Zdravím Vás,
ať už jste sem zavítali z webovky veilofmystery, která začala blbnout, nebo jste noví čtenáři. Na tomhle blogu najdete několik povídek, ať už s tématikou z těch starších Twilight fanfiction nebo novějších fantasy originálních nebo polooriginálních příběhů. Ať už je to jakkoli - vítejte a dobře se bavte!

Vaše Hollis

Clausula rebus sic stantibus (Za předpokladu, že věci zůstanou, jak jsou)

Daniel odjel do práce chvíli před devátou, což byly asi dvě hodiny zpátky. Říkal, že se bude snažit vrátit se co nejdřív, ale nedělala jsem si iluze, že bych ho viděla dřív jak ve čtyři.
Sesula jsem se na sedačku a přitáhla si jeden z polštářů k tělu. Několik dlouhých minut jsem bezúčelně zírala do stropu a nechala myšlenky volně plynout, aniž bych se snažila zachytit jejich smysl. Prostě jsem se jen povalovala.
Když Daniel odešel, zkontrolovala jsem stav spíže a konstatovala, že si dnes na večeři nic lepšího než špagety s nějakou improvizovanou omáčkou nedáme, ale nemělo smysl je teď vařit, když byl Daniel pryč, takže jsem si jen všechno nachystala s tím, že konečná příprava bude otázkou už jen asi dvaceti minut.
Měla bych teď něco dělat, třeba překládat ty pitomé papíry, ale neměla jsem náladu vůbec na nic. Nechtěla jsem to. Nechtěla jsem tohle. Nevěděla jsem sice, co přesně bych chtěla - můj starý život mi teď přišel jako něco naprosto nedostatečného, aby po tom člověk mohl toužit a to, co jsem prožívala teď, naopak jako něco tak šíleného, že to ani nemohla být pravda. Možná jsem toužila být prostě jen normální, taková, jako všichni ostatní. Nechtěla jsem být polovlk a nechtěla jsem být v domě veterináře z Mandeville.
Nevesele jsem se zasmála sama sobě a položila si předloktí přes oči.
S tím, co jsem, jsem nemohla nic udělat. A rozhodně jsem si nemohla stěžovat, že bych se zatím u Daniela neměla dobře. Jen… Tohle nebylo to místo, kde jsem chtěla zrovna být.
Překulila jsem se a odhodila polštář zpátky na sedačku, zatímco sama jsem se vyhoupla na nohy. Tyhle úvahy byly bezpředmětné a vůbec nikam nevedly. Momentálně jsem měla velké štěstí, že jsem byla tady u Daniela, třeba už jen proto, že jsem neměla kam jinam jít.
A když jsem u toho, asi bych si měla konečně přeskládat věci z batohu do prádelníku…
Ovšem nezabralo mi to ani hodinu a já znovu neměla co dělat. Sedla jsem si na okraj postele a konsternovaně zírala na svůj odraz v zrcadle a nepřítomně si v prstech pohrávala s rekam. Už jsem si tak zvykla nosit ho na krku, že se mi jako přívěšek začínal líbit, jenže vždycky jen do chvíle, než jsem si vzpomněla, co mi vlastně udělal.
Ušklíbla jsem se na sebe a vstala.
Ta nečinnost mě šíleně ubíjela, tak jsem s povzdechem zasedla za stůl a znovu se ponořila do překládání. Ale nevydrželo mi to dlouho. Cítila jsem, jak se mi na zádech sráží kapičky potu a v čúrcích tečou dolů.
Na třetí pokus se mi sice podařilo otevřít okno ve svém pokoji, ale když jsem se vrátila z kuchyně se sklenicí vody, došlo mi, že otevřít okno byl snad ten nejhloupější nápad - venku bylo bezvětří, takže nejenže v místnosti nebylo líp, naopak spíš jako v rozpálené peci.
Vztekle jsem do ticha prázdného domu pronesla několik peprných nadávek, než jsem popadla pár papírů z vrchu hromady a tužku se slovníkem a blok, co mi dal Daniel, že si s tím sednu někam jinam, třeba na chodbu na zem, protože díky půlce prosklené stěny byla sedačka v obýváku jedna velká výheň a u toho obrovského stolu v jídelně se mi samotné sedět nechtělo. Nechápala jsem to – copak tu Daniel přes den nežil? A proč tu včera tak nechutně nebylo?
Vyšla jsem na chodbu a pohled mi padl na dveře do sklepa.
To bylo ideální! Včera jsem tam viděla moc hezký stůl a navíc tam logicky bude moc příjemně, co se teploty týče.
Musela jsem maličko krotit své nadšení, když jsem sbíhala schody, abych nesletěla dolů po hlavě. Hned se mi líp dýchalo. A člověk se pak diví, že mají Američani ve sklepě tolik věcí.
Odhrnula jsem Danielovy věci, co ležely na stole, opatrně na stranu, aby se s nimi nic nestalo a já měla prostor a přišoupla k němu oprýskanou starou židli, co stála u zdi naproti.
Usmála jsem se pro sebe a chystala se zasednout ke svému improvizovanému pracovišti, když jsem si všimla starého rádia na polici. Zvedla jsem obočí a přemýšlivě našpulila pusu. Danielovi snad nebude vadit, když si pustím rádio, ne?
Chvíli mi trvalo, než jsem našla nějakou poslouchatelnou stanici, na které by nejela country muzika a vyladila ji na nějakou poslouchatelnou úroveň, ale nakonec jsem byla s výsledkem docela spokojená. Mezi některými „zaručenými“ hity jsem občas i nějakou písničku poznala a polohlasem si ji broukala, zatímco jsem pročítala kvanta textu, která čekala na překlad.
