Zdravím Vás,
ať už jste sem zavítali z webovky veilofmystery, která začala blbnout, nebo jste noví čtenáři. Na tomhle blogu najdete několik povídek, ať už s tématikou z těch starších Twilight fanfiction nebo novějších fantasy originálních nebo polooriginálních příběhů. Ať už je to jakkoli - vítejte a dobře se bavte!

Vaše Hollis
Daniel mě vyzvedl v ordinaci, jak jsme byli domluvení, ale o víc jak dvě hodiny později, než jsem předpokládala, že ta večeře skončí. Takže i když jsem se zdržela s Pavlem, stihla jsem udělat všechny papíry, co mi chyběly, a ještě doplnit regály v obchůdku s potřebami pro chovatele, kde prakticky nikdo nic nekupoval, protože daleko větší výběr byl v obchodě o dva bloky dál.
„Stalo se něco?“ zeptala jsem se, když jsem za sebou zavřela dveře auta a natáhla ruku dozadu pro pás.
Daniel upřeně zíral před sebe a volant svíral tak pevně, že mu zbělely klouby. „Můj bratr je idiot, to se stalo,“ procedil skrz zuby ve chvíli, kdy se mi podařilo zacvaknout pás na místo.
„Aha?“ podivila jsem se. „A proč?“
„Protože když držel před matkou deset let v tajnosti, že je na kluky, mohl počkat i do konce večeře!“ odsekl rozčileně a zařadil.
Otevřela jsem v úžasu pusu. „On jí řekl, že je gay? Vaší mámě?“
„Je to idiot,“ zopakoval.
Nedalo se než souhlasit. „Předpokládám, že to vzala špatně,“ zabručela jsem temně.
Prudce vjel do zatáčky. Daniel nikdy neřídil takhle šíleně, rozhodně ne, když jsem s ním v autě seděla já.
„Myslím, že matku znáš dost na to, abys věděla, že to vzala hůř než špatně,“ zabručel. Trochu zpomalil a já přestala křečovitě svírat bezpečnostní pás. „Na tohle Díkůvzdání nikdo jen tak nezapomene.“
„No to tedy ne,“ souhlasila jsem.
Zamyšleně jsem zírala skrz přední sklo na silnici matně osvětlenou světly Danielova auta a hlavou mi letěly různé myšlenky. Pousmála jsem se. „Můžu mít vtíravou otázku?“ otočila jsem k Dannymu hlavu.
„Ty máš i nějaké jiné?“ zabrblal a zašklebil se. Kdyby neřídil, dloubla bych do něj loktem, takhle jsem jen zvedla oči v sloup a jinak velkodušně jeho urážlivou poznámku přešla. „Dobře,“ vzdychl po chvíli, „co chceš vědět?“
Znovu jsem se na něj koukla a zazubila se. „Pozveš teď Suze na rande?“
Úkosem se na mě podíval a rychle upřel oči zpátky na silnici. Dál jsem se na něj dívala, a tak jsem viděla, jak mu zacukalo v koutku, než s ledabylým pokrčením ramen odpověděl: „Možná.“
 
„A teď to zkopíruj,“ radil mi Daniel, který se mi nakláněl přes rameno.
Otráveně jsem se po něm ohlédla. „Nejsem pitomá,“ oznámila jsem mu chladně.
„Tak to udělej,“ usmál se na mě, jakoby si mého tónu nevšiml. Přála jsem si, aby konečně někdo přišel a Daniel měl na práci něco jiného než kontrolování mé maličkosti. Normálně mi tohle trvalo půl minuty, s ním za zády z toho bylo minut nejmíň pět.
„Běž pryč, Danny,“ vzdychla jsem unaveně a zavřela oči. „Nemůžu se soustředit, když za mnou stojíš. Nemůžeš si najít nějakou práci?“
„Nemůžu za to, že si lidi nedělají pořadník a chodí sem po skupinkách,“ zakabonil se na mě. „Hele, proč máš paní Gibsonovou jako Gisbonovou?“
„Protože si špatně pamatuješ její jméno,“ odsekla jsem. „Běž pryč, Danieli,“ procedila jsem skrz zuby naštvaně.
„Víš, Tino,…“ začal.
 „Víš, Tino,“ přerušila jsem ho ostře, „v podstatě vím, že nesnášíš, když ti říkám Tino, protože máš tak krásné jméno - Martina, a slibuju, že ti odteď tak budu říkat,“ zasyčela jsem. „To jsi chtěl říct, že ano?“
„Vlastně ne, chtěl jsem…“
Zasténala jsem a opřela se čelem o desku stolu. „Prosím, ať někdo přijde. Kdokoli!
„Neruším?“ ozvalo se od dveří. Bůh přece jen existuje.
Rychle jsem zvedla hlavu. „Vůbec ne,“ vydechla jsem vděčně. „Jak se máš, Suze?“ zeptala jsem se mile.
„Dobře,“ hlesla zaraženě a přelétla očima ze mě na Dannyho, který se opřel oběma rukama o opěradlo židle nad mými rameny. Na jeden děsivý okamžik, když se celá židle zhoupla dozadu, jsem zatoužila mu ty ruce utrhnout.
„Nemáš chvilku, abys mi pomohla zakopat Danielovo tělo?“ naklonila jsem nevinně hlavu na stranu, když jsem znovu popadla dech.
