Zdravím Vás,
ať už jste sem zavítali z webovky veilofmystery, která začala blbnout, nebo jste noví čtenáři. Na tomhle blogu najdete několik povídek, ať už s tématikou z těch starších Twilight fanfiction nebo novějších fantasy originálních nebo polooriginálních příběhů. Ať už je to jakkoli - vítejte a dobře se bavte!

Vaše Hollis

Factum blud, fieri infectum non potest (Stalo se a nemůže se odestát)

Zrovna jsem si oblékala džíny, když se otevřely dveře. Rychle jsem se otočila a zároveň se snažila si kalhoty natáhnout.
„Danieli!“ zasyčela jsem zlobně, když jsem se málem přizabila, jak jsem ztratila rovnováhu. „Nemůžeš zaklepat?“
„Promiň,“ houkl omluvně, „nedošlo mi to.“ Natáhl se k židli a hodil mi tričko, co jsem přes ni měla přehozené. Chytila jsem ho a přetáhla si ho přes hlavu – rozhovor bude snadnější, když nebudu mít na sobě jen džíny a podprsenku.
„Co je?“ pobídla jsem ho netrpělivě a rozhodila rukama, když na mě dál mlčky zíral.
„Hledám to šedé triko bez rukávů,“ oznámil mi a uhnul pohledem.
Zvedla jsem obočí. Triko je samozřejmě věc, která nepočká půl minuty, než se obleču. „Je dole ve sklepě. Žehlila jsem ho včera večer.“
Věděla jsem, že ho dnes bude chtít. Začal spolu s Petem chodit v sobotu dopoledne do posilovny. Nechápala jsem, proč by se měl někdo ve svém volnu dobrovolně ničit fyzickým cvičením, ale Daniel říkal, že cvičení je mužská obdoba ženského nakupování – možnost jak mluvit o ženách bez žen. Možná to byla pravda, ale já si spíš myslela, že ani jednoho z nich staromládenecký život moc nebere a kila navíc nejsou moc atraktivní, proto jsem tomu z legrace říkala Schůzky odložených mužů. Nepřišlo mu to vtipné.
„Aha,“ přikývl a zmizel mezi dveřmi.
Povzdechla jsem si a otočila se k zrcadlu, abych se učesala.
Posledních pár týdnů to bylo jiné. Daniel se choval divně, ne špatně nebo tak něco, ale jinak. Připadal mi nervózní. Někdy jsem ho přistihla, jak se na mě dívá a když zachytil můj pohled, začal mluvit o něčem neurčitém. Možná o mě měl starost - než jsem sem přijela, byl přesvědčený, že se chci zabít. Ale jestli hledal nějaký důkaz mojí duševní nevyrovnanosti, nehodlala jsem mu ho poskytnout.
Odložila jsem hřeben a přesunula se do kuchyně, abych si nachystala snídani. Hodila jsem do toustovače dva kousky chleba, začala v lednici hledat něco, co bych si dala na ně, a znovu jsem se v myšlenkách vrátila k Dannymu zvláštnímu chování.
Byl takový, co jsem se rozešla s Pavlem, a rozhodně se nedalo říct, že by mě jeho zájem nerozčiloval. Chtěla jsem se stáhnout do kouta a lízat si rány; trochu si to srovnat v hlavě. Střídaly se mu u mě stavy, kdy jsem byla na Pavla neskutečně naštvaná, že mi tohle udělal, že si místo mě vybral ji. A potom jsem zase byla schopná hodiny zírat z okna a užírat se tím, že jsem ho nechala jít, i když mě miloval. Stýskalo se mi po něm, chtěla jsem toho s ním tolik prožít a tolik mu toho říct. Představovala jsem si, jaké by to bylo, kdyby se mezi nás nepostavila ta jeho Sabina. Nemyslela jsem si, že by Pavol byl moje spřízněná duše – někdo, s kým bych zůstala do smrti, komu bych mohla říct všechno, včetně toho, že jsem monstrum; ale byl to někdo, s kým jsem si rozuměla a chtěla s ním trávit čas.
Slyšela jsem Daniela přijít a ohlédla se po něm. Měl na sobě rifle a šedou mikinu na zip s kapucí. V tomhle oblečení vypadal daleko mladší než v těch svých věčných plátěných kalhotách a košili.
„Chceš taky?“ zeptala jsem se a ukázala špičkou nože, kterým jsem krájela zeleninu, na toustovač.
„Jasně,“ přitakal. „Pomůžu ti.“
Pokrčila jsem rameny, podala mu nůž a začala chystat talíře. „V troubě jsou lasagne,“ oznámila jsem mu, zatímco jsem na teplé tousty pokládala plátky sýru, „ohřej si je k obědu. Asi se s Jul zdržím.“
„Ano, mami,“ ušklíbl se.
Zamračila jsem se na něj. „Opravdu ti závidím tvou dobrou náladu,“ zavrčela jsem.
Zazubil se. „Vždycky si takhle protivná, když máš jít s Jul nakupovat, ale stejně s ní pořád jezdíš.“ Zamyslel se nad tím. „Myslel jsem, že s ní jsi ráda. Víš, nemusíš s ní být kvůli tomu, že je to moje sestra,“ ujistil mě dutě.
Zasmála jsem se. „Nejde o Jul, Danny. Jen nemám ráda ty nakupovací výlety, ale Juliana je moje kamarádka a jsem s ní ráda. Jenomže když si představím, že tentokrát si budu všechny ty šaty zkoušet já a jedny prostě musím vybrat…,“ znovu jsem se zamračila. „Doufám, že dostatečně oceňuješ všechny mé oběti tomu hloupému plesu, na který jsi mě donutil jít, a nepočítáš s tím, že na tebe ten den budu milá.“
Povzdechl si. „Ne, s tím samozřejmě nepočítám.“
Znovu jsem se zasmála a odnesla snídani na stůl. Chvíli jsme jedli mlčky a já si Dannyho zamyšleně prohlížela. Pořád jsem nechápala, proč je tak důležité, abych na ten ples šla s ním. Mohl jít sám, když už tam musel jít. Nebo říct někomu jinému. Koneckonců měl tři sestry. Za tyhle moje kecy mu to určitě nestálo.
„Co je?“ houkl, když zvedl hlavu a zachytil můj pohled. Jako bych většinou takhle nenachytala já jeho.
Polkla jsem, co jsem měla v puse. „Trápí tě něco, Danny?“ zeptala jsem ustaraně.
„Mě?“ ušklíbl se. „Prosím tě, jak tě to napadlo?“ zavrtěl pobaveně hlavou.
„Poslední dobou jsi… no nervózní,“ pokrčila jsem rameny. „Něco se snad děje?“
„Jsem nervózní z tebe,“ řekl najednou vážně, „chodíš jako tělo bez duše.“
Zvedla jsem obočí. „Co?“ vydechla jsem. „To není pravda. Já jen… přemýšlím.“
„To je právě to, co mě znervózňuje. Vždycky, když přemýšlíš, dospěješ ke špatnému rozhodnutí, které všechno jenom zhorší.“
„Tohle ne,“ zavrtěla jsem hlavou.
„Tohle co?“ nechápal.
„Tohle nic nezhorší, právě naopak. Už nenechám žádného chlapa, aby se mnou takhle vymetl,“ prohlásila jsem rozhodně.
Daniel si odfrkl. „Při tvém štěstí na muže… Prosím tě, jak toho chceš dosáhnout?“
„Jednoduše,“ pokrčila jsem rameny. „Už se s žádným nezapletu.“
Podezřívavě přimhouřil oči. „Jak to myslíš, Tino?“
„Tak, jak to říkám,“ odpověděla jsem klidně. „Skončila jsem s randěním, láskou a romantickými stupiditami. Odmítám hledat toho pravého, protože žádný takový není. Je to jen blbost, co nám holkám nasadily do hlavy romantické filmy.“ Opřela jsem se a zkřížila si ruce na prsou.
Danny na mě ztuhle zíral. „Ty, Tino, jsi ten největší cvok, co jsem kdy potkal. Hodláš žít do smrti v celibátu?“
„Asi jako ty s tvým výběrovým řízením na vlkodlačí ženy,“ odsekla jsem. „Navíc do sexu nemusíš nutně tahat lásku.“
Zvedl obočí. „Myslíš?“
Blahosklonně jsem se usmála. „Jo, zatím mi mou teorii nikdo nevyvrátil.“
Daniel se nadechl, ale potom jenom zavrtěl hlavou a nic neřekl. Evidentně dospěl k názoru, že nemá smysl o tom se mnou diskutovat. „S tebou je to vážně těžké, Tino,“ vzdychl jenom, když umýval talíře.
„Neboj, Danny,“ opřela jsem se vedle něj o linku, „na kamarády se blokáda nevztahuje.“
„No to mi vážně spadl kámen ze srdce,“ zavrčel protivně, odhodil houbičku do dřezu a otočil se na mě. „Copak tobě vůbec…“
Uprostřed věty ho přerušil zvonek. „To je Pete,“ prohlásila jsem, když jsem se podívala na hodiny. „Jul nikdy nechodí v čas,“ dodala jsem, když jsem šla otevřít.
Daniel si jenom brblal pro sebe něco, čemu jsem nerozuměla. Najednou jsem si nebyla jistá, jestli chci vědět, co mi to chtěl říct. Asi by mě to nepotěšilo.
 
