Zdravím Vás,
ať už jste sem zavítali z webovky veilofmystery, která začala blbnout, nebo jste noví čtenáři. Na tomhle blogu najdete několik povídek, ať už s tématikou z těch starších Twilight fanfiction nebo novějších fantasy originálních nebo polooriginálních příběhů. Ať už je to jakkoli - vítejte a dobře se bavte!

Vaše Hollis

Et propter vitam vivendi perdere causas (A kvůli životu ztratit důvody žít)

Nechala jsem na sebe ta slova působit, přesívala jsem je v hlavě a snažila se je pochopit. Ale nic. Prostě to nedávalo smysl! 'Ještě jednou pro mě,' požádala jsem ho.
'Děláš si legraci?' zasyčel zlobně.
'Ne,' ujistila jsem ho, 'jen prostě nechápu, jak to myslíš. Já nepojedu přes půlku světa, abych ti potřásla rukou a pak zase jela zpátky. Jsem studentka – já si takové výlety nemůžu dovolit, Danieli a ani nechci. Nepotřebuju tě znát.'
'Ne, ty mě nechápeš, Tino!' zasténal.
'Nechápu,' přisvědčila jsem, 'ani trochu. Nechápu, jak tě taková šílenost vůbec mohla napadnout. Podělala jsem to, jasně, ale je přece nesmysl, aby tebe hned napadlo – Paráda, pozvu ji na čaj a pokecáme jako vlk s vlkem... Upřímně, nemyslím si, že existuje něco, co mi nemůžeš říct i tak, jak jsme teď.'
'Krucinál, ty mě vůbec neposloucháš!' postěžoval si rozčileně. 'Já nechci, abys přijela na návštěvu! Chci, aby ses sem přestěhovala... Na čas.'
Vyskočila jsem na nohy, najednou úplně bdělá. 'Ty ses snad zbláznil!' vykřikla jsem pobouřeně.
'Je to jediné rozumné řešení, Tino. Musíš být představena smečce. Ty se musíš smířit s tím, co jsi, musíš se začít ovládat! Nesmíš se nechat rozptylovat vším možným, co se ti namane.'
'To všechno zvládnu odsud, když se budu snažit a já budu,' pomyslela jsem si rozhodně.
'A proč bych ti měl po tomhle všem věřit, Martino? Řekni mi jediný důvod, proč bych ještě měl?!'
'Protože já odsud neodejdu, Danieli. Nikam se stěhovat nebudu. Neopustím svou rodinu a své přátele.' Tím jsem si byla jistá. 'Jak si vůbec můžeš myslet, že bych něco takového udělala? Oni jsou můj život, chápeš to? A já se jich nevzdám, za žádnou cenu.'
'Jasně, tvůj děda tě chce zastřelit, pamatuješ? A tvoje matka si myslí, že nejsi normální, se svojí jedinou,' - dal na to slovo důraz -, 'přítelkyní skoro nemluvíš, protože máš moc práce ve škole a-'
'Nech toho!' okřikla jsem ho. 'Mlč!' Žasla jsem nad tím, kolik myšlenek jsem mu bezděčně dovolila přečíst. 'Prostě sklapni! Kde vůbec bereš tu drzost mluvit o věcech, o kterých vůbec, ale vůbec nic nevíš?!'
'Protože vím!' rozkřikl se. 'Stačilo mi pár týdnů v tvé hlavě a všechno tohle vím dokonce líp než ty! Tvůj život je v troskách a ty víš, že se to nezlepšuje. Je to čím dál horší! A bude to čím dál tím horší! Když odtamtud vypadneš zavčasu a dáš dohromady alespoň část z toho, co se ti zhroutilo, pak se možná, možná vrátí do starých kolejí i všechno ostatní. Ale přiznej si konečně, že jsi klesla tak hluboko, že nemáš už co ztratit!'
Rozhořčeně jsem zalapala po dechu. 'Co si o sobě vůbec myslíš? Chceš si hrát na boha, nebo co? Do mého života ti nic není! Je jen na mě, co s ním budu dělat a jak ho prožiju!'
Odfrkl si. 'Dávám ti tak rok. Buď ti definitivně hrábne, nebo tě někdo zabije.'
Pohodila jsem vzpurně hlavou. 'Tak ať! Ale za tebou nepojedu! A to je mé poslední slovo!' Švihla jsem ocasem a proměnila se zpátky.
V tu chvíli mi bylo úplně jedno, že jsem uprostřed lesa, bez oblečení a všude kolem leží několik centimetrů zmrzlého sněhu. Bylo mi to jedno, pokud jsem tím utekla Danielovi. Co si o sobě myslí? „Pitomec!“ zavrčela jsem a praštila do větve, která mi stála v cestě. Přestěhovat se za ním! Ještě toho trochu! To snad ani nemohl myslet vážně! Ta představa byla vážně skoro směšná. Přece si opravdu nemohl myslet, že bych se vydala na druhou stranu Země jen proto, že mi to našeptal hlas v mé hlavě, že ne? Kde jsem vůbec měla nějaký důkaz, že on není jen výplodem mé fantazie?
Zabraná do svých úvah jsem nedávala pozor na nohy, což je uprostřed lesa, v noci vážně špatný nápad, zakopla jsem a natáhla se. Zima na mě sice nepůsobila tolik jako před tím prokletím a dlouho jsem si ji neuvědomovala, ale teď jsem chlad cítila až příliš jasně.
Seděla jsem prostá jakéhokoli kousku oblečení ve sněhu, v lese uprostřed noci a neměla jsem potuchy, kde to vlastně jsem. Kolem mě nebylo nic jiného než stromy. Bude mi trvat hodiny, než se dostanu domů!
Domů... Bylo mi jasné, že své dnešní chování budu muset vysvětlit a že budu mít problémy. Bylo mi jasné, že tentokrát je to hodně zlé. Bylo tam tolik lidí!
Měla jsem hroznou chuť se rozbrečet. Měla jsem hroznou chuť to všechno vzdát, zůstat tu sedět ve sněhu a umrznout. Už se mi nechtělo vstávat, nechtělo se mi jít dál.
A pak jsem pomyslela na Daniela, na to, co řekl. Ani za nic jsem nechtěla přiznat, že má pravdu. Protože on ji neměl. Já pořád ještě měla co ztratit, pořád jsem ještě měla důvod se teď sebrat, jít domů a napravit všechno, co jsem dnes pokazila. Já jsem pořád měla sílu bojovat za svůj život a vytáhnout si ho z toho srabu, kde teď byl. A sama. Jeho jsem k tomu nepotřebovala. Nikoho jsem nepotřebovala.
Vyškrábala jsem se na nohy a s novou vervou, která se mi vlila do žil, jsem vyrazila směrem, kterým jsem tušila silnici. Pak bude jednoduší se zorientovat a třeba už bude Daniel pryč a já budu moc dojít domů po čtyřech, to bude rozhodně rychlejší... a teplejší. Vlk má alespoň kožich. Jen jsem si nebyla jistá, jestli se mi chce riskovat, že tam stále bude.
Prodírala jsem se lesem a zoufale se snažila na nic nemyslet. Myšlenky mi vířily v hlavě jedna přes druhou a dohromady nedávaly vůbec žádný smysl. Přemýšlela jsem nad tím, co řeknu doma a chvíli potom jsem zas myslela na to, co vlastně dnes všechno stalo a pak se mi vracely odstavce Darwinovy teorie; přistihla jsem se, že si představuju sebe samu vedle nějaké neurčité mužské postavy, která měla být Danielem, anebo jak našim oznamuju, že se stěhuju někam do pryč...
Začaly mi drkotat zuby a já kolem sebe zoufale obmotávala ruce ve snaze udržet v sobě teplo. Rozhodně by mi měla být daleko větší zima, vlastně bych už dávno měla být kus ledu, ale i tak to bylo nesnesitelné. Nic u mě nefungovalo poslední dobou normálně, neměla jsem potuchy, jak dlouho ještě moje tělo bude ochotné stavět se zákonům přírody a tu zimu vstřebávat.
Naprosto nečekaně les přerušila silnice a já zmateně uskočila z asfaltu zpět do sněhu. Silnice nebyla osvětlená, dokonce tam nebyla ani svodidla a dělící čára byla už hodně vybledlá. K tomu, kde jsem, jsem nebyla o nic blíž, než když jsem bloudila lesem.
