Zdravím Vás,
ať už jste sem zavítali z webovky veilofmystery, která začala blbnout, nebo jste noví čtenáři. Na tomhle blogu najdete několik povídek, ať už s tématikou z těch starších Twilight fanfiction nebo novějších fantasy originálních nebo polooriginálních příběhů. Ať už je to jakkoli - vítejte a dobře se bavte!

Vaše Hollis
„Proč jdeme tudy?“ zeptala jsem se roztřeseně, když za námi zapadly zadní dveře Jerryho baru a my se ocitli v pochybné slepé uličce, kde bylo několik kontejnerů a beden a upřímně o těch odpadcích bych věděla, i kdyby měsíc nesvítil jako šílený, takže se téměř zdálo, že je pořád ještě bílý den.
Daniel se uchechtl a popadl mě za ruku. „Protože v těch šatech bys byla na Hlavní třídě trochu nápadná,“ vysvětlil a začal mě táhnout k matnému umělému světlu, které přicházelo z ulice.
Klopýtala jsem za ním a cítila se hloupě. „Ale abychom se dostali domů, musíme stejně před Hlavní třídu,“ podivila jsem se a otřásla se, když se do mě pustila zima. Odpoledne to nebylo tak zlý, ale teď v noci teplota poklesla dost na to, abych v šatech bez rukávů mrzla. Musela sem přijít nějaká studená fronta, jinak to nebylo možné.
„Jenomže my nejdeme domů,“ pokrčil rameny Danny.
Stáhl mě do stínu, když kolem projelo auto a já téměř narazila do zdi, jak jsem ztratila balanc. Zachytil mě a já se na chvíli mohla ohřát v jeho náručí.
„Ne – nechceš mi teda říct, kam jdeme?“ vydrkotala jsem, protože zuby mi neovladatelně začaly cvakat o sebe.
„To je překvapení,“ zamrkal. Evidentně si to užíval. Já tak moc ne.
Po dalších pár metrech jsem ho přiměla zastavit. „Danny,“ sykla jsem zoufale, „já ani v nej-nej…“ - zhluboka jsem se nadechla, abych potlačila třas – „nejmenším nejsem oblečená na procházky.“
Podíval se na mě výrazem, který předčil nejroztomilejší ztracené štěně. „Za chvíli ti bude teplo,“ slíbil.
„No to bych chtěla vidět,“ zabrblala jsem a s rukama tak pevně obmotanýma kolem těla, že jsem se málem udusila, jsem ho znovu následovala.
Teď mě vedl podél břehu řeky a já jsem věděla, že město za pár desítek metrů skončí. Čekaly nás už jenom poslední tři domy, které byly navíc opuštěné – když jsem loni začala běhat, zabloudila jsem na nejrůznější místa v městečku. Netušila jsem, co to má znamenat. Nutil mě utíkat z oslavy v téhle zatracené zimě, aby mi ukázal poslední dům v Madisonville?
Jenomže i ten jsme minuli a Danny zastavil na okraji lesa.
Zůstala jsem stát a nechápavě zírala před sebe; podpatky lodiček, které jsem měla půjčené od Juliany, se bořily do vlhkého jehličí.
Daniel stál za mnou a nijak zvlášť se neměl k tomu, že by mi to vysvětlil.
„Proč…,“ začala jsem a dlaněmi si třela paže, jakoby to snad mělo nějaký efekt. „Proč jsme v lese, Danny?“
Zničehonic se objevil těsně za mnou a přikryl rukama ty moje, takže jsem musela přestat s tím nervózním pohybem, který mi měl přinést alespoň kapičku tepla. Na druhou stranu v jeho blízkosti mi najednou bylo teplo až moc.
„Víš,“ vydechl mi těsně za krkem a mně se dech zadrhl v hrdle. Přejel rukama po mé kůži a položil mi dlaně na ramena. „Říkal jsem si…“ Na odhalené kůži na krku jsem ucítila jeho rty.
Přestože jsem naprosto nic nechápala, měla jsem co dělat, abych se udržela na nohách. „Ano?“
„Naše manželství bude s velkou pravděpodobností velmi netradiční, takže…“ Sjel rukama níž kolem mých lopatek k vrchnímu lemu šatů. Bez dechu jsem čekala na zbytek. „Podle mě si zaslouží i netradiční svatební noc.“
Na sucho jsem polkla a po zádech mi znovu přeběhl mráz. Vrchní knoflíček na zapínání šatů povolil a následoval ho zip. Bylo až překvapivé, jak rychle se poradil s jemným zapínáním, se kterým jsme s Julianou tak dlouho praly. Ztuhla jsem a křečovitě sevřela přední díl šatů, aby se neporoučely k zemi.
„Co to děláš?“ zeptala jsem se rozpačitě. Samozřejmě, že jsem věděla, co dělá, jenomže jsme byli v lese! Přišlo mi to ujetý a navíc byla vážně zima.
Daniel ode mě odstoupil a nesnažil se mě víc dotýkat. Byla jsem zmatenější a zmatenější.
„Nechceš ty šaty zničit, ne?“ odpověděl lhostejně. Ohlédla jsem se po něm a zjistila, že stojí pár metrů ode mě a zády ke mně si rozepíná košili.
Otevřela jsem pusu, začínala jsem mít pocit, že tu jde o něco jiného, než si myslím a navíc je to tak trapně zřejmé, až mi to nedochází.
