Zdravím Vás,
ať už jste sem zavítali z webovky veilofmystery, která začala blbnout, nebo jste noví čtenáři. Na tomhle blogu najdete několik povídek, ať už s tématikou z těch starších Twilight fanfiction nebo novějších fantasy originálních nebo polooriginálních příběhů. Ať už je to jakkoli - vítejte a dobře se bavte!

Vaše Hollis
Prudce jsem oddechovala a snažila se popadnout dech. Měla jsem dost. Během lovu jsem s Danielem držela krok, ale za cenu toho, že jsem málem vyplivla duši.
V tu chvíli mi to bylo jedno, soustředila jsem se jen na jelena, kterého jsme společně pronásledovali – lovit s ním byl opravdu zážitek s velkým z; koneckonců vlci přirozeně loví ve smečkách a my se skvěle doplňovali – konečně mi přišlo to vzájemné čtení myšlenek a pocitů k něčemu praktickému dobré. Bylo to něco úplně jiného, než když jsem lovila sama, bylo to zábavnější a svým způsobem daleko přirozenější a tím pádem méně ohavné.
Ty mě snad chceš zabít!‘ stěžovala jsem si a lapala po vzduchu.
Šedivému vlku, který seděl přede mnou a ležérně si olizoval levou přední, pobaveně zajiskřilo v očích, když ke mně zvedl hlavu. ‚Ani ne,‘ odvětil s klidem. ‚Nemůžu za to, že nic nevydržíš.
Říkals, že jsem něco jako super vlk, nemělo by se to vztahovat i na výdrž?
Ne.
Probodla jsem ho zlobným pohledem. ‚Děkuju pěkně za vyčerpávající vysvětlení.
Vyhoupl se na všechny čtyři. ‚Není zač. Můžeme jít?
Vytřeštila jsem na něj oči. ‚Jsem ráda, že sedím.
Zvedl oči v nebi a složil se zpátky na zem, hlavu si položil na přední tlapy. ‚Měla bys začít běhat,‘ prohlásil rozhodně, ‚nebudu na tebe pořád čekat a taky nic nevydržíš - budeme chodit lovit i dál.
Zas tak pomalá nejsem!‘ bránila jsem se dotčeně.
O rychlosti jsem nemluvil, ale výdrž není tvoje silná stránka.‘ Přivřel oči, čímž mi jasně dával najevo, že ho to polehávání nebaví. Někdo je tu hyperaktivní. Otráveně na mě pohlédl a pak znovu zavřel oči.
Přespolní běhy mě nikdy nebavily,‘ zabrblala jsem a zkusila se postavit. Tep už se mi zklidnil a taky se mi líp dýchalo.
Daniel se taky postavil. ‚No… teď budou,‘ ujistil mě a zmizel mezi stromy.
Hej!‘ Hnala jsem se za ním. ‚Nemůžeš počkat?‘ Čekal na mě mezi dvěma piniemi a sotva mě zahlédl, šel dál. ‚Já tě naštvala?‘ podivila jsem se. Nebyla jsem si vědoma, že bych něco provedla.
Ne,‘ odpověděl zmateně, ‚proč bys měla?
Já nevím, proč tak ženeš?
Chodím tak normálně.
Tím se to všechno vysvětluje.‘ A jsme zase u toho, že si většinu myšlenek, které bych si ráda nechala pro sebe, si pro sebe nenechám. Daniel otráveně zafuněl a zpomalil, abych ho mohla dojít.
Chvíli jsme šli vedle sebe mlčky. Měla jsem pořád o čem přemýšlet, takže mi ticho nevadilo. Na povídání s ním jsem měla celý rok. Bylo tak zvláštní si to vůbec představit, pořád jsem se vedle něj cítila moc nervózně na to, aby to mohla být pravda.
Vlastně jsem se tě ani nezeptal, jakou jsi měla cestu?‘ nadhodil po pár minutách pro něj pomalého běhu.
Dlouhou,‘ zabručela jsem temně.
Tak proč ses nevyspala v letadle?‘ divil se.
Letěla jsem poprvé,‘ vysvětlila jsem, ale evidentně mu nepřipadalo jako dostačující vysvětlení. ‚Celou dobu jsem trpěla panickým strachem, že když zavřu oči, letadlo spadne,‘ dodala jsem neochotně.