Zatvářila se naprosto zmateně, zatímco se jí její pes nejistého původu snažit vecpat čumák pod nohavici kalhotového kostýmu. „Cože?“
„Tiny si nevšímej,“ doporučil jí Daniel. Konečně opustil prostor za mými zády a dostal se do mého zorného pole. „Snaží se být vtipná.“
„Nesnažím se - já jsem,“ informovala jsem ho a odstrčila se od stolu, abych mohla vstát. Zrovna dvakrát jsem netoužila být svědkem dalšího jiskřivého rozhovoru těch dvou. Samuel vyklidil pole, a tak už jsem v cestě jejich společnému štěstí, domečku s plaňkovým plotem a labradorem dovádějícím s jejich dětmi na zahradě stála jen já.
„Máš na mě minutku?“ usmála se Suze na Daniela, i když evidentně ještě nepochopila můj první vtip a tvářila se maličko vystrašeně.
Přeletěl očima prázdnou čekárnu. „Musíš se postavit do fronty,“ ušklíbl se, „mám narváno.“
Nechala jsem je tam a šla si pro bundu. Když jsem se vrátila, pořád stáli na těch samých místech. Jen jsem si povzdechla a zavrtěla hlavou - od někoho, kdo patřil na střední do školní elity, bych čekala trochu víc.
„Ty jdeš pryč, Tino?“ podivila se Susannah, když jsem si natáhla bundu a vyndala ze zásuvky stolu svoji peněženku.
Narovnala jsem se, strčila peněženku a obě ruce do kapes a věnovala jí široký úsměv. „Daniel říkal možná, ale já říkám určitě,“ pokrčila jsem rameny. Danny po mně vrhl zlý pohled. „Zajdu koupit oběd.“
„Vždyť je teprve jedenáct,“ zvedla obočí.
„Já půjdu pomalu,“ ujistila jsem ji.
„Měla bych vědět, o co tu jde?“ otočila se Susannah na Dannyho, který na mě s rukama složenýma na prsou zlobně zíral.
„Jen pokud ji chceš zabít,“ odvětil ledově.
„Já se ti jen snažím pomoct,“ rozhodila jsem rukama a s chichotáním vyběhla ven. Kdyby mi předtím nestál za zády a nerozčiloval mě, možná bych si z něj tolik neutahovala, ale bylo by to těžké.
V bistru o dva bloky dál jsem koupila dva hamburgery a pro sebe ještě koblihu a kafe v kelímku.
Pomalu jsem se ploužila ulicemi zpátky do ordinace a přemýšlela, jak by to vypadalo, kdyby Danny začal se Suze opravdu chodit. Naše příjemné uspořádání domácnosti tím asi skončí…
Zastavila jsem se uprostřed ulice a vykreslovala si tu představu.
Nebudeme se spolu dívat po večerech na filmy a Danny se ve mně nebude snažit probudit fanouška jazzu; nebude se se mnou snažit vařit, protože na to nebude mít čas nebo bude vařit s ní. Možná s námi Suze bude chodit do lesa, když bude úplněk a bude mi kecat do toho, jak mám lovit zajíce…
Zasmála jsem se a nacpala si do pusy skoro půlku koblihy, protože se mi karamel začal roztékat pod prsty. Vlastně jsem tak trochu doufala, že až Daniel přesune svou výsostnou pozornost na někoho jiného, bude snadnější přesvědčit ho, že jsem dost způsobilá na to, aby mě vzal ke smečce, provedl mě tím šíleně důležitým seznamovacím rituálem a já se konečně vrátila domů ke svému naprosto zpackanému životu. Zatím jsem se to ani nepokusila navrhnout.
Sleduješ ma?“ promluvil mi někdo za zády a já se prudce otočila. Trochu se mi zahoupal žaludek - začínalo být děsivé, jak se znenadání objevoval na místech, kde jsem byla.
A - hu, Pa - lo,“ zahuhlala jsem s plnou pusou koblihy. Shodou nepochopitelných náhod jsem stála před těmi děsnými domky, na kterých pracoval.
Zasmál se a počkal, až polknu, pak svou otázku zopakoval: „Takže sleduješ?
Ne,“ zakřenila jsem se a strčila si do pusy palec, který jsem ještě měla od karamelu. „Jen umožňuju Dannymu domluvit si rande.“ Pavol zvedl obočí. „Jsem si jistá, že potřebuje nějakou přítelkyni,“ upřesnila jsem a olízla si i ukazováček.
Má predsa teba, nie?“ zkřížil si ruce na prsou a opřel se ramenem o sloup pouličního osvětlení.
Myslím jako holku, ne kámošku, spolubydlící a laborantku v jednom,“ vysvětlila jsem a potom se zakřenila. „Nebude mi pak věnovat tolik pozornosti a já si budu moct dělat, co budu chtít!
Pobaveně si mě měřil. „A čo by si chcela robit?
Pokrčila jsem rameny. „Můžu si v jeho domě zřídit pašerácký doupě, nebo tak něco.“
Zvedl vysoko obočí a tvářil se trochu méně pobaveně. „Tys niečo píla?
To mě zmátlo. „Není ani poledne a já jsem vlastně pořád ještě v práci, jen jsem si šla pro oběd.“ Ukázala jsem mu sáček s hamburgery. Potom jsem svěsila ramena; Pavol stejně jako Susannah nechápal moje vtipy a to jsem na něj mluvila česky! „Promiň,“ sklopila jsem oči, „snažila jsem se žertovat.