Svěsila jsem ramena a rozhlédla se kolem sebe. „Co mi nedochází?“ zahučela jsem a rozhodila rukama. „Co tu děláme, Danny?“
Otočil se na mě a hodnou chvíli na mě zíral. A rozhodně se mi nedíval do očí. Samozřejmě, že když jsem začala rozhazovat rukama, pustila jsem šaty a ty teď ležely u mých nohou. Když mi to došlo, obmotala jsem si paže kolem těla a zrudla až po kořínky vlasů. Jako by to muselo být ještě o trošku víc trapné.
Zamrkal a odvrátil se. „Musí ti být zima,“ zamumlal a dál se věnoval svému oblečení.
Pokud byl rozčilený už jen z pohledu na moje prádlo, rozhodně tu nešlo o můj výklad „svatební noci“.
Bezradně jsem se rozhlédla. I skrz větve stromů sem dopadalo měsíční světlo a odráželo se od modrých kamínků, které byly na mých botách. Vyzula jsem se a vystoupila z kruhu látky, kterou vytvořily šaty. Bylo mi moc zima na to, abych se mohla ještě chvíli rozmýšlet.
Popadla jsem ze země nové šaty a přehodila je přes jednu z nejbližších větví, staré Julianiny svatební boty, které mi půjčila, jsem položila pod ně, a pak se rozběhla mezi stromy, kde jsem se zbavila i zbytku svého oblečení a vrhla se do prostoru před sebou.
Kolem mě se rozletěly vlásenky, když jsem změnila podobu a v okamžiku, kdy jsem se nohama znovu dotkla země, se k ní snesly i květiny, co jsem měla před chvíli vetkané ve vlasech.
Otřásla jsem se, abych z kožichu vytřásla poslední zbytky mrazu, který se mi dostal na kůži.
Danielovo vědomí se prodralo do mé hlavy chvíli na to. Ohlédla jsem po něm zrovna, když se objevil mezi stromy.
Naklonila jsem hlavu na stranu. ‚Takhle ty si představuješ netradiční svatební noc?‘ zeptala jsem se pobaveně.
Jeho hnědé vlčí oči přetékaly nevinností. ‚Tobě snad přijde tradiční?‘ opáčil a strčil do mě, když kolem mě procházel.
Chtěla jsem podotknout, že jako vlci strávíme alespoň jednu noc prakticky každý týden, ale nakonec jsem to spolkla – pravděpodobně měl na mysli něco jiného. Vlastně ohledně celého toho tématu jsem měla pocit, že pro jednou nám ani čtení myšlenek nepomůže k tomu, abychom navzájem pochopili úmysly toho druhého.
Pojď, tohle je jenom začátek,‘ pobídl mě, jakoby mě slyšel a přidal do kroku, takže mi zmizel mezi stromy.
Rozběhla jsem se za ním, než se mi ztratil úplně. ‚Jak to myslíš?‘ nechápala jsem, když jsem s ním srovnala krok.
Otočil na mě hlavu a zamrkal. ‚Uvidíš.
Byla bych radši, kdybys mi to řekl,‘ odtušila jsem a přeskočila padlý kmen stromu, který mi stál v cestě. Dopadla jsem na přední tlapy příliš tvrdě a na chvíli zaváhala, než jsem znovu chytila balanc.
Šedý vlk kmen obešel. ‚Co kdybys radši dávala pozor na cestu?‘
Jsem zmatená,‘ přiznala jsem.
To už jsem si všiml,‘ souhlasil. ‚Takže, kdybych ti to řekl, přišel bych o všechnu zábavu.‘
Podrážděně jsem zavrčela. ‚Danieli!‘
Čím víc budeš zdržovat, tím později se všechno dozvíš,‘ upozornil mě a netrpělivě na mě čekal vedle kamene obrostlým mechem.
Vzdala jsem snahu dostat z něj jeho plány a odevzdaně ho následovala, aniž bych se na cokoli vyptávala.
Po pár kilometrech jsem si začala uvědomovat, že přestože mě vede jinou cestou, znám náš cíl – kdysi jsem to tam nazvala „naším místem“, protože jsme tam trávili většinu úplňkových nocí a pozorovali měsíc; i když jsme někdy nechali prostor vlkům a ztratili na čas pojem o okolním světě, vždycky nás dovedli tam.
Bylo to v meandru řeky Mississippi a to místo někdy působilo přímo kouzelně, když se měsíční svit odrážel od hladiny vody, ticho přerušovalo jen bublání řeky a nebylo nic než řeka, měsíc a hvězdy. Když jsem byla tam, pokaždé jsem se cítila tak daleko od světa a všech svých lidských problémů, až se zdálo, že skoro ani neexistují.
Přemítala jsem, jestli to Daniel věděl, nebo to tam na něj působilo stejně – nikdy jsem se ho na to nezeptala.
Najednou se zastavil a zastoupil mi cestu. Stál přímo proti mně, takže jsme se skoro dotýkali čumáky. Neměla jsem ráda, když tohle dělal, protože mě to nutilo šilhat, jak jsem se mu snažila dívat do očí. Ustoupila jsem o krok dozadu, ale on mě následoval, takže jsem to vzdala.
Ano?‘ zeptala jsem se netrpělivě, protože jsme byli pár desítek metrů od meandru – stačilo jen projít kolem posledních stromů, které tvořily hranici lesa. Co mohlo být tak důležitého, že to nepočkalo třicet vteřin?
Teď dávej pozor, Tino, dobře?‘
Přimhouřil oči, takže vypadal skoro přísně – jen pro představu jako většina zvířat i vlci mají docela omezený rozsah výrazů v „obličeji“ a přísnost mezi to málo rozhodně nepatří… Ovšem pořád jsou na tom líp než želvy.
Daniel si povzdechl, když sledoval tok mých myšlenek. Sklopila jsem provinile uši, i když tolik líto mi to nebylo. ‚Promiň.‘
No tak,‘ zafuněl, ‚nechci, abys mi to zkazila.‘
Zkazila co?‘ podivila jsem se a vší silou potlačovala nutkání rozběhnout se mezi stromy, abych se přesvědčila, že z maličkého palouku v ohbí řeky neudělal minové pole.
To je právě to. Je to překvapení,‘ upozornil mě a já znovu pocítila tu frustraci, kterou trpěl na začátku, když jsem byla naprostý nováček. ‚A teď,‘ vrátil se k věci a znovu se mi upřeně zadíval do očí, ‚chci, abys tu chvilku počkala.‘
Co?! Proč?‘
Vzdychl a zavřel oči. ‚Myslím, že ten zásadní problém je, že prostě nechápeš podstatu překvapení,‘ postěžoval si.
Ale jo, chápu,‘ bránila jsem se. ‚Dobrá,‘ rezignovala jsem, ‚počkám tu, jsi spokojený?‘
Ne,‘ odtušil a udělal pár kroků stranou. ‚Pojď sem,‘ pobídl mě a já zmateně poslechla. U paty kmene jednoho stromů ležela taška. ‚Chvíli počkej,‘ pokračoval, jakoby nic, ‚potom se obleč a přijď za mnou.‘
Konsternovaně jsem zírala na tašku. ‚Nechápu,‘ pomyslela jsem si nakonec.
To nevadí,‘ ujistil mě. ‚Hlavně to udělej.‘ Obrátil se ke mně zády a odklusal mezi stromy. Vteřinu na to jeho vědomí z mé hlavy zmizelo.
Rozhlédla jsem se kolem sebe, očima měřila stromy okolo a uvažovala, že se na to vykašlu a poběžím domů. Teď zrovna mi zima nebyla, ale věděla jsem, že sotva ze sebe setřepu vlčí kožich, chlad se do mě znovu pustí. Ale na druhou stranu jsem tuhle Dannymu tuhle malou show dlužila po tom všem, co pro mě udělal. Proboha, vždyť on si mě vzal, aby mi ulehčil život!
Strčila jsem čumák do pootevřené tašky a zhluboka nasála vzduch. Byly to moje věci a byly nedávno prané – ještě jsem cítila vůni pracího prášku a aviváže. Navíc z nich ještě nečpěla vlhkost, takže tu nemohly ležet dlouho.
Přece jenom jsem byla zvědavá, co má Danny za lubem, takže jsem ustoupila a koncentrovala se na přeměnu.
Zamrkala jsem, když jsem zjistila, že klečím na všech čtyřech na tlejícím listí. A jako bych to nepředpovídala, na předloktí se mi okamžitě objevila husí kůže. Rychle jsem se přesunula k tašce a začala z ní vytahovat oblečení.
Zdálo se, že Danny mou zimomřivost předpokládal a nacpal do ní prakticky všechno moje zimní oblečení, co jsem tu měla – takže triko s dlouhým rukávem, fleecovou mikinu a vestu, manšestrové kalhoty a pletené ponožky; vzhledem k tomu, že tady ani v zimě nebývalo pod nulou, se nic teplejšího v prádelníku mezi mými věcmi najít nedalo.
Rychle jsem to na sebe natáhla a pak začala klopýtat mezi stromy k řece. Na dvou nohách jsem byla podstatně méně jistá než na čtyřech – málem jsem se natáhla, když jsem nedávala pozor na nohy a zachytila se špičkou o nějaký kořen.
Konečně jsem doklopýtala na okraj louky a viděla to Dannyho překvapení. Udělala jsem ještě pár kroků, a pak se zastavila.
„Páni,“ vydechla jsem ohromeně.
Byly tam svíčky, nepočítala jsem je, ale určitě jich bylo víc jak dvacet. Stály na kamenech a v trávě ve sklenicích, takže osvítily větší prostor. Ještě nikdy pro mě nikdo překvapení se svíčkami nenachystal! Doslova mi to vyrazilo dech. Navíc nebyla jsem si tak docela jistá, jestli je to rozumné - tolik ohně tak blízko lesa, ale na druhou stranu tu byla řeka…
Danny mi vstoupil do zorného pole. Měl na sobě černý svetr a tmavé džíny, takže hodně splýval s okolím. „Tady,“ houkl a cpal mi něco do ruky.
Vzala jsem si to – byl to kelímek. „Co je to?“ nakrčila jsem nos. Ale odpověď jsem znala dřív, než promluvil.
„Káva. Není už moc teplá,“ dodal. Ustoupil, takže jsem se mohla líp rozhlédnout. Mezi všemi těmi světýlky byla na zemi roztažená deka.
Zvedla kelímek s kávou a usrkla si – byla nechutně studená. Odkašlala jsem si a znovu bloudila očima po prostoru kolem sebe. „Jak jsi to sem všechno dostal?“ Prošla jsem kolem něj a zastavila se na břehu řeky.
Šel za mnou. „No, řekněme, že jsem rád, že tu nikdo nepozoruje vlky.“
Otočila jsem se na něj a smála se. „To jako vážně?“ Zakřenil se, ale neodpověděl. „Jsi si jistý, že ty svíčky jsou… dobrý nápad?“ nadhodila jsem zamyšleně.
Pokrčil rameny. „Je to nejsnadnější způsob, jak jsem dostat dost světla.“
Světlo nebylo potřeba, viděli jsme ve tmě daleko líp než ostatní lidé, ale nechtěla jsem se v tom rýpat – ještě bych ho urazila.
„Aha,“ pokývala jsem hlavou a zírala na hladinu a upíjela z kafe, které mi dal. „A… proč jsme tady, Danny?“ zeptala jsem se nakonec na tu nejpalčivější otázku. Nechápala jsem, proč jsme tak pospíchali, když na tomhle místě čas neexistoval.
Lehce se pousmál. „Vím, že nemáš ráda společnost, když se pozornost soustředí na tebe.“
Uchechtla jsem se a podívala se na něj. „Jak to, že mě tak dobře znáš?“ podivila jsem se a zavrtěla hlavou.
Položil mi ruce na boky. „Není to tak těžké, víš, Tino.“
„Takže tohle je kvůli mně? Nechtěl jsi tam zůstat? Bavit se?“ nadhodila jsem zasmušile.
Pustil mě a odešel si sednout na deku. „Nevím, co si o mně přesně myslíš, ale já si nikdy neliboval v tom troubit svoje záležitosti do světa. Prostě mám rád soukromí.“
Šla jsem za ním a lehla si na záda. „Bylo to soukromé,“ nesouhlasila jsem. „Jen přátelé a rodina…“
Povzdechl si a taky si lehnul. „Byli tam dva lidé, kteří o nás vědí pravdu, Tino. Uvědomuješ si, že valné většině z nich nejsme ani schopni odpovědět na otázku, jak jsme se poznali? Nesnáším, že je celý můj život obalený do lži.“ Mlčela jsem. Bylo těžké nesouhlasit a přitom souhlas nebyl to, co potřeboval slyšet. Odfrkl si a otočil na mě hlavu. „Špatné téma pro dnešní noc.“
Životní lež nebyla zas až tak špatné téma, jen až moc tematické.
Zvedla jsem ruku a prohlížela prst, na kterém vedle sebe byly už dva prsteny. „Zvláštní, že šperky nikdy nezmizí,“ zamumlala jsem zamyšleně.
Daniel mě chytil za ruku, kterou jsem si prohlížela. Zlatý kroužek na jeho tmavé kůži zářil víc, než na té mojí. „To dělá to zlato,“ zamumlal. „Navíc – oblečení přece taky nezmizí, jen se roztrhá.“
Když to říkal, propletl naše prsty, takže se snubní prstýnky blýskaly vedle sebe. Oba jsme si je prohlíželi.
„Tak,“ vydechla jsem po dlouhé chvíli ticha, „jsme manželé.“ Málem se tím slovem zadusila. „My dva… Není to divný?“ zasmála jsem se nakonec nervózně.
Danny pohnul svými prsty a otočil moji ruku dlaní vzhůru k hvězdné obloze.
„Nemyslím si, že pro nás dva,“ – zdůraznil to „nás dva“ -, „v tom je nějaký zásadní rozdíl. Žijeme spolu – není to, jako když jsme s Meredith po svatbě odešli z kolejí. Zeměkoule se nezačala točit na druhou stranu jen proto, že jsme odříkali pár vět. Věř mi, Tino.“ Mluvil potichu a vážně, ale v lesním tichu se jeho hlas rozléhal, jakoby křičel.
Přemýšlela jsem nad jeho slovy. Znamenalo to snad, že tenhle romantický výlet do přírody je celá náplň jeho představy naší svatební noci? Tohle se mi líbilo - cítila jsem se uvolněně, byla to jen další úplňková noc, ale bez úplňku. Jenomže pořád tu byla jeho žádost, abych se přestěhovala k němu do ložnice… Nevěděla jsem, co si o tom myslet. A měla jsem pocit, že dnes už o tom přemýšlím víc, než je zdrávo. Ale vypadalo to, že to nezjistím jinak, jak přímou otázkou, nebo prostě trpělivostí. Na otázky tohoto typu jsem byla příliš stydlivá a moje trpělivost na tom nebyla zrovna růžově.
Povzdechla jsem si a zavřela oči. „Pořád si myslím, že bych se měla cítit jinak,“ přiznala jsem ponuře.
„Jak?“ zasmál se Daniel vedle mě a pustil moji ruku.
„Nevím,“ zavrtěla jsem hlavou ze strany na stranu. „Dospěleji. Možná.“
Danny se na mě upřeně zadíval a v tmavých očích mu jiskřil nepochopitelný smutek. „I tak jsi za poslední dva roky hrozně zestárla, Tino,“ vzdychl.
Vytřeštila jsem na něj oči. „No to moc děkuju!“ zvolala jsem sarkasticky, maličko pobouřená. „A já si myslela, jak skvěle nevypadám,“ posteskla jsem si napůl uraženě.
Znovu mě chytil za ruku. „Tak jsem to nemyslel,“ zamračil se.
„Vím, jak jsi to myslel,“ odtušila jsem trpce. Zahleděla jsem se nahoru na hvězdy. Ne, nepřipadala jsem si vůbec dospěleji – naopak, měla jsem pocit, že jsem šíleně maličká. Příliš slabá na to, abych ukočírovala svůj život.
 
Měla jsem strach, že probudíme Lukáše, když jsme se vraceli od řeky, ale bylo to zbytečné. Vůbec nikdo v domě nebyl. Nejdřív jsem byla vyděšená, ale když jsem se mu pokoušela dovolat a on mi to položil po prvních třech zazvoněních, měla jsem spíš vztek. Nechtěla jsem přemýšlet nad tím, kde je. Byl dospělý – uměl se o sebe postarat.
Celá roztržitá jsem se šla umýt a ve chvíli, kdy jsem si nechala vlasy protékat uklidňující pramínky vody, jsem si vzpomněla, že jsem si je nechtěla namáčet. Vzhledem k tomu, že bylo opravdu pozdě a Danny čekal, až mu uvolním koupelnu, jsem si je nemohla vysušit a ony mi visely po stranách obličeje ve slepených pramenech.
Navíc jsem si uvědomila, když jsem se s ručníkem kolem těla rozhlížela po místnosti, že potom, co jsem špinavé věci hodila do koše na prádlo, žádné další oblečení mi tu nezbylo – věci na spaní jsem si nechala v pokoji.
Polohlasně jsem zanadávala a zamířila ke dveřím.
„Můžeš!“ křikla jsem ještě na Dannyho, než jsem zaplula do pokoje, kde jsem doteď spávala a přidřepla si k prádelníku. Věci, ve kterých jsem obvykle spávala, byly samozřejmě v nejspodnějším šuplíku spolu se zimním oblečením. Teď byl regálek poloprázdný, protože na něj Danny zaútočil a panoval tam chaos, který bych já normálně nestrpěla. Ostatně, co jsem žila s ním, stala jsem se až nechutně pořádkumilovnou, což je noční můra každého bordeláře, jako jsem byla já ještě před třemi lety.
Potřásla jsem hlavou nad svými úvahami a začala se v té směti přehrabovat. Snad řízením osudu, mi první do ruky padla ta příšerná bílá věc, co mi Juliana dala k loňským Vánocům, a která našla své místo v nejzazším rohu tohohle šuplete a zůstala tam, i když jsem se na jaře vracela do Evropy. Dávala mi ji slovy, abych si ji vzala na tu „velkou noc“.
Zamyšleně jsem se na ten maličký kousek lehké bílé látky zadívala. Dnes jsem byla asi nejblíž k té „velké noci“, jak tomu Juliana říkala, od doby, co mi košilku nacpala do ruky. A já pořád nevěděla, co má Daniel v plánu.
Zamračila jsem se a sevřela košilku v dlani. Ani jsem nechtěla pomyslet na to, jak trapné budou následující okamžiky…
Nechala jsem ručník padnout k zemi a rychle jsem se oblékla. Nutno podotknout, že v tom moc teplo nebylo. Horší bylo najít nějaké vhodné kalhotky - přece jenom mi lem košilky sahal sotva pod zadek. Nakonec jsem se rozhodla pro obyčejné bílé, které měly krátké nohavičky, takže jsem si připadala alespoň trochu oblečená.
Mokré vlasy mě studily na zádech a já si připadala celá nesvá, když jsem se podívala do zrcadla, které stálo hned vedle. Ten výstřih byl moc hluboký a moje nohy mi nikdy nepřišly tak krátké, jako když jsem je viděla skoro celé odhalené.
Vypadám jako pitomec, pomyslela jsem si sebekriticky, když jsem popadla hřeben a začala se prát se zcuchanými vlasy – právě proto jsem si je nechtěla namáčet. A pak samozřejmě proto, že teď byly mokré.
A když jsem měla vlasy sčesané dozadu, vypadalo to celé ještě hůř. Zamračila jsem se na sebe a v prstech žmoulala lem košilky. Nakonec jsem podrážděně zasyčela a vrhla se zpátky k prádelníku, odkud jsem vytáhla nové pyžamové kalhoty, které jsem na sobě ještě neměla – byly vínově červené a z nějakého lesklého, chladivého materiálu; když jsem je v obchodě v Praze viděla, napadlo mě, že budou naprosto ideální pro zdejší podnebí – můžu se přikrýt dekou a stejně mi nebude vedro.
Rychle jsem je na sebe natáhla a hned se cítila líp. Naposledy jsem se zakabonila na prázdnou postel, která stále čekala na mého nezvěstného bratra, a zavřela za sebou dveře pokoje zvenčí.
Ovšem přestože jsem tam strávila spoustu času, v koupelně stále tekla voda.
Já jsem sice někdy byla schopná stát pod sprchou i půl hodiny, ale nikdy jsem si nevšimla, že by stejnou úchylkou trpěl i Danny. Ale koneckonců pro mě za mě si klidně mohl na zemi udělat brouzdaliště, když si to po sobě vytře.
Dveře do ložnice byly otevřené a svítilo se tam.
Na chvíli jsem zaváhala na prahu a rozhlížela se. Vypadalo to tam pořád stejně, samozřejmě. Vlastně nevím, co jsem hledala. Věděla jsem, na které straně postele Daniel spává, i když jsem se nezaměřovala na to, že noční stolek po mé levé ruce je prázdný, zatímco na tom druhém stojí budík a je tam položené kniha, co měl zrovna rozečtenou.
Danny rozestlal – těžká přikrývka byla složená na okraji postele, zatímco lehká deka byla jen ohnutá na polovinu.
Povzdechla jsem si a zalehla na pravou polovinu postele, deku jsem si přitáhla až k bradě. Po pravdě jsem si po tom výletu k řece, byla docela jistá, že dnešní noc nebude tou, kdy přijdu o panenství. Na druhou stranu – nebylo by to poprvé, co jsem se pletla.
Přitáhla jsem si deku až k nosu, prsty svírala její okraje a upřeně pozorovala lampu v rohu, která taky svítila, zatímco jsem poslouchala, jak Danny chodí po koupelně – na mokré zemi jeho kroky čvachtaly.
Najednou se mi začaly zavírat oči, přestože jsem kávu, co mi dal, vypila celou. Dnešní den byl prostě příliš vyčerpávající na tohle ponocování a tahle postel byla tak úžasně pohodlná…
Překvapeně jsem zamrkala, když za sebou Danny zavřel dveře. Měl na sobě šedé tepláky a triko, ve kterých spával normálně.
„Tobě je pořád zima?“ podivil se, když zhasnul hlavní světlo, přesto stále svítila lampa v rohu.
Uvědomila jsem si, že si pořád dekou zakrývám půlku obličeje. „Ne,“ houkla jsem rozpačitě, stáhla jsem deku dolů a složila si obě paže na břicho. Najednou se všechna nervozita vrátila.
„Hm,“ zahučel jenom a otočil se, aby zhasnul i poslední světlo.
Následovala jsem ho očima, když přeházel k posteli. Madrace se lehce zhoupla, když si na ni kleknul. Díval se na mě s nečitelným výrazem, který jsem mu opětovala se staženým žaludkem. Měla jsem z toho jeho pohledu strach… nebo to možná nebylo pohledem, ale stejně jsem se bála.
Natáhl ke mně ruku. „Neměla bys je nechávat, kde tě napadne - ztratíš je,“ poučil mě a upustil mi do dlaně, kterou jsem zmateně nastavila, oba prstýnky, co mi dal.
Cítila jsem, jak mi do tváře stoupá horkost a rychle jsem si je navlékla. „Zapomněla jsem je na poličce, když jsem šla z koupelny,“ vysvětlila jsem polohlasem.
„Jo,“ souhlasil stroze a uhnízdil se pod dekou. Byla jenom jedna, i když byla velká, stejně jsem měla pocit, že se o ni budeme nakonec přetahovat. „Dobrou noc, Tino,“ zamumlal nakonec.
„Dobrou,“ hlesla jsem překvapeně a dál ztuhle zírala do tmy.
Mělo mi být jasné, že se stresuju úplně zbytečně. Danny nebyl z těch, co by si sex vynucovali. No, alespoň jsem to předpokládala z toho, že se na mě, vyjma pár ukradených a v podstatě nevinných polibků, nijak nevrhal.
Jenomže když jsem teď vedle sebe cítila jeho přítomnost, slyšela jsem, jak dýchá a cítila vůni jeho těla, připadala jsem si skoro zrazená, že to neudělal. Ano, bylo to hloupé, ale přes všechny snahy jsem ten pocit nedokázala potlačit.
Křečovitě jsem svírala v prstech deku a zírala do tmy pokoje, zatímco dvě části mé osobnosti – ta normální a celkem rozumná a ta bláznivá, a pro mě samotnou překvapivá, která se zabývala myšlenkou, jestli Danielovi nepřijdu dost atraktivní – spolu sváděly zuřivou bitvu.
Najednou se madrace prudce zhoupla, jak se Danny otočil na bok a rozsvítil lampičku na svém nočním stolku. Posadil se a zamračeně se na mě podíval. „Tohle nesnesu!“ vyhrkl.
Mhouřila jsem oči do nenadálého světla a byla zmatená. „Co?“ Zvedla jsem se na loktech.
„Byl to špatný nápad,“ povzdechl si nešťastně.
Navzdory světlu jsem otevřela oči do široka. „Ta svatba?“ špitla jsem.
Protočil panenky. „Ne. To, že jsem po tobě chtěl, abys tu byla se mnou,“ upřesnil a praštil s sebou zpátky na polštář, rukou si přikryl oči.
Žaludek se mi sevřel a propadl se až dolů do sklepa. Byla jsem dost marnivá na to, aby se mě dotklo, že se mu nelíbím ani natolik, aby mě nechal ve své posteli alespoň do rána. „Mám odejít?“ zeptala jsem přidušeně.
„Ano,“ povzdechl si. „Ne!“ pokračoval vzápětí, takže jsem nevěděla, co dělat. Otočil na mě hlavu. „Nechci, abys šla. Jenže takhle se nevyspíš, Tino,“ vysvětlil.
„Už jsem tu spala,“ hlesla jsem nechápavě. „Vím, že nechrápeš.“ To byla hloupá poznámka, vůbec se nehodila do kontextu rozhovoru.
Zíral na mě, jakoby uvažoval o mém duševním zdraví, ale potom potřásl hlavou. „Šílím z toho, jak tu ležíš jako deska a vzdycháš,“ vyčetl mi.
„Vzdychám?“ opakovala jsem překvapeně. Toho bych si snad všimla, nebo ne?
„Na co myslíš?“ zeptal se evidentně zmatený mým výrazem.
„Nevšimla jsem si, že vzdychám,“ odpověděla jsem nepřítomně a po chvíli na něj zaostřila. „Promiň.“
Začal se smát. Vážně – svou omluvou jsem ho rozesmála. „Proboha, Tino,“ zasténal nakonec, „zkus prostě na chvíli nemyslet, dobře?“ Zamračila jsem se na něj. „Když se na mě tak díváš, mám pocit, že jsi přesvědčená, že tě chci sežrat,“ ušklíbl se.
„A nechceš?“ zvedla jsem obočí. Taky už jsem nemluvila tak docela vážně. Doufala jsem, že dostaneme rozhovor z těch trapných vod zpátky do normálu.
„Chci spát.“ Přimhouřil ospale oči na potvrzení svých slov. „Mám toho dneska až nad hlavu.“
„Můžu zůstat, když slíbím, že nebudu vzdychat?“ zamrkala jsem nevině očima. Nechtěla jsem odsud teď odcházet. Jednak mi tu bylo teplo a zadruhé se mi to nechtělo vysvětlovat, kdyby se bratr náhodou přece jenom vrátil (dala jsem mu náhradní klíč a několikrát mu pečlivě vysvětlila, jak Danielův dům najde).
Povzdechl si. „Máš ještě jednu šanci,“ souhlasil nakonec velkoryse a otočil se, aby mohl lampičku znovu zhasnout.
Já se otočila na druhou stranu - zády k němu a k hrudi si přitiskla zmuchlaný okraj deky, jakoby to byl plyšák. Tentokrát jsem si zakázala všechny stupidní úvahy a snažila se jen dostatečně uvolnit na to, abych dokázala usnout.
Už jsem se skoro ukolíbala do polospánku, když se Daniel za mnou pohnul a položil mi ruku na bok.
Ztuhnula jsem a dech se mi rapidně zrychlil, ale nic jsem neřekla. Cítila jsem podivné mravenčení pod bránici - ne v podbřišku, jak by se dalo čekat. Byla to spíš nervozita než vzrušení. Po chvíli jsem si na jeho ruku zvykla a povolila ztuhlé svaly a zklidnila dech; to gesto bylo zřejmě jen dramatičtější díky té tmě a mým pocuchaným nervíčkům.
Jako by vycítil tu změnu, přisunul se blíž, přitiskl se k mým zádům a objal mě kolem pasu. Tak už zůstal a já cítila za krkem jeho dech.
Po chvíli jsem znovu uvolnila, pohodlně se uvelebila v jeho objetí a nakonec usnula. V jeho náručí bylo teplo a příjemně, cítila jsem se v bezpečí jako předtím, než vypuklo tohle šílenství s manželstvím. Po celém dlouhém měsíci, co jsem byla zpátky ve Státech, se zdálo, že je konečně všechno v pořádku.
 
Probudil mě ostrý zvuk, který se nakonec slil v nějakou elektronickou melodii.
Zasténala jsem, stále lapená v polospánku a pokoušela se přetáhnout si přes hlavu přikrývku, jak jsem to dělala vždycky, když mě vzbudilo vyzvánění Dannyho mobilu. Problém samozřejmě byl, že deka byla uvězněná pod jeho paží, jíž mě objímal kolem pasu. A podle jeho pravidelného oddechování, které se mi sráželo na zátylku, jsem usoudila, že pořád tvrdě spí. Neměla jsem ponětí, kolik je hodin, ale v noci jsme přišli opravdu pozdě.
Ne zrovna něžně jsem ho dloubla loktem do boku, i když podle zvuku, který vydal, jsem se trefila spíš do žaludku.
„Zbav se toho,“ zavrčela jsem místo omluvy a schovala se pod deku, kterou konečně uvolnil.
Něco zabručel a madrace se zahýbala, ale to vřískání konečně ustalo. „Sulina,“ slyšela jsem jeho zastřený hlas. „Hm,“ houkl po chvíli. „Zkoušel jste se dovolat panu Finchovi?“ zeptal se maličko podrážděně. „Já dnes opravdu…“ Ale odpověď byla evidentně záporná, protože poraženě zafuněl. „Aha. Dobře. Jaká byla ta adresa?“ Podle zvuků začal vstávat. „Dobře,“ souhlasil. Zavrzaly dveře od skříně. „Do dvaceti minut tam budu. Nashle.“
Vykoukla jsem z pod deky, zrovna když si zapínal kalhoty – měla jsem to ale štěstí! Strhl z ramínka první košili, která mu přišla pod ruku (tak trochu jsem ho podezírala, že byl tak ospalý, že se ani nedíval, co si obléká) a otočil se na mě, když si ji natahoval.
„Promiň,“ vydechl. „Angus je u jiného případu.“
Zavrtěla jsem hlavou a prsty si prohrábla vlasy. „To je v pohodě,“ ujistila jsem ho. „Uvařím ti kávu, až přijdeš,“ slíbila jsem ospale a nechala těžká víčka spadnout.
Postel se zahoupala a já zděšeně otevřela oči – Danny se skláněl nade mnou, každou rukou se opíral na jedné straně mé hlavy. „Po cestě zpátky se stavím pro naše věci, ale do dvou hodin bych se měl vrátit.“ Jen jsem přikývla. „Ahoj.“ Rychle mě políbil na ústa a otočil se ke dveřím.
„Ahoj,“ hlesla jsem k jeho zádům, která mi mizela z dohledu.
Znovu jsem usnula, ale když jsem se probrala, Danny ještě nebyl zpátky a já taky neměla pocit, že bych spala nějak dlouho.
Chvíli jsem ještě ležela na tom ohromném letišti, které jsem měla jen pro sebe, ale brzy mě to omrzelo a já se vykopala z deky, do které jsem nějak podivně zamotala – celou noc jsem vydržela v jedné poloze a teď sebou takhle šiju!
Trochu vrávoravě jsem se dopotácela do kuchyně, cestou jsem si několikrát potáhla pyžamové kalhoty, které mi klouzaly, takže jsem si na ně šlapala.
Téměř po slepu jsem postavila vodu na sporák a začala ve skříňkách hledat kávu a hrníček. Unaveně jsem si promnula prsty obličej, když jsem opřená o pult naproti lince čekala, až voda začne vřít. Konečně se objevil obláček páry a já celá natěšená zalila svoje instantní kafe, na které jsem se tak třepala. Ale dřív, než jsem stihla z ledničky vytáhnout mléko, klaply dveře.
S úsměvem jsem zvedla hlavu, jenže na kraji kuchyně se neukázal Danny, ale můj povedený bratříček. Cítila jsem, jak mi úsměv z tváře stéká jako rozpuštěná čokoláda. Na sobě měl to co včera - černé kalhoty a vykasanou Dannyho košili, kravatu měl rozvázanou a jen hozenou za krkem. Rty měl našpulené, jakoby si pískal.
Dobré ránko,“ zakřenil se na mě.
Zamračila jsem se a odložila lžičku trochu důrazněji, než bylo nutné. „Kdes sakra byl?!“ vyjela jsem na něj.
Jeho veselý výraz lehce zakolísal. „No tak, ségra, přece…“ začal.
Nech toho,“ okřikla jsem ho. „Máš vůbec tušení, jak jsem se bála?“
Jo, dokážu si to živě představit,“ souhlasil kousavě a už se neusmíval. „Hrozně ses o mě bála, když jsi zmizela po dvou hodinách a nechala mě tam s naprosto cizíma lidma.“
Zalapala jsem po dechu – snažil se to svést na mě? „Tím tuplem mě udivuje, že ve tři ráno byla tvoje postel ještě prázdná,“ odsekla jsem řezavě.
Tehdy jsi teprve měla čas to zkontrolovat?“ povytáhl drze obočí.
Sevřela jsem ruce v pěst, jakou já jsem měla chuť ho praštit! Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. „Můžeš mi říct, kde jsi spal?“ procedila jsem skrz zuby, jak jsem se snažila nekřičet. „A proč jsi mi položil ten telefon?“ Uvědomila jsem si, že zním přesně jako naše matka.
Jeho tvář byla jako z kamene. „Byl jsem s Amandou a lehce zaneprázdněn, abych zvedal telefony,“ odtušil nakvašeně. „Je to všechno? Můžu jít, mami?“
Otevřela jsem doširoka oči. „Ty jsi… tys…,“ blekotala jsem, jak jsem se to snažila vstřebat. Znovu mnou zacloumala zuřivost. „Já jsem tě výslovně žádala, abys to nedělal, Lukáši!“ vykřikla jsem a praštila rukou do desky vedle dřezu. Někde v koutku mysli jsem vnímala, že rachotí dveře od garáže, ale bylo to příliš daleko, abych se tím zabývala. „Proč? Proč to musela být zrovna Amanda?!“ rozčilovala jsem se. „Nemůžeš se alespoň trochu ovládat? Musíš prostě ojet každou ženskou, která před tebou projde, že jo?“
Viděla jsem, jak mu po obličeji přeletělo překvapení nad mými slovy, ale potom se mu tvář hněvivě stáhla. „Že to říkáš zrovna ty,“ zavrčel a sjel mě pohledem. „Nevšiml jsem si, že by ses vdávala zrovna bezhlavě zamilovaná. Ty kalhoty sis kvůli mně oblíkat nemusela,“ dodal opovržlivě.
Ztratila jsem kontrolu. Na jeden prchavý okamžik jsem byla úplně mimo sebe a zrovna v té chvíli Lukáši přiletěla do tváře tvrdá facka.
Zděšeně jsem se zadívala na svou ruku. Ještě nikdy jsem svého bratra neuhodila – tedy dětské rvačky se nepočítají, samozřejmě. Přinejmenším jsem mu posledních deset let nenatáhla.
To ale nebylo to, co mě děsilo. Moje nehty byly tmavé a rostly, stejně jako se zaostřovalo moje vidění.
Jdi ode mě,“ zasyčela jsem a sama couvala.
Bočními dveřmi do místnosti vtrhl Daniel, který mě musel cítit. „Co se tu děje?“ vyhrkl zděšeně.
Lukáš mě ale neposlechl a šel za mnou. Probodla jsem ho pohledem. „Krucifix, Lukáši, tohle už máš za sebou,“ zavrčela jsem hlubokým hrdelním hlasem. „Zmizni ode mě!“
„Tino!“
V ten moment u mě byl Daniel, pevně uvěznil moje zápěstí a nutil mě podívat se mu do očí. Jenom jeho dotyk mě srážel zpátky k zemi, takže jsem se mu pokoušela vykroutit.
Nakonec jsem to vzdala. „Nech mě,“ vzdychla jsem, „už ji mám.“ Podívala jsem se na bratra, který nejistě stál u dveří do spíže a vypadal, jako by se nemohl rozhodnout mezi zděšením a vztekem. „Já… Já…“ Potřásla jsem hlavou. „Večer tě hodím do New Orleans.“ Tak to ostatně bylo původně v plánu.
Otočila jsem se na patě a rozběhla se do svého pokoje, dveře za mnou zapadly s hlasitou ranou. Byla jsem naštvaná na Lukáše, že mě vyprovokoval a na sebe, že jsem se nechala.
Tolik problémů koncentrovaných do dvou stresujících dní svatby…
Uvědomila jsem si, že v tomhle pokoji má Lukáš spát a podle toho, jak vypadal a co říkal, toho moc nenaspal. Jak jsem na něj pomyslela, uslyšela jsem z kuchyně jeho hlas.
„Je to sice moje sestra, ale upřímně tě lituju, kamaráde,“ zahučel dutě. Danny mu na to nic neodpověděl, což bylo asi dobře. On si možná uvědomoval, že je slyším.
Sebrala jsem rychle nějaké oblečení a vystřelila z pokoje. Lukáš se zrovna objevil v chodbě. Vrhla jsem po něm baziliščí pohled. „Tvoje sestra taky není úplně hluchá, pitomče,“ zasyčela jsem. Ještě jsem se na něj otočila od dveří do koupelny. „A jen pro informaci – nespala jsem s ním!“
NEJNOVĚJŠÍ KAPITOLY:
1. - 5. kapitola VSK
(15. 4. 2015)
Musíte hledat, ale jsou t

9. kapitola SDG 
(7. 2. 2015)
Oblíbené stránky
Něco jako dvojče blog. Múžete si vybrat, nové kapitoly budou stejné tady i tam.
Fanfiction a jiné...

 
On autor byl vůl a překladatel není, rozumíte, proto to tak je.

- Jan Werich -
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one