbírat papíry, co mi vypadly z rukou, když jsem usnula a položila je na stůl. Když jsem vzhlédla, zjistila jsem, že se na mě Dannyho kamarád dívá.
„Já jsem Pete, mimochodem,“ představil se a usmál se na mě. Měl roztomilý klučičí úsměv.
Trochu nejistě jsem mu úsměv oplatila a kývla. „Ráda tě poznávám, Pete.“
Zakřenil se. „Já tebe taky, Tino, hodně jsem o tobě slyšel.“
To snad všichni, které jsem tu postupně poznávala. „Doufám, že v dobrém. A vlastně jmenuju se Martina,“ upozornila jsem ho.
„To je fuk,“ mávl rukou. „Vezme tě příští týden Danny s sebou?“ zeptal se zvědavě.
Odfrkla jsem si a nakrčila nos. „Zeptej se Dannyho,“ houkla jsem otráveně. Otázka spíš zněla, jestli mě příště nezamkne v domě úplně.
Zvedl obočí. „Chová se k tobě takhle pořád?“
Uteklo mi ponuré uchechtnutí a zkřížila jsem si ruce na prsou. „K tobě ne?“ nadhodila jsem žertovně.
Pete se chytil a zasmál se. A pak se vrátil Daniel a bylo po srandě.
Vrazil mu do ruky několik cédéček a popřál mu dobrou noc. To byla rychlá návštěva, ale když uvážím, že bylo chvíli po půlnoci, asi to zas tak divné nebylo.
Daniel se otočil ke mně, sotva za Petem klaply dveře.
„Tohle už nedělej!“ vyjel na mě vztekle.
Automaticky jsem před ním ucouvla o krok. „Ani nevím, co jsem udělala!“ bránila jsem se.
Zabodl prst do vzduchu. „To je přesně ten důvod, proč nechci, abys byla sama s dětmi. Neumíš se ovládat!“
„Umím,“ zasyčela jsem dotčeně. „Jen naprosto nemám ponětí, co bylo tohle zač!“ rozhodila jsem bezmocně rukama. „Čím víc jsem se snažila to nedělat, tím to bylo horší!“
„Krucinál, Martino, uvědomuješ si, žes mě mohla zabít?!“
Zůstala jsem na něj zírat s otevřenou pusou a projížděla si tu větu pořád dokola, jestli jsem ji dobře pochopila. „Co… cože?“ vykoktala jsem nakonec.
V momentě splaskl a projel si krátké vlasy prsty. „Prostě už to nedělej,“ uzavřel najednou celou konverzaci, zavrtěl hlavou a odkráčel.
„Danieli!“ křikla jsem za ním. „Cos tím myslel?“ Odpovědí mi bylo jen klapnutí dveří jeho pokoje. „Danieli!“ zasténala jsem nešťastně.
Teď se evidentně on rozhodl nebavit se se mnou. A vybral si vážně špatný okamžik, protože mě svými řečmi zmátl a vystrašil natolik, že jsem celou noc nemohla usnout a přemýšlela nad tím, co tím k sakru mohl myslet.
 
Ráno jsem přivítala schoulená na židli v kuchyni. Když Daniela nikdo nevzbudil kvůli práci, vstával hrozně pomalu. Slyšela jsem ho převalovat se na posteli půl hodiny předtím, než přišel do kuchyně za mnou.
Překvapeně se zastavil, když si mě všiml. „Co tu děláš, Tino?“ zeptal se zmateně. „Není ještě osm.“ Někdy měl vážně neskutečné postřehy.
„Nikdy bych ti neublížila, Danieli,“ řekla jsem tiše, „ty víš, že ne.“
S povzdechem se posadil naproti mně. „Vím,“ houkl a rozhodně to neznělo přesvědčivě.
Nahnula se k němu, rukama se opřela o stůl. „Tak mi řekni, co se stalo včera večer, protože to vyděsilo k smrti.“
Odfrkl si. „V kontextu velmi zajímavá volba slov. A to nemluvím jen o tom, že se mnou od středy nemluvíš.“
Postavil se, přešel k ledničce a začal velmi zaujatě zkoumat její obsah.
Byla jsem nevyspaná a neměla jsem nejmenší náladu si s ním hrát jeho hloupou hru, kdo koho víc vytočí. Povolila jsem stavidla většiny své sebekontroly a poslala proti němu skoro tak silné pole energie jako včera.
Nahrbil se, když ho zasáhla a prsty ruky, kterou se o ně opíral, křečovitě sevřel dveře ledničky. „Tino!“ zalapal po dechu a znělo to, jakoby se dusil a trpěl velkými bolestmi.
Strašně mě vyděsilo, co jsem udělala. Moc jsem o tom nepřemýšlela, prostě jsem byla naštvaná, tak jsem se rozhodla si odpověď vynutit všemi způsoby, což rozhodně nebyl můj styl. Stáhla jsem se rychleji, než jsem stihla znovu popadnout dech.
„Přeskočilo ti?!“ otočil se na mě a při tom pohybu zabouchl dveře ledničky.
„Promiň,“ vyhrkla jsem a hned pokračovala: „Ale koukni, Danieli, takhle nemůžeme pokračovat. Ty víš, co se to děje a já bych to taky ráda věděla dřív, než ti nevědomky něco provedu. Nemůžu to ovládat, když nevím, co to je.“
„Co chceš, abych ti řekl?“ zeptal se nepříjemně.
Našpulila jsem pusu. „Pravda by byla fajn,“ pokývala jsem hlavou. „Nemám nejmenší ponětí, o co ti jde, Danny, a pravděpodobně jsem jen neskutečně paranoidní.“ Zuřivě jsem kolem sebe mávala rukama, jak jsem se pokoušela přesně vyjádřit, co chci říct. „Ale mohl bys pro jednou tak zatraceně vyhýbavý a říct mi prostě pravdu? Jaks to včera myslel, když jsi řekl, že jsem tě mohla zabít?“ naléhala jsem.
Hodnou chvíli na mě mlčky zíral, pak si skousl spodní ret a zhluboka nadechl. „Možná jsem ti nedal všechny materiály, které se mi podařilo sesbírat,“ vysoukal ze sebe nakonec a pomalu zatínal prsty do pěstí. „Možná máš podle jedné legendy moc vstřebat moji životní sílu a posílit se jí.“
Zkřížila jsem si ruce na prsou. „Možná?“
„Nebyl jsem si tak docela jistý, že se to týká tebe…no nás,“ opravil se.
