Zdravím Vás,
ať už jste sem zavítali z webovky veilofmystery, která začala blbnout, nebo jste noví čtenáři. Na tomhle blogu najdete několik povídek, ať už s tématikou z těch starších Twilight fanfiction nebo novějších fantasy originálních nebo polooriginálních příběhů. Ať už je to jakkoli - vítejte a dobře se bavte!

Vaše Hollis
Seděla jsem celá ochromená tou hrůzou, co se šířila mým tělem. Kdyby šlo jenom o mě, asi by mě to neštvalo tolik, jako když jsem držela v náručí Daniela. Totiž – nebýt mě, ani by v těch problémech nebyl, takže jsem mu dlužila alespoň to, aby se dožil rána. Nemohla jsem to vzdát, musela jsem se alespoň snažit. Něco udělat.
Dobře, byla jsem bez auta, ale to ještě nutně neznamenalo konec.
Když se mi ho nějak podaří dostat nahoru k lesu a pak přes něj k silnici, možná mi někdo zastaví a sveze nás, i kdyby mi ta ani ne deseti minutová cesta měla trvat hodiny - půlnoc ještě nebyla a do té doby jsem prostě nemohla přestat bojovat.
Přesedla jsem si tak, aby se mi líp stávalo a vsunula Dannymu ruce pod ramena, abych ho mohla zvednout. Nikdy jsem si o něm nemyslela, že je tlustý, nebo že by měl nějaké kilo navíc, které by k jeho tělu nepatřilo, ale byl dobře stavěný a svalnatý, takže jsem si div nestrhla záda, když jsem se pokoušela vytáhnout nahoru a v duchu nadávala, proč nemůže být kostnatý a jako pápěří.
Zafuněla jsem, na okamžik povolila v namáhavém úsilí a on se začal hroutit k zemi. Na poslední chvíli ho ale někdo z druhé strany podepřel.
Byla jsem tak překvapená, že jsem ho pustila docela a zírala na Jamieho s otevřenou pusou. „Vrátil ses,“ pronesla jsem nechápavě. Nedávalo mi to žádný smysl.
„Jasně,“ přisvědčil a zároveň začal rudnout v obličeji. „Hele, vážně ti chci pomoct, ale nemůžeš ho nechat jen na mě,“ zahekal.
Stále mimo jsem vzala jednu Dannyho paži a obmotala si ji kolem krku, takže teď visel mezi námi. „Já to nechápu,“ zavrtěla jsem hlavou a snažila si mluvit tak, abych to udýchala, když jsem spolu s Jamiem vlekla Dannyho přes mýtinu.
Vydal nějaký zvuk podobný smíchu. „Já taky – čím ho proboha živíš?“
Když jsme překonali malý svah na okraji louky, zapackla jsem o vlastní nohy a poroučela se k zemi. Na vteřinu jsem klečela na čtyřech v trávě a měla chuť se rozbrečet, ale přinutila jsem se tyhle pocity odehnat a znovu zaujala své místo po boku svého muže.
Nesnažila jsem se mluvit celou dobu, co jsme se prodírali lesem – bylo to pár metrů, ale mě to přišlo jako kilometry. Měla jsem pocit, že každý další krok mě musí zabít. Celá jsem se zpotila a tělo mě bolelo, jak se bránilo těžkému břemenu.
Do očí mi vyhrkly slzy, když jsem konečně zahlédla známou černou Escaladu zaparkovanou tak těsně u lesa, že prakticky stála v něm. Dokázali jsme to.
Samozřejmě dalo daleko víc práce dostat Dannyho dovnitř, než by se mohlo zdát, ale nakonec zůstal usazený na předním sedadle, aniž by přepadal ven. Za jiných okolností by mi to jistě přišlo vtipné, ale dnes ne.
„Počkej,“ zarazila jsem Jamieho, když se chystal zabouchnout boční dveře.
„Co je?“ otočil se na mě celý zmatený. Obličej se mu leskl a namáhavě oddechoval.
Zavrtěla jsem hlavou. „Proč jsi to udělal? Proč mi pomáháš?“
Zatvářil se tak, jak bych od něj nikdy nečekala – dospěle a zodpovědně. „Slibuju, že jestli se toho dožiju, budeš první, která se to dozví,“ slíbil mi ponuře.
Už podruhé jsem na něj zazírala s pusou dokořán. „Nechápu.“
Zakoulel očima. „Jestli odsud okamžitě nevypadnete, nedostaneš ani příležitost to někdy pochopit. A já bych to vážně nerad všechno absolvoval zbytečně.“
Moje pozornost se okamžitě přesunula k tomu důležitému a já prudce zabouchla dveře auta. Oběhla jsem zepředu k místu řidiče, ale s rukou na dveřích jsem se zarazila a podívala se na Jamieho přes střechu.
Zakřenil se na mě, i když v očích mu zůstalo napětí. „Klíče jsou v zapalování.“
To jsem věděla – viděla jsem je. „Děkuju,“ vyhrkla jsem. „Já… ti děkuju,“ zdůraznila jsem, protože mě nic jiného nenapadlo. Bude mít problémy, že to udělal; on to věděl a stejně nám pomohl. Část mě mu chtěla nabídnout, aby nasedl a odjel s námi, ale on nebyl můj, jak jsem sama řekla – vůdce smečky měl právo bránit své vlky. A jak mi připomněl Warren, jeho smečka byla velká a já se nemohla ubránit všem.
Přikývl, ale moc uspokojení jsem v jeho tváři nenašla. „Do leva,“ zamumlal a couvl od auta.
Nepochopila jsem to, ale už jsem se nechtěla vyptávat. Na to jsme neměla čas. V zádech jsem cítila nepřátelskou magii a ohlédla se na ten strašný dům. Nebyli vevnitř, jak jsem si myslela. Všichni stáli venku u zadního vchodu a pozorovali nás. Warren stál o krok blíž než všichni ostatní a tvářil se tak vztekle, že prakticky cenil zuby. Ani jsem nechtěla přemýšlet, jak málo stačí, aby porušil své slovo a vrhl se na mě hned.
Naskočila jsem do auta a nastartovala tak nervózně, že mi motor zdechl a já musela začít znovu. Tentokrát se mi to povedlo a on naskočil. Bezděčně jsem sevřela řadicí páku a dupla na plyn tak prudce, že motor zařval a auto poskočilo tak prudce, že jsem zapadla do sedadla plnou vahou.
Objela jsem dům tak roztržitě a rychle, že jsem slyšela šílený skřípavý zvuk, jak jsem se o něco otřela. Ale škody na autě teď nebyly důležité, dokud bylo pojízdné.
Když jsem proletěla cestou vedoucí k domu, se kterou si v téhle rychlosti nedokázaly tlumiče poradit, takže jsem nepřipoutaná měla co dělat, abych neproletěla předním sklem, pochopila jsem, co ta poslední Jamieho poznámka měla znamenat – měla jsem dvě možnosti. Stočila jsem volant doleva, jak mi poradil.
Byla jsem jako na trní, když jsem se ve městě musela zařadit do provozu a snížit rychlost – ne proto, abych nezranila sebe, nebo ostatní, ale protože můj mozek vyhodnotil zdržení s policií a nemocnicí jako větší, než zdržení s omezenou rychlostí. Na prvních světlech jsem si zapnula pás a taky to bylo kvůli policii. Nikdy jsem takhle neřídila, vždycky jsem dodržovala předpisy a byla pečlivá, protože mě děsilo, co bych mohla napáchat, kdybych nedávala pozor. Dnes mojí prioritou byla rychlost a vzdálenost mezi námi a těmi druhými.
Když mi začala blikat kontrolka a já musela zastavit u benzínky, klepaly se mi ruce nervozitou tak, že mi hadici sebral kluk, co tam obsluhoval, aby benzín neskončil na zemi. Ten kluk se na mě sice celou dobu divně díval, když tam stál a držel hubici na správném místě, ale nic neříkal.
Nemohla jsem to urychlit, takže jsem čas využila k tomu, abych zkontrolovala Dannyho. Kontrolovala jsem ho celou cestu – co chvíli jsem se dívala, jestli se náhodou neprobouzí, nebo se alespoň nehýbe, ale teď jsem to mohla udělat pečlivěji.
Měl pravidelný pulz – to jsem nemusela zjišťovat, slyšela jsem jeho srdce, jakoby tlouklo uvnitř mě, ale přesto jsem mu chvíli držela prsty na krku. Dýchal taky dost zhluboka. Ale oči neotevřel, ani když jsem s ním zatřásla a mluvila na něj.
Protože mě ten kluk, co ze mě nespouštěl oči, znervózňoval ještě víc, než už jsem byla, vytáhla jsem z přihrádky v palubní desce vlhčené ubrousky a pokusila se Dannymu setřít z obličeje co nejvíc krve. (Jestli už by mně někdo zastavil za rychlost, na jejíž hranici jsem tancovala, určitě by se lépe vysvětloval spící spolujezdec, než spolujezdec v bezvědomí s obličejem od krve.)
„Víte, že máte na boku sedřený lak?“ oslovil mě ospalým hlasem, když jsem se vysoukala z auta a hodila hrst špinavých ubrousků do koše, co stál za mnou.
Vztekle jsem se na něj otočila. „A víte, že je mi to zrovna úplně jedno?!“ obořila jsem se na něj.
Střelil pohledem k místu, kde byl Danny a potom si změřil mě. „Došlo mi to, když jsem viděl, jak se staráte o něj, zatímco krvácíte,“ přisvědčil vážně a pověsil hadici do držáku.
