Zdravím Vás,
ať už jste sem zavítali z webovky veilofmystery, která začala blbnout, nebo jste noví čtenáři. Na tomhle blogu najdete několik povídek, ať už s tématikou z těch starších Twilight fanfiction nebo novějších fantasy originálních nebo polooriginálních příběhů. Ať už je to jakkoli - vítejte a dobře se bavte!

Vaše Hollis
Znovu jsem stála v té podivné místnosti. Byla jsem bosa, takže mě chlad ze studených dlaždic nepříjemně štípal do chodidel a malým okýnkem s mřížemi nahoře u stropu proudilo dovnitř dost světla, abych viděla tmavé, vlhké stěny kolem dokola. Ten pokoj měl sotva pár metrů čtverečních a děsil mě – pokaždé jsem měla pocit, že je o něco menší a temnější.
Ruce jsem si obmotala kolem těla, protože mi bylo chladno - nemocniční košilí, kterou jsem měla na sobě, nepříjemně profukovalo. Před ústy se mi srážel obláček páry.
Rozhlížela jsem se kolem sebe a hledala ji. Vždycky tu byla, nemohla pryč. A já ji nemohla pustit. Ještě bylo moc brzo. Ale když jsem se podívala dolů, látka nebyla napnutá a moje břicho bylo stejně ploché jako před tím. Věděla jsem, že je to sen, protože v něm jsem nikdy nebyla těhotná – nebyla jsem opuchlá a nemožně tlustá.
Zaslechla jsem chroptivý sípot a ohlédla jsem se za tím zvukem.
Ležela v rohu na boku. Kupa bílých chlupů se otřásala, jak namáhavě lapala po dechu. Ztuhle jsem stála uprostřed té děsivé místnosti, provinilostí neschopná pohybu.
Celý ten chumel se pohnul, když zvedla hlavu a otočila ji ke mně. Žluté oči plné bolesti měla celé zakalené a z koutků jí vytékal hnědý hnis, který zbarvil bílou kožišinu.
Moje vlčice.
Do očí mi vyhrkly slzy a já zacouvala, co nejdál od ní, dokud jsem nenarazila zády do stěny. Nehty jsem zaryla do zdi a pomalu poklesla v kolenou, dokud jsem neskončila na zemi docela.
Ramena se mi otřásala zoufalým pláčem a já lapala po dechu. „Mrzí mě to,“ vzlykala jsem. „Moc mě to mrzí!“
 
Úplně stejně jsem lapala zděšeně po dechu, když jsem otevřela prudce oči. Celý hrudník se mi svíral, jako by mi na něm ležela kráva a já se nemohla pořádně nadechnout.
Ale vzápětí to zmizelo, když jsem si všimla, kdo se nade mnou starostlivě sklání.
„Danny!“ vydechla jsem radostně. „Ty už jsi tady!“
On se neusmál, starostlivě mi hleděl do očí. „Máš špatný den,“ povzdechl si a pohladil mě po tváři – velice něžně, jako bych byla tak křehká, že se při sebemenším tlaku rozpadnu na prach.
Přimhouřila jsem oči a zavrtěla rozhodně hlavou. „Mám dobrý den,“ ujistila jsem ho. „Ráno jsem rozesmála Doktora!“ pochlubila jsem se poťouchle. „No tak.“ Položila jsem mu ruce na ramena. „Usměj se a dej mi pusu,“ pobídla jsem ho. Vyčkávavě jsem mu nastavila rty.
Sklonil se ke mně a lehce se mi otřel rty o čelo, potom o něj opřel to svoje. „Tino,“ vzdychl nešťastně, „nelži mi. To nedělej.“
Odtáhla jsem se od něj celá zmatená. „Mně ale dneska vážně dobře,“ prohlásila jsem přesvědčivě. „Nám oběma.“ Popadla jsem jeho ruku a položila ji na ohromné břicho. „Malá dneska strašně kope. To je přece dobře.“
Chvíli ji tam poslušně nechal, ale potom ji sevřel v pěst a odvrátil se ode mě. „Jsem tu už dvě hodiny,“ hlesl a znovu ke mně otočil hlavu. „Seděl jsem tu a díval se, jak sténáš ze spaní.“ Potřásl vztekle hlavou. „Tohle je šílenství. Musíme to skončit.“
Stiskla rty a opřela se hlavou o polštář – postel byla nastavená tak, že jsem napůl seděla. „Je brzo.“ Rukama jsem si pevně objímala břicho – byla jsem připravená bránit ji i před ním, před kýmkoli.
Chovala jsem se tak spíš proto, že jsem se sotva probudila a byla jsem rozhozená ze snu, než že bych s ním tak úplně nesouhlasila. Věděla jsem, že má pravdu, ale zároveň mi nepřišlo správné mu to přiznat do očí. Ráda bych se vymluvila, že za tuhle moje vnitřní pokryteckost mohly hormony, ale daleko pravděpodobnější bylo, že jsem to byla jednoduše .
Ale zlobilo mě, že jsem nejenže promarnila dvě hodiny z toho mála, co jsme pro sebe měli, spánkem, ale ještě se teď chtěl hádat. Každičký den, který jsem musela strávit v tomhle odporném nemocničním pokoji, jsem netrpělivě čekala, až se přehoupne dopoledne v odpoledne a nebe začne pomalu blednout soumrakem, protože to znamenalo, že mu končí ordinační hodiny a on sem za námi přijde. A budeme si povídat – bude mi vyprávět, co se za celý den stalo, když budu mít dobrý den a když ne, lehne si ke mně na postel a bude mi číst, dokud neusnu.
Ale dnes ne. Nebude mi vykládat žádné zábavné historky o zvířatech, ani mi nebude číst Harryho Pottera, abych mohla poslouchat jeho hlas.
Budeme se hádat o to, kdy se naše dcera narodí.
Jeho výraz ztvrdl. „Ona to zvládne,“ procedil skrz zuby.
Nasupila jsem se. „Ona!“ vyprskla jsem. „Chceš ji přivést na svět takhle brzo, když je tak strašlivě křehká a maličká, a ještě pro ni ani nemáme jméno. Je brzo, Danieli,“ zopakovala jsem zarputile.
Chytil mě za ruku a naléhavě ji stiskl. „Řekli jsme, že počkáme, než se jí vyvinou plíce a bude moct sama dýchat. Končí třicátý týden, Tino – přežije porod. Tohle riskování už je zbytečné.“
„Každý den navíc pro ni hrozně moc znamená,“ nesouhlasila jsem. „Přežít porod nestačí. Myslíš, že mě tohle baví? Ležet v tomhle zatraceným pokoji a zírat do stropu? Proboha, vrcholem dne pro mě je, že si sama zajdu na záchod, Danny! Víš vůbec, jak strašné, trvalé následky mají předčasně narozené děti?“
Zhluboka se nadechl. „Samozřejmě, že vím,“ přisvědčil dutě. „Diskutujeme o tom celou tu dobu. Ale ona už je za hranicí, Tino. Vím, že každý den je pro ni moc, jenomže ty jsi na tom zároveň každým dnem hůř. Až překročíš hranici ty, budou jí všechny ty dny navíc k ničemu!“
Sklopila jsem hlavu dolů, aby mi z očí nevyčetl strach, protože by ho použil proti mně. Věděla jsem, že je moje vlčice na tom opravdu moc špatně a věděla jsem, že za jeho slovy je trochu pravdy, ale copak jsem to naší holčičce mohla udělat jenom ze strachu o sebe? Ona potřebovala, abych jí obětovala tu trochu pohodlí, aby měla co nejlepší start do života.