Zamračila jsem se. „Jak to myslíš, že sis nebyl jistý?“
„Než ses objevila v mém životě, měl jsem za to, že je to jen indiánská pohádka se špatným koncem. Ovšem tvoje vlčice je až abnormálně mocná.“
„To už jsi mi říkal,“ přikývla jsem netrpělivě.
„Ty mě nechápeš,“ zavrtěl hlavou. Necítila jsem potřebu mu na to odpovídat - byl to takový setrvalý stav. „První hostitelé jsou nesmírně důležití, Tino,“ pokračoval. „Vlci si uchovávají většinu jejich vlastností a vzpomínek.“
To pro mě byla novinka. Na to, že jsem byla vlkodlak přes deset měsíců, to bylo dost zarážející. „Takže?“
„Takže,“ navázal Daniel, „pokud se nepletu, tak první hostitelka tvého vlka byla mocná… čarodějka, dá se tak říct.“
Nakrčila jsem nos. „Dobře, než se s tebou začnu hádat o existenci čarodějek, mohl bys mi objasnit, jak to souvisí s tím, že se můžu posílit tvoji silou a přitom tě zabít?“ Zaváhala jsem. „Tedy jestli jsem to dobře pochopila,“ dodala jsem nejistě.
„V té legendě to ten vlkodlak udělal,“ vysvětlil Daniel. „Ta žena nešťastnou náhodou sebrala sílu svému druhovi a zachránila si tak život. Jeho… to zabilo.“
Okamžik jsem si to nechávala procházet hlavou a dávala si dohromady souvislosti. „Mohl bys mi ukázat tu legendu, Danieli?“
„Proč?“
„Protože si ji chci zazpívat,“ odsekla jsem netrpělivě. „Co asi myslíš?“
Protočil panenky. „Dojdu pro ni.“ Zmizel ve své pracovně a za chvíli přede mnou na stole přistálo několik papírů.
Popadla jsem je a zběžně přeletěla prvních pár odstavců a pak zbytek. Začínala jsem věřit na osud, protože tohle už nemohla být náhoda. Nebo nám s Danielem oběma přeskočilo.
„No paráda,“ houkla jsem. „Takže protože nějaká indiánská holka tehdy nevěděla, kde je její místo, tak tě teď můžu omylem zabít?“
„To jsi stihla tak rychle přečíst?“ podivil se.
Zadívala jsem se na něj a cítila, jak mě pomalu zaplavuje panika. Začínal se mi z toho všeho zvedat žaludek. „Ne, ale dnes večer se mi o tom zdálo. Četla jsem začátek a zbytek jsem viděla ve snu, jako bych u toho vážně byla.“
„Tvůj vlk si to pamatuje,“ vydechl otřeseně Daniel. „Ale proč ti to ukázala až teď?“ zarazil se najednou.
Zadívala jsem se na něj, jestli to myslí vážně a rozložila ruce. „Teď jsem ti řekla, že jsem to začala číst, zdál se mi až ten zbytek,“ potřásla jsem nechápavě hlavou. „Nepřijde ti to jako dobrý důvod?“
„Aha,“ houkl jenom.
Najednou jsem se zarazila a podívala se na něj. „Proč jsi mi vlastně tyhle papíry nedal s těmi ostatními, Danny?“ zeptala jsem podezřívavě a zamávala papíry, co jsem držela v ruce.
Zvedl obočí, jestli to myslím vážně. „Přijdu jako sebevrah, Tino?“ nadhodil nakonec kousavě. „Děsíš mě jen tím, co děláš instinktivně.“
„Já tě děsím?“ zvolala jsem ohromeně. „Ty děsíš mě, když mi neříkáš takové důležité maličkosti!“ Znechuceně jsem papíry odhodila na stůl. „Nemyslíš, že jsem to měla vědět předtím, než se mi to včera skoro podařilo?“
„Možná,“ pokrčil rameny. „Ale já jsem si tím nebyl jistý, Martino,“ zopakoval.
„No jasně,“ zabručela jsem temně. „A teď, když už si jistý jsi… Co přesně to pro nás znamená? Jak mám udělat, aby se mi to zase nevymklo z ruky?“ zeptala jsem se. Ostatně byl můj fiador – radit mi, jak se se svou mocí vypořádat, měl v popisu práce.
„Stačí, když s tím nebudeš experimentovat, když budu v dohledu,“ odbyl mě netrpělivě. „Spíš mi dělá starosti smečka,“ zavrtěl s povzdechem hlavou.
„Smečka?“ nechápala jsem. „Jaká smečka?“
Protočil panenky. „Říkal jsem ti, že lidi jako my – vlkodlaci, sdružují do smeček. Zatím nás nikdo nekontaktoval, protože se Warren smířil s představou, že pro něj většinu času neexistuju a nikoho by nenapadlo, že nějaký cvok pošle rekam do Evropy. Myslí si, že Athawůw nástupce se přidal ke smečce v Brazílii.“
„Kdo je Warren? A znovu – co s tím mají společného vlkodlačí smečky?“ Pořád jsem byla úplně mimo.
Daniel se s povzdechem posadil za mnou ke stolu. „Warren je vůdce místní smečky – rebyc a je naprosto posedlý mocí. Mě nechává na pokoji, protože nijak zvlášť nevynikám, ale věř mi, že tebe –,“ ukázal na mě prstem, „- tebe bude chtít. Pokud se dřív nenaučíš svoji moc ovládat a skrývat.“ Mrkl a nechal oči zavřené o chvíli déle, než bylo normální. „A oni věří všem legendám, Tino. Už roky hledají tvoji půlku rekam, budou tvou moc chtít pro sebe.“
„To je vážně ohromující, ale mě pořád víc zajímá ta část o tom, že tě můžu zabít. Sice mě štveš, ale nehodlám zacházet až do takových extrémů,“ zabručela jsem a zkřížila si ruce na prsou. Daniel se na mě podíval s povytaženým obočím a mírně pobaveným výrazem. „Nejde se toho nějak zbavit?“ zeptala jsem se nadějně.