„Co?“ Sklonila jsem hlavu, abych se prohlédla. Oblečení jsem měla špinavé, místy potrhané a celé zmačkané. Chvíli jsem se soustředila na skvrny od trávy na džínech, ale pak jsem si všimla šmouhy na kapse. Neměla jsem poraněnou nohu, zato rukáv trika byl celý nasáklý. „Ou,“ zamumlala jsem. Ani jsem se nedivila, že necítím bolest – pořád jsem měla v žilách tolik adrenalinu, že mě div netrefil šlak. Jenomže jsem si nevzpomínala, kdy jsem k té ráně přišla. Opatrně jsem odlepila látku a prohlédla si zranění. „Mňamky,“ nakrčila jsem znechuceně nos. Po kůži se mi táhly ne moc dlouhé, krvavé rýhy. Už to nekrvácelo, ani to nebylo hluboké, jenom to nevypadalo hezky. Muselo se to stát někdy, když jsem byla nahoře na skále s Warrenem.
„Chci vědět, kde jste k tomu přišla?“ zeptal se odtažitě ten kluk.
Zvedla jsem k němu oči a zavrtěla hlavou, rukáv jsem opatrně stáhla dolů. Bude lepší, když na to nebudu koukat. Už jsem tu v tom relativní klidu stála dost dlouho na to, abych začínala cítit bolest – adrenalin se nedokáže vylučovat věčně a přímé ohrožení bylo pryč, teď mě poháněl jen mozek, který věděl, jak blízko nebezpečí může být.
„Kolik jsem dlužná?“ zeptala jsem se a otevřela zadní dveře, abych se dostala ke svojí kabelce.
Řekl mi to, ale kartu si nevzal. „Řekněte mi jeden důvod, proč bych neměl zavolat policii?“ pobídl mě místo toho.
„Protože jsem nic neudělala a vážně spěchám,“ odsekla jsem a znovu k němu natáhla pravou ruku s kreditkou. „Prosím!“ zasténala jsem. Do půlnoci zbývaly dvě hodiny a já sotva přejela hranice. Kde končí „jejich“ území a začíná to moje? Danny by mi to řekl, kdyby byl při sobě… Jak dlouho vlastně bude trvat to Jamieho: „Nějakou dobu jsi mimo.“?
„Ošetřím vám tu ruku a napíšu si vaši poznávačku,“ smlouval ten kluk. „Když se na vás někdo bude ptát, řeknu, kdy přesně jste tu byli a kterým směrem jedete.“
Vztekle jsem zasténala. „Fajn!“ vyštěkla jsem. Smečka stejně věděla, kam jedu, a když ho nechám mi ruku zavázat, zabere mi to míň času, než následná honička s policií. Matika mě nějak začala bavit…
Nakonec jsem byla docela vděčná, když jsem sjela zpátky na dálnici s rukou zalepenou gázou z autolékárničky. Netušila jsem, kam všude Warren strkal ruce, a nechtěla jsem chytit otravu krve.
Dostala jsem se z Alabamy, než začalo svítat.
Vzhledem k rychlosti, kterou jsem udržovala, byl stav nádrže docela neudržitelný a já musela kolem páté znovu natankovat. Zkontrolovala jsem svoji ruku, které mě začala nepříjemně bolet a pro jistotu ji zastříkala další dávkou desinfekce. Pokusila jsem se vzbudit Dannyho, ale docela bez úspěchu.
Takže jsem si koupila dvojité kafe a nějakou čokoládu, abych vydržela zbytek cesty. Nemohla jsem si vzít prášky na bolest, když jsem řídila - už jen ta bolest mě tedy držela vzhůru, stejně jako neutuchající strach, že pořád nejsem dost daleko a Warren mě pronásleduje, ale už to nebylo tak zlé, jako když mezi mnou a Tennessee neležel jeden stát.
Teď už jsem byla schopná myslet na něco jiného. A vzhledem k tomu, že Dannyho stav se vůbec neměnil, už jsem se tím tak nestresovala, i když mi to dělalo samozřejmě starosti, jen už jsem si tak nějak zvykla, že vedle mě sice žije, ale nereaguje. Bylo to stejné, jako když po cestě tam pár hodin spal. Uvědomovala jsem si jeho přítomnost, ale nedívala jsem se na něj každých pět minut.
A tak jsem měla spoustu času přemýšlet o tom, co mi tam v Tennessee došlo a co s tím budu dělat, zatímco jsem projížděla Mississippi.
Stejně, jako jsem si byla jistá, že jsem do Dannyho zamilovaná tak moc, že bych pro něj obrátila svět vzhůru nohama, tak jsem věděla, že ty poslední měsíce nepřestaly existovat jen proto, že jsem se uráčila udělat si pořádek v prioritách. Bylo mi naprosto jasné, že budu muset o právo na jeho lásku bojovat, protože první šanci jsem totálně promarnila, a kdo ví, jestli dostanu druhou? Nemyslela jsem si, že by šel do kolen jen z toho, že mu vyznám lásku. Upřímně po tom všem bych sama sebe taky nechtěla, ale tak trochu jsem doufala, že Danny je nakonec přece jen tvrdohlavější než já a že to se mnou ještě úplně nevzdal.
Ale co jsem měla udělat? Říct mu to, sotva otevře oči? Pustit se do nějakého proslovu plného citů a životních pravd jako v romantickém filmu? Kdybych si myslela, že by to chtěl slyšet, udělala bych to. Klidně bych i škemrala, kdybych měla alespoň naději, že to pomůže. Jenomže já neměla nejmenší tušení, co říct. Nikdy jsem nikomu lásku nevyznávala, na to jsem nebyla. A i kdyby ano, pochybovala jsem, že by mi to teď k něčemu bylo. Měla jsem pocit, že když to pokazím a přijdu o možnost být s Dannym, přijdu úplně o všechno. Nešlo jenom o to, že jsem ho milovala, ale byl to i můj přítel a manžel, bylo v tom víc než pobláznění. Proto jsem to tak dlouho nechtěla vidět – bylo to příliš svazující. Nemělo by to být skutečné. Nikdo by neměl být na nikom tak závislý. To pomyšlení, že celý můj život tvoří jeden člověk, dusilo.
Překvapeně jsem zamrkala, když cesta přede mnou na chvíli zmizela a nahradily ji mžitky pod víčky. Byla jsem vzhůru už příliš dlouho a byla jsem příliš vyčerpaná. Už jsem nedokázala udržet pozornost na silnici. Musela jsem zavřít oči alespoň na pár minut, abych byla schopná pokračovat. Byli jsme už dost daleko, abych si to mohla dovolit… Jenom pár minut.
Sjela jsem autem ke krajnici, otočila klíčem, abych vypnula motor a nechala se pohltit.
Lehký dotyk na mém rameni mě vyburcoval k bdělosti prakticky ve vteřině. Zakřičela jsem a začala se bránit. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že zírám do Danielových konečně otevřených hnědých očí.
„Ty jsi vzhůru!“ zvolala jsem radostně a celým tělem se mi rozlilo teplo úlevy. „Ach můj bože, ty jsi vzhůru!“ opakovala jsem. Chtěla jsem se natáhnout, abych ho sevřela v náručí.
Přimhouřil oči a odtáhl se ode mě tak daleko, jak to v omezeném prostoru auta šlo – to zabolelo. „Kde jsme?“ zeptal se stroze.
Dalo mi trochu práci přijít na odpověď, chvíli jsem hledala v paměti, kde jsem přestala vnímat. „Někde v Mississippi,“ zavrtěla jsem nakonec hlavou bezradně.
Pár vteřin na mě zíral celý zmatený. „Co se stalo? Jak jsme se dostali do Mississippi?“ Skousla jsem si spodní ret a sklopila oči – kde jen začít? „Krucinál, Martino, co jsi udělala?!“ dorážel na mě zuřivě.
Vytřeštila jsem na něj oči. Ani na okamžik mě nenapadlo, že by mohl být naštvaný. Nemyslela jsem na to, jak bude reagovat na skutečnost, že jsem ho vytrhla z jeho smečky. „Já… já…,“ koktala jsem neschopná popadnout dech.
Podezřívavě se zamračil. „Co se stalo tam nahoře? Proč…“ Oči se mu rozšířily a zalapal po dechu. „Oni na mě zaútočili,“ vydechl zděšeně.
Přikývla jsem. „Warren si mě vybral. Říkal, že ovládne Bílou vlčici a… a… a že mě zbaví pout k tobě.“ Na konci se mi hlas zlomil a já odvrátila hlavu, aby neviděl slzy v mých očích. Ten děs z té představy mi drtil srdce.
Dlouhou chvíli mlčel. „Tak… jak to, že žiju? Proč jsi tu se mnou, když jsi myar?“ V hlase mu zaznívala téměř nenávist.
Nechápala jsem to, ale přesto jsem mu odpověděla. „Nejsem myar,“ zavrtěla jsem hlavou. „Dostala jsem nás odtamtud. Přiměla jsem Warrena, aby svoje vlky odvolal.“
„Jak?!“
„Bojovala jsem s ním,“ špitla jsem. „A vyhrála jsem.“ Kupodivu mi v hlase neznělo zadostiučinění, jenom únava.
„Cože jsi?“ vydechl ohromeně.
„Musela jsem!“ zvolala jsem v sebeobraně. „Zabili by tě.“
„Tak jsi zabila Warrena?“ Netušila jsem, jestli je víc zmatený, vyděšený, nebo znechucený.
„Samozřejmě, že ne,“ hlesla jsem roztřeseně. „Nikdo neumřel.“
Zíral na mě s otevřenou pusou. „Nejsi myar,“ zamumlal pomalu, „bojovala jsi s Warrenem a vyhrála.“ Zakývala jsem hlavou na souhlas. „A Warren žije.“ Znovu jsem přisvědčila. „Nechápu. Jestli jsi ho porazila, musíš být myar.“
Povzdechla jsem si, byla jsem z tohohle rozhovoru unavená a nešťastná. Nechtěla jsem se s ním bavit o tomhle, ale o nás. „Ne, nejsem myar právě proto, že jsem ho porazila. Proto nás nechal jít.“
„Proboha, tak mi řekni, co jsi provedla, Martino!“ zvolal netrpělivě.