Už někdy včera odpoledne jsem přestala vnímat hlubší smysl slov a dumat nad nimi; rozhodla jsem se si to přečíst a zamyslet se nad tím, až to budu mít celé hotové, protože takhle mi to šlo alespoň rychleji, když jsem nad každým odstavcem nepřemýšlela a nesnažila se hned pochopit jeho plný smysl. Jenomže na druhou stranu mě to takhle přestalo daleko rychleji bavit. Za dvě hodiny už jsem toho měla plné zuby a z Danielova šíleného rukopisu mě bolely jak oči, tak hlava.
Odstrčila jsem blok od sebe a tužku odhodila na stůl.
Opřela jsem se zády o opěradlo židle a zaklonila hlavu a hlasitě zpívala jednu písničku s rádiem, než jsem si uvědomila, že ji znám proto, že byla naše oblíbená s Tomášem a zmlkla jsem. Chvíli jsem čekala, jestli se dostaví slzy, svírání žaludku a další nepříjemné příznaky myšlenek na něj, ale nic. Asi byl moc daleko na to, aby mě to dokázalo rozhodit. Tady jsem byla docela v bezpečí před čímkoli, co bylo předtím, skoro jako by to ani neexistovalo, když nebudu chtít. Nemusela jsem se zabývat starostmi, co bude potom, nebo co bylo. Zrovna teď záleželo jen na tom, abych se vypořádala s mým nejhlavnějším problémem, na ty ostatní bude dost času později. To, že jsem před nimi ujela, neznamenalo, že zmizely; trochu zvráceně mě to vědomí uklidňovalo. Možná už docela cvokatím - koho by těšilo, že na něj čeká hora problémů, které se s časem ani trošku nezmenší, spíš naopak…?
Nervózně jsem se zachichotala, odstrčila židli od stolu a postavila se. Nejmíň hodinu jsem nechtěla ty pitomé papíry vidět.
Začala jsem se bezúčelně potloukat po sklepě – nahoru, do toho pekla, se mi nechtělo ani za nic – prohlížela jsem si obsah polic a ťukala na lepenkové krabice v rytmu písniček z rádia, zvědavě jsem čuchala k pracím přípravkům v polici nad pračkou a kupodivu mi Danielova aviváž voněla víc než ta, co používala máti. S poloprázdnou láhví s aviváží jsem se otočila ke koši s čistým prádlem vedle sušičky, které čekalo na vyžehlení. Znovu jsem si nepřítomně přičichla, zatímco jsem pozorovala hromadu oblečení. Tedy nebylo ho zas tolik, odhadovala bych to na pár košil, triček a nějaké kalhoty, ovšem nepředpokládala jsem, že by se Daniel chystal s tím něco dělat.
Vrátila jsem aviváž na místo, potom co jsem ji pečlivě zašroubovala a místo ní vytáhla žehličku. Chvíli jsem ji potěžkávala v ruce a hrála si s kabelem a rozmýšlela, jestli by bylo nevhodné, kdybych si zkrátila čas žehlením. Doma to sice patřilo k mým nejméně oblíbeným činnostem, ale to jsem se k smrti nenudila.
Povzdechla jsem si a zapnula žehličku do elektriky - za hodinu to budu mít hotové a pak se ještě ráda vrátím k překládání. Psychologie menšího zla. Navíc v tomhle domě evidentně všechno čekalo na návrat ženské ruky, protože Daniel si s tím neuměl poradit a teď jsem tu byla já. Nemůžu tu přece celé dny sedět, studovat vlky a litovat se. Sice jsem si nikdy sebe samu nehodlala představovat jako domácí puťku od plotny, ovšem někdo se o domácnost starat musí a Juliana měla svoji domácnost a k ní tři děti s manželem - pokud nebyla super žena, řekla bych, že bude ráda, že se nemusí starat o Daniela alespoň po dobu, co tu budu.
Teď to vypadalo, jako docela dobrý nápad; koneckonců já tu budu bydlet taky, takže bych se mohla snažit. Ovšem nemohla jsem si být stoprocentně jistá, že se to Danielovi bude líbit, i když jsem neviděla moc důvodů, proč by měl protestovat. Nastěhoval si mě do domu a tím prakticky zrušil všechny hradby kolem svého soukromí, co si na začátku tolik střežil…
Potřásla jsem hlavou a zasunula tyhle pitomé myšlenky někam do pozadí, stejně jsem to teď neměla šanci vyřešit a s Dannym si o tom budu moct promluvit, až se vrátí z práce.
Zesílila jsem rádio a pustila se do práce.
Nikdy bych neřekla, že něco takového dokáže člověka tak uklidnit. Najednou jsem si připadala docela normální a neřešila žádné magické hnusy, ani milostné kotrmelce.
Natolik jsem se do toho ponořila, že jsem si nejdřív vůbec nevšimla, že nahoře někdo je. Vyrušilo mě až nepříjemné mrazení v zádech a já se otočila. Nikdo za mnou nestál, samozřejmě, ale já se začala soustředit, a když jsem netrpělivě stáhla volume rádia, zachytila jsem něčí pohyb nahoře v bytě. Někdo tam chodil.
Než jsem se stihla pořádně zamyslet nad možností lupiče/loupežníka, vetřelec promluvil a já ho poznala. Vzhledem k tomu, kolik tu znám lidí to nebylo ani těžké.
„Tino? Danny?“ Juliana. „Je tu někdo?“
Vykročila jsem ke schodům, že vyběhnu nahoru za ní, když jsem si vzpomněla na žehličku, kterou jsem nechala zapnutou a vrátila se k žehlícímu prknu, abych to napravila.
„Hej! Někdo…“ Juliana už teď ani nezněla, že by čekala na odpověď.
„Tady!“ zavolala jsem na ni a bojovala se zásuvkou - podařilo se mi tu zatracenou věc přemoct až ve chvíli, kdy se nahoře otevřely dveře.
„Tino?“ zeptala se zmateně.
„Ahoj,“ pozdravila jsem ji vesele a odložila kabel od žehličky vedle ní a ruce si zkřížila za zády.
Jako první jsem z Jul viděla nohy obuté do sportovních bot, jak scházela ze schodů. Jenomže pak se objevily další nohy… no spíš nožičky. V náručí nesla dítě, pravděpodobně tu nejmladší – Alice.