Znovu vzdychl. „Ne, Tino. Navíc… Trochu jsem hledal a zjistil jsem, že od té první hostitelky, patřil vždy tvůj rekam mužům.“
Byla jsem naprosto zmatená. „No a?“
„A evidentně muži tou mocí nejsou tak postižení,“ pokračoval.
„To jsi řekl moc hezky,“ zabručela jsem.
Zavrtěl nesouhlasně hlavou. „Ne, chci říct, že u nich neprojevuje tak okázale jako u tebe. Budou tvojí mocí naprosto okouzleni, ale nebudou ji moct přes tebe ovládnout. Warren chce tu sílu pro sebe a nezíská ji, dokud budeš na živu. Navíc nepotřebuje konkurenci…“
Chvíli jsem na něj konsternovaně zírala a třídila si myšlenky. Rozhodně ne poprvé za poslední rok, jsem měla pocit, že naprosto ztrácím půdu pod nohama a měla jsem u toho podobný pocit, jako bych uprostřed bazénu najednou přestala plavat a začala se topit. Ne, že by se mi to někdy stalo - uměla jsem plavat skvěle. Plavání totiž bylo asi jediný sportovní vyžití, které jsem mohla v dětství v našem městě pěstovat a ve kterém nefigurovaly míče. Ne, že bych to dělala dobrovolně, samozřejmě…
„Ok,“ řekla jsem nakonec, „tak se na to podívejme: dělím se o tělo s vlkem, který je tak mocný, že mě to může zabít. Mám úchvatnou moc, kterou neumím využívat a kterou tě můžu zabít,“ můj hlas začínal nabírat na síle a hysterii. „Do toho všeho mě nějaký chlap, kterého ani neznám, pokusí zabít, až se o mně dozví.“ Zoufale jsem zalapala po dechu a prohrábla si prsty vlasy. „Já už toho mám dost, Danieli.“ Vyskočila jsem na nohy. „Mám toho dost! Ne,“ zavrtěla jsem rozhodně hlavou, „prostě ne,“ opakovala jsem. „Končím.“ Zvedla jsem obě ruce. „Vzdávám to.“ Zavrtěla jsem hlavou.
„Tino?“ oslovil mě zmateně Daniel. Jeho tichý, hluboký hlas mě přinutil se zklidnit…, alespoň na nějakou přijatelnou úroveň. Klidná jsem teda nebyla ani náhodou.
Tenhle jeho systém, že mi tak zásadní věci říkal, až když jsem se zeptala, byl vážně naprosto šílený. Nutilo mě to přemýšlet, s čím vyrukuje příště. A v tuhle chvíli jsem nedokázala myslet na nic jiného, než že by bylo všechno jednodušší, kdyby mi to prostě řekl na začátku, když jsem byla na takové špatné novinky připravená. Ne teď, když už jsem si říkala, že mě nic horšího, než to co už vím, mě nemůže potkat.
„Co chceš dělat?“ zeptal se opatrně.
„Chci, aby to skončilo,“ odsekla jsem a pak potřásla hlavou. „Podívej, kdyby…“
Přerušila mě víc než jen povědomá znělka vyzvánění na jeho telefonu. Vrhla jsem po té proklaté věci nenávistný pohled. Nebylo to poprvé, co náš rozhovor ukončil právě Danielův zatracený mobil a mě už to přestávalo bavit.
Zvedl prst. „Drž myšlenku.“ Natáhl se a vzal telefon.
Po prvních dvou větách, mi bylo jasné, že žádné pokračování nebude a zamířila k pokoji. „Jdu spát,“ houkla jsem jenom a nečekala, až mi odpoví.
Usnula jsem až dlouho po tom, co Daniel odešel a nespala jsem dobře. Zdály se mi zlé sny a já se po probuzení cítila ještě hůř, než když jsem šla spát.
 
Víkend uběhl skoro ve stejném tichu, jako předchozí dva dny. I když nebylo to tak, že bychom spolu zase nemluvili čistě ze vzteku. Spíš jsem byla tak zahloubaná do svých myšlenek, které vyvolal náš sobotní ranní rozhovor, že jsem přeslechla většinu Danielových vět a jeho přestalo bavit všechno opakovat dvakrát a nechal mě zahloubanou.
V pondělí jsem vstávala o něco později a stihla jsem se s ním akorát rozloučit, když odjížděl do Mandeville.
S naprosto nulovým nadšením jsem se pustila do svých obvyklých činností, kterými jsem se bavila vždycky, když byl Daniel v práci. Uklidila jsem, dala prát pračku prádla, a protože už jsem neměla žádné papíry na překládání, umyla jsem koupelnu, což mi zabralo skoro dvě hodiny.
K obědu jsem si dala zbytek studené večeře ze včerejška a zamířila do sklepa, pro vyprané prádlo, abych ho pověsila na sušák na zahradě.
Bylo vedro k padnutí a teploty každým dnem vzrůstaly, takže jsem pobíhala po domě a teď i po zahradě jen v kalhotkách a triku, které jsem si zasukovala těsně pod hrudním košem. Vlasy jsem si vyčesala nahoru do nevzhledného čehosi svázaného gumičkou, protože mi v nich bylo strašné vedro.
Rozvěsila jsem na šňůry jednotlivé kousky mého a Danielova oblečení a pozdravila sousedku, která na mě nesouhlasně koukala přes plot. Jestli si myslela, že v takovém pařáku si vezmu cudně kalhoty po kotníky a rolák a ještě nejlépe v černé barvě, tak se pletla.
Všimla jsem si, že záhony kytek, co měl Daniel kolem plotu, už jsou úplně vysušené, ale zalít je teď by bylo naprosto zbytečné a tak jsem se rozhodla masochisticky věnovat energii do umytí oken, na které patrně od předloňských Vánoc nikdo nešáhl.
Měla jsem hotové už velké francouzské okno obýváku a zrovna balancovala na židli, abych dosáhlo do pravého horního rohu okna mého pokoje a polohlasně si zpívala, když jsem za sebou ucítila něčí přítomnost a málem sletěla dolů, jak jsem se lekla.
„Ahoj, Tino.“
Byl to Pete, který za denního světla vypadal nejmíň na čtyřicet, i když klučičí výraz mu ani vrásky z tváře nesmazaly a taky vypadal, že zdejší léto, stejně jako Danny, snášel daleko líp než já. Světlé košile a plátěné kalhoty tu snad byly uniforma.