„Já jsem… já jsem… rebyc,“ dostala jsem ze sebe. Bylo to tak neskutečné, pořád jsem ještě nechápala, co to přesně znamená – kromě toho, že musím bránit, co je moje, to byla jediná moje starost.
Dech se mu zadrhl v hrdle. „Něco takového není možné,“ vydechl nakonec. „Jsi žena.“
To mě podráždilo. „Ježiši, děláš, jako kdyby feminismus neexistoval! Nechceš mi třeba poděkovat, že jsem ti zachránila život?“ upozornila jsem ho otráveně.
„Smečka tě sežere zaživa!“ vybuchl místo slov díků. „Nikdy nedovolí, aby jim poroučela žena.“
Unaveně jsem se opřela o sedadlo. „Nemám v plánu ti poroučet.“
„Nejde o mě,“ zavrtěl nešťastně hlavou. „Máš na krku patnáct šílených chlapů!“
Zadívala jsem se na něj. „Jde jenom o tebe, Danny.“
Zarazil se. „Cože?“
„Nebojovala jsem s Warrenem o nástupnictví – nepřijal mě do své smečky. Bojovala jsem o tebe,“ oznámila jsem mu tiše.
Ohromeně na mě vytřeštil oči. „Ty jsi…“
„Udělala novou smečku,“ dokončila jsem a na chvíli zavřela oči. „Jen ty a já.“
„Ty nevíš, co jsi udělala, Tino,“ vzdychl omráčeně.
Trhla jsem sebou. Dával přednost jim přede mnou. Možná jsem mu už prostě ublížila tolik, že to nešlo napravit.
„Mrzí mě, jestli jsem to udělala špatně. Jestli jsi chtěl zůstat s nimi… Neměla jsem právo o tom rozhodnout za tebe.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Stalo se to tak rychle…“ Zhluboka jsem se nadechla. Nehodlala jsem to vzdát, musela o něj jsem bojovat – tak jako on bojoval o mě. Pro začátek získat čas - to jsem potřebovala. „Udělám všechno, abych ti to vynahradila. Zůstanu a postarám se o tebe, dokud se neuzdravíš po tom útoku.“
Podíval se na mě, jako bych ho kopla do břicha. „Vystup,“ řekl po dlouhé chvíli ticha ledově.
Ohromeně jsem na něj vytřeštila oči, které se mi zase začaly zavírat únavou. Opravdu mě tu nechá uprostřed dálnice? „Danny…“ vzlykla jsem prosebně.
Zašmátral rukou po svém pásu. „Bože, sotva udržíš otevřené oči, pusť mě k tomu volantu, Martino! Jsem na tom tisíckrát líp než ty.“
Zamrkala jsem. Všechno mi docházelo nějak pomalu. Vystoupil a já se přesunula na jeho místo. Už jsem ani nevěděla, kolik je hodin. „Kde končí Warrenovo území?“ zamumlala jsem ospale, když za sebou zavřel dveře. „Musíme být pryč do půlnoci. Nevím, jak daleko to je…“
Povzdechl si. „Končí na hranicích Tennessee.“
Ani jsem si nestačila oddechnout. „Já to nevzdám,“ prohlásila jsem sotva při vědomí. „Budu bojovat.“
V další vteřině už jsem slyšela jeho hlas. „Tino. Martino, vzbuď se.“ Nelíbilo se, že mi říká Martino. Říkal mi tak, jen když se zlobil. Jestli se na mě zlobí, nebude chtít slyšet, co jsem mu potřebovala říct.
Pomalu jsem otevřela oči. „Co se děje?“ Skláněl se nade mnou opřený o dveře auta.
„Jsme doma. Můžeš si lehnout do své postele.“
„Ne,“ vzdychla jsem. Chtěla jsem spát v jeho posteli.
Zafuněl. „Nedělej to těžší,“ požádal mě tiše. „Prosím, vystup.“
Zamrkala jsem a otočila se v sedadle tak, že jsem nohy měla venku. Ustoupil od dveří. „Nezlob se na mě,“ zašeptala jsem nešťastně. „Nechtěla jsem…“
„Já se nezlobím,“ přerušil mě odtažitě a natáhl ke mně ruku. „Podepřu tě, jestli chceš. Je to pár metrů, pak můžeš zase spát.“
Zvedla jsem k němu hlavu. „To já bych se měla starat o tebe,“ nesouhlasila jsem. „Už nechci spát.“ Oklepala jsem, abych setřásla zbytky ospalosti. „Byl jsi moc dlouho v bezvědomí. Neměla jsem usnout – mrzí mě to.“
Jeho obličej nabral zvláštní výraz – celý ztuhl, jakoby v děsu a zlobě zároveň. „Já nepotřebuju, aby ses o mě starala, Martino,“ procedil skrz zuby. „Jsem naprosto v pořádku. Nepotřebuju tvůj soucit a nic mi nedlužíš. Můžeš si dělat, co chceš, a jít kam chceš. Nemáš vůči mně žádnou povinnost, rozumíš?“
Žaludek se mi stáhl a v krku se mi objevil knedlík. Pokusila jsem se polknout. „Já nechtěla…“
Otočil se ke mně zády dřív, než jsem vůbec promluvila a já zmlkla, když odešel z garáže. Nechtěl mě poslouchat. Nechtěl slyšet, co jsem chtěla říct.
Vypotácela jsem se z auta a šla za ním. V kuchyni se svítilo, ale byla prázdná a v obýváku taky nebyl.
Narazila jsem na něj, až když jsem stála v chodbě. Vyšel z ložnice s kupkou oblečení v ruce. „Danny…,“ začala jsem.
„Půjdu první.“ Pokynul ke dveřím koupelny. „Vypadáš, že tam pobudeš trochu dýl.“ Sjel mě pohledem od hlavy k patě. Ani jsem nechtěla uvažovat, jak vypadám. „Budu hned hotový.“
Zavřel za sebou dveře dřív, než mě napadla nějaká odpověď. Připadala jsem si jako idiot. Chtěla jsem získat čas s ním, ale dosáhla jsem jedině toho, že se naštval, protože si myslel, že starám z povinnosti.
Mám na něj zakřičet, že ho miluju přes dveře koupelny? On mi to řekl uprostřed hádky a potom mi dal ultimátum – nebylo to to nejromantičtější vyznání, takže jsem neměla laťku vysoko.
Zvedla jsem hlavu, když mi to došlo – ultimátum. Nemusela jsem to říkat, mohla jsem to udělat… Bylo to víc než slova - jako v té písničce.
Vrávoravě jsem se přesunula do malého pokoje, kde jsem měla věci – když jsem odešla z jeho ložnice, znovu jsem je přestěhovala sem. Doufala jsem, že jsou poličky v jeho skříni pořád volné, metaforicky.
Věděla jsem, že nejsem zrovna v nejlepším stavu, ale když jsem se zahlédla v zrcadle, moje sebevědomí prudce pokleslo. Nedivila jsem se, že si chtěl pro sebe zabrat koupelnu jako první. Vypadala jsem jako nějaká příšera. Snad to dokážu spravit natolik, aby mě znechuceně nevyhodil hned ode dveří.
Otočila jsem se od zrcadla k prádelníku. Co bych si měla obléct? Neměla jsem zrovna to nejúžasnější prádlo na svádění manžela. Až na…
Skoro jsem se musela smát, když vytáhla bílou košilku od Juliany. Jestli to nevyjde, začnu věřit, že mi ta věc nosí smůlu.
Odložila jsem ji nahoru a začala se rozhlížet po kalhotkách. Od svatby jsem si pořídila jedny, co vypadaly alespoň trochu sexy. Přidala jsem je k hedvábné košilce.
Zhluboka jsem se nadechla. Nemohla jsem uvěřit, k čemu se to právě chystám. A ani jsem si nechtěla představovat, co se pravděpodobně stane – vyhodí mě. Měl mě dost, po tom všem by byl blázen, kdyby mě ještě chtěl. Jenomže, já to musela zkusit. Prostě jsem musela. A vůbec nešlo o sex.
Daniel uvolnil koupelnu a já tam vklouzla místo něj.
Oblečení bylo zničené, ani jsem se neobtěžovala ho dávat do koše na prádlo a rovnou ho vyhodila.
Sprcha smyla nejen špínu a zaschlou krev, ale i část únavy, která se mě držela jako klíště. Umyla jsem si vlasy a potom skoro pět minut seděla zabalená v osušce na okraji vany a sušila jsem si je. Ostatně, dokud hučí fén, Danny určitě neusne. Vyčistila jsem si zuby – poslední tři dny jsem k tomu neměla moc příležitostí a měla jsem za tu dobu v puse spoustu věcí, co jsem tam mít nikdy nechtěla – třeba cizí krev.
Přes ránu na předloktí jsem si dala novou gázu a vzala si konečně prášky na bolest. Vypadalo to, že mi tam ale stejně zůstane jizva. Jednu jsem měla na čele - většinu času schovanou pod vlasy; další, sotva viditelnou na krku od Michala a potom dlouhý pruh na levém rameni, když po mě vystřelil dědeček. A teď tohle. Začínala jsem vypadat jako Frankensteinova nevěsta.