„Doktor Symerský s Petem říkali, že když budu mít dobré výsledky, mohla bych na Vánoce domů,“ řekla jsem tiše. A když jsem to vyslovila, uvědomila jsem si, jak je vlastně takhle hádka zbytečná, protože než jsem usnula, netrpělivě jsem ho vyhlížela s novinou.
„Tino!“ zasténal. „Vánoce jsou až za deset dní.“
Zadívala jsem se mu naléhavě do obličeje. „Nechci strávit svátky tady. Nejsem na tom tak špatně. Vlastně se máme přímo báječně - vzhledem k okolnostem, to přece víš.“
„To ale neznamená, že se musíme o to víc riskovat,“ zatvrdil se. „Dostali jsme se daleko dál, než jsme předpokládali v těch nejoptimističtějších snech, ale můžeme se tak dlouho dohadovat, kdy už je čas, až bude pozdě. Pro vás obě.“
Na okamžik jsem měla pocit, že zná moje tajemství, že ví, o čem se mi zdává. Ale potom jsem to zavrhla. Kdyby Danny jenom vzdáleně tušil, že moje vlčice umírá, nediskutoval by se mnou o tom. Zalarmoval by doktora Symerského, Petea a všechny ostatní, co se mnou měli co dělat a naše holčička by do rána byla na světě – zavřená v inkubátoru.
„Danny,“ vzdychla jsem, „věř mi. Vím, co dělám. Doktor naplánoval porod hned po Vánocích, chtěla jsem ti to říct.“ Říkal mi to ráno po vizitě, mluvili jsme spolu skoro hodinu. Při všech těch mých snech totiž bylo jasné, že s tím nemůžeme už moc dlouho otálet. Sice jsem chtěla, aby maličká měla naprosto stejné šance jako ostatní děti, takže žádné poruchy chování, ani dyslexii způsobenou předčasným porodem, popřípadně další, děsivější rizika, které na nás číhaly, ale taky jsem to nechtěla dohnat do takových extrémů, že nebude cesty zpátky ani pro mě, ani pro ni. Mohla jsem se s Dannym hádat, ale měl pravdu. Jenomže on myslel na okamžitou akci, zatímco já potřebovala mít pocit, že jsem udělala všechno, co jsem mohla. Ona těch dvanáct dní potřebovala.
„Dobře, do Vánoc, ale potom už žádné diskuze,“ kapituloval s povzdechem. Bezmocně se zasmál a potřásl hlavou. „Víš, tu tvoji neskutečnou tvrdohlavost na tobě nejvíc miluju a nenávidím zároveň!“ postěžoval si.
Zasmála jsem se a lehce mu stiskla ruku. „A když jsem teda tak tvrdohlavá a naše holčička už má datum narození, mohli bychom jí i vybrat jméno, co říkáš?“
Jeho úsměv zakolísal. „Tino,“ hlesl.
Zakoulela jsem očima. „To chceš, aby kvůli tomu, že nejsme schopni si o tom promluvit, do smrti žila s nějakým šíleným jménem jako Gertruda?“
Podíval se na mě jedním z těch pohledů, kdy se ten věkový rozdíl mezi námi zdál daleko větší, pohledů, které dávaly tušit, že mu moje chování přijde maličko dětinské. „Gertruda není špatné jméno,“ poznamenal ponuře.
Stiskla jsem rty. „Nebuď umanutý, Danny,“ zamračila jsem se.
Ušklíbl se. „No od tebe to sedí.“
„Proč se o tom nechceš bavit? Vždyť je to jedna z těch věcí, kterou si můžeme užít. Teď už máme skoro vyhráno,“ připomněla jsem mu.
„Já vím,“ souhlasil a podíval se stranou.
„Tak o co jde?“ domáhala jsem se.
Pohrával si v prstech s okrajem deky, pod kterou jsem byla stulená – miminko pořád potřebovalo být v teple, které jsem si nedokázala udržet, takže přestože se v nemocnici topilo, měla jsem přes teplákovku, co jsem měla na sobě, natažený svetr. „Asi ti to bude připadat směšné.“
„To si piš,“ přikývla jsem. Bylo mi jasné, že musí jít o nějakou hloupost, protože neexistoval pro jeho chování žádný rozumný důvod.
Zhluboka se nadechl. „Není moc jmen, která jsou česká a přitom se dají používat tady. Většina lidí nevysloví správně ani tvoje jméno a to je docela jednoduché.“
Rozesmála jsem se, jednou rukou si objímala břicho – z toho, jak jsem se smíchem třásla, se malá musela cítit jako ve vířivce. Lehkým drcnutím mi dala najevo, že se jí to moc nelíbí. „Danny,“ vzdychla jsem ještě se slzami smíchu v očích, „já pro ni přece nechci české jméno.“ Zamyslela jsem se nad tím. „No, rozhodně na tom netrvám. Ale víš, tady v Americe je super, že si se jmény můžete daleko víc hrát.“
Zvedl obočí. „Jak to myslíš?“
Sklopila jsem oči. „Nijak,“ houkla jsem vyhýbavě. Měla jsem nějaké nápady, ale bylo mi jasné, že první návrhy neprojdou, takže jsem si je nechávala na později.
Povzdechl si. „Chápu to tak, že už jsi nějaké jméno vybrala.“
Zrůžověla jsem a souhlasně pokrčila rameny. „Mám ohromnou spoustu času. I přesto, že prospím tak osmnáct hodin denně.“ Usínala jsem po každé dávce Doktorova séra, a když jsem se pak probudila, vůbec jsem se necítila odpočinutá, spíš naopak. Doktor Symerský na to samozřejmě měl nějakou teorii, ale mně to bylo jedno. Trochu zvráceně jsem se těšila, až kvůli našemu miminku neprospím noc.
„Nevím, na co si stěžujete – někteří musí pracovat, zatímco vy spíte, Martino,“ ozvalo se ode dveří a my se oba podívali tím směrem, přestože já jsem už po hlase poznala, kdo to je.
Zamračila jsem se. „Chodíte vy vůbec někdy domů?“ zeptala jsem se Doktora podrážděně. Ale ne proto, že bych ho neviděla ráda. To ne. Tak trochu jsme se navzájem adoptovali – on mě bral jako dceru a já jeho jako náhradního tátu, protože ten můj byl opravdu daleko a navíc jsme spolu pořád nijak zvlášt nekomunikovali, i když po podzimní návštěvě to bylo daleko lepší. Spíš se mi nelíbilo, že tolik pracuje - sehnal si tady v nemocnici práci jenom kvůli mně a přitom přišel o většinu privilegií, kterých se těšil v Česku, jako třeba ústupky ohledně pracovní doby s ohledem na jeho dávno důchodový věk. Mandevillská nemocnice byla malá – nemohla si dovolit zaměstnávat doktory na půl úvazku a s nějakou užší specializací jako měl on.
Probodl mě pohledem a neodpověděl. „Dobrý den, Danieli,“ pozdravil mého manžela.