Zastavila se na tom posledním a zvedla obočí. „Co děláš tady ve sklepě?“
Rozpačitě jsem si skousla spodní ret. „Já jsem…“ Potřásla jsem hlavou a ukázala prstem nahoru. „Je mi tam děsné vedro.“
Obočí jí vyletělo ještě víc a pak se ušklíbla. „Všimla jsem si. Proč sis nezapnula klimatizaci? Danny ji normálně nechává přes den vypnutou, když tu není.“
Podívala jsem se na ni a asi jsem se netvářila moc inteligentně. „Klimatizace, jasně,“ broukla jsem, „ještě vědět, kde ji hledat.“ A jak to funguje, dodala jsem v duchu.
Juliana se zasmála a posunula si v náručí děcko. „Co spolu vy dva řešíte? Národní dluh, že nezbude čas na praktické věci?“
„Haha,“ zabručela jsem si pod nosem, aby mě neslyšela. Vlastně jsme toho s Danielem moc nenamluvili vůbec o ničem. „Co malá?“ nadhodila jsem, abych změnila téma a ukázala na holčičku v jejím náručí – na čele se jí vyjímala parádní modřina. „Je v pohodě?“
„Jo,“ usmála se a přikývla, „planý poplach, jsi hodná, že se ptáš.“
Pokrčila jsem neurčitě rameny a opřela se o pračku, ruce jsem si zkřížila na prsou. Nějak mi došla slova – děti nepatřily mezi témata, ve kterých jsem se cítila jistá a o čem jiném se bavit s matkou od tří dětí?
„Stavila jsem se,“ navázala plynule Jul, jakoby se mého zaváhání nevšimla, „že zkontroluju zásoby a něco ukuchtím, ale předběhlas mě. Mělo mě to napadnout – obsadilas území.“
Zašklebila jsem se. Takhle jsem přesně nechtěla, aby to vypadalo. Bylo to stejné, jako když Šárka, nebo Rose automaticky předpokládaly, že spolu s Danielem chodíme, jako bych u něj nemohla bydlet jen tak. Tedy ne, že by mi Daniel nepřišel přitažlivý, to rozhodně byl, ale pro nějakou paničku z předměstí. Na mě byl maličko starý a taky předem vyškrtnutý ze všech mých milostných seznamů, které by snad někdy mohly vzniknout, až se dostatečně oklepu ze zkušenosti - nezkušenosti s Tomášem, protože jsem se zaprvé chtěla vrátit domů, co nejdřív to půjde a zadruhé by byla vážně paráda nadosmrti sdílet myšlenky se svým bývalým. Možná bylo dost šáhlý to mít takhle rozmyšlený po třech dnech osobní známosti, ale byla to pravda. Nebyla jsem tu proto, abych se s ním zaplétala. Jenom to, že jsem o tom přemýšlela, dokazuje, že na mě nějaký dojem udělal. V některých věcech jsem vážně cvok, ale pracuju na tom!
„Vlastně se jen k smrti nudím,“ uvedla jsem to na pravou míru.
Podívala se na vyžehlené věci vyrovnané v úhledném komínku na sušičce. „To vidím.“ Pohodila vlasy a znovu si posunula malou Alice v náručí. „Mám dvě hodiny, než budu muset vyzvednout Donnu s Rickem a tys mě připravila o všechnu zábavu.“ Zatvářila se tak, že mi bylo jasné, že ji to vůbec nemrzí.
Zazubila jsem se. „Pořád ještě nevím, kde je klimatizace a taky jak funguje… tohle,“ poklepala jsem rukou na pračku, o kterou jsem se opírala, protože mi zrovna trapně vypadlo to slovíčko. „No a… můžeš tu zůstat se mnou,“ navrhla jsem nesměle a připadala si jako pitomec, „jsem tu celý den sama.“ Klidně se s ní budu bavit i o dětech…
Zamyšleně si mě prohlídla od hlavy k patě; měla jsem pocit, že se mi snaží vidět až do žaludku a nervózně jsem se ošila a zastrčila si vlasy za ucho. Teď už jsem litovala, že jsem tu pitomost vůbec vyslovila. Určitě má fůru jiné práce, než si tu se mnou povídat – prakticky úplně cizím člověkem. Jen, že… jenom jsem si nějak hloupě myslela, že bych se s ní mohla spřátelit, abych tu nebyla pořád zavřená a nečekala, až se Daniel vrátí, což vypadalo čím dál reálněji…
Juliana se dala do pohybu a přerušila tak mé trudnomyslné úvahy.
„Ok,“ prohodila a natáhla ke mně ruce s dítětem, „podrž ji.“
Zůstala jsem stát. „Já?“
Skepticky se na mě podívala. „Vidíš tu někoho jiného?“ A bez dalších cavyků mi děcko prostě vecpala.
Na okamžik jsem měla nutkání ji od sebe držet na délku paží, ale pak se odněkud vyhrabaly nějaké stopové prvky mých mateřských instinktů a já si přidržela u těla, posadila si ji na jednu ruku a druhou ji podpírala v zádech. Do nosu mě praštila vůně dětského mýdla a mokrých plínek, než se Alice vzpamatovala z nenadálé změny a začala mi maličkýma mastnýma ručičkama oplácávat obličej. Snažila jsem se jim vyhnout, ale ona byla jako malá chobotnice. A pak se jeden diví, že neslintám při pohledu na nemluvňata.
„Myslíš, že je dobrý nápad dávat mi ji?“ prohodila jsem, zatímco jsem kroutila krkem, abych jí zabránila mě oťapkávat. „Vzpomínáš si, proč jsem sem přijela?“
Zakřenila se. „Jo. Máš se naučit ovládat, ale moc se toho nenaučíš zavřená ve sklepě.“
„A chceš to zkoušet zrovna na své dceři?“ broukla jsem.