Konečně jsem byla hotová. Nebylo to ideální, ale oproti výchozímu bodu to byl rozhodně pokrok. Chvíli jsem postála uprostřed koupelny a snažila se najít správná slova. Musela jsem být přesvědčivá, aby mi uvěřil, že to myslím opravdu vážně. Aby mě vůbec vyslechl. Bylo to důležité – nemohla jsem to zkazit. Třeba nebyl dobrý nápad to takhle napálit, ale pořád jsem slyšela, jak říká, že v pondělí bude konec. Dnes byla neděle – ještě nebyl konec.
V břichu se mi usadil nervózní motýlek, když jsem přešla ten kousek po chodbě k ložnici a otevřela pomalu dveře.
V pokoji byla tma, ale neležel - seděl na kraji postele. Byl oblečený do věcí, ve kterých spával, ale přes triko měl ještě nataženou flanelovou košili. Moc ji nenosil a tak mě překvapilo, že ji měl zrovna teď. Měl hlavu v dlaních a nevzhlédl, když jsem vešla.
„Tino,“ vzdychl otráveně, „opravdu nepotřebuju žádnou péči. Jsem v pořádku.“
Stiskla jsem ruce do pěstí – šlo mi o moc. „Já vím,“ přisvědčila jsem a hlas se mi maličko třásl. „Jamie mi to řekl.“ Ať se na mě podívá! Nemůže zírat do země, když mu chci říct, že ho miluju…
„Co?“ zeptal se unaveně, jakoby to ani nechtěl vědět a protřel si prsty oči. Pořád se nepodíval.
Nadechla jsem se. „Že se z toho vyspíš,“ vysvětlila jsem, „že po magickém útoku, jako byl tenhle, jsi pár hodin mimo sebe, ale potom jsi v pořádku. Já jsem jen…“ Sklopila jsem na okamžik oči ke svým bosým nohám. „Danny, já jsem chtěla zůstat s tebou. Chci zůstat s tebou.“
Zvedl ke mně nechápavě oči a ohromeně vypustil vzduch, když mě uviděl.
„Vím, že jsem to všechno pokazila,“ vyhrkla jsem naléhavě. „A vím, že máš plné právo se zlobit, vyhodit mě a rozvést se se mnou, protože jsem byla tak tvrdohlavě přesvědčená, že dělám správnou věc, že jsem to neviděla.“ Zíral na mě s otevřenou pusou, aniž by se hnul. Cítila jsem, že propadám zoufalství. „Jestli mám naději, i když úplně maličkou, že bys mě ještě chtěl… Já udělám cokoli…“ Udělala jsem krok k němu, takže jsme se prakticky dotýkali prsty na nohách. „Já…“
„Nechápu,“ přerušil mě a vrtěl hlavou ze strany na stranu. „Já nechápu, co mi to říkáš, Tino.“ Hlas měl rozechvělý a jakoby smutný. Ale pořád mě nevyhazoval. Nekřičel…
Sehnula jsem se nad ním, vzala jeho obličej do dlaní a vydechla: „Miluju tě.“ Než jsem ho políbila.
Chvilku mi polibek zmateně oplácel, ale pak se odtáhl a já vyděšeně ztuhla s jeho hlavou v rukách. Trochu si odsedl, aby se mi vyvlékl.
„Promiň. Cože?“ zeptal se zmateně.
Měla jsem chuť zasténat. Co mu na tom nebylo jasné? Ovšem, byla jsem ochotná mu to vysvětlovat do zblbnutí, dokud tomu neuvěří, nebo mě nepošle pryč.
„Byla jsem hloupá,“ řekla jsem a klekla si na madraci tak, že jsem jedno koleno měla mezi jeho nohama. „A zmatená,“ pokračovala jsem. „A měla jsem strach. Ale už nemám,“ zamumlala jsem, když jsem se k němu zase sklonila. „Miluju tě,“ zopakovala jsem a znovu přitiskla svoje rty na ty jeho.
Tentokrát mě líbal déle, dokonce zvedl ruce a položil mi je na boky, ale nakonec se stejně znovu odtáhl. Díval se mi naléhavě do tváře. „Abych tomu dobře rozuměl,“ začal a zhluboka se nadechl, jako by se snažil udržet si myšlenky. „Ty mě teď svádíš?“ Hlasitě polkl.
Proboha, seděl si na vedení? Nebo jsem to dělala tak špatně? „Já chci dnes spát tady,“ souhlasila jsem.
Už nic neřekl. Prudce se pohnul, chytil mě za krk a políbil mě sám. Velmi dlouze a hluboce. Aniž by se odtáhl, stáhl mě dolů pod sebe, takže jsem ležela na zádech, zatímco on se nade mnou skláněl. Srdce mi poskočilo, když se ke mně přitiskl a v podbřišku jsem cítila příjemné pnutí.
Jednu ruku přiložil k mé čelisti, prsty se téměř dotýkal mého ucha a naléhavě drtil moje ústa v polibku, tou druhou se opíral o madraci, aby mě neumačkal.
Omámeně jsem mu zavzdychala do úst a on se na chvíli zadýchaně odtáhl. „Jsi si tímhle jistá?“ zeptal zcela vážně a díval se mi do očí.
Usmála jsem se a něžně mu přejela prsty po tváři. „Jsem si jistá tebou,“ ujistila jsem ho. Trochu jsem se nadzvedla a lehce ho líbla do dolíčku pod bradou. „Miluju tě,“ zašeptala jsem a položila mu dlaně na ramena, abych mohla prsty vsunout pod jeho košili a začít ji shrnovat.
Setřepal ji dolů a nechal spadnout někam na zem, víc se o ni nezajímal a já taky ne, protože se ke mně znovu přitiskl. Trochu jsem pokrčila kolena, abych ležela pohodlněji, když jsem tentokrát cítila jeho tělo daleko víc než předtím.
Zabručel a položil mi dlaň na stehno. Aniž by mě přestal líbat, sjel s ní pomalu dolů, kde ji nechal a prsty mi lehce mnul kůži. Tou druhou mi přejel po klíční kosti, takže odstrčil jedno ramínko a chvíli na to k tomu místu přitiskl rty, zatímco mě hladil ze strany po rameni. Bylo skoro až zvláštní, cítit jeho ruce tak majetnicky přitisknuté k mému tělu, ale moc se mi to líbilo a chtěla jsem mu to oplatit.
Prsty jsem mu zajela po triko a přejížděla jimi po břiše. Dole jsem cítila chloupky, a když jsem jela rukama nahoru, našla jsem na hrudníku další. V jednu chvíli lapl namáhavě po dechu a sevřel moje stehno pevněji. Sklonila jsem k němu hlavu, protože on tu svoji měl zrovna někde u mého krku.
„Sundej to,“ zaprosila jsem zadýchaně.
Neodpověděl, jen se nazvedl, přetáhl triko přes hlavu a odhodil ho do tmy. Ale nesklonil se hned zpátky, chvíli si mě prohlížel, jak pod ním ležím a pozoruju ho rozechvělá vzrušením.
Vždycky jsem si myslela, že zarostlý hrudník není přitažlivý, ale na něm se mi to líbilo. Chtěla jsem ho hladit po prsou a cítit to.
Pořád se na mě díval. Naklonila jsem zmateně hlavu na stranu, jak mě to začalo znervózňovat. Co když se mu nelíbím? Nebo jsem udělala něco špatně?
Usmál se, jakoby mi četl myšlenky. „Jsi krásná,“ prohlásil a prstem mi přejel po spánku, odstrčil stranou pramen vlasů. „Celá v bílém, jako andílek.“
Přimhouřila jsem maličko oči – zrovna teď jsem nebyla v andělské náladě. Zasmál se a políbil mě, jazykem se lehce otřel o ten můj. Soustředila jsem se na jeho ústa, dokud nezačal ruku z mého stehna sunout výš, až zavadil o krajkový lem kalhotek. Chtěla jsem to, ale strnula jsem dřív, než jsem si to stihla připomenout. Zastavil jako v ozvěně a chvíli jsme uvízli v tom mrtvém okamžiku.
Trhavě jsem se nadechla a přiměla jsem znovu uvolnit. Lehce jsem nadzvedla pánev, abych mu dala najevo, že to může udělat.
Zahákl prsty za gumičku nahoře a pomaličku táhnul dolů. Když je dostal pod úroveň kyčlí, rozpačitě jsem si skousla ret a odvrátila hlavu na stranu. Potom už to udělal rychle a znovu se vrátil do původní polohy, tentokrát jsem ale cítila jeho vzrušení. Dalo mi práci se s tím srovnat.
„Jsi tak nevinná,“ zašeptal a něžně mě políbil na víčka a na tváře, když jsem k němu otočila hlavu zpátky.
„Vadí ti to?“ hlesla jsem roztřeseně.
„Ne,“ ujistil mě okamžitě, přesto nedal ruku zpátky na moje stehno – obě je pěkně držel nahoře u mé hlavy. „Jen ti nechci ublížit.“
„Neublížíš,“ vydechla jsem. Natáhla jsem se pro jednu jeho ruku a stáhla ji dolů. „Věřím ti.“
„Nemusíme spěchat,“ zamumlal a nechal dlaň tam, kde jsem ji položila. „Máme čas.“
Maličko jsem se zamračila. „Nechci zpomalit – znervózňuje mě to,“ přiznala jsem. „Přemýšlím o tom, co dělám.“ Ztuhl v mém náručí a já se natáhla rychle k jeho obličeji. „Přemýšlím o tom, jak nevím, jak to mám dělat a dělám to špatně,“ upřesnila jsem. „Ne, že bych neměla. Chci to.“ Pokývala jsem hlavou.