Spěšně jsem seskočila ze židle na zem a rozvázala suk na tričku.
„Ahoj,“ odpověděla jsem zmateně. „Daniel tu není,“ informovala jsem ho, i když jsem očekávala, že jako jeho kamarád bude vědět, že před třetí ho tu ve všední den prostě nemá šanci zastihnout.
Zakřenil se. „Já vím, jen jsem mu přinesl ty cédéčka, co mi půjčil pro Sama.“ Zvedl ruku, ve které držel sáček s cédéčky. „Měl jsem pocit, že tě slyším, tak jsem nezvonil.“ Znovu mě obdařil širokým úsměvem. „Večer nemám čas a Danny říkal, že ty tu určitě budeš celý den…“
Zkřížila jsem si ruce na prsou, jak se ve mně nečekaně znovu zvedla vlna pobouření nad tím, že jsem v tomhle baráku jako ve vězení. „Jo a co ještě Daniel říkal?“ vypálila ostře a hned v zápětí bych se nejradši propadla. Zvedla jsem rychle ruce. „Poslední větu škrtni, ok?“
Pete se zasmál. „Větřím nějaké potíže v ráji, Popelko,“ poznamenal a pobaveně si změřil moje pomačkané tričko a holé nohy.
Nehodlala jsem sebe a hlavně Daniela před jeho kamarády ztrapnit navíc, když Pete měl ode mě tu výhodu, že byl oblečený. Tak jsem se uchýlila ke stejné taktice jako u Jerryho a to obracet takové poznámky ve svůj prospěch.
Odhodila jsem mokrý hadr do kbelíku, ve kterém jsem měla vodu s něčím, co se podobalo Jaru, a založila si ruce v bok. „Tohle ti přijde jako ráj?“ Zvedla jsem obočí. „Tak to jsi asi ještě neumýval okna, krásný princi.“ Zašklebila jsem se.
Zase se zachechtal. „Dostalas mě, ale já jsem stále ochotný učit se něco nového.“ Odložil cédéčka na houpačku, u které stál a přešel ke mně. Zmateně jsem ho pozorovala, dokud se nesehnul a nevytáhl utěrku z vody. Automaticky ji vyždímal. „Jsem připraven,“ oznámil mi a vyčkávavě se na mě zadíval, v očích se mu uličnicky lesklo. „Ale židli samozřejmě přenechám dámě,“ ujistil mě a uculil se, když si znovu změřil moje nohy.
Nevěděla jsem, jestli si mě jen dobírá, nebo se snaží flirtovat, ale asi bych spíš tipovala to první. Zvedla jsem prst. „Počkej minutku.“
Rychle jsem na sebe v pokoji natáhla kraťasy, ve kterých jsem normálně spávala, ale ani Peteova přítomnost by mě nedonutila jít do tříčtvrťáků; a popadla jsem další utěrku na okna.
„Taková škoda,“ poznamenal s úšklebkem, když jsem se vrátila. Jasně – dobíral si mě a s tím jsem uměla pracovat.
Vážně jsme se bavili, když jsme se přesunuli k oknům z koupelny a Danielovy ložnice a stříkali po sobě vodu jako děti. Měla jsem takový nejasný pocit, že Pete se stejně jako já obvykle nechová takhle uvolněně a spontálně.
Zrovna jsme se něčemu smáli, když se objevil Daniel a tvářil se tak nechápavě, že nás to rozesmálo ještě víc a oba jsme ho rozverně pozdravili.
Jeho nechápavý výraz přešel ve skoro zlobný. „Co tu děláte?“ zeptal se ostře.
„Umýváme okna,“ odpověděl Pete vesele. „Přidáš se?“ A hodil po něm svoji utěrku.
Daniel jeho otázku ignoroval a hadr nechal spadnout na zem. „Tak proč jste mokřejší než ty okna?“ Rozhodně byl naštvaný, ne – li rovnou vzteklý a já zase neměla nejmenší ponětí, proč?
„Dlouhý příběh,“ potřásla jsem hlavou a snažila se udržet úsměv, ale můj hlas byl opatrný. Daniela to viditelně ještě víc pobouřilo. Ohlédla jsem se na Petea, jestli to chápe. Asi ano.
Protočil panenky a rozhodil rukama. „Proboha, Danny, já nejsem Angus.“
Já jsem nechápala ještě víc, ale Daniel potřásl hlavou a najednou byl jeho vztek pryč. Ale silně jsem pochybovala, že by mi to Danny objasnil, kdybych se zeptala. Zdálo se, že má v minulosti podobné strašáky, jako pro mě byl Tomáš. Jen těmi Dannyho byl jeho kamarád ze střední, kterého teď nesnášel i tím nejposlednějším nervovým zakončením – Angus; jeho bývalá žena Meredith, kterou nikdo, koho jsem tu znala, neměl rád a tajuplná kapitánka roztleskávaček Amanda, jejíž přítomnost ve městě byla evidentně velkým haló pro všechny, co byli zasvěceni do Danielova komplikovaného milostného života.
Odmítala jsem se nad tím zamýšlet a vyvolávat další hádky, až se to budu snažit zjistit. Dokud jsem nebyla ochotná s Danielem rozebírat svoje fiasko s Tomášem, nemohla jsem očekávat, že se on bude svěřovat mně.
„Nedáte si něco k pití?“ vyhrkla jsem, abych rozehnala ty divné myšlenky, které mě napadaly, a zamířila do domu. Ostatně se mi jazyk žízní lepil na patro.
Napustila jsem si vodu a vypila ji na jeden zátah, než se ti dva vůbec doštrachali do kuchyně. O něčem mluvili a šklebili se jako pitomci. Napadlo mě, že jsem vlastně nikdy Dannyho nezažila pořádně mezi jeho kamarády. Vypadal nějak jinak, míň napjatě a o trochu mladší a mě napadlo, že kdybych toho chlapa neznala a dva měsíce s ním nežila, určitě bych se do něj zamilovala až po uši. Daniel byl úchvatný, dokud nedošlo na jeho nevysvětlitelné změny nálad.