„Danny říkal, že jsi nikdy nikoho nezranila, tak proč se bát?“ pokrčila klidně rameny. Podívala jsem se stranou a snažila se hlavy vytěsnit vzpomínku na Tomáše. „Ty se spíš tváříš, že by měla sníst ona tebe, ne ty ji. Nemusíš být tak nervózní – líbíš se jí.“
„To mě zrovna dvakrát neuklidňuje,“ procedila jsem skrz zuby.
Juliana se zasmála. „Klídek.“ A otočila se ke mně zády. „Ukážu ti, co s tou pračkou.“
Chtěla podotknout něco v tom smyslu, že bych to snad i oželela, kdyby si vzala zpátky to dítě, ale radši jsem to spolkla, nechtěla jsem ze sebe udělat úplného magora.
Potřásla jsem hlavou a začala se soustředit na to, co říká. V principu to fungovalo jako naše pračka, takže to nebylo na dlouho. Potom mi ukázala, jak zacházet s klimatizací, která měla ovládání v garáži, takže jsme opustily sklep.
Nakonec jsme skončily v obýváku na sedačce a s vodou s kapkou citronu.
Klimatizace dělala divy, ovšem co budu dělat v červenci, mi bylo velkou záhadou.
Posadila jsem si Alice na klín a uhladila jí jemné černé vlásky na temeni hlavy, už mi ani nevadilo, že mi slintá na triko, prostě jsem to vypustila. Možná můj hlavní problém s dětmi byl v tom, že jsem k nim neměla přístup.
„Co vlastně děláš, Jul?“ zeptala jsem se, když jsem odložila svoji skleničku.
Shovívavě na mě upřela oči. „Jsem máma.“
Ušklíbla jsem se. „Jasně, ale to jsi nebyla vždycky, ne?“
Zabořila se do sedačky a přitáhla si k sobě polštář, stejně jako jsem to udělala já ráno. Koukla na mě a na chvíli vypadala jako opuštěná žabička. „Učitelka.“
„Hm?“ zvedla jsem obočí a čekala, že to trochu rozvede.
Povzdechla si. „Učila jsem na střední v Mandeville. Zeměpis. Pár let.“
To mě překvapilo. Nevím proč. „Vrátíš se k tomu někdy?“ nadhodila jsem, abych své překvapení zakryla.
Pokrčila rameny. „Možná. Teď se musím starat o děti.“
Chtěla jsem se zeptat, jestli jí to stačí, ale nechtěla jsem rýpat – tak dobře jsme se ještě neznaly, abych si mohla dovolit takové připomínky a navíc mi do toho vůbec nic nebylo.
„Au!“ sykla jsem, když mi Alice škubla s vlasy, co držela pevně sevřené v pěstičce.
Juliana se zasmála. „Evidentně si tě oblíbila,“ podotkla.
„Skvělý,“ houkla jsem a opatrně vyprošťovala svoje vlasy z její ruky. Když jsem vzhlédla, všimla jsem si, že si mě Juliana znovu prohlíží. „Co je?“ zeptala jsem se zmateně.
„Přemýšlím…“ začala váhavě. Zvědavě jsem zvedla obočí a naklonila hlavu na stranu. O čem?, chtěla jsem se zeptat, ale ona potřásla hlavou. „To je jedno.“
„Není,“ odporovala jsem jí s úsměvem, „řekni mi to, prosím.“
Chvíli si přejížděla prstem po hraně sklenice, pak našpulila pusu a odpověděla. „Připomínáš mi Meredith.“
Zamračila jsem se. „Danielovu exmanželku?“ ujišťovala jsem. Přikývla a mně poklesla ramena. „To není dobrý,“ zabručela jsem. Jul neměla Meredith ráda, říkala to v sobotu v autě a já si ji vůbec zatím představovala jako velkou mrchu.
Zasmála se. „To jen, že jsi blond a tak sarkastická – na tom není nic špatného. Za to, že ona byla taky, nemůžeš. Nesrovnávám tě, jen konstatuju, víš.“
Přikývla jsem a sklonila oči k Alice, protože jsem nevěděla, co říct. Konečně jsem pochopila Roseinu včerejší poznámku: Zase blond.
Nepřítomně jsem lechtala Alice na bříšku a přemýšlela nad tím, jaké vysvětlení mé přítomnosti vlastně Daniel poskytl své rodině. Juliana věděla pravdu, ale co řekl ostatním? Nechtěla jsem, aby to vypadalo, že jsem náhrada za jeho ženu, protože od toho je jen malý krůček k tomu jí skutečně být, nebo k naprosté zkáze tohohle projektu „Nauč se být správným vlkem“ a rychlé cestě domů.
„Na co myslíš?“ zeptala se zvědavě Jul, když se jí asi zdálo, že mlčím moc dlouho.
„Včera tu byla vaše sestra – Rose,“ nadhodila jsem, abych změnila téma a přitom nelhala. „Ona je…“ hledala jsem vhodná slova, která by nezahrnovala výrazy jako příšerná a manipulativní spratek.
„Šílená?“ navrhla Jul s povzdechem. „Prostě to jen špatně nese,“ zabručela unaveně.
„Co?“ vypadlo ze mě automaticky a já se zastyděla. „Promiň, nic mi do toho není… ani do ní.“ Byla jsem prostě jen zvědavá, začínala jsem chápat vesnické drbny - člověk odříznutý od reálného světa nemá na práci nic lepšího, než shromažďovat informace. Děsivé, jak rychle jsem do toho spadla. Chtěla jsem o Danielovi vědět hodně věcí, chtěla jsem ho poznat, abych ho pochopila, jenomže on se mnou mluvil ještě míň, než když jsme od sebe byli přes celý svět daleko. To mě ubíjelo.