Ústa se mu roztáhla v lehce pobaveném úsměvu. „Děláš to dobře,“ uklidnil mě a líbal mě tak dlouho, dokud jsem zase nezačala lapat po dechu a kroutit se pod ním. Začal se zvedat, ale nepouštěl mě, takže jsem jeho pohyb napodobovala. Když už jsem skoro seděla, sevřel v prstech hedvábnou látku košilky. „Sundám ti to, můžu?“
„Předtím ses neptal,“ zasmála jsem se a zvedla ruce.
Vyhrnul ji napřed nahoru, lehce se otíral bříšky prstů o moji kůži, ale když mi látka uvízla na hrudníku, zatáhl a přetáhl mi ji přes hlavu jedním pohybem. Díval se mi do očí a pečlivě uhlazoval moje rozcuchané vlasy na místo. Seděla jsem před ním docela nahá a topila se v rozpacích, zatímco on mi klečel mezi koleny.
„Tino?“ oslovil mě opatrně.
„Teď se trochu stydím,“ oznámila jsem mu. „Nedívej se na mě tak,“ požádala jsem ho a sklopila oči.
Chytil mě za bradu a donutil mě ji zvednout. „Chci se dívat. Líbíš se mi.“ Dal mi krátkou pusu a přejel mi dlaní po křivce pasu. „Nemusíš se stydět.“ Sklonil hlavu a pomalu mě líbal na prsou.
Zapomněla jsem na rozpaky a bezděčně se prohnula v zádech. Měla jsem tak trochu pocit, že se co nevidět rozteču a vsáknu se do postele.
Spokojeně zabručel a začal mě tlačit zpátky do madrace. Poddala jsem se a lehla si zase na záda. Jenomže on se nepřidal, zůstal nahoře a madrace se pohybovala, když se vrtěl. Nadzvedla jsem se na loktech a dech se mi zadrhl. Už jsem nebyla jediná nahá.
Možná jsem si ho měla prohlédnout a část mě to opravdu lákalo, ale ten zbytek – nemusel mít všechno hned. Položila jsem hlavu na polštář a zavřela oči.
Cítila jsem, jak se ke mně znovu přitiskl a prakticky poslepu jsem hledala jeho rty. Budu se soustředit na ně, rozhodla jsem se.
Neopětoval mi polibek dlouho. „Tino,“ vzdychl. „Jsi celá ztuhlá.“
„Promiň,“ špitla jsem provinile.
Palci mě lehce hladil po lícních kostech. „Neboj se.“
„Nebojím se,“ zalhala jsem okamžitě. Nechtěla jsem, aby to skončil, chtěla jsem to dotáhnout do konce.
„Proč se na mě nepodíváš?“ zeptal se potichu. „Dívej se na mě.“ Otevřela jsem oči a zadívala se do jeho tváře. „Miluju tě, nemáš se čeho bát.“
„Polib mě,“ požádala jsem ho sotva slyšitelně, ale on to udělal. Probírala jsem se prsty jeho vlasy a nechala svoje tělo znovu povolit ztuhlost.
Soustředila jsem se na to, i když se přesunul a pomalu do mě začal pronikat. Nezavírala jsem oči – držela jsem se jeho vlasů a tváře. Ty byly důležité.
Vydechl spolu se mnou a pohnul se uvnitř mě.
Byl to divný pocit – cítit ho na tak neznámých místech a trochu to bolelo, ale nijak zvlášť, spíš jsem cítila tlak. Ale rozhodně se se mnou netočil svět a neviděla jsem hvězdičky. Bylo to skutečné, podivné a nezapomenutelné. A přestože jsem si byla naprosto jistá, co k němu cítím, a věděla jsem, že to takhle má být, přála jsem jenom, aby to brzo skončilo.
Nechala jsem jeho vlasy být a stáhla ruce dolů. Všiml si toho a propletl naše prsty po stranách mé hlavy - nenechal mě tam ležet jako desku. Naléhavě jsem se natáhla k jeho rtům, protože ten zbytek jsem se neodvažovala ovlivnit a líbala ho, dokud nesevřel skoro bolestivě moje ruce a neztuhl v půlce pohybu.
Když mě tak mačkal, ozvala se znovu bolest v mém zraněném předloktí, ale jaksi otupělá – prášky pomalu začínaly zabírat.
Vyklouzl ze mě a přetočil se na záda vedle mě. Přetáhl přes nás přikrývku a stáhl si mě do náruče.
Opřela jsem se hlavou o jeho rameno a dlaň mu položila na hrudník. Poslouchala jsem, jak dýchá a usmívala se. Neřekla bych, že jsem byla šťastná – to nebylo to správné slovo, spíš blažená. Ten hřejivý pocit mě celou naplňoval a vymazal všechno ostatní, kromě Dannyho.
„Díky,“ zamumlal a já lehce přivřela oči – začínala na mě zase jako černý mrak dosedat únava.
Zavrtěla jsem se. „Díky, žes mě neposlal pryč,“ oplatila jsem mu. Ani jsem si nedokázala představit, jak bych to snesla.
Zasmál se a já se na něj zmateně podívala. „Přeceňuješ moje sebeovládání,“ zavrtěl hlavou a políbil mě na čelo. „Vlastně bych řekl, že jsem pohořel na plné čáře.“
Neubránila jsem se úsměvu a znovu se o něj opřela, prsty se lehce probírala chloupky na jeho prsou. Danny něžně jezdil rukou po mých zádech.
„Takže sis to rozmyslela?“ nadhodil, aniž by mě přestal hladit. „Myslel jsem, že ses rozhodla se nezamilovat,“ připomněl lehce kousavě.
Zabořila jsem obličej do jeho kůže. „Promiň!“ zasténala jsem. „Neměla jsem to říkat. Já jsem jen byla…“ Nemohla jsem najít jiné přirovnání, než „totálně blbá“.
„Zmatená,“ dokončil za mě. „A vystrašená - tak jsi to říkala.“
Povzdechla jsem si a otírala se o něj hlavou jako kočka. „Tam v Tennessee už to ale bylo jasné,“ přiznala jsem. „Nic nebylo důležitější.“ Vzpomínala jsem na všechny ty věci, kvůli kterým mi to mělo dojít už daleko dřív, a připadala si čím dál hůř. „Víš, co nechápu?“ povzdechla jsem si ponuře.
„Ne,“ uchechtl se, jako bych nevědomky řekla vtip.
Trochu jsem se nadzvedla, abych na něj dobře viděla. „Tolikrát jsem ti ublížila; tolikrát jsem změnila názor a chovala se děsně. Řekla jsem tolik kravin. Ale ty…“ Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou. „Ani ten nejzamilovanější člověk na světě by tohle tak dlouho nesnášel a vzdal to,“ dokončila jsem provinile.
Zhluboka se nadechl a zavřel oči. „Ale to jsem přece udělal, Tino – vzdal jsem to. I když tě znám – mám přečtenou líp, jak kdokoli na světě. Možná tě znám víc než ty sama.“ Věnoval mi krátký, trošičku smutný úsměv. „Ublížili ti a nechtělas to znovu riskovat. Pokaždé, když něco začalo vypadat moc dobře, přesvědčila ses, že to nemůže být pravda – vzpomněla sis na tu bolest a stáhla ses.“ Zavrtěl hlavou otráveně hlavou. „Platil jsem za chyby všech přede mnou.“
Byla jsem ohromená – opravdu o mně všechno tohle věděl? Ale nedokázala jsem pozornost udržet dlouho, bylo stále těžší vzdorovat spánku. „Mrzí mě to,“ zamumlala jsem. Jeho tělo mi přišlo jako ten nejměkčí polštář na světě.
Pohnul se, jak hledal co nejpohodlnější polohu. „Spi,“ zašeptal. „Promluvíme si ráno.“
„Hm,“ houkla jsem jenom a v příští vteřině jsem o sobě nevěděla.
 
Ječivý zvuk rozbil tu něžnou temnotu kolem mě a já zděšeně otevřela oči, celá napnutá z blížícího se nebezpečí. Trochu mě zmátlo, když jsem se probudila do nového dne a v Dannyho náručí. Leželi jsme tak, jako pokaždé – zezadu mě objímal kolem pasu a já se k němu tiskla zády. Jenomže tentokrát mezi námi nebyla žádná látka.
„To je jenom budík,“ uklidnil mě a natáhl se přes moji hlavu, aby ho vypnul. Byla jsem tváří k oknu, takže na té straně postele, kde obvykle spával on.
Pomalu ke mně začaly putovat vzpomínky na včerejší noc.
Zasténala jsem a otočila se, abych si u něj schovala hlavu. Nebyla jsem dost odpočinutá, aby mohlo být ráno. Rozhodně jsem ještě nebyla schopná vstávat do práce.
Chvíli se mi smál, ale potom se mi obratně vykroutil. „Mám hlad,“ pronesl rozhodně. „Je čas snídat.“
Když to připomněl, můj žaludek se bolestivě sevřel – taky měl hlad. Ani jsem se nesnažila spočítat, kdy jsem naposledy jedla něco pořádného. Otevřela jsem maličko oči a přemítala, jestli budu radši hladová a ještě budu ležet, nebo se půjdu najíst a nebudu se na jídlo soustředit.
Ovšem tyhle myšlenky se rozpadly, když se Danny přesunul na okraj postele, a přikrývku nechal ležet vedle sebe. Dívala jsem se na jeho nahá záda, zatímco něco zvedal a na okamžik jsem zahlédla jeho zadek, když se postavil, aby vytáhl kalhoty nahoru.
Ohlédl se po mně a věnoval mi úsměv. „Nevypadáš, že by ses chystala vstávat,“ podotkl.
„Taky nechystám,“ souhlasila jsem a povzdechla si. „Nemůžu.“
Normálně, když jsme tuhle konverzaci ráno vedli, mě donutil vstát a jít jíst, ale tentokrát se mě ani nesnažil přesvědčit. „Něco ti donesu,“ slíbil mi. „Chceš něco specifického?“ zeptal se a obešel postel, aby zvedl ze země svoje triko.