Přistrčila jsem každému sklenici citronády s ledem, kterou jsem udělala ráno, a chystala se sednout si za nimi ke stolu, když začal po kuchyňské lince tancovat můj telefon a vyhrávat písničku z mého oblíbeného filmu. Většinu času jsem ho měla zavřený v pokoji ve stole, protože mi nikdo nevolal. Jenomže dnes jsem několikrát uvažovala o tom, že bych zavolala mámě a nějak to s ní vyřešila, a i když jsem se k tomu nakonec nedokopala, protože mi to moje ego nedovolilo, mobil zůstal v kuchyni.
Danny i Pete se na mě udiveně podívali.
„To je tvůj telefon?“ zeptal se zmateně Daniel.
„Jo,“ přikývla jsem a vrhla se po něm. „To bude táta,“ prohlásila jsem rozhodně a než jsem se vůbec podívala na displej, hovor jsem přijala. „Haló?“ vyhrkla jsem, sotva jsem si přitiskla krabičku k uchu. „Tati? Stalo se něco?
Ehm, to jsem já, Marti,“ odpověděl mi povědomý hlas.
Napjala jsem se a cítila, jak uvolněný výraz v mém obličeji tuhne. Chvíli mi trvalo, než jsem znovu našla hlas a byla schopná promluvit. „Tomáši?“ dostala jsem ze sebe roztřeseně. „To si děláš srandu, ne?“ Přestože se mi hlas stále třásl, začal do něj pronikat vztek. „Co si o sobě do hajzlu myslíš?!
Vím, že se na mě zlobíš,“ ujistil mě, „ale nemohli by jsme se někde sejít? Prosím, promluvme si o tom…
Poslouchala jsem ho s pusou nevěřícně pootevřenou. To snad ani nemohl myslet vážně!
„Tino?“ oslovil mě opatrně Daniel. Možná neuměl česky, ale můj výraz byl mezinárodní.
Ne, nesejdeme se,“ procedila jsem skrz zuby vztekle. „A víš proč, Tomáši? Ne, proto, že bych dokončila to, co jsem na podzim začala, nebo proto, že se na tebe nemůžu ani podívat. Ale proto, že jsem v Americe a snažím se sníst tu kaši, cos mi tak milostivě navařil! A věř mi, že ani tobě bych nepřála jedinou minutu života, který vedu teď! Zalkni se tím, žes mi zničil život a už mi nevolej!“ vyštěkla jsem a hovor ukončila.
Odhodila jsem telefon vedle dřezu a přitiskla jsem si prsty na spánky - měla jsem pocit, že se mi hlava bolestí snad rozskočí. Jen tak okrajově jsem vnímala, že Pete a Daniel sedí metr ode mě a Danny na mě dokonce mluví.
„Dej mi chvilku,“ zahuhlala jsem k němu a odešla jsem do koupelny, kde jsem si opláchla obličej studenou vodou, abych se uklidnila. Jeden pitomej telefon - pár vět a já byla zase celá rozklepaná.
Opřela jsem se o umyvadlo a podívala se na sebe do zrcadla, co viselo nad ním. Z odrazu na mě zíral můj obličej žlutýma očima vlka.
Přidušeně jsem zasténala a stočila na studených kachličkách do klubíčka.
Slyšela jsem, jak Pete odchází s tím, že je Sam doma sám. Chvilku mi to nedávalo smysl, než mě napadlo, že to klidně mohla být ta Sam.
A krátce po tom, co odešel, za mnou do koupelny přišel Daniel. Mlčky se vedle mě posadil na zem a vedle sebe postavil dvě skleničky a láhev vína.
Zvedla jsem k němu hlavu a ušklíbla se. „Nevěděla jsem, že piješ víno.“ Kdyby ano, věděl by, že půl čtvrté není ten správný čas na jeho pití.
Unaveně se opřel hlavou o stěnu. „Je spousta věcí, které o mně nevíš. Ale když hrozí, že budu řídit, tak nepiju. Což je vlastně pořád,“ vzdychl. „Ale víš co?“
Podívala jsem se na něj a posadila se stejně jako on – jen jsem se místo stěny zády opřela o skříňku, co stála vedle umyvadla. „Ne,“ houkla jsem krátce.
„Dneska mě to nezajímá,“ usmál se na mě, nalil do každé ze skleniček a jednu mi podal. „Mír?“ nadhodil, když zvedl tu svoji.
Musela jsem se zasmát, i když můj smích rozhodně nezněl vesele. „Jo,“ přikývla jsem a ťukla si s ním, „mír.“ Opatrně jsem upila, protože jsem si nechtěla zničit další tričko a navíc popíjet s Dannym červené víno na zemi v koupelně, to nebyla zrovna standardní situace.
„Takže,“ začal opatrně po pár minutách družného ticha, „to ti dnes volal ten Thomas, o kterém nechceš mluvit?“
Stiskla jsem rty do tenké čárky a zavřela oči. „Ano,“ souhlasila jsem a dál to nerozebírala.
„Hm,“ zabručel, „a pravděpodobně mi ani teď nechceš říct, kdo to je, že?“
V první okamžiku jsem mu chtěla odseknout, že mu do toho naprosto nic není a odejít, ale pak jsem si říkala, že tím dosáhnu akorát toho, že spolu zase přestaneme mluvit. „A když řeknu, že nechci,“ houkla jsem temně, „přestaneš se ptát?“
Povzdechl si. „Není to moje věc, nemusíš mi říkat naprosto nic, když nebudeš chtít. Ale vidím, jak tě to trápí a nelíbí se mi, že nevím proč. Budu respektovat tvoje soukromí, pokud budeš chtít, ale možná by ti pomohlo, kdyby sis o tom se mnou promluvila.“ Vážně se mi zadíval do tváře.
Oplatila jsem mu pohled a snažila si to promyslet. „Řekni mi, Danny, pomohlo by tobě, kdybys mi řekl, kdo je Angus a co ti udělal? Nebo kdo je Amanda? Nejde o to, že bych ti to nechtěla říct, jen… sám vidíš, že nejsem schopná se přes něj přenést ještě teď.“
Daniel dlouhou chvíli mlčel, než pomalu řekl: „S Angusem jsme byli od dětství nejlepší kamarádi. Všechno jsme vždycky dělali spolu. Šli jsme na stejnou vysokou, pracovali jsme spolu…“
Zírala jsem na něj. „Co se pokazilo?“ zeptala jsem se opatrně.