Zakřenila se na mě a pohodila hlavou. „Není to tajemství. Táta dostal před víc jak rokem infarkt a Rosie byla jeho favoritka,“ pokrčila rameny. „Celý příběh. Není jediný teenager, který si tím prochází - to jen Danny si myslí, že je to jeho vina.“
Vytřeštila jsem na ni oči. „Proč by měla být?“
Ušklíbla se. „Tehdy začal mít problémy s Mer, měl těžký období jako my všichni, ale on si myslí, že se měl holkám víc věnovat.“
Na to jsem neměla co odpovědět. Myslela jsem si, že je to hloupost, samozřejmě, ale tehdy jsem tu nebyla a po té krátké době, co Daniela znám, jsem se rozhodně nemohla vyjadřovat k jeho rodinným vztahům. Ostatně on to taky nedělal – nevyčítal mi třeba, že jsem měla mámu na své stěhování upozornit dřív, i když to byla pravděpodobně pravda a mohla jsem si ušetřit spoustu problémů. Což ovšem zároveň v nejmenším neznamená, že bych dávala mámě za pravdu v tom, že mě vyhodila. Odfrkla jsem a potřásla hlavou, na chvíli jsem zapomněla na Julianinu přítomnost.
„Kruci!“ zaklela a já nadskočila. „To je hodin, musím jet, Tino.“ Zvedala se ze sedačky.
„Och,“ vydechla jsem zmateně, „no totiž… aha, jasně.“ Vyhrabala jsem se taky na nohy, což bylo docela umění s dítětem v náručí a natáhla k ní ruce, aby si ode mě Alice vzala. Pro dnešek jsem měla rozhodně příděl dětí vyčerpaný.
Naučeným pohybem přehodila přes rameno tašku, co ležela pohozená vedle sporáku v kuchyni a spěchala ke dveřím. Automaticky jsem šla za ní, abych se rozloučila.
Ale než se vůbec stihla dostat do předsíně, vstupní dveře se otevřely a v nich se objevil Daniel.
Přeletěl očima z Juliany, která se zastavila, na mě a vesele pozdravil. Rozhodně nevypadal překvapeně, že ji tu vidí.
„Blokuješ mi vjezd,“ upozornil Julianu, zatímco rozverně cuchal Alice vlásky.
„Už mizím,“ odpověděla okamžitě a zvedla ruku, ve které nedržela Alice, a koukla na hodinky, „mám zpoždění. Zavolám ti,“ slíbila a spěšně ho políbila na tvář. Pak se otočila ke mně. „Měj se, Tino,“ mávla na mě a prosmýkla se kolem Daniela ke dveřím.
„Ahoj,“ řekli jsme s Danielem současně. Podívala jsem se na něj, zavrtěla hlavou a uchechtla se. „Ahoj,“ pozdravila jsem ho.
„Čau,“ ušklíbl se a zamával Jul, která zrovna odjížděla. „Skamarádila ses s mojí sestrou?“ zeptal se a plynulým pohybem zabouchl dveře.
Podívala jsem se na něj. „Tobě to vadí?“ optala jsem se nejistě.
Protočil oči a skopl boty. „Proč by mělo? Jen se ptám. Cos dělala celý den?“ pokračoval, zatímco postupoval dál do domu.
Pokrčila jsem rameny a opřela se zády o stěnu, zatímco on hodil svou tašku skoro na to samé místo, kde předtím ležela ta Julianina a vytáhl si z ledničky petku s vodou. „Tak různě,“ odpověděla jsem vyhýbavě.
„Hm,“ zabručel a pokynul ke mně láhví, ze které před chvílí pil, „něco jsem ti dovezl.“
Zazírala jsem na něj a postavila se rovně. „Cože?“
Odložil pití vedle tašky a začal se v ní hrabat. „Tady!“ pronesl vítězoslavně a vytáhl nějakou malou, umělou černou věc. „Chytej.“ A hodil mi to.
Napadlo mě, že co nevidět mě začne nutit aportovat, ale automaticky jsem natáhla ruku a chytila to. Zmateně jsem to otáčela v prstech a přemítala, co to asi je. Bylo tam několik nesourodých děr a po bocích výstupky.
„A co to je?“ zeptala jsem a prohlížela si to ze všech stran.
„Adaptér na elektřinu. Mělo by to být i na evropské typy,“ vysvětlil.
Podívala jsem se na něj, jestli to myslí vážně. Mobil mi umřel už včera a já se proklínala, že jsem ten svůj adaptér zapomněla koupit, i když jsem netušila, že to vypadá zrovna takhle.
„Páni,“ vydechla jsem, „moc děkuju!“
Ledabyle pokrčil rameny. „Neboj se, že bych to dělal z nezištných důvodů,“ ušklíbl se a vrátil se ke svému pití.
Nervózně jsem přešlápla. „Já…“ začala jsem, ale pak jsem si to rozmyslela, „udělám něco k jídlu,“ dodala jsem a mávla rukou k lince.
„Jak říkám,“ zasmál se, sebral svojí tašku a vyklidil pole.
Zapnula jsem vodu na těstoviny a pořád si pohrávala s adaptérem. Svět se najednou ukazoval z daleko optimističtější perspektivy než ráno. Člověk musí být rád i za malé zázraky.
 
Zvedla jsem k Danielovi oči od talíře.
U skoro večeře, protože to byl spíš hodně pozdní oběd, panovalo naprosté ticho - zase. Zatím si nestěžoval, že by mu to nechutnalo, ale na druhou stranu ani neskákal nadšením, čemuž jsem se ani nedivila, ovšem uvařit z ničeho hostinu neumím ani já.
Daniel ale nejedl. Nepřítomně držel vidličku zapíchnutou ve špagetách a s mírně nakrčeným čelem mě pozoroval. Vypadal trochu vyděšeně, nebo možná taky jen starostlivě, ale když zachytil můj pohled, začal se věnovat svému talíři.
To bylo divné, ale asi by bylo hloupé na něj vyjet kvůli tomu, že se na mě dívá – bůhví, co se mu honilo hlavou, nemusel se vůbec koukat na mě.