Pronásledovala jsem ho očima. To mi hodlal donést snídani do postele? To nebyl jeho styl. Byla jsem tak ohromená, že jsem zavrtěla hlavou a nic nevymýšlela.
Zakřenil se. „To je dobře, stejně tam skoro nic není.“ Správně, normálně jsem nakupovala v pátek, protože jsme končili v ordinaci dřív, ale tenhle pátek jsem to nějak vynechala. Takže tam nijak velký výběr nezůstal. Zmizel mi mezi dveřmi.
Zůstala jsem ležet a přesvědčovala sama sebe, že bych si mohla alespoň sednout a něco na sebe natáhnout. Jenomže tohle nebyla moje obyčejná ranní nechuť vstávat - doopravdy jsem byla unavená.
Jen jsem mrkla a už mě Danny budil. Seděl vedle mě a maličko se mračil. „Trochu jsi to přepískla,“ zamumlal. „Divil bych se, kdybys neprospala celý den.“
Zvedla jsem vysoko obočí a s vypětím veškeré své vnitřní síly jsem se vytáhla nahoru a opřela se o polštář v polosedu. „Už vstávám,“ ujistila jsem ho. „Musíme do práce.“
Vrazil mi do ruky misku s müsli zalitými mlékem, jak jsem to měla ráda. „Ty nikam nemusíš,“ zavrtěl rozhodně hlavou. „Jez,“ pobídl mě.
Polkla jsem poslušně dvě lžíce, než jsem se zarazila. „Odkdy nemusím vstávat do práce?“
Povzdechl si. „Od doby, co jsi porazila v energickém super boji Warrena a místo, aby ses z toho vyspala, jsi strávila noc za volantem.“ Usadil se pohodlně na posteli a začal chroupat svůj toust. Normálně by šílel, že si nadrobí do postele.
Zamračila jsem se. „Jsem v pohodě.“
Zafuněl. „Proč nejsi ráda, že máš den volna?“
„Protože ho nepotřebuju. Spala jsem celou noc.“ Znovu jsem se pustila do jídla. Čím víc jsem toho v sobě měla, tím mi bylo líp.
Vrhl na mě pohled zpod řas. „Celou noc ne,“ podotkl s lehkým úsměvem. Zrudla jsem a sklopila oči ke skoro prázdné misce. „Vážně, Tino, nevypadáš dobře.“
„No, díky!“ zahučela jsem sarkasticky. „Tohle nejsou ty romantické řečičky, co bych po ránu čekala,“ postěžovala jsem si.
Povzdechl si a natáhl se, aby mě políbil. Udělal to poprvé, takže mě překvapilo, jak rychle jsem zareagovala a pustila z hlavy všechny stížnosti. Pobaveně se odtáhl. „Jdu do sprchy. Jestli vážně chceš vstávat, tak do toho. Ale jestli budeš spát, až se vrátím, zůstaneš doma,“ varoval mě.
Nechala jsem ho odejít a byla rozhodnutá vypadnout konečně z té postele a obléct si alespoň spodní prádlo, ale ve chvíli, kdy jsem odložila misku od snídaně na stolek a dotkla se hlavou polštáře, jsem byla ztracená.
Když jsem otevřela oči, skláněl se nade mnou už čerstvě oholený, voňavý od mýdla a oblečený.
Zasténala jsem, když mi to došlo. „Dobře, vyhrál jsi!“ rezignovala jsem. „Nikam nejdu.“
Zasmál se a uhladil mi vlasy z obličeje. „Jestli tě to uklidní – divím se, že to na tebe přišlo teprve teď. Mělas přestat fungovat už v sobotu v noci.“
„Neuklidní,“ zavrtěla jsem hlavou a přitáhla si deku blíž k tělu. Bez jeho náruče mi začínala být zima. „Kdo to za mě v práci udělá?“ vzdychla jsem.
„Co půjde, přesunu na zítra,“ ujistil mě. „Nějak to zvládnu. Takhle bys stejně nic neudělala.“
„Hm,“ zabručela jsem jenom a soustředila se na to, abych po každém mrknutí oči zase otevřela.
„Tino?“ oslovil mě opatrně, najednou docela jiným tónem v hlase, než mluvil celé ráno.
Vystrašeně jsem se na něj podívala. „Co se děje?“
Krátce se nadechl a sáhl za sebe. „Co uděláme s tímhle?“ V ruce držel rozvodové papíry.
Žaludek se mi schoulil do kuličky a zalil mě ledový děs. Zírala jsem na něj s otevřenou pusou a sotva lapala po dechu. Nakonec tedy opravdu bylo pozdě a včerejší noc nic neznamenala. Neslyšel, když jsem mu říkala, že ho miluju. Už to nechtěl slyšet. Ale mátlo mě, proč tedy tohle všechno dnes ráno – dělal to, aby mě trápil?
„Já se nechci rozvádět,“ špitla jsem roztřeseně. „Prosím.“
Po tváři se mu roztáhl úsměv. „Skvěle,“ přikývl a otočil papíry na šířku. Sklonil se dolů ke mně. „Já taky ne.“ Vrazil mi krátký polibek a papíry v půlce roztrhl.
Najednou jsem zase mohla dýchat. Zhroutila jsem se na polštář. „Vyděsil jsi mě k smrti!“ postěžovala jsem zadýchaně.
Pokrčil rameny a já si v tom přečetla jasné: „To máš za to.
„A mimochodem,“ pokračoval jakoby nic. „K Escaladě už se nepřiblížíš na metr. Jen abys věděla.“
Chvíli jsme nechápala, ale pak si vzpomněla na odřený lak. „Promiň,“ sklopila jsem oči. „Máš to auto rád.“
„Tebe mám rád taky,“ připustil s úsměvem a naposledy mě políbil. „Musím jít.“
Přikývla jsem. „Budu tady, až se vrátíš.“
Vstal. „V to doufám,“ podotkl. „Zkusím přijít dřív.“
Zavrtěla jsem hlavou. „To nezávisí na tobě,“ usmála jsem se. „Máme na sebe zbytek života, pokud máš dost optimismu, abys to se mnou absolvoval,“ připomněla jsem mu.
Zasmál se. „Mám dost optimismu, abych to zkusil,“ opravil mě vesele a vyklouzl z pokoje. Slyšela jsem ještě, jak startuje auto, ale potom jsem znovu usnula.
 
Probudila jsem se někdy po poledni a rozhodla se povalování ukončit. I když jsem nešla do práce, měla jsem toho na vyřízení spoustu. A taky jsem měla hlad, že bych snědla i koně.
Ale nejdřív jsem zapadla do sprchy. Na stehnech jsem měla krev – ne moc, ale trochu přece. Bolel mě celý člověk, ale to jsem přičítala spíš svým kouskům v Tennessee, než včerejšku.
Oblékla jsem se do svých oblíbených džín a trika a šla prohledat ledničku. Spořádala jsem skoro všechno, co bylo k jídlu a zároveň si psala seznam, co bych měla koupit.
Než jsem ale vyrazila do obchodu, donesla jsem si z pokoje svůj telefon a stočila se na sedačce do klubíčka. Byl nejvyšší čas zavolat rodičům.
Ale nejdřív jsem zavolala bratrovi, protože jsem od něj měla za ty čtyři dny snad dvacet nepřijatých hovorů – docela jsem ho ve čtvrtek svým prohlášením, že se možná nevrátím, vyděsila. Uklidnila jsem ho a slíbila mu, že mu později všechno podrobně povyprávím. Taky jsem se omluvila za svoje chování během posledního telefonátu. Smál se mi a říkal, že následující rozhovor s našima je dostatečný trest. Pravděpodobně měl pravdu.
Doma už muselo být po sedmé, takže jsem předpokládala, že jsou oba doma. Zvedl to táta, i když jsem volala na mámino číslo.
Ahoj, holčičko,“ pozdravil klidně. „Potřebuješ něco?“ Už to bylo dlouho, co se mě zeptal, jak se mám, vždycky se hned ptal, co potřebuju. Poslední dobou bylo všechno strašně podivné.
Ano,“ souhlasila jsem. „Chci s tebou mluvit,“ oznámila jsem mu rozhodně, „a s mámou taky. Je doma? Musím vám něco říct.“
Počkej,“ zamumlal najednou nervózně, „dám to nahlas.“
Co se děje?“ slyšela jsem mámin hlas a na chvíli televizi, než ji vypnula.
Martina s námi chce mluvit,“ ozřejmil jí táta.
Vážně, co tak najednou?“
Mami, já tě slyším,“ povzdechla jsem si.
Skvěle,“ odtušila ledově. „Kde jsi? Kdy se hodláš vrátit domů?“
Přejela jsem si prsty unaveně po obličeji. „Jsem v Madisonville – už víc jak půl roku.“
Ale říkala jsi…,“ začal zmateně táta.
Já vím,“ přerušila jsem ho. „A omlouvám se. Ale to teď není moc podstatné… No vlastně to je podstatné,“ potřásla jsme hlavou. „Musím vám něco říct,“ zopakovala jsem a zhluboka se nadechla. „Jde o Dannyho. Teda o mě a o něj.“
Jsi těhotná?“ zeptala se máma okamžitě. A táta něco nesrozumitelně zabručel.
Ne!“ protočila jsem panenky. „Vnouče od bráchy vám nestačí?“
Když už mluvíme o Lukášovi…,“ spustila máma.
Mami!“ okřikla jsem ji. „Nemluvíme o Lukášovi. Ale o mně.“
A o Danielovi,“ připomněl táta. „On by si tě vzal, že jo?“ zeptal se naléhavě. „Kdybys byla těhotná.“ To jsem si mohla myslet, že jsou celí nešťastní, že Lukáš žije s Amandou na hromádce.