Pokrčil rádoby lhostejně rameny a na jeden lok vypil skoro plnou skleničku vína. Polkl. „Našel jsem ho ve své posteli… Se svou ženou.“ Odfrkl si a sklonil hlavu. „Meredith teď žije s ním.“
Nevěděla jsem, co na to říct, jako by mi dal pantokem mezi oči. Nejistě jsem natáhla ruku a položila mu ji na předloktí. „To mě mrzí,“ vysoukala jsem ze sebe nakonec.
Podíval se na mě a smutně se pousmál. „A tvoje špatná historka?“ nadhodil a nenápadně se odtáhl.
Povzdechla jsem si. Teď jsem nemohla říct, že o tom nechci mluvit, když mi to řekl. A kdo ví? Možná měl pravdu a mně pomůže, když mu to řeknu.
„Potkala jsem Tomáše na střední,“ začala jsem a znovu zavřela oči, protože jsem se na něj nechtěla dívat. „Skamarádili jsme se…“ Hlas se mi na konci maličko zatřásl.
„Milovala jsi ho?“ vzdychl vědoucně Daniel.
„Jo,“ přisvědčila jsem a nevesele se uchechtla, „byla jsem do něj zblázněná od svých šestnácti.“ Potřásla jsem hlavou nad svou hloupostí.
„Nech mě hádat,“ přerušil mě Danny, „našel si jinou.“
Unaveně jsem se na něj podívala. „Měl spoustu jiných, Danny. Já jsem byla vždycky jen jeho nejlepší kamarádka.“
Našpulil pusu a přikývl. „To je zlé,“ přisvědčil.
Znovu jsem se uchechtla. „Není, je to jen únavné. Kvůli tomu se na něj nezlobím,“ zavrtěla jsem hlavou. Věděla jsem, že se chce zeptat, ale nenechala jsem ho. „Loni na podzim mi poslal z Brazílie tohle.“ Zatahala jsem za koženou šňůrku, na které jsem měla pověšený svůj rekam.
Danny na mě chvíli zíral a na sucho polkl, ale pak tiše podotkl: „Nemusel vědět, co to je.“
„Ale on to věděl.“ Zvedla jsem ruku a dopila svou skleničku. „Ten hajzl to věděl,“ opakovala jsem pro sebe. Usmála jsem se do prázdné sklenky. „Je to těžké, protože jsme si byli tak blízcí… A já najednou nevím, jak žít bez něj…“ Hlas se mi zlomil a zase jsem v očích cítila to otravné vlhko a netrpělivě setřela slzy hranou ruky dřív, než mi stačily stéct po tváři dolů.
„Přesně vím, jak to myslíš… Jsme to ale pár zoufalců,“ zasmál se ponuře Danny.
„Ten největší,“ přisvědčila jsem.
 
Uběhla jsem si svých obvyklých pár kilometrů kolem města a zrovna jsem vycházela z koupelny s ručníkem kolem těla, když zazvonil telefon.
Věděla jsem, že pevná linka je v kuchyni na stěně, ale snad ještě nikdy jsem ho neslyšela zvonit, když nebyl Daniel doma. To snad najednou všichni zapomněli jeho denní rozvrh?
Natáhla jsem automaticky ruku ke sluchátku a pak mě napadlo, že to může být jeden z takových těch reklamních telefonátů, co jsem občas absolvovala doma a ruku zase stáhla. I kdyby to byl telefon pro Daniela, co jsem mohla říct?
Přitáhla jsem si ručník blíž k tělu a nadávala sama sobě za mokré ťápoty, co po sobě budu muset utřít a vykročila zpátky ke koupelně. Ale zrovna se sepnul záznamník.
„Tino?“ ozval se hlas tak zkresleným strojkem, že jsem neměla ponětí, kdo by to mohl být – jen, že to bylo žena. „Vím, že tam jsi, tak to zvedni.“
Vrátila jsem se o těch pár kroků a nejistě natáhla ruku pro sluchátko. „Haló?“
„Tady Juliana,“ ohlásila se Jul a já se skoro zasmála nad svou pitomostí – já tu neznala tolik žen, abych si mohla vybírat.
„Ahoj, Jul,“ pozdravila jsem ji vesele. „Co se děje?“
„Musí se něco dít?“ zasmála se.
„Ne, ale no… proč teda voláš?“ zeptala jsem se zmateně.
„Richarde! Okamžitě pusť svoji sestru!“ vykřikla a já si odtáhla sluchátko na chvíli od ucha, než si sjednala pořádek mezi svými dětmi. Nikdy, nikdy nebudu tak blbá a nepořídím si tři děti tak brzo po sobě. „Tino?“
„Jsem tu,“ ujistila jsem ji. „Co potřebuješ, Jul?“
„Slyšela jsem, že už jste si to s Dannym urovnali…,“ nadhodila.
Tamtamy jsou rychlé,“ zabručela jsem temně. Ti dva byli jako nějaká zvrácená obdoba siamských dvojčat.
„Promiň, cože?“ nechápala Juliana.
„Nic,“ uchechtla jsem se, „pokračuj.“
„Dobře. Jde o to, že moje kamarádka Phoebe odjela na měsíc do Japonska a máma mi slíbila, že mi příští týden ve středu pohlídá děcka, abych si mohla udělat den pro sebe…“ Nechala poslední část viset ve vzduchu jako lákadlo. Jen jsem nechápala, co je na tom lákavého, kromě toho, že to nebudu já, komu hodí ty upírky na krk – neměla jsem sílu se s Dannym zase rozhádat.
„A…?“ povzbudila jsem ji netrpělivě. Stála jsem v kuchyni jen v ručníku, toužila jsem alespoň po nějakém maličkém kousku oblečení.
„A tys mi přece slíbila, že se mnou půjdeš nakupovat!“ vypískla nadšeně, kdežto já svěsila ramena. Můj účet na tom byl pořád stejně špatně - k penězům, které budu potřebovat na letenku zpátky, tam bylo jen pár tisíc navíc. Sice jsem si mohla dovolit spoustu věcí, ale utratit je naprosto bezpředmětně se mi taky nechtělo.
„Já nevím, Jul…“ začala jsem pomalu. Pak jsem si začala představovat tu parádu, že bych s ní mohla hned na několik hodin vypadnout z tohohle domu a normálně si užít.