Daniel byl patrně silná osobnost a nesmál se. ‚Dobře, ale to bylo nanejvýš dvanáct hodin, proč jsi nespala předtím? Včera jsi vypadala jako chodící zombie – bez urážky. Tvůj přístup k odpočinku mě vůbec trochu děsí.
Potřásla jsem hlavou. ‚Znám horší urážky. A ať už máš jakékoli představy, opravdu to nedělám schválně. Ta noc před odjezdem se trochu zkomplikovala.
Zastavil se a zmateně se na mě podíval. ‚Jak to myslíš?
Pro začátek mě v bráchově posteli vyhmátla jeho holka a udělala scénu,‘ zabručela jsem kysele, i když takhle zpětně mi to přišlo spíš komické. V duchu jsem se pousmála a přehrála Danielovi tu scénu v myšlenkách.
Takže tvůj bratr to ví,‘ zkonstatoval Daniel klidně, když jsem skončila.
Ano,‘ přisvědčila jsem neochotně, tak trochu jsem čekala, že bude vyvádět, že jsem Lukáše ohrozila. ‚Nezlobíš se?‘ zeptala jsem se, když mlčel. Jeho emoce byly moc klidné, nechápala jsem to.
Ne. Měl bych? No tak, Tino, nejsem tvůj táta!
Já vím, ale vždycky se rozčiluješ, když se přestanu ovládat. Tipovala bych, že to, že jsem se přiznala bratrovi, se ti nebude moc líbit,‘ divila jsem se. Ne, že bych nebyla ráda, jen mě to překvapovalo.
Moje sestra to taky ví,‘ přiznal povzneseně, ‚bylo by pokrytecké to tobě vyčítat, ne?
Jo, Juliana mi říkala, že to ví, jenomže… Odkdy ty si děláš starosti s pokrytectvím?‘ zeptala jsem se nevinně. Dělala jsem si z něj legraci, samozřejmě.
Čekala jsem, že mi něco odpoví, ale byl potichu. Až nějak moc potichu. Ohlédla jsem se po něm, ale viděla jsem už akorát, jak letí vzduchem a v příští vteřině do mě zboku narazil a povalil mě na zem.
Cos říkala?‘ zeptal se sladce.
Instinktivně jsem se rychle přetočila na břicho a přikrčila se k vlastnímu skoku. Jenomže já jsem neuměla fixlovat tak jako on a nenapadlo mě blokovat si myšlenky, takže ho můj nepovedený pokus o protiútok jen pobavil.
A to ještě před chvíli tvrdil, že bych ho přeprala. No dobře, neprali jsme se v tom pravém smyslu, jen jsme se pošťuchovali, ale vážně jsem měla chuť proti němu poslat tu divnou energii. Jen kdybych věděla, jak to udělat a kdybych si byla jistá, že se před ní pak zase dokážu zaštítit, aniž bych ho znovu úplně odstřihla. Takže jsem měla stejnou naději na výhru, jako když jsme se takhle kočkovali jako malí s bráchou – v těch lepších případech jsem končila s rukou bolestivě zkroucenou za zády a byla nucena kapitulovat. Ale teď jsem se s tím nehodlala spokojit, nechtěla jsem za žádnou cenu ustoupit. Navíc tohle blbnutí příjemně odlehčilo od rána napjatou atmosféru.
Zrovna jsem se chystala chňapnout po Danielově noze, když se ozval odporný ječivý zvuk, který jsem až po chvíli identifikovala jako vyzváněcí znělku, ovšem kde by se uprostřed lesa vzal telefon, mi nedocházelo.
Kruci!‘ zabručel Daniel a zacouval z mého dosahu.
Co se děje?‘ zeptala jsem se zmateně.
Konec srandy,‘ houkl rezignovaně a zvedl oči ke korunám stromů, když se telefon na chvíli odmlčel a pak spustil znovu. Mimochodem ta znělka byla snad tou nejhorší parodií na Mozartův Turecký pochod, jaký jsem kdy měla tu smůlu slyšet. ‚Jedna z temných stránek mé práce.