 Seděla jsem na Julianině posteli a hrála si s šátkem, co si před chvílí sundala z krku. Nakonec ty nákupy ani nebolely a vedle mě ležely zelené šaty - byly docela jednoduché s dlouhou šifónovou sukní a jemným zdobením nahoře. Jul mi slíbila, že mi k nim půjčí kabelku a boty, protože jsme měli přibližně stejnou velikost a mně se zrovna na dvakrát nechtělo vyhazovat další peníze za střevíčky, co si už nikdy neobuju.
„Co tahle?“ Hodila po mně stříbřitě lesklé psaníčko pošité flitry.
Přiložila jsem ho k šatům a nakrčila nos. „Nemáš něco trochu míň disco?“
Něco zavrčela a znovu zmizela v šatně, která byla přibližně o rozměrech pokoje, ve kterém jsem spávala.
Povzdechla jsem si a šla za ní. „Jak dlouho už vlastně vykrádáš obchoďáky?“ ušklíbla jsem se a opřela se o zárubeň dveří. Její sbírka věcí byla neuvěřitelná.
„Haha,“ zabručela skloněná ke spodnímu patru jedné skříně. „Tohle je ono!“ zajásala a podávala mi matně zlatou kabelku.
„Zlatá?“ zvedla jsem obočí. Zachytila jsem její pohled a vycouvala. „Máš pravdu, je to ono.“
„A teď boty!“ vyhrkla. „Mám jedny úplně dokonalé,“ prohlásila a otáčela se dokola kolem své osy. „Jenom nevím kde,“ poškrábala se zamyšleně na hlavě.
„Juliano?“ začala jsem nejistě. „Řekni mi něco…“
„Co?“ houkla s pohledem upřeným na horní police.
„Jsi moje kamarádka, že jo?“
Podívala se na mě. „Hodláš mi vyznat lásku?“
„Ne,“ zasmála jsem se. „Jen bys mi mohla říct, proč na tu šaškárnu musím s Dannym jít já. Mary by určitě šla ráda místo mě.“
„Se svým starším bráchou mezi samý hlavouny z města – ale prosím tě,“ zavrtěla hlavou. „Přemýšlej trochu, Tino.“
„Přemýšlím,“ zamračila jsem se, „a právě mě nic nenapadá.“
„Víš, na plesech se děje spousta věcí. Já přišla na maturiťáku o panenství.“
Vykulila jsem na ni oči. „A to se ti povedlo jak?“ Vzápětí jsem zvedla ruce. „Víš, co? Nechci to vědět.“ Juliana se zasmála. „Ale myslím to vážně – plesy jsou tak šíleně neoriginální, že Danny musí mít nějaký důvod mě tam mít.“
„Bude tam spousta lidí, víš,“ povzdechla si a zaostřila na jednu krabici úplně nahoře.
„No a?“ povzbuzovala jsem ji.
Netrpělivě se po mně ohlédla. „Proboha, Tino, zapoj mozek! Kdo myslíš, že půjde s Angusem? Mít za doprovod svoji mladou laborantku je míň zoufalý, než celý večer sám zírat na kamaráda s bývalou ženou.“
Jak prosté. „To mi Danny mohl říct rovnou, udělala bych to pro něj,“ zamračila jsem se.
„To máš opravdu tak dlouhý vedení?“ vyštěkla Juliana a zvedla ruce, aby krabici sundala. Triko jí šlo tím pohybem nahoru a já zalapala po dechu, když jsem uviděla její bok. „Krucinál!“ zanadávala, když jí krabice vyklouzla a málem mi spadla na hlavu. Chytila jsem ji, ale bez zájmu ji odhodila na zem a přešla k Julianě.
„Proboha, Jul, co to je?“ vydechla jsem zděšeně a vyhrnula jí látku nahoru. Těsně pod levým ňadrem jí začínaly čtyři naprosto identické jizvy, každá tak o centimetr níž, než ta před ní; táhly se přes hrudník a končili uprostřed, kousek pod hrudním košem. Byly o několik odstínů světlejší než její snědá kůže, a tak úplně zářily.
„Nic,“ odbyla mě a pokusila se znovu je zakrýt látkou.
Chytila jsem ji kolem zápěstí a zabránila ji v tom. „To rozhodně není nic,“ sykla jsem zlobně. „Kdes k tomu přišla?“ Ale odpověděla jsem si sama. Nebo spíš moje vzpomínka. Přiložila jsem na jizvy prsty pravé ruky, kromě palce. Tak, jako jsem je přiložila na Tomášovu tvář, když jsem měla ruku zdeformovanou proměnou tehdy v tom sklepě. „Daniel.“
Juliana se mi vykroutila. „Do toho ti nic není. Je to už dávno.“ Zlobila se na mě a přitom vůbec neměla proč.
Couvla jsem dva kroky ke dveřím, abych jí dala trochu prostoru. „Musel na tom být zle, jestli ti udělal tohle,“ poznamenala jsem dutě.
„Co ty o tom víš?“ zamračila se na mě, v očích jí blýskal hněv.
Sklopila jsem oči. „Říkal ti Danny, jak jsem utekla, když jsem s ním poprvé mluvila loni na podzim?“
„Samozřejmě – byl šílený strachy. Byl přesvědčený, že jsi zemřela. Co to s tím má společného?“ zeptala se ledově s pažemi obmotanými kolem pasu.
„Děsilo mě, co se se mnou dělo. Dlouho jsem se neproměnila.“ Opřela jsem se o stěnu a posadila se na zem šatny. „Byla jsem na tom zle,“ vzdychla jsem a promnula si palci oči. „Byla jsem přesvědčená, že umírám. Šla jsem za Tomášem a hrozně jsme se pohádali.“ Podívala jsem se na ni. „Je těžké uvěřit, že by se Daniel přestal ovládat do takové míry, aby ti ublížil. On takový není. Není jako já.“ Snesl toho hodně, aniž by vybuchl, a i když se vztekal, nikdy nebyl úplně mimo sebe. Neztrácel kontrolu.
„Tys tomu klukovi něco udělala?“ zvedla obočí, její tón byl stále odtažitý.
Odfrkla jsem si. „Udělala jsem mu to samé, jen jsem mířila výš.“ Zatvářila se zmateně. „Do obličeje,“ upřesnila jsem a přikryla si tvář dlaněmi. „Nikdy si to neodpustím.“
„Dráždit vlkodlaka v té nejhorší možné náladě,“ poznamenala Jul a potřásla hlavou, „to evidentně není ten nejlepší nápad.“
„Ne, to není,“ souhlasila jsem temně. „Jsme nebezpeční.“
„Tino?“ oslovila mě Juliana opatrně. „On… je v pořádku?“
Stiskla jsem rty. „Žije,“ ujistila jsem ji. „Ale od té doby jsem ho neviděla. Chtěl se sejít, jenže já… Mám strach, Jul. Nechci vidět, co jsem mu udělala, a nechci udělat ještě něco horšího.“ Prohlížela jsem si svou ruku, která vypadala docela obyčejně, ale dokázala člověku udělat z obličeje sekanou.
„Daniel to ví?“
Zděšeně jsem se na ni podívala. Ti dva si říkali úplně všechno! „Neříkej mu to, Jul,“ hlesla jsem bez dechu. „Dalo mi tolik práce přesvědčit ho, aby mi věřil! Nenechal by mě u sebe pracovat, kdyby to věděl. Juliano, prosím!“
„Tino,“ usmála se shovívavě a zavrtěla hlavou, „ani po třinácti letech si to můj bratr neodpustil – já mu to nehodlám připomínat. Rozhodně ne teď, když mi zakázali další těhotenství.“
„Cože?“ vytřeštila jsem na ni oči.
Ledabyle pokrčila rameny. „Kůže se napíná,“ - přiložila dlaň těsně pod hrudní koš a roztáhla prsty -, „jizvy praskají a doktoři jsou nervózní.“
„To mě mrzí,“ zamumlala jsem tiše.
„Miluju své děti, Tino,“ ujistila mě s lehkým úsměvem, „ale tři mi docela stačí.“
„Ale je to jiné, když se nemůžeš sama rozhodnout,“ zavrtěla jsem hlavou. Bůhví, jestli bych si já kdy pořídila děti, ale takhle po nich nikdy nepřestanu toužit.
„Dost už těch depresivních keců!“ zvolala najednou Juliana. „Koukej si obout ty boty a obléct šaty, ať vím, jestli budou potřebovat zkrátit.“ Protočila jsem panenky a otráveně se ušklíbla. Juliana na mě namířila prstem. „Zkus si nějaké svoje sarkastické poznámky a dokážu ti, že my lidi umíme být daleko nebezpečnější než vy vlci.“
„Ježiš, vždyť už jdu,“ zasmála jsem se a vyškrábala se na nohy.
 