Odkašlala jsem si. „Máš dnes něco v plánu?“ nadhodila jsem. Zajímalo mě to, nebyla jsem zrovna dvakrát žhavá do toho, že bych strávila večer se slovníkem. Papíry na překlad mi mohl poslat mejlem, na to jsem nemusela jezdit sem.
Pobaveně ke mně vzhlédl. „Zas ty tvoje plány… Přijela ses ode mě učit, ne?“ Odložil vidličku a pohodlně se opřel, ruce si zkřížil na prsou. „Ale pokud nemáš nějaké specifické otázky, můžeme dál studovat… vlky.“
Skepticky jsem se na něj podívala. „Nemůžu celý den překládat ty papíry, hrabe mi z toho, vážně.“ Vrhla jsem po něm pohled, který jsem považovala za přesvědčivý. „Nemáš v repertoáru něco zábavnějšího?“
Zazubil se a znovu popadl svou vidličku. „A kdo tu mluví o papírech?“ nadhodil a mně se po tváři roztáhl úsměv. Možná to celé nebude tak marné.
Mýlila jsem se.
Pustil mi nějaký dokument o vlcích v Yellowstoneském parku, který byl tak zábavný, že u toho sám usnul a já si v půlce uvědomila, že jsem myšlenkami někde úplně jinde. Potřásla jsem hlavou a zaostřila na obrazovku, už jsem ovšem nedokázala zachytit kontext, takže jsem to vzdala, nechala Daniela spát a vytratila se ven.
Na terase zahrady byla postavená starobyle vyhlížející dřevěná houpačka. Opatrně jsem se na ni posadila, abych vyzkoušela, jak je stabilní a když nespadla, posunula jsem se dál a přitáhla si nohy k tělu.
Teď za soumraku bylo venku příjemně a slabě pofukovalo.
Zavřela jsem oči a hlasitě vzdychla. Jestli to tak půjde dál, obávala jsem se, že mi přeskočí. Zatím se zdálo, že se celá tahle šílená akce míjí účinkem. Daniel se mnou moc nemluvil a vypadalo to, že ani jeden z nás si není tak úplně jistý, co by vůbec měl říkat.
Stačil mi jediný den samotné v jeho domě a byla jsem si jistá, že tohle dlouho fungovat nebude. Nedokážu být pořád zavřená.
Znovu jsem si povzdechla a přinutila se tyhle nespokojené myšlenky vytěsnit. Třeba to chce jen čas, než se to vybere. Musíme si na sebe zvyknout, zvyknout si na nový režim a vůbec.
Zvedla jsem hlavu a zadívala se na měsíc, který právě vyšel, a vzpomněla si, jaké na mě má posledních pár měsíců účinky. Rozhodně bylo lepší být tady u Daniela, než se doma trápit sama. Nezvládala jsem to. A tady jsem najednou měla tolik klidu, že jsem měla čas přemýšlet nad takovými hloupostmi…
 
A tak jsme přežili několik dní, ve kterých se nic nedělo, a já se nad tím přestala pozastavovat, upadla jsem do stavu podobnému naprosté apatii, kdy jsem nehodlala přemýšlet vůbec nad ničím.
Stála jsem bosa před zrcadlem v koupelně a čistila si zuby. Nepřítomně jsem si pobrukovala písničku jednoho českého písničkáře a pohupovala se do rytmu.
Když jsem byla hotová, zamířila jsem rovnou do svého pokoje. Bylo krátce před půlnocí. Daniel dnes překvapil a místo dokumentů jsme se dívali na normální film. Sice byl pořád alespoň o vlkodlacích, ale tvrdil, že je zábavné to sledovat z jiného pohledu.
Kromě toho, že už jsem ten film několikrát viděla doma, jsem začala pomalu toužit po obyčejném večerníčku, anebo jiné odpočinkovce po vší té vlčí tématice. Celé dny jsem se mořila s překladem Danielových papírů a večery jsme trávili u těchhle pitomostí… Už jsem skoro nedokázala myslet na nic jiného, než na vlky a pořád jsem byla zavřená v tomhle domě, kde jsem na ně narážela, kam jsem se podívala. Sošky, jedna police v knihovničce v obýváku, na stěně na chodbě byly pověšené fotografie vlků, na skříňce vedle televize se vršily obaly od DVD, co mi Daniel pouštěl, dokud mě to jednou nevytočilo natolik, že jsem je uklidila.
Přetáhla jsem si deku přes hlavu a přidušeně zasténala. Už jsem jen čekala, kdy se mi o nich začne zdát. A taky, že ano…
 
Běžela jsem lesem, ale nebyla jsem sama, následovali mě další vlci, kteří se drželi v uctivé vzdálenosti, a dávali mi náskok… nebo mi možná nestačili - i v tom zběsilém honu jsem nad nimi pociťovala převahu. Ovšem nad naší kořistí jsme měli převahu všichni.
Silný, zdravý muž jako o život prchal lesem, srdce mu zběsile tlouklo, pot se mu srážel na čele a přerývaně dýchal. Ne. On vlastně neběžel jako o život, běžel o něj doopravdy.
On byl naše kořist a my jsme měli hlad. Já a moje smečka, já jsem byla jejich královna, byla jsem alfa, jejich alfa. Důvěřovali mi a následovali by mě kamkoli, chránili by mě za každou cenu; stálo mě spoustu úsilí zbořit stará tabu a prosadit se na tohle místo, které jsem si zasloužila a které mi náleželo. Cena byla vysoká, ale ne pro mě.
Zpomalila jsem a nechala své děti pokračovat v lovu - nedá mi mnoho práce je dohnat a krmit se budu první tak jako tak. Štvanice mě nebavily, přestože to byla prakticky naše jediná zábava.
Přešla jsem k břehu řeky a naklonila se nad hladinu.