Cože?‘ nechápala jsem, ale už mi zmizel mezi stromy. ‚Danieli?
Ale byl pryč. Mohla jsem ho takhle volat, jak jsem chtěla, ale vlkem už jsem byla sama. Nevěděla jsem, že už jsme tak blízko jeho domu. Cesta zpátky utekla rozhodně rychleji, než cesta tam.
Nejistě jsem přešlápla. Slyšela jsem Daniela, jak mluví a přemítala nad tím, že se ke svým věcem dostanu jen tak, že projdu kolem něj a do toho se mi dvakrát nechtělo, zvlášť když jsem neměla jistotu, že je oblečený.
Natáhla jsem se tedy na zem a čekala. Čekala, až domluví, nebo něco.
Přemítala jsem nad tím, co říkal. Že se musím naučit svou vlčici milovat - že mě může zabít, když to neudělám; že my dvě jsme vlastně dvě oddělené bytosti v jednom těle – ať se jedná o moje lidské tělo, nebo o to její vlčí. Už jen myšlenka, že ona je ona a ne on, pro mě byla nová. Doteď jsem se nad tím ani nezamýšlela, prostě jsem byla vlk a nezáleželo na tom, jakého pohlaví. Šílené to bylo tak jako tak.
Ale… vnímá to, když se měním zpátky ve člověka, stejně jako já prožívám to, když na sebe beru podobu vlka? Vnímá vůbec něco? Jak se může projevovat, kromě toho, že mě nutí měnit podobu? Vždyť jsem to pořád já, ať už jsem člověk, nebo zvíře. Stále to tělo ovládám já. Jenže kde je pak ona? Je tam vůbec někde? Budu s ní moct komunikovat? Byla jsem z toho celá zmatená, ničemu jsem nerozuměla. Tolik otázek a studnice odpovědí byla jeden pár metrů ode mě. Ale já jsem se nechtěla ptát, dokud si to v hlavě neuspořádám. Nechtěla jsem pokládat hloupé otázky. Zvlášť, když Daniel se projevil velmi nedůtklivě, když jsem se na nějakou věc ptala podruhé…
„Tino?“ zavolal a přerušil tak tok mých myšlenek.
Neochotně jsem se vyhoupla na nohy a zamířila za jeho hlasem.
Usmál se na mě, když jsem vykoukla mezi stromy. Měl svou lidskou podobu – nečekaně, a byl oblečený – díky bohu. Vážně mi tenhle problém začínal připadat čím dál tím víc pálivější, předtím mě ani nenapadlo o tom přemýšlet, ale teď… Potřásla jsem hlavou a zadívala se na něj.
„Počkám na tebe v domě,“ řekl, „než se oblečeš. Něco pro tebe mám, tak si pohni.“ A než jsem si stihla domyslet, co mi vlastně říkal, zmizel mi z dohledu.
Rychle jsem na sebe natáhla svoje věci a zamířila k domu.
Z čela mi po tváři stekla kapka potu. Zastavila jsem se, lehce zmateně ji setřela hranou ruky a podívala jsem se na ni.
Stiskla jsem rty a bolestně zavřela oči. Měla jsem strašlivou chuť klesnout do trávy, zůstat ležet a nikdy už nevstat. Tohle je jen první den a to ještě zdaleka nekončil. Copak po mně někdo může chtít tohle všechno zvládat a orientovat se v tom? Copak tohle můžu přijmout? Jak se s tím mám naučit žít, když mě to samo ohrožuje na životě? Hrozně, hrozně jsem si přála, abych dnes ráno měla pravdu a celé to byl jen sen. Zlý sen.
Ale nebyl, okřikla jsem se v duchu rázně, a to, že se budu hroutit, ničemu nepomůže, ani nikomu. Protože když to vzdám, nebude nikdo, kdo by to udělal za mě. Tohle byl můj boj – musela jsem si ho vybojovat sama. V sázce byl můj život, dokonce to teď platilo dvojnásob.
Otázkou ovšem zůstávalo, jestli to za to stojí. Jaký jsem měla život předtím a jaký ho mám teď? Co se týče kvality prakticky žádný rozdíl.
Zatřepala jsem hlavou. Sebevražedné myšlenky byly opravdu to poslední, co jsem potřebovala. Ono to nějak dopadne a nakonec na tom třeba budu líp, než když tohle všechno v září začalo.