Bolo to vtipné,“ ujistil mě rychle.
Skepticky jsem se na něj podívala. „Nesmál ses.“ Najednou jsem se cítila trapně. Moje dětinské průpovídky byly… dětinské. A ani trochu vtipné, spíš naprosto nevhodné. Moje nálada prudce poklesla.
Myslel som, že hovoríš vážne,“ bránil se.
Toužila jsem se spolu se svými rozpaky propadnout tři metry pod zem. Danny se mnou možná tyhle slovní přestřelky vedl, ale u ostatních jsem tím tak akorát vyvolávala zhnusení, nebo myšlenky na to, z jakého ústavu duševně chorých jsem to utekla. Když jsem nevhodně vtipkovala doma, většinou mě z toho dostal Tomáš a nějak z toho vždycky nakonec vykouzlil vtip, ale ty časy už dávno zavál čas.
Musím jít… Ech, zpátky do práce,“ zamumlala jsem s pohledem upřeným do země a pomalu couvala. „Ráda jsem tě viděla, Pavle.“
Já teba taky,“ zavolal za mnou, ale já už se neotočila. Chtělo se mi brečet nad tím, jak naprosto nemožná jsem.
Mrzutě jsem vrazila do ordinace, odhodila sáček s jídlem na stůl a začala bojovat se zipem bundy.
„Tino?“ oslovil mě opatrně Daniel, který se opíral o stůl, a já kolem něj prošla, aniž bych si ho všimla. Susannah seděla vedle něj a nohy jí komíhaly pár centimetrů nad zemí; její pes to vzdal a usnul na zemi.
„Proboha lidi!“ zvolala jsem pobouřeně, když jsem to všechno přeletěla očima. „Byla jsem pryč skoro hodinu!“ A nemohli si vybrat jiný stůl ke své sáhodlouhé debatě, která znudila i to ubohé zvíře?
„Ona je naštvaná?“ zeptala se tiše Susannah Daniela.
„Nevím, dost těžko se to pozná, když není naštvaná na mě,“ odpověděl jí šeptem pobaveně. Vrhla jsem po něm zlý pohled a on si povzdechl. „Radši bychom se měli přesunout ke mně, než nás sežere,“ poznamenal unaveně. Odvedl si Susannah i s jejím psem do ordinace a pečlivě za sebou zavřel dveře.
Rozplácla jsem se na stůl a rukama si přikryla hlavu. Toužila jsem si popovídat se Šárkou, poslouchat její vyprávění o Petrovi a hlavně si nepřipadat jako takový břídil. Přála jsem si, abychom byli s Pavlem zase přátelé, ale s takovou rychle uteče, co nejdál to půjde.
Ovšem někomu se den vydařil - v pátek měl jít Danny se Suze na večeři. Měla jsem celé dva dny na to, abych si ho kvůli tomu dobírala.
 
Vycházela jsem zrovna z koupelny, když jsem si všimla, že dveře do Dannyho ložnice jsou otevřené. Nedalo mi to a šla jsem tam nakouknout.
Stál před postelí, na které měl pohozené sako od obleku a díval se do zrcadla ve dveřích šatní skříně, zatímco si zapínal knoflíčky na rukávech košile.
„Potřebuješ něco, Tino?“ zeptal se lehce útočně – svého práva dělat si z něj legraci jsem rozhodně využila – a otočil se na mě, takže jsem mohla zkontrolovat, jaký udělá dojem.
Bílou košili, kterou jsem mu pečlivě vyžehlila, měl precizně zatrčenou v černých kalhotách, nikde ji neměl zmačkanou, ani mu netrčela. Ovšem Danny chodil v košili pořád, takže to nebylo nic neobvyklého. Zato s vínově červenou kravatou se zas až tak nekamarádil.
Povzdechla jsem si a přešla pokojem k němu. „Máš nakřivo kravatu,“ upozornila jsem ho a začala mu ji upravovat. „Už chápu, proč jsem tě v ní ještě neviděla,“ dodala jsem, když jsem mu ji uhladila ke košili a narovnala mu límeček. Zvedl ruku a začal si ji popotahovat. Praštila jsem ho přes prsty. „Nech toho!“ okřikla jsem ho.
„Máš ponětí, jak to škrtí?“ zamračil se na mě, ale spustil ruce podél těla.
„Máš ponětí, jak hrozně se chodí na podpatcích?“ oplatila jsem mu zlý pohled, a když jsem si byla jistá, že si na kravatu už nešáhne, gecla jsem sebou na postel vedle jeho saka.
„Ne?“ zvedl obočí.
„Zeptej se Suze, určitě ti to ráda vysvětlí,“ doporučila jsem mu s úsměvem.
Povzdechl si, ale nepouštěl se se mnou do další diskuze. Možná už jsem mu maličko začínala lézt na nervy. „Co budeš dělat ty?“
„Proč?“ zakřenila jsem se. „Máš výčitky svědomí, že mě tu necháš samotnou?“
Přimhouřil oči a strčil si ruce do kapes. „Spíš mám strach, že podpálíš dům.“
Uraženě jsem našpulila pusu, před pár týdny mu nedělalo vůbec žádné problémy nechat mě tu beze strachu o svůj majetek.
„Půjdu ven,“ informovala jsem ho nakonec. „Proběhnout se, zapracovat na vztahu se svým vlkem, nebo tak něco.“ Mávala jsem nejistě rukama. „Nic nebezpečného pro tvůj dům,“ ujistila jsem ho.