Odraz bílé vlčice na ní ovšem nezůstal moc dlouho, voda se zčeřila a já najednou hleděla do zelených očí své původní hostitelky, která teď byla vězněm v mém těle stejně, jako já jsem byla předtím v tom jejím. Její vědomí se prodralo opět na povrch a já jí darovala tento krátký okamžik, než ji přinutím vrátit se tam, kam patří…
Nesnášela jsem tyhle okamžiky, kdy se mi podařilo prodrat se na povrch a zároveň jsem je zbožňovala, protože mi dávaly alespoň malou naději. Můj zvlněný obraz na hladině ale vypadal velmi unaveně.
„Tohle nemůžeš dělat,“ řekla jsem do prázdna a dívka na hladině to zopakovala, ale potom sama pokračovala, což vypadalo velmi zvláštně.
„Ale ano, můžu a taky to dělám. Tohle jsem já; ty už jsi jen stín, vzpomínka našeho předchozího já.“
„Nemůžeš takhle ovládat moje tělo!“ protestovala jsem, i když jsem věděla, že mi to nebude nic platné. Skoro jsem očekávala její odpověď, ale přesto mě bolestivě zasáhla – jako vždy.
„Je to moje tělo a ty… Ty už nejsi nic, pokud si to já nepřeju. Držela jsi mě v zajetí a já jsem velmi nerada vězněna.“
„Já jsem ti nechtěla ublížit,“ hlesla jsem tiše.
„Ale udělala jsi to,“ odsekl můj odraz, „a já si vzala to, co mi po právu patří. S tím už nic neuděláš, nikdy nezískáš svůj život zpátky, teď je můůůj!“ Na konci její hlas zhrubl a začal být hrůzostrašný, ovšem ne tolik jako to, co říkala.
„Né!“ zaječela jsem a praštila rukou do vody, jenomže to nebyla moje ruka, ale její tlapa. „Ne!“ zakřičela jsem znovu. „Ne. Ne, ne, ne!“
„Tino!“ přerušil mé zděšené protesty hluboký hlas, který do lesa kolem rozhodně nepatřil.
„Ne!“ Les začala zaplavovat temnota a já se do ní propadala, stejně jako jsem propadala svému zoufalství. Z posledních sil jsem kolem sebe mlátila rukama a snažila se zastavit tu tmu okolo, aby se víc nepřibližovala.
„Martino!“ Něco se mnou začalo třást a já s neviditelným protivníkem urputně bojovala, jenomže čím víc jsem se prala, tím větší byla temnota kolem mě, až mě pohltila docela…
 
„Tino! Vzbuď se!“ Tentokrát jsem hlas poznala a s posledním výkřikem otevřela oči.
Ležela jsem na posteli zalitá potem a nade mnou se skláněl Daniel. Pustila jsem jeho ruce, které jsem křečovitě svírala a zhroutila se na polštář, snažila jsem se popadnout dech. „Byl to jen sen,“ mumlala jsem si pro sebe. „Jen sen.
Až když jsem uslyšela svůj hlas, překvapeně jsem si uvědomila, že pláču. Přitiskla jsem si ruce na tvář a stočila se na bok do klubíčka.
 „Tino?“ oslovil mě nejistě Daniel. „Jsi v pořádku?“ Jen jsem zavrtěla hlavou. Váhavě natáhl ruku a nejistě mě pohladil po vlasech. „Byl to jen sen. Zlý sen, nebylo to skutečné,“ utěšoval mě.
Jen jsem pevněji stiskla víčka k sobě. Co jsem mu měla říct? Že má pravdu, že vlkodlaci neexistují? „Tino!“ vzdychl zoufale. „Mluv se mnou.“
Ale já jsem nemohla, strach mi svíral hrdlo tak, že bych se divila, kdyby se mi podařilo vydat ze sebe jedinou hlásku.
Většinou na mě noční můry neměly takový účinek, ale na téhle bylo něco jiného. Bylo to tak skutečné, opravdu jsem uvěřila tomu, že se to děje a když jsem se nad tím teď zamyslela – pokud budu takhle dál pokračovat, je velmi pravděpodobné, že se to skutečně stane. Moje vlčice je velmi silná, na rozdíl ode mě, dost dobře se může stát, že si co nevidět vyměníme role a to já budu vězněm v jejím těle, ne ona v tom mém. Najednou mě to začalo pořádně děsit. Jako by mi někdo chtěl tím snem sdělit, že tudy cesta opravdu nevede. Třeba ona.
Nemohla jsem s ní sice komunikovat na nějaké vyšší úrovni, ale ona musela mít nějaký způsob, jak prosadit svou vůli. Dokázala ze mě vysát život - pochybovala jsem, že by jí dělalo až zas takové problémy vyvolat můj sen. Nebo to možná jen pracovala moje psychika, moje podvědomí, ale kdo ví, v jaké sféře mého vědomí se tahle moje vlčí stránka ukrývá? Mohl to být třeba její sen. Třeba chtěla, aby to takhle bylo, přála si to a snila o tom.
Vzpomněla jsem si, jak Daniel říkal, že když ji přiměju, aby mě měla ráda, nebude mě chtít zabít. Dosud jsem nepřemýšlela nad tím, že by mě mohla zabít i jinak než tím, že by ze mě vysála život, jako to už jednou skoro udělala. Mohla mě prostě jenom vymazat, připravit mě o mé tělo. Pochybovala jsem totiž, že kdyby zemřela jedna z nás, ta druhá by přežila. Ostatně přesně něco takového mi Daniel říkal potom, co jsem utekla z nemocnice, myslím…
Zamyšleně jsem koukala před sebe do zdi a po tvářích mi stékaly slzy, kterých jsem si už skoro nevšímala, stejně jako Daniela, který mě vzbudil a stále se o mě bál a evidentně se mu nelíbilo, že mu nevěnuji pozornost.
„Martino!“ Zatřásl mým ramenem, ne tvrdě, ale dost silně, aby mě to přimělo k němu otočit hlavu a podívat se na něj.
Koukala jsem na něj, jako bych ho viděla poprvé. V šeru pokoje těsně před rozedněním a v šedivém tričku a teplácích na spaní vypadal jinak, než jsem si myslela. Možná skutečnější a možná právě naopak o další krok vzdálenější, než byl. Nastavoval mi další tvář.