„Doktore,“ odpověděl a potřásl si s ním rukou.
Pověřila jsem Dannyho, aby se trochu staral o Doktorův společenský život (vlastně jsem ho nemusela ani moc přemlouvat), takže ho občas vzal ke Carmen na večeři, nebo v pátek k Jerrymu. Na druhou stranu jsem Dannyho podezírala, že je to zároveň jeho jediný společenský život. Hned po práci chodil sem, a kdyby ho přísná hlavní sestra nevyhazovala po návštěvních hodinách, možná by odsud odcházel přímo do práce. Dnes měla volno, za což jsem byla vděčná. Ještě jsem nebyla připravená na jeho odchod.
Jenomže na tom stejně nesešlo – Doktor si nepřišel povykládat, ale píchnout mi do kapačky další dávku.
„Nemohli bychom to dneska odložit?“ povzdechla jsem si bezděčně. „Sotva jsme začali smlouvat.“
„Martino!“ okřikli mě oba zároveň přísně, takže jsem se nepokoušela na téma léků víc diskutovat, ale stejně jsem byla podrážděná. Během půl hodiny budu tuhá a neprobudí mě ani zemětřesení. Přinutila jsem se myslet svou vlčici, která kvůli nám tolik trpěla, abych se přestala chovat jako spratek.
„O čem jste chtěli smlouvat?“ zeptal se Doktor s pohledem upřeným na injekční stříkačku s mléčně zakalenou tekutinou. Z legrace jsem tomu říkala „Tekutý Měsíc“. Mňamky.
„Chce vybírat jméno,“ houkl Daniel.
Doktor se zachechtal, protože si stejně jako já vzpomněl na naše ranní vtipkování.
„Zkuste si to nepíchnout do oka,“ zavrčela jsem.
Střelil po mně rádoby chladným pohledem a zasunul jehlu na správné místo a zbytek čiré kapaliny v sáčku nad mou hlavou se zakalil.
Potom nechal čelo postele klesnout dolů, takže jsem se musela podpírat na loktech, abych s nimi nemluvila vleže, což bylo trochu nepříjemné vzhledem k tomu, že jsem měla do žíly zavedenou jehlu – když jsem držela část váhy těla na rukách, cítila jsem ji.
Ale k odchodu se nechystal. Bokem se opřel o prádelník u stěny. „O tom už je přece rozhodnuto, ne? Vaše malá vlčice bude Canis lupus.“
Danny na něj vytřeštil oči a já zasténala: „Ani náhodou.“
„Ještě ráno jste to říkala,“ rýpnul si a mně do obličeje vystoupala krev.
Stiskla jsem Dannymu ruku. „Řekla jsem, že jestli se na tom neshodneme, budeme ji muset pojmenovat Canis, ne že to uděláme.“ Pořád na mě zíral, asi uvažoval, jestli bych opravdu byla schopná našemu dítěti říkat Pes a doufat, že se nikdy nenaučí latinsky.
„No to by bylo rozhodně lepší než Gertruda,“ poznamenal kousavě.
Povzdechla jsem si. „Vidíte, co děláte?“ zamračila jsem se na Doktora. „Teď už žádné jméno nevybereme, když jste to zkazil.“
Ušklíbl se. „Jako byste se na tom snad za tu chvíli, než usnete, byli schopni dohodnout.“
„To je taky vaše vina,“ zabručela jsem umanutě. „Zdržujete. Běžte domů, Doktore,“ pobídla jsem ho. „Jste tu už třetí den.“
„Postel na lékařském pokoji je náramně pohodlná,“ ujistil mě. „Užijte si to. Vybírání jména je ohromná zábava.“ Možná se mi to zdálo, ale měla jsem pocit, že slyším sarkasmus. Rozloučil se s námi a odešel.
„Pojď sem za mnou,“ pobídla jsem Dannyho, sotva doktor Symerský zavřel dveře z venku, a poklepala na postel. Posunula jsem se ke kraji, takže jsem mu uvolnila trochu místa, kam se mohl vtěstnat. Už teď jsem cítila, jak moje tělo ochabuje, jak mi do žil kapalo sérum. Měli jsme slabých dvacet minut. „Budeme smlouvat.“
Povzdechl si, natáhl se na bok vedle mě a něžně mě políbil nejdřív na tvář, a pak lehce na ústa. „Tak povídej.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Nejdřív ty.“
Zasmál se. „Snažíš se mi namluvit, že mám svůj hlasovací hlas?“
Zakoulela jsem očima. „Jasně. Je z půlky tvoje. Navíc jí můžeme dát dvě jména, ne? Ty taky máš dvě.“
Zatvářil se překvapeně. „To by mohl být zajímavý kompromis,“ připustil. „Hmmm,“ protáhl a díval se mi zblízka do očí. Pomalu jsem přestávala vnímat, o čem se to bavíme a nechala se jen pohlcovat krásnou barvou jeho panenek. „Co bys říkala Claire?“
Zamyslela jsem se nad tím. „Co když jí nepůjde ,r‘?“ nadhodila jsem. „Melanie?“ navrhla jsem místo toho.
Zašklebil se. „Nevím, myslím na Mela Gibsona.“
Rozesmála jsem se. „Pravda. Naše holčička bude daleko hezčí.“
Taky se usmál a uhladil mi vlasy po straně tváře. „Dobře, tak co Sandy?“
Přimhouřila jsem oči. „To, že jsi vyrůstal na Pomádě, neznamená, že to naše dítě musí odnést.“
Tentokrát zvedl oči v sloup on. „Tak co kdybys mi prostě dala seznam přijatelných jmen a já bych si vybral?“ nadhodil maličko podrážděný.
Konejšivě jsem ho pohladila po tváři. „Já to nedělám schválně. Nemám nejmenší tušení, které jméno je přijatelné. Budu to vědět, až mi ho řekneš,“ ujistila jsem ho. „Prostě to jen musíš dost dlouho zkoušet.“
„Obávám se, že tolik jmen neznám,“ zavrtěl hlavou, ale v očích mu hrál smích. „Řekni mi, co jsi vymyslela ty.“
„Z čisté pomstychtivosti mi to rozcupuješ na kousíčky,“ uhodla jsem s povzdechem.
„Slibuju, že budu snažit zhodnotit ho nezaujatě.“ Zatvářil se vážně a odhodlaně.
Uvažovala jsem, jestli to opravdu myslí upřímně a pak se zhluboka nadechla. „Deanny,“ vyhrkla jsem.
Danny zamrkal. „Cože?“
„Deanny,“ opakovala jsem pomalu, ale rázně.
„Co to znamená?“ nechápal.
Maličko jsem zrozpačitěla, ale nehodlala jsem se vzdát. „No, kdyby to byl kluk, líbilo by se mi jméno Dean. No a takhle je to pro holku – Deanny.“
Dlouho mlčel a prohlížel si mě. „Zlato,“ povzdechl si. „Nechtěla by ses radši naučit plést, nebo tak něco, aby ses zabavila?“ navrhl unaveně.
Nasupila jsem. „Umím plést. Jenom to nedělám. Tobě se to nelíbí? Vždyť je to skvělé jméno,“ přesvědčovala jsem ho. „Je originální a přitom žádný jazykolam.“
„A proč by se nemohla jmenovat nějak normálně?“ zeptal se nešťastně. „Třeba Jane?“
„Doeová?“ odtušila jsem okamžitě.
