Zdravím Vás,
ať už jste sem zavítali z webovky veilofmystery, která začala blbnout, nebo jste noví čtenáři. Na tomhle blogu najdete několik povídek, ať už s tématikou z těch starších Twilight fanfiction nebo novějších fantasy originálních nebo polooriginálních příběhů. Ať už je to jakkoli - vítejte a dobře se bavte!

Vaše Hollis
Cítila jsem, jak někdo svírá mojí ruku. Slyšela jsem otravné tikání, pípání a kapaní a napadlo mě, že jestli někdo okamžitě nezatáhne ten kohoutek, tak začnu křičet. Jednou z mnoha věcí, co mi zaručeně dokázaly zvednout mandle, byl zvuk kapajícího kohoutku. A na posteli, kde jsem ležela, mi bylo hrozně dobře a nebyla jsem si jistá, jestli se mi chce vstávat.
Prsty, které držely moji ruku, se pohnuly a ozval se něčí hlasitý povzdech, byla jsem si jistá, že je to muž ještě předtím, než promluvil.
„ Víš,“ hlesl a pak se na okamžik zarazil. „ Všichni tvrdí, že jsi schopná mě vnímat, ale je hrozně divný na tebe mluvit takhle,“ postěžoval si. „ Jen jsem chtěl říct, že ty nový brýle jsem ti rozbil já – sedl jsem si na ně, ale upřímně, vůbec ti neslušely, takže bys mi vlastně měla poděkovat, jenomže to bys nejdřív musela otevřít oči. No tak, Martinko! Vzbuď se,“ pobízel mě zoufale a jemně mě šťouchal do boku, „ buď na mě naštvaná. Prosím.“
Měla jsem strašnou chuť se rozesmát, jak mi to přišlo vtipné. Prosil mě, abych na něj byla naštvaná - většinou dělal pravý opak. „ Věděla jsem, žes to byl ty,“ zamumlala jsem slabým hlasem, což bylo nejvíc, na co jsem se zmohla. Přišla jsem si hrozně unavená, nechtělo se mi ani otevírat oči. Chtěla jsem jen spát.
„ Cože?“ vyjekl vyděšeně a pustil mou ruku. „ Marti?“ Ozval se šramot a pak jsem ucítila jeho dlaně na tváři, dotýkal se mě tak lehce, jako bych byla z porcelánu, což se mu vůbec nepodobalo.
Polkla jsem a na vteřinku mě zarazilo, že nemám žízeň, i když jsem na tom neviděla nic divného – proč bych proboha měla mít žízeň?
„ Věděla jsem, žes to byl ty, Luky,“ zopakovala jsem a otevřela neochotně oči. Dalo mi to práci. Chvíli jsem bezmocně pomrkávala, než se mi podařilo nechat víčka nahoře alespoň tak dlouho, abych stihla zaostřit na jeho obličej, který se vznášel pár centimetrů od toho mého. „ Ahoj,“ hlesla jsem a pokusila se o úsměv. Pravdou bylo, že na to, aby se mi to povedlo, jsem byla příliš unavená a navíc jsem většinu těla necítila, jako kdyby mi někdo odstřihl půlku nervových zakončení.
„ Jsi vzhůru?“ zeptal se zmateně, ale překvapivě šťastně. Copak si to, že jsem otevřela oči, zaslouží oslavu?
„ Chtěl jsi, abych se vzbudila,“ zamumlala jsem ospale a dalo mi hrozně zabrat soustředit se na to, abych správně pohybovala rty.
Bezmocně se zasmál a něžně mě políbil na čelo – což nikdy předtím neudělal, pak se odtáhl. „ Kdybych věděl, že stačí říct, udělal bych to mnohem dřív!“
„ Hm,“ zabručela jsem nepřítomně a zase zavřela oči, asi to bylo tou únavou, ale já nechápala, co to povídá, a vlastně ani proč tu je. „ Co...,“ znovu jsem polkla a navlhčila si rty, „ co tu děláš? Kdys přijel?“
„ Minulý týden,“ vzdychl a znovu sevřel moji ruku - zajímavé bylo, že tuhle část těla jsem cítila docela dobře - to ale nebylo to, co mě přimělo otevřít oči.
„ Cože?!“ vyjekla jsem tentokrát já a vzápětí se rozkašlala. Okamžitě se skláněl nade mnou a neužitečně kolem mě mával rukama. Vytřeštila jsem na něj oči a téměř hned přestala kašlat. Co mu hrabe?
„ Martino! Je ti dobře? Nemám ti zavolat sestru, doktora?“ panikařil a mátl mě ještě víc. Konečně jsem se rozhlédla po místnosti, kde jsme byli, protože předtím jsem tomu nevěnovala pozornost. Byla tma, ale pokoj slabě osvětlovalo zelené nestálé světlo, které vycházelo zpoza mé hlavy spolu s pípáním, které najednou nabralo na frekvenci. Tohle rozhodně nebyl můj pokoj.
„ Kde to jsem?“ zděsila jsem se a chtěla vstát - zatlačil mě zpátky do matrace, ale stihla jsem zahlédnout bílé trubky okolo postele a strohé kovové čelo. Došlo mi to dřív, než to řekl.
„ V nemocnici. Uklidni se, ano?“
Nechtěla jsem se uklidňovat. Najednou jsem byla dokonale vzhůru. „ A proč jsem ksakru v nemocnici?!“ dožadovala jsem se a znovu se pokusila posadit, ale nedovolil mi to; jak jsme se přetahovali, v loketní jamce mi nepříjemně škublo a já se tam okamžitě podívala a zatmělo se mi před očima.