Nikdy jsem moc nepřemýšlela o lidské psychice a o nitru, dokud jsem nepoznala jeho. Všechny ostatní jsem prostě brala takové, jací byli, a víc se tím nezabývala, myslím, že bych ani nedokázala někomu přesně popsat povahu Lukáše, svého vlastního bratra, kdyby se mě na to zeptal, a přitom jsem ho znala celý svůj život. Jenže u Daniela… hrozně jsem si přála mít nějakou určitou definici jeho povahy a nějaký manuál k tomu, abych věděla, jak s ním pracovat.
„Musím přemýšlet,“ vyhrkla jsem a samotné mi zněl můj hlas překvapeně. Posadila jsem se a prohrábla si prsty vlasy. „Musím přemýšlet,“ zopakovala jsem zmateně. Odstrčila jsem jeho ruce, které ke mně natahoval, čímž jsem ho zmátla ještě víc a spustila nohy z postele. „Musím jít ven,“ prohlásila jsem rozhodně. A hranou ruky jsem si setřela vlhkost z tváří.
Čelo se mu starostlivě zkrabatilo. „Ven? Tino, je půl paté ráno,“ upozornil mě.
Zavrtěla jsem hlavou, najednou jsem měla myšlenky docela jasné a byla jsem si jistá tím, co dělám. „To je jedno, stejně už neusnu. Jen teď potřebuju být chvilku sama.“
Zkřížil si ruce na prsou. „Ale kvůli tomu ještě nemusíš chodit ven, Tino. Neznáš to tady, ztratíš se.“
Slabě jsem se pousmála. „Když budu vlk, tak ne.“
Nadechl se, aby znovu protestoval, ale pak to spolkl a povzdechl si. „Když myslíš, že je to nutné.“
Sklopila jsem oči. „Myslím, že je to teď ta nejlepší věc, co můžu udělat - potřebuju si utřídit myšlenky, jsem zmatená.“
„Můžeš mi to říct, třeba bych ti pomohl,“ nabídl s upřímnou starostlivostí a posadil se vedle mě na okraj postele. „O čem se ti zdálo? Hrozně jsi křičela.“
Znovu jsem zavrtěla hlavou. „Řeknu ti to později, teď o tom nedokážu mluvit.“ Postavila jsem se a prsty si uhlazovala vlasy dozadu z čela, i když jsem je neměla dost dlouhé a husté, aby tam zůstaly.
„Co tě tak děsí, Tino?“ zeptal se nechápavě Daniel.
Ohlédla jsem se na něj a cítila, že mám stejný výraz jako odraz ve vodě v tom snu – velmi unavený.
„Děsí mě spousta věcí, Danieli, ale nepomůžu tomu tím, že je budu počítat. Proto jsem přece tady, ne? Abych řešila své problémy.“
„Ale já nevím, jak ti pomoct, Martino,“ poznamenal smutně, „když mi nic neřekneš. Jsi hrozně uzavřená.“
„Já vím, jenomže teď si musím utřídit myšlenky, takže s tebou nemůžu mluvit,“ prohlásila jsem rozhodně a otočila se k němu zády.
„Martino…“ začal, ale já už ho neposlouchala. Vyběhla jsem z pokoje a zadním vchodem na zahradu.
Do svítání zbývala ještě asi hodina, ale obloha už začínala blednout a já viděla perfektně i bez toho.
Vrhla jsem se mezi keře, kterými mě prvně vedl Daniel, a za chvíli už jsem stála mezi stromy. Spěšně jsem ze sebe strhla oblečení a mezitím už se koncentrovala pro přeměnu. Netrpělivě jsem skopla kraťasy, které se mi zachytily o kotník, a vrhla se do prostoru.
Nemůžeš mě zabít! pomyslela jsem si, sotva jsem dopadla na všechny čtyři. Slyšíš? Nemůžeš mi sebrat moje tělo, to nesmíš! pokračovala jsem ve vnitřní promluvě, ale moje slova měla svého adresáta. Ten sen mě tak vyděsil, až se mi zvedal žaludek. Já se snažím; snažím se to všechno pochopit, ale musíš mi dát čas, rozumíš? Potřebuju čas.
A najednou se mi v hlavě objevily myšlenky, jako vzpomínky na pocity někoho jiného. Její pocity.
Zděšeně jsem se zastavila a snažila se popadnout dech, který mi najednou došel.
Vzkaz, který jsem obdržela, byl zmatený a tak zvláštní, že jsem si na okamžik myslela, že stále ještě spím, protože to zmizelo stejně rychle, jako se to objevilo a nic potom nezbylo.
Přidušeně jsem zakňučela a rozběhla se mezi neznámé stromy. Neměla jsem strach, že bych nenašla cestu zpátky, takhle jsem to dělala už doma – vracela jsem se pak po vlastní stopě. Jediné, po čem jsem teď toužila, bylo utíkat. Hnát se o překot lesem bublajícím životem a cítit to. Vítr, zemi, pachy a život tak, aby to, co jsem já, zmizelo, abych alespoň na chvíli měla od všeho pokoj, i od sebe. Prostě jen zmizet.
Bála jsem se, že zrovna tímhle jí dávám příležitost zmocnit se našich těl, jako v tom snu, ale musela jsem věřit tomu, co se mi snažila před chvíli sdělit, protože jinak… jinak by bylo už všechno zbytečné. Ten boj by byl předem prohraný.
NEJNOVĚJŠÍ KAPITOLY:
1. - 5. kapitola VSK
(15. 4. 2015)
Musíte hledat, ale jsou t

9. kapitola SDG 
(7. 2. 2015)
Oblíbené stránky
Něco jako dvojče blog. Múžete si vybrat, nové kapitoly budou stejné tady i tam.
Fanfiction a jiné...

 
On autor byl vůl a překladatel není, rozumíte, proto to tak je.

- Jan Werich -
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one