„Tak Anna,“ nevzdával to.
„Aby skončila jak Anna Karenina?“ ušklíbla jsem se, ale i ten jednoduchý mi obličej mi dal spoustu práce. Stejně jako pokaždé zvednout po mrknutí víčka zase nahoru.
„Marie,“ pokračoval prakticky okamžitě.
Když jsem se pouštěla do tohohle rozhovoru, doufala jsem, že se vyhneme jménům z bible. Pro tohle jsem měla ale dobrou opozici. Naštěstí. „Tak se jmenuje tvoje sestra.“
Už začínal být frustrovaný. „Co já vím? Rebecah? Joana? Sarah?“ nabízel.
Ale bylo to marné, náš rozhovor skončil. „Rebecah ne,“ hlesla jsem zastřeně a naposledy se přinutila otevřít na chviličku oči. „Zůstaneš tu se mnou?“
Políbil mě něžně na čelo. „Dokud mě někdo nevyhodí,“ slyšela jsem ho slibovat těsně předtím, než mě pohltila temnota vyčerpávajícího spánku.
Když jsem se ráno probudila, pořád ležel se mnou na posteli a držel mě v náručí. Spal. Některá ze sestřiček přes něj v noci přehodila ještě jednu deku. Bylo to jedno z nejkrásnějších probuzení, co jsem zažila.
 
Ale k rozhovoru o jméně už jsme se nevrátili – následovala série velice špatných dní, kdy jsem stěží vnímala, co se kolem mě děje a nebyla na to zároveň schopná přiměřeně reagovat. Doktor Symerský už začínal být nervózní, ale kupodivu se po zdravotní stránce můj stav trochu zlepšil a tak nakonec usoudil, že je to v psychice a poslal ke mně psychologa, se kterým jsem si měla vykládat o tom, jak mě deprimuje být celé měsíce zavřená v nemocnici prakticky připoutaná na lůžko. Usnula jsem někdy v půlce jeho upřímné snahy. Popravdě – neměl nejmenší tušení, jakou klaustrofobií jsem tu trpěla a jak jsem toužila po svobodě. Nejen já.
Proto jsem nechápala, co Dannyho překvapuje na tom, že jsem na něj 24. prosince čekala oblečená v civilu, připravená co nejdřív opustit budovu nemocnice. Alespoň na pár hodin. Moje testy byly výborné. V kabelce jsem měla připravenou od Doktora dávku séra a byla jsem pevně rozhodnutá prožít den, co nejnormálněji to půjde. Stačilo, že se kvůli mně tradiční vánoční večeře u Sulinových tak podávala nezvykle brzo, že to bylo na hraně s pozdním obědem.
Ale jinak to bylo skvělé. Přesně takové, jak jsem si představovala – plné vtipkování, smíchu a štěstí. Normální Vánoce, normální den. Žádná nemocnice, jehly, doktoři a zdravotní sestry. Rodina.
Samozřejmě to netrvalo dlouho. To Daniel rozbil moji iluzi normálnosti, když mě vyrušil v půlce rozhovoru s Julianou a Samuelem. „Tino,“ oslovil mě netrpělivě.
Celá rozesmátá jsem se na něj otočila. „Ano?“
Povzdechl si. „Musíme jít.“
Překvapeně jsem zamrkala. „Cože?“
„No tak, brácha,“ ozval se i Samuel a objal mě kolem ramen, „sotva jste přišli. Tady švagrová byla zavřená ve špitále skoro tři měsíce, nech ji, ať si to užije.“
Ani se na něj nepodíval. „Je půl osmé,“ upozornil mě. Svěsila jsem ramena. Jasně, bylo to stejné, jako když jsem byla malá – už bylo po Večerníčku. „V osm si musíš vzít…“ Odmlčel se a střelil pohledem k bratrovi. „Léky,“ řekl nakonec.
Našpulila jsem trucovitě pusu, ale neopovážila jsem se říct jediné slovo. Danny měl pravdu a já nesměla být umanutá a chovat se nezodpovědně. Ukecala jsem Doktora a Petea na tenhle volný den jen sliby a přísahami, že přesně dodržím, co mi nakážou. Jenomže se mi ještě nechtělo odcházet. Bylo mi dobře, jako už dlouho ne.
Natáhla jsem k němu obě ruce. „Musíš mi pomoct.“ Sedačka byla moc nízká na to, abych se z ní se svým břichem sesbírala sama. Chytil mě a vytáhl mě na nohy. Když už jsem stála na svých, zafuněla jsem a poplácala si něžně po břiše, které zakrývala obrovská halenka, která byla spíš menší stan. „Nepočítej s tím, že ti pořídíme sourozence, maličká.“
Juliana za mými zády se uchechtla a Danny zakoulel očima. „Donesu ti kabát,“ oznámil mi.
„To si prostě nemůžeš vzít léky a zůstat?“ zahučel Sam nespokojeně a já se na něj ohlédla.
„Usínám po nich,“ vysvětlila jsem, „a chci se kouknout na dětský pokoj – ještě jsem ho neviděla.“
„Bude se ti líbit,“ ujistila mě Mary, která ke mně přišla od stromečku, kde si hrála s Alice. „Tobě taky, drobku,“ sklonila se k mému břichu. „Už jste jí vybrali jméno?“ Zvedla ke mně oči.
Neurčitě jsem pokrčila rameny, ale odpověděl za mě Danny, který se vrátil s našimi bundami: „To jsme nějak nedořešili. Tina po lécích usíná.“
„To už jsme slyšeli,“ zavrčela Rose z výklenku u okna. My dvě jsme, na rozdíl od její sestry, ve vzájemných sympatiích moc nepokročily. Spíš se mi zdálo, že od té doby, co jsem těhotná, je to ještě horší. Do nemocnice za mnou přišla jednou – s Carmen a celou dobu seděla v rohu se sluchátky v uších. Předpokládala jsem, že mi moje zdravotní problémy nevěří a myslí si, že předstírám. Kéž by tak měla pravdu.
„Rose, nech toho,“ vzdychl Daniel podrážděně a podal mi kabát.
Ne zrovna elegantně jsem se odkolíbala z prostoru před sedačkou, abych měla víc prostoru na oblékání. Byl to nezvyk se pohybovat po vlastních na delší vzdálenosti. Poslední tři měsíce jsem většinu dní proležela – moje cesty opravdu vedly maximálně na záchod a do sprchy, takže jsem se cítila děsivě neohrabaná, protože jsem si nevěděla rady se svým obrovským tělem.
Trvalo dlouho, než jsme se rozloučili, takže jsme stejně přijeli domů až po osmé. Bylo zvláštní tam po tak dlouhé době zase být, přestože všechno bylo tak známé, vypadalo to jinak.
„Jul tu uklízela?“ ohlédla jsem se na Dannyho, který mi pomáhal z kabátu.
Nakrčil uraženě nos. „Já umím taky uklízet, víš? Taky jsi mě naučila vařit.“
Zasmála jsem se. „To už mě na nic nepotřebuješ.“
Podivně se na mě podíval. „O tom nežertuj,“ varoval mě zlobně.
Zvedla jsem obočí. „Co je?“ nechápala jsem.
„Nic,“ zavrtěl hlavou, ale jeho tón byl pořád strohý.
Povzdechla jsem si a podpírajíc se rukama v kříži jsem pokračovala do obýváku. „Jé,“ zvolala jsem, když jsem uviděla nový kus nábytku.
Danny mně zezadu objal kolem pasu – i když ruce nespojil, protože tak dlouhé je neměl. Hlavu mi položil na rameno. „Líbí se ti?“
Opřela jsem se o něj. „Moc,“ vydechla jsem.
Vedle sedačky stála kolíbka… no doma jsem tomu říkala belena. Mělo to stříšku jako kočárek a kolem dokola sahala skoro až k zemi nařasená látka, která zakryla kolečka. Byla světle béžová (možná žlutá, ve světle zářivek jsem to nemohla posoudit), ale do obýváku se hodila, i když byla tak dětsky něžná, kdežto pokoj sám o sobě byl zařízený docela moderně.
„Mary mi ji pomáhala vybrat,“ přiznal. „Vůbec byla děsně otravná,“ zabručel polohlasem a já se zasmála.
„Je super, že to bere s takovým nadšením,“ poznamenala jsem. A otočila hlavu tak, abych ho mohla políbit na tvář.
Mračil se. „Zato Rose to přehání,“ zavrčel. „Nevím, o co jí jde.“
Konejšivě jsem ho pohladila hranou ruky po obličeji. „Možná jsi jí neměl říkat, co jsme zač. Smířila by se s tím u tebe, ale já ji dost děsím.“
„To je jedno,“ zavrtěl hlavou, „měla by se chovat normálně, ne jako spratek.“ Zhluboka se nadechl. „Pojď ještě do pokoje,“ pobídl mě netrpělivě. „Už tak máme zpoždění se sérem.“
„Těch dvacet minut mě nezabije,“ zakoulela jsem statečně očima, i když už se mi maličko začínala točit hlava, a poslušně jsem zamířila do malé ložnice, kterou předělal na dětský pokojíček, protože jsem umírala zvědavostí.
Přiměl mě zavřít oči a otevřít je, až když jsem byla uvnitř. Ohromeně jsem se kolem sebe rozhlížela, protože jsem tu nic nepoznávala, snad vyjma okna. Ten šílený agresivně červený koberec byl pryč, stejně tak pruhované závěsy a všechen původní nábytek.
Teď bylo vymalováno světlounkou, pastelovou růžovou; na zemi ležel o několik odstínů tmavší koberec a nové závěsy na oknech měly prakticky tu samou barvu. Na tom místě, kde stál prádelník, byl teď taky jeden, ale bílý s růžovými šuplíky a na něm byly položené dvě hadrové panenky. Místo psacího stolu tu byl přebalovací pult a nad ním byla připevněná police. Otočila jsem se na druhou stranu. Naproti prádelníku byla postýlka, která pasovala k ostatnímu nábytku svou bílorůžovou kombinací, nad kterou visela zvonkohra. V rohu, kde jsem mívala zrcadlo, bylo houpací křeslo a naproti stála lampa s velkým stínidlem a mezi nimi nízký, úzký stolek na kterém bylo vyrovnáno asi pět knížek.
„Já…,“ hlesla jsem, protože Danny napjatě čekal na moji kritiku. „Nemám slov.“
Podezřívavě přimhouřil oči. „To je dobře, nebo špatně?“
„Je to perfektní,“ ujistila jsem ho. „Prostě…“ Znovu jsem se rozhlédla. „Dokonalé. Tak… růžové.“ Uchechtla jsem se a nepatrně zavrávorala, jak se mi znovu zatočila hlava.
V jeho očích se okamžitě objevil strach. „Stačí,“ rozhodl příkře, „je už moc pozdě. Pojď.“
Odvedl mě do ložnice, i když cestu moc nevnímala a usadil mě na postel. Vzápětí se ke mně sklonil s injekční stříkačkou v ruce. Sice byl veterinář a ne lidský doktor, ale rozhodně mu to šlo líp než mě, takže jsem mu poslušně nastavila předloktí. Stejně bych si to sama píchla v tomhle stavu někam do nohy.
Protože mi šlo sérum do oběhu okamžitě v plné koncentraci, začalo zabírat daleko dřív než přes kapačku, takže jsem si skoro neuvědomovala, že mě Danny převléká, protože jsem měla co dělat, abych neusnula vsedě.
Na tu chvilku, než jsem tvrdě usnula, si lehl vedle mě ještě oblečený. Uhnízdila jsem se tak, že jsem měla obličej schovaný v důlku u jeho krku.
„Víš,“ zamumlala jsem v polospánku, „nikdy jsem si nedokázala představit, že s někým zestárnu a budeme žít šťastně až do smrti, ale ty si moje životní láska.“
Pevněji mě objal. „Taky tě miluju,“ ujistil mě. To poslední, co jsem slyšela, než jsem se propadla do temnoty, byl jeho tichý příslib: „Pojmenujeme ji Deanny.“
 
Stála jsem na okraji řeky, ale vodu jsem měla za zády, takže jsem stála čelem k lesu. Byla jsem na našem místě – v meandru. A nebyla jsem tu sama. V trávě ležela na boku bílá vlčice.
Moje vlčice.
Tentokrát jsem neutíkala, ani se netřásla – šla jsem k ní.
Dýchala mělce, hrudník se jí sotva zvedal, a neohlédla se, když jsem k ní došla – dál zírala přímo před sebe, ani nemrkala.
Lehla jsem si vedle ní, položila svoje tělo tak, aby kopírovalo to její a objala ji, hlavu jsem zabořila do jejího kožichu. Voněla lesem. Voněla domovem a svobodou…
Kolem bylo ticho, slyšela jsem jenom vodu, les a zpomalující se dech vlka, kterého jsem objímala. Neexistoval čas, prostor, ani cokoli jiného než my dvě.
Ale když jsem začala její dech spíš tušit, než slyšet, narušil ten nebeský klid nějaký podivný zvuk a já zvedla hlavu z jejího kožichu.
Po pár okamžicích zmateného soustředění mi došlo, že je to dětský pláč. Jenom mi nedocházelo, proč by na tomhle božském místě mělo plakat dítě. Ani proč by tu mělo nějaké být. Bylo to jenom naše místo – moje a Dannyho.
Posadila jsem se. Sotva jsem si na něj vzpomněla, přerušil ticho křik dítěte jeho hlas: „A to měla strach, že nebudeš mít vyvinuté plíce,“ poznamenal s povzdechem. Nechápavě jsem zamrkala a rozhlédla se kolem sebe. Nikde jsem ho neviděla, i když celé to idylické místo poněkud potemnělo. Pláč ustal a vzápětí se ozval Dannyho tichý spokojený smích, přesto s malým podtónem zoufalství. „Je to mňamka, že jo, C. D.?“
Nevěděla jsem, o čem to mluví – rozhodně mi nedocházelo, proč diskutuje s věcí na záznam písniček, ale na druhou stranu jsem si uvědomovala, že tady být nemám.
Musela jsem se vrátit do nemocnice. Položila jsem si ruku na ploché břicho. Naše dcera se měla za dva dny narodit. Doktor bude zuřit, že jdu pozdě, když jsem mu slíbila, že budu ve svém nemocničním pokoji hned ráno 25. prosince…
 
Zamrkala jsem a překvapeně upřela oči na dvě botičky, co se mi houpaly nad hlavou. Pověsila jsem je na madlo v nemocničním pokoji, jenomže jsem si pamatovala, že jsem usínala doma v naší posteli. A další věc, která mě mátla, byly podivné zvuky kolem mě. Otravné pípání a hučení totiž provázelo podivné mlaskání, které mi přišlo nechutné.
„Výborně,“ slyšela jsem znovu Dannyho. Jeho hlas mi přišel podivný, nikdy jsem ho tak mluvit neslyšela, i když se to maličko podobalo vroucnosti, kterou občas zaslechla, když mluvil ke mně.
Okamžitě mě zaplavila žárlivost, ale zároveň jsem si zděšeně uvědomila, že nemůžu zasáhnout. Sice jsem byla vzhůru, ale to bylo asi všechno. Měla jsem v hlavě takový zmatek, že jsem si nedokázala vzpomenout, jak se mluví. Nebo jak se hýbe prsty. Pípání nabralo na intenzitě.
„Mamince se něco zdá,“ zamumlal konejšivě, „to nic, C. D.. Už nechceš?“ zeptal se po chvíli. „Tak ne.“
Zamrkala jsem na botičky nad svojí hlavou a dávala si všechno dohromady. Botičky… maminka… dětský pláč…
Podivný bublavý zvuk prakticky zanikl v tom, jak se mi freneticky zrychlil dech. Máma.
„Co to, sakra…“ zabručel zmateně najednou. Silou vůle jsem dokázala sevřít v prstech deku. Máma. „Ach můj bože,“ vyhrkl. „Tino!“
Podařilo se mi otočit hlavu tím směrem, kde jsem slyšela jeho hlas. „Danny,“ povedlo se mi vydechnout, ale můj hlas byl sotva slyšet. Objevil se v mém zorném poli. Zastavila jsem se jen zlomek vteřiny na jeho zarostlé tváři, než jsem všechnu pozornost upřela na maličký uzlíček v jeho náručí. Jak se rychle hýbal, vydávalo dítě nespokojené zvuky, ale mně se z nich i tak svíralo srdce. Jako bych s ním byla spojená neviditelným provazem.
Zůstal stát asi půl metrů ode mě a já namáhavě lapala po dechu a toužila z ní zahlédnout i víc než záda a temínko hlavy. Danny holčičku opatrně držel, aby si neublížila, ale měl ji opřenou o rameno, takže ke mně byla zády.
„Dokázalas to,“ hlesl roztřeseně a já přesunula pozornost k jeho obličeji. Vypadal unaveně, doslova ztrhaně, a úplně poprvé jsem v jeho očích viděla slzy. „Tys to dokázala,“ opakoval.
Nerozuměla jsem tomu. Ani mi nešlo na mysl, kde probůh přišel k tomu příšernému strništi, ale tím jsem se mohla zabývat později. „Ty jí říkáš cédéčko?“ zeptala jsem přidušeně pořád tím cizím, potichounkým hlasem.
Jeho dojatý výraz se rázem změnil v rozpačitý. „C. D.,“ opravil mě.
Vždyť jsem to říkala. „Proč?“ Zase jsem zaměřila na pozornost na miminko, které sebou začalo šít a brumblat. Společně s její aktivitou jsem nacházela další a další nervová zakončení ve svém těle a byla schopná ho ovládat. Zvedla jsem jednu ruku a natáhla ji k nim. Byli moc daleko.
„Zpanikařil jsem,“ houkl, jakoby to něco vysvětlovalo, a sklonil hlavu k dítěti, které začalo plakat. „Copak?“ broukl k ní znovu tím vroucným tónem.
Ohromeně jsem ho sledovala, jak o ni něžně pečuje a jak se na ni kouká. Bylo to tak… podivné. Já ji ještě ani nedržela, sotva jsem se smiřovala s myšlenkou, že už je na světě a on se k ní choval jako ke staré známé. Přesně věděl, jak ji chytit, aby se uklidnila. Začalo ke mně doléhat vědomí, že jsem toho prošvihla daleko víc než její tajemné narození.
Co se stalo?
Znovu jsem začala lapat po dechu, jak mě zaplavovala nepochopitelná hrůza. „Co je ti?“ strachoval se hned.
Zamrkala jsem. „Mohl bys zvednout postel?“ požádala jsem ho udýchaně.
Vypadal zmateně, ale udělal to, takže jsem prakticky seděla, aniž bych na tom musela zapracovat. „Je ti líp?“ ujišťoval se hned. „Měl bych zavolat doktora, když ses probrala. Byl tu před hodinou, takže bych mu měl dát vědět.“ Ke konci už mluvil spíš pro sebe. Znovu sevřel dítě jednou rukou a natáhl se někam do zadu.
„Ne!“ vyhrkla jsem rychle. „Nevolej nikoho,“ zaprosila jsem. „Ještě ne.“
Znovu se odtáhl, ale druhou rukou nepodepřel miminko, ale chytil mě za ruku. „Tino,“ hlesl nesouhlasně, „musí se o tebe postarat.“
„Jsem v pořádku,“ protestovala jsem. „Chci vědět, co se stalo. Chci… ji.“ Zabodla jsem pohled na holčičku. Teď jsem na ni viděla líp, profil jejího maličkého obličejíčku mi přišel jako ta nejúžasnější věc na světě. Bylo těžké udržet pozornost na jedné věci – na Dannym, na tomhle podivném okamžiku probuzení a totální nevědomosti, na sobě samé… ale nejčastěji mi ten nepřehledný kolotoč myšlenek v hlavě sklouzával právě k tomu děvčátku, které bylo tak dlouho mou součástí, přestože byla tak nová, že jsem si nevěděla rady s pocity, které se mi rozlévaly tělem v reakci na její přítomnost.
Jeho postoj se změnil – celý se napjal. Těkal pohledem ze mě na dítě. „Nemůžu,“ vydechl pak nešťastně.
Vytřeštila jsem na něj oči. „Danieli,“ špitla jsem ohromeně. „Já… to… to…“ blekotala jsem. „Proč?“ vzlykla jsem nakonec, když ode mě odstoupil. „Nesmíš mi…“
Miminko začalo plakat, jakoby cítilo to samé co já. „Nemůžu,“ zopakoval. „Ona je… tak křehká. Neudržíš ji,“ vysvětlil smutně. Zdálo se, že mu to taky vadí, ale přesto to nedokáže dovolit.
Přimhouřila jsem oči a přemýšlela o tom. Nechtěla jsem ji vystavit nebezpečí, ale přesto jsem nemohla snášet tu vzdálenost mezi námi dvěma. Pokusila jsem se objektivně zvážit svoje nynější schopnosti a natáhla k němu ruku. Pořád s tím rozervaným výrazem mě za ni chytil. Co nejpevněji jsem ji sevřela. Ohromeně se na mě podíval, protože mu nedocházelo, co dělám.
„Udržím ji,“ řekla jsem pevně.
Nerozhodně zamrkal, ale potom potřásl hlavou. „Tvoje tvrdohlavost na všechno nestačí. Sotva ses probudila.“
„To neznamená, že nejsem dost silná,“ hádala jsem se.
Pohled, který mi věnoval, byl jeden z nejpodivnějších, co jsem kdy v jeho tváři viděla. „Je 31. prosince,“ vydechl pak. „Byla jsi v bezvědomí celý týden, Tino.“
Ohromeně mi spadla čelist. „Co?!“ Zopakoval to. „Ne, včera byly Vánoce,“ nesouhlasila jsem. Jenom zavrtěl hlavou. Pustila jsem jeho ruku a přitiskla si dlaň k čelu. „Já to nechápu!“ zasténala jsem a do očí mi vyhrkly slzy bezmocnosti.
„Tino,“ začal.
„Nemůže to být týden,“ stála jsem si na svém. „Bylo to včera. Jen jsem šla spát.“
„Canis se narodila 25. prosince v jednu hodinu ráno,“ oznámil mi rázně.
Zamrkala jsem. „Cos to říkal?“
„Narodila se 25. prosince.“ Volnou rukou jí prstem jemně přejel po tvářičce.
To jsem slyšela. „Canis?“
Jeho rozpaky byly zpátky. „Bál jsem se o tebe a oni se mě pořád ptali, prostě jsem to řekl…“ bránil se.
„Tys ji pojmenoval Canis?“ Nemohla jsem tomu uvěřit.
„Vlastně Canis Deanny,“ upřesnil.
„To nemyslíš vážně,“ hlesla jsem zděšeně. Nešťastně jsem se podívala na dítě. „Chudinka malá. To jsi ji rovnou mohl pojmenovat Gertruda.“
„Já myslím, že se to k ní hodí,“ řekl najednou přesvědčivě. „Já nevím, je to na ni jako ušité.“
Zvedla jsem obočí. „O tom se přesvědčuješ celý ten týden, co?“ zkřížila jsem si ruce na prsou. Naše dítě se jmenuje Pes, zkratka: cédéčko. Úžasné.
Najednou se zasmál. „Stýskalo se mi po tobě,“ vzdychl láskyplně.
Zafuněla jsem. „Já tomu prostě nevěřím,“ mumlala jsem si pro sebe. „Nechápu, že tě k ní nechají přiblížit, když jsi jí tohle provedl. Mně ji nedáš do ruky jenom proto, že jsem trochu zaspala. Ale sám jsi přitom přišel o rozum.“
„Tino,“ vzdychl Danny unaveně. „Tys nezaspala.“
Podívala jsem se na něj. „Musím si ji pochovat,“ přesvědčovala jsem ho naléhavě. „Danny. Prosím. Budu opatrná. Je to moje holčička – neublížím jí.“ Potěšeně jsem zaznamenala váhavost v jeho očích. „Prosím,“ opakovala jsem.
Zafuněl. „Jenom na chvilku,“ souhlasil nakonec. „Musím s ní na kontrolu, dali mi ji jen na krmení a abych s ní šel k Mer – už jsem tam měl být,“ vysvětlil a pomalu mi ji vložil do nachytaných rukou. „Opatrně,“ varoval mě.
Trochu mě s tím rozčílil, ale nechala jsem to plavat, ono totiž v tu chvíli nebylo nic důležitějšího, než ten moment, kdy v mé náruči spočinulo její drobné tělíčko. Tělem se mi rozlilo teplo, které se mi uhnízdilo někde uprostřed hrudi. Na okamžik se přestala vrtět a brumlat si a jen na mě upírala svoje velké, modré oči. Ta barva mě překvapila, ale potom jsem si vzpomněla na hluboko zasunutou povídačku, že všechny miminka mají chvíli modré oči.
„Ahoj, miláčku,“ zavrkala jsem a překvapeně zjistila, že můj hlas zní stejně podivně jako ten Dannyho, když na ni mluvil. „Já jsem tvoje máma.“ Vydala roztomilý zvuk, švihla sebou a natáhla ke mně jednu maličkou ručičku. Ten nečekaný pohyb mě celou rozechvěl a já se zasmála se slzami v očích. „Já tě taky ráda vidím,“ ujistila jsem ji. Odtrhla jsem od ní oči jen na kratičký okamžik, kdy jsem se podívala na Dannyho. „Ona je nádherná!“ zvolala jsem nadšeně.
Usmíval se. „Já vím,“ přisvědčil. Trochu nerozhodně se zahoupal, a pak přestal postávat vedle postele a posadil se na její okraj. Natáhl k ní ruku a ona okamžitě sevřela jeho prst. „Už je to za námi,“ vydechl úlevně. „Teď už to bude v pořádku.“ Nebyla jsem si jistá, koho vlastně ujišťuje. Asi jsme to potřebovali všichni tři.
„Canis Deanny Sulina,“ vzdychla a prohlížela si ji. Doslova jsem se na ni nemohla vynadívat. „Nevím, jestli si na to zvyknu.“
„Všichni jí říkají C. D.,“ zamumlal Danny.
Bezmocně jsem se zasmála. „To mě vůbec neuklidňuje.“ Chtěla jsem pokračovat, ale dveře pokoje se rozletěly.
„Krucinál, Danieli, doktorka Finchová už je skoro nepříčetná, co tu…“ Doktor Symerský, který vpadl do pokoje, se zarazil. „No to se podívejme, kdo se nám to uráčil probrat,“ zaburácel místností jeho bodrý hlas.
Skoro mě až překvapilo, jak mě potěšilo, že ho vidím. „Doktore. Dokázali jsme to. Máme dceru,“ oznámila jsem mu, jakoby to už dávno nevěděl. Ale ta slova vyřčená nahlas mi přišla daleko neskutečnější, než když jsem si je jenom myslela. Bojovala jsem za ni tolik měsíců a přitom mi teď dělalo problémy vyslovit to, na co jsem se tak dlouho těšila – dcera.
Po tváři se mu roztáhl úsměv, což bylo něco docela nečekaného a ani mu to moc neslušelo. Vypadal, jako by se mě chystal sníst. „Ano, dokázala jste to,“ souhlasil. Potom si ale povzdechl a podíval se na Daniela. „Meredith na vás čeká,“ upozornil ho.
Nechápala jsem to – co s tím měla dělat jeho bývalá žena? Danny ji už před chvíli zmínil, ale zamluvili jsme to. A uvědomila jsem, že i Doktor prvně mluvil o ní, když přišel.
Danny mi odpověděl dřív, než jsem se stihla zeptat. „Meredith je pediatr,“ vysvětlil mi. To jsem věděla, jenomže jsem taky věděla, že když je Toby ještě tak malý, pracuje jen ve své praxi a to jen na pár hodin týdně. Naklonil se a políbil mě na čelo – jeho strniště pěkně škrábalo. „Pořád si nemůžeme být docela jistí, co od Canis čekat a Mer už byla zasvěcená.“
Vzpomněla jsem si na všechny ty obavy, co nás sužovaly před jejím narozením. „Ale… ale… ona je zdravá!“
Pohladil mě po tváři. „Ano,“ uklidnil mě, „a dělá obrovské pokroky. Vede si skvěle, neměj strach.“
Zhluboka jsem se nadechla, ale přesto jsem tu náhlou nevolnost tak docela nezahnala. „Bude tě nenávidět, až zjistí, jak jsi ji pojmenoval – víš to, že jo?“ nadhodila jsem, abych zakryla svoji nejistotu.
Jen se zasmál, ale neodpověděl. Vypadal tak šťastně. Skoro jsem cítila jeho euforii. Něco mě na té myšlence zarazilo, ale nedostala jsem prostor ji rozebrat.
„Měl bych jí,“ přiznal neochotně, ale v rozporu se svými slovy si znovu začal hrát s prsty naší dcery. Toužila jsem to stále opakovat. Naše dcera. Náš zázrak.
„Čím dřív půjdete, tím dřív na vás přestane ječet,“ poznamenal Doktor. „A budete se moct vrátit.“
Povzdechl si a začal mi holčičku brát s náruče. Na prchavý okamžik jsem se s ním chtěla začít přetahovat, aby mi ji nechal, ale naštěstí jsem hned to podivné nutkání opanovala. Však ona se brzo vrátí, přesvědčovala jsem sama sebe. Navíc mě i ta chvilka, co jsem si vydobyla držet ji v náručí, stála spoustu sil a moje paže začaly ochabovat. Ale najednou jsem si přišla, jakoby mě kus chyběl, když mi vzali můj uzlíček štěstí.
Oba, Danny i C. D., už byli daleko ode mě u dveří. „Vraťte se brzo,“ hlesla jsem zoufale.
Usmál se na mě. „Ani si nevšimneš, že jsme pryč,“ ujistil mě a odešel.
„Jak se cítíte?“ zeptal se mě doktor a prohlížel si přístroje, které jsem tušila za svou hlavou. Potom zkontroloval kapačku.
Pohodlně jsem se opřela do polštáře a zavřela oči. „Nikdy bych nevěřila, že se můžu cítit tak šťastně,“ rozplývala jsem se blaženě.
„Na to jsem se neptal,“ odsekl. „Byla jste týden v kómatu.“ Sklonil se nade mnou a posvítil mi do očí maličkou baterkou. Světlo bylo ostré a já nespokojeně zamrkala. „Nemůžete se jen tak probudit a tvrdit, že jste v pořádku. Nejste.“
Zamyslela jsem se nad tím a pokoušela se přes oblak svého éterického nadšení z Canis cítit svoje tělo. V podbřišku jsem cítila podivné pnutí, jako když vám zubař umrtví půlku pusy a vy stejně pořád vnímáte, jak to táhne, když vám trhá zub. Ruce mě bolely, jak jsem napjatě držela dítě a v místech, kde jsem měla zavedené kanyly, byla bolest ostřejší – jak jsem dcerku chovala, musela jsem si s nimi hnout. A byla jsem maličko dezorientovaná – probouzet se z kómatu je přece jen trochu matoucí, vždyť v mé paměti chybělo celých sedm dní! Tak důležitých sedm dní…
Ale jinak nic.
Pokrčila jsem rameny. „Jsem unavená, ale to je všechno. Cítím se skvěle.“
Zavrtěl hlavou. „To nedává smysl. Jak dlouho jste vzhůru?“
Přemýšlela jsem. „Asi hodinu,“ řekla jsem nakonec nejistě.
„Vaše funkce se nemohly tak rychle obnovit,“ bručel nesouhlasně. „Nevzbudila jste se už někdy předtím?“ vyzvídal.
„Ne,“ odpověděla jsem okamžitě. „Teď je to poprvé. Proč nejste rád, že je mi dobře?“
Probodl mě ostrým pohledem. „Začala jste rodit a ani jste se nehnula. Kdyby si toho Daniel nevšiml, pravděpodobně byste s dítětem umřela během hodiny. Tohle, co se teď děje, je děsivé. Nedokážu to pochopit.“
Nehodlala jsem se nechat vystrašit. „Nikdo neví, co čekat. Jsem první. Prostě mě vyléčila vlčice.“ Když jsem to vyslovila, zarazila jsem se. „Já jsem byla s ní,“ zamumlala jsem polohlasně. „Ona umírala.“ Zalapala jsem po dechu a chytila se za krk, protože se hrudník sevřel tak, že jsem nedokázala přijmout z okolí žádný vzduch. Panikařila jsem. Moje vlčice umírala - než jsem se probrala, sotva dýchala.
Doktor moje ruce stáhl dolů. „Nechte toho!“ vyštěkl. „Začnete hyperventilovat.“
To mi bylo jedno, musela jsem najít vlčici. Musela jsem proměnit. Okamžitě!
Pevně jsem sevřela oči, abych se na ni dokázala koncentrovat. Nemyslela jsem na to, kolik drátů a hadiček mě drží v posteli, a nakonec to ani nebylo podstatné. Ta jiskřička, ten těsnavý pocit uvnitř mě, když jsem v sobě měla další bytost, byla pryč.
Před chvílí jsem téměř cítila Dannyho pocity. Téměř, protože to magické spojení mezi námi bylo pryč.
Ona byla pryč. Cítila jsem jen zbytečky její přítomnosti, jako mlhavou vzpomínku.
Můj vlk byl pryč a já věděla, že neodkráčel v záři zapadající slunce, abych mohla být zase normální. Zemřel. Uvnitř mě a jenom mojí vinou.
Po tvářích mi začaly stékat slzy. „Běžte pro Daniela,“ zaprosila jsem naléhavě. „Přiveďte mi ho!“ vykřikla jsem. Netušila jsem, kolik mi zbývá času. Jedna z prvních věcí, kterou mi Danny řekl, že vlka mám nadosmrti. Že nemůžeme žít jedna bez druhé. Jenom spolu a ona byla mrtvá… „Běžte! Rychle!“
Musela jsem ho ještě vidět. Nemohla jsem ho tu jen tak nechat. A co C. D.? Co naše sladká, dokonalá holčička? Vždyť jsem ji sotva poznala. To nebylo spravedlivé. Myšlenka, že to krásné, dokonalé dítě nikdy neuvidím růst, ani se smát, mě trhala na kusy.
Byli jsme rodina. Na jednu krátkou hodinu jsme my tři byli rodina. Bylo by daleko milosrdnější se neprobudit.
Cítila jsem, jak mě život opouští, jak ztrácím sílu a vědomí, když moje srdce přestávalo dodávat tělu dostatek kyslíku a zastavovalo se.
Nechtěla jsem se tomu poddat. Chtěla jsem umřít až potom, co Canis vyroste a my s Dannym prožijeme dlouhý, spokojený život. Až potom, co naše dcerka udělá první krok, půjde do školy a bude mě v pubertě nenávidět. Dlužili mi to. Celý zatracený vesmír mi dlužil její život!
Ale moje poslední myšlenka nepatřila jí. Nepatřila ani mojí smečce, kterou jsem tímhle nechávala bez vůdce. Patřila Dannymu.
Protože nakonec jsem s ním vážně žila šťastně až do smrti. Do té mojí…
Umřela jsem sama v chladném nemocničním pokoji ve chvíli, kdy jsem byla maximálně šťastná. Tři roky potom, co můj život konečně začal.
NEJNOVĚJŠÍ KAPITOLY:
1. - 5. kapitola VSK
(15. 4. 2015)
Musíte hledat, ale jsou t

9. kapitola SDG 
(7. 2. 2015)
Oblíbené stránky
Něco jako dvojče blog. Múžete si vybrat, nové kapitoly budou stejné tady i tam.
Fanfiction a jiné...

 
On autor byl vůl a překladatel není, rozumíte, proto to tak je.

- Jan Werich -
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one