Nejsem,“ zdůraznila jsem netrpělivě. „Ale neboj, určitě by si mě vzal.“ Uchechtla jsem se. To bylo postavené na hlavu. „Vlastně už to udělal.“
Co?“ nechápali dvojhlasně.
Jo, to nebyl ten nejlepší způsob, jak jim to naservírovat, ale… pozdě. „My jsme se Dannym vzali.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Loni v říjnu,“ dodala jsem napjatě a přikrčila se.
Na druhé straně bylo nějakou chvíli ticho. „A teď nám to říkáš proč?“ zasyčela máma chladně. „Po takové době.“
Protože jste to původně neměli vědět,“ povzdechla jsem si. „Nebylo to doopravdy. Udělali jsme to kvůli papírům. Chtěla jsem se rozvést a vrátit, až to bude možný. Ale no… teď jsme se rozhodli, že zůstaneme spolu. Takže, už tady zůstanu a domů se nevrátím. Asi.“ Vydechla jsem.
Na co jsi potřebovala papíry?“ dorážela máma obezřetně.
A pak se někdo diví, proč jsem jim to neřekla hned. „To není podstatné,“ odbyla jsem ji a doufala, že se v tom nebude rýpat. Táta mlčel. Ano, bylo to přesně tak, jak jsem si ten rozhovor představovala. „Tati?“ oslovila jsem ho opatrně. „Tati, nezlob se.“
Mělas to říct dřív,“ řekl mrtvě.
Já vím,“ souhlasila.
Mělas to říct, než jsi to udělala,“ podotkla matka. „Věděl o tom vůbec někdo?“
Zafuněla jsem, už jsem z ní byla unavená. „Lukáš to věděl – šel mi za svědka. Tak se potkal s Amandou,“ usmála jsem se lehce pobaveně. Slyšela jsem matně povědomou melodii zvonku, co měli doma. Máma se zvedla a šla otevřít. To se hodilo, už mi nějak docházely slova. „Máte návštěvu,“ odtušila jsem. „Zavolám jindy, tati.“
Jo,“ přisvědčil. Zlobil se, to bylo jasné. Bylo mi to líto, ale tak trochu jsem s tím počítala a mohla jsem si za to sama.
Mrzí mě to,“ zašeptala jsem, „že jsem to neřekla. Já… Tak ahoj,“ potřásla jsem hlavou. Nebylo toho moc, co bych mohla říct, abych to teď spravila. Ale třeba mi to časem odpustí.
Ahoj,“ zamumlal.
Ukončil hovor jako první a já se na chvíli celá roztřesená schoulila v rohu sedačky. Tak to by bylo, pomyslela jsem si. Moje manželství už existovalo i pro moje rodiče a to byl další krůček k tomu, aby začalo fungovat, jak má.
Šla jsem nakoupit, a když jsem všechno jídlo schovala, kam patřilo, a naložila maso k večeři do marinády, vydala jsem se uklidit do ložnice.
Na zemi zůstala Dannyho košile a moje věci. Hodila jsem je na hromádku a začala stahovat povlečení.
Všechno jsem to sebrala a chystala se odnést z ložnice, když někdo přišel. Nebyl to Danny – ještě bylo brzo a jediný, kdo měl ještě klíče, byla Juliana.
Potkaly jsme se na chodbě. Zamračila se, když mě viděla s hromadou prádla v náručí.
„Ahoj,“ pozdravila jsem ji opatrně. „Danny je v práci,“ informovala jsem ji.
Přimhouřila oči a zkřížila ruce na prsou. „Vrátil se z Tennessee v pořádku?“ ujišťovala se.
„Ano,“ přisvědčila jsem pyšně.
Zamračila se ještě víc. „Nezavolal mi. Slíbil, že mi zavolá.“ Nevěděla jsem, co na to říct – neobsluhovala jsem jeho telefon. Potřásla hlavou a povzdechla si. „Takže už balíš?“ zeptala se odtažitě.
Trhla jsem sebou a sklopila oči. Juliana na mě byla opravdu naštvaná. „Ne.“
Naklonila hlavu na stranu. „Něco tě tu drží?“
„Ano!“ souhlasila jsem rozhodně. „Podívej, Jul, vím, že se na mě zlobíš, ale…“
„Počkej,“ přerušila mě. „Ty tu zůstáváš?“ nechápala a přešla ke mně. Zalapala po dechu. „Co je tohle?“
Sledovala jsem její pohled. Ta bílá košilka se nějak podivně dostala nahoru. Zrudla jsem. „Nic,“ houkla jsem. „Odnesu to dolů,“ zamumlala jsem vyhýbavě. „Hned jsem zpátky.“
Když jsem se vrátila, zubila se na mě od ucha k uchu. A já jsem věděla, že to ví. Naštěstí to neřekla – konečně projevila trochu taktu.
„Zůstáváš tu,“ pokývala jenom rozhodně hlavou.
Znovu jsem cítila, jak se mi do obličeje tlačí krev. „Jo, zůstávám,“ souhlasila jsem a nervózně se škrábala na zalepené ruce – jak se drápance potáhly strupem, začalo to svědit.
„Co máš s rukou?“ zajímala se.
Přestala jsem se škrábat. „To nic není. Trochu jsem se nepohodla s Warrenem.“ Řekla jsem to, co nejklidněji jsem dokázala.
„Kvůli čemu?“ vyzvídala a zamířila automaticky do obýváku.
S povzdechem jsem šla za ní, když jí nepodal informace Daniel, bylo to na mě. „Chtěl si mě nechat,“ ušklíbla jsem nenávistně. „A poslal na Dannyho ostatní vlky,“ zavrčela jsem.
Okamžitě se na mě otočila. „Není zraněný?“
Musela jsem se zasmát. „Říkala jsem, že šel do práce. Je v pořádku – vyspal se z toho. Fyzicky mu neublížili.“
Netvářila se o moc klidněji. „Bude teď mít ve smečce problémy?“
„Leda když mě bude štvát,“ zavrtěla jsem pobaveně hlavou.
Zvedla obočí. „Nechápu. Co se v Tennessee stalo?“
Povzdechla jsem si. „Spousta věcí. Nechceš kávu?“
„Chci vědět, jak jste se z toho dostali,“ zamračila se na mě. „Danny říkal, že když si tě vybere, tak se nevrátíš.“
„Jo,“ souhlasila jsem, „ale zařídila jsem si to jinak.“ Uculila jsem se a všechno jí to řekla.
Nakonec si tu kávu přece jenom dala, protože jsem se pustila do podrobností. Ale odešla dřív, než se Danny vrátil – musela vyzvednout děti.
Zrovna jsem dokončila povlékání, když zazvonil zvonek. Překvapilo mě to – nechodilo sem moc návštěv a navíc jsem teď opravdu nikoho nečekala.
A ještě překvapenější jsem byla, když jsem otevřela dveře a zůstala jsem na návštěvu neslušně zírat.
„Dobrý den, Martino,“ pozdravila mě nervózně Meredith a postrčila si v náručí spící dítě.
„Ehm,“ hlesla jsem hloupě a třeštila na ni oči. „Dobrý den,“ odpověděla jsem nakonec.
„Můžu dál?“ zeptala se netrpělivě.
„Danny není doma,“ informovala jsem ji zmateně. Byl to jediný důvod, který mě napadal, abych si vysvětlila její přítomnost.
Přikývla. „Přišla jsem za vámi.“
„Za mnou?“ opakovala jsem úplně mimo. Měla jsem za to, že se nenávidíme.
„Tak můžu dovnitř?“ zvedla obočí.
Ztuhle jsem ustoupila ze dveří a počkala, než vešla a pak je zavřela. Otočila jsem se. Čekala na mě v kuchyni.
„Vypadá to tady nějak jinak,“ poznamenala neurčitě. „Nová sedačka.“
Zkřížila jsem ruce na prsou. „Proč jste přišla?“ zeptala jsem se chladně.
„Angie mi říkal, že jste byli v Tennessee. Odtamtud jsou ti muži z Dannyho… smečky,“ dostala ze sebe a hlas se jí maličko chvěl.
Nemyslela jsem si, že můžu být ještě ohromenější. Meredith byla tady, mluvila se mnou a ještě narážela na vlkodlaky, aniž by mě urážela. Bylo to divné.
„Bývalé smečky,“ opravila jsem ji, ale přikývla. „Co přesně tím…“ Nechala jsem větu nedokončenou a potřásla hlavou.
„Já jsem… Chtěla bych…,“ zadrhávala se. Zhluboka se nadechla. „Totiž, chtěla jsem vás požádat…“ Hlasitě polkla a nervózně hladila mimino po zádech. „Abyste mi to vysvětlila. Vás vysvětlila.“
Zvedla jsem obočí. „Mám vám vykládat o vlkodlacích?“
„Ano,“ přikývla.
„Já? Vám?“ zírala jsem na ni. Měla jsem sto chutí se jí zeptat, jestli jí nepřeskočilo.
Povzdechla si. „Sama jste řekla, že o vás nic nevím. Že jsem to měla vědět, než jsem od Dannyho odešla.“
„Jste vdaná,“ upozornila jsem ji ledově. „A Danny si vzal mě. Už na tom nezáleží,“ upozornila jsem ji lehce varovně. Danny už byl můj.
Maličko se usmála a zavrtěla hlavou. „Nechci ho zpátky. Ale chci o vás vědět – chci to pochopit. Nedá mi to spát.“
Pořád jsem se mračila. „Proč jste přišla za mnou? Danny by vám to taky vysvětlil, kdybyste ho požádala. Možná.“ Co já vím?