Ne, doopravdy jsem tomu nevěřila, ale bylo příjemné si alespoň něco namlouvat.
Rychle jsem překonala zbytek trávníku a po špičkách přeběhla rozpálenou terasu. V duchu jsem si udělala další poznámku pod čarou – boty jsou parádní věc.
Vešla jsem do domu a pečlivě za sebou zavřela dveře. Potom jsem zamířila do leva, do obýváku.
Daniel klečel před otevřenou skříňkou u protější stěny a něco v ní hledal.
Opřela jsem se bokem o stěnu, zkřížila ruce na prsou a čekala, až mi bude věnovat pozornost. Zatím jsem se rozhlížela kolem sebe a všímala si dalších detailů, které mi zatím unikaly.
Daniel se postavil a skříňku zavřel. Otočil se na mě. „Bude mi chvilku trvat, než to najdu,“ zakřenil se omluvně.
Zmateně jsem nakrčila obočí. „A co přesně hledáš?“
„Tvoje studijní materiály,“ ušklíbl se. „Ale to počká.“ Vykročil ke kuchyni. „Nemáš hlad?“
Pokrčila jsem neurčitě rameny. „M-hm,“ broukla jsem a udělala pár kroků do místnosti. Přešla jsem k akváriu a nervózně zaklepala nehtem na sklo. Nic se nestalo, ani jsem to nečekala, ale zaťukala jsem znovu.
„Čekáš, že zaklepe zpátky?“ zeptal se kousavě.
„Ne.“ Zkřížila jsem ruce za zády a podívala se na něj. Zrovna prohlížel obsah ledničky.
„Piješ kolu?“ houkl, aniž by se na mě podíval.
Divná otázka, ale asi bych si měla začít zvykat. „Jo, proč?“
„Tak chytej!“ A hodil mi jednu plechovku. Vystřelila jsem ruku a zachytila ji, ani mi to v tu chvíli nepřišlo divné, ale ten pohyb byl příliš rychlý, na člověka. Daniel se jen zakřenil.
„Dík,“ zahučela jsem a otevřela ji - opatrně, protože jsem čekala, že kdybych ji otevřela normálně, byla bych celá zaskříkaná od lepivého svinstva. Trochu jsem upila. Není to zrovna nejzdravější, ale na pocuchané nervy to má podobný účinek jako čokoláda, alespoň pro mě. „Takže,“ začala jsem nejistě, „jaký je plán?“
„Plán?“ nechápal Daniel a otočil se ke mně od trouby, do které zrovna dal zapékací misku. Co v ní bylo, jsem nestihla zaregistrovat. „Jaký plán?“
„No,“ přešlápla jsem, „co budeme dělat. Chci říct, jak to bude probíhat, nebo tak, víš? Jak mě chceš naučit se ovládat?“
„Aha,“ hlesl. „No,“ protáhl, „vlastně nemám žádný plán. Plány jsou na nic, nikdy podle nich nic nevychází. Budeme improvizovat, stejně na tohle nejsou žádné příručky. Já jsem to nikdy nedělal a ty zjevně neumíš dělat nic jednoduše, plány by nám byly na nic.“ Pokrčil rameny.
„No. Super,“ zabručela jsem. „Budeme improvizovat – skvělý. Jak přesně si tu improvizaci představuješ?“
Zazubil se. „Nepředstavuju – v tom je její kouzlo, Tino.“ Zachytil můj pohled a povzdechl si. „S mým životním stylem se toho nedá moc plánovat, věci prostě přicházejí. Chci ti pomoct a můžu jen doufat, že se mi to povede.“
„Věci prostě přicházejí,“ opakovala jsem po něm dutě. „Tak co přijde teď?“
Usmál se a zavrtěl hlavou. „Ok, jak chceš. Teď počkáme, až se ty těstoviny od Jul zapečou a pak je sníme, to je podle mě dobrý plán, co říkáš?“
„Od Jul?“ Zvedla jsem obočí. „Tvojí sestry?“
„Jo,“ přitakal.
Zašklebila jsem se, nemohla jsem si pomoc. „Ty neumíš vařit?“