„No ták!“ zasténala prosebně. „Nemůžeš být pořád zavřená v tom domě, to musí chápat i Daniel.“
Zasmála jsem se. „Když myslíš.“ Někde v pozadí jsem slyšela křik. Ne, rozhodně nikdy nebudu mít tři děti.
„Fajn, jsme domluvené,“ ukončila rychle náš hovor, „ve středu tě vyzvednu u Dannyho doma, a kdyby náhodou měl řeči, řekni mu, ať mi zavolá, zlato. Měj se.“ Než jsem stihla něco říct, začal se ve sluchátku ozývat vyzváněcí tón.
Taky jsem si s tebou ráda pokecala, Jul,“ houkla jsem kousavě a vrátila sluchátko na místo. „A jsem ti tak vděčná, žes mi dala možnost nesouhlasit,“ pokračovala jsem, zatímco jsem se šla do pokoje obléct. Schopnost mě okouzlit i naprosto vytočit zároveň asi měli v rodině.
 
Postavila jsem před Daniela talíř s večeří a šla si sednout s tím svým na druhou stranu stolu.
Byl pátek a já se chystala pustit si nějaký úžasně romantický film s dabingem na svém laptopu a zalézt si do postele, až on odejde za svými kamarády. Kupodivu totiž neměl naprosto nic proti tomu, abych strávila den s jeho sestrou. Buď mu to prošlo hlavou a on změnil názor, nebo měl tamto odpoledne jen zatraceně špatnou náladu – nechtěla jsem do toho rýpat, protože mír mezi námi byl pořád ještě dost vratký. Oba jsme věděli, že základní důvod našeho sporu jsme nevyřešili, jen jsme ho dost neelegantně zametli pod koberec a je jen otázkou času, kdy to budeme muset vyřešit. Ovšem neviděla jsem důvod, proč by on měl zůstávat zavřený v domě se mnou a vyhýbat se svým přátelům, takže jsem ho přesvědčila, že už jsem velká holka a nebude mi ani v nejmenším vadit, když bude v pátek chodit za nimi a nechá mě tu samotnou.
„Na co myslíš?“ zeptal se mě zvědavě mezi dvěma sousty.
Zvedla jsem k němu hlavu a usmála se. „Přemýšlím, který film si pustím. Nějaká česká klasika by nebyla špatná – vážně se mi stýská po mém jazyce.“ Udělala jsem obličej. „Ale už ani nevím, jaké filmy mám v počítači nahrané.“
„A nechceš jít se mnou?“ naklonil hlavu na stranu a nasadil nevinný, dost přesvědčivý výraz.
„Kam?“ podivila jsem se zmateně.
Protočil panenky. „Se mnou k Jerrymu,“ upřesnil.
„Proč?“ nechápala jsem pořád.
Ušklíbl se. „Nemůžeš prostě odpovědět ano nebo ne, Tino?“
„Tak jo,“ přikývla jsem a pak se zarazila. „Teda. Počkat. Cože?“
Daniel se rozesmál. „Mě to nepřijde jako tak strašně složitá otázka, Tino,“ posmíval se mi.
„Ale jsou to tvoji kamarádi,“ podotkla jsem, „proč bych s tebou měla chodit?“
Pokrčil rameny. „Proč ne?“
Zvedla jsem obočí. „Proč ano?“
„Třeba proto, abys tu nebyla celé dny zavřená?“
„Nikoho z nich neznám, Danny.“
„Znáš Petea a ostatní taky nekoušou. Rozhodně ne tolik, jak ty,“ dodal ještě polohlasem.
„Haha,“ houkla jsem.
„Chtějí tě poznat,“ přiznal.
Zakřenila jsem se. „Tos mohl říct hned na začátku.“
Daniel si povzdechl. „Nenutím tě se mnou chodit, ani tak zůstávat celou noc. Můžeš jít domů, když se nebudeš bavit.“
„Vážně?“ Nepřišlo mi, jako by mě nenutil.
„Přijdu ti snad jako velký zlý vlk?“ zakřenil se.
Zamračila jsem se na něj. „A přijdu ti snad jako bezbranná Červená Karkulka?“
 
Naposledy jsem si projela vlasy hřebenem, uhladila triko a vzdala všechnu další snahu se zkulturnit. Nepotřebovala jsem na nikoho dělat dojem, takže se ani nijak zvlášť nesnažila vypadat skvěle. Rozhodně jsem se neobtěžovala s make-upem, který bych musela smýt, než půjdu spát a znala jsem se, jak by se mi do toho chtělo.
Danny se na mě zmateně podíval, když jsem vešla. „Už jsi hotová?“
Podívala jsem se dolů na své rifle a obyčejné jednobarevné triko. „Co? To si mám vzít velkou večerní?“
Zasmál se a zvedl se ze sedačky. „Ne. Jen jsem ještě nezažil ženu, která by byla za pět minut oblečená.“
Zakoulela jsem očima. „Nevidím důvod, proč to zbytečně protahovat.“ Pokrčila jsem rameny.
Jen se na mě usmál a probodl mě takovým pohledem, že jsem měla nutkání vsáknout se do ponožek.
„Jdeme?“
Přimhouřila jsem oči. „Já bych to tu sama zvládla. Pořád můžeš jít sám, víš?“
Povzdechl si a přestal se tak znepokojivě usmívat. „Pojď, prosím tě.“
Už se stmívalo, když jsme procházeli městem k mostu, kde stál Jerryho bar. Musela jsem přiznat, že se těším, až poznám Danielovy přátele, protože tak jsem mohla poznat další kousek jeho samého. Byla jsem prostě zvědavá, s kým se schází.
Zastavil se a otočil se na mě. Zmateně jsem k němu zvedla hlavu s rukama narvanýma v těsných kapsách mých džín.
„Neber je vážně, ano?“
Zasmála jsem se. „Samozřejmě.“
Nevypadal sice, že bych ho moc přesvědčila, ale otevřel dveře a galantně je podržel, abych mohla vejít první.
Jerryho bar vypadal v otevírací době trochu jinak, než jsem ho znala. Spousta hluku, spousta lidí a těžký vzduch, ale sálalo to tu životem.
Rozhlédla jsem se kolem sebe a začínalo se mě zmocňovat nadšení. Líbilo se mi být zase mezi lidmi, které nemusím znát. Tak trochu mi to dodávalo pocit bezpečí. Divné, ale byla to pravda.