„Skvěle,“ poznamenal kousavě.
Zvedla jsem k němu nevinně oči. „Můžu flirtovat s veverkami?“ Upřímně jsem tu ještě žádnou veverku ani neviděla, ale o to nešlo.
Unaveně svěsil ramena a natáhl se pro sako, které leželo vedle mě. „Nech ta nebohá zvířata na pokoji,“ varoval mě rádoby přísně, ale do hlasu i do výrazu v obličeji mu pronikalo pobavení.
„Taky chci nějakého přítele,“ udělala jsem žalostný obličej.
„Zkus se zaměřit na svůj druh,“ doporučil mi, zatímco si oblékal sako a popravoval si ho na ramenou.
„Který?“ vyskočila jsem z postele a šla za ním do obýváku. „Lidi, vlky… nebo vlkodlaky?“
Popadl klíče od auta a pokračoval do kuchyně, aniž by se na mě otočil. „Jediný vlkodlak, kterého znáš, právě odchází,“ upozornil mě a zazvonil klíči v pravé ruce.
Opřela jsem se o rám dveří a dívala se, jak se obouvá. „A co Jamie?“ Teď rozhodně nebyl ten pravý čas na řeči o smečce a cestě domů, ale příští týden jsem na tom hodlala začít pracovat.
Narovnal se a otočil se na mě. „Chceš jeho telefonní číslo?“ zeptal se téměř tak vážným hlasem, že to znělo věrohodně.
„Rozmyslím si to,“ pokývala jsem hlavou.
Danny otevřel vstupní dveře a naposledy se na mě podíval. „Dobrou noc, Tino.“ Znělo to, jako by byl skoro rád, že odchází…
 
Odešla jsem z domu chvíli potom, co Daniel odjel.
Věci jsem jako vždy nechala pod stromy za domem a proměnila se. Napadlo mě, že to, jak automatickou věcí se pro mě proměna stala, je špatné znamení. Další krůček do toho pekla, ke které jsem se řítila od loňského podzimu. Od té doby se toho změnilo příliš mnoho a udála se spousta věcí. Vlastně se pro mě stala normální spousta věcí, které bych ještě před rokem považovala za naprosto šílené. A to, co pro mě bylo normální…
Potřásla jsem hlavou. Hloupými, nikam nevedoucími úvahami jsem trávila většinu času, potřebovala jsem konečně vypnout. Juliana měla pravdu, během našeho úplně prvního rozhovoru vůbec prohlásila, že to musí být fajn prostě se sebrat a na všechno zapomenout. Být někým jiným. Prostě se vypařit. Skoro jsem na to zapomněla. Samozřejmě, nikdy jsem nezapomínala na to, že jsem vlkodlak, to nešlo. Tenhle fakt teď formoval každý aspekt mého života, i ta největší banalita se tomu podřizovala; ale evidentně jsem zapomněla na jednu z mála věcí, které na tom všem byly pozitivní.
Zavřela jsem na okamžik oči a nechala své vědomí ztratit se v té konejšivé temnotě vlčí mysli.
 
Bylo zvláštní, že vlčice zamířila k meandru řeky, kde jsme s Dannym trávili čas po lovu, aniž bych ji tam sama navedla. Na několik hodin jsem přenechala tělo té primitivní, zvířecí části své duše a svou lidskou polovinu jsem nechala spát.
Posadila jsem se do trávy na mělkém břehu řeky a skepticky zírala na svůj odraz ve vodě.
Musela jsem uznat, že bílý vlk, který mi oplácel pohled děsivýma žlutýma očima, je nádherné stvoření. Silná, sebevědomá bytost, které nikdo není roven, zosobňovala všechno, čím jsem nikdy nebyla.
Jak tě můžu milovat, pomyslela jsem si směrem ke svému odrazu, když tě tolik nenávidím?
Přestože to byla jen trudnomyslná řečnická otázka, dostala jsem na ni svým způsobem odpověď.
Svět kolem mě se rozmazal, zahoupal a vzápětí úplně zčernal.
Když se mi znovu podařilo zaostřit, ve vodním zrcadle jsem viděla svou zmatenou tvář.
Naprosto spontánně jsem se proměnila, což se mi ještě nikdy nepodařilo. Ovšem pojem měl už nějakou dobu podle mé teorie daleko širší definici.
Přestala jsem se sledovat hladinu, položila se na záda do trávy a upřela pohled na hvězdnaté nebe.
Souhlasila jsem s Danielovým plánem přestěhovat se sem, protože jsem věřila, že se tu naučím ovládat nezkrotné zvíře uvnitř mě a stanu se opět člověkem, alespoň pro nic netušící okolí.
Jenomže od okamžiku, kdy mě označil jako alfa vlčici - tak mocnou, že byla schopná zabít nejen jeho, ale i mě samotnou - jsme se od původního plánu vzdalovali, až z něj nakonec nezbylo vůbec nic. Naučila jsem se sice ovládat, ale téměř bez Danielova vedení. Působila jsem na ostatní jako normální člověk, ale to jsem svým způsobem dokázala i předtím doma. Všechno tohle jsem zvládla nad očekávání dobře. Tuhle část té dlouhé cesty jsem měla za sebou. Jenomže se mi nezdálo, že jinak by se něco od loňska rapidně změnilo.
Ten důvod, proč jsem se stále cítila cizincem ve svém těle a životě, byl přitom jednoduchý. Mezi spoustou věcí, které mi Daniel prozradil ten první den, který jsem s ním strávila, mě upozornil, že se musím svou vlčici naučit milovat, nebo mě zničí. Postupem času jsem sice poupravila jeho teorii ohledně vztahu vlků a jejich hostitelů, ale smysl téhle rady zůstal prakticky stejný.
Když jsem vlkovi plujícímu na vodní hladině sdělila, že ho nenávidím, patřila ta slova mému odrazu - na podobě těla nezáleželo, pořád jsem to byla já. Nenáviděla jsem sebe.
Pochopila jsem, že v tom je celý problém. Přestože jsem kolem toho kroužila celé dlouhé měsíce, uvědomila jsem si pravdu jakoby náhodou.
Zmateně jsem se posadila.
Najednou jsem si uvědomila, že to skončilo. Přijela jsem, abych se naučila ovládat, to jsem splnila a co se týče lásky k sobě samé, s tím mi Daniel nemohl pomoct. To už byl můj vlastní boj.
Pořád jsem čekala, až se něco stane, ale ono už se asi nemělo co stát. Kromě mého přijetí do smečky mě už nic nečekalo. Všechno už bude vždycky takové, jako to bylo teď. Mohla jsem odsud vypadnout, vrátit se domů!
Vyskočila jsem na nohy a rozběhla se zpátky k lesu. V běhu jsem se odrazila od plochého kamene a dopadla na všechny čtyři.
Tina!“ ozvalo se mi vzápětí v hlavě a já s sebou trhla a rozhlédla se, odkud vychází Danielův hlas. Téměř v té stejné vteřině mi to došlo a podivila jsem se nad svou hloupostí. Jako kdybychom si nečetli myšlenky už několik měsíců.
Danny,‘ odpověděla jsem mu vesele a snažila se skrz obrazy, které ke mně posílal, zjistit, kde je. Nebyl daleko od Madisonville, takže pěkných pár mil ode mě. ‚Jak to, že nejsi se Suze?‘ podivila jsem se.
Překvapilo mě, když mezi spoustou zmatených pocitů byl i vztek nasměrovaný na mou osobu. ‚Jsou skoro dvě ráno,‘ odsekl, ‚čekalas snad, že u ní zůstanu přes noc?‘
Jsi dospělý a svobodný, Danny, můžeš si dělat, co chceš,‘ připomněla jsem mu klidně. ‚Klidně zůstat se Susannah přes noc.‘
Na to mi neodpověděl, ale cítila jsem, jak ho moje ledabylá odpověď překvapila a potom ho udivilo, že ho to překvapuje. Někdy byly jeho myšlenky velmi zábavné.
Jenomže Daniel se rozhodně nebavil. ‚Kde kruci jsi, Tino?‘ zeptal se podrážděně.
Protočila jsem panenky a dál běžela lesem směrem k němu. ‚Byla jsem na našem místě,‘ informovala jsem ho.
Možná to bylo tou pozdní hodinou, ale Danny mě opět nepochopil. ‚My máme nějaké místo?‘ Zafuněla jsem a ukázala mu meandr řeky, kde jsem před chvílí byla. ‚Aha.
Ty, Danny,‘ začala jsem, ‚řekni mi něco o smečce?
Proč?
Protože jsem něco jako vlčí super talent a už chci domů,‘ vysvětlila jsem unaveně - uběhla jsem velkou vzdálenost v rekordním čase, ale byla to druhá dnešní cesta, takže jsem nebyla tak čilá jako za soumraku. Ale věděla jsem, že je Danny nervózní od chvíle, co se vrátil a dům byl prázdný, takže jsem ho nechtěla zbytečně dráždit.
Na jeho straně ale najednou bylo ticho. Zablokoval mi přístup jak ke svým myšlenkám, tak svým emocím. Poslední, co jsem zachytila, byl chladný šok.
Danny?‘ oslovila jsem ho zmateně.
Co tak najednou?‘ zasyčel mi v myšlenkách jeho hlas ostře.
Není to najednou,‘ odpověděla jsem zmateně, ‚takhle to přece bylo v plánu, ne? Naučím se ovládat, ukážu se ve smečce a pojedu domů.‘ Trochu jsem zpomalila. Jednak už jsem měla plíce v jednom ohni a taky už jsem byla skoro v Madisonville. ‚No tak, Danny,‘ pokračovala jsem smířlivě, ‚nemůžeme takhle žít pořád. Máš teď přítelkyni - nemůžeš si mě dál pěstovat doma jako domácího mazlíčka.‘
Zaprvé,‘ zaburácel mi v hlavě, ‚si tě nepěstuju jako domácího mazlíčka, Martino. Zadruhé, se Susannah jsem se sešel dnes poprvé, takže se neboj, že bych se chtěl příští týden znovu ženit. A zatřetí, jestli jsi zapomněla na Jamieho návštěvu, tak dovol, abych ti připomenul, že dokud bude smečka kvůli Caroline v rozkladu, není pro tebe dvakrát bezpečné se tam objevovat. Kdybys byla slabá, rozcupují tě ostatní jen proto, aby získali tvůj rekam i s vlkem; ukážeš jim svou skutečnou sílu a servou se o to, na čí stranu budeš patřit. Takže promiň, Tino, ale budeš to muset přetrpět ještě několik týdnů, než o tom vůbec bude možné uvažovat!
Nechtěla jsem tě naštvat,‘ bránila jsem se hned, ‚nemyslela jsem to tak, že tam chci zítra. Ale máš svůj život, Danny, a já se taky někdy musím vrátit domů. Nezůstanu tu navěky.‘ Vyšla jsem mezi stromy a zahlédla ho, jak sedí se zavřenýma očima pod jednou borovicí.
Podíval se na mě. ‚K tomu tě samozřejmě nikdo nenutí, ale teď není ten správný čas.
O to se s tebou nepřu,‘ sklonila jsem hlavu v náznaku přikývnutí. ‚Ale až se věci ve smečce uklidní, vezmeš mě tam.‘
Šedý vlk se mi dlouze zadíval do očí. ‚Vezmu.‘ Nic kromě toho jediného slova.
Potom mrskl ocasem a zmizel mezi stromy. Dala jsem mu čas, aby se stihl obléct a následovala ho.
 
Seděla jsem v kuchyni u stolu a hrála si s jogurtem, který jsem si otevřela asi před půl hodinou. Nabírala jsem ho na lžičku, kterou jsem potom otočila a dívala se, jak bílá hmota teče zpátky do kelímku. Pořád dokola. Daniel se už před nějakou dobou zavřel ve své pracovně a já trpěla nejvyšším možným stupněm nudy za poslední tři měsíce.
Zvedla jsem hlavu, když Daniel otevřel dveře a objevil se v kuchyni. Slyšela jsem, jak velká kapka jogurtu spadla na hladinu.
Danny otočil židli vedle mě opěradlem ke stolu a rozkročmo se na ni posadil.
„Jo?“ zeptala jsem se a nabrala další lžičku jogurtu.
„Koukni, Tino,“ začal pomalu, „chápu, jak moc chceš domů, ale nemůžu tě vzít do smečky dřív než za měsíc.“
„Já vím,“ přikývla jsem a podepřela si znuděně bradu. „Říkala jsem ti, že nechci do smečky hned, jen že bychom na tom měli začít pracovat.“
Trochu křečovitě se na mě usmál, i když to tak trochu vypadalo, jakoby měl křeče. „Tady,“ postrčil ke mně nějaký papír.
Přiložila jsem k němu dva prsty a přitáhla si ho před sebe. „Co to je?“ zeptala jsem se zmateně.
„Členové současné smečky,“ vysvětlil Daniel s povzdechem a zamával nad papírem prstem, „a jejich postavení. Měla bys to vědět, brzy budeš jednou z nich.“
Překvapeně jsem se naklonila nad stůl a přelétla očima seznam. Bylo tam kolem dvaceti jmen, z nichž mi valná většina naprosto nic neříkala, uspořádaných do široké pyramidy. Hned nahoře stáli vedle sebe Warren Evara a Caroline Rigthteus-Evara; pod nimi Jackson Flaherty a Robert Sirers. Na každém řádku pak bylo víc a víc jmen. Na tom posledním, kde jich bylo asi sedm, jsem našla i Jamieho Bellse.
„A ty?“ zeptala jsem se udiveně Daniela a podívala se na něj. „Kde jsi ty?“
Pokrčil rameny. „Já stojím tak trochu mimo systém.“
Zamyšleně jsem nakrčila čelo. „Ale kdyby ses normálně zapojoval do života smečky, byl bys v hierarchii kde?“
Protočil panenky. „Kdybych se aktivně zapojil do smečky, musel bych o postavení bojovat. Teď nestojím nikde… nebo úplně dole,“ dodal po chvíli, kupodivu to neznělo ani trochu důvěryhodně. Spíš zbožné přání, než skutečnost. Začínala jsem být maličko paranoidní, ale stejně…
„I když jsi silnější než Jamie?“ podivila jsem se.
„Všichni jsou silnější než Jamie, Tino,“ upozornil mě unaveně, když začal zvonit telefon.
Otráveně jsem se na něj podívala. „Nemůžou alespoň jednu neděli otravovat Anguse? Je strašně nespravedlivé, že má volno jako normální lidi a ty ne!“ bručela jsem, zatímco si Danny šel pro mobil.
Neodpověděl a hovor přijal u sebe v ložnici, takže jsem se znovu zahloubala do rozpisu smečky, i když kromě tří jmen, která jsem zaslechla a Jamieho, kterého jsem viděla jednou asi patnáct minut, to byly prostě jen nic neříkající jména…
Najednou se stal vzduch těžším a mně se sevřelo hrdlo. Od Daniela ke mně přicházely nevěřícné vlny maličko podbarvené panikou. Zaposlouchala jsem se, co říká.
„… prostě mi řekni, co se stalo!“ vyštěkl ostře. „A to dítě?“ Na chvíli bylo ticho. „No samozřejmě,“ zabrblal. „Takže co se bude dít teď? A potom?“ Trhaně nabral vzduch. „Do hajzlu,“ zavrčel a ozvala se tupá rána, „to může trvat věčnost!“
Uvědomila jsem si, že jsem na nohou a jdu směrem k Danielovu pokoji, až když jsem stála v půlce obývacího pokoje. Ale jeho úzkost mě znervózňovala a já potřebovala vědět, co se děje. V hlavě se mi odvíjely různé katastrofické scénáře o Julianě, nebo o někom jiném z Dannyho rodiny.
„Dobře. Hodně štěstí a díky. Čau,“ zahuhlal.
Natáhla jsem ruku ke klice, když se dveře otevřely samy. Danielův výraz mě vyděsil ještě víc - už dlouho jsem ho neviděla tvářit se takhle vážně.
„Co se stalo, Danny?“ zeptala jsem se tiše a hlas mi maličko přeskočil.
Chvíli se mi upřeně díval do očí. „Mrzí mě to, Tino,“ řekl nakonec tiše.
Pootevřela jsem pusu. „Co se stalo?“ zopakovala jsem zmateně. „Kdo to volal?“
„Jamie.“
Zvedla jsem vysoko obočí. „A tebe to mrzí?“ podivila jsem se.
„Volal mi, protože ten problém s Caroline už se vyřešil.“ Řekl to tak zvláštním způsobem - rty měl stisknuté do tenké čárky, hlas se mu třásl a v očích měl podivný výraz.
Zhluboka jsem se nadechla. „Takže potratila,“ zkonstatovala jsem mrtvě a přikryla si dlaněmi obličej. „Je konec.“
„Ne, Tino,“ vzdychl Daniel, „nepotratila.“ Vytřeštila jsem na něj oči. „Caroline zemřela,“ zavrtěl hlavou.
Žaludek se mi zahoupal. „Ona je mrtvá?“
„Neproměnila se příliš dlouho.“ Potřásl hlavou.
Ach můj bože,“ hlesla jsem a překvapeně si uvědomila, že mi plavou oči. Neznala jsem Caroline, nikdy jsem ji neviděla, ale poslední dobou jsem na ni hodně myslela, a tak trochu jsem doufala, že tentokrát jí to vyjde. Byla jedinou ženou ve smečce – kdyby to dokázala ona, měla bych alespoň nějakou naději.
„Je zázrak, že to vydržela ty poslední tři měsíce,“ zabrblal podrážděně. Samozřejmě - odsuzoval tenhle poslední Carolinin pokus o dítě od samého začátku.
Ovšem kdyby mě praštil, vyšlo by to na stejno. Opřela jsem se zády o stěnu a posadila se na zem, hlavu jsem si složila do dlaní. „Nemůžeš pochopit, jak deprimující je být geneticky k ničemu, Danieli,“ vzdychla jsem. „Jenom zkusit to stojí za to riziko.“
Posadil se naproti mně, ruce si položil na kolena. „Copak ty bys to udělala, i kdybys věděla, že nemáš naději na úspěch a můžeš dokonce zemřít, Tino?“
Popotáhla jsem a setřela si hranou ruky iracionální slzy, které mi tekly po tvářích. „Nevím,“ odpověděla jsem upřímně, „nikdy jsem o tom nemusela vážně přemýšlet. Ale asi ano, riskla bych to.“
„Ale ne, kdyby tě to mohlo zabít,“ prohlásil, jakoby se ujišťoval.
„Může mě zabít i auto, když jdu po ulici, a stejně po ní každý den chodím a doufám, že to dobře dopadne,“ odsekla jsem.
Prudce se pohnul a klekl si přede mě, takže měl obličej kousek od toho mého. „Caroline je mrtvá, Tino!“ připomněl mi rozzlobeně.
Podívala jsem se mu do očí. „Já vím, Danieli,“ přisvědčila jsem chladně.
„Nedovolím, abys skončila jako ona,“ prohlásil rozhodně.
Přimhouřila jsem oči. „Myslím, že se tě nebudu ptát, Danny. Nebude to tvoje věc.“
„Díky našemu poutu bude moje věc, jestli se rozhodneš pro nic za nic riskovat svůj život, Tino! Budu cítit tvou smrt, jako bych umíral sám,“ připomněl ledově.
Rozpřáhla jsem ruce. „Jaká radost, že ještě neplánuju rodinu,“ sykla jsem sarkasticky.
„Mám o tebe strach, Tino,“ řekl tiše, „nedělej si z toho legraci.“
Zamračila jsem se. „Nikdy mi nic nepřišlo méně směšné, Danieli.“
Hodnou chvíli si s čelistí zlobně napjatou měřil můj obličej, potom vydechl a dosedl na paty. „Já vím,“ souhlasil temně, „cítím tvůj žal a paniku.“ Na to jsem mu neměla co říct - taky jsem věděla, co zrovna teď cítí. „Je mi to líto, Tino,“ vzdychl nakonec.
„To už jsi říkal,“ přisvědčila jsem odtažitě a trhla s sebou, když mi položil ruku na koleno. „Nešahej na mě, Danny.“
„Jsi naštvaná?“ podivil se. „Proč?“
Odvrátila jsem se. „Taky cítím tvé emoce,“ procedila jsem skrz zuby. „Něco mi neříkáš – zase. Už mám dost toho, jak se ke mně chováš, Danieli!“ Najednou jsem křičela a nevěděla jsem, jak k tomu došlo. „Půlku důležitých věcí zmíníš jen tak mimochodem, když nemáš jinou možnost – jako třeba, že tě můžu zabít! Nebo až vyplují na povrch úplně, když se tu objeví jiný vlkodlak! Měla jsem vědět o té věci s těhotenstvím už před rokem! Já to potřebuju vědět, rozumíš? Předtím, než mě ta nevědomost zabije!“
„Řekl jsem ti už všechno, Tino,“ odpověděl odměřeně.
„Ou, vážně?“ vyštěkla jsem. „Tak co kruci ještě dělám v tomhle domě?!“
„Bydlíš tu?“ zeptal se zmateně.
„Správně,“ přikývla jsem a dál soptila. „A proč, Danieli? Proč tu bydlím?!“
Vypadal, že ho můj výbuch děsí. „Protože jsem ti v zimě navrhl, abys strávila nějaký čas se mnou,“ odpověděl opatrně.
„Ano,“ souhlasila jsem. „A teď otázka za šedesátčtyři tisíc dolarů, Danny – proč jsi to udělal? A nech si ty kecy, že jsem se musela naučit ovládat, to nikdy nebyl pravý důvod, že ne?“
„Ne,“ řekl odtažitě, „nebyl. Tvůj systém měl mezery, ale fungoval dobře. Na to, jak silná je tvoje vlčice, až nad očekávání dobře.“
Přes rty mi zabublalo přidušené zavrčení a já přimhouřila oči. „Lhal jsi mi, přinutil jsi mě cítit se strašně a opustit svou rodinu kvůli neexistujícímu problému!“ obvinila jsem ho zuřivě.
„Ne kvůli neexistujícímu, Martino!“ vyštěkl najednou a jeho oči změnily barvu, vzduch kolem nás málem jiskřil, jak se o sebe naše energie otíraly. „Neříkám ti spoustu věcí, protože je prostě nejsi schopná najednou všechny unést! Než ses naučila mě blokovat, četl jsem všechny tvoje myšlenky. Úplně všechny. I myšlenky, které existovaly těsně pod povrchem, kterých sis sama nebyla vědoma. A i když jsem později nemohl slyšet všechny hlasy tvého podvědomí, tvoje emoce byly pořád dostačující, abych věděl, že ty myšlenky nezmizely, ale rozrůstají se.“
„O čem to mluvíš?!“ zakřičela jsem, abych zarazila lavinu jeho zuřivých slov.
„Nezvládalas to, Martino.“ Zvedl ruku, když jsem se chtěla ohradit. „Nemluvím o ovládání vlka. Mluvím o tvém životě. Rozpadal se ti pod rukama – tvůj přítel, rodina, budoucnost…“
„To není a nebyla tvoje věc!“ sykla jsem.
„Chtěla ses zabít,“ vyhrkl náhle. „Myšlenka na sebevraždu v tobě někdy byla tak silná, že stačil jeden maličký problém a ty bys to prostě vzdala. Ve chvíli, kdy ses zuřivě upnula na školu, dosáhla tvoje deprese vrcholu. Musel jsem tě odtamtud dostat za každou cenu! Každý mladý vlkodlak občas uklouzne, bylo nejsnadnější přesvědčit tě, že to není normální a jsi nebezpečná pro své okolí.“
Chvíli jsem na něj zírala s otevřenou pusou a snažila se uvěřit tomu, že to skutečně udělal. „Jakým právem, Danieli,“ začala jsem naštvaně, „jsi rozhodl, co je pro mě nejlepší, a přinutil mě to udělat?“
„Rozhodla ses sama,“ připomněl dutě.
„Po tom, co jsi mě dostal přesně tam, kdes mě chtěl mít!“ zvolala jsem. „Jakou další pravdu sis pro moje dobro upravil, hm? Přimícháváš mi do jídla antidepresiva?“
„Ne,“ odsekl. „Stačilo tě přivést do jiného prostředí, kde jsi nikoho neznala a mohla začít znovu,“ řekl unaveně. „To je všechno, co jsem udělal, Tino. A ty žiješ. Směješ se a vtipkuješ. O to mi šlo – vrátit tě do života.“
„Aha, jasně,“ přisvědčila jsem a vyškrábala se na nohy. „Asi čekáš, že ti padnu kolem krku a poděkuju ti, ne?“ zavrčela jsem kousavě.
Daniel se postavil spolu se mnou a zkřížil si ruce na prsou. „Nejsem naivní, i když jednou to možná uděláš.“
Vyslala jsem proti němu tak silnou vlnu energie, že ho to srazilo na kolena. „Nejsem žádná tvoje přerostlá panenka na hraní, Danieli Sulino!“ pronesla jsem tiše, hlas se mi stále třásl vzteky. Zvedl ke mně oči přetékající zoufalstvím. Najednou mi došlo, že jestli s ním zůstanu na té chodbě ještě o vteřinu déle, přestanu se ovládat úplně a to by ani jeden z nás nechtěl. Už jednou jsem v afektu někoho vážně zranila. Daniela bych mohla zabít, aniž bych mrkla. „Co si o sobě vůbec myslíš?!“ zavrtěla jsem hlavou a rozběhla jsem se pryč.
V obýváku jsem sebrala kabelku, kde jsem měla klíče od staršího auta, které mi Daniel dal k dispozici, abych mohla jezdit do Mandeville nezávisle na něm, a na několik hodin odjela z domu.
NEJNOVĚJŠÍ KAPITOLY:
1. - 5. kapitola VSK
(15. 4. 2015)
Musíte hledat, ale jsou t

9. kapitola SDG 
(7. 2. 2015)
Oblíbené stránky
Něco jako dvojče blog. Múžete si vybrat, nové kapitoly budou stejné tady i tam.
Fanfiction a jiné...

 
On autor byl vůl a překladatel není, rozumíte, proto to tak je.

- Jan Werich -
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one