Uslyšela jsem nějaký podivný hluk a než mi došlo, že je to auto, vyřítilo se ze zatáčky a já tak tak uskočila mezi stromy. Doufala jsem, že mě řidič neviděl. Špatně by se vysvětlovalo, jak jsem se ocitla nahá uprostřed lesa a nezmrzla jsem.
Automobil projel okolo mě, světla mi přejela po kůži a já se přikrčila za kmenem vysokého smrku. Už se zdálo, že si mě nevšiml, když s ušitrhajícím sténáním brzd auto prudce zastavilo. Ale setrvačnost udělala svoje a ono zůstalo stát asi padesát metrů ode mě. Měla jsem spoustu času se sebrat a utéct, nebo se proměnit a vydávat se za vlka, jenže z nějakého neznámého důvodu jsem zůstala stát schovaná za stromem a jen čekala, co se bude dít.
Bouchly dveře a vzápětí se ozval zvuk spěšných kroků, jak se řidič blížil k místu, kde jsem byla já.
„Je tu někdo?“ ozval se mužský hlas a já překvapeně zalapala po dechu, když mi došlo, že ten hlas znám. „Haló? Martino?“ Doktor Symerský.
Měla jsem neskutečné štěstí, vlastně to byla až nepochopitelná náhoda, že ten řidič byl právě on, ale já přesto zaváhala, jestli odpovědět. Byla jsem úplně nahá! Nemohla jsem dopustit, aby mě tak viděl! Nikdo mě tak nemohl vidět.
„Krucinálfagot!“ zanadával polohlasem. „Měli by tu cestu osvětlit!“
Jeho kroky se začaly vzdalovat. Zděšením se mi sevřelo hrdlo, že odjede a já tu zůstanu zase sama. „Počkejte!“ zavolala jsem na něj. „Prosím!“ dodala jsem zoufale.
Zastavil se. „Martino?“ křikl zpátky nejistě.
„Ano,“ přisvědčila jsem. „Můžete... můžete mi, prosím, hodit svůj kabát?“ zeptala jsem se roztřeseně.
Několik vteřin se nic neozývalo, možná se ani nehýbal. „Kde jste?“
„No... tady,“ broukla jsem. Co jsem mu měla říct? Všechno tu bylo naprosto stejné. „Stojím šest metrů od vás.“
Něco nesrozumitelně zachrčel a setřepal z ramen svoji zimní bundu, sevřel ji v pravé ruce a tu natáhl za sebe. „Tady,“ houkl.
Zhluboka jsem se nadechla a stiskla rty, nebudu tu stát přece do nekonečna! Vyklouzla jsem zpoza stromu a několika spěšnými kroky se postavila za něj a chňapla po bundě. Spustil ruku dolů, ale neotáčel se. Rychle jsem provlékla ruce rukávy a zapnula zip. Bunda byla kožená a vyhřátá, voněla po vanilkovém tabáku, tak jako on. „Děkuju,“ hlesla jsem.
Otočil se ke mně a sjel mě pohledem od hlavy k patě. Odfrkl si a zakroutil hlavou. „Můžete mi vysvětlit, co tu u všech všudy provádíte?“
Zírala jsem na něj s očima doširoka rozevřenýma a nezmohla se na nic jiného, než na křečovité zavrtění hlavou. V krku se mi udělal knedlík a já si po chvíli uvědomila, že se mi brada třese potlačovaným pláčem. Najednou jsem před sebou viděla všechno, co jsem zkazila. Ne někdo jiný, ne Tomáš, ne Daniel. Já. Jenom já.
Chvíli mu trvalo, než si toho všiml, okolní temnotu prosvěcovaly pouze reflektory jeho auta. „Ale no tak,“ broukl a naprosto nečekaně se pro mě natáhl a sevřel mě v náručí.
Zabořila jsem mu obličej do svetru a neovladatelně se rozbrečela. Neobratně mě objímal a přejížděl mi velkou dlaní po vlasech. „Šššš,“ broukal konejšivě, „to je dobrý. Je to dobrý.“
„Já jsem... já jsem...“ Lapala jsem po dechu a nebyla schopná zformulovat větu.
„Pššš,“ utišil mě, „to je jedno. Nezáleží na tom.“ Z hrdla se mi vydralo zasténání a já sevřela dlaně v pěst, snažila jsem se nadechnout, ale skrz vzlyky to nešlo. Dusila jsem se pláčem. „Pojďte,“ pobídl mě najednou, „pojďte z té zimy.“ Ustoupil ode mě a objal mě kolem ramen.
Snažila jsem se, vážně, ale nedokázala jsem nohy přimět k pohybu. Povzdechl si a vzal mě do náruče. Nespokojeně si zabručel, ale potom mě odnesl k autu. Posadil mě na sedadlo spolujezdce a zapnul přese mě bezpečnostní pás. A já se nechala. Opřela jsem se hlavou o opěradlo a zavřela oči. Nechala jsem slzy, aby mi dál stékaly po tvářích a doufala, že se rozpustím a vstřebám se do kůže doktorovy bundy. Doufala jsem, že zmizím a už nebudu muset vůbec nic řešit. Byla jsem vyčerpaná.
Slyšela jsem, jak nastoupil na druhé straně a zařadil. „Vezmu vás domů,“ prohlásil a rozjel se.
Prudce jsem otevřela oči. „Nemůžu domů,“ vyhrkla jsem.
Zmateně se na mě podíval, jeho obličej byl ve světle kontrolek naprosto nechápavý. „Proč, proboha?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Nemůžu tam. Všechno jsem zkazila,“ vzlykla jsem a znovu se rozplakala. Předklonila jsem se, co jen mi pás dovoloval, a schovala obličej do dlaní.
Hodnou chvíli bylo ticho, které bylo přerušované jen mým vzlykáním a předením motoru - jel opravdu velmi pomalu. „Dobře, tak dobře. Vezmu vás na noc k sobě. V tomhle stavu se vážně doma ukázat nemůžete.“
Sípavě jsem se nadechla. „Já mám takovou smůlu!“ dostala jsem ze sebe roztřeseně. „V tom revíru, kde lovím, dělá myslivce můj kamarád z dětství, no chápete to?“ Mírně hystericky jsem se zasmála. „Zabíjím mu zajíce a on mě chce zabít,“ dodala jsem a můj hlas zněl docela překvapeně, jako kdyby mi to doteď doopravdy nedocházelo. Znovu jsem se zasmála. „Tedy ne mě. Toho vlka, co je zabíjí, ale to jsem já.“ Zajíkla jsem se a začala znovu vzlykat.
„Jste hysterická,“ upozornil mě.
Vyštěkla jsem roztřeseným smíchem. „Vážně?“
Dupl na brzdu a jen díky pásu jsem si nerozbila hlavu o palubní desku. Podrážděně jsem zavrčela. „Podívejte se na mě, Martino,“ přikázal mi stroze. Poslechla a zvedla k němu uslzené oči. „Zhluboka se nadechněte.“ Udělala jsem to. „A řekněte mi, co se stalo, proč jste byla u té cesty?“
„To...,“ hlesla jsem. „Daniel, já jsem... Pohádali jsme se.“ Zmateně jsem zamrkala, připadala jsem si jako šílenec.
„Zase?“ zvedl obočí.
„Chce, abych se k němu přestěhovala,“ potřásla jsem hlavou, „musel se zbláznit! To je... Je to prostě šílené.“ Popotáhla jsem. „A máma... málem jsem ji dneska zabila, chápete? Byla tam taková spousta lidí a já se začala proměňovat a prostě jsem tam jen seděla...“ Mluvila jsem strašně rychle, jako kdyby to šlo líp vyslovit, když to řeknu rychleji. „A oni mluvili o tom, že mě budou lovit.“ Zalapala jsem po dechu a rukávem si přejela po nose. „Utekla jsem a oni na mě volali, ale kdybych se vrátila, tak mě zastřelí, protože jsem vlk a...“ Zmlkla jsem, protože jsem už nenacházela slova.
„Jen tak beze slova jste utekla?“ ujišťoval se zamračeně.
„Jo,“ přitakala jsem zmateně, „přece jsem nemohla-“
„A oni vás volali zpátky?“ naléhal.
„Ano, ale-“
Praštil dlaní do volantu a já s sebou trhla. Ukázal na mobilní telefon v držáku vedle autorádia, z očí mu šlehaly blesky. „Seberte ten telefon a zavolejte svým rodičům. Zavolejte jim a řekněte, že jste v pořádku. Vymyslete si výmluvu, jakou chcete, ale, krucinál, ujistěte je, že vám nic není a noc strávíte někde jinde než ve své posteli!“ Mluvil tiše, ale tak přísným a zuřivým tónem, že jsem se přikrčila a beze slova protestů poslechla.
 
Seděla jsem v rohu ošoupané staré sedačky, na sobě příliš velké tepláky a vytahaný svetr, které patřily doktorovi, v rukách jsem svírala hrnek s čajem a stále marně čekala na to, až se zahřeju. Měla jsem normální teplotu, neměla by mi být zima, ale byla.
Doktor seděl v houpacím křesle naproti mně, kousal konec své dýmky a tvářil se, jako bych mu zabila oblíbenou kočku.
Byly tři hodiny ráno a my byli na doktorově chatě uprostřed lesa. Řekla jsem mu všechno, co se stalo dneska, ale i to předtím. Daniel nebyl jediný, před kterým jsem své nehody skrývala. Mluvila jsem skoro hodinu a on na mě pořád jenom koukal.
Ošila jsem se. „No tak, nekoukejte takhle,“ zamračila jsem se, „nemůžete na mě být všichni naštvaní, to není fér,“ postěžovala jsem si. „Řekněte mi, upřímně, co si myslíte, doktore?“
Našpulil pusu a mlaskl. „Myslím, že Daniel je z vás dvou ten, co má rozum,“ odpověděl nabručeně. „Asi jsem od vás čekal víc.“
Zasténala jsem a schovala obličej do dlaní. „Ještě vy? To snad né!“
„Vzdala jste to,“ vyčetl mi tvrdě, „nebojujete, jen se necháte unášet. Je to příliš snadné, aby to k něčemu bylo, jen si to přiznejte. Jak dlouho se chcete takhle plácat?“
„Neplácám se,“ odsekla jsem uraženě. „Měla jsem toho teď moc. Snažila jsem se, nevzdala jsem to.“
„Asi málo,“ zamračil se, „rozptylujete se. Daniel vám nabídl vcelku přijatelnou alternativu, Martino. Skutečně se snaží vám pomoci, ale vy jeho pomoc odmítáte a svalujete vinu na něj. Řeknu vám, že ten chlap musí mít nervy ze železa.“
Nasupila jsem se. „Já se nikam stěhovat nebudu, je to pěkná pitomost. Nic by to nevyřešilo.“
Zavrtěl hlavou a znovu začal okusovat dýmku. „Právě naopak, vyřešilo by to spoustu věcí. Lidé ve vašem okolí si začínají všímat vašeho zvláštního chování, po dnešku vás budou sledovat o to pozorněji, Martino. Nejrozumnější bude z toho na nějakou dobu zmizet.“
„Ale o Danielovi vůbec nic nevím!“ oponovala jsem. „A mám tu závazky, rodinu, školu, přátele...“
„Skutečně?“ zvedl obočí. „Přátelům se vyhýbáte, jednomu jste rozpárala obličej,“ - škubla jsem s sebou, když to řekl - „vaše rodina neví, co se s vámi děje a přivádí je to k šílenství a školu používáte pouze jako záminku, abyste tomu všemu utekla. Je vám třiadvacet - vy nemáte žádné závazky, které by nešly odsunout. A co se týče Daniela, mně přijde jako docela fér chlap a přece nepojedete hned zítra, že? Máte spoustu času o něm něco zjistit.“
Chvíli jsem se na něj dívala a mlčela. Nevěděla jsem, co říct. Asi měl pravdu, ale nechápal, co jsem mu říkala. Já jsem si prostě nedokázala představit, že bych se sbalila a zmizela, že bych byla někde úplně sama. Nedokázala jsem si představit Daniela jako lidskou bytost... Navíc, copak po mně někdo mohl chtít, abych se okamžitě rozhodla – to přece nešlo! Musela jsem si to nechat projít hlavou, ale už předem jsem si byla jistá, že názor nezměním. Protože můj názor byl dobrý a rozumný, to oni byli blázni.
Odkašlala jsem si. „Půjdu si lehnout,“ zamumlala jsem, „je pozdě.“
 
Naši si mysleli, že jsem strávila noc u Dana a máma na mě kvůli tomu skoro nepromluvila, tedy s výjimkou toho, kdy mi uštědřila sáhodlouhé kázání o tom, že se chovám jako běhna. Taky tě mám ráda, mami. Táta se na mě jen dlouze zadíval, povzdechl si a odešel z pokoje. Neřekl ani půl slova, ale vlastně ani nemusel. Dokázala jsem si to domyslet.
Přesně to jsem potřebovala, abych se cítila po tom strašlivém večeru ještě líp a měla nějaký přesvědčivý protiargument proti Danielovi s doktorem. Takhle se zdálo, že mají pravdu. Tohle nebyl žádný život - pravděpodobně jsem byla separována na okraj společnosti, dokud se nezačnu chovat tak jako vždycky, nudně a naprosto poslušně. Najednou mě napadlo, že už nechci trávit život tím, že budu našim vynahrazovat Lukášovy chyby, chtěla jsem taky dělat chyby a průšvihy, vlastně jsem teď vězela v jednom průšvihu až po uši. Ale alespoň jsem měla skutečně pocit, že žiju a že můj život má nějaký smysl, protože přece kdyby neměl, už bych to vzdala. Začala jsem zjišťovat, že kdybych se měla začít chovat tak jak předtím, asi by mi z toho hráblo.
Plná očekávání, že ve škole to bude jiné a něco podpoří můj názor, jsem odjela v pondělí na kolej. Šárka nepřijela a poslala mi jenom strohou zprávu, že si vyvrtla na ledě kotník a tenhle týden má stejně málo přednášek, takže zůstává doma.
Ve středu jsem z nedostatku verbálního kontaktu s nějakou blízkou osobou – Šárka mi nezvedala telefony a naši na mě byli stále naštvaní kvůli neexitujícímu úletu s neexistujícím klukem – zavolala bratrovi, abych si s ním nezávazně popovídala o něčem normálním, třeba o jeho práci nebo momentální přítelkyni na tenhle týden, popřípadně měsíc. Zvedla mi to nějaká hysterická ženská, která na mě skoro minutu ječela, ať nechám Lukáše na pokoji a už mu nevolám, než mě pustila ke slovu a já měla možnost se zeptat, jestli mi bráchu může předat, jenže pak jsem už nějak neměla náladu s ním mluvit, takže to byl velmi krátký rozhovor.
Zamračeně jsem sledovala zase se zakulacující měsíc s vědomím, že se v sobotu chtě nechtě budu muset znovu postavit Danielovi a vzhledem k tomu, že tentokrát jsem musela uznat, že se zlobí oprávněně, jsem nečekala, že vycouvá jako vždycky a omluví se, že na mě vyjel. Tentokrát to bylo na mně, což mi nebylo dvakrát po chuti. Navíc jsem nepochybovala o tom, že budeme pokračovat v našem rozhovoru z minulého týdne. Do toho se mi taky moc nechtělo.
„Martino?“ vytrhnul mě z úvah překvapený hlas a já se otočila od okna na Simonu, která bydlela vedle. „Nevěděla jsem, že jsi tu. Co tu děláš? Nemáš být doma? Nevyvrtla sis kotník, nebo tak něco?“ nechápala.
Nasupila jsem se. „Ne!“ vyštěkla jsem. „To Šárka si podělala kotník, ne já!“ Strhla jsem ze židle svoji bundu – potřebovala jsem na vzduch. „Ale vážně se ti omlouvám za to, že ti tu překážím!“ Produpala jsem kolem ní a bouchla za sebou dveřmi.
Až když jsem ušla deset metrů, začala jsem uvažovat o tom, proč jsem na ni vlastně vyjela. Byl to naprosto nevinný omyl, ale já si to pitomě vztáhla na sebe – nikdo tu se mnou už nepočítal. Ale to nebyla Simonina chyba, většinu času jsem si jí nevšímala a ona dělala prakticky to samé. Šlo o to, že to vypadalo, jakoby se proti mně všechno spiklo. Jako kdyby mi někdo chtěl podat co nejvíc důkazů, že tady už nemám co dělat, že tady mě nic nedrží.
Dostala jsem hroznou chuť si jít zaběhat. Jako vlk. Tak jak jsem to udělala den před tím, než jsem se vrátila do školy. Chtěla jsem se nechat vlkem pohltit a nechat tak všechny tyhle kraviny za sebou jako něco naprosto bezpředmětného a nedůležitého. Ale neudělala jsem to. Chodila jsem místo toho hodiny po Olomouci a snažila se vyčistit si hlavu. A neudělala jsem to proto, že jsem měla strach, že by tam byl Daniel a využil by toho k tomu, aby podporoval svůj hloupý návrh. Jako kdybych ho za ty týdny vůbec neznala, jako kdybych nevěděla, že takový není.
A když jsem se procházela po vylidněném náměstí, napadlo mě, proč jsem si tak jistá, že to myslel vážně? Bylo dost dobře možné, že to řekl jen ve vzteku potom, co se to všechno dozvěděl.
Zastavila jsem a  zírala před sebe.
Možná jsem si jen přála, aby to myslel vážně a já měla možnost úniku z toho všeho a přitom se mohla vymluvit na něco jiného, než na svou slabost to zvládnout sama jako všichni ostatní. Bylo přece naprosto nesmyslné, aby si chtěl pustit do života úplně cizího člověka. Říkal přece, že má rád své soukromí, na tom jsme se shodli. Proto jsme spolu nemluvili o svých civilních, lidských životech. Proto jsme o sobě nic nevěděli. A proto jsem nevěřila tomu, že tam někde skutečně existuje někdo jménem Daniel, který se zajímá o to, jak se mi vede. Protože jsem o něm naprosto nic nevěděla. Proto jsem se nemohla sebrat a jet za ním do USA, i když jsem si tolik přála tomu všemu tady utéct...
 
Když jsem se v sobotu odpoledne proměnila, měla jsem v hlavě ticho. Ale bylo brzy, Měsíc ještě ani nevyšel, a tak Daniel možná ještě spal, protože kdo by v sobotu vstával před desátou, že? Určitě se objeví později.
Vědoma si toho, že v tomhle rajónu už dál lovit nemůžu, pokud nechci být sama lovena, jsem se rozběhla nějakým neurčitým směrem, chytila si zajíce až, když padla tma, takže jsem od našeho města byla možná desítky kilometrů daleko. Když jsem se nakrmila, ještě chvíli jsme prozkoumávala tenhle nový, pro mě neznámý les, a pak se pomalu vracela, snažila jsem se dát si v hlavě do kupy, co chci Danielovi říct.
Jeho vědomí se do hlavy vecpalo tak surově a překvapivě, že jsem se přikrčila. Chvíli jsem nechápala, co se děje, jestli se zlobí, nebo rovnou zuří.
Ale když jsem zachytila jeho pocity, byly jen chladně odtažité, ne rozzlobené. Byla jsem v tu chvíli tak zmatená, že jsem jen čekala, kdy začne a mezi námi viselo ledové ticho.
'Co?' zeptal se nakonec. 'Ty se mě teď bojíš? Nebo jsi chtěla zmizet předtím, než se objevím, abys mě nemusela poslouchat?' Nezněl naštvaně, ani uraženě. Zněl nijak. Prostě se naprosto nezaujatě zeptal stejně, jakoby se ptal, jestli tady taky prší.
'Ne,' odpověděla jsem stále trochu roztřeseně, 'čekám tu na tebe.'
'Proč, abys mi mohla vyčítat všechny moje pokusy ti pomoct?' Teď zněl unaveně, provinile jsem si uvědomila, že to já mu dávám tak zabrat – dnes si nehlídal tolik myšlenky a pocity jako jindy.
'Ne, chtěla jsem se vlastně omluvit za to, co se stalo minulý týden a i to, co se stalo předtím,“ opravila jsem ho.
'Ale?' vyhrkl ohromeně.
Nabrala jsem do plic velké množství vzduchu a se zafuněním ho vyfoukla. 'Víš, Danieli, znáš mě, myslím, dost na to, abys věděl, že to pro mě není vůbec snadné, tak si, prosím, nech sarkastické poznámky, alespoň dokud to neřeknu.'
'Tak do toho,' pobídl mě vyčkávavě. Měla jsem malinko pocit, že si to užívá.
Znovu jsem se zhluboka nadechla a začala. 'Měl jsi pravdu,' prohlásila jsem vážně. 'Ohrozila jsem všechny ty lidi a byla to pitomost. A bylo hloupé a sebestředné to před tebou skrývat kvůli své hrdosti. Měla jsem přiznat, že mám problémy a taky jsem to s tou školou zbytečně vyhrotila. Snažila jsem se před svými problémy schovat a vymklo se mi to z ruky. Měl jsi pravdu a já se ti za to omlouvám,' skončila jsem. Přemýšlela jsem nad tím, co řeknu, opravdu dlouho a on si to všechno mlčky vyslechl, což od něj bylo hezké, když jsem si to tak připravovala. Cítila jsem se o trochu míň provinile, když jsem to řekla. Ale on stále mlčel. To mě na něm rozčilovalo. Povzdechla jsem si. 'Dobře, to je všechno. Můžeš být zase klidně sarkastický.'
'Nechci být sarkastický,' informoval mě a taky si vzdychl. 'Dobře, tvou omluvu přijímám a uznávám, že to pro tebe muselo být těžké.'
'Děkuju,' vydechla jsem úlevně. 'Takže jsme pořád přátelé?' Ta otázka mi vyklouzla, nechtěla jsem to říct, vážně.
'A my jsme někdy byli přátelé?' podivil se překvapeně, ale cítila jsem drobný závan humoru – nemyslel to úplně vážně, přesto si i on přál znát na tuhle otázku odpověď.
'Ne,' odpověděla jsem rychle. To ho pobavilo.
'Když tedy nejsme přátelé, můžu si dovolit jednu čistě ne – přátelskou otázku?'
Na chvíli jsem zaváhala, ne – přátelská otázka se mi nemusela vůbec líbit. 'Můžeš to zkusit,' odpověděla jsem opatrně.
'Změnila jsi názor na mou nabídku?' zeptal se smrtelně vážně.
Na okamžik jsem ztuhla, ale potom jsem se přinutila se uvolnit, čekala jsem, že na tohle téma budeme diskutovat. 'Taky mám otázku – myslel jsi to skutečně vážně? Nerozmyslel sis to, kdyžs vychladl?' Pomyslela jsem si to klidně, bez žádných vedlejších hysterických emocí. Ale cítila jsem napětí, které mezi námi vibrovalo z obou stran.
'Ne,' odpověděl opatrně, 'stále to platí. Nevypálil jsem to jen tak od boku. Napadlo mě to, když jsem sledoval, jak se hroutíš pod tíhou všeho, co sis nabrala. Trvalo to celé týdny. Dobře jsem to promyslel a pořád to považuju za nejlepší řešení.'
'Fajn,' zamumlala jsem pomalu. 'Takže, no...' odmlčela jsem se a pak rychle pokračovala, když jsem ucítila jeho netrpělivost. 'Názor jsem nezměnila, Danieli,' oznámila jsem mu rozhodně. 'Ne, počkej!' zarazila jsem ho, když jsem cítila, že chce něco říct. 'Já jsem o tom přemýšlela. Skutečně jsem o tom přemýšlela. A myslím, že máš pravdu v tom, že by pro mě bylo nejlepší odsud vypadnout a soustředit se na ten největší z mých momentálních problémů, protože ten je příčinou všech ostatních.'
'Ale?' pobídl mě.
'Jenže jde přesně o to, že to chci a že by to bylo nejlepší a nejsnadnější,' vysvětlila jsem.
'Nechápu,' upozornil mě, 'nedává to smysl, Tino.'
'Ale ano, dává!' zvolala jsem vzrušeně. 'A neříkej mi Tino,' zabručela jsem ještě jen tak mimochodem. 'Dává to smysl, Danieli,' pokračovala jsem, 'protože pokud jenom uteču od problémů tady, nic se nevyřeší. Pokud budu chtít jen utéct, k ničemu to nebude, rozumíš? Já nesmím utéct, musím bojovat, protože to je to, co mě tu drží. Ne tady, ale při životě a zdravém rozumu. Až nebudu chtít utéct, ale budu chtít bojovat se svým vlkem, no spíš se s ním budu chtít skamarádit, pak to teprve bude řešení.'
Chvíli mlčel a já ho nechala, ať si to nechá projít hlavou. 'Asi máš pravdu,' připustil nakonec nejistě. 'Ale nemyslím si, že je to jediný důvod. Je hlavní, to ano. A je rozumný, což mě, promiň, docela překvapuje, protože jsi o tom skutečně přemýšlela, jak říkáš. Ale neshoduje se to s mou představou o tvém charakteru. Myslel jsem si, že ráda děláš rychlé závěry a utíkáš od problémů.'
Povzdechla jsem si, trochu mě zamrzelo, že o mně má takový názor. 'O to asi jde, Danieli. Ty máš představu o mém charakteru, ve skutečnosti mě vůbec neznáš a já naprosto neznám tebe. A abych byla úplně upřímná, já někde v hloubi duše ani nevěřím, že existuješ, což zní trochu hloupě, ale je to pravda. Nevěřím tomu, protože tě neznám. Nedokážu si tě představit jako člověka. Když myslím na Daniela, vidím šedého vlka. Nemůžu za tebou odjet, přestěhovat se k tobě a přitom nevěřit, že doopravdy žiješ. A nemůžu důvěřovat člověku, o kterém vůbec nic nevím.'
'Evidentně jsem tě špatně odhadl, Martino,' poznamenal skoro smutně, 'jsi daleko inteligentnější a férovější člověk, než jsem předpokládal. A proto máš asi pravdu. Bylo naivní si myslet, že přistoupíš na to, že bys ses odstěhovala k někomu naprosto cizímu. Teď to chápu.'
Přešlápla jsem z nohy na nohu, protože po celou dobu našeho rozhovoru jsem nehnutě stála uprostřed malého lesíka nad naším městem, kde jsem se proměnila poprvé. 'Co budeme teď dělat, Danieli? Nepřestěhuju se k tobě z těhle důvodů, ale už víme, že takhle nedosahujeme vůbec žádných pokroků, ale spíš zhoršení a já si asi nemůžu už další zhoršování dovolit, jestli mě chápeš.'
'Chápu,' souhlasil, 'a proto, jak jsi řekla minulý týden, nám teď asi nezbývá nic jiného, než se prostě víc snažit a...' Odmlčel se a já málem vybuchla netrpělivostí z té nedokončené věty.
'A?' zavrčela jsem.
'A pravděpodobně budeme muset zapracovat na našem druhém problému,' pokračoval. 'Střežit si tak zarputile soukromí byl asi špatný nápad.'
'Aha,' vyhrkla jsem překvapeně. 'To je... asi dobrý plán.'
'Navrhuju informaci za informaci, co říkáš?'
'Nechápu,' přiznala jsem, 'zkus názorný příklad.'
'Ok. Říkalas, že máš bratra, ano?' ujišťoval se.
'Ano,' souhlasila jsem, 'mám staršího bratra, proč?'
'Já mám jednu starší a dvě mladší sestry, a taky mladšího bratra,' oznámil mi. 'Dohromady je nás pět.'
Pochopila jsem. Jak prosté, milý Watsone, že? 'Mně stačí sourozenec jenom jeden,' poznamenala jsem. 'Dobře, takže já už vím, že jsi z Ameriky a moje informace za tuhle je: já jsem z Evropy.' V duchu jsem zasmála. 'Je to jak zmutovaný slovní fotbal.'
'Trefa,' okomentoval moji poznámku. 'Tak dál, chci vědět víc. Evropa je široký pojem, takže, i když riskuju své krásné pozadí: Louisiana, USA.
Kdy jsme se proboha od hrozící hádky přenesli až k tomuhle vtipkování? 'Česká republika, EU,' odpověděla jsem pobaveně.
 
Měla jsem naivní představu, že když jsem se teď rozhodla víc snažit, všechno se najednou obrátí k lepšímu. Jenže jsem pořád měla problémy s ovládáním, pořád jsem toho měla ve škole moc a, i když jsem teď poctivě poslouchala, co mi Daniel říká a soustředila se na to, moc mi to nepomáhalo a já padala únavou.
Ale nebylo všechno až tak zlé. S lidmi jsem toho sice moc nenamluvila, zato rozhovory s Danielem začaly být zábavné, naše hra na poznávání sice byla poněkud dětinská, jenže nás to evidentně velmi bavilo. Nešlo o to se jen tak zeptat, protože něco jsme si stále nechávali pro sebe, šlo o to položit takovou otázku, na kterou budeme sami chtít odpovědět a zároveň jí od toho druhého zjistit co nejvíc. Většinou jsme se potkávali jen jednou za týden a jen na krátkou dobu, přesto jsem se na naše vzájemné vyzvídání začínala těšit a dopředu jsem přemýšlela, co bych chtěla ještě vědět. Líbilo se mi o něm zjišťovat nové věci.
Už jsem věděla, že jeho celé jméno je Daniel Juan Sulina (nesmála jsem se mu za toho Juana – to by bylo nečestné a nesportovní), je mu jednatřicet a ze svého domu vidí na řeku Mississippi. Jeho bratr se jmenoval Samuel a starší sestra Juliana, mladší sestry, Marie a Rose, byly dvojčata a měly před maturitou. Každý pátek se scházel se svými přáteli a na střední byl kapitánem lakrosového družstva. Měl rád mexickou kuchyni, Franka Sinatru a knížky o Harrym Potterovi – což mě skutečně rozesmálo, ale bránil se tím, že ho tak naočkovala jeho malá neteř. A spoustu dalších v podstatě nepodstatných drobností.
Jediné, co mi z nějakého důvodu nechtěl prozradit, i když jsem se několikrát zeptala, bylo, čím se živí. Takže jsem mu zase já na oplátku neřekla svůj věk, přestože ho to velmi zajímalo.
 
Zaklonila jsem hlavu a zazubila se na už téměř zakulacený měsíc. Znamenalo to totiž, že s Danielem budu mluvit už zítra. Za každou cenu jsem chtěla vědět, co dělá!
„Co?“ zabručela Šárka otráveně, když si všimla, že jsem zastavila.
„Všimla sis někdy, jak je měsíc krásný?“ nadhodila jsem s očima upřenýma k nebi. Zasmála jsem se. „Tak... kulatý.“ Podívala jsem se na ni, protože neodpovídala.
Dívala se na mě s povytaženým obočím a podivným výrazem. Úsměv mi pomalu sjel ze rtů. „Nevím, co bereš,“ prohlásila temně, „ale bereš toho hodně.“ Pak se otočila a odešla pryč.
Zmateně jsem se za ní dívala s pusou pootevřenou. Co jsem udělala?
Další den jsem pořád ještě byla tak vedle z jejího podivného chování, že jsem toho s Danielem moc nenamluvila, spíš jsem poslouchala, co říká on.
 
Doma stále vládlo chladné napětí, takže jsem se v neděli sebrala a vypadla ven se psem, než abych vyvolala nějakou zbytečnou hádku. Byl už březen a pomalu se začalo oteplovat, takže jsem mohla být pryč i víc jak hodinu, aniž by to vypadalo podezřele.
Safina už svůj strach ze mě překonala, i když ke mně zjevně chovala hluboký respekt a ťapkala poslušně vedle mě, nedala se vyprovokovat k žádným hrátkám.
Vzala jsem ji tedy do města, kde to působilo jen jako by byla slušně vychovaný pes a nevypadalo to tak nepřirozeně jako v poli.
Prohlížela jsem si zrovna v jedné výloze vystavená trička, které jsem nutně potřebovala ve svém šatníku doplnit, zatímco Safi mi seděla způsobně vedle nohy a funěla mi na stehno. Najednou vyskočila na nohy a zaštěkala.
Ohlédla jsem se, co ji tak upoutalo, že porušila svou podlézavou morálku a žaludek se mi zmuchlal do kuličky, když jsem zahlédla dva metry od sebe Tomášu maminku, paní Krahulíkovou.
Tomáš dal na mou radu a od Vánoc jsem o něm neslyšela, ale najednou jsem měla pocit, jakoby byl znovu listopad a všechna ta potlačovaná bolest a pocit viny se mi v tom okamžiku vrátily. Měla jsem chuť se otočit a utéct, jen abych se na Tomášovu matku nemusela víc dívat, abych ji nemusela pozdravit nebo s ní mluvit.
Pevněji jsem sevřela v dlani konec vodítka a nahrbila se, jako bych čekala ránu. To přece já jsem zmrzačila jejího jediného synáčka.
„Martino,“ pozdravila mě a nepatrně se pousmála, v jejím neobvykle strhaném obličeji ten úsměv vypadal téměř cize.
„Dobrý den,“ hlesla jsem a sevřela vodítko tak pevně, že se mi zarylo do kůže v dlani. „Sedni!“ sykla jsem výhružně na Safinu, která celá šťastná vítala někoho známého. Okamžitě gecla na zadek u mé nohy a vystrašeně se přikrčila. Mrzelo mě, že jsem tímhle jedním rozkazem zničila ty týdny práce, co jsem měla s tím, aby mi alespoň maličko začala důvěřovat.
„Vypadáš líp než na podzim,“ poznamenala nervózně.
Kousla jsem se do rtu. „Hm,“ zabručela jsem neurčitě a uhnula pohledem. Kdybych vypadala o maličko hůř než na podzim, pravděpodobně bych byla mrtvá.
„Dlouho jsem tě neviděla,“ pokračovala, „myslela jsem, že jsi ještě v nemocnici. Slyšela jsem, žes byla nějak vážně nemocná.“
Pokrčila jsem rameny a těkala očima po okolí, ten rozhovor mi byl nepříjemný. „Propustili mě před Vánocema. Vrátila jsem se do školy.“
„Ach tak,“ vydechla zmateně, „ale Tomáš-“
Střelila jsem k ní rychle pohledem. „S Tomášem jsem nemluvila,“ přerušila jsem ji ostře. „Promiňte, ale musím jít,“ vyhrkla jsem.
„Ne! Počkej,“ zadržela mě. „Víš, Marti, on je na tom teď vážně špatně. Já... Myslela jsem, že když jsi zdravá, mohla bys s ním promluvit – jsi jeho kamarádka, ne? Myslím, že by mu vážně prospělo, kdyby si o tom měl s kým promluvit, se mnou mluvit nechce,“ přemlouvala mě.
„A já to nechci poslouchat,“ odsekla jsem, aniž bych to mohla nějak ovlivnit. To už jsem nebyla já, to byla ta druhá, rozzuřená půlka mého já – můj vlk. Vytřeštila na mě oči. „Mám kvůli němu svých starostí dost,“ dodala jsem ještě. „Pojď!“ štěkla jsem na Safinu a vyrazila ulicí od paní Krahulíkové, ale špatným směrem vzhledem k našemu domu. Po tvářích mi stékaly slzy a já se kousala do rtu, abych se nerozbrečela úplně.
Přála jsem si, aby to všechno konečně zmizelo, abych já zmizela a už to nemusela poslouchat. Už jsem nechtěla o Tomášovi nic slyšet!
 
Měla jsem žízeň a nemělo to nic společného s nepochopitelnými dvaceti stupni uprostřed března, naposledy jsem lovila před třinácti dny a nějak jsem se ještě nedostala k tomu, abych to napravila. Ploužila jsem se z nádraží domů s cestovní taškou přes rameno a v duchu už si představovala, že akorát hodím bágl do pokoje a vyrazím ven na lov.
Tahle hladovka nebyl tak docela můj nápad, dohodli jsme se s Danielem, že zkusím ulovit něco většího s tím, že mi ta krev vydrží na delší dobu. Jako naschvál nám ale přehodili laboratoře, které měly být až ten příští týden, na tenhle a naprostým zákonem schválnosti bylo, že jedné slečně v ruce praskla zkumavka a ona se do krve pořezala o sklo. Tam jsem to zvládla nečekaně dobře, ale od středy jsem si olizovala vyschlé rty, což mé už tak podkopané psychice moc nepomáhalo.
Máma se mnou stěží promluvila – chodila mě teď kontrolovat v noci do pokoje a nejednou našla moji postel prázdnou. Naprosto nepochopitelně kvůli tomu zuřila, několikrát jsem jí důrazně připomínala, že už jsem plnoletá a nemám večerku (po tom, co jsem to neuváženě vyslovila, mi ji stanovila, což bylo to vážně nesnesitelné). Táta se nepřiklonil na žádnou stranu a namluvil toho ještě míň než obvykle.
Šárka se odstěhovala k Petrovi do bytu, takže jsem ji už skoro nevídala a v mém pokoji na koleji vládlo celý týden depresivní ticho.
Jako jediná pozitiva jsem teď viděla dny, kdy jsem byla vlk a i o to mě Daniel na dva týdny svým výchovným experimentováním připravil.
Z myšlenek mě vytrhl nechutný pištivý zvuk, následovaný dutou ránou a bolestným zaklením.
Otočila jsem se a viděla malého kluka, který ležel pod kolem, které mu podle všeho uklouzlo na štěrku. Slyšela jsem, jak brečí, takže jsem se rozběhla k němu.
Tašku jsem hodila na zem a natáhla se, abych z něj zvedla kolo. „Jsi v pohodě?“ zeptala jsem se starostlivě a pak se zajíkla. Ucítila jsem krev a před očima se mi stáhla žlutá clona. Musel si něco odřít.
Chtěla jsem ji... Potřebovala jsem ji... Měla jsem takový hlad!
„To bolí!“ zanaříkal klučina a na okamžik mě strhl zpátky do reality, ale ne nadlouho.
Podvědomě jsem se začala naklánět za tou vůní. Trhla jsem s sebou, když jsem si to uvědomila a potřásla hlavou. Musela jsem tomu klukovi pomoct, ne ho sežrat!
„Můžeš vstát?“ zamumlala jsem dutě a snažila se dýchat mělce a pusou.
„Já chci mámu!“ vzlykal hystericky.
Potichu jsem zavrčela. „Zas tak hrozný to není!“ okřikla jsem ho rozčileně a vzápětí se za to zastyděla. Neovládala jsem se. „A kde máš mámu?“ zkusila jsem znít mile.
„Romane!“ ozval se odněkud vysoký ženský hlas jako odpověď na moji otázku. „Romane!“ Tentokrát to znělo blíž a já zvedla hlavu – dalo mi práci odtrhnout oči od kluka, zrovna jsem přemýšlela, jak by asi chutnal. Proboha!
Běžela k nám menší baculatá žena v teplácích, s vlasy ledabyle staženými dozadu.
„To bolí, mami!“ stěžoval si ten malej.
Zvedla jsem se a zacouvala o několik kroků. Už jsem ho nemusela zachraňovat, měl tu někoho jiného, někoho, kdo nebude uvažovat nad tím, jak chutná...
Popadla jsem tašku a rozběhla se zkratkou k místu, kde jsem se obvykle proměňovala. Naštěstí jsem byla skoro doma, takže to nebylo zas tak daleko.
Tašku a věci jsem nechala nahoře pod jedním keřem a vyrazila na lov...
 
Ležela jsem natažená v trávě, hlavu položenou na předních tlapách a čekala na Daniela. Rozhodla jsem se a byla jsem si svým rozhodnutím stoprocentně jistá. To, co se stalo dnes odpoledne, byl jen poslední hřebíček do pomyslné rakve. Tohle bylo beznadějné, to, o co jsme se dělali, nemělo žádný efekt a věci se jen zhoršovaly. Bylo zbytečné to trápení protahovat. Nic už mě tu nedrželo, všechno, na čem mi záleželo, bylo pryč. Bylo to smutné, ale byla to pravda. Neviděla jsem důvod, proč tu dál zůstávat a naopak jsem viděla spousty důvodů, proč odejít.
Konečně jsem ucítila známý tlak. Už jsem přestávala doufat, že se objeví, i když mi minule slíbil, že se na chvilku zastaví, než půjde ven – byl pátek.
'Vzdávám to, Danieli,' oznámila jsem mu místo pozdravu.
'Cože?' nechápal, vůbec nevěděl, o čem mluvím.
'Měl jsi pravdu. Nemám naději na normální život, dokud se nezačnu ovládat,' vysvětlila jsem. 'Přeruším na rok studium a pojedu za tebou.'
'Chceš tím říct, že souhlasíš s tím, že se sem přestěhuješ?' ujišťoval se překvapeně.
'Ano, Danieli, přesně to chci říct,' potvrdila jsem. 'Přestěhuju se k tobě do Madisonville a myslím to smrtelně vážně, jestli se chceš zeptat.'
 
NEJNOVĚJŠÍ KAPITOLY:
1. - 5. kapitola VSK
(15. 4. 2015)
Musíte hledat, ale jsou t

9. kapitola SDG 
(7. 2. 2015)
Oblíbené stránky
Něco jako dvojče blog. Múžete si vybrat, nové kapitoly budou stejné tady i tam.
Fanfiction a jiné...

 
On autor byl vůl a překladatel není, rozumíte, proto to tak je.

- Jan Werich -
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one