Pod bílou náplastí, ze které vedla hadička, jsem tušila jehlu. Stoupala jsem očima nahoru po hadičce, která se v určitém momentu rozvětvila na dvě, k dvěma sáčkům připevněným na stojanu vedle čela postele. Jeden byl z půlky naplněný průzračnou látkou a kapalina v tom druhém byla tmavá a hustá. Byla to krev, teď když jsem ji viděla, nebylo těžké přiřadit k ní vůni, která mi visela na patře. „ Co to je!“ vykvikla jsem zděšeně. A potom mi oči padly na černý monitor, na kterém se zelená linka kroutila do nepravidelné křivky a monitorovala tlukot mého srdce.
„ To nic, to nic,“ konejšil mě Lukáš, „ nic to není.“ Uhlazoval mi vlasy z obličeje a tvářil se naprosto bezradně. Viděla jsem, jak mu oči sjíždí k tlačítku na okraji postele.
„ Nevypadá to jako nic! Proč mám v sobě ty jehly?“ Měla jsem nakřápnutý hlas a hrozně se mi chtělo brečet. Vůbec nic jsem nechápala.
„ Pšš,“ broukl, „ byla jsi hrozně dlouho v bezvědomí a ztratila jsi spoustu krve, ob dva dny dostáváš transfúzi.“
Nechala jsem se zatlačit do matrace a jen na něj kulila oči, zdálo se, že se mu ulevilo. „ Co se stalo?“ zeptala jsem roztřeseně. Vůbec na nic jsem si nevzpomínala.
„ Já nevím,“ vzdychl, „ máma mi akorát volala, že jsi v kómatu, že musím domů. A táta blábolil cosi o tom, že jsi měla angínu a že Tomáše napadlo nějaké zvíře a tys ho našla – vůbec to nedávalo smysl!“
Před očima mi naskočil obrázek Tomáše stočeného do klubíčka na zemi a rostoucí loužičku krve pod ním. Potřásla jsem hlavou a vybavila se mi naše hádka. A pak i to, co bylo předtím.
„ On... on je mrtvý?“ vysoukala jsem ze sebe a v krku se mi udělal knedlík. Já jsem ho zabila! Můj bože, já ho zabila!
„ Ne,“ zavrtěl bratr hlavou, evidentně rád, že mi může dát zápornou odpověď, aby mě nerozrušil. „ Má jen dost ošklivě potrhaný obličej, ale už je doma.“ Rychle se nadechl a mluvil dál, aby tu předchozí větu zamluvil, když jsem zalapala po dechu. „ Našli tě prý v té jeho dílně s ním. Rozbila sis asi hlavu o stůl.“
„ Ach ne,“ vydechla jsem otřeseně. „ Co jsem to udělala?“ Po tvářích mi začaly stékat slzy a já stiskla rty k sobě, abych nevzlykala. Rozsápala jsem mu obličej! Jsem stvůra!
„ To není tvoje vina, Marti. Není to ničí vina,“ utěšoval mě.
Samozřejmě, že to byla moje vina! Popotáhla jsem. „ Jdi prosím tě pryč,“ požádala jsem ho roztřeseně, „ jsem hrozně unavená.“
„ Zavolám sestru,“ svolil a stiskl několikrát tlačítko, zatímco mě úzkostlivě pozoroval. Odvrátila jsem od něho hlavu a dívala se ke dveřím. Krátce na to se ozval zvuk spěšných kroků a dveře se rozletěly.
„ Co se děje?“ vyhrkla sestra a rychle přešla k posteli. „ Ach,“ vydechla a na okamžik se zarazila, „ vy jste vzhůru!“ zvolala. „ Jak vám je?“ zeptala se a sevřela jednu moji ruku – kontrolovala mi tep.
„ Jsem hrozně unavená,“ zopakovala jsem dutě a před očima jsem znovu a znovu viděla to, jak jedu po Tomášově obličeji nehty, proměněnými v drápy ostré jako břitva, dolů a žaludek mi dělal kotrmelce. „ Unavená...,“ hlesla nepřítomně a nemocniční pokoj se začal vzdalovat. Viděla jsem, jak Tomášovi vytéká krev z otevřených ran a vzpomněla si, jak Daniel říkal, že potřebuju krev. „ Danieli,“ vydechla jsem a potom se nade mnou uzavřela temnota...
 
Když jsem znovu otevřela oči, byl už den, ale ten pitomý monitor pípal pořád stejně otravně jako v noci. Zamračila jsem se na strop a pak jsem s trochou námahy zvedla hlavu a rozhlédla se kolem sebe.
Můj pokoj byl malý a přesně takový, jak mají nemocniční pokoje vypadat – chladný a neosobní. Byla tu jen jedna postel a další vybavení představovala jen úzká nudle, co měla být asi skříň, stoleček na kolečkách se sklápěcím ramenem, na kterém se daly pacientům v posteli třeba podávat obědy na tácu, a u stěny stála jedna jediná židle.
Otevřely se dveře a dovnitř poněkud nejistě vešel táta. Usmála jsem se. „ Ahoj, tati.“
Trhl s sebou a podíval se na mě. Po tváři se mu roztáhl úsměv. „ Jsi vzhůru!“ řekl šťastně. „ Moc jsem to Lukášovi nevěřil.“ Přešel k posteli a chytil mě za ruku. „ Jak ti je?“
Vzdychla jsem a znovu se zabořila hlavou do neuvěřitelně plochého a nepohodlného polštáře. „ Příšerně,“ zahučela jsem popravdě.
„ Zavolám doktora,“ vyhrkl hned.
Zavrtěla jsem hlavou. „ Tak jsem to nemyslela.“ Byla jsem si stoprocentně jistá, že až se ke mně dostane nějaký doktor, pořádně dlouho se ho nezbavím a bude to znamenat spoustu otázek, na kterém neznám odpověď. „ Viděl jsi Tomáše?“
Povzdechl si a zatvářil se velmi smutně a velmi vážně. „ Bude v pořádku, zlatíčko – plastická chirurgie je dnes na vysoké úrovni. Hlavně by ses teď měla starat o to, aby ses ty uzdravila.“
Znovu se mi stáhlo hrdlo a já se cítila příšerně provinile – nebýt mě, Tomáš by byl v pořádku. „ Ani nevím, co mi je,“ zabručela jsem. „ Brácha říkal, že jsem byla dlouho v bezvědomí.“
„ Deset dní,“ přikývl táta a posadil se na okraj postele, v obličeji měl žalostný strhaný výraz. Bylo příšerné ho tak vidět, vždycky jsem ho považovala za nejsilnějšího člověka na světě, o kterého se můžu kdykoli opřít a teď to vypadalo, že sám potřebuje podepřít. „ Ztratila jsi spoustu krve a tvůj stav se stále zhoršoval, vypadalo to, že už se neprobereš.“ Zadrhl se a sklopil hlavu, viděla jsem, jak mu po tváři stéká slza a srdce se mi bolestivě sevřelo.
„ Co mi je, tati?“ zeptala jsem a byla pyšná, že jsem udržela pevný hlas, i když jsem se uvnitř třásla strachy.
„ Nikdo neví, co ti je, holčičko,“ hlesl a zavrtěl hlavou. „ Potřebuješ stále další a další krev. Doktoři si nejdřív mysleli, že máš vnitřní krvácení, ale nic nenašli. Takže začali spekulovat o nějaké poruše krvetvorby...“
„ Mám něco s krví?“ ujišťovala jsem se zděšeně. „ To zbytek života strávím na kapačkách?“
Táta si znovu povzdechl a svěšená ramena mu klesla ještě níž. „ Marti,“ začal a kousl se nerozhodně do rtu, pak to ale řekl, „ nejde jen o krev. Tvůj imunitní systém nefunguje tak, jak má. Je to jako bys měla … AIDS.“
„ Cože? Jak...?“ blekotala jsem a nakonec jsem zavrtěla hlavou. „ Já ho nemám,“ řekla jsem rozhodně. Nežila jsem nezodpovědným sexuálním životem. Neměla jsem žádný sexuální život – nikdy.
„ Já vím,“ souhlasil spěšně, „ nejsi ani HIV pozitivní. Jen se tvoje tělo tak prostě chová. Ten doktor říkal fůru věcí, kterým jsem nerozuměl,“ pokračoval, jako kdyby mě chtěl uklidnit, „ ale tohle jsem z toho pochopil. Ovšem, nepouštěli by nás k tobě jen tak, kdybys chytala každého vira, co projde kolem, že?“ nejistě pozvedl koutek. „ Ale doktor Symerský alespoň vypadal, že má ponětí, co ti je. Ti ostatní...“ potřásl hlavou, „ prostě neví.“ To poslední slovo téměř zavrčel.
„ Takže co?“ domáhala jsem se. Ale odpověď už mi blikala v hlavě a na okamžik jsem vůbec nelitovala toho, že jsem Tomášovi zrušila obličej, protože já kvůli němu a jeho pitomosti umírám.
Zhluboka se nadechl. „ Takže bys měla nechat doktora Symerského, aby tě prohlédl,“ prohlásil. „ Když jsi vzhůru, určitě tě dá brzo dohromady.“
Zamračila jsem se. „ Mluvíš o něm, jako by byl polobůh, tati. Je to jen člověk, není všemocný, víš?“ S magií si žádný doktor neporadí - ne s tou, se kterou se potýkám já.
„ Říkal, že ti ta krev pomáhá a říkal taky, že se do dvou dnů probereš – nevěřil jsem tu. Teď mu věřím.“ Trhavě se nadechl. „ Měl jsem hrozný strach, že už s tebou nikdy nebudu mluvit – že už se neprobudíš!“
Namáhavě jsem se natáhla a chytila ho za ruku. „ Jsem vzhůru, tati a budeme mít ještě fůru času si popovídat,“ slíbila jsem, přestože jsem takový slib v žádném případě dát nemohla. Nemohla jsem být vzhůru dlouho, ale už jsem se zase cítila strašně unavená.
Sevřel moje prsty, a pak je pustil a postavil se. „ Zajdu pro doktora,“ oznámil a vyrazil ke dveřím. Neslyšela jsem ani, jak je otevřel – zase jsem usnula.
 
Bez nějakého zjevného vnějšího podnětu k probuzení jsem najednou otevřela oči.
Zmateně jsem zamrkala na jednolitě bílý strop a podle pípání monitoru někde za mnou hlavou, mi srdce vyvádělo jako splašené.
Bezděčně jsem se slabým zasténáním pootočila hlavu doprava, odkud pípání vycházelo, a zamračila se – na víc jsem se nezmohla.
Vedle mé postele stál vysoký, rozložitý muž s prošedivělými vlasy, bílým pláštěm a injekční stříkačkou v ruce. Jeho výraz byl znepokojivě chladný a šedé oči pichlavě přísné.
Zamával mezi dvěma prsty stříkačkou, když si všiml, že jsem vzhůru. „ Tohle vás udrží vzhůru jen omezenou dobu, slečno Berková,“ promluvil zvučným, autoritativním hlasem, který se mi zažral do morku kostí a přejel mi po páteři jako kus ledu – ten chlap mě děsil. „ Tudíž velmi ocením, když odpovíte na mé otázky přímo a nebudete to nijak dál komentovat. Tak budeme mít alespoň šanci se někam dostat.“
Zírala jsem na něj s pootevřenou pusou a snažila se popadnout dech. Měla jsem pocit, že mě rozhovor s otcem příšerně vyčerpal a spala jsem jen velmi krátkou dobu. Odvrátila jsem oči od bílého přízraku a polkla jsem nepříjemnou pachuť v ústech. „ Kdo jste?“ hlesla jsem unaveně.
„ Jsem doktor Symerský,“ odpověděl klidně svým ledovým basem, „ a – k vašemu velkému štěstí – jsem váš ošetřující lékař. Teď,“ pokračoval, „ když jsme si odbyli úvodní formality, přejdeme k tomu podstatnému.“ Podívala jsem se na něj, ruce měl složené na prsou a v jeho postoji bylo něco zlověstného „ Tak zaprvé,“ podíval se na mě přísně, „ kde máte svůj rekam?“
Na chvíli jsem se zarazila a vykulila na něj oči, ticho v místnosti rušil jen pronikavý zvuk přístroje monitorujícího mé srdce. Jak o tom může vědět? zděsila jsem se, ale pak jen zavrtěla hlavou – na myšlení jsem byla příliš unavená. Nezajímalo mě, odkud ví o tom přívěšku. Chtěla jsem, aby mě hlavně nechal spát.
„ Takhle se nikam nedostaneme, slečno Berková,“ podotkl nakvašeně, „ vy si asi neuvědomujete, jak obrovské štěstí jste měla, když jsem váš případ dostal já, a ne kdokoli jiný. Řekněte mi, kde tu věc máte, jestli se chcete ještě probudit, až znovu usnete.“
Zase jsem zavrtěla hlavou. „ Nemám ho,“ zachraptěla jsem tiše, „ nevím, kde je.“ Podívala jsem se na něj.
Zvedl vysoko obočí a zatvářil se zděšeně. „ Ztratila jste ho?“
Zavřela jsem oči a snažila se rozpomenout, co se s tou věcí vlastně stalo. „ Pohádali jsme se, hodila jsem mu ho k nohám,“ zamumlala jsem. Rychle jsem otevřela oči a vytřeštila je na doktora. „ Nechtěla jsem to udělat!“ zasípala jsem. „ Musíte mi věřit! Nechtěla jsem mu ublížit.“
„Vy ho tedy nemáte?“
Potřásla jsem hlavou. „Ne. Ta věc...,“ povzdechla jsem si, „ rekam – ubližuje mi to. Jsem ráda, že je pryč.“
Udělal krok a nahnul se ke mně. „ To, že ho nemáte, vám ubližuje!“ vyštěkl. „ Proč jste to nechala zajít tak daleko, ženská! Přeskočilo vám?“
„ Já nevím, o čem to mluvíte!“ zasténala jsem. „ Všechno to začalo s tou věcí!“
„ Kdo je váš fiador? Tohle je na jeho zodpovědnost!“
„ Kdo že?“ zeptala jsem hloupě. Už jsem měla ze všech těch pitomých cizích slov hlavu jako balón.
„ Někdo vám musel přece vysvětlit, co se vám stalo,“ upozornil mě. „ Víte vy to vůbec?“ Znovu jsem zavrtěla hlavou. Vypadal, že ho to zmátlo. „ Někdo musí mít druhou půlku...“ zamumlal pro sebe.
„ Daniel,“ hlesla jsem. Říkal, že mám druhou půlku jeho rekam.
Doktor Symerský se na mě otočil. „ Cože?“
Zrozpačitěla jsem. „ Daniel,“ zamumlala jsem. „ Slyšela jsem ho uvnitř... v hlavě,“ nepatrně jsem nadzvedla ruku, ale byla strašně těžká, tak nechala jsem ji zase spadnou na postel. „ Říkal něco o indiánech a vlkodlacích.“ Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. „ Říkal, že potřebuju krev.“
Doktor se zamračil. „ A proč jste toho Daniela neposlechla?“
„ Neposlouchám hlasy ve své hlavě,“ odsekla rozhodně, ale jak jsem mluvila vleže, zaskočila mi slina a já se rozkašlala. Trochu mě rozladilo, že jeho to vůbec nevzrušovalo a klidně čekal, až mě to přejde. Říkal přece, že je doktor!
„ Vy tedy nevěříte, že je to skutečný člověk,“ zkonstatoval nakonec.
Přimhouřila jsem oči. „ Podle toho, jak se tváříte, se mýlím. Co se to tu děje? Co se to děje se mnou?“
„ Vy umíráte, drahá,“ pronesl smrtelně vážným hlasem, „ a co se tu děje, by vám vysvětlil ten váš Daniel, kdyby byl co k čemu!“
Hrdlo se mi sevřelo. „ Nemůžete mě nechat umřít,“ vydechla jsem.
„ Ne, ale taky vás nemůžu udržet naživu. Nedokážu to, i když mě to mrzí. To měla být Danielova práce, já už s tím nic udělat nesvedu. Zůstala jste příliš dlouho v lidské podobě a vaše tělo to neskutečně vyčerpalo, není schopné se ubránit sebebanálnější nemoci, ne na dlouho. A hrozně dlouho jste nepila - to, že vám dostanu krev do žil, nestačí, spotřebujete cokoli, co je v dosahu. Vysáváte se zaživa.“
„ Co tím chcete říct?“ vzlykla jsem. „ Jak to, že to nestačí? Musí to stačit. Daniela to přece taky nezabilo. On je jako já, ne?“
Přísně se na mě zamračil. „ Jenomže on se pravděpodobně tak zarytě nebránil tomu, co je pro něj nejlepší! Kolikrát jste se vy proměnila za tu dobu, co ho máte? Jen úplněk nestačí a rozhodně ne, když zahájíte hladovku!“
„ Ale já jsem to nevěděla,“ zašeptala jsem otřeseně, „ myslela jsem, že blázním. Není to fyzicky možné – měnit podobu. Prostě to nejde!“ Kývala jsem hlavou na polštáři ze strany na stranu, byla jsem hrozně unavená, ale nutila jsem se neusnout, ne pokud to mělo být naposledy.
„ Daniel vám to měl vysvětlit,“ zopakoval řezavě.
Dlouho jsem mlčela, sbírala síly k další větě. „ Já... nenechala jsem ho domluvit. Utekla jsem. Od té doby jsem se neproměnila.“
„ Jak je to dlouho?“ zeptal se ostře.
Zase mi dalo práci odpovědět a pak jsem si přišla hrozně vyčerpaná. „ Nevím. Byl úplněk a ten další jsem vynechala...“
Doktor dlouho mlčel. Nakonec si povzdechl. „ Divím se, že jste přežila svou vlastní pitomost,“ zabručel kysele. „ Ovšem dává nám to nepatrnou naději,“ pokračoval zamyšleně, „ že se dožijete dalšího úplňku, pokud získáte zpátky svůj rekam, protože momentálně nemáte dost sil změnit podobu sama od sebe, což věc nepříjemně komplikuje.“
Zavřela jsem oči a už je nedokázala otevřít. Celé mé vědomí zaplavovala tma. „ Už je pozdě,“ zamumlala jsem - věděla jsem to, cítila jsem, že z tohohle už se nedostanu, už jsem neměla sílu.
„ Já vás nenechám umřít,“ slíbil, ale já mu neodpověděla. Přehoupla jsem se přes neviditelnou hranici a okolní svět zmizel.
 
Zdál se mi zvláštní sen. Vznášela jsem se uprostřed temnoty a kolem mě, jako drobné osvětlené body, kroužily postavy a mluvily na mě.
Když se otočila první, poznala jsem strašidelného doktora Symerského. „ Úplněk nestačí,“ prohlásil a jeho postavu zahalila mlha.
Zmateně jsem zamrkala a podívala se na další z dlouhé řady stínů. Přede mnou stál neznámý muž s indiánskou maskou na tváři a přívěškem, který jsem dostala od Tomáše, pověšeným na dlouhé šňůrce na krku. V rukách držel nějaké mrtvé zvíře. Natáhl ke mně ruce i s mrtvolkou. „ Potřebuješ krev,“ pronesl hlasem tajemného Daniela.
Zhnuseně jsem se od něj odvrátila a proti mně se zjevila Šárka. „ Ty nejsi cvok.“
Znovu jsem se zmateně ohlédla po další postavě.
Tentokrát to byl Tomáš. Z dlouhých otevřených ran na jedné polovině obličeje mu kapala krev. Natahoval ke mně ruku, na dlani se mu třpytil můj rekam. „ Marti?“ oslovil mě a jeho hlas mi zněl o tolik skutečněji než všechny předchozí! „ Hrozně mě to mrzí,“ vydechl a v očích se mu zatřpytily slzy. „ Nemůžeš umřít!“ zasténal. „ Tohle jsem nechtěl!“ Chytila jsem ho za ruku, kterou ke mně natahoval, chtěla jsem ho utěšit. „ Odpusť mi to. Prosím.“
Jeho vzlyky přerušil táhlý vysoký zvuk a po tváři mu přeletělo zděšení. Celou temnotu okolo prozářilo světlo, bylo hrozně daleko, ale neskutečně mě lákalo. Udělala jsem k němu krok, ale Tomášova ruka mě zadržela, pevněji sevřel moji dlaň a já ucítila něco studeného.
Zmateně jsem spustila oči ze světla a podívala na naše spojené dlaně. Ten otravný zvuk najednou přešel do slabého pípání a začaly se ozývat další hlasy.
„ Co se děje?“
„ Běžte dál! Ustupte!“
„ Co se stalo?“
„ Ustupte!“ štěkl někdo znovu. „ Podejte mi adrenalin!“
Zvedla jsem oči k Tomášovi, čekala jsem, že mi vysvětlí, co se děje. Ale on ustupoval. Šel pořád dál, až se naše ruce rozpojily. „ Mrzí mě to,“ zamumlal téměř neslyšně a zmizel.
Zamračila jsem se a sevřela prsty okolo přívěšku, který mi zůstal v ruce.
Bylo to jako elektrický šok. Zalapala jsem po dechu a otevřela jsem oči.
 
Všude okolo byla tma a téměř hmatatelné napětí. V prvotním šoku jsem jen třeštila oči nahoru a nedokázala ani mrknout.
Někdo se nade mnou sklonil a surově mi posvítil do očí, světlo mě naprosto oslepilo. „Běžte do lékařského pokoje,“ ozval se povědomý chladný hlas, „v ledničce je krabice s červeným štítkem. Doneste ji,“ přikázal. „A vy,“ sykl ledově, „počkejte venku. Mám pro vás několik otázek. Teď – vypadněte!“
V pokoji zavládlo na okamžik ticho.
Něco teplého mi přejelo po prstech a sevřelo moji ruku. „ Slečno Berková?“ oslovil mě doktor Symerský a jeho obličej se objevil v mém zorném poli. „ Slyšíte mě?“
Zírala jsem nahoru a snažila se přikývnout, ale celé tělo jsem měla v podivné křeči, nešlo to, nedokázala jsem pohnout žádným svalem.
„ Slyšíte mě?“ zopakoval naléhavě a naklonil se blíž.
Podařilo se mi vydat neidentifikovatelný primitivní hrdelní zvuk, ale za souhlas se to dalo považovat jen stěží. Snažila jsem se alespoň oči donutit k nějaké akci a povedlo se mi sevřít víčka k sobě a znovu je rozlepit. Překvapeně jsem několikrát zamrkala a střelila pohledem k doktorovi, kterému se ve tváři zračila jasná úleva.
„ Dobře,“ vydechl. „ To je dobře,“ opakoval.
„ Tady je ta krabička, pane doktore,“ špitl nějaký ženský hlas vyděšeně. „ Mám něco-“
„ Počkejte venku, později vás zavolám,“ přerušil ji.
„ Ale,“ začala znovu ta žena.
„ Běžte... Prosím,“ dodal po mírném zaváhání.
Sotva klaply dveře, ozval se zvuk trhaného papíru. Chtěla jsem otočit hlavu a podívat se, co to je, ale to evidentně do skupiny mých schopností nespadalo.
Silná paže mě objala kolem ramen a vytáhla do sedu.
Překvapeně jsem zalapala po dechu nad nenadálou změnou polohy a do nosu mě udeřila nádherná vůně, ale silně poškozená štiplavým zápachem, který vzdáleně připomínal čpavek.
Doktor mi k ústům přiložil tvrdý okraj nějaké nádoby. „ Pijte!“ poručil tónem, který nepřipouštěl námitky. „ Pijte!“ štěkl znovu a nádobu naklonil, moje rty svlažilo něco vlhkého a nepopsatelně dobrého. Celý dojem kazilo jen to, že to smrdělo jako nějaká kyselina.
Nepatrně jsem pod tlakem pootevřela rty a dovnitř mi vteklo malé množství toho něčeho. Zatlačil víc, až mi tvrdý okraj narazil o zuby a vlil mi násilně do krku takové množství kapaliny, že jsem se okamžitě začala dusit a pudem sebezáchovy polkla.
To něco bylo plné rozporů. Rozhodně to bylo to nejlepší, co jsem kdy ochutnala, ale zároveň mě to pálilo v hrdle a sotva se to dotklo mého žaludku, otočil se několikrát kolem své osy prudkou nevolností.
Nestačila jsem ani zalapat po dechu. Bezohledně mi cpal nádobu do obličeje a lil do mě tu zvláštní věc.
Znovu jsem polkla a s radostným zjištěním zkonstatovala, že je mi daleko líp a cítím se silnější. Zvedla jsem ruku, abych ho odstrčila a konečně dala průchod své nevolnosti, ale odstrčil mě. Pokusila jsem se odvrátit hlavu, ale pevně mě chytil za zátylek a zabránil mi v tom. „ Pijte!“ opakoval. Škubala jsem s sebou, zatímco mi do úst stékala další dávka a nebezpečně se hromadila v zadu, takže hrozilo, že mi znovu začne docházet kyslík. „ Krucinálfagot! Nechte toho!“ okřikl mě. „ Polkněte to, hned!“
Poslechla jsem, z větší části proto, že jsem neměla na výběr, pokud jsem se nechtěla utopit. Stejným způsobem jsem do sebe dostala ještě dva hlty, než to dal konečně pryč.
Předklonila jsem se a rozkašlala se, jak jsem zuřivě lapala po dechu. Na bílou pokrývku dopadlo několik kapek tmavé kapaliny, což byl pomyslný hřebíček do rakve a já začala dávit tu věc z mého těla pryč.
„ Ne!“ sykl doktor a velkou hrubou dlaní mi tlačil bradu nahoru. Nepříjemně to bolelo, snažila jsem se mu pod dlaně vklínit prsty. „ No tak!“ domlouval mi zuřivě, zatímco jsme se přetahovali. „ Musíte to v sobě udržet, pokud chcete přežít, tak se snažte!“
Jakmile začal mluvit o přežití, krotla jsem jako beránek.
Spustila jsem ruce a obmotala si je kolem břicha. Když viděl, že jsem se přestala cukat, pustil mě a já se stočila na bok do klubíčka a pokoušela se ovládnout dávení, což mi dalo fůru práce, už teď jsem toho měla znovu plnou pusu a koutkem mi to vytékalo na prostěradlo a tvořilo to tam tmavou vlhkou skvrnu.
Oslepilo mě nenadále jasné světlo, když rozsvítil.
Trvalo hodnou chvíli, než se můj žaludek uklidnil. Zůstala jsem schoulená a třásla jsem se, zatímco mi slzely oči. „ Co... co to ksakru bylo?“ zašeptala jsem nakřáplým chraptivým hlasem.
„ Krev,“ odpověděl klidně a já cítila jeho přítomnost někde hodně blízko sebe. „ Doufal jsem, že se proberete. Mělo by vám být líp... na čas. Přestanete se na chvíli vyžírat.“
Žaludek se mi znovu nebezpečně zahoupal a já na sucho polkla. „ Na jak dlouhou chvíli?“
Neodpověděl hned, zaváhal. „ Velmi krátkou, předpokládám. Není čerstvá a je tam činidlo proti srážlivosti - to ji silně znehodnocuje.“
„ Aha,“ hlesla jsem jenom. Bála jsem se, že když budu zbytečně otvírat pusu, krev se mi znovu začne vracet a tentokrát ji nedokážu udržet uvnitř.
„ Můžete se posadit?“ zeptal se po chvíli.
„ Proč?“ sykla jsem koutkem úst a nehýbala se.
„ Protože jste si vytrhla kapačku,“ oznámil otráveně. „ Musí to pekelně bolet.“
Když to řekl, tak to samozřejmě pekelně bolet začalo. Vyšvihla jsem se do sedu a stočila oči k ruce. Nebyl to vůbec pěkný pohled. „ Ach můj bože,“ vydechla jsem.
„ Nedá se než souhlasit,“ zabručel, chytil mě za nadloktí a strhl náplast, pod kterou byla původně jehla schovaná.
Odvrátila jsem se a zoufale polykala, zatímco můj žaludek plaval a svíral se. Cítila jsem, jak jehlu vytahuje, ale nepodívala jsem se. To bych nezvládla.
Držela jsem tvář odvrácenou na stranu a pevně zavřené oči, i když zavolal zpátky sestru. Nemohla jsem se podívat, prostě to nešlo. Vůně mé krve se dala od té, co jsem vypila rozeznat docela lehce. Moje krev voněla nesrovnatelně lépe, protože byla čerstvá a nebyl v ní ten sajrajt na srážlivost. Snažila jsem se ovládnout nutkání začít si tu krev z rány slízávat.
Opatrně jsem se koukla, až když sestra utáhla obvaz a zachytila konec jejich rozhovoru, který jsem předtím nevnímala.
„ … převléct. Novou jehlu nezavádějte, zkusíme ji na noc nechat tak,“ řekl doktor Symerský a pak se otočil ke mně. „ Buďte tak hodná a běžte se vedle umýt,“ ukázal na dveře napravo od postele. Vytřeštila jsem na něj oči. Snad si vážně nemyslí, že se udržím na nohách? Byla jsem ráda, že udržím záda vzpřímená tak, abych mohla sedět. „ Nedívejte se tak na mě,“ okřikl mě netrpělivě, „ líp už vám dnes nebude, tak se koukejte pohnout.“
Sestra na nás zírala jako na blázny, když jsem poslušně spustila nohy z postele - tím pohybem si strhla zbývající přísavky z hrudi a monitor ztichl. „ Doktore,“ vykvikla, „ rozhodně by neměla vstávat!“
„ Rozhodně by vstávat měla,“ odsekl jí. „ Nepleťte se do toho a radši převlečte tu postel.“ Jeho pichlalé šedé oči se znovu zabodly do mě. „ Jdu si promluvit s tím mladíkem, co ho to tak hrozně mrzí.“
Zmateně jsem nakrčila obočí. „ Tomáš je tady?“ podivila jsem se. Tak ono se mi nezdálo?
Ušklíbl se, zatímco vykročil ke dveřím. „ A vás to překvapuje?“ zeptal se kousavě. „ Strávil týden na chirurgii.“
Provinile jsem sklopila oči a sklouzla z postele dolů na zem, linoleum bylo studené a já se rozhodně na nohách necítila dost jistě, abych zvládla přejít ten metr ke dveřím.
„ Počkat!“ Vrátil se najednou doktor a sehnul se pro něco k polštáři. Pak mi to nacpal do dlaně. „ Doufám, že už víte co s tím!“ zavrčel a odkráčel z pokoje. V ruce jsem svírala rekam a dveře mi najednou přišly daleko blíž.
Nechala jsem sestru, která vypadala, že každou chvíli padne v mdlobách k zemi, sestrou a dovrávorala do koupelny. Jen těžkou mohla být ještě menší, zkonstatovala jsem, když jsem se opřela oběma rukama o umyvadlo, abych udržela rovnováhu.
Neobtěžovala jsem se rožnout, i tak jsem viděla dost na to, aby se mi vrátila předchozí nevolnost. Jako první jsem si na krk zavěsila přívěšek, co mi vecpal doktor. Pak jsem si umyla obličej a vypláchla pusu, což bylo všechno, k čemu jsem sebrala sílu a stejně mi to trvalo dost dlouho na to, aby, když jsem se vrátila do pokoje, byla moje postel převlečená. Dost jsem pochybovala, že je sestra Superman a zvládla by to dřív jak za deset minut.
Zamotala se mi hlava a taktak jsem se zachytila opěradla židle.
Sestra hned přispěchala, aby mě podepřela a pomohla mi zpátky do postele. Připadala jsem si jako přejetá náklaďákem, ale silně jsem pochybovala, že mě nechají spát.
Prozatím jsem zavřela oči a poslouchala, jak sestra polohlasem nazývá doktora Symerského nebezpečným šílencem, nezodpovědným vrahem, či hůř, zatímco mi vracela na místo přísavky a následně pustila monitor. Musela jsem přiznat, že alespoň s polovinou nelichotivých přídomků, kterými obdarovala toho muže, jsem musela souhlasit. Jen jsem doufala, že tohle není standardní péče – to by všechny nemocnice zely prázdnotou.
„ Spí?“ ozval se nečekaně jeho ledový hlas.
„ Ne,“ vzdychla jsem a otevřela oči. „ Ale moc ráda bych.“
„ Prospala jste tři dny, tak mi teď věnujte pět minut pozornosti,“ odsekl.
„ Fajn,“ sykla jsem. Jeho přístup se mi vůbec nelíbil. Pokud se tak chová ke všem pacientům, divím se, že má ještě práci. Sestra to k mému překvapení vzdala a s náručí špinavého povlečení odešla.
„ Do úplňku zbývají čtyři dny,“ nadhodil doktor.
„ No a?“
„ Právě jste prodělala zástavu srdce, slečno, minule jsem u toho skončil, nemám ponětí, co všechno se za ty čtyři dny stane.“
Podívala jsem se na něj. „ Jak to, že nevíte?“ vydechla jsem. „ Víte o tom všem daleko víc než já. Musíte to vědět!“
„ Myslíte si, že jsem prošel nějakým školením, jak pečovat o vlkodlaky, kterým se proměna vymkla z ruky?“ zavrčel naštvaně. „ Musím vás zklamat, ale ne. Setkal jsem se s touhle kletbou v Peru a tehdy jsem léčbu prováděl stejně jako teď: metodou pokus – omyl. To děvče bylo o čtyři roky mladší a ve všech ohledech odolnější než vy, nemám ponětí, co vás pořád drží při životě, ale v žádném případě se na to nemůžu spoléhat.“
Polkla jsem. „ Takže nemáte ponětí, co se stane teď, nebo ne?“
„ Nemám,“ souhlasil vážně a zamračil se. Ale výraz v jeho tváři napovídal, že to není tak docela pravda.
„ Ale?“ vydechla jsem zděšeně.
Povzdechl si. „ Ale vzhledem k tomu, jak se váš stav doteď vyvíjel, si myslím, že vím, co by mohlo následovat.“
„ Ano?“ pobídla jsem ho, i když jsem to vlastně vůbec nechtěla vědět. Můj stav se doteď nevyvíjel nijak dobře a nebylo moc věcí, které by mohly být ještě horší. Jak moc zlé to se mnou je, mi skutečně došlo ve chvíli, kdy mi čtyři dny začaly připadat jako věčnost a úplněk, který měl následovat jako něco naprosto nedosažitelného a nedotknutelného.
„ Obávám se, že hrozí, že u vás propukne cytopatologický efekt.“ Ztuhla jsem. Není moc věcí, které by mohly být horší než to, co bylo teď, ale tohle mezi ně rozhodně patřilo. Zatočila se mi hlava. Doktor si všiml změny mého výrazu a špatně si to vyložil. „ To znamená-“
„ Já vím, co to znamená,“ přerušila jsem ho a trhaně nabrala vzduch. „ Budou mi selhávat orgány. Jeden po druhém...“
„ Ano,“ přikývl a v jeho tváři se na okamžik zaleskl záblesk nějaké emoce, ale rychle zmizel. „ Srdcem to začalo.“
Měla jsem chuť začít křičet a utíkat. Zavřela jsem oči a snažila se uklidnit. Ruce se mi roztřásly a já v prstech sevřel okraj peřiny, aby to nešlo vidět. „ Jsem schopná to přežít?“ zeptala jsem se tím nejklidnějším tónem, jakým jsem svedla.
Chvíli mlčel, než upřímně řekl: „ To nemám nejmenší ponětí. Tohle není zrovna exaktní věda. Potřebujete krev, tu jsem schopný vám dát - pokud budete spolupracovat, tak snad i v dostatečném množství. Ale s přeměnou vám pomoct nedokážu.“
„ Nejde to bez úplňku?“
„ Jde,“ připustil, „ ale já nevím jak a vy taky ne. Nemám ponětí, co proměnu spouští mimo lunární cykly.“
„ Krucifix,“ vzdychla jsem rezignovaně. „ Čtyři dny je moc dlouho.“
 
Bylo to moc dlouho. Nejdelší čtyři dny mého života.
Hned ráno mě napíchli na novou kapačku a dostala jsem další transfúzi, plus další hrneček konzervované krve od doktora Symerského. Spalovala jsem krev rychleji než kdy dřív, ale zpomalovalo to postup toho něčeho. Dávalo mi to naději, že to přece nějak půjde.
Třetí den jsem ovšem vyzvracela krev z hrníčku dřív, než se stihla uvnitř ohřát a přes všechny další marné pokusy jsem ji v sobě nedokázala udržet déle jak půl minuty.
Pár hodin na to jsem se začala dusit. Obyčejná dýchací maska – ten malý plastový zobáček přes nos a pusu, mi nestačila, ale po krátké výměně názorů s doktorem – nemohla jsem pořádně dýchat, natož tak mluvit - jsme dýchací přístroj odsunuli až jako poslední možnost. Kdyby mě uvedli do umělého spánku, byl by to konec, už bych se neprobrala.
Už jsem se bála usnout. Probděla jsem noc a zoufale lapala po vzduchu, kterého se mi nedostávalo. Úzkostlivě jsem odpočítala každou minutu a doufala, že už se konečně rozední.
Připadala jsem si jako ryba na suchu. Nemohla jsem popadnout dech a v krku mě škrábala žízeň.
Zuřivě jsem se soustředila na pravidelné dýchaní, na zvuk mého srdce a na to, abych se nenechala přemoc touhou všechno to vzdát a poddat se temnotě, které se stále přibližovala a nabízela hřejivou úlevu od tohohle trápení.
Ale moje soustředění se rozpadlo na prach, když vešel doktor Symerský s další krví v ruce.
Temnota na mě dosedla jako lepivý igelit a já se do ní propadla.
 
Prudce jsem otevřela oči.
Neměla jsem ponětí, kolik je hodin, ani co se stalo. A vlastně mě to nezajímalo.
Zvedla jsem ruku k obličeji a stáhla si dýchací masku, kterou jsem k němu měla připevněnou gumičkou a posadila se. V loketní jamce mě nepříjemně zaštípalo, ale zatím jsem si toho nevšímala. Nebylo to důležité. Jako v tranzu jsem ze sebe, jednu po druhé, sundávala přísavky a odhazovala je vedle sebe na postel.
Spustila jsem nohy přes okraj a chystala se vstát, ale bolest v ruce mě opět na okamžik strhla zpátky do reality. Zamračila jsem se a podívala se dolů. Necitelně jsem si vyškubla jehlu ze žíly a po nadloktí mi okamžitě začal stékat proužek krve.
A bylo to.
Pokoj kolem se na okamžik zahoupal a pak získal tmavě zelený nádech. Dásně mě začaly tlačit a čelist se tlačila dopředu. Stejně jako poprvé.
V uších mi začala znít nádherná podmanivá hudba a já se rozběhla k oknu. Věděla jsem, co to je.
Měsíc – volal mě.
Sáhla jsem po kličce a otevřela okno dokořán. Vyškrábala jsem se na parapet.
Bylo to podstatně výš než okno mého pokoje, ale to mi bylo jedno.
Odrazila jsem se a vrhla se dolů z deseti metrové výšky.
NEJNOVĚJŠÍ KAPITOLY:
1. - 5. kapitola VSK
(15. 4. 2015)
Musíte hledat, ale jsou t

9. kapitola SDG 
(7. 2. 2015)
Oblíbené stránky
Něco jako dvojče blog. Múžete si vybrat, nové kapitoly budou stejné tady i tam.
Fanfiction a jiné...

 
On autor byl vůl a překladatel není, rozumíte, proto to tak je.

- Jan Werich -
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one