Zdravím Vás,
ať už jste sem zavítali z webovky veilofmystery, která začala blbnout, nebo jste noví čtenáři. Na tomhle blogu najdete několik povídek, ať už s tématikou z těch starších Twilight fanfiction nebo novějších fantasy originálních nebo polooriginálních příběhů. Ať už je to jakkoli - vítejte a dobře se bavte!

Vaše Hollis
Vyšla jsem z obchodu, kde jsem koupila pár sendvičů pro sebe a pro Dannyho k obědu a do tváře mi zafoukal studený vzduch. Sice na leden bylo pořád na moje poměry neskutečné teplo, ale bylo chladněji než včera. Jenomže včera bylo jasno a dnes bylo od rána zataženo.
Přitáhla jsem si bundu blíž k tělu a vykročila zpátky do ordinace.
Byl pátek, takže půjdeme domů dřív a večer pak jako vždycky k Jerrymu. Povzdechla jsem si. Přes svátky jsem si tak zvykla na Danielovu naprostou pozornost, že mě zaskočilo, když se minulý týden nevěnoval výhradně mně, ale bavil se s ostatními. Což bylo směšné. Vlastně mi jeho neustálá pozornost začíná trochu lézt krkem, i když jsme si svátky spolu opravdu užili.
Udělali jsme si malý filmový festival v obýváku; Daniel se mi snažil udělat instruktáž americké hudební klasiky; upekli jsme dort, který jsme během hodiny snědli a bylo nám z něj potom těžko; a vyjeli si do New Orleans na výlet - zašli jsme do pár muzeí a do kina, dokonce mi ukázal, kam chodil na vysokou. Bylo to moc fajn a já měla alespoň na chvíli pocit, že můj život po dlouhé době opravdu stojí za tu zábavu.
Jenomže samozřejmě všechno nebylo bez chyby. Sice jsem teď znovu byla v kontaktu s mámou, což bylo skvělý, a s Dannym jsme se nehádali a vůbec všechno šlo tím správným směrem, až na to, že Pavol se mi pořád neozval.
Přitom od Nového roku uplynuly už dva týdny, takže musel být zpátky v Mandeville. Štvalo mě to a hlavně mě to mrzelo. Nevěděla jsem, co se stalo a stýskalo se mi po něm. Chtěla jsem zpátky svého kluka, protože on byl můj kluk – sám to řekl. Jenomže své holce dáte vědět víc jak jednou za měsíc a on nezvládl ani to.
Chtěla jsem vědět jediné – proč? A bylo mi asi úplně jedno, co uslyším, hlavně, že to budu vědět. Měla jsem toho mlčení plné zuby.
Možná proto jsem jako obvykle neprošla kolem známého staveniště a nehleděla si svého, ale zamířila mezi rozestavěné domky a dělníky.
Zírali na mě. Prostě nechali v půlce pohybu toho, co dělali, a zírali. Někteří se tvářili pobaveně a někteří skoro znechuceně. Trochu mě to znejistělo, ale stejně jsem šla dál. Pokud jsem dobře viděla, nikde tu nebyl zákaz vstupu a taky mě zatím nikdo nevyhazoval.
„Kde najdu Pavla Manšíka?“ zeptala jsem se jednoho chlapíka, který se na mě díval opřený o lopatu docela znuděně. Jeho výraz se nezměnil, když si mě změřil od hlavy k patě a potom ukázal někam dozadu. Napadlo mě, jestli rozuměl z toho, co jsem řekla, něčemu jinému než Pavol Manšík – nevypadal jako místní. „Dík,“ houkla jsem a vydala jsem se směrem, kterým mi ukázal.
Slyšela jsem líp, než normální lidi, takže mi neunikly poznámky, které si na můj účet vyměňovali muži, co jsem nechala za zády. Neviděli nikdy ženskou, nebo co? napadlo mě.
Konečně jsem došla k plechové buňce, která evidentně nepatřila k domkům natrvalo.
Zhluboka jsem se nadechla. Nechodila jsem za Pavlem do práce jako on za mnou, takže jsem nevěděla, jestli se to hodí, ale teď jsem s ním chtěla mluvit. Pokud se chtěl vyhnout tomu, abych ho vystavovala posměchu jeho lidí, měl zvednout ten zatracený telefon a zavolat mi. Rozhodně jsem zaklepala na dveře a otevřela.
Do obličeje mě uhodila jeho kolínská, kterou jsem měla moc ráda, a já se neubránila lehkému úsměvu. Bylo to něco tak jednoduše známého, že mě to potěšilo.
Pavol seděl zády ke mně u velkého stolu, který byl celý pokrytý papíry, nad nimiž se soustředěně skláněl.
„Townstede,“ houkl, když jsem za sebou zavřela dveře, „řekl jsem ti, že na tebe teď nemám čas.“
A na mě?“ zeptala jsem se překvapivě klidným hlasem. Ještě jsem nevěděla, jestli se na něj mám zlobit, nebo být ráda, že je zpátky a v pořádku.
Rychle se ohlédl a srdeční tep se mu prudce zrychlil. „Tino! Čo tu robíš?!“ třeštil na mě oči, jakoby viděl smrt.
Pokrčila jsem rameny, ruce si spojila za zády a opřela se o dveře. „Znáš to, když nepřijde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi.
Nic na to neřekl, jen se na mě dál zmateně díval. Jako kdyby nevěděl, co si se mnou počít, jak se mě zbavit. Začala si připadat jako pitomec, že jsem za ním šla. Jestli chtěl zmizet beze slova, měla jsem mu dát příležitost. Pozdě.
Povzdechla jsem si a zavřela na chvíli oči, abych se na něj nemusela dívat. „Koukni, Pavle, ty víš, že tě nechci uhánět a ani po tobě nechci žádná vyznání lásky.“ Kterých se mi ale dostalo. Podívala jsem se na něj. „Ale když mi slíbíš, že zavoláš, čekala bych, že mi alespoň zvedneš telefon, nebo pošleš pitomou textovku, ať dám pokoj. Měla jsem strach, že se ti něco stalo,“ dodala jsem odtažitě.
Já som…“ začal, ale potom zmlkl, stiskl rty a podíval se stranou.
Zkřížila jsem si ruce na prsou. „Neměl čas?“ navrhla jsem řezavě. „Zapomněl? Měl moc práce se zařizováním pohřbu babičky?
Nešťastně na mě pohlédl, pak sklopil oči a zavrtěl hlavou. „Nevěděl jsem, co bych ti řekl.
Otevřela jsem na prázdno pusu a zase ji zavřela. Tohle bylo horší než nějaká pitomá výmluva, které bych neuvěřila. Tohle zabolelo. „Aha,“ hlesla jsem jenom.
Já…“ zase nedokončil větu. „Je mi to ľúto, Martino.“
Zuřivě jsem mrkala, abych zahnala pláč. „To mně taky,“ přikývla jsem vážně a snažila se polknout ten knedlík v krku. „Víš, ono prostě stačilo říct,“ vyhrkla jsem najednou, aniž bych nad tím přemýšlela, ale připadalo mi to celé hloupé. „Nemusel jsi mi lhát… v tom autě. Jsem dospělá, dokážu se vyrovnat s tím, že ze mě nejsi celej na větvi,“ odfrkla jsem si a odvrátila od něj obličej.
Zhluboka se nadechl a postavil se. „Marti, v ten deň, v tom aute“ koktal nejistě, ale potom potřásl hlavou. „Neklamal som ti,“ prohlásil rozhodně. „Myslel som to vážne a stále to tak je. Lenže niečo sa stalo a ja...
Tohle nedělej,“ přerušila jsem ho zostra, ale pořád jsem si držela hlas na přijatelné výšce – nekřičela jsem. Zatím. „Nedělej ze mě ještě většího vola, jasný? Nic od tebe nechci, žádné další milosrdné lži! Chci pravdu, dobře? A je mi úplně jedno, jestli jsi někoho zabil, nebo mě nechceš. Chci. To. Vědět.“ Poslední tři slova jsem procedila skrz zuby jako samostatné věty.
Chcem ťa,“ vyhrkl a já na něj vytřeštila oči.
V tom případě to dáváš dost divně najevo,“ zamračila jsem se.
Ty ma nepočúvaš!“ vykřikl. „Niečo sa stalo, Martino! Nemohol som nič spraviť.“
Tak mi řekni co?“ pobídla jsem ho s ledovým klidem, přestala se opírat o dveře a udělala k němu dva kroky. „Co se stalo, Pavle?“
Teraz to nejde,“ zavrtěl hlavou.
Cože?!“ vyprskla jsem. Dělal si ze mě srandu, nebo co?
Ja teraz nemám čas, Tino.“ Zvedl ruku, když jsem chtěla protestovat. „Viem, ako to znie,“ ujistil mě. „Ale ja mám toho tu teraz vyše hlavy a musím to spraviť, kým príde šéf a ty si zaslúžiš plnú verziu.“ To poslední řekl dost nešťastně a mě napadlo, jestli by nakonec nebylo lepší to nevědět a prostě odejít. Ale hned vzápětí jsem si uvědomila, že bych to nedokázala. Bylo mi skoro jedno, co mi chce říct, protože jsem ho hlavně chtěla zpátky. Zamilovala jsem se do něj.
Kruci, pomyslela jsem si hned vzápětí, co mi to došlo. Nechtěla jsem se do něj zamilovat. Ne hned. Protože lidi, které miluju, mi ubližují a i Pavol se k tomu evidentně chystal. Jako bych si kromě toho vlkodlačího táhla s sebou životem ještě jedno prokletí.
Končíme s Dannym tak ve tři,“ hlesla jsem omráčeně.
Dobre,“ přikývl, „prídeš potom sem za mnou, prosím?“
Skousla jsem si spodní ret. „Jo,“ přitakala jsem, „jasně.“ Přešlápla jsem. „Já radši půjdu,“ ukázala jsem na dveře.
Najednou mě objal. Bylo to tak nečekané, že jsem se zmohla jenom na zmatené vyheknutí. „Chýbala si mi, Marti,“ zamumlal mi do vlasů rozervaně. „Nemohol som na teba prestať myslieť.“
Nevěděla jsem, co si o tom po tom, co jsme si teď řekli, mám myslet, ale nakonec jsem ho objala taky. „Taky se mi stýskalo,“ zašeptala jsem mu do ramene. „Bála jsem se o tebe.“
Mrzí ma to. Všetko ma to tak mrzí.“ Zesílil své objetí tak, že jsem skoro nemohla dýchat. „Ľubim ťa. Vždycky budu.“
Zapomněla jsem na všechny ty divné řeči, co měl předtím, prostě jsem teď na to nechtěla myslet. „A já tebe,“ souhlasila jsem. Nechtěla jsem propást příležitost jako před měsícem.
Hrubě přitiskl své rty na ty moje a políbil mě. Nebyl to hezký polibek - byl divný, zoufalý… poslední.
Odtáhl se ode mě. „Uvidíme sa o tretej,“ vzdychl nešťastně.
Jo,“ kývla jsem a couvla ke dveřím, „odpoledne…“ Otevřela jsem dveře a pro jednou byla vděčná za studený vzduch, který mi zavál do tváře. „Ahoj.“
Snažila jsem se neutíkat, ale dalo by se říct, že jsem odešla dost rychle.
Vrátila jsem do ordinace celá zmatená a roztřesená. Daniel seděl za stolem na mojí židli a pobaveně se zašklebil, když jsem vešla.
„Mohl bych udělat nějaký vtip,“ začal s širokým úsměvem a zkřížil si ruce za hlavou, „jenom, že ti cesta přes dva bloky pro oběd trvala hodinu a půl. Ale to,“ zhoupl se na židli dozadu, „že ten oběd stejně neneseš, ani žádný vtip nepotřebuje – to je vtipné samo o sobě.“
„Cože?“ vytřeštila jsem na něj oči a potom se podívala na svoje ruce – prázdné. „Kruci!“ zasténala jsem a přikryla si dlaněmi obličej. Nechala jsem to u Pavola. „Promiň,“ vzdychla jsem a sklopila oči. „Já jsem… Já jsem…“ Přesně takhle se před půl hodinou snažil vyjádřit Pavol.
Daniel zvážněl. „Stalo se něco, Tino?“ zeptal se ustaraně. Nadechla jsem se, ale potom zavrtěla hlavou. „Tino,“ povzdechl si a postavil se, „co je?“
Otočila jsem se k němu zády a začala se soukat z bundy. „Šla jsem za Pavlem,“ oznámila jsem stěně před sebou.
„Ach tak,“ houkl Daniel chladně, „vážně si moc rád poslechnu, jak ti vysvětlil celý minulý měsíc.“
Zamračila jsem se. „A já si vážně myslím, že ti do toho nic není,“ odsekla jsem a téměř vzápětí toho litovala. Líbil se mi kamarádský vztah, který jsme teď měli s Danielem, nechtěla jsem to znovu zničit jen kvůli Pavlovi. „Promiň,“ vyhrkla jsem, než se stihl urazit a přejela si prsty po čele. „On mi nic neřekl.“ Že nevěděl, co mi říct, není vysvětlení.
„Cože?“ nechápal Daniel. „Musel ti něco říct!“
Pokrčila jsem rameny. „Neměl čas, máme se sejít odpoledne. Slíbil mi, že to vysvětlí.“
Danny se odmlčel. „Ale je pátek,“ připomenul nakonec.
Unaveně jsem se na něj usmála. „Myslím, že se nezdržím a jestli ano, určitě to zvládneš i beze mě jako předtím.“
„Když už mluvíš o tom, co zvládnu bez tebe…“ zabručel otráveně. „Umíš tančit?“
Zvedla jsem obočí, protože jsem neviděla jakoukoli asociaci. „Promiň, cože?“
„Umíš tančit, Tino?“ zeptal se znovu netrpělivě.
Neměla jsem ponětí, o čem to mluví. „Proč se mě na to ptáš?“
Zafuněl a natáhl se za sebe pro něco, co leželo na stole. „Přišla pošta.“ Podával mi bílou obálku.
Opět jsem nechápala souvislost, takže jsem si ji vzala v naději, že konečně pochopím. Byla to pozvánka, ze kterého jsem toho pochopila ještě míň než z Danielových řečí.
„Ještě jednou – pro mě pomalu,“ ušklíbla jsem se.
Povzdechl si. „Je to výroční ples města. Musím tam jít.“
„No tak běž,“ pokrčila jsem lhostejně rameny a podala mu pozvánku zpátky.
„Půjdeš se mnou,“ oznámil mi sebejistě.
Nakrčila jsem nos. „No to určitě,“ odfrkla jsem si. „Na takový pitomosti nejsem ten správný typ.“
„Já myslel, že ženy mají plesy rády. Má to co dělat s Popelkou.“
„Kolikrát jsi mě viděl v šatech, Danny?“ zkřížila jsem si ruce na prsou. Nehodlala jsem se do tohohle nechat uvrtat - jestli Daniel toužil jeden večer místo doma strávit ve snobské společnosti, byl to jeho problém. Mně vyhovovala sedačka a televize.
„Jednou,“ připustil neochotně, „na mámině oslavě.“ Prosebně se na mě podíval. „Už jsem nebyl loni. Tenhle rok se nevykroutím - starosta mi už dokonce volal. Prosím, Tino, nenech mě v tom.“
Přimhouřila jsem oči a zakázala si podlehnout jeho štěněčímu pohledu jen tak. „A co z toho budu mít?“
„Dobrý pocit?“ zkusil to.
Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou. „Zkus to znovu a líp.“
Vypočítavě se usmál. „Dám ti ten balík, co ti přišel.“
Vytřeštila jsem na něj oči. „Mně přišel balík?“ Proč by mi u všech svatých někdo vůbec něco posílal zrovna sem. Kolik lidí, co znám, ví, kde pracuju? Na druhou stranu, s trochou snahy se adresa ordinace dala najít na Googlu, ale adresu k Dannymu domů jsem ani pořádně neznala.
Pokrčil rameny. „Je na něm tvoje jméno.“
„To je divné,“ houkla jsem. „Ukaž mi to.“
Obešel stůl a pro něco se sehnul. „Tady,“ řekl jenom a položil ho na desku stolu. „Doufám, že v tom není bomba,“ dodal ještě.
Jen jsem se ušklíbla a začala si balík prohlížet. Nebyl nijak velký, ale krabička to zrovna nebyla. Ale byla jsem k takovým věcem poněkud nedůvěřivá po tom, co jsem našla v tom posledním balíku, co mi přišel od Tomáše. „To asi těžko,“ usmála jsem se nakonec, když jsem našla adresu odesílatele. „Je od bráchy.“ Jemu snad přeskočilo!
„Proč by ti tvůj bratr něco posílal?“ podivil se Daniel, když jsem se natáhla pro nůžky. „Tobě něco chybí?“
Zvedla jsem k němu oči, jestli je opravdu tak mimo. „Když jsem tu začala pracovat, prošly ti rukama asi desetkrát všechny moje papíry, Danny,“ upozornila jsem ho pobaveně, „a tebe nenapadá, proč by mi Lukáš něco poslal?“
„Ne. Co s tím mají společného tvoje papíry?“
Protočila jsem panenky. „Datum narození.“ Podařilo se mi přestřihnout izolepu po celé délce. „Dnes je patnáctého,“ připomněla jsem mu ještě, než jsem krabici otevřela.
„No a?“
Zmateně jsem se dívala na obsah krabice, a tak jsem mu hned neodpověděla. Nevím, co jsem čekala, ale rozhodně ne bílou chlupatou vrstvu hned nahoře. Zvedla jsem přeloženou kartičku, co ležela na tom. Byla na ní nakreslená nějaká jásající příšerka s dortem.
„Tino?“ oslovil mě netrpělivě Daniel.
„Zítra mám narozeniny,“ odbyla jsem ho nepřítomně a otevřela blahopřání. Brácha mi tam napsal vzkaz:
 
Všechno nejlepší k narozeninám, sestřičko. Jsi sice o rok starší, ale neber si to tak, lepší už to stejně nebude… Oslavíme to, až se vrátíš na jaře domů.
 
Lukáš
 
P.S.: Víš, jak je těžký sehnat v Praze bílýho psa, vlčice?
 
Vrhla jsem se na krabici.
„To je idiot,“ zasmála jsem se, když jsem vytáhla bílou plyšovou hračku. Byl to pes… No asi to měl být pes. Moc to tak nevypadalo.
„Co to má být?“ zeptal se znechuceně Daniel.
Podržela jsem si plyšáka vedle tváře. „Copak ty nevidíš tu podobu?“
Natáhl ruku a vzal mi ho. Chvíli ho obracel v rukách, než se na mě podíval. „Nejsi na hračky už trochu velká?“
„Nejsem, staříku,“ zamračila jsem se a pokusila jsem se mu ho sebrat. Marně, samozřejmě.
„Proč jsi mi neřekla, že budeš mít narozeniny?“ nadhodil a zamyšleně si hračku prohlížel.
„Myslela jsem, že to víš,“ pokrčila jsem rameny. „No tak, Danny, vrať mi to, než to někdo uvidí.“
Zvedl oči v sloup, ale hračku mi podal. „Tak si zítra někam vyrazíme,“ oznámil mi s úsměvem a já na něj vykulila oči. „Nebo máš snad jiné plány?“ zeptal se nejistě.
„Ne, ale proč bychom někam chodili?“ nechápala jsem.
„Máš narozeniny, ne?“
„To jo,“ připustila jsem a začala cpát plyšového psa zpátky do krabice, „ale nechci to slavit. Brácha s Tomášem mě vždycky nutili do nějaké akce – myslím, že jeden rok v klidu bude příjemná změna. Navíc… víš, jak by to vypadalo, kdybychom někam šli jen sami dva?“ zkřížila jsem si ruce na prsou. I bez toho tu byl každý přesvědčený, že spolu my dva chodíme.
Daniel vydal podrážděný zvuk a ušklíbl se. „Jako že si vyjdou dva kamarádi, protože jeden má narozeniny?“
Zakoulela jsem očima. „No jasně,“ houkla jsem. „Klidně sni dál.“ Ale potom jsem se zamyslela – nebylo to už jedno? Lidi si stejně budou myslet, co chtějí, ať uděláme cokoli. „Tak dobře,“ souhlasila jsem nakonec neochotně. „Že jsi to ty, tak ti jeden večer obětuju.“
Položil si ruku na srdce a udělal obličej. „Jsem nesmírně poctěn.“
Podívala jsem se na hodinky. „Paní Simonsová tu měla být už před půl hodinou,“ poznamenala jsem.
„Volala, že přijde později.“ Rozpřáhl ruce. „Kdo jsem, abych si stěžoval, že tu budu v pátek trčet o hodinu dýl?“
„Co se stalo s tvým workoholismem, Danny?!“ zasmála jsem se.
Vrhl po mě otrávený pohled, ale neobtěžoval se odpovídat. Místo toho se vydal naproti ženě s velkým košem plným štěňat, která zrovna vešla.
„Dobré odpoledne, paní Simonsová,“ pozdravil a otevřel dveře do ordinace, aby mohla projít.
Chtěla jsem jít za nimi, ale zazvonil telefon. Nejdřív jsem se tedy vrhla k němu. „Co potřebujete?“ zeptala jsem se, když jsem se ohlásila.
„Ordinace Daniela Suliny?“ ujistil se mužský hlas na druhé straně.
„Ano,“ přisvědčila jsem. „Pan Sulina má zrovna nějakou práci, je to naléhavé?“
„Ne,“ odpověděl tiše ten muž. „Jen mu něco vyřiďte.“
Tón toho muže byl dost podivný a já nervózně přešlápla. „Jistě.“
„Řekněte Dannymu, že znám jeho tajemství a chci ji poznat.“ Ta slova byla sama o sobě neškodná, ale za nimi jsem vycítila něco temného a srdce se mi rozběhlo šílenou rychlostí.
„Promiňte?“ hlesla jsem zadýchaně.
„Jeho tajemná přítelkyně Tina…“ Dech se mi zadrhl úplně. „Vyřiďte panu doktorovi, ať ji přede mnou dál neschovává.“
„Kdo volá?!“ vydechla jsem zděšeně.
„Jmenuji se Warren. Warren Eva…“
Položila jsem telefon, než dopověděl. Věděla jsem, kdo to je – vůdce smečky… Který hledá novou družku. A jediná vlkodlačí žena jsem teď ve Státech byla já.
Jak se o mně krucinál dozvěděl? pomyslela jsem si a vzápětí si sama odpověděla.
Jamie. Ten jediný ze smečky věděl, že existuju.
„Tino? Děje se něco?“ vytrhl mě z děsivých myšlenek Danielův hlas. „Kdo volal?“
Otřásla jsem se a zasunula všechny své obavy někam, kam na ně nemohl. „Nikdo,“ zalhala jsem s lehkým úsměvem a šla za ním. „Byl to omyl.“ Teď nebyl ten správný čas na rozebírání vlkodlačích problémů.
 
„Nemyslím, že se nějak moc zdržím,“ oznámila jsem Danielovi, když jsem hledala v obýváku klíče od jeho starého auta, abych se vrátila do Mandeville za Pavlem. „Ale radši na mě nečekej. Pavol se choval trochu divně, takže nemám tušení, o co půjde. Možná budu muset zůstat s ním.“ Třeba mu opravdu někdo umřel, nebo se stalo něco podobně špatného. Možná bude potřebovat podporu.
S plnou pusou zeleninového salátu ze včerejška přikývl. „Jenom si myslím,“ začal, když polkl a mávl ve vzduchu vidličkou, „že by mu to nemělo jen tak projít.“ Přimhouřil nenávistně oči.
Zasmála jsem se. „Neboj, neprojde.“ Zacinkala jsem v ruce klíči. „Musím jít. Měj se.“
„Jo, ty taky,“ zahučel a vrátil se ke svému salátu. Přece jenom díky mně neobědval.
Po cestě jsem se ještě zastavila na benzince, protože jsem měla skoro prázdnou nádrž. Už tak jsem jela pozdě, takže jsem si říkala, že těch deset minut to nevytrhne. Já jsem na Pavola čekala měsíc a půl.
Na stavbě pořád bylo několik dělníku v plné práci, ale tentokrát na mě tak nezírali, i když se podívali.
Začala mě zaplavovat nervozita. Pořád jsem si nebyla tak docela jistá, jestli chci všechno vědět. Bylo to už tak dost divné… Nejradši bych to prostě přeskočila, jako jsme to vždycky dělali s Dannym. Jenomže… s Pavlem to bylo jiné.
To pouto, které nám s Dannym dávalo spojení našich vlků a obyčejné přátelství, co mezi námi časem vzniklo, bylo naprosto odlišné od všech jiných vztahů, kterými jsme doteď prošla a asi i projdu. Nemohli jsme se s Danielem hádat kvůli hloupostem a hlubší spory jsme museli řešit za každou cenu, protože nás spolu čekala opravdu dlouhá budoucnost. I když budu zpátky v Čechách, pořád budu v některých okamžicích s ním. Daniela jsem měla na doživotí.  Pavla ne. Možná už jsem ho neměla teď.
Ta nejistota mě zabíjela!
Potřásla jsem hlavou a zahnala nervozitu někam hluboko do útrob své mysli. Problémy se samy řešit nebudou. Měla jsem strach, co se dozvím, ale ta nevědomost byla horší.
Rozhodně jsem vykročila k buňce, kde jsem našla Pavla předtím. Akorát jsem moc nedávala pozor na svět okolo, takže jsem si nevšimla, že se ke mně někdo blíží a on mě málem smetl.
Jé, Palo!“ zvolala jsem, když jsem popadla dech a všimla si, kdo to byl. „Jdu pozdě,“ dodala jsem omluvně.
Podíval se na mě a o krok ustoupil. „Hej,“ přikývl roztěkaně. „Pozri, počkaj minútu, áno?“ Otočil se na patě a spěšně odešel, po chvíli mi zmizel z dohledu mezi domky.
Zůstala jsem zmateně stát uprostřed cesty a dívala se za ním s pusou dokořán. Přišla jsem skoro o hodinu později! Předtím můj vztek na něj překonala radost z toho, že ho vidím, ale jak se choval… Začínala jsem znovu být celá čertová.
Ráda si o sobě myslím, že toho ustojím hodně, ale šlapat po sobě nenechám a Pavol už to přeháněl. S tímhle tempem měl nakročeno skončit jako Tomáš.
Potřásla jsem hlavou zděšená svými myšlenkami, které mi tak docela nepatřily. To s Tomášem už se nikdy nesmělo opakovat! To jsem si nemohla dovolit. Bylo to sice pár týdnů, co jsme s Dannym byli na lovu, ale i tak bylo brzo, aby se vlčice projevovala tak násilnickými myšlenkami. Vzhledem k mé teorii dvou duších v jednom těle… asi se jí Pavol zamlouval stejně jako Danielovi. Tedy vůbec.
Ještě že se v okolí nevyskytoval nějaký fajn vlk, se kterým bych měla problém já.
Prepáč,“ ozvalo se za mnou.
Vytlačila vlkodlačí problémy z hlavy a otočila se na Pavla. „Takže?“ zvedla jsem obočí, ani jsem se neobtěžovala s úsměvem.
Len som im niesol nejaké papiere,“ vysvětlil. Pak si povzdechl: „Poď za mnou.“ Položil mi ruku mezi lopatky a vedl mě k plechové buňce, kam jsem měla původně namířeno. Otevřel mi dveře a nechal mě vejít. Potom za námi zavřel. „Sadni si,“ pokynul k židli u pracovního stolu. Byl na něm ještě větší nepořádek než v poledne.
Zůstala jsem stát vedle židle a lehce do papírů šťouchla prsty. „Máš moc práce?“
Musím dať veci do poriadku,“ houkl neurčitě.
Ohlédla jsem se na něj. „Jsi zpátky už dva týdny, ne?“ podotkla jsem ostře a bezděčně si zkřížila ruce na prsou.
O to teraz nejde, Martino,“ zavrtěl nešťastně hlavou.
Opřela jsem se o stůl a sevřela jeho hrany prsty. „Ale o něco jde. Chováš se divně, Pavle, a já bych konečně ráda věděla proč? Proč jsi nezavolal? Proč jsi tak odtažitý?“ vyptávala jsem zmateně. „Co jsem udělala špatně?“
Ty nič. Je to zložité,“ zamumlal neurčitě a poškrábal se ve vlasech, do očí se mi nepodíval.
Odfrkla jsem si. „Jsem si jistá, že to dokážu nakonec pochopit.“
Já… já…“ Netrpělivě jsem mlaskla a protočila panenky. Nebylo to ve mně – dělalo mi trochu problémy odclonit pocity mojí vlčice - ona byla vzteklá. „Neviem, kde začať,“ řekl nakonec.
Zkus od začátku,“ pobídla jsem ho. „Já mám času dost.“ Přitáhla jsem si židli a posadila se na ni.
Dobre,“ souhlasil s napjatou čelistí a trochu se zhoupl v kolenou. „Pred pár rokmi som začínal vo firme môjho strýka v Brne…
Hele,“ přerušila jsem ho netrpělivě, „zastolik času nemám.“ Nebo spíš trpělivosti.
Chodil som s mladšou sestrou jeho spoločníka,“ vyhrkl. „Dlho.“
To mě trochu zaskočilo. „Aha?“ hlesla jsem udiveně. „No a?“
Zhluboka se nadechl. „Neklapalo nám to. Ona je... taká jednoduchá,“ zadíval se z okna a já ho pozorovala s ústy sevřenými do tenké linky. Mně by se moc nelíbilo, kdyby o mně někdo říkal, že jsem jednoduchá - bylo to jen mírněji řečeno blbá. „Preto som vzal túto prácu. Potreboval som odstup. Oddych, aby som bol presnejší.
Spadla mi čelist. „Chceš mi naznačit,“ sykla jsem bez dechu, „že já jsem tvůj oddych?!“
Nie,“ zavrtěl rozhodně hlavou, „to nie, samozrejme.“
Tak co?“ procedila jsem skrz zuby.
Unaveně si přejel obličej prsty. „Myslel som , že so Sabinou to skončilo,  keď som odišiel do Štátov,“ povzdechl si.
Myslet znamená hovno vědět, Pavle!“ vyštěkla jsem a vyskočila na nohy. „Krucinál!“ rozhodila jsem nešťastně rukama. „Proč sis se mnou vůbec začínal?! Nejsem nějaká: Hej počkej!“
Zamiloval sem sa do teba,“ pokrčil rameny, jakoby to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. „Netušil som, že to bude problém. Páčila si sa mi a mal som za to, že Sabina pochopila, že je medzi nami koniec. Si iná ako ona. Chytrá, samostatná a so všetkým tým tajomnom okolo seba, jednoducho zaujímavá.
No to moc dík,“ zabrblala jsem odtažitě. „Je sice vážně hezký, že ses do mě zamiloval a to všechno, ale mě teď spíš zajímá, proč do toho pleteš tu Sabinu. Pořád s ní chodíš, nebo co?
Vydal podivný neurčitý zvuk, jakoby ho někdo praštil pěstí do břicha. „Nie, už s ňou nechodím,“ řekl nakonec, ale nějak divně. Neměla jsem z toho pocit, že už s ní není.
Tak o co jde? Co se stalo, když jsi byl doma?“
Potřásl hlavou. „Ide skôr o to, čo sa stalo predtým. Tým to začalo. Ako si utiekla, keď sme boli spolu v kine,“ připomněl.
Vytřeštila jsem oči. „Co to s tím má společného?“
Ja som chcel byť s tebou, ale ty si vypadala, že nemáš záujem.“
Cože?!“ sykla jsem. Nakonec je to všechno moje vina? To snad nemohl myslet vážně! „Ten večer jsem zpanikařila. Prostě…“ zarazila jsem. „Prostě jsem si na něco vzpomněla,“ dodala jsem rychle a došlo mi, že i já mu lžu. Tohle měl nepochybně Daniel na mysli… Jak někomu vyčítat lež, když my si ze lží vytvořili život? „Vyděsilo mě to. Vysvětlila jsem ti to. Omluvila jsem se!“
Já viem,“ souhlasil spěšně, „ale vtedy som si to proste vyložil inak. A dva dni nato sa tu objavila.“
Kdo?
Sabina!“ zasténal a chytil se za hlavu. „Nečakal som ju. Nevedel som, čo mám robiť.“
Ta zrzka,“ zamumlala jsem polohlasně.
Čože?“ nechápal.
Jul tě s ní viděla,“ pokrčila jsem rameny. Najednou jsem zněla lhostejně. Už jsem věděla, že je to zlý a jako bych se odstřihla od bolestných emocí, abych to ustála. „Co se stalo?“
Boli sme vonku a ja som veľa pil.“ Trhaně se nadechl. „Väčšinu z tej noci si nepamätám.“
Aha,“ hlesla jsem. „Moc hezký.“
Udělal dva kroky ke mně. „Nehnevaj sa, Tino,“ chytil mě za ruce, „nechcel som  ti ublížiť.“
Vytrhla jsem se mu. „Neříkej mi Tino,“ procedila jsem skrz zuby. „Nepatříš do Danielova světa, tak mi tak neříkej.“
Patrím do tvojho sveta úplne rovnako ako on,“ zamračil se, „iné svety nie sú.“
Ty mě neznáš, Pavle, nic o mně nevíš,“ zavrtěla jsem hlavou. „Ale ono už je to asi jedno, co?“ nadhodila jsem s neveselým úsměvem. „Ta noc je důležitá, hm?“
Nemyslel som si to, pokiaľ som sa nevrátil domov.“
No tak už se vymáčni,“ zavrčela jsem naštvaně.
Zhluboka se nadechl. „Sabina je tehotná,“ vypálil. Stiskla jsem rty a nic neřekla. Jen jsem tam stála a dívala se na něj. Úplně zaseklá. Ale on pokračoval, jako kdyby to samo o sobě nestačilo. „Naplánovala svadbu, keď to zistila. Ja som … musel.“
Otevřela jsem v úžasu pusu. „To si děláš prdel,“ vydechla jsem nevěřícně.
Já som len…
Místnost se se mnou začala houpat a já marně hledala znovu pevnou zem pod nohama. V hlavě mi letěl celý náš krátký vztah jako nějaký zvrácený film. „Tys jenom zavřel oči a nechal to plavat,“ řekla jsem mrtvě. To mi řekl ten den, kdy jsme spolu začali „chodit“.
Marti, prosím,“ natáhl ke mně ruce a já znovu ustoupila. Narazila jsem do plechové zdi. „Nechcel som to tak. Nedostal som na výber. Ja milujem teba, nie ju.“
Nech toho!“ zakřičela jsem. „Už to neříkej!“ Vzdáleně jsem si uvědomovala, že se celá třesu.
Nechcem , aby to medzi nami skončilo, Martino.“ Znovu se ke mně přiblížil a já díky zdi už neměla kam ustoupit.
Polkla jsem. „To sis měl rozmyslet před tím, než ses oženil,“ zavrtěla jsem rozhodně hlavou a zhluboka nabrala vzduch, abych se uklidnila. Rozhodně nejsem typ, který bude hrát druhé housle. „Já beru buď všechno, nebo nic a ty jsi ženatý, Pavle. Takže jsme skončili. Definitivně. Konec. Šlus. Sbohem a šáteček, nebo jak vy to říkáte.
Vyrazila jsem k východu, ale on mě chytil nad loktem, aby mě zastavil. „Nemôžeš ma opustiť, Martino,“ zašeptal nešťastně. „Potrebujem ťa.“
Vytrhla jsem se mu a upřela na něj žluté vlčí oči. „Jsi stejnej hajzl jako Tomáš,“ zasyčela jsem. „Proč mi ubližujete, když mě tak milujete, co?! Dělá vám to dobře? Cítíte se pak líp?“ hlas mi přeskočil.
O čom to vravíš?“ nechápal a zděšeně přede mnou couval.
Daniel měl pravdu. Ničíte mi život!“ vyštěkla jsem a vrhla se ke dveřím.
Venku už byla tma, ale já viděla dobře.
Proběhla jsem celým staveništěm a utíkala celou cestu až k autu, které jsem parkovala o tři bloky dál. Dvakrát jsem zakopla o vlastní nohy a spadla na zem. Že prší, mi došlo, až když jsem si všimla, že beton, na který jsem se rozplácla, je mokrý. Jako v nějakém hloupém filmu, kdy v takových srdceryvných scénách vždycky prší. Bylo škaredě od rána, ale mě to v tu chvíli jen víc naštvalo. Jako bych nebyla už tak dost ubohá - ještě zmoknu jako nějaká slepice.
Ale v autě bylo sucho, a i když mi chvíli trvalo, než jsem se roztřesenýma rukama trefila klíči do zapalovaní, nakonec jsem se dostala do provozu na hlavní silnici.
Později mi došlo, že byla totální hloupost sedat v takovém stavu za volant, ale do Madisonville jsem se dostala v pořádku. Jen jsem ho o víc jak kilometr přejela a zastavila. Z každé strany se kolem mě rozbíhal les.
Chvíli jsem jen seděla a koukala nepřítomně před sebe skrz přední sklo. Byla jsem úplně mimo, ale pořád to nestačilo. Měla jsem pocit, že co chvíli vybuchnu. Chtěla jsem křičet a rozbíjet co mi přijde pod ruku. Utéct tomu šílenému ponížení.
A já mohla. Mohla jsem utéct a na všechno zapomenout, všemu utéct. Být někým jiným. Být vlkem.
Znovu jsem nastartovala a popojela pár metrů k odbočce na lesní cestu. Znala jsem zdejší lesy dobře a tenhle nebyl velký, byl to jen takový střípek toho všeho, co tu okolo bylo. Moc často jsme tu s Dannym nebývali – chodili jsme dál, kde bylo víc prostoru.
Vypnula jsem motor, ale klíče nechala v zapalování. Nemohla jsem je vzít s sebou, protože mi kromě rekam nic nezůstane. Raději riskovat nepravděpodobnou možnost, že tu auto někdo najde a ukradne, než klíče v lese nenávratně ztratit. A vlastně mi to bylo jedno. Nezáleželo na tom, co se stane potom.
Vystoupila jsem z auta tak nešikovně, že jsem si podvrtla kotník. Bolestí mi do očí vyhrkly slzy, když jsem se belhala mezi stromy. Boty jsem nechala vevnitř, takže jsem šla jen v ponožkách.
Klopýtla jsem o nějaký kořen a rukama objala nejbližší strom, abych nespadla. S tváří přitisknutou k drsné kůře jsem si uvědomila děsivou povědomost téhle pozice.
Taky jsem objímala stromy, když jsem se měnila poprvé.
Vzpomínka na ten okamžik ve mně vyvolala hysterický pláč - Pavol mě podrazil stejně jako Tomáš.
Schoulila jsem se mezi kořeny stromu do klubíčka a kývala se zepředu dozadu jako šílenec.
Trvalo mi dlouho, než jsem se uklidnila natolik, abych se dokázala koncentrovat na proměnu. Ale ani pak jsem nemohla zmizet. Nebyla jsem v té obrovské černé temnotě vlčí mysli sama.
Tino?‘ oslovil mě nejistě Daniel. ‚Co tu děláš?‘
 Skrz jeho myšlenky jsem zjistila, že je blízko u domu. Zrovna se vracel – chystal se jít k Jerrymu.
Můžeš mě nechat o samotě, Danny?‘ zeptala jsem se a zamezila mu přístup ke všem svým emocím a vzpomínkám na dnešní odpoledne.
Jsi v pořádku?‘ strachoval se.
Chci být sama,‘ zopakovala jsem zarputile. ‚Prosím,‘ dodala jsem ještě.
Dobře,‘ souhlasil nakonec. ‚Jak chceš.‘
Jeho vědomí zhaslo a zůstala jsem sama. Nechala jsem svoje já propadnout se do té nekonečné temnoty. Bez myšlenek, bez citů, bez bolesti…
 
Překvapilo mě, když jsem otevřela oči do stejné tmy, kterou jsem opustila, jen o pár kilometrů dál.
Vlčice mě dovedla k Danielovu domu a potom můj magický únik ze světa ukončila. Odmítla mě podpořit v nejsnadnějším vypořádání se s bolestí z Pavlovy zrady. Jednoduché věci téměř nikdy nejsou tím správným řešením, ale v tuhle chvíli jsem ji za tenhle výchovný kopanec nesnášela.
Posadila jsem se a přemýšlela, jestli by mi k něčemu bylo, kdybych se znovu proměnila, nebo jestli by mě znovu vykopla. Protože jí to možná tak nepřišlo, ale já nemohla nakráčet do domu jen tak – bez oblečení.
Bezradně jsem si prohrábla prsty vlasy a rozhlédla se kolem sebe. Oči mi padly na hromádku úhledně poskládaných věcí položených na kusu igelitu.
„Daniel,“ vydechla jsem a skoro po čtyřech se přesunula k oblečení, co mi tu nechal. Tepláky, tričko, dokonce i spodní prádlo – ani jsem nechtěla myslet na to, že ho vzal v šuplíku mezi ostatními kousky.
Postavila jsem se, abych se mohla obléct. „Au!“ zasténala jsem, jak jsem přenesla váhu na levou nohu – můj kotník! Paráda, jako by toho už tak nebylo dost.
Spěšně jsem se oblékla, protože nebylo zrovna třicet nad nulou, přitom jsem se snažila nedošlapovat na bolavou nohu… a taky nemyslet. Jsou i lidské způsoby jak ignorovat mizérii. Popotáhla jsem a rukávy se setřela z tváří slzy. Nebudu kvůli němu brečet!
Naštěstí už přestalo pršet, takže věci byly suché. Jenom zem byla pořád nasáklá deštěm – proto ten igelit, došlo mi.
Zhluboka se nadechla a začala kulhat k domu. Každý druhý krok jsem doprovázela zasyknutím nebo rovnou nadávkou.
„Martino?“ uslyšela jsem Danielův hlas dřív, než jsem ho uviděla. Měl na sobě tlustý černý svetr, díky kterému splýval s okolní tmou. Šel mi zahradou naproti. „Jsi v pořádku?“ zeptal se zděšeně a natáhl bleskově ruce, aby mě zachytil, když jsem se začala poroučet k zemi.
S jeho pomocí jsem znovu chytila balanc. „Můj kotník,“ vyhekla jsem jenom.
„Pomůžu ti dovnitř,“ podepřel mě z jedné strany a já se o něj vděčně opřela. Bolelo to jako čert. Ale fyzická bolest mě zaměstnala natolik, že jsem nemyslela na ten zbytek.
„Dík,“ zamumlala jsem, když jsme šli přes verandu. „Za to oblečení,“ upřesnila jsem, když se na mě podíval.
„Jo,“ souhlasil stroze a nechal mě sednout si na sedačku. „Ukaž mi tu nohu,“ poručil a klekl si přede mnou.
„To nic není,“ zavrtěla jsem hlavou. „Au!“ zaúpěla jsem, když mi kotník stiskl. „Ty hade!“ zavrčela jsem.
„Nic s tím nemáš, jasně,“ zamračil se na mě a vyhoupl se na nohy. Odešel do kuchyně a z mrazáku vydoloval mraženou zeleninu. „Dej si to na to,“ houkl a hodil mi sáček do klína, když kolem mě procházel.
To studené bylo příjemné. „Co chceš dělat?“ hlesla jsem, když se vrátil z koupelny s lékárničkou.
Skepticky se na mě podíval. „Hádej.“
„Jsem celá špinavá,“ povzdechla jsem si. Měla bych se umýt, než si začne hrát na doktora. Obvazy a náplasti se všeobecně nemají rádi s vodou.
Ušklíbl se. „To u tebe není nic překvapivého. Nechceš mi říct, cos dělala?“
„Ne, ani ne,“ zavrtěla jsem hlavou a dívala se, jak mi nohu úhledně omotává obvazem. „Kde ses to naučil?“ nadhodila jsem neurčitě.
„Mám zdravotnický kurz,“ odbyl mě. „Hele, já to myslel vážně, Tino,“ vrátil se k tématu. „Co se stalo?“
Jak jazykově náročné by bylo říct pravdu? Pokrčila jsem rameny. „Spadla jsem.“
Nedůvěřivě ke mně zvedl oči a sedl si na zem, ruce si položil na pokrčená kolena. „Proč jsi spadla?“
Našpulila jsem pusu. Bylo to jako výslech. „Utíkala jsem.“
„Proč?“
„Proč co?“ nechápala jsem a otřásla se - byla mi zima. Přitáhla jsem si kolena k tělu a schoulila se do klubíčka.
„Proč jsi utíkala? Proč máš oči opuchlé od pláče? Proč jsi přišla zadem jako vlk, když jsi odjížděla v autě jako člověk?“ Rychle se pohnul a naklonil se ke mně, aby mi viděl do obličeje. „Co ti ten chlap udělal, Martino?“ zeptal se úzkostlivě.
Na sucho jsem polkla a odvrátila od něj hlavu. Když jsem seděla, kotník mě nebolel a teď se mi to všechno vracelo. Je ženatý, letělo mi hlavou. Vzal si jinou. Čeká s ní dítě. A ze mě si chtěl udělat milenku.
Potřásla jsem hlavou a skousla si roztřesený spodní ret. „Nic, vlastně mi neudělal vůbec nic,“ procedila jsem skrz zuby nenávistně.
„Jak to myslíš?“ nakrčil zmateně čelo.
„Já… já jsem se s ním rozešla,“ dostala jsem ze sebe a málem jsem se těmi slovy udusila. Až do dneška jsem doufala, že se přes to nějak dostaneme a budeme v našem vztahu pokračovat jako před svátky. Jenomže já se o něj nechtěla s nikým dělit a už vůbec ne s jeho manželkou.
Daniel zvedl vysoko obočí. „Asi mi neřekneš proč, že?“
Opřela jsem se čelem o kolena a pevně zavřela oči, abych zadržela slzy. „Oženil se.“
Poklesla mu čelist. „Cože?“
Zopakovala jsem to a samotné mi to znělo naprosto neskutečně – to přece nemohla být pravda! „Proto mi nebral telefon a… Můj bože, Danny, já jsem tak pitomá!“ zasténala jsem. „Co jsem si myslela?“ Dívala jsem se na něj a po tvářích mi tekly hloupé slzy. Cítila jsem se tak ponížená!
Mlčel, ale v očích jsem mu viděla soucit. Ne takový ten, co vás rozzuří, ale jakože přesně ví, jak se cítím.
Najednou se postavil a přesunul se do kuchyně. Zmateně jsem se na něj dívala, nechápala jsem, co dělá. Vrátil se s jednou širokou skleničkou, kterou postavil přede mě na stolek.
„Danny?“ oslovila jsem ho nejistě, když přešel k televizi a začal zkoumat obsah skříňky s alkoholem – ne, že by tam toho bylo nějak moc na výběr.
Vrátil se a z půlky naplnil sklenici vodkou, pak mi ji podal. „Nebreč, to ti nepomůže.“
S očima navrch hlavy jsem si vzala skleničku. „A tohle jo? Chceš mě opít?“
„Vlastně ano. Ono to pomáhá.“ Nedůvěřivě jsem se na něj podívala. „Věř mi, když tě podvede žena s kamarádem, je to stejně zlý, jako když se ti ožení kluk.“
Zadívala jsem se na hladinu čiré kapaliny. „To mi jako bude líp?“ podivila jsem se.
„Ne,“ nesouhlasil. „Jen ti bude tak špatně, že už ti to bude jedno.“
Na tom něco bylo.
Zavřela jsem oči a skleničku do sebe obrátila. Bylo to jako kyselina a já měla v prvním okamžiku nutkání to vyprsknout z pusy ven. Ale udržela jsem se a polkla.
Vypila jsem toho hodně, opravdu hodně. Brzy jsem přestala skleničky počítat, stejně jako jsem si přestala uvědomovat, co dělám a říkám. Hlavně, co dělám…
 
Probudila jsem se s vysušeným hrdlem a šílenou bolestí hlavy.
Zasténala jsem a přetočila se na bok a vzápětí jsem se převalila zpátky na záda s očima doširoka otevřenýma.
Tohle nebyla moje postel – na to byla moc velká a měkká. A nebyl to ani můj pokoj. Byla to Danielova ložnice. A on tu nebyl – místo vedle bylo prázdné.
Posadila jsem se a srdce se mi propadalo hloub a hloub, když jsem si marně snažila vzpomenout, co jsem dělala v noci.
V životě jsem měla pár hloupých nápadů, ale nikdy jsem se nezbořila tak, abych měla okno. Ale proboha, snad jsem neudělala to, co se přímo nabízí, když jsem probudila v posteli chlapa, který je víc sexy jak Jude Law ve své nejlepší roli, navíc dost nedostatečně oblečená. Jakože vůbec oblečená.
Mívala jsem hloupé nutkání spávat nahá, když jsem byla opilá, což se moc často nestávalo… Vlastně skoro vůbec. Jenomže tentokrát jsem si nevzpomínala, jestli jsem se svlékla sama, nebo jestli mi někdo pomáhal.
Jak jsem si mohla nepamatovat tak zásadní věc, jestli jsem s ním spala? S Danielem…
„Do háje!“ zvolala jsem a praštila sebou zpátky na polštář. Jednu ruku jsem si přitiskla na čelo a druhou si stále přidržovala deku ve správné výšce hrudníku.
Vždyť alespoň maličký střípeček mi v paměti ulpět musel! Byla by to dost zásadní věc… dost zásadní problém, abych byla přesnější, jestli se to opravdu stalo. Stačila by maličká nápověda, obrázek… cokoli!
Ale moje hlava odmítala spolupracovat, jen se stupňovala moje migréna, čím víc jsem se snažila si na něco vzpomenout. Takže asi zbývala jediná možnost, jak dostat odpověď na tuhle životně důležitou otázku: Udělala jsem to? Jednoduše se zeptat.
Ale Daniel tu nebyl. Nejen v tomhle pokoji, ale vůbec v domě. Ať jsem napínala uši sebevíc, neslyšela jsem ho, a ani jsem necítila jeho přítomnost skrz vlkodlačí půlku své osobnosti. Nebyla jsem si jistá, jestli je to dobře, nebo ne. Samozřejmě - takhle jsem se ho nemohla zeptat; ale na druhou stranu určitá část mě to vědět vůbec nechtěla, protože co budu dělat, když odpověď bude Ano?
Odhodila jsem přikrývku a vyskočila z postele nejvyšší možnou rychlostí, jakou jsem ve svém stavu byla schopná. Nemohla jsem v ní zůstat už ani o vteřinu déle!
Hlava se mi nepříjemně točila a žaludek se vydal na zámořskou plavbu, ale přesto jsem začala sbírat svoje věci a oblékat se. Zapínání podprsenky mi dalo hodně zabrat, ale nakonec jsem to zvládla. Navíc jsem zjistila, že vymknutý kotník se nijak zvlášť nezlepšil – bolel pořád stejně.
Stačil mi jen letmý pohled do zrcadla a moje první vrávoravá cesta vedla do koupelny. Přestože jsem byla v domě sama, zamknula jsem za sebou.
Oblečení jsem rovnou nacpala do koše na prádlo a obvaz z nohy netrpělivě odstranila. Kromě otlačených oček se mi pod kotníkem rozlévala velká fialová modřina. Jasně, když už špatně stoupnout, tak ať to stojí za to. Pomalu už mi začínaly docházet nadávky.
Sprcha toho sice moc nespravila, ale udělala všechno, co bylo v jejích silách. Přinejmenším už jsem na kůži neměla našedlé skvrny neidentifikovatelné špíny. Krev jsem nikde neměla, ale copak já vím, kolik by mě to stálo krve? Na tohle zrovna žádné určité hodnoty nebyly…
Kolem hrudi jsem si pevně obmotala osušku a šla se obléct.
Moc zimního oblečení jsem tu neměla, ale tak nějak automaticky jsem se oblékla tak, abych odhalovala co nejmíň kůže; rukávy roláku jsem svírala v dlaních, takže mi koukaly jen špičky prstů. Jenomže o moc líp jsem se necítila - to bych se nejspíš musela zavrtat metr pod zem, abych neměla pocit, že můj vzhled přímo křičí, jak jsem lehká.
Zamračeně jsem se prohlížela v zrcadle. Nevypadala jsem nějak neobvykle, když si odmyslím tu hrůzu způsobenou kocovinou, jako kruhy pod očima a vysušené rty. Ovšem těžko říct, jestli by se mi dalo vyčíst z obličeje, kdyby se v noci něco stalo.
Znovu jsem zahučela pár nadávek určených mé osobě a blbosti a vydala se uhasit žízeň. Zrovna teď jsem nemohla nic víc dělat, než eliminovat vedlejší škody způsobené alkoholem. Doplnit tekutiny bylo důležité, zvlášť potom, kolik jsem toho vypila. Muselo toho být hodně.
Když jsem procházela obývákem, zmateně jsem se zarazila a vrátila se k sedačce. Deka, co přes ni byla přehozená, tu rozhodně nebývala a polštář byl taky z ložnice.
Daniel spal tady?
Ale dokazuje to něco? Mohla jsem chrápat… roztahovat se… nebo být úplně strašná…
Co bych dala jen za jednu jedinou vzpomínku?!
Klaply hlavní dveře a já instinktivně uskočila od sedačky, přistižena při činu.
Dech se mi povážlivě zrychlil a musela jsem si připomínat, že musím dýchat pomaleji, abych neomdlela z nedostatku vzduchu. Co když se opravdu něco stalo?
Žaludek mi málem vyletěl až do krku, když se mezi dveřmi do kuchyně objevil Daniel a ruce se mi roztřásly.
Zastavil se, když si mě všiml. „Ty už jsi vzhůru?“ zeptal se s lehkým úsměvem.
Zrudla až po kořínky vlasů a vydala nějaký neurčitý huhlavý zvuk. Nedokázala jsem ze sebe dostat ani jedno srozumitelné slovo, natož položit jednoduchou otázku.
„Vyzvedl jsem auto,“ zvedl ruku s klíči a pořád se usmíval.
Zbledla jsem. Co to znamená?
„Jak jsi věděl, kde je?“ vyhrkla jsem, ani nevím jak. Kde se vzal můj hlas?
„Viděl jsem, kde jsi, když ses proměnila, Tino, šel jsem tam,“ vysvětlil a rozložil ruce ve shovívavém gestu. „Nebylo to těžké.“
Do obličeje se mi znovu nahnala krev. „Aha, jasně,“ hlesla jsem a dál na něj třeštila oči. Proboha, to nemohl něco naznačit? Choval se poněkud neurčitě.
Přimhouřil starostlivě oči. „To je ti tak špatně, Tino?“ podivil se. „Hodně měníš barvy. Nevěděl jsem, že pití tak špatně snášíš,“ houkl omluvně.
Zavrtěla jsem rozhodně hlavou a několikrát němě otevřela pusu a zase ji zavřela, aniž bych vydala hlásku. Daniel se tvářil čím dál zmateněji a ustaraněji, ale nevypadal, že by se mi chystal to ulehčit. Nevypadal, že by vůbec chápal, o co jde. To bylo asi dobré znamení… Pokud si nemyslí, že já to vím. Sklopila jsem oči a několikrát se zhluboka nadechla. On zatím stihl přejít těch několik metrů ke mně. Rychle jsem zacouvala ke stěně.
„Co se stalo v noci, Danieli?“ zeptala jsem se přidušeně, skoro mě nebylo slyšet.
Pobaveně se zaculil. „Ty si to nepamatuješ?“ Zavrtěla jsem nešťastně hlavou. „Hodně jsi mluvila,“ pokrčil rameny. „Pokud se tomu tak dá říkat,“ dodal polohlasem.
„A co jsem říkala?“ zděsila jsem se.
„Nevím,“ zavrtěl hlavou a uchechtl se. „Od jisté chvíle si neřekla slovo anglicky.“
No alespoň něco. Přitiskla jsem si ruce na tváře – úplně hořely! „A dál?“ špitla jsem roztřeseně.
Zaraženě nakrčil čelo. „Co dál?“ Krucinál dělal nechápavého schválně?
„Proboha, Danieli!“ zvolala jsem zlobně. „Proč jsem spala u tebe?“ Tak. Řekla jsem to.
Neodpověděl, zmateně se na mě díval, jakoby nevěděl, kam tím mířím. „Ty myslíš…,“ vydechl po chvíli. „Ty…“ začal znovu a zase zmlkl. Prstem neurčitě mával ve vzduchu. Potom se mu po tváři rozlil široký úsměv. „Ty si to opravdu nepamatuješ, co?“
„Já si nepamatuju nic!“ zasténala jsem. „Musíš mi to říct!“ Udělala jsem krok k němu, abych to  z něj v případě potřeby vymlátila, ale zarazila jsem se a zůstala stát. Nějaká vzdálenost mezi námi bude přece jen rozumnější.
„Musím ti říct co?“ zamrkal nevinně očima. Měl ze mě legraci. No skvělý.
„Danieli!“ vyštěkla jsem téměř nepříčetně a ruce sevřela v pěst.
Pochopil, že na vtipy teď rozhodně nemám ani v nejmenším náladu. „Usnula jsi tam, tak jsem tě nechal,“ pokrčil rameny.
To nevysvětlovalo, kdy jsem přišla o oblečení. „Tys mě nechal spát ve své posteli?“ zopakovala jsem nedůvěřivě.
„Já jsem spal tady,“ mávl rukou k sedačce.
„Proč?“ podivila jsem se.
„Protože se roztahuješ,“ odpověděl pohotově a ušklíbl se.
Do prdele!“ zavrčela jsem. „Mluv už vážně, Danieli!“
Protočil panenky. „Protože se na té posteli v tvém pokoji nevyspím – je úzká.“ Povzdechl si. „Prostě jsi šla, o něčem jsi mluvila a najednou jsi zmlkla. Kouknu se a ty spíš. Nechtěl jsem tě budit, tak jsem tě nechal spát u sebe. Vzal jsem si polštář a jednu deku.“ Zvedl prst. „Odešel jsem. Nevím, cos tam dělala potom, ale jsem u toho nebyl.“
Vydechla jsem úlevou a sesula se k zemi, kde jsem se stulila do klubíčka. Nic se nestalo.
Díky bohu.
Prsty jsem si vjela do vlasů. „Už nikdy… nikdy mě neopíjej, Danny,“ lapala jsem po dechu.
„Nemám to v úmyslu,“ ujistil mě opět pobavený.
Zvedla jsem hlavu. „Já to myslím vážně,“ zamračila jsem se. „Málem jsem měla infarkt, když jsem se vzbudila.“
 „No, Tino,“ zasmál se, „já nevím, jak ty, ale kdybych s tebou spal, chtěl bych, aby sis to pamatovala.“ Odmlčel se, na oko zvážněl a sjel mě pohledem. „Nebo toho přinejmenším byla schopná.“
Zrudla jsem a zatoužila jsem po něm něčím hodit. Znovu se zasmál a vrátil se do kuchyně.
„Snídani?“ zeptal se mile, když se postavil za linku.
Vytřeštila jsem na něj oči.
„Tak oběd?“ opravil se.
Kolik vůbec bylo hodin? Neměla jsem nejmenší tušení.
Zavrtěla jsem hlavou. „Nejsem sebevrah.“ Můj žaludek by v tuhle chvíli vydráždil i suchý rohlík. Potom jsem si to ale rozmyslela a vyškrábala se na nohy. „Vodu. Prosím.“
Po chvíli postavil sklenici na stůl a já se zničeně zhroutila na židli. Popadla jsem ji a na jeden zátah vypila. Ani z daleka to nestačilo.
„Za tohle tě budu ještě dlouho nenávidět,“ prohlásila jsem a opřela se čelem o desku stolu, ruce jsem si spojila na temeni. V životě mi snad nebylo tak zle. Daniel se uchechtl, ale neodpověděl.
Po chvíli jsem slyšela, jak do sklenice nalévá další vodu a lehce zvedla hlavu. Tyčil se nade mnou a moc dobře se bavil.
„Mimochodem,“ zakřenil se a přistrčil mi něco pod nos, byla to jednoduchá bílá krabička. „Všechno nejlepší k narozeninám.“
 „Ale to snad né!“ Tenhle den byl opravdu za trest.
Daniel se zasmál. Vážně jsem mu záviděla jeho dobrou náladu. No ale aspoň už jsem věděla, že jsem s ním neměla sex. Měla bych být vděčná za malé dobrodiní světa.
„Ty se nepodíváš?“
„Musím?“ ujišťovala jsem nešťastně.
„Jo,“ přitakal nekompromisně. „Nechceš mě urazit.“
No, tím jsem si nebyla tak docela jistá.
Natáhla jsem ruku a sundala víčko. Vykulila jsem překvapeně oči. „Páni, Danny,“ vydechla jsem ohromeně.
Byla to sada blýskavých šperků, které jsem obdivovala ve výloze jednoho obchodu, když jsme spolu o svátcích v New Orleans. Nebyly drahé, ale nechtěla jsem si je koupit, protože bych je neunosila – k rekam, co jsem měla na krku, se rozhodně stříbrné řetízky se zelenými kamínky nehodily. Ale že jsi to pamatoval… to bylo k neuvěření. Ten chlap musí být snem každé ženy! Kromě mě, evidentně.
„Myslel jsem, že se ti to líbilo,“ podotkl zmateně.
„Samozřejmě, že se mi líbí!“ prohlásila jsem rozhodně a zmohla jsem dokonce i na něco trochu podobnému úsměvu, což byl v mém stavu nadlidský úkol. „Děkuju.“
Usmál se a změnil téma. „Vážně nechceš nic jíst, Tino?“
Zavrtěla jsem hlavou a svěsila ramena. „Měls pravdu.“
„To já mívám, ale v čem tentokrát?“ podivil se.
„Není mi líp než včera večer, ale je mi tak špatně, že je mi ten rozchod ukradený…“ Znovu jsem si položila hlavu na stůl a přála si umřít.
Nesnáším kocovinu.
 
Večer jsme nakonec s Danielem nikam nešli. S mou nevolností, která přes den vygradovala, a bolavým kotníkem omezujícím zásadně mé pohybové schopnosti, by to stejně dost dobře nešlo.
Ale vynutil si na mě slib, že s ním půjdu za měsíc na ten hloupý ples, když jsem se vyvlékla z tohohle.
Jednoduše… Tohle byly nejhorší narozeniny, co jsem zažila! Včetně těch, které jsem strávila v nemocnici se zápalem plic, když mi bylo třináct.
NEJNOVĚJŠÍ KAPITOLY:
1. - 5. kapitola VSK
(15. 4. 2015)
Musíte hledat, ale jsou t

9. kapitola SDG 
(7. 2. 2015)
Oblíbené stránky
Něco jako dvojče blog. Múžete si vybrat, nové kapitoly budou stejné tady i tam.
Fanfiction a jiné...

 
On autor byl vůl a překladatel není, rozumíte, proto to tak je.

- Jan Werich -
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one