Zdravím Vás,
ať už jste sem zavítali z webovky veilofmystery, která začala blbnout, nebo jste noví čtenáři. Na tomhle blogu najdete několik povídek, ať už s tématikou z těch starších Twilight fanfiction nebo novějších fantasy originálních nebo polooriginálních příběhů. Ať už je to jakkoli - vítejte a dobře se bavte!

Vaše Hollis
Setřela jsem linku utěrkou a druhou rukou jsem si u ucha přidržovala telefon a znovu poslouchala stále dokola opakující se vytáčecí tón. Lezl mi na nervy. Poslouchala jsem ho už dva týdny – týden předtím jsem hloupě čekala, že mi zavolá sám, jak slíbil.
Najednou telefon ztichl, nabručeně odtáhla a podívala se na něj. Nebylo to poprvé, co mi to položil, a mně už docházela trpělivost. Když to udělal poprvé, myslela jsem si, že nemá čas a zavolá mi zpátky. Nezavolal. Chtěla jsem vědět, co se to do pekla děje!
Odhodila jsem utěrku do dřezu a vytočila Pavlovo číslo znovu.
Tentokrát to ani nezačalo vytáčet – vypnul si mobil! Nevěřícně jsem se na tu černou krabičku podívala.
„Budeš si s tou věcí hrát dlouho?“ houkl Daniel, který seděl v obýváku a četl si. Měl k tomu potichu puštěné cédéčko s hity The Platters – nic proti nim, ale nechápala jsem, jak se může věnovat knížce, když si zároveň pobrukuje melodii.
Podívala jsem se na něj. Od té doby, co jsem volala domů, a dohodli jsme se, že i přes svátky zůstanu tady, dbal Daniel úzkostlivě o to, abych neměla čas nad čímkoli přemýšlet. Hlavně ne nad tím, že letošní Vánoce budou… jiné.
Začal mě brát s sebou, když jezdil po okolí mimo ordinační hodiny - prý abych se něco přiučila. Po nocích mě tahal po lesích a já usínala každý večer naprosto vyčerpaná. A v nejhorším případě se motal kolem mě v kuchyni a snažil se mi pomáhat s vařením, což sice bylo zábavné a my se začínali smát, sotva někdo řekl mrkev, ale uklidit mi často trvalo déle než samotná příprava jídla.
Usmála jsem se a potřásla hlavou. Byl lepší kamarád, než jsem si zasloužila.
Nechala jsem telefon ležet na lince a šla za ním.
„Vzdávám to,“ houkla jsem rezignovaně a svalila se vedle něj na sedačku, ruce jsem si složila na břiše.
Shlédl na mě dolů. „A o co se vlastně pokoušíš?“
Otočila jsem k němu hlavu. „Ale o nic,“ zamumlala jsem vyhýbavě a znovu se zadívala na strop. Najednou mě něco napadlo a posadila jsem se. „Hele, Danny, ty jsi přece muž.“
Pobaveně se na mě podíval. „Rád si to o sobě myslím.“
„Tak mi vysvětli mužskou logiku,“ pobídla jsem ho.
„Cože?“ uchechtl se a odložil knihu vedle sebe hřbetem vzhůru.
Netrpělivě jsem si poposedla. „Řekni mi, řekl bys někomu, že ho miluješ a zavoláš mu, a potom ani nezvedl telefon?“
Zvedl vysoko obočí a dlouho mlčel, nakonec se zamračeně poškrábal na nose a odpověděl: „Amanda by ti jistě vysvětlila, že bych toho byl schopný docela dobře. Proč?“
To jsem zrovna nepotřebovala slyšet. „To je pěkně hloupé. Nikdo ho nenutil to říkat, takže…“
„Počkej,“ přerušil mě, „Chlápek z bazénu ti řekl, že tě…“ Zamával rukou a nechal větu nedokončenou.
Zkřížila jsem si ruce na prsou a opřela se zády o polštáře. „Jo,“ houkla jsem naštvaně, „a teď mu dělá problémy zvednout ten pitomý telefon a…“
Zase mě nenechal domluvit. „Cos mu odpověděla?“ zeptal se trochu ostřeji, než zamýšlel, předpokládám.
„Nic,“ pokrčila jsem rameny, „ popřála jsem mu, ať si užije Vánoce.“
Daniel se rozesmál. „Ne, že bych mu to nepřál, ale tobě bych vážně lásku vyznávat nechtěl.“
Svěsila jsem ramena. „Urazila jsem ho, co?“ hlesla jsem nešťastně.
Znovu se zasmál. „Já bych z toho na jeho místě moc nadšený nebyl, ale pokud chce změnit tvůj názor, rozhodně na to jde špatně.“ Ukázal palcem přes rameno na linku, kde jsem nechala svůj mobil.
„Třeba má moc práce,“ navrhla jsem nepřesvědčivě.
„Nebuď naivní, Tino,“ zavrtěl Danny hlavou.
Povzdechla jsem si a neodpověděla. Na okamžik jsem se zaposlouchala do jedné známější písničky a začala se pohupovat do rytmu. Nechala jsem toho, když jsem si všimla, že se na mě Daniel upřeně dívá. „Co je?“
„Dnes půjdeme na lov, ano?“ zamumlal se vyhýbavě a vyhlédl z okna.
„Můj bože, Danny!“ zvolala jsem znechuceně. „Teď jsme dojedli!“
Zachechtal se. „Nebuď tak sobecká, Tino, vlci mají taky hlad. Pořád se tomu vyhýbáš! Nelovili jsme už skoro měsíc,“ připomněl nakonec. „Nechci o Vánocích nikoho sežrat.“
„Sežeru tebe, jestli ještě jednou pustíš Jingle Bells,“ zavrčela jsem a udělala obličej.
Přestože se Danny snažil, abych nemyslela na Vánoce, které nestrávím doma, evidentně měl letos velmi vánoční náladu. Věděla jsem, že ho těší, že nestráví Vánoce sám jako loni, i když mu zároveň bylo líto, že jsem nešťastná, když nemůžu strávit svátky doma, jak bych chtěla. Dosud jsem si pamatovala náš rozhovor před rokem, kdy jsem i přes oceán cítila skrz naše pouto jeho samotu. Nadechoval se k odpovědi, když někdo zazvonil.
„Ty někoho čekáš?“ zeptala jsem se zmateně.
„George Bushe a Baracka Obamu,“ přikývl vážně.
„Moc vtipné,“ poznamenala jsem kysele, když jsem kolem něj procházela, abych otevřela. Nechápavě jsem zvedla obočí, když jsem našla za dveřmi stát asi desetiletého kluka s rukama vraženýma v kapsách vyšisovaných riflí. „Chceš něco?“
„Ahoj, hledám tátu,“ oznámil mi a zhoupl se v kolenou.
Otevřela jsem v úžasu pusu. „A jsi si jistý, že ho najdeš tady?“
Pokrčil rameny. „Někde být musí.“
Na to jsem neměla odpověď. „Hej, Danny,“ křikla jsem přes rameno, „máš tu návštěvu.“
Daniel se mi objevil vedle mě a usmál se. „Čau, Same,“ pozdravil kluka vesele. „Pojď dál,“ pobídl ho. Evidentně ho dobře znal a já přemýšlela, jak se mu u všech všudy podařilo přede mnou víc jak rok, tím tuplem posledních osm měsíců, tajit, že má takhle velké dítě. Proč by to vůbec dělal? Když jsme se o tom kdysi bavili, řekl, že žádné dítě nemá. „Už jsem skoro myslel, že nevíš, kde bydlím. Jak se máš, chlape?“ ptal se ho, zatímco spolu šli dál do domu.
Omráčeně jsem je následovala.
„Ani se neptej,“ zabrblal kluk a začal okusovat jednu ze sušenek, které jsem nechala ležet na lince - ani se neobtěžoval zeptat, jestli si může vzít. „Paní Hofmanová odjela na svátky do Montany, takže je u nás věčně babička,“ otráveně se ušklíbl.
Daniel se zasmál. „To se máte, kluci.“ Tu škodolibou poznámku jsem nepochopila. Pořád jsem se snažila vstřebat myšlenku, že se mě Daniel neobtěžoval informovat o svém synovi.
Sam, jak mu Danny říkal, se zle zamračil. „Ha-ha,“ odsekl. „Nebyl tu táta?“ zeptal se, než se pustil do další sušenky. „Doma není ani on, ani babička a telefon mi nebere.“ Byla jsem čím dál zmatenější, i když se mi podstatně líp dýchalo – to dítě přece jen bylo cizí.
Daniel zvedl obočí. „Mám pocit, že včera říkal, že má teď spoustu služeb v nemocnici, aby mohl být na Vánoce s tebou doma.“
Kluk přemýšlivě našpulil pusu a nakrčil čelo. „Kolikátého je?“ zeptal se nakonec.
Daniel se otočil na mě – s daty mu to moc nešlo. „Devatenáctého,“ houkla jsem ze svého místečka mezi dveřmi a lámala si hlavu, kdy Samův otec mohl včera s Dannym mluvit, když jsem byla celý den s ním v ordinaci a večer jsme byli společně u Jerryho a to se nehnul od stolu, protože byl zabraný do debaty s Petem.
„Tak to je možný,“ zahuhlal Sam s plnou pusou sušenkové drti. „Babička na to asi zapomněla,“ dodal nadšeně, když polkl a zasvítilo mu v očích. „Tak můžeme dohrát SHM, co říkáš?“
„Nezapomněls na něco?“ nadhodil pobaveně Danny a nenápadně pokynul ke mně.
Sam se na mě otráveně otočil. „Chceš hrát taky?“ zabrblal kysele.
Jeho zjevné „nadšení“ mě pobavilo. „Ne, dík,“ uchechtla jsem se.
„Tak vidíš,“ obrátil se zpátky k Dannymu, „Tina stejně nechce hrát.“ Nepozastavila jsem se nad tím, že mě zná – v tomhle městě mě znal alespoň podle jména úplně každý. „Nechci trčet celý den doma sám, to už bych tam radši byl s babičkou,“ postěžoval si.
Daniel se uchechtl. „Ale nemysli si, že tě nechám vyhrát.“
Sam zvedl oči v sloup. „Vytahuješ se před svou holkou, staříku.“
Odvrátila jsem se a zakašlala do dlaně, abych skryla smích.
Danny se zamračil. „Vy dva si fakt budete rozumět,“ zabrblal podrážděně. „Děláte, jako kdybych se narodil v jiném století.“
„Podle toho, co posloucháš, to odpovídá,“ ušklíbl se Sam. „Z jakýho je to roku? Raz, dva, tři?“
„Je to pořád lepší než koledy,“ poznamenala jsem polohlasem.
„Běž pro SHM nebo si rozmyslím,“ pobídl ho Daniel s povzdechem.
Sam odešel a nechal po sobě na lince prázdný talířek. Šla jsem a dala ho do myčky, kde už byly talíře od snídaně.
„Co je SHM?“ zeptala jsem se, když jsem zavírala dvířka.
Super heroes of Morano,“ odpověděl monotónně a opřel se bokem o linku.
„Aha,“ pokývala jsem hlavou a napodobila jeho postoj. „A kdo je ten kluk?“ pokračovala jsem jakoby nic.
„To je Sam,“ pokrčil rameny. Zvedla jsem obočí, jestli to myslí vážně. „Sam Sorbon,“ upřesnil a zacukalo mu v koutku.
„Sorbon?“ opakovala jsem zmateně. „Jako Pete?“
„Jako Pete,“ přikývl Danny a evidentně se dobře bavil. „Je to jeho syn.“
„Odkdy má Pete syna?“ podivila jsem se.
„Od roku 1998. Nemůžu uvěřit, že ti to uniklo, vždyť o něm pořád mluví,“ smál se mi Daniel.
Procházela jsem si to v hlavě. Pete opravdu často mluvil o Samovi, jenomže já si myslela, že je to ta Sam. I když někdy mi přišlo nesmyslné, co o ní říkal. Teď už jsem věděla proč. „Měla jsem za to, že je to žena,“ houkla jsem rozpačitě. „No jeho žena.“
Usměv mu povadl. „Shelley zemřela před dvěma lety. Pete se o Sama stará sám.“
„Ach tak. To mě mrzí,“ vydechla jsem. Znala jsem Petea jako věčně usměvavého muže s dětinským smyslem pro humor. Vždycky jsem měla tak trochu pocit, že zapomněl dospět. Rozhodně na mě nepůsobil jako vdovec, co vychovává dítě.
„Jo,“ houkl Daniel, „byla to skvělá holka.“
Na okamžik zavládlo ticho. „Jak tam stál mezi těmi dveřmi a říkal, že hledá tátu, myslela jsem, že je tvůj,“ nadhodila jsem po chvíli.
Danny se ohlédl na dveře s podivným výrazem. „Kéž by,“ zamumlal tak potichu, že jsem měla i já co dělat, abych ho slyšela.
„Máš tak rád děti,“ řekla jsem pomalu. „Tak proč žádné nemáš?“ zeptala jsem se neomaleně. „Byl jsi přece ženatý.“
„Já jsem děti chtěl, ale Meredith pořád říkala, že není vhodná doba, že musí nejdřív rozjet praxi,“ mávl bezmocně rukou, „pořád něco. Dávám těm dvoum tak rok než budou tři,“ zasyčel nakonec a odkráčel do obýváku. Čímž mi dal najevo, že debata je u konce. I Daniel měl svá témata, která se mnou nehodlal rozebírat. Jeho manželství a ztracené sny k nim rozhodně patřily.
Sam u nás nakonec zůstal celý den. Obsadili s Danielem obývák a vydrželi u jedné videohry několik hodin.
Dívala jsem se opřená o stěnu, jak vedle sebe sedí na koberci a pošťuchují se.
Nikdy mě nenapadlo, že Danny možná chápe víc než kdokoli jiný, co pro mě znamená, že kvůli našemu prokletí nemůžu mít děti. Jeho přesvědčení, že tohohle hororu nemůže zatáhnout dalšího člověka, ho stavělo do podobného postavení, v jakém jsem byla já. Už nechtěl žít s žádnou lidskou ženou a vlkodlačice z něj nikdy tátu neudělá, i kdyby nějakou našel…
Ne poprvé jsem přemýšlela nad tím, kdo byl Dannyho Tomášem. Kdo jeho život odeslal do bdělé noční můry?
 
Běžela jsem lesem. Moje nohy rytmicky narážely do země pokryté kapradím a zetleným jehličím a já cítila, jak studený vzduch proudí do mých plic a přináší sebou vůně celého okolí. Hlína; mechy nasáklé vodou; kůra stromů nasycená voňavou pryskyřicí; slabý zápach hniloby rozkládajících se rostlin; drobní živočichové hemžící se všude kolem mě. Lákavý pach krve a strachu srny prchající před jistou smrtí. A nakonec výrazná vůně mého společníka, která mě množstvím vyplaveného testosteronu způsobeným lovem lákala víc než jindy.
Pokračuj. Naběhnu jí zprava a na mýtině ji dostaneme,‘ ozvalo se mi v hlavě a já přidala, abych nahradila místo šedého vlka, který zmizel mezi stromy.
Pomalu mi docházel dech, ale štvanice mě pohltila natolik, že jsem nebyla schopná myslet na únavu. Moje výdrž se ale každopádně za posledního půl roku rapidně zvýšila. Sotva jsem se bříšky tlap dotkla země, už jsem se odrážela k dalšímu skoku, aniž bych si dovolila jediné zaškobrtnutí, nebo vypadnutí z rytmu.
Blížili jsme se k mýtině. Bylo to už jen pár metrů. Naposledy jsem přinutila tělo k zvýšení výkonu a při jednoznačném rozkazu: ‚Teď!‘ jsem se zapřela zadníma nohama a s ohromnou silou vloženou do odrazu jsem se vznesla do vzduchu, abych v příští vteřině dopadla prchajícímu zvířeti na záda. Zatímco druhý vlk, který se vyřítil z tmavého lesa jako temný posel smrti, zaútočil na srnu z boku. Ubohé zvíře napadené ze dvou stran silnějšími protivníky, se bezbranně skácelo k zemi.
Dolehla jsem na něj plnou vahou, abych mu zabránila v pohybu. V měsíčním světle, které zaplavovalo mýtinu, se zaleskly ostré, sněhově bílé tesáky, které v příští vteřině obarvila na karmínovo krev z rozervaného hrdla.
Srna sebou přestala cukat a šedobílý vlk ustoupil neochotně od teplé, pulzující rány. Týmová práce je fajn, ale pořád v nás obou zůstávala primitivní touha urvat si pro sebe největší kus a jako první. Ale my s Dannym jsme si na hierarchii alfa jedinců nehráli. Lovili jsme oba, takže jsme se krmili zároveň a stejným dílem. Nezáleželo na tom, kdo měl první čumák v krvi.
Pohlédl na mě přes nehybné tělo, ze kterého rychle unikalo teplo i poslední zbytky života a v medově hnědých očích, tedy o několik odstínů světlejších než byla jejich barva v Danielově lidské podobě, mu zajiskřilo.
Tak veselé Vánoce a dobrou chuť, Tino,“ popřál mi vesele a sklonil hlavu zpátky ke zdroji tekutiny, po které jsme oba prahli.
Znechuceně jsem ohrnula pysky nad jeho nevhodným vtipkováním a začala se krmit. Jak mě Daniel ráno upozornil, nelovili jsme už měsíc, jen jsme se tak trochu bezúčelně poflakovali po lese, pořádali dětinské závody a rvačky, ale všechny obyvatele lesa jsme nechali pokojně žít. Velikost naší dnešní kořisti tedy nebyla náhodná – oba jsme potřebovali spousty krve, abychom zahnali žízeň.
Žíznivě jsem hltala hustou krev, která s každým okamžikem chutnala hůř a hůř a nebylo to jenom tím, že se na vzduchu začala srážet. Čím víc byla moje vlčice omámená krví, tím snadnější pro mě bylo uvědomovat si sebe samu. A mému lidskému já se tohle ani trochu nelíbilo. Bylo mi líto srny, která zaplatila životem za to, abych já mohla žít.
Usoudila jsem, že už mám dost a o pár kroků ustoupila, přestože Daniel se ještě krmil. Nechtěla jsem se na to dívat, takže jsem se k němu otočila zády a začala si velmi zaujatě olizovat levou přední tlapu, na které mi ulpělo několik kapek krve, a snažila se ignorovat mlaskavé zvuky za mnou.
Netrvalo dlouho a Daniel se posadil vedle mě. Dlouhým růžovým jazykem si olizoval strany horní čelisti. Znechuceně jsem odvrátila.
Slyšela jsem, jak zafuněl. ‚Nesmíš si to tak brát, Tino. Myslel jsem, že se řídíš filosofií: Radši oni, než já.‘
Unaveně jsem se na něj podívala. ‚Dělám to, abych se udržela na živu. To ale neznamená, že se mi to musí líbit.‘ Přimhouřila jsem oči a sledovala skvrnu mezi jeho očima. Natáhla jsem se a to místo mu olízla. ‚Musíš jíst jako čuně, Danny?‘ postěžovala jsem si.
No, dovol!‘ odvrátil se ode mě uraženě. ‚Samotné ti dělá problémy vyhnout se sebemenší špíně a mě buzeruješ kvůli jedné kapce!‘
Kdybych se mohla smát, rozesmála bych se. ‚Bereš mě moc vážně,‘ potřásla jsem hlavou.
Je těžký poznat, kdy mluvíš vážně a kdy si děláš legraci,“ zabrblal podrážděně. ‚Víš, je zvláštní, jaký odpor k tomuhle všemu máš, když jsi v tom tak dobrá.‘
Položila jsem se do trávy a hlavy si opřela o přední nohy. ‚Právě proto,‘ odpověděla jsem temně.
Znám půl tuctu vlkodlaků, kteří by zabíjeli pro to, co máš ty,‘ poznamenal a lehl si vedle mě.
Nikdy jsem tohle nechtěla. Nechci být taková. Zabíjela bych proto, abych mohla být znovu normální.‘
To jistě,‘ přisvědčil Daniel, ‚to my oba. Ale ty se na to stále díváš jen z té špatné strany. Copak se ti nestala alespoň jedna dobrá věc od té doby, co jsi vlkodlak?‘ zeptal se mě s podivnou směsicí emocí v pozadí, ve kterých jsem se nechtěla rýpat. Nebyla jsem psycholog a nerada jsem se prohrabovala jeho city, abych mohla číst mezi řádky.
Ale nad jeho slovy jsem se zarazila a chvíli zamyšleně zírala do tmy. Opravdu bylo všechno jen strašné? Jak by vypadal můj život teď, kdybych byl rekam jen obyčejný přívěšek? Měla bych před státnicemi, dělala bych diplomku, dál bydlela u rodičů a pravděpodobně bych se jako chudinka šedá myška trápila neopětovanou láskou k Tomášovi a seděla v koutě, kde by si mě pravděpodobně nikdo nikdy nevšiml. Vzhledem k tomu, jak jsem žila teď, se mi z té představy zvedal žaludek.
Máš pravdu,‘ pomyslela jsem si trochu otřeseně. ‚Líbí se mi, jaký mám teď život. Spousta věcí se změnila, ale není to všechno jen špatný. Lovení, neustálá sebekontrola a soustředění, všechny ty věci okolo,‘ – vyhnula jsem se elegantně té věci s těhotenstvím - ,ty jsou strašný a únavný, ale na druhou stranu… Ten pocit svobody je skvělý.‘ Z jeho strany ke mně přicházely spokojené, souhlasné vlny a já pokračovala ve své úvaze. ‚A asi by mi trvalo daleko déle, než bych se postavila na vlastní nohy, odešla domu nebo se vzepřela rodičům. I kdybys mi teď řekl, abych se od tebe odstěhovala, postarala bych se o sebe. Předtím bych to asi nezvládla.‘ Otočila jsem hlavu a podívala se na něj. ‚Svým způsobem jsem během posledního roku konečně dospěla.
Musím uznat, že postupem času přestáváš být tak nesnesitelná, jako jsi byla na začátku,‘ připustil Daniel škádlivě.
A neznala bych tě,‘ vzpomněla jsem si najednou, ‚kdybych nebyla vlkodlak, nepoznali bychom se. Byla by to škoda, nemyslíš?‘ zeptala jsem se zamyšleně. Už jsem si na Daniela tolik zvykla, že jsem ho považovala za neodmyslitelnou součást svého života. ‚Nedokážu si představit, že bych tě neznala.
Ohromeně se na mě podíval. ‚To byl snad první opravdový kompliment, co jsem od tebe slyšel, Martino.‘
Ale prosím tě,‘ odbyla jsem ho, ‚to není pravda. Můžu mít otázku, Danny?‘ začala jsem po chvíli ticha nejistě.
Jistě,‘ přitakal zmateně, ‚co chceš vědět?‘
Je to jen otázka,‘ upozornila jsem ho, ‚nehledej za tím nic víc…‘ Na chvíli jsem přemýšlela, jak správně formulovat, co jsem chtěla vědět. Když jsem se zeptala naposledy, nedopadlo to dobře. ‚Musím být představena smečce, protože když nepatřím nikomu, patřím všem, že ano?‘
Ano,‘ souhlasil Daniel opatrně, ‚každý si může na tebe nárokovat právo. Pokud ti někdo ublíží, nemusí se nikomu zodpovídat. Nic mu nehrozí, nikdo ho nepotrestá.‘ Samozřejmě, to byla podstatná součást těch papírů, co mi dal, když jsem přijela.
Takže přestože jsem strašlivě mocná a znám kromě tebe jen Jamieho, kterého bych přeprala malíčkem, je pro mě nebezpečně hrát si na vlka samotáře bez alespoň formální ochrany smečky.‘
Kam tím míříš, Tino?‘ pobídl mě nervózně Daniel.
Hodilo by se mi stejné postavení, jaké máš ve smečce ty – tedy žádné, ale nejdřív bych se musela stát její součástí… Ta věc s Caroline byla strašná, a tak všechno kolem…, takže to tak nějak zapadlo, ale ten problém nezmizel, Danny…‘ Zhluboka jsem se nadechla. ‚Takže, kdy mě zavedeš do smečky?‘
Dlouze se na mě zadíval a neodpověděl. I přes jeho vlčí podobu vypadal nešťastně a ustaraně, bylo těžké rozeznat, která emoce převládá, protože mě k nim najednou nechtěl pustit.
Postavila jsem se. ‚Nedívej se na mě tak, Danny,‘ varovala jsem ho a odvrátila se od něj.
Jak?‘ podivil se nevinně, aniž by vstal ze země.
Takhle! Tváříš se, jako by ti někdo zabil štěně. Prostě mi řekni, co se zase děje,‘ pobídla jsem ho netrpělivě.
Nic se neděje, Tino,‘ uklidnil mě hned. ‚Nemusí se nás to vůbec týkat.‘
Stoupla jsem si před něj a sklonila k němu hlavu. ‚Danieli, přestaň mluvit v hádankách a vyklop to,‘ poručila jsem mu přísně.
Zafuněl a zakoulel očima. ‚Warren si musí najít novou družku, až přestane truchlit pro Caroline.‘
No a…?‘ podivila jsem se. ‚Kde je problém? Milostný život vůdce smečky mě opravdu nezajímá,‘ upozornila jsem ho otráveně.
Ale ano, Tino,‘ nesouhlasil se mnou. ‚Rozhodně tě hodně zajímá, pokud jsi jediná vlkodlačí žena na území nejbližších deseti států od Warrena.‘ Vážně mi pohlédl do očí.
Posadila jsem do trávy. ‚A to pro mě přesně znamená co?‘ zeptala jsem se ostře.
Nic,‘ položil si hlavu zpátky na přední tlapy, ‚jen by sis měla tu vzdálenost udržet. Tedy pokud nechceš opustit svýho blonďáka a zkusit štěstí jako nová myar.‘
Ne, dík,‘ ohrnula jsem znechuceně horní ret. ‚Jsem spokojená se svou vizí vlka samotáře.‘
Tak to neřeš. Warren si odbude smutek a potom nacpe Carolinin rekam první holce, která se mu bude zdát dostatečně vhodná, aby zaujala její místo.‘ Podle jeho myšlenek, mi došlo, co je potřeba k tomu být dostatečně vhodná. Měla jsem o pár desítek bodů IQ víc.
A potom mě představíš,‘ dodala jsem.
Ano,‘ souhlasil, ‚až bude mít smečka novou myar, budeš představena. Zmizíš hned druhý den zpátky za oceán?‘ zeptal se mě rádoby nezaujatě, ale když mi zablokoval přístup ke svým emocím, bylo mi jasné, že mu to moc jedno není.
Nevím,‘ odpověděla jsem upřímně, ‚když mě tu budeš ještě chtít a nebudeš potřebovat ten pokoj, kde spím, pro Miss USA 1996… Nijak zvlášť mě to teď domů netáhne.‘ Zadívala jsem se nahoru na noční nebe, abych se nemusela dívat na něj. Do rozhovoru s tátou jsem se myšlenkám na domov snažila vyhnout. Cítila jsem se zrazená a odkopnutá a tím pádem hrozně naštvaná. Neměla jsem nejmenší nutkání se teď vracet.
Chtělas tak moc domů jen kvůli rodině?‘ Omluvné pocity, které následovaly tuhle otázku, mi prozrazovaly, že se nechtěl zeptat, jen mu ta myšlenka utekla.
Rozhodla jsem se to obrátit v žert. ‚Kvůli nim a stavění sněhuláka. Sněžilo tu vůbec někdy?‘
Někdy určitě,‘ připustil, ‚ale ty už to asi nezažiješ. To víš – globální oteplování.‘
Připomněls mi jednu hloupou písničku, co mi poslal bratr,‘ poznamenala jsem pobaveně. ‚Líbila by se tvému bráchovi.‘
 ‚Když už mluvíme o Samuelovi,‘ začal znovu mluvit vážně Daniel, ‚víš, že jdeme ve čtvrtek k mámě, že ano?
Na to se nedá zapomenout,‘ zvedla jsem oči v sloup. ‚Já jsem měla za to, že vy Vánoce slavíte až 25. prosince, tak proč máte rodinnou oslavu už den předtím?
Slavíme Vánoce od 24., vy snad ne?‘ podivil se.
Ne, my máme Vánoce jenom 24. prosince.‘
To je jedno,‘ potřásl Daniel velkou vlčí hlavou. ‚Zkus tam tentokrát vydržet dokonce, ano? Nebo tě máma už v životě nepozve,‘ upozornil mě kysele.
A to by byla tedy vážně škoda, pomyslela jsem si pro sebe sarkasticky, za což mě Daniel odměnil trpitelským pohledem. ‚Zkusím to,‘ slíbila jsem nenadšeně.
 
Přetáhla jsem si přes hlavu bílý svetr s rudým lemováním kolem výstřihu a podívala se na sebe do zrcadla. Asi nemělo vůbec smysl snažit se vypadat vhodně, protože ani jedna z mých dosavadních návštěv u Sulinových nedopadla zrovna dobře. Jednou jsem způsobila rozruch tím, že jsem sletěla do bazénu a stáhla s sebou dalšího z hostů a podruhé jsem se s Carmen pohádala a odešla před večeří. Možnost udělat dobrý dojem už jsem ztratila, ale proč zbytečně dráždit?
Vrchní díl vlasů jsem si sepnula sponou a jen pár pramenů jsem nechala, aby mi rámovaly obličej. Rekam, který se mi houpal na krku, se sice k mému rádoby elegantnímu outfitu nehodil, ale nehodlala jsem si ho sundávat. Lehce jsem pročísla řasy řasenkou a rty přejela rtěnkou a vykašlala se na to. Byla jsem dokonce dřív hotová než Daniel. I když on si nikdy nemusel stěžovat na to, že by mi to dlouho trvalo.
 
Nervózně jsem si potahovala šálu, co jsem měla obmotanou kolem krku, zatímco jsme s Dannym před dveřmi čekali, až někdo otevře. Sledoval mé počínání se zjevným pobavením v obličeji.
„Uklidni se, Tino,“ smál se mi, „říkal jsem mámě, ať se tě neptá, jestli jsi těhotná.“
Vrhla jsem po něm zlý pohled. „Tak to se jistě zeptá, kdy se budeme brát,“ odsekla jsem, když se dveře konečně otevřely a nás uvítala rozesmátá Mary.
„To je Danny s Tinou!“ zahlásila do útrob domu a otočila se zpátky na nás s širokým úsměvem. „Veselé Vánoce!“ vykřikla a vrhla se Dannymu kolem krku.
Obětoval jí objetí a něco jí tiše řekl španělsky. Zasmála se a vtáhla nás do domu provoněného jehličím a skořicí, ze kterého se ozývaly kromě vzrušených hlasů i vánoční písničky, co mi už díky Dannymu lezly pořádně na nervy. Ale nemohla jsem si pomoct a začala se taky usmívat - Maryina dobrá nálada byla nakažlivá.
Obývací pokoj byl trochu jinak poskládaný, aby bylo místo pro obrovský stromek, u nějž balancovala na židli Rose v překvapivě normálním oblečení s obrovskou vánoční hvězdou v ruce. „Danny!“ zvolala, když si nás všimla. Seskočila dolů a rozběhla se k nám s dlouhým lesklým řetězem obmotaným kolem zápěstí. Pověsila mu ho kolem krku a přitáhla si ho za konce, které svírala v dlaních, k sobě. „Zdobíš stromeček!“ oznámila mu nekompromisně.
Daniel se zasmál a nechal se odvést ke stromečku, i když měl na sobě ještě bundu.
Já jsem tu svoji držela v ruce a zmateně jsem se rozhlédla, kam ji mám dát. Mary natáhla ruce. „Ukaž, odnesu je nahoru, pokud mi podáš ještě tu Dannyho.“
Přikývla jsem a začala jsem kličkovat mezi nábytkem, ale potom jsem to vzdala. „Danny,“ zavolala jsem na něj a on se otočil. „Prosím!“
Pochopil a hodil mi bundu, kterou odložil na židli. Obratně jsem ji zachytila. „Tady,“ usmála jsem na jeho sestru. Zírala na mě s očima navrch hlavy. „Co?“ zeptala jsem zmateně.
„Nic,“ pokrčila rameny, „dobrej postřeh.“ Otočila se na patě a zmizela v patře.
Zůstala jsem stát na okraji pokoje sama. Danny si začal s Rose zpívat nějakou písničku, co zrovna hrála. Hrozně se smáli a dělali obličeje. Napadlo mě, kde se schovává máma Sulinová, že se s Dannym ani nepřišla přivítat, když se domem rozezněl zvonek.
„Tino,“ obrátili se na mě ti dva zároveň od stromečku. Zasmála jsem se spolu s nimi a udělala dva kroky, kde dveřím.
Byl to Samuel a evidentně měl radost, že mě vidí. V každé ruce držel tašku, ale to mu nezabránilo, aby mě s radostným úsměvem objal. „To je paráda, že jsi tady!“ oznámil mi nadšeně. „Alespoň tu nebudu jedinej, s kým se máma nebaví.“
„Díky za povzbuzení,“ zasmála jsem se a odstoupila od něj, aby mohl vejít. „Veselé Vánoce, Samueli.“
„Samííííe!“ vypískla radostně Mary, která se zrovna vrátila, a pověsila se mu na krk. I v tak omezeném prostoru se mu podařilo se s ní zatočit dokola.
Stáhla jsem se na druhý konec pokoje, abych se nepletla do rodinných radovánek, a vyhlédla oknem ven na zahradu. Překvapilo mě, když jsem tam uviděla, že tam pobíhá Frank s dětmi. Něco cinklo a vzápětí mě někdo objal zezadu kolem krku.
„Tino!“ ozval se mi u ucha Julianin veselý hlas.
Otočila jsem se a opětovala jí objetí. „Ahoj, Jul,“ usmála jsem se na ni.
„Je skvělý, že jsi tu zůstala na svátky,“ pochvalovala si a začala obcházet velký jídelní stůl, před každou židli položila jeden talíř. Vzala jsem komínek těch hlubokých a následovala ji, aniž bych jí odpověděla. „Vždycky je to naprostý blázinec.“
„Jo, to je na rodinných Vánocích nejlepší,“ přisvědčila jsem. „Brácha vždycky…“ začala jsem, ale potom jsem se zarazila a skousla si spodní ret. Brácha byl letos na Vánoce na rozdíl ode mě doma.
„Můj brácha mi vždycky pomáhá prostírat!“ zvolala, když si všimla mého zaváhání, a vrhla přes místnost přísný pohled na Samuela, který se s Mary rozvaloval na sedačce. „A to, že je tu Tina, neznamená, že se bude ulejvat! Koukej zvednout své krásné pozadí a donést nám něco k pití, Samie!“ poručila mu se smíchem.
Rychle jsem zahnala splín a rozesmála se s ostatními, když Samuel otráveně vstal a rádoby zle se na ni zamračil: „Taky tě rád vidím, Jul, a přeju ti šťastné a veselé!“
„Díky,“ usmála se na něj s andělsky nevinným pohledem, čímž si vysloužila další salvu smíchu. Radostná vánoční nálada Sulinových se prostě nedala ignorovat, museli jste se radovat taky.
Úsměv mi ale povadl, když se spolu se Samuelem nesoucím na tácu džbán narůžovělé tekutiny, ve které plavala spousta věcí, a více sklenicemi, než mohl z jednoho džbánu naplnit, objevila v místnosti paní Sulinová. Ztuhla jsem s ostře červeným prostíráním v ruce.
„Tak koukám, že jsme tu všichni,“ poznamenala zvučným hlasem, který přehlušil všechny probíhající rozhovory v místnosti. Spustila jsem ruce podél těla a znovu zvlnila rty do úsměvu, když se otočila na Rose: „Rosito, přestaň svého bratra škrtit, buď tak hodná,“ upozornila ji ledabyle. Daniel měl kolem krku obmotané žárovičky a já znovu vyprskla, když jsem se setkala s jeho pohledem.
S velkým povykem do obýváku, který už praskal ve švech, vpadl Frank s dětmi. Hned jak mě zmerčili, zamířili ke mně a na bílém svetru mi nechali hnědé otisky svých ručiček zamazaných od bláta. Zamračeně jsem si prohlížela škody.
„Proč jdou vždycky po mně?“ zeptala jsem se s povzdechem tiše Daniela, který se objevil vedle mě.
Pokrčil rameny a ušklíbl se. „To je jako se zvířaty – prostě poznají dobrého člověka.“
„Teď nevím, jestli se mám urazit,“ zabrblala jsem a přemáhala smích.
„Podle mě to takhle vypadá líp,“ ozval se za mnou Samuel a zahýbal obočím, když jsem se po něm ohlédla, „není to tak nudný.“
„Dnes mi skládáš jeden kompliment za druhým, Samie, díky moc,“ zašklebila jsem se.
Blahosklonně kývl hlavou a tvářil se moc vážně na to, aby to bylo důvěryhodné. „Nemáš zač.“
„Budete sedět vedle Samuela,“ oznámila mi Carmen, když jsem se začala smát a já toho hned nechala, „místo Susannah. Nebudu kvůli vám dvěma měnit celý zasedací pořádek.“ Zamračila se, jakoby ji narušení tradičního osazenstva okolo stolu hluboce uráželo.
„Jinak řečeno – svůj k svému,“ pošeptal mi Samuel, když mi podržel židli, abych si mohla sednout. „Budeme všechno dostávat jako poslední, aby se na nás třeba nedostalo.“
„Nebuď drzý, Samueli!“ okřikla ho jeho matka přísně, která ho slyšela.
Obrovský stůl, kolem kterého bylo namačkáno deset židlí a jedna dětská sedačka pro Alice, se prohýbal pod spoustami jídla, které jsme neměli šanci sníst ani za tři dny.
 „Omlouvám se, madre,“ ušklíbl se a sklonil hlavu, aby skryl široký úsměv. Daniel se posadil naproti mně a věnoval mi povzbudivý úsměv.
Chvíli trvalo, než se všichni usadili na svá místa a přestali se hlasitě překřikovat. Když všichni sklonili hlavy k modlitbě, jen jsem se tiše dívala na své ruce v klíně. Daniel byl na rozdíl ode mě vychovávaný v křesťanské rodině. Kdysi jsme se o tom bavili, protože mě udivovalo, že nechodí ani v neděli do kostela. Poučil mě, že výchova a skutečná víra jsou dvě odlišné věci a je na každém, jak si to přebere. Já jsem měla za to, že jeho vírou, pokud kdy věřil, hluboce otřásla proměna.
Potom kolem stolu začaly kolovat mísy s jídlem a znovu se rozproudila konverzace. Samuel měl pravdu, každá mísa se k nám nějakou zvláštní náhodou dostala až úplně nakonec. Vyměnili jsme si pobavené pohledy.
„Hele, Danny,“ ozvala se najednou Mary, která seděla vedle něj, „tys dal Tině svůj přívěšek?“
Stačila jedna věta a přitáhla k sobě pozornost všech okolo stolu.
Daniel si odkašlal a odložil sklenici, ze které zrovna pil. „Cože?“ zeptal se zmateně.
„Ta ošklivá věc, co má na krku,“ ukázala na mě prstem. Okamžitě jsem zakryla rekam rukou a sevřela ho v dlani.
„Ne,“ houkl Danny dutě, „to jsem jí nedal já.“
Mary pochybovačně zvedla obočí. „Vzpomínám si, žes měl stejný. Nosil jsi ho uvázaný kolem zápěstí.“
Daniel na mě přes stůl vrhl znepokojený pohled a s očima upřenýma na můj obličej, zvedl ruku a rozepnul si knoflíček na rukávu košile. Ukázal Mary svůj rekam, který stejně jako já nesundával. „Pořád ho mám.“
„Jsou stejné!“ vydechla ohromeně jeho sestra a zmateně skákala pohledem z jednoho na druhého.  „Jak se ti ho podařilo sehnat?“ zeptala se mě zvědavě. Její výraz napovídal, že to považuje za romantické vyznání lásky.
Stiskla jsem rty do tenké linky a sklopila oči. „Dostala jsem ho loni na podzim od svého kamaráda. Poslal mi ho z Brazílie,“ vysvětlila jsem neochotně.
„On tam žije?“ dorážela. Evidentně mi nevěřila.
„Ne, byl tam na stáži,“ zavrtěla jsem hlavou. „Bydlí ve městě, kde jsem se narodila. Chodili jsme spolu na vysokou.“ A i jinam.
„Tys ale vysokou nedodělala, ne?“ vložila se do rozhovoru Rose, která seděla vedle mě z druhé strany.
Zhluboka jsem se nadechla a začala vidličkou posunovat jídlo na svém talíři. „Na rok jsem přerušila studium,“ zahuhlala jsem vyhýbavě. Pro sebe už jsem ho tak nějak ukončila úplně.
„Ale je zvláštní, že máte stejné přívěšky,“ vrátila se k tématu Mary. Ocenila bych, kdyby to nedělala.
„Jo, úžasně zvláštní,“ zamračil se Daniel. „Podáš mi omáčku, Mary?“ nadhodil. Povzdechla si, protože bylo evidentní, že s ní tohle téma nebude dál rozebírat a podala mu omáčník.
„A kdes ho vůbec vzal ty, brácho?“ pokračovala ale Rose. „Máš ho, co si pamatuju.“
„Na tom snad nesejde, Rose,“ vrhl zlý pohled i na ni. „Už nevím, kde jsem ho vzal,“ zavrtěl hlavou. Zmateně jsem ho pozorovala, jak zuřivě bodá vidličkou do masa, a věděla, že lže. Musel vědět, kde ho vzal. Musel si to pamatovat.
„Proboha, lidi, o co vám jde?“ zvolala pobouřeně. „Tváříte se, jakoby šlo o věc národní bezpečnosti.“
„Koupils ho Amandě v maturitním ročníku, Danny,“ ozval se vedle mě najednou Samuel a já se po něm na okamžik ohlédla. „Pročs jí ho vlastně nedal?“
„Rozešli jsme se,“ zahučel dutě, čímž rázně ukončil debatu. Nad stolem se setkal s mým upřeným pohledem. Danny rekam nedostal jako já – sám ho koupil. „Ještě brambory, Tino?“ zeptal se nevinně, ale oči měl tvrdé jako ocel a čelist celou napjatou, když ke mně natahoval ruce s mísou.
„Ne, děkuju,“ hlesla jsem zaraženě. Já mohla nenávidět Tomáše, ale Danny to nikomu dávat za vinu nemohl. Jen sobě.
Zbytek oběda jsem se věnovala jen svému talíři a rozhovory kolem sebe nevnímala.
„Jsi nějaká zamlklá,“ poznamenala Juliana, když jsem jí pomáhala uklidit věci ze stolu.
„Jo?“ houkla jsem. „To se ti zdá.“
„Tino,“ povzdechla si a pohladila mě po rameni, „tvoje rodina to nakonec pochopí.“
Trhla jsem sebou a ustoupila z jejího dosahu. „Není co chápat, Jul. Nemůžu jim dát vysvětlení, která potřebují slyšet. Moje rodina je jiná než ta vaše,“ potřásla jsem hlavou, „nesmíří se s polovičními pravdami.“
„Ale ano, Tino, smíří. Je to rodina.“
Podívala se do pokoje, kde na sedačce a kolem stromečku seděli usazení všichni Sulinovi. Povídali si a smáli se. Vypadali spokojeně, i Daniel. Dnešní den jim jednoduše žádné drama zkazit nemohlo. Paní Sulinová seděla v křesle a s úsměvem pozorovala své děti a vnoučata. Jakoby věděla, že se na ni dívám, zvedla ke mně oči. Dalo mi práci neuhnout pohledem. Ta žena na mě občas působila jako buldozer. Svým postojem mi dávala najevo, že jsem se přes Daniela dostala na její území a jestli se nebudu chovat v její zemi podle jejích pravidel, nebo ublížím někomu z jejích lidí, spočítá mi to.
„Jsou jiní, než vy,“ zopakovala jsem a vyrazila s kopou špinavého nádobí do kuchyně.
Juliana přišla po chvíli za mnou. Stála jsem u okna a dívala se ven. Nevypadalo to tam na konec prosince. Je doma sníh? Měla bych letos bílé Vánoce, kdybych tam byla?
„Myslím, že je čas na tvůj dárek,“ vyhrkla Juliana, když odložila na stůl talíře, co přinesla.
„Co prosím?“ otočila jsem se na ni zmateně. „Dárky si přece budeme dávat společně.“ Až někdo zabaví děti, poučil mě ráno Daniel, ty dostanou dárky až zítra ráno.
Uličnicky se usmála. „Tenhle ne. Pojď se mnou.“ Natáhla ke mně ruku a než jsem stihla protestovat, už mě vedla za sebou přes obývací pokoj a nahoru po schodech.
Postrčila mě do Maryina pokoje, který stál hned vedle schodů, jak jsem měla možnost zjistit v létě.
„Jul, co blázníš?!“ zasténala jsem a zoufale jsem se na ni otočila.
„Táák,“ protáhla s širokým úsměvem, který mi skoro naháněl hrůzu, „podívej!“ Zamávala mi před obličejem papírovou taštičkou.
„Dobře,“ povzdechla jsem si naprosto imunní vůči jejímu nadšení. Nakoukla jsem na obsah tašky a zůstala stát s otevřenou pusou. „Děláš si ze mě srandu?“
„Copak tobě se nelíbí?“ culila se Juliana. „Myslela jsem, že jsi ten svůj problém už vyřešila.“
Problém – to řekla moc hezky. Ovšem v mém věku panenství už je trochu problém.
„No tak to sis myslela špatně,“ ušklíbla jsem se kysele. V taštičce byla úhledně složená bílá vyzývavá košilka, kterou mi Jul strkala pod nos, když jsme spolu byly naposledy nakupovat.
„Jak to?“ podivila se zmateně.
Odfrkla jsem si. „Trochu zkazilo atmosféru, když jsme se pohádali. Ovšem možná by mi teď zavolal, kdybych to udělala,“ procedila jsem skrz zuby naštvaně.
„A možná taky ne,“ zamračila se Juliana. „Tohle by sis neměla nechat líbit.“
„Jsem si jistá, že má nějaký důvod,“ zabručela jsem omluvně, jako bych se měla za co omlouvat. „Vysvětlí mi to, až se vrátí.“
„To by tedy rozhodně měl,“ nakrčila Jul znechuceně nos. „A tohle,“ ukázala prstem na svůj dárek, „si můžeš vzít na tu „velkou“ noc.“ Udělala prsty ve vzduchu uvozovky.
„Dobře,“ přikývla jsem a zasmála se – nemohla jsem si pomoct. „Slibuju.“
„Tak jo,“ rozesmála se taky. „Vrátíme se teď k ostatním,“ pokynula rukou ke dveřím.
Svěsila jsem ramena. „Tolik radosti najednou,“ zahuhlala jsem si pro sebe.
 
Podařilo se mi vytratit z přecpaného pokoje a zašít se v zimní zahradě, aniž by si někdo všiml mého odchodu.
Stulila jsem se na velké proutěné dvojsedačce do klubíčka a hlavu si opřela o kolena, abych měla dobrý výhled na telefon, který jsem položila na malý konferenční stolek. Pořád jsem doufala, že Pavol zavolá. Už jsem začínala přemýšlet o tom, že se mu něco stalo. Jeho rodina by asi nepřijímala cizí čísla na jeho telefonu…
Hlavně mě ale veselá vánoční atmosféra, která pulzovala celým tímhle domem, dost ubíjela. Bylo to horší, než kdybych dnes zůstala v Danielově domě sama. Stýskalo se mi po domově tolik, že to až fyzicky bolelo.
Vrzly dveře a já zamračeně zvedla hlavu, abych se podívala, kdo mě tu vyhmátl. Byl to Samuel a evidentně si mě vůbec nevšiml. Přešel k oknu a otevřel ho. Stále zády ke mně zašátral v kapsách kalhot a vytáhl krabičku cigaret a zapalovač.
„Škodí to zdraví,“ ozvala jsem se, když si jednu cigaretu dal mezi rty a cvakl zapalovačem.
Zadrhl se mu dech a vystrašeně se na mě otočil. Slyšela jsem, jak jeho srdce zběsile tluče, ale potom jsem tu myšlenku zahnala. Lovili jsme s Dannym před pár dny, takže nebylo těžké udržet vlka na svém místě.
„Můj bože, Tino, vyděsila jsi mě!“ zalapal po dechu.
„Promiň,“ hlesla jsem s úsměvem.
„Co tu děláš?“ oplatil mi úsměv a posadil se vedle mě.
Zakoulela jsem očima. „Co asi tak myslíš?“
Zasmál se a znovu si vložil cigaretu do pusy a zapálil ji. Potáhl si, a pak se zarazil. „Chceš taky?“ zeptal se nejistě.
„Ne, dík,“ zavrtěla jsem hlavou, ale úsměv mi z tváře nezmizel. Na okamžik zavládlo ticho.
„Suze je na tebe naštvaná,“ nadhodil najednou Samuel.
Zmateně jsem se na něj otočila. „Proč?“
„Proč asi,“ ušklíbl se, „přebralas jí Daniela.“ Vyfoukl hustý oblak kouře.
„No jasně,“ zabrblala jsem kysele, „jsem do něj celá žhavá. Nemůžu za to, že se s ní rozešel,“ pokračovala jsem, „ani jsem u toho nebyla.“
„Bylo by divný, kdyby jo,“ poznamenal s úsměvem.
Povzdechla jsem si. „Danny měl své důvody,“ řekla jsem tiše, „ale já nejsem jedním z nich.“
„A řekneš mi jaké?“
Podívala jsem se na něj. „Samozřejmě, že ne.“
„Samozřejmě,“ uchechtl se. „Čekáš telefon?“ zeptal se po chvíli a ukázal na mobil povalující se na stolku.
Stiskla jsem rty. „Hloupě a naprosto zbytečně,“ přikývla jsem.
„Proč jsi zůstala na svátky tady, Tino? Nevypadáš, že by sis to užívala,“ podotkl temně a upřeně se na mě zadíval.
Sklopila jsem oči. „Mám problémy doma,“ houkla jsem neurčitě.
„Vždyť žiješ už několik měsíců tady,“ podivil se.
Vzdychla jsem. „No právě.“
„To nechápu,“ zavrtěl hlavou.
Zvedla jsem obočí. „Tohle má být výslech?“
Zazubil se. „Mohl by být. Ale máš právo nevypovídat,“ pokrčil rameny. Přešel k otevřenému oknu a vyhodil nedopalek ven.
„V tom případě ho využívám,“ hlesla jsem unaveně a znovu se stulila do klubíčka.
„Můžu mít otázku?“ začal zase po chvíli.
Protočila jsem panenky. „Pořád nějaké máš.“
Zasmál se. „Dobře, omlouvám se.“
„Ne,“ mávla jsem rukou, „jen se klidně ptej. Jen ti možná neodpovím, když nebudu chtít.“
„Tak jo. Řekni mi, proč ses minule tak naštvala, když se tě máma ptala, jestli si těhotná? Jasně, bylo to trapné, ale Danny i Jul se tvářili, jakoby ses měla hned zhroutit.“
 Zavřela jsem oči a dlouho neodpovídala. Znovu jsem si ve vzpomínkách procházela ten den. „Já… já nemůžu mít děti,“ zamumlala jsem nakonec.
Upadl do rozpaků. „Ach tak, to je mi líto.“
„Nemusí,“ zavrtěla jsem hlavou. Telefon na stolku se najednou začal natřásat a vrnět. Dech se mi zadrhl v hrdle a já na něj vytřeštila oči.
Samuel se postavil. „Asi nečekáš tak úplně zbytečně,“ usmál se na mě a vykročil ke dveřím.
Opětovala jsem mu úsměv a vrhla se nedočkavě po krabičce. Proč mě kruci nechal tak dlouho čekat?
Ano?“ vyhrkla jsem bez dechu.
Ech… ahoj,“ ozvalo se na druhé straně a mně se zatmělo před očima. To nebyl Pavol!
Ma… mami?“ dostala jsem ze sebe s obtížemi. „Jsi to ty?
Ano, jsem,“ přisvědčila a zněla nervózně. „Nevzbudila jsem tě?“
Ne,“ zavrtěla jsem hlavou, „jsou tu sotva čtyři odpoledne,“ vysvětlila jsem roztřeseně.
Aha…“ odmlčela se. „Já jsem nemohla spát. Kde jsi, Marti?“ zeptala se přidušeně.
Táta ti to neřekl?“ podivila jsem se a hranou ruky si setřela slzy, které mi začaly stékat po tvářích. Nemohla jsem tomu uvěřit. Že ji slyším, že s ní mluvím!
Vydala podivný zvuk mezi vzlykem a smíchem. „Řekl, ať se tě zeptám sama, když mě to zajímá.
Uchechtla jsem se. „Jo,“ popotáhla jsem, „to je mu podobný. Bydlím u jednoho kamaráda,“ řekla jsem opatrně a rozhlédla se bezmocně po místnosti. „V jednom městečku asi dvě hodiny jízdy od New Orleans,“ dodala jsem napjatě. Na druhé straně bylo ticho. „Já teď žiju v Americe, mami,“ upřesnila jsem.
To je daleko,“ vydechla omráčeně.
To je,“ přisvědčila jsem a mlčela. Nevěděla jsem, co říct. Nevěděla jsem, jestli tohle znamená, že je mezi náma zase všechno v pořádku.
U kohos říkala, že bydlíš?“ zamumlala tiše.
Zhluboka jsem se nadechla. „Jmenuje se Daniel. On…“ Znejistěla jsem. Co jsem jí o něm asi tak měla říct? „Je moc milý,“ houkla jsem neurčitě.
A co dělá?“ vyptávala se dál. Zdálo se, že hodlá za každou cenu udržet konverzaci.
Je to veterinář,“ odpověděla jsem s lehkým úsměvem. „Pracuju u něj v ordinaci – patří k ní biochemická laboratoř.“
A tebe to baví?“
Jo,“ přitakala jsem, „jen mi ze začátku dělalo trochu problémy vyplňovat papíry, mají trochu jiný systém, než nás učili,“ plácala jsem, „ale už jsem si zvykla.“
Takže se máš dobře?“
Ano, mám se teď moc dobře. A ty?
V domě je teď prázdno,“ povzdechla si. „Ticho a prázdno.“ Stiskla jsem rty. „Vrať se domů, Martino,“ pobídla mě tiše.
„Tino,“ oslovil mě Daniel, který se objevil mezi dveřmi, „měla by ses vrátit do pokoje.“
Přikývla jsem. „Minutku.“ Vstala jsem a otočila se k němu zády. „Já se teď nemůžu vrátit domů,“ protřela jsem si prsty oči. „Musím… musím…“ zkoušela jsem najít ta správná slova. „Mám tu práci,“ vzdala jsem to nakonec. „Mami, já musím jít. Zavolám ti, dobře?“
Jak dlouho si hodláš svou tu uraženou pýchu pěstovat?!“ vyjela na mě.
Mami, nezačínej s tím,“ vzdychla jsem nešťastně. „Já nejsem uražená, jen musím dokončit, co jsem začala. Kdybych skončila v půlce, všechno co jsem udělala doteď, by bylo zbytečné.“
Ale vrátíš se zpátky domů… nakonec,“ ujišťovala se.
Ano, vrátím se za pár měsíců,“ přisvědčila jsem. „Vážně musím jít. Jsem ráda, žes zavolala,“ vyhrkla jsem, „moc to pro mě znamená.“
Jo,“ houkla stroze.
Povzdechla jsem si. „Veselé Vánoce, mami.“
Tobě taky, Marti,“ řekla o poznání mírněji.
Ahoj,“ rozloučila jsem tiše a hovor ukončila.
Věděla jsem, že Daniel stále stojí za mnou, ale neotočila jsem se na něj. Nechtěla jsem, aby viděl, že mám zase obličej plný slz. Dívala jsem se na mobil ve své ruce a snažila se přesvědčit sama sebe, že se mi to nezdálo.
Lehce se dotkl mého ramene. „Pavol?“ zeptal se opatrně. To bylo poprvé, co mu řekl jménem. Ale mě to v tu chvíli vůbec nezajímalo.
Zavrtěla jsem hlavou a otočila se na něj. Najednou jsem zatoužila po jeho blízkosti a útěše. Cítit se stejně v bezpečí jako v den jeho narozenin. Obmotala jsem mu ruce kolem pasu a pevně ho objala.
„Ne. Moje matka.“
NEJNOVĚJŠÍ KAPITOLY:
1. - 5. kapitola VSK
(15. 4. 2015)
Musíte hledat, ale jsou t

9. kapitola SDG 
(7. 2. 2015)
Oblíbené stránky
Něco jako dvojče blog. Múžete si vybrat, nové kapitoly budou stejné tady i tam.
Fanfiction a jiné...

 
On autor byl vůl a překladatel není, rozumíte, proto to tak je.

- Jan Werich -
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one