Oči se jí maličko rozšířily a ona zavrtěla hlavou. „Ne, to ne. Nechci to slyšet od něj.“
Začínala mě rozčilovat. „Proč? Mě nemáte ráda a já vás taky ne.“
„Ano,“ souhlasila, „ale vás neznám. Nežila jsem s vámi osm let. Bude to pro mě snazší.“ To dávalo smysl.
„Aha,“ hlesla jsem. „Aha,“ zopakovala jsem mumlavě a snažila si to promyslet. „Posaďte se,“ pobídla jsem ji a zamyšleně ji následovala do obýváku. „A co byste tak chtěla vědět?“ nadhodila neurčitě s pohledem upřeným na to dítě – neustále stahovalo moje oči. Toužila jsem si ho alespoň na chvilku podržet.
Nemluvily jsme ani deset minut a znovu se ozval zvonek.
„Co se to proboha dneska děje?“ bručela jsem si pod nosem, když jsem šla otevřít. A navíc ten hluk probudil Tobyho a ten začal křičet. Myslela jsem, že mě už nic nepřekvapí víc než Meredith, ale přehodnotila jsem to, když jsem otevřela dveře. „Jamie!“ vyjekla jsem zděšeně – měl na oku monokl a pod krkem krvavý šrám. Vzápětí jsem si uvědomila, ke komu vlastně patří, a nahrbila jsem se. „Co je?“ zasyčela jsem útočně.
„Přestaň s tím,“ ublíženě se na mě zamračil. „Zachránil jsem vám život – trochu vděku,“ připomněl zadýchaně.
Trochu jsem se stáhla, ale pořád jsem byla obezřetná. „Co tu děláš? Kdo je s tebou?“
„Nikdo,“ vzdychl unaveně. „Potřebuju pomoct.“
 „Ode mě?“ nechápala jsem. „Jamie, jsem ti vážně vděčná, žes mi tam pomohl, ale já nemůžu jít proti celé smečce – nemám na to,“ zavrtěla jsem nešťastně hlavou. Přála jsem si, aby tu byl Danny a pomohl mi to vyřešit. Pořád jsem byla mezi vlky nováček a nevěděla jsem, jak řešit třenice mezi smečkami.
„Smečka po tobě nepůjde,“ ujistil mě. „Prosím.“
Pořád jsem se bála nějakého úskoku, ale opravdu jsem mu dost dlužila, takže jsem ho pustila dovnitř. Kulhal a jednou rukou se pořád objímal kolem pasu.
Pospíšila jsem si, abych se postavila mezi něj a Meredith, která zděšeně ustoupila k oknu a plačící dítě si tiskla k hrudi. „Omlouvám se,“ zamumlala jsem jejím směrem. „Tohle není plánované.“
„Já ho znám,“ vydechla roztřeseně. „Je jeden z vás.“
„Na tom teprve pracuju,“ zahučel Jamie nesouhlasně.
„Cože?“ ohlédla jsme se na něj.
Upřel na mě prosebně modré oči. „Danny mi vždycky říkal, že mám na výběr… No a teď mám.“ Na čele mu perlil pot a vypadal, jakoby ho bolelo mluvit. „Ty jsi normální.“
Zvedla jsem obočí. „Děláš si srandu?“ Byla jsem všechno možné, jen ne normální.
Zatvářil se zoufale. „Tino, prosím. Nemůžu dovolit, aby Megan udělali, co chtěli udělat tobě.“
Čelist mi spadla. „Kdo je kruci Megan? O čem to mluvíš, Jamie? Co ode mě chceš?!“ A kde vězel Daniel? Nutně jsem ho tady potřebovala.
Povzdechl si a ohlédl se krátce na Meredith, jako by u ní hledal pomoct. „Megan je Billyho neteř. Omylem se dotkla jeho rekam, když umřel. A já se o ni musím starat – je jí teprve patnáct,“ vysvětloval skoro plačky. „Vem si nás, Tino.“ Popadl mě za ruku a pevně ji sevřel. „Prosím tě, nemůžu ji vzít mezi ně.“
V jediném okamžiku mi to všechno sepnulo. „Ty chceš ke mně do smečky?“ zvolala jsem. „Ke mně a k Dannymu?“
„Ano!“
„A tu holku mám přibrat taky?“ ujišťovala jsem se. Pořád drtil moji ruku a přikyvoval. „Ale já nevím jak,“ hlesla jsem a zavrtěla nešťastně hlavou. „Udělala bych to, opravdu,“ ujistila jsem ho, „ale nevím, jak tě přetáhnout k nám. S Dannym to byla náhoda.“
V očích mu zaplálo. „Nemusíš mě přetahovat – stačí provést rituál, jako jsi měla podstoupit ty. Já už Warrenovi nepatřím – vyhnal mě, protože jsem vám pomohl.“ Vypadal, že je na sebe pyšný.
Nadechla jsem se. „Nemám rituální místo,“ podotkla jsem. Mrzelo mě, že ho musím zklamat.
Usmál se. „To nepotřebuješ. S Dannym jsi to taky nedokončila na rituálním místě. Když řekneš, že to bude tahle kuchyň, bude to kuchyň. Uděláš jen to, co s ním.“
Povzdechla jsem si. „Jenže já s Dannym nic nedokončovala. A líbat tě nebudu,“ dodala jsem rozhodně.
Zatvářil se zmateně. „Dokončila – cítím ho z tebe.“
Zrudla jsem. „To není proto,“ zamumlala jsme rozpačitě. „Hele, počkáme, až se vrátí a vyřešíme to, dobře?“ Ustaraně jsem si ho změřila. „Zatím si sedni, sotva se držíš na nohách.“ Odvedla jsem ho obýváku a nechala ho klesnout na sedačku.
„Měla byste ho ošetřit,“ ozvala se najednou Meredith. Když utišila dítě, skoro jsem pod tíhou dramatu s Jamiem přestala její přítomnost vnímat. Vypadala o dost klidněji, než když přišel.
Ohlédla jsem se po ní. „Pravda,“ přisvědčila jsem. Vyrazila jsem do koupelny pro lékárničku. „Co tě bolí?“ zeptala jsem se nejistě, když jsem se nad ním sehnula. Ošetřování mi nikdo moc nešlo.
Meredith zafuněla, než odpověděl. „Běžte od něj,“ odvolala mě znechuceně. „Já to udělám.“ Zmateně jsem se na ni otočila. Natahovala ke mně ruce s dítětem. „Podržte ho.“
Poslušně jsem k sobě chlapce přivinula a ustoupila, ale upřeně jsem ji pozorovala. „Proč?“
Přehrabovala se v lékárničce. „Jsem sice pediatr, ale pořád mám medicínu. Což se o vás říct nedá.“
„Aha,“ hlesla jsem a sklonila se k miminku ve svém náručí. Bylo tak maličké… a dokonalé. Klučík měl modré oči a blonďaté vlásky. A neustále mi chňapal po triku, svíral ho v pěstičce a zase ho pouštěl. Meredith se tiše domlouvala s Jamiem, ale nevěnovala jsem jim pozornost. Hrála jsem si s dítětem. Fascinovalo mě.
Slyšela jsem, jak rolují dveře garáže. „Konečně,“ vydechla jsem úlevně. Danny se vrátil. Udělá v tomhle chaosu pořádek. Netrpělivě jsem mu vyšla vstříc.
Vytřeštil na mě oči, sotva mě uviděl. „Co se tu děje?“
Zhluboka jsem se nadechla. „Jamie chce k nám do smečky. A Meredith se stavila na návštěvu. Já držím její dítě, aby ho mohla ošetřit,“ uvedla jsem ho rychle do obrazu.
„Aha,“ kývl hlavou, ale pořád vypadal stejně zmateně. „A to všechno jsi stihla za těch osm hodin, co jsem byl pryč?“
 
Meredith trvala na tom, že Jamie musí na noc do nemocnice – měl zlomené žebro a tu ránu na krku potřeboval zašít. Divila jsem se, jak ho vůbec mohli pustit do letadla, ale s úsměvem mě ujistil, že měl celou dobru zapnutou bundu, dokud se stopem nedostal k nám. Na hloupé otázky člověk většinou dostane podobné odpovědi.
Přijala jsem Jamieho do smečky, jak po mně chtěl, ale jeho Megan ještě pořád neznám. Byli jsme domluvení, že to uděláme, až bude mít ve škole prázdniny.
Jamie se odstěhoval do malého města v Texasu, kde bydlela s rodiči, aby jí byl blíž, a našel si tam práci. Danny mu sehnal byt, který si mohl dovolit platit z platu, co měl dostávat, a zaplatil za něj zálohu.
A my dva jsme se začali věnovat našemu manželství. Danny mě přestal učit, jak být vlkodlak, ale našel si jinou oblast vyučování – daleko příjemnější, musím přiznat.
S Meredith jsem se začala občas scházet a vyprávěla ji o vlkodlacích. A později jsme se začaly bavit i o jiných věcech. Když mě neurážela a já se ji nepokoušela děsit, vyšlo najevo, že si docela padneme do noty.
Vypadalo to, že můj život konečně nabral ten správný směr. Ale netrvalo dlouho a znovu jsem si připomněla, že všechno moje štěstí, jde ruku v ruce s obrovskými problémy…
NEJNOVĚJŠÍ KAPITOLY:
1. - 5. kapitola VSK
(15. 4. 2015)
Musíte hledat, ale jsou t

9. kapitola SDG 
(7. 2. 2015)
Oblíbené stránky
Něco jako dvojče blog. Múžete si vybrat, nové kapitoly budou stejné tady i tam.
Fanfiction a jiné...

 
On autor byl vůl a překladatel není, rozumíte, proto to tak je.

- Jan Werich -
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one