„Pojď,“ pobídl mě Danny a položil mi ruku na kříž, aby mě navedl tím správným směrem. Normálně by mi asi vadilo, že se mě dotýká, ale dnes mi to ani nepřišlo. Všechnu svoji moc jsem měla pěkně zavřenou za všemi mentálními zdmi, co jsem zvládla postavit a nehodlala jsem z ní vypustit ani kousíček. Nehodlala jsem dnešní ryze lidský večer kazit nějakými nadpřirozenými hovadinami a nehodami. A Danny evidentně taky.
„Hele, kdo sem konečně zavítal!“ zaburácel mi za zády povědomý hlas a já se otočila.
„Ahoj, Jerry,“ usmála jsem se na něj.
„Přived jsi svou holku představit ostatním, Danny?“ mrkl na něj.
„Není moje holka,“ houkl Danny tónem, který dával tušit, že mu to neříká poprvé. „Zkuste se s tím vyrovnat,“ zabručel ještě polohlasem.
„Jasně, jasně,“ odkýval mu to s poťouchlým výrazem Jerry. „Musím jít,“ vyhrkl a zvedl ruce plné sklenic. „Ještě se uvidíme, Tino.“
„Už se nemůžu dočkat,“ ušklíbla jsem se a otočila se na Dannyho, když nám ukázal záda. „Myslí si to všichni, že jo?“
„Časem je to přejde, věř mi,“ ujistil mě, ale nevypadal, že by tomu sám moc věřil. Že jsem si radši nepustila ten film…
Zaslechla jsem Dannyho jméno a otočila se za tím hlasem. Viděla jsem Petea a další tři lidi, které jsem neznala – dvě ženy a jednoho muže.
Jedna z nich, asi tak čtyřicetiletá blondýna, koukala přímo na mě. Když zachytila můj pohled, rozpačitě sklopila hlavu a podepřela si ji rukou, abych jí neviděla do obličeje.
„Na devíti hodinách,“ sykla na ženu, která seděla vedle ní.
Ta se opřela rukama o stůl a předklonila se, aby na mě viděla. Měla tmavé vlasy a hnědočervenou pleť. Tipovala bych tak Indii, ale nemohla jsem si být jistá. Cítila jsem, jak mi do tváře stoupá krev a probodla Dannyho pohledem.
Někdy mám vážně chuť tě zabít,“ zabručela jsem unaveně. Najednou mi to nepřišlo tak úžasné setkat se s jeho přáteli.
„Někdy bych vážně rád věděl, co říkáš,“ vzdychl, „ale asi by mě to nepotěšilo.“ Statečně vykročil ke stolu, kde seděli ostatní a já šla za ním, ruce jsem si znovu zastrčila do kapes a sklopila hlavu, abych nemusela čelit jejich pohledům.
„Ahoj, Danny,“ pozdravila ho vesele ta blondýna a zeširoka se na něj usmála.
„Čau, Deb,“ odpověděl a sklonil se, aby ji políbil na tvář. Pak se přivítal i s ostatními, zatímco já stála jako pitomec za ním. Muž s brýlemi, který seděl vedle Petea, se na mě usmál a já mu snaživě úsměv oplatila.
Danny se ohlédl na mě. „Tohle je Tina,“ představil mě, „moje kamarádka.“ Schválně to slovo zdůraznil a zamračil se na blondýnu. Udělala na něj obličej a natáhla ke mně ruku.
„Debra.“
Potřásla jsem jí rukou a pokusila se tvářit mile. „Ahoj.“
„Já jsem Alma,“ ozvala se ta druhá, ale ruku mi nepodala - už jen proto, že by se musela natahovat přes celý stůl – a jen na mě mávla. Usmála jsem se na ni a přikývla.
Poslední muž, kterého jsem neznala, se představil jako Steve a moje ruka se v té jeho obrovské úplně ztrácela.
Pete se na mě jen zakřenil. „Ahoj, Tino.“
„Čau,“ odpověděla jsem s úsměvem.
„Sedni si,“ pobídl mě Steve a poklepal na místo vedle sebe.
Poslechla jsem a snažila jsem ze sebe setřást ten nervózní pocit, který mě ovládl.
„Tááák,“ protáhla Debra, opřela se oběma rukama o stůl a mrkla na mě, „co děláš, Tino?“
„Studuje,“ odpověděl Daniel dřív, než jsem stačila otevřít pusu. Zadívala jsem se na něj s obočím vysoko zdviženým.
„A co studuješ?“ zeptal se zvědavě Steve a otočil ke mně hlavu.
„Vlky,“ odpověděl znovu Daniel a tentokrát jsem nebyla jediná, kdo se na něj podíval.
„Ona neumí mluvit?“ rýpla si Alma.
„Měl jsem tušit, že z toho uděláte dotazník způsobilosti,“ zamračil se.
Debra se zasmála. „Od toho jsou přátele,“ poučila ho.
„Mělas dát vědět dopředu, ať s sebou vezmu životopis,“ usmála jsem se na ni, „takhle na rychlo si nebudu moct vymýšlet.“ Obrátila jsem na sebe pozornost ostatních, než mě stačili postavit úplně mimo konverzaci.
„A co slib, že budeš mluvit pravdu a nic než pravdu?“ nadhodila Alma.
Steve se ke mně naklonil, když jsem zmateně vykulila oči. „Profesionální deformace, Alma je advokátka.“
Přeletěla jsem očima kolem stolu. „Jste čím dál děsivější,“ postěžovala jsem si. „Doufám, že mezi vámi alespoň není učitel.“
Všichni se rozesmáli, jen Danny na mě zvláštně koukal – jako by mě viděl poprvé. Rychle jsem se podívala na Stevea vedle mě.
„Co je směšné?“
„Deb učí v Mandeville na prvním stupni,“ informoval mě Pete pobaveně.
Taky jsem se zasmála. „Proboha.“
NEJNOVĚJŠÍ KAPITOLY:
1. - 5. kapitola VSK
(15. 4. 2015)
Musíte hledat, ale jsou t

9. kapitola SDG 
(7. 2. 2015)
Oblíbené stránky
Něco jako dvojče blog. Múžete si vybrat, nové kapitoly budou stejné tady i tam.
Fanfiction a jiné...

 
On autor byl vůl a překladatel není, rozumíte, proto to tak je.

- Jan Werich -
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one