Týden na to jsem v těch samých šatech s vlasy natočenými do roztomilých lokýnek seděla v Dannyho autě na sedadle spolujezdce a čekala, až obejde auto, aby mi otevřel. Dnešní večer jsem mu rozhodně nehodlala nic dát zadarmo.
Podal mi ruku a já se o ni opřela, kdybych náhodou ztratila na podpatcích balanc – poslední rok jsem toho v nich moc nenachodila. S jeho autem odjel nějaký chlapík v kvádru s motýlkem.
„Vážně ti to moc sluší, Tino,“ usmál se na mě a nastavil mi rámě.
Zavěsila jsem se do něj, ale úsměv mu neopětovala. „Pokud chceš skončit se zlomeným nosem, klidně v těch kecech pokračuj, Danny,“ odpověděla jsem mu tiše a zaklonila hlavu, abych si prohlédla vysokou budovu, před kterou jsme stáli. „Paráda,“ houkla jsem temně.
„Promiň, zapomněl jsem, že na mě dnes večer nebudeš milá,“ přikývl pobaveně a vedl mě nahoru po schodech dovnitř.
Povzdechla jsem si a proti své vůli se mi po tváři roztáhl úsměv. „Je těžký být na tebe protivná, když z toho máš legraci,“ postěžovala jsem si.
„Nemůžu za to,“ pokrčil rameny. „Jsi jednoduše vtipná, jak se snažíš působit chladně.“
„Páni, díky!“ ušklíbla jsem se a rozepínala knoflíky na kabátě, který mi Jul půjčila od Mary, přitom jsem se rozhlížela kolem sebe.
Bylo to tu velké se spoustou mramoru. Na okamžik jsem zachytila pohled světlovlasé ženy v tmavě modrých šatech, která stála nahoře na odpočívadle schodů - dívala se na mě, jako by odhadovala moji cenu.
Odvrátila jsem se od ní. Určitě nebude jediná, koho bude zajímat, kdo jsem. Vlastně mi ani tak nevadilo jít na ples v krásných šatech a vypadat pro jednou jako holka, jako spíš všichni ti lidé, kteří museli být u toho. Nerada jsem středem pozornosti.
„Co je?“ znejistěl Daniel, když si všiml mého zamračeného pohledu. Evidentně mu došlo, že tentokrát to není výraz předstíraného vzdoru.
„Nic,“ zavrtěla jsem hlavou. „Jdeme na to, ne?“ navrhla jsem s lehkým úsměvem.
Nedůvěřivě přimhouřil oči, ale nakonec přikývl a nechal to být.
Jednou rukou jsem si přidržovala sukni, jak jsme stoupali do schodů a zarputile se dívala pod nohy. Měla jsem paranoidní představu, že na mě každý civí.
Na chvíli jsme zastavili mezi dveřmi do hlavního sálu. Byla tam spousta lidí a přes hukot jejich hlasů skoro nebyla slyšet hudba. Ta místnost byla obrovská a to jsem jí viděla jen část. Na stěnách obložených dřevem byly připevněné květinové dekorace a u zdi jsem letmo zahlédla kus stolu pokrytého bílým ubrusem, než mi výhled zastoupil nějaký rozložitý muž v obleku. Měla jsem co dělat, abych udržela pusu zavřenou – bylo to děsivé.
Hloupé poznámky a drzé připomínky mi najednou nějak došly - teď jsem hlavně doufala, že se před všemi těmi lidmi naprosto neznemožním. Tohle bylo jiné než vesnické tancovačky a školní večírky, kterých jsem doteď zúčastnila. Všichni ti lidé se tvářili vážně a přísně. Tenhle ples rozhodně pro nikoho nebyla zábava, byla to prostě jen povinná, společenská událost.
Na sucho jsem polkla.
Danny mě pohladil po prstech ruky, kterou jsem se ho držela v lokti. „Co je, Tino?“ zeptal se tiše.
Znovu jsem zahlédla tu ženu v modrých šatech, co předtím stála na schodech - s kamenným výrazem se dívala naším směrem.
Potřásla jsem hlavou a zvedla oči k Danielovi. „Je tu moc lidí,“ zamumlala jsem vyhýbavě.
Povzbudivě se usmál. „No tak, Tino, ovládáš se výborně.“
„Dokud nepřijde na zásady slušného chování,“ povzdechla jsem si nešťastně. Etiketu jsem nikdy moc nehrotila, protože jsem to k ničemu nepotřebovala.
Neodpověděl, ale pobaveně mu cukalo v koutku. Asi by nebyl tak docela proti nějakému rozruchu, který by tuhle naškrobenou snobárnu narušil.
Daniel mě pomalu vedl od dveří do jádra místnosti, ale nepřešli jsme ani pět metrů a někdo nám zastoupil cestu.
Říct, že byl ten chlap velký, by ještě plně nevystihovalo jeho velikost. Měl přinejmenším dva metry a k tomu byl přiměřeně rozložitý, takže baculatá žena, co stála vedle něj, vypadala jako trpaslík, i když byla přibližně stejně vysoká jako já. Oba byli černoši, ale žena měla pleť o několik odstínů světlejší, než její společník a taky vypadala tak o dvacet let mladší.
„Danieli,“ usmál se zeširoka ten muž a rozpřáhl obrovské ruce. „Jsem rád, že tě vidím, chlapče!“ zvolal bodře.
„Profesore Morrisi,“ kývl hlavou Daniel a taky se usmíval. „Už jsme si mysleli, že vás v Sydney sežrali klokani.“
Obr potřásl hlavou. „Tvůj smysl humor se vůbec nezlepšil,“ pokáral ho pobaveně.
„Ani v nejmenším,“ přisvědčil Daniel a otočil se k ženě. „Ahoj, Kate. Vypadáš… líp,“ ušklíbl se nakonec.
„Za to ty vypadáš čím dál tím hůř, Danny,“ nakrčila znechuceně nos, ale podle výrazu si dělala legraci. Zachytila můj pohled a zvědavě naklonila hlavu na stranu. „Kdes nechal Meredith? Zavřel jsi ji do tmavé místnosti, jak jsem ti radila?“
Daniel lehce ztuhl a na okamžik mu úsměv z tváře zmizel. Vzpomněla jsem si, jak Juliana říkala, že tu jeho bývalá žena bude s Angusem. Nebyla jsem si moc jistá, jak to Daniel bere, protože o jeho manželství jsme se skoro nebavili, bylo to pro něj stále hodně živé…
„Vlastně jsme se rozvedli pár měsíců potom, co jste odjeli do Austrálie,“ vysvětlil bezvýrazně. „Ale někde tu určitě bude,“ dodal a mávl neurčitě rukou, „kdybys s ní chtěla prohodit pár přátelských slov.“ To znělo maličko sarkasticky.
„Myslím, že se bez toho obejdu,“ uchechtla se. Asi nebyly kamarádky. „Doufám, že tentokrát sis vybral líp.“ Znovu výmluvně zabodla oči do mého obličeje. Pokud ji jejich rozvod překvapil, rychle to překonala.
Daniel se na mě podíval a potom se obrátil zpátky k těm dvoum.
 „Omlouvám se,“ vyhrkl. „To je Martina Berková,“ představil mě. Zírala jsem, že konečně vyslovil moje jméno správně, i když příjmení řekl se zvláštní melodií, takže znělo skoro rusky. „Tino, profesor Jamison Morris a jeho dcera Katharina,“ představil je.
„Kate,“ opravila ho a natáhla ke mně ruku. „Jsem Dannyho spolužačka.“
Stiskla jsem ji a usmála se. „Já jsem jeho laborantka. Ráda vás poznávám, Kate. Profesore Morrisi,“ podívala jsem se na něj.
Ukázal na mě prstem. „Vy nejste odsud, že ne?“
„Ne, to nejsem,“ souhlasila jsem.
Kate se rozzářila. „Nech mě hádat! Ukrajina!“
Stiskla jsem rty, abych se nezasmála. „Trochu víc na západ,“ zavrtěla jsem hlavou. „Ale dobrý. Jak to poznáš?“
„Kate má doktorát z lingvistiky,“ informoval mě Daniel. „Jak dlouho se zdržíte ve Státech?“ zeptal se.
„Já tu zůstávám,“ prohlásil rozhodně profesor, „nemůžu žít bez pravého amerického rychlého občerstvení.“
Daniel se zasmál, ale Kate do svého otce dloubla loktem. „Spíš nemůže vydržet bez práce. Je stejný jako ty,“ probodla Daniela obviňujícím pohledem.
„Dovol mi připomenout, že to já se učil od něj,“ ušklíbl se a potom pokrčil rameny. „Někdo prostě není typ na důchod.“
Kate se podívala na mě. „Tobě nevadí, že pořád pracuje?“
Zaváhala jsem. Z toho, co řeknu, si vyvodí závěry o mém vztahu s Dannym a já neměla ponětí, jestli se pravidlo mylných závěrů vztahuje i na ně, nebo jen na Anguse.
„Neříkej, žes svůj workoholismus vyléčil!“ obrátila se překvapeně na Daniela, protože se moje mlčení špatně vyložila.
Odkašlala jsem si. „Myslím, že má štěstí, že svou práci tak miluje. To moc lidí říct nemůže,“ prohlásila jsem diplomaticky. Z toho si moc nevyvodit nemohla.
„To je pravda,“ zasmál se burácivě profesor Morris. „Vidíš, Kate, já jen miluju svou práci.“
Jeho dcera se na mě zamračila a já provinile svěsila ramena – nechtěla jsem profesorovi dát do ruky munici proti ní.
„No, určitě se tu dnes ještě potkáme,“ uzavřela konverzaci vesele Kate. „Ale blíží se sem paní Johnsová – nesnáší mě, co jsem jí jako pětiletá rozbila skleník. Nechci to zase poslouchat,“ udělala obličej.
„Rádi jsme vás poznali, Martino,“ pokývl zdvořile hlavou profesor.
„Já vás taky,“ usmála jsem se.
Ustoupili jsme s Danielem Morrisovým, aby mohli odejít a zůstali sám sami uprostřed davu pro mě neznámých lidí. Nešťastně jsem se kolem sebe rozhlédla. Byli jsme čerstvě po lovu, ale děs otupoval moje sebeovládání. Cítila život každého člověka v místnosti zvlášť - lepily se mi na patro jako med.
„Tino,“ oslovil mě tiše Daniel a dotkl se mé nahé paže.
Potřásla jsem hlavou. „Je jich tu tolik. Rozptyluje mě to.“ Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se všechnu nejistotu zahnat. Zvládla jsem i horší věci a umím se skvěle ovládat, jak řekl Daniel, neztrácím sebekontrolu. A není nejmenší důvod ztrácet ji teď. Znovu jsem zavrtěla hlavou. „Nesnáším to,“ vzdychla jsem.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě Daniel a dál se mě dotýkal.
„Jo,“ přikývla jsem a ustoupila maličko z jeho dosahu. „Je to dobrý.“ Trochu nejistě si mě měřil. „Vážně - mám to pod kontrolou,“ ujistila jsem ho.
„Proč jsi tak neklidná?“ podivil se.
„Nevím,“ pokrčila jsem rameny. „Něco mě tu dráždí.“
Zvedl obočí. „Dráždí?“
Otevřela jsem pusu, abych mu ten divný pocit vysvětlila, ale někdo promluvil dřív než já: „Pane Sulina, tak jste nakonec přišel!“ Otočila jsem se a uviděla maličkého muže ve smokingu s lysinou na hlavě, který v obličeji vypadal jako lasička. Zeširoka se na mě usmál. „A vy budete jistě ta krásná nová laborantka, o které jsem toho tolik slyšel.“
Nejistě jsem se pousmála a stočila pohled na Daniela, tvářil se zdvořile, ale nijak zvlášť nadšeně. „Asi ano, pane,“ připustila jsem opatrně. „Martina Berková.“
Zdrávstvujte!“ zvolal a rozhodil rukama. Vytřeštila jsem na něj oči. „Ja vás óčeň rád priznáju.“
Pootevřela jsem pusu a zoufale se snažila přijít na to, co to u všech všudy kecá. Znovu jsem se otočila na Daniela, ale ten se tvářil ještě zmateněji než já.
Ale mužík pokračoval, jako by si našich pohledů nevšiml. „Mňá zavut John Krovski – burgomistr Mandeville.“ Natáhl ke mně ruku.
Potřásla jsem mu jí, ale zavrtěla hlavou. „Omlouvám se, pane, ale neumím rusky.“ Vzpomněla jsem si na Kate a dodala: „Nejsem z Ukrajiny, ale z Česka.“
Nepřestal se usmívat. „Moje rodina pochází z Běloruska – znám Evropu. Vím, že Československo je součástí SSSR,“ mrkl na mě spiklenecky.
Daniel mě chytl za ruku a lehce ji stiskl prsty, ale nevšímala jsem si ho. Zajímal mě tenhle zmatený lasičák. Naštvalo mě, jak řekl, že zná Evropu a přitom nevěděl, co se tam posledních dvacet let děje.
„Československo se rozpadlo v roce 1993,“ oznámila jsem mu zdvořilým, ale chladným tónem. „A Sovětský svaz o rok dřív. Bylo mi šest let. Mluvím anglicky a německy – rusky umí možná moji rodiče.“
„Vážně?“ podivil se upřímně a nepřestal se usmívat. „To je zajímavé!“ Zůstala jsem na něj zírat a uvažovala, jestli není tak trochu blázen.
Daniel sevřel mou ruku pevněji. „Omluvte nás,“ vyhrkl směrem k mužíkovi a odtáhl mě stranou. „To byl starosta, Tino,“ oznámil mi skoro rozzlobeně.
Zamračila jsem se na něj a vykroutila se mu. „V tom případě by měl alespoň tušit, co se děje ve světě,“ odsekla jsem, znovu mě zaplavil neklid způsobený davem a já cítila nutkání odtud utéct.
„V Evropě se státní uspořádání věčně mění – lidi to nesledují,“ povzdechl si Daniel. „Zas tolik toho neřekl.“
Věčně mění… Spíš byli Američani příliš arogantní, než aby je zajímaly státy menší než jejich sebevědomí.
„Nemáš ponětí kolik toho…“ začala jsem, ale pak jsem se zarazila. Měl pravdu. Naprosto nic se nestalo. Neměla jsem být tak nepříjemná, zvlášť když jsem v té době byla tak malá, že mě sotva zajímalo, jak se jmenuje země, kde žiju.
Potřásla jsem hlavou. Měla jsem za to, že z téhle pubertální popudlivosti jsem už vyrostla. Co se to se mnou dnes večer dělo? Něco bylo špatně a já jsem nemohla přijít na to, co? Ještě před hodinou jsem byla docela normální – trochu nervózní a nijak zvlášť nadšená, že tu musím být, ale rozhodně ne takhle netykavá. Připomnělo mi dobu krátce po tom, co jsem se stalo vlkodlakem, kdy jsem měla problémy zvládat svoje nálady.
Skoro bezděčně jsem zvedla ruku, abych se dotkla svého rekam. Někdy mě uklidňovalo, když jsem cítila hrubost toho kovu a maličké znaky vyrytého zaklínadla mi připomínaly, že tohle všechno jsem já jen z půlky.
Lehce jsem zavadila prsty o řetízek se zelenými kamínky, co mi Danny dal k narozeninám a který se spolu s náušnicemi dobře hodil k šatům. Věděla jsem, že ho potěší, když alespoň jednou uvidí, že to mám na sobě.
Pochopila jsem, co je dnes jinak a spustila jsem ruku dolů. Daniel se na mě zmateně díval a čekal, na mé vysvětlení.
„Nemám rekam,“ informovala jsem ho a lehce se pousmála - teď, když jsem věděla, proč je mi takhle, bylo najednou snazší tomu vzdorovat. „Páni, netušila jsem, že to bude taková síla.“
Rekam mi evidentně pomáhal daleko víc, než jsem tušila a po dlouhé době to dnes bylo poprvé, co jsem ho u sebe neměla. Už jsem zapomněla na to, jaké to bylo, když ležel zapadlý za skříňkou v mém pokoji. Zapomněla jsem, jak mi jenom to, že mi ho Tomáš tehdy v nemocnici vložil do ruky, zachránilo život. Od té doby jsem s ním i spávala - sundávala jsem ho jen, když jsem se umývala, protože pořád visel na kožené šňůrce, která by opakované namáčení nesnesla. Když jsem ho dnes odkládala v koupelně, měla jsem na krku od té kůže černý pruh a dalo mi docela práci ho smýt.
Daniel zvedl obočí. „Myslíš, že jde o rekam?“
Přikývla jsem a zároveň pokrčila rameny. „Co jiného.“
Zatvářil se ustaraně. „Chceš jít domů?“
Usmála jsem se. „To víš, že chci. Ale jestli se ptáš, jestli to dnes večer nezvládnu…“ Upřela jsem na něj oči a narovnala se v ramenou. „Zkusím se chovat jako dáma i bez kousku zlata,“ prohlásila jsem důstojně.
„Chovat se jako dáma,“ opakoval po mně tiše a potom potřásl hlavou. „Nemáš šanci,“ ušklíbl se.
„Vsadíš se?“ nadhodila jsem vyzývavě.
„V žádném případě,“ odpověděl okamžitě a já se zasmála.
„Víš co, tenhle večer s tebou je docela zábavný, Danny.“
Zvedl obočí. „Každý večer se mnou je zábavný, Tino,“ poučil mě vážně.
Každý ne.“ Ne, to jsem neřekla já.
Zmateně jsem se otočila a překvapeně pootevřela pusu, když jsem uviděla tu blondýnu v modrých šatech, co jsem viděla na schodech a potom, když jsme vešli, spolu s Angusem. Znovu jsem ucítila v mé dlani Danielovy prsty, ale tentokrát mi nesevřel ruku jako varování před společenským faux pas, spíš se mi ji snažil rozdrtit; jeho emoční zábrany padly a já cítila jeho zmatené pocity – smutek, vztek, spousta bolesti a někde pod tím vším láska.
„Ahoj, Danieli,“ řekla s rukou obmotanou kolem Angusovy paže a lehce kývla hlavou na pozdrav.
Juliana mi na jaře řekla, že jí Meredith připomínám, ale já jsem mezi námi neviděla žádnou podobu. Ona byla neskutečně hubená, dokonalá do poslední vrásky kolem očí, ale ženské křivky ji dodával patrně jen střih šatů. Byla o něco málo vyšší než já, štíhlý obličej s výraznými lícními kostmi měla orámovaný platinově blonďatými vlasy vyčesanými nahoru a světle modré oči s bledou pletí podtrhovaly její vzhled bytosti z jiného světa, jenom pohled měla na vílu z lesa příliš inteligentní a chladný. Řekla bych, že vypadala křehce, dokud jsem neviděla ty oči…
„Ahoj,“ odpověděl stroze – musela jsem obdivovat jeho sebeovládání, když jsem cítila, co se uvnitř něj děje.
Nenápadně jsem stáhla ruku, kterou mi drtil v železném sevření, za záda a pokusila se mu vykroutit. Pustil mě docela rychle, když si uvědomil, o co snažím, ale ruku neodtáhl, jen ji opřel o můj bok. Jeho zoufalství, které mi tepalo v hlavě jako vražedná migréna, mě přimělo obmotat ruku, co mi před chvíli svíral, kolem pasu a uvolnit podezřelé napětí v ramenou, protože lidé nebývají napjatí, když se jich jejich miláček dotýká.
Zavládlo ticho a ti tři na sebe zírali se spoustou napětí v nevyřečených slovech.
První ho prolomil Angus. „Rád vás zase vidím, Tino,“ otočil se na mě skoro bezradně. Evidentně nebyl nadšený z tohohle setkání a já se mu ani moc nedivila. Bylo to jednoduše divné.
Zadívala jsem se na něj. „Jmenuju se Martina,“ opravila jsem ho. „A my dva jsme se viděli včera.“
Po tom, co tehdy donesl na rozbor krev otráveného zvířete, jsme se my dva dohodli a on mi věci, co potřeboval projet laboratoří, nosil, když Daniel nebyl v ordinaci – ukázalo se, že telefon není vůbec špatný vynález, takže všichni byli spokojení. Vídala jsem Anguse několikrát za měsíc, ale nikdy jsme spolu nepromluvili víc jak tři věty, co zahrnovaly pozdrav, termín, kdy budu mít hotovo a výjimečně pak, jestli platba došla v pořádku. Nic, co by ho nutilo být rád, že mě vidí, nebo ho opravňovalo říkat mi přezdívkou, která se mi nelíbí. Náš vztah byl naprosto neosobní, když odhlédnu od toho, že žil s Danielovou bývalou ženou a býval to jeho nejlepší přítel.
Trhl s sebou a sklopil oči.
„Zdvořilostní fráze,“ poučila mě ledově Meredith, „to v jazykové škole neučí?“
Podívala jsem se na ni a usmála se. „Omlouvám se - zdvořilosti jsou v lekcích pro pokročilé,“ odpověděla jsem s nevinně vážnou tváří. „Danny?“ zvedla jsem k němu hlavu. „Můžu požádat o tanec?“ Střelila jsem pohledem k Meredith. „Nechci být nezdvořilá,“ sykla jsem. Bez rekam bylo zatraceně těžké čelit Danielovu vzteku a to jsem na ni byla naštvaná ještě sama o sobě za všechno, co mu udělala, a to jsem toho asi ještě hodně nevěděla.
„Jistě,“ souhlasil rychle. Jako kdyby se probral z transu, stáhl najednou všechny svoje emoce zpátky k sobě a začal mě strkat pryč od těch dvou.
„Hnusná, sadistická mrcha,“ procedila jsem skrz zuby, sotva jsme byli z doslechu.
„Tino,“ povzdechl si Daniel.
„Nemůžu uvěřit, že ji ještě miluješ!“ vyčetla jsem mu tiše, že mě neslyšel patrně ani muž, vedle kterého jsem zastavila.
Zavřel na chvíli oči. „Měla by ses uklidnit,“ řekl rozhodně a podíval se na mě. „Mrzí mě, že jsem tě rozhodil, když je pro tebe dnes večer těžší se bránit emocím.“ Znovu mi obmotal ruku kolem pasu a vedl mě někam blíž k místu, odkud se ozývala pomalá, jazzová hudba.
„Není těžší se jim bránit, Danny,“ zamračila jsem se a dloubla do něj. „Je téměř nemožné je zpracovat! Což nic nemění na tom, co jsem řekla – je to mr -“
„Stačí,“ přerušil mě. „Přitahujeme pozornost.“
„Tu přitahujeme, co jsme vešli,“ zabručela jsem, ale trochu zklidnila. Připomínka našeho okolí mě přiměla vrátit se na zem a potlačit nespolečenské projevy svých myšlenek.
„Máš pravdu,“ souhlasil a lehce se usmál. „Za to se ti taky omlouvám.“ Zastavil se a postavil se proti mně.
Pokrčila jsem rameny. „Věděl jsi, že to tak bude. A já jsem to věděla taky.“ Chytil mě za ruku a zvedl ji, tou druhou mě stále držel v pase. Zarazila jsem se. „Co to děláš?“ zeptala jsem se podezřívavě.
„Vyzvalas mě k tanci, vzpomínáš?“ ušklíbl se a udělal krok dozadu. Automaticky jsem ho následovala.
„Řekla jsem to, aby ukončila ten trapný skoro rozhovor,“ podotkla jsem a zároveň byla donucena k několika dalším tanečním krokům. „Ještě chvíli a vyškrábala bych tvé ex oči – nic proti ní,“ dodala jsem se suchou ironií.
„Já vím,“ souhlasil a vedl mě do otočky. Neměla jsem ponětí, co vůbec hrají, ale Daniel byl v rozhodně rytmu. „Ale řekla jsi to,“ připomněl mi s úsměvem. Pravděpodobně se snažil odvést mou pozornost od mého vzteku, ale musela jsem uznat, že mu to jde – Meredith se mi pro tuhle chvíli vypařila z hlavy.
„Neřekls mi, že umíš tančit,“ třeštila jsem na něj překvapeně oči. Jistě, tančit umí každý, ale ne takhle. Ani jsem nevěděla, co tančím, a nesnažila se používat taneční kroky, přesto jsem ještě nezapackla, ani mu nešlápla na nohu. Nikdy jsem netančila s někým, kdo by mě vedl takovým způsobem, proto taky tanec nikdy nebyl mým koníčkem, na rozdíl od mého bratra, který jednu dobu dokonce zkoušel tančit závodně.
Zasmál se. „Neřeklas mi, že umíš německy.“
„Jenom pár frází,“ bránila jsem se, „měla jsem ji na střední jako druhý jazyk a měli jsme mizernou uči-,“ zarazila jsem se. „Odvádíš moji pozornost?“ zamračila jsem se na něj.
„Ano a funguje to,“ přisvědčil pobaveně, potom zvážněl. „Neměla by ses cítit mizerně kvůli mně.“
Pozdě, pomyslela jsem, ale nahlas to neřekla. „Jsi můj kamarád, Danny, jeden večer nemusím být stoprocentně šťastná, pokud ti to pomůže.“
Chvíli mi mlčky zíral do tváře, aniž by přestal tančit. „Díky,“ řekl nakonec tiše.
Usmála jsem se na něj. „Není zač. Už nejsem vzteklá – dobrá práce,“ pochválila jsem ho. „Můžeme přestat tančit?“ zkusila jsem to.
„Proč?“ povzdechl si.
Popravdě, protože jsem chytala křeč do lopatky a ve vysokých botách mě bolely nohy, ale to jsem mu nehodlala vysvětlovat. „Nerada tančím,“ uvedla jsem třetí důvod.
„Proč?“ zopakoval.
Zaregistrovala jsem, že melodie se změnila – tohle byl jiný song. „Protože mi to nejde,“ odpověděla jsem jednoduše.
Zatvářil se zmateně. „Tančíš dobře.“
„Hele, Frede Astaire, moje přátelství má hranice,“ ušklíbla jsem se.
„Jaké hranice?“
„Hranice jménem ‘Třetí písnička‘?“ navrhla jsem nevinně.
Zvedl obočí. „Víš, Tino, někdy mám pocit, že některé věci říkáš jen proto, že se hodí pro tvé vtipy.“
Stiskla jsem rty. „Někdy,“ připustila jsem neochotně. „Ale ne teď – vážně nerada tančím. Prosím,“ vzdychla jsem a přesvědčivě na něj zamrkala.
„Dobře,“ svolil nakonec a zastavil se, „myslím, že dnes už jsi trpěla dost.“
„Děkuju,“ vydechla jsem a úlevně svěsila ramena.
Daniel se zasmál. „Já děkuju tobě.“ Zvedl jednu moji ruku a políbil její hřbet. Bylo by to vážně roztomilé, kdyby v jednu chvíli nestřelil pohledem do strany, kde jsem před chvíli viděla Meredith. Možná jsem Daniela chápala, ale to neznamenalo, že by mě to někde v hloubi duše neurazilo – byl tu se mnou, ne s ní. A ona ho zradila – měl na tu mrchu už dávno zapomenout. Sice jsem nebyla nikdy vdaná, ale tohle určitě nebylo o tom kousku papíru.
Ale on je můj!, problesklo mi hlavou. A hned další myšlenka, tentokrát už opravdu jenom moje: Cože?
Ne, nejsem schizofrenik, jsem vlkodlak. A moje vlčice by mi měla něco vysvětlit…
„Tino?“ oslovil mě zmateně Daniel, snažil se upoutat zpátky moji pozornost.
„Jo,“ souhlasila jsem stroze a pustila ho. „Pojď, určitě je tu ještě někdo, koho jsem dnes večer ještě neurazila,“ zabrblala jsem polohlasem a ustoupila z parketu. Hlavně dál od něj a mezi lidi.
Srovnal se mnou krok. „Udělal jsem něco, Tino?“ zeptal se zmateně.
Dobře, bylo hloupé si myslet, že před ním uteču, než mi ten krátký záblesk vlčího vědomí v mé hlavě před chvílí začne dávat alespoň trochu smysl.
Ohlédla jsem se po něm. „Ne,“ pokrčila jsem nervózně rameny. „Proč?“
„Před chvíli jsi měla dobrou náladu,“ podotknul.
A těsně předtím jsem byla vzteklá. Moje pocity dnes byly jak horská dráha. Křečovitě jsem se usmála. „Jsem dnes trochu nevyrovnaná. Nepřivádí tě to k šílenství?“ houkla jsem temně.
„Trochu,“ uchechtl se.
„Mě taky.“ Přejela jsem si prsty po čele. „Víš co, Danny?“ vyhrkla jsem. „Rozmyslela jsem si to – chci jít domů. Není ještě tak pozdě. Můžeme si pustit film a předstírat, že tenhle večer je normální. Nebudu u něj měnit náladu. Přísahám!“
Hlavně si vezmu rekam, donutím svou vlčici dát mi alespoň tuhle noc pokoj a ten problém budu řešit zítra… Určitě mě napadne nějaký způsob jak. Totiž… Jak řešit s někým, s kým prakticky nelze komunikovat, rozdílný názor na muže? Speciálně na muže, se kterým žijeme. Zamračila jsem se.
„Věřím ti,“ přikývl pobaveně. „A máš pravdu – pořád můžeme zachránit večer.“
Usmála jsem se na něj, ale tentokrát to byl on, kdo prudce změnil náladu. Najednou celý ztuhl, vytřeštil oči a sevřel čelist tak pevně, že mu zuby cvakly o sebe.
Jako rána pěstí mi do hrudi narazila vlna jeho emocí. Zvedl se mi žaludek a já zavrávorala. Bylo to tak silné, že jsem se skrz ten zmatek nemohla dostat k důvodu jeho rozrušení a ani jsem se nemohla z jeho pocitů vymanit, spíš mě stahovaly víc a víc, až jsem najednou uviděla samu sebe – v obličeji zelenější, než byla barva mých šatů s očima rozšířenýma čirou hrůzou.
Ten obraz zmizel stejně náhle, jako se objevil a já se znovu dívala na Daniela. Pořád na mě útočily jeho rozbouřené emoce, ale tentokrát se mi podařilo ubránit alespoň část svého vlastního vědomí.
„Co se děje?“ vyhrkla jsem zadýchaně a zmateně se rozhlédla. Bylo tu něco, co jsem neviděla, ale Daniel ano. Potom jsem ji zahlédla – Meredith.
Stála na druhé straně parketu vedle Anguse, křečovitě svírala jeho nadloktí a rty měla stisknuté do tenké linky. Vypadala, že se co nevidět rozpláče. Přestože k ní byl Daniel otočený zády, byl stejně rozrušený jako ona.
„Musím odtud vypadnout,“ procedil skrz zuby téměř neslyšně. Znovu jsem zaostřila pohled na něj.
Nadechla jsem a otevřela pusu, ale potom jsem ji zase zavřela. Zkusila jsem to ještě jednou, se stejným výsledkem.
„Musím pryč,“ zopakoval Daniel nepřítomně.
Konečně jsem se vzpamatovala. „Pojď,“ přikývla jsem rozhodně a popadla ho za ruku. Začala jsem se prodírat davem lidí, kteří si našeho soukromého dramatu téměř nevšímali, a vedla ho za sebou. Pro tuhle chvíli mi bylo jedno, co se tu do pekla děje, jen jsem ho musela dostat někam stranou a uklidnit. A potom… potom půjdu a zakroutím jeho bývalé ženě jejím hubeným krkem, ať už udělala cokoli.
Jak jsem procházela kolem dřevem obložené zdi sálu, všimla jsem si z půlky prosklených dveří, ze kterých vyšel kluk v černé vestě s tácem plným sklenic vína v ruce, a než se zavřely, na okamžik jsem zahlédla kus chodby končící schodištěm a další dveře.
Nijak zvlášť jsem nad tím neuvažovala a vtáhla Daniela dovnitř. Zůstala jsem stát u paty schodiště, abychom nepřekáželi obsluhujícímu personálu, a zároveň jsem skrz skleněnou část dveří viděla kus sálu, takže jsem měla přehled, jestli se někdo blíží.
Přestala jsem svírat Dannyho ruku, sotva zavřel všechny emoční mosty mezi námi a unaveně se zhroutila na stěnu, lapala jsem po dechu a po tvářích mi stékaly slzy.
„Co,“ vyrazila jsem ze sebe a opřela se rukama o kolena. „Co jsi mi to udělal, Danieli?“ zeptala jsem se tiše.
„Promiň,“ hlesl jakoby omráčeně.
Zvedla jsem k němu oči. „Proč?“ vzlykla jsem a netrpělivě si setřela hranou ruky mokré tváře. „Co se v tom sále stalo? Mluvili jsme spolu, oba jsme byli v pohodě a najednou se všechno změnilo. Co jsi viděl?“
„Nic,“ povzdechl si a potřásl hlavou. „Na něco jsem si vzpomněl,“ prohlásil, když jsem vztekle zaprskala.
„Jen tak?“ sykla jsem.
„Ne.“ Rozepnul si sako a s rukama v bok se otočil a přešel k protější stěně, potom si prsty prohrábl krátké vlasy a zase se ke mně vrátil. „Podívej, Tino, opravdu se omlouvám,“ rozhodil rukama. „Já jsem… nechtěl.“
„Tys nechtěl?“ opakovala jsem po něm nevěřícně. „Děláš si ze mě srandu? Copak nevidíš, co se mnou tenhle večer dělá?“ vyjela jsem na něj. „Musíš na mě ještě házet pocity z nějaké své pofiderní vzpomínky?! Nemůžeš vzpomínat jindy?“ Tu poslední větu jsem řekla polohlasem, protože kolem nás prošel číšník s podnosem prázdných sklenic a zmateně se po nás ohlížel.
„Nemohl jsem tomu zabránit, Tino,“ vzdychl provinile a svěsil ramena, „najednou jsem toho měl plnou hlavou.“
Proboha, nemohla jsem se dál rozčilovat, když se takhle tvářil. Měla jsem chuť ho obejmout a utěšit, klidně všechnu jeho bolest vzít na sebe, jen když mu ji tím vymažu z očí. „Na cos myslel?“ zašeptala jsem.
Podíval se mi do tváře a ať už mi v obličeji viděl cokoli, část napětí okolo jeho očí zmizelo. „Ta píseň,“ houkl a mávl rukou vedle své hlavy.
„Jaká píseň?“ nechápala jsem. Moc pozornosti jsem hudbě nevěnovala, ani když jsme tančili, natož potom.

„Je to hloupé,“ potřásl hlavou. „The Way You Look Tonight – hráli ji na svatbě.“

Zvedl ke mně oči a jakoby mě nabádal, ať znovu začnu křičet. Začala jsem se smát, nemohla jsem si pomoct. „Bože, Danny,“ zasténala jsem a opřela se čelem o jeho hruď. „Ty jsi na muže tak strašně sentimentální.“
Položil mi ruce na nahá ramena. „Vážně mě to mrzí, Tino,“ vzdychl. „Já… my se s Mer od rozvodu skoro nevídáme, pořád je těžké reagovat přiměřeně.“
Podívala jsem se na něj. „Stýská se ti po ní?“ Nikdy mě nenapadlo se na tohle zeptat, nebo nad tím přemýšlet. Poznala jsem Daniela, až když bylo jeho manželství u konce.
„Ne,“ prohlásil rychle a já zvedla obočí. „Ano,“ opravil se neochotně. „Žili jsme spolu dlouho a spolu s ní jsem přišel i o přítele, bylo to těžké.“
„Chápu,“ přikývla jsem a naznačila mu, že nemusí pokračovat, pokud nechce.
Zamračil se. „A Angus…“ Znovu si povzdechl. „Plácá se mezi námi dvěma jako ryba na suchu. Vždycky ji miloval, asi by si přál, aby to všechno bylo jako na vysoké.“
Z jeho výrazu bylo patrné, že mu Angus chybí možná daleko víc než manželka, že ho mrzí, jak to teď mezi nimi je; jak to skončilo. Ale význam jeho slov… Vzpomněla jsem si na náš rozhovor před mnoha měsíci, kdy jsem se zeptala, proč si ji vůbec vzal. Nebylo moje, jen jsem se v té době jevil jak lepší otec než Angus.
Vytřeštila jsem na něj oči. „Vy jste s ní chodili oba dva, že jo?“ Váhavě přikývl. Pootevřela jsem pusu. „To jako zároveň? Všichni tři dohromady?“ Skousla jsem si rozpačitě spodní ret, když se na mě Daniel znechuceně podíval.
„Ne, každý zvlášť,“ odfrkl si. „Byla to Angusova holka; já se občas vyskytl, když se pohádali.“ Na okamžik se odmlčel. „Hádali se často,“ dodal. Nevěděla jsem, co říct. Prostě jsem zírala. Daniel znovu začal mluvit, jako kdyby to ze sebe musel dostat dřív, než vybuchne. „A Meredith se dívá, jak kdyby to všechno byla moje vina. Že to já jsem ten zlý, co jim kazí jejich idylku, když nehodlám pokračovat ve starých časech. Jako bych jí pořád patřil!“ vyprskl nakonec zuřivě.
Opatrně jsem se dotkla jeho obličeje, dlaň mu přitiskla k tváři. „Ty nepatříš nikomu, Danny,“ prohlásila jsem.
„Já vím,“ vzdychl a zavřel oči. „Já vím,“ zopakoval. Zhluboka se nadechl. „Měl bych si s ní promluvit.“
Ušklíbla jsem se. „Kolik dalších variant ‚Ahoj‘ máš v zásobě?“ S rukou stále na jeho obličeji jsem ho přinutila se na mě podívat. „Jestli ji nechceš definitivně poslat do háje, nebo jí vyznat lásku, nech to dneska být.“
Dlouze se mi díval do obličeje. „Ale věci už nejsou jako předtím. Musí to pochopit.“
„Chápe to,“ ujišťovala jsem ho.
„Neznáš ji. Myslí si, že jsem zoufalý, že mi to dluží.“ To znělo, jako by o tom mluvili a že to nebylo zas tak dávno.
Odvrátila jsem se od něj a vyhlédla z chodby do sálu skrz prosklené dveře. Měl pravdu, jeho ženu jsem neznala, ale i to, co jsem věděla, mi stačilo na to, abych ji nenáviděla. Skřípala jsem o sebe zuby a bojovala s nutkáním jít ji najít a říct jí něco opravdu nehezkého. A jako kdybych ji svými myšlenkami přivolala, objevila se v mém zorném poli na druhé straně dveří.
„Jsou zasnoubení už celé měsíce, Tino,“ řekl Daniel. „Myslí si, že si ho nemůže vzít, dokud jsem sám.“
„Nejsi sám,“ zamračila jsem se a sledovala, jak se Meredith blíží ke dveřím, jako kdyby věděla, že tu jsme. Nechtěla jsem ji nikde poblíž Daniela – neměla jsem sílu na další bouři pocitů. Podívala jsem se na něj. „Všichni si myslí, že jsme spolu. Oni taky.“
Odvrátil ode mě hlavu. „Nemyslím si, že tomu tak úplně věří.“
Všichni, úplně všichni si mysleli, že spolu chodíme a jediní dva lidé, kteří si to doopravdy měli myslet, tomu nevěřili. Může to být ještě víc ironické? Vyřeší se něco tím, že našemu neexistujícímu milostnému vztahu jeho bývalá žena uvěří, nechá ho být? Musela jsem to zkusit, nemohla jsem ho v tomhle nechat – byl to můj kamarád…
No tak dobře,“ vzdychla jsem, zhluboka se nadechla a vytáhla se na špičky. Přitiskla jsem rty na ty jeho zrovna ve chvíli, kdy se otevřely dveře.
Nebylo to tak zlý, jak jsem si myslela. Ona totiž i na špatný polibek musí být na druhé straně nějaká spolupráce. A Daniel jenom stál. Bylo to jako líbat figurínu. Jednoduše divný. A to nemluvím, o tom, že to byl… prostě on. S Pavlem v tom byla alespoň nějaká vášeň, nějaká jiskra, jenomže Danny byl můj kamarád - mezi námi moc vášní nehořelo.
Ozvalo se ostré odkašlání. „Neruším?“ pronesla ledově Meredith, která stála pár metrů od nás.
Daniel se po ní zmateně otočil. Sklopila jsem hlavu a podívala se na druhou stranu. Začínala jsem si připadat hloupě – tohle byl marný pokus a navíc pěkně trapný.
Na vteřinu zavládlo ticho a já téměř slyšela, jak to Dannymu šrotuje v hlavě a pomalu mu dochází, proč jsem to udělala. „Upřímně - ano, Meredith,“ odpověděl ji překvapivě klidným hlasem. „Rušíš.“
Sklonil se ke mně a tentokrát políbil on mě. A rozhodně to nebylo jako líbat figurínu, nebylo to dokonce vůbec špatný. Danny uměl líbat a uměl to dobře. Moje racionální myšlení začalo odplouvat někam do neznáma a já se soustředila jen na ten polibek. Na to, jak se jeho rty naprosto přirozeně pohybují v harmonii s těmi mými, jak příjemně voní jeho kolínská a na to, jak je to zvláštní a… hloupé, když se mu takhle roztíkám v náručí pro jednu pusu.
Připadala jsem si, jako bych byla opilá. Věděla jsem, že to co dělám, je pitomost, ale nemohla jsem si pomoct. Někde v zadu v hlavě mi křičel hlas, že tohle nemůžu, že je to Daniel, ale druhá část mě, ta, kterou jsem neměla tak úplně pod kontrolou, si to moc užívala, i když to bylo jen divadlo pro Meredith.
Bylo?
Lehce jsem se odtáhla. „Myslím, že Meredith už odešla,“ zamumlala jsem tiše a můj hlas zněl maličko zmámeně, stejně jako jsem se cítila. Moje nohy byly dost nejisté na to, abych jim nevěřila, že mě udrží.
„Mm – hmm,“ přisvědčil Daniel a znovu mě políbil.
Jednou rukou mě objal v pase, tou druhou zajel pod vlasy a jemně si mě přitahoval blíž k sobě. A já jsem ho nechala, ani mě nenapadlo se odtahovat nebo protestovat. Tuhle část mě úplně potlačily pocity, které zachvátily i tu poslední buňku v mém těle. Bylo to, jako bych dlouho žíznila a konečně dostala napít.
Jenomže potom jsem začala vzpomínat na všechny chvíle, které jsme strávili spolu, a ohromeně zalapala po dechu a odtrhla se od něj.
Několik vteřin jsem se zmohla jen na zírání s pootevřenou pusou. Protože každá jedna z těch všech vzpomínek, které mi letěly hlavou, byla vlčí a většinu z těch obrazů jsem dnes viděla poprvé. Vždycky jsem si myslela, že Daniel je jako vlk krásný, ale teprve teď jsem pochopila jak nádherný je, když se na něj mýma očima dívá moje vlčice.
Ona ho milovala.
Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem to doteď neviděla. Držela jsem se tak daleko od jejích myšlenek a pocitů – příliš zaměstnaná svými vlastními, že mi tahle drobnost naprosto utekla. Naši vlci jsou živé bytosti stejně jako my a chovají se tak, jak je to přirozené pro jejich druh. Vlci žijí ve smečkách, ale alfa pár žije v páru… A dva vlci jsou dost pro pidi smečku, uvnitř mě žila vlčice a v Danielovi vlk…
Zamrkala jsem a vrátila se zpátky do reality. Daniel mě teď líbal na krku a já cítila na kůži jeho dech. Zatočila se mi hlava.
Dost!“ vyhekla jsem a strčila mu oběma rukama do ramen; sama jsem ustoupila o několik kroků do zadu. Ale moje nohy na to ještě nebyly dost jisté a ty boty taky nebyly zrovna výhra – přišlápla jsem si sukni a málem pozadu spadla na schody. Chvíli mi trvalo, než jsem chytla balanc a štítivě se odtáhla od ruky, kterou ke mně Danny automaticky natahoval pro pomoc. „Co to sakra děláme!“ vykřikla jsem a hlas mi několikrát přeskočil.
Díval se na mě s lehce otevřenou pusou s napjatým výrazem v obličeji, který dával tušit, že ho moje reakce moc nepřekvapuje, ale přesto zraňuje. A mě došla ještě jedna věc. Nešlo jen o to, že se naši vlci zvrhli a začali si hrát na šťastnou rodinku. On to chtěl taky – pro nás; pro lidi.
Vnitřnosti se mi sevřely náhlou nevolností a přitiskla si prsty na pusu, ale bylo to ještě horší – rty jsem měla lehce naběhlé a vlhké z toho…
Nadechl se. „Myslím, že…“ začal s rukama smířlivě odtaženýma od těla.
„Neříkej to!“ varovala jsem ho a bojovala s dalším návalem znechucení ze sebe samé. „Prostě to neříkej.“ Automaticky jsem zvedla ruku k hlavě, abych si prohrábla vlasy, ale lokýnky jsem měla téměř zabetonované lakem. S bezradným zasténáním jsem ruku zase spustila a otočila se k Danielovi zády. „Krucinál!“ zanadávala jsem procítěně a rozhodila rukama. Kvůli tomuhle jsem si s ním nechtěla začínat. Všechno se tím zkazilo.
„Tino…,“ oslovil mě opatrně a já se na něj otočila, ale mluvit jsem ho nenechala.
„Nechci o tom mluvit,“ prohlásila jsem rozhodně a vykročila ke dveřím do sálu. Musela jsem odtud vypadnout. Musela jsem se uklidnit. A hlavně jsem se na něj nemohla dívat, ani se s ním o tom bavit. Ne teď.
„Počkej,“ vyhrkl a chytil mě nad loktem, jak jsem kolem něj procházela.
Zvedla jsem k němu oči. „Ne,“ sykla jsem a vytrhla se mu. „Nech mě být, Danieli. A setři si tu rtěnku,“ dodala jsem rozpačitě, než jsem zachytila dveře, kterými právě prošla číšnice a vyrazila přes sál a dav lidí k východu.
Nechtěla jsem utéct úplně, jen se na okamžik zašít někam, kam za mnou nepůjde. Navíc… musela jsem si opravit líčení, přirozeně růžová barva rtů se k těmhle šatům nehodila.
Jenomže sotva jsem udělala první krok do chladivě uklidňujícího prostředí dámských toalet, proběhlo mi hlavou několik opravdu ošklivých nadávek a já se otočila na patě, abych mohla co nejrychleji vypadnout. Daniel se rozhodně zdál jako menší zlo.
„Počkejte,“ vyhrkla Meredith od řady umyvadel, než jsem stihla udělat krok. „Prosím, Tino, chci s vámi mluvit.“
Pomalu jsem se otočila a ani jsem nepotřebovala ty spousty zrcadel, abych věděla, že se netvářím přátelsky. „Jmenuju se Martina,“ řekla jsem pomalu a nebezpečně tiše.
„To je fuk,“ mávla zamítavě rukou, jakoby si mého tónu nevšimla.
Udělala jsem několik nevěřícných kroků k ní s očima nenávistně přimhouřenýma. Snad ještě nikdy se mi nestalo, abych k někomu, koho prakticky neznám, cítila tak silnou nenávist. „Co po mně chcete?“ zeptala jsem se ledově. „Nemáme o čem mluvit.“
Nadechla se. „Chci, abyste Daniela nechala být.“
Zůstala jsem na ni zírat s otevřenou pusou – ohromení naprosto vytlačilo všechen vztek a podráždění. „Cože?“ nechápala jsem. Zopakovala to. „To myslíte vážně?“ vydechla jsem nevěřícně.
Udělala dva kroky, kterými překonala zbytek vzdálenosti mezi námi a ještě mokrými prsty mi sevřela ruku prakticky na tom samém místě, jako před chvíli Daniel. „Poslouchejte mě,“ poručila naléhavým tónem. „Nedělám si legraci, ani nejsem žádná žárlivá bývalá, Tino.“
„Martina,“ opravila jsem ji automaticky. „A nechtějte vědět, co jste!“ Vykroutila jsem se z jejího sevření.
„Najděte si někoho jiného. Nemůžete s ním zůstat.“
Našpulila jsem pusu. „Vážně?“ podivila jsem se a dala si ruce v bok. Snad si doopravdy nemyslela, že mi může diktovat, s kým mám být a s kým ne. A motat se Dannymu po tom všem do života! Bylo úplně jedno, že moje přátelství s ním asi zrovna leželo v troskách. „Já si totiž myslela, že s ním budu do smrti.“
Stiskla rty a odvrátila se ode mě. „Daniel není takový, jakým se zdá,“ zamumlala temně a potom mě probodla pohledem. „Odejděte od něj, dokud je čas. Potom s tím nebudete moct žít.“
„Žít s čím?“ sykla jsem.
„S ním.“
Jo, to vysvětlovalo všechno. „Jako vy?“ vyprskla jsem rozčileně. „Máte vůbec tušení, jak jste mu ublížila?!“ To kvůli ní Daniel vzdal boj za rovnováhu mezi vlčím a lidským životem.
„Musela jsem odejít,“ potřásla hlavou. Její výraz znovu ztvrdl a ona se na mě zamračila. „Vím, o co vám jde,“ prohlásila najednou. „Nechte to být. Daniel není muž pro vás. On je monstrum!“
Na tyhle kecy jsem neměla náladu, byla jsem vynervovaná i bez toho. Navíc… obvinila mě zrovna, že jsem zlatokopka? To mně fakt naštvalo. Nakonec podléhala několika omylům…
Ovládána zuřivostí, kterou jsem dnes měla problémy uřídit, jsem ji popadla za zápěstí a přitáhla si ji k sobě. Vyděšeně zalapala po dechu a zírala na mě s očima doširoka rozevřenýma.
„A teď poslouchejte vy mě, Meredith,“ zasyčela jsem jí do obličeje. „Neznáte mě a nic o mně nevíte.“ Upřela na ni děsivé žluté panenky. „Já taky nejsem taková, jakou se zdám. A Daniel evidentně nedělá stejné chyby dvakrát – jsem jako on.“
„Ne!“
 „Až na jeden malinkatý rozdíl: Daniel se perfektně ovládá – má roky praxe. Já jsem mladá a jako každý nováček mám trochu problémy se sebekontrolou.“ Usmála jsem se a prsty, které jsem měla obmotané kolem její ruky, se postupně začaly deformovat proměnou. „A rozhodně netrpím tolika morálními zábranami jako on.“ Dnes už vůbec ne. „Takže ho nechte na pokoji. Jestli bude ještě jednou naštvaný, nebo nešťastný kvůli vám, najdu si vás, rozumíte? Skoro jsem zabila svého přítele a vy nejste moje kamarádka.“
„Proboha,“ vydechla jenom v obličeji bílá jako stěna.
Otevřely se dveře a dovnitř vešlo hned několik žen v plesových šatech.
Rychle jsem pustila její ruku a otočila se k ní zády. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem právě udělala a řekla… Jistě, Meredith mi byla krajně nesympatická, ale to mě neopravňovalo vyhrožovat jí smrtí, ani ji ohrožovat neúplnou proměnou, když jsem dnes byla se sebeovládáním na nule.
Sakra!“ zanadávala jsem a potřesením hlavy jsem se pokusila dostat vlka zpátky pod povrch, kde měl celý dnešní večer zůstat.
Když jsem si byla jistá, že vypadám dokonale lidsky, vypadla jsem odtamtud, aniž bych se ohlédla.
Nevěděla jsem, kam chci jít tentokrát, ale vlastně to bylo jedno, protože jsem málem vrazila do Daniela. Chytil mě za ramena, aby mě zastavil v útěku, ale rychle mě pustil.
„Co děláš, Martino?“ zeptal se zmateně. „Tvá energie sálá jako vatra!“ podotkl vyčítavě a ustoupil o krok vzad. Chtěl ještě něco říct, ale zarazil se a podíval se někam ze mě. Ani jsem se nemusela otáčet, abych věděla, kdo tam stojí. „Tos neudělala,“ vydechl ohromeně.
„Můžeme prostě jít domů?“ vzlykla jsem zoufale. Radši absolvuju ten nepříjemný rozhovor s ním, než zůstat ještě o minutu déle tady.
Pochybovala jsem, že by si namlouval, že jsem za tu chvíli změnila názor, ale přesto mě odtamtud rychle odvedl.
 
Jeli jsme mlčky a v autě panovalo napjaté ticho. Bylo to horší, než kdybychom se pohádali, protože to bylo docela normální. Jenomže my se políbili a to rozhodně normální nebylo. Ne mezi námi - měnilo to věci.
A bylo to o to horší, že se jeho city ke mně změnily, zatímco ty moje k němu ne. Copak takhle jsme spolu mohli dál žít, jak jsme žili?
Zavřela jsem oči, které jsem měla tvrdohlavě upřené před sebe. „Asi bych měla odejít,“ prohlásila jsem tiše.
Auto s sebou prudce trhlo do strany. „Cože?“
Pevně jsem sevřela bezpečnostní pás v dlani. „Nemůžu u tebe zůstat,“ upřesnila jsem.
Daniel dlouho mlčel a já k němu zvedla oči. Sjel ke krajnici, kde zastavil. „Proč?“ zeptal se skla před sebou.
„Naši vlci spolu randí, Danieli!“ vyštěkla jsem naštvaně.
„A ty sis toho všimla až teď,“ poznamenal s úšklebkem.
„Jo,“ odsekla jsem, „evidentně mi zapomněli napsat oznámení. Jsem vlkodlak osmnáct měsíců, asi nejsem s vlkem taková kámoška jak ty po čtrnácti letech!“ Ne, to jsem neměla říkat. Bylo to pěkně hnusný. Do toho, jak vychází se svým vlkem, mi bylo velký kulový.
„Jestli ti to vadí, měla sis stěžovat dřív – trvá to měsíce,“ upozornil mě chladně.
 „Vadí mi, že z nás čtyř jsem patrně jediná, komu to přijde zvrácený!“ zasténala jsem, zabořila se do sedadla a přikryla si obličej rukama. „A jediná, komu dochází, že jsem tu na návštěvě – vrátím se domů do Čech. Bude to fakt moc zábavný, až mezi námi bude oceán,“ odfrkla jsem si sarkasticky.
„Jejich vztah je spíš na duchovní úrovni, než… fyzické,“ upřesnil Daniel rozpačitě.
„To jsi mě moc uklidnil,“ houkla jsem kousavě.
„Já jen, že ty máš evidentně strach, co ti dva dělají, zatímco ty jsi mimo,“ pokrčil rameny.
Lehce se mi zvedl při té představě žaludek, ale potlačila jsem to. „Dobře, díky za informaci,“ přikývla jsem odtažitě.
„Trvá to dlouho, Tino,“ připomněl mi vážným hlasem. „Tím, že teď odejdeš, vůbec nic nevyřešíš. Akorát je oba hodně naštveš.“
Nadechla jsem se a poposedla si. „Vím, že to neřeší tenhle problém. Ale to… to co se stalo,“ začala jsem rozpačitě.
„Políbili jsme se,“ napověděl mi netrpělivě. „To se stalo. Nezačala třetí světová.“
Do tváře se mi nahrnula krev. „Fajn,“ sykla jsem a zamračila se, „máš pravdu. Jenomže já jsem to tak nemyslela.“
„Jak?“ houkl stroze a zadíval před sebe.
„Danieli, víš moc dobře, jak to myslím. Viděla jsem Meredith přicházet – já na tebe tak nemyslím.“ Nic na to neřekl, ani nepřestal zírat z okna. „Nechci, aby se mi námi cokoli měnilo,“ dodala jsem dutě a zamračeně si zkřížila ruce na prsou.
Konečně se na mě podíval – taky se mračil. „Kdo říká, že se něco musí měnit, Tino?“
„Ty!“ vyhrkla jsem. „Já s tebou nechci chodit.“
Zvedl obočí. „A já s tebou snad jo?“ podivil se.
Skoro bych mu to uvěřila. Skoro. „Lžeš,“ nakrčila jsem nos. „Já jsem tam byla a cítila jsem tvoje emoce.“
Tvrdě se usmál. „V tom případě ty lžeš taky.“
Nechtěla jsem se s ním o tom hádat, protože v tu chvíli jsem své pocity nadvakrát neovládala – bůhví, co cítil ze mě. Přikryla jsem obličej dlaněmi a sjela v sedadle dolů. „Nemůžu zůstat v tvém domě. Pronajmu si byt jinde,“ zahuhlala jsem. „Až budu moct do smečky, vypadnu odsud.“
„To je pitomost, Tino,“ povzdechl si a nastartoval. Zvuk motoru mě téměř vyděsil. „Je to zbytečné. Jsme dospělí.“
„Co tím chceš říct?“
„Tím chci říct, že jsme právě tuhle debatu uzavřeli,“ prohlásil naštvaně a vjel zpátky na silnici. „Nechci, aby ses odstěhovala. Ty nechceš náš vztah měnit. To je celé, není co víc řešit, už rozumíš?“ zeptal se chladně, neosobně – nehodlal své emoce pustit ani do hlasu.
„Ale…“ začala jsem protestovat.
„Tu debatu jsme uzavřeli,“ zopakoval přísně. „Nebudeme se o tom víc bavit.“
Povzdechla jsem si. Jo, to byl přesně jeho styl – proč řešit problémy? Stačí je odložit a ony se vyřeší samy… nebo vybuchnou. Jenomže když byl takhle zarputilý, nedalo se s ním mluvit. Třeba to zítra bude celé vypadat jinak. Dnešní večer byl i bez toho dost dlouhý a ani já už o tom teď vlastně nechtěla dál mluvit.
Chtěla jsem si vyzout ty pitomé boty a jít si lehnout. Chtěla jsem se zítra probudit a zjistit, že tohle všechno byl jen šílený sen. A nejvíc ze všeho jsem si přála, aby můj život nebyl tak zatraceně komplikovaný…
Daniel zastavil před domem a vytáhl klíče ze zapalování, takže se evidentně nehodlal obtěžovat vjížděním do garáže. Vystoupila jsem a mlčky čekala, než zamkne auto a otevře dveře do domu. Studený noční vzduch mi dělal dobře, uklidňoval mě.
Zhluboka jsem dýchala a rozhlížela se kolem sebe, jen abych se nemusela dívat na něj. Všimla jsem si, že klička poštovní schránky je zvednutá, takže bylo něco uvnitř.
To bylo divné – byla sobota… no teď už vlastně neděle. V neděli v jednu ráno nechodí pošta.
Vrávoravě jsem trávník přešla ke schránce a otevřela ji. Byl tam jediný papír přeložený na polovinu.
Zmateně jsem ho vytáhla a otevřela. Dva řádky psané pevným, uhlazeným rukopisem:
 
Jsi tak půvabná jako tvůj hlas? Těším se na setkání s tebou, tajemná Tino. Nenech mě čekat.
 
W.
 
Zalapala jsem po dechu a vyděšeně se rozhlédla po ulici. Byl ještě tady? Co ode mě chtěl?
„Tino?“ zavolal na mě netrpělivě Daniel. „Co to máš?“
„Nic,“ zalhala jsem a vzkaz od Warrena složila. Zavřela jsem schránku a šla za ním. „Vůbec nic. Dobrou noc, Danieli,“ houkla jsem, když jsem kolem něj procházela
Nevěděla jsem, proč jsem mu neřekla o tom vzkazu, stejně jako jsem neřekla o tom telefonátu před několika týdny, ale dnes už bylo beztak pozdě to řešit. Daniel na mě byl naštvaný, hodně naštvaný a já jsem jen doufala, že ho to rychle přejde.
 
Byla jsem ve škole a byla noc.
Stála jsem na chodbě lemované plechovými dvířky skříněk, které byly natřené hnusnou béžovou barvou.
„Danieli!“ zakřičela za mnou nějaká žena a já se otočila. Byla to Amanda, ale vypadala jinak, než jsem ji znala. Rozhodně byla mladší a příšerně vyděšená. Dýchala přerývaně, byla bledá a na tváři se jí leskl pot. „Bolí to,“ vzlykla a chytla se za hlavu. „Hrozně to bolí!“
Udělala jsem krok, abych jí pomohla, ale ona padla k zemi, kde s sebou začala v křečích cukat. Ohlédla jsem se, abych zavolala pomoc, ale došlo mi, že ve škole teď už nikdo není. Když jsem se podívala zpátky na Amandu, stál na jejím místě vlk, který se na mě vyčítavě díval.
„Cos mi to udělal?“ ozvalo se do ticha chodby odnikud a světla zhasla.
Svět kolem mě se rozmazal a já se najednou objevila jinde. Na hřbitově.
Kolem mě bylo spousta lidí v černém a většinu z nich jsem neznala. Kluk, co stál vedle mě, vypadal jako Samuel… v pubertě. A Carmen stála vedle muže, kterého jsem viděla jen na fotkách – Danielova otce. Někdo mě zatahal za ruku a já shlédla dolů.
Sotva pětiletá holčička se mě zeptala: „Danny, proč máš ruce od krve?“
Na náhrobku před čerstvým hrobem stálo:
Juliana Flores Sulina (28. 3. 1976 – 30. 4. 1996)
Hřbitov se zatočil.
Na kamenné podlaze v kostele leželo tělo v tratolišti krve. Byla to žena, celá v bílém. Otočila jsem ji k sobě obličejem a zjistila jsem, že je to Meredith. Byla potrhaná od nějakého zvířete a… mrtvá.
Utíkala jsem, utíkala jsem lesem a za mnou se ozýval štěkot.
V meandru řeky, kde jsme trávili úplňky, stála bílá vlčice. To jsem byla… já.
Tohle nebyl můj sen.
 
Se zalapáním po dechu jsem se probudila a posadila se na posteli.
Okraj přikrývky jsem svírala v dlaních, která z valné většiny ležela na zemi. Byla jsem celá mokrá a vlasy se mi lepily k obličeji. Ale teď mi to bylo jedno.
Shodila jsem deku úplně a vyskočila z postele. Slyšela jsem, jak Daniel v ložnici přerývaně dýchá a mluví ze spaní. On se z toho snu ještě neprobudil a šílená hra jeho podvědomí pokračovala.
Rozběhla jsem se k jeho pokoji a málem se přizabila, když jsem zakopla o vlastní nohy. Musela jsem ho probudit, musela jsem tu noční můru přerušit, než mě jeho zoufalství připraví o rozum.
Házel s sebou na posteli, udýchaně mumlal něco o nebezpečí a zabíjení a na čele se mu leskl pot.
„Danieli!“ vykřikla jsem a vrhla se k němu. „Vzbuď se!“ Chtěla jsem s ním zatřást, ale ohnal se po mně a téměř mě zasáhl do obličeje. „Danieli!“
Najednou mě chytil za ruku a sevřel moje zápěstí takovou silou, že mi málem rozdrtil kosti. „Oni tě zabijí, Tino.“ Měl otevřené oči, ale evidentně byl stále v zajetí noční můry.
„Ne,“ prohlásila jsem a do očí mi vyhrkly slzy bolesti. „Je to jen sen. Nic z toho se nestalo,“ vzlykla jsem a marně se mu pokoušela vykroutit.
Zarazil se, zmateně zamžikal a rozhlédl se. „Sakra!“ zavrčel a pustil moji ruku. Posadil se, kolena si přitáhl k tělu a chytil se za hlavu. „Sakra!“ zopakoval.
Lehla jsem si na místo, kde mě před chvíli nohy a přiložila si dlaň čelo. Zoufale jsem se pokoušela přijít na něco, co bych měla říct.
Zeptat se, jestli je pořádku? Nebyl, to by viděl i slepý. Vyzvídat, co se mu zdálo? Věděla jsem to, byla jsem jeho hlavě, když ten sen prožíval. Obejmout ho? Jiskřilo mezi námi tolik energie, že by nás to pravděpodobně oba usmažilo. Nabídnout mu sklenku vody? Znala jsem ho dost dobře na to, že by mě sežral zaživa, kdybych se o něj teď snažila pečovat.
Tak jsem řekla totální blbost: „Taky se ti zdají zlé sny.“
„Už asi jo,“ přisvědčil omráčeně. Stejně jako já nechápal, proč jsem to řekla.
„Děsivý,“ zamumlala jsem temně.
Vydal podivný zvuk a potom vyštěkl smíchy. „Ty jsi neuvěřitelná,“ vzdychl. „Můžeš říct milion věcí, položit tolik otázek a ty řekneš, že je to děsivý.“
Pokrčila jsem rameny. „Je pozdě na otázky.“ Měla jsem pocit, že jsem nespala ani hodinu. „A tvoje noční můra rozhodně je děsivá.“
Nepozastavil se nad tím, jak vím, co se mu zdálo. Protože jemu se to stalo taky, jak dokázal další větou: „Tvoje taky,“ poznamenal dutě.
Přetočila jsem se na bok. „Která přesně?“ Pořád dokola se mi vracelo, jak trhám Tomášovi obličej. A potom tu byl ten sen o první hostitelce – Waity, který mi připomínal, že stačí docela málo a Daniel kvůli mně zemře. Jaké to muselo být pro něj, sledovat jak v mém snu umírá?
Stiskl rty. „Obě.“ Najednou se uchechtl. „Kdyby celá ta věc s vlkodlaky nebyla tak tajná, asi bychom byli oba zralí na psychiatra. Žijeme ve strachu z toho, co by se mohlo stát.“
Zamračila jsem se. „Jsme šílení i bez toho, že jsme vlkodlaci. Oba si zbytečně komplikujeme život.“
Odfrkl si. „Proč taky něco dělat jednoduše? Ty se vždycky ve věcech zbytečně rýpeš,“ dodal otráveně.
Zvedla jsem obočí - tohle už nebyl rozhovor o nočních můrách a on byl stejně naštvaný, jako když jsme šli spát. Možná uzavřel debatu, ale rozhodně nevyřešil problém. A žralo ho to takovým způsobem, že nemohl nechat být ani takhle brzo ráno, po tom, co prožil šílenou noční můru.
„Danny, ten ples…,“ začala jsem pomalu.
„Musíme o tom znovu mluvit?“ zeptal se odtažitě a odvrátil se ode mě.
„Evidentně musíme, když jsi na mě kvůli tomu naštvaný. Jestli spolu máme dál žít, musíme to vyřešit.“
„Nejsem naštvaný!“ odsekl a v rozporu se svými slovy ostře pokračoval: „Ty děláš, jako by to byl nějaký neřešitelný problém, Martino. Není. Nemáš zájem, já jsem to pochopil. Vážně.“
„O tom to není, Danny,“ zavrtěla jsem nešťastně hlavou. „Protože i kdybych chtěla, nemůžeme být spolu.“
„To nechápu.“
To mě nepřekvapovalo. Povzdechla jsem si. „Je mezi námi velký věkový rozdíl…“
„Osm let není moc,“ přerušil mě.
Unaveně jsem se na něj podívala. „Co se týče nás dvou, rozhodně je - ty chceš ženu, co na tebe bude čekat s večeří a starat se o armádu dětí v domku s plaňkovým plotem.“
„To přece není pravda,“ zvolal ohromeně.
„Danny,“ vzdychla jsem. „Ty jsi typ k rodině a já nemůžu mít děti; i kdybych mohla – nechtěla bych je. Sama se chovám jako dítě, vždyť mě znáš. Během pár měsíců bys mě začal nesnášet. A dokážeš si představit, jaké by to potom bylo?“ zeptala jsem se ho tiše. Nečekala jsem na odpověď. „Tak jako tak spolu budeme muset být do konce života,“ pokrčila rameny. „Nemůžeme si dovolit riskovat vztah, který nikdy jednoduše nemá šanci na úspěch.“
Ohromeně se na mě díval. „Ty ses za,“ – střelil pohledem k budíku vedle postele, který červeně svítil do tmy, - „tři hodiny spánku dostala až na konec našeho alternativního vztahu?“
Usmála jsem se. „Vlastně jsem se k němu dostala už na konci června,“ přiznala jsem a zčervenala.
Spadla mu čelist. „Ech,“ dostal ze sebe. „Červen. Cože?“
Pokrčila jsem rameny. „Jsem holka, cos čekal?“
„Já nevím,“ potřásl hlavou, pořád ohromený. „ Červen?“ zeptal se znovu.
 „Jo,“ zasmála jsem se. „Ale Danny,“ zvážněla jsem, „nemyslíš, že náš vztah je i bez toho dost komplikovaný? Já tu nejsem natrvalo - musím se vrátit domů.“
„Myslím, že už trochu chápu tvůj postoj,“ řekl pomalu. „Jednou si řekla, že je pitomost plýtvat city na vztah bez perspektivy.“
Překvapilo mě, že si to pamatoval, když já na to už dávno zapomněla. Přikývla jsem. „To je pravda.“
„Takže zůstaneme kamarádi,“ uzavřel bezvýrazně, „protože by to stejně nemělo budoucnost.“
„Tak nějak,“ zamumlala jsem a zavřela oči. Už jsem neměla sílu je znovu otevírat.
Poslední, co jsem vnímala, než jsem usnula, bylo, jak pře ze mě Danny přehodil přikrývku…
 
 
Hodila jsem klíče od domu na stůl a prohlížela štos obálek, co jsem vybrala ze schránky.
Většina z nich byly letáky, které se Daniel neobtěžoval číst. Jeden z nich byl od místního dobročinného spolku. U jednoho jsem si nebyla jistá, jestli je, nebo není reklama, takže jsem ho nedala mezi ty ostatní na vyhození a jeden byl pro mě. To mě zmátlo. Warren dopisy, které neustále posílal, nenadepisoval.
Posadila jsem se ke stolu a odstrčila stranou vázu plnou květin. Daniel poslední dobou nosil květiny alespoň jednou za týden. Říkal, že se snaží do domu dostat trochu života, ale já ho podezírala, že mě v únoru tak docela nepochopil.
Byly to tři měsíce a naše soužití běželo dál, jako kdyby se na plese nic nestalo. Jenomže stalo a věděli jsme to oba. A věděla jsem, že Danielovi přátelství nás dvou rozhodně nevyhovuje. Vlastně jsem byla jediný potížista - když jsem věděla o vztahu našich vlků, bylo to až do očí bijící a vlčice mi dala jasně najevo, že Daniela, na rozdíl od Pavla, považuje za velmi atraktivního. Kdybych se s ní někdy mohla setkat, zakroutila bych jí krkem. Už tak jsem byla pod tlakem…
Danny na mě zíral jako ztracené štěně; Juliana zahájila únavnou kampaň ‚Můj skvělý bratr‘; kam jsme přišli, všichni nás považovali za pár; Lukáš, můj vlastní bratr, mi natvrdo řekl, že jsem úplně pitomá a moje sny byly žhavější než venkovní stoupající teplota. A do toho všeho se mě máma při každém telefonátu ptala, kdy se vrátím domů a já neměla odpověď – Warren odmítal další a další ženy a každých pár dní jsem od něj dostala nějaký vzkaz, takže moje návštěva ve smečce byla prostě v nedohlednu.
Měla jsem hlavu jak pátrací balón a byla úměrně tomu protivná.
Netrpělivě jsem začala obálku trhat na straně, abych se dostala k jejímu obsahu. Napadlo mě, že by mi nějaká dobrá duše třeba mohla poslat návod, jak se zbavit všech problémů, které jsem teď měla.
Ne nadarmo se říká, že by si člověk měl dávat pozor na to, co si přeje. Mohlo by se to splnit…
 
Seděla jsem na zemi ve svém pokoji mezi mořem rozházených papírů a ztuhle zírala před sebe.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Jednoduše to nedávalo smysl. Nemohli si toho přece všimnout až teď!
Dala jsem si tolik záležet. Všechno jsem zařídila. Všechny papíry do posledního jsem vyplnila přesně tak, jak jsem měla, abych mohla strávit rok s Danielem. Daniel… Nedokázala jsem si představit život bez něj. Kdo mě teď bude opatrovat? Kdo bude můj nejlepší přítel?
Mrkla jsem a sklopila oči k dopisu, který jsem držela v ruce.
Možná to tak bude lepší, pomyslela jsem si. Nikdy nebudu ochotná opětovat Danielovi city, ty poslední měsíce byly akorát mučení nás obou. Třeba to bylo znamení, abych konečně přestala být sobecká a vypadla mu ze života natolik, aby mohl začít znovu žít. S někým, kdo ho bude milovat a dá mu to, co potřebuje… S někým, kdo ho udělá šťastným.
„Tino?“ Danielův hlas mě překvapil -  neslyšela jsem ho přijít. Dnes se zdržel v práci a já jela domů sama. Zvedla jsem hlavu a viděla ho, jak stojí mezi dveřmi. Do očí se mi nahrnuly slzy a spodní ret se mi roztřásl. „Co se děje?“ zeptal se zmateně.
„Vyplnila jsem špatně nějaký formulář,“ řekla jsem roztřeseně.
„Cože?“ nechápal.
„Byla to taková spousta papírů, Danny. Já jsem… Já jsem…“ Slzy mi začaly stékat po tvářích. „Promiň,“ vzlykla jsem. „Moc mě to mrzí.“
Klekl si vedle mě. „O čem to mluvíš?“ hlesl měkce.
Natáhla jsem k němu s dopisem, který mi přišel. Zmateně si ho vzal. „Dostala jsem výstrahu,“ vysvětlila jsem. „Za dva týdny mi propadne vízum. Budu tu nelegálně.“
„To je hloupost,“ prohlásil s očima upřenýma na papír. Byl stejně ohromený, jako já. „Nejsi imigrant. Pracuješ pro mě – odvádím za tebe daně a to všechno. Musí to být omyl.“
Potřásla jsem hlavou. „Není. Mám dva týdny, abych opustila Státy, Danny. Je konec. Musím se vrátit domů.“
 
NEJNOVĚJŠÍ KAPITOLY:
1. - 5. kapitola VSK
(15. 4. 2015)
Musíte hledat, ale jsou t

9. kapitola SDG 
(7. 2. 2015)
Oblíbené stránky
Něco jako dvojče blog. Múžete si vybrat, nové kapitoly budou stejné tady i tam.
Fanfiction a jiné...

 
On autor byl vůl a překladatel není, rozumíte, proto to tak je.

- Jan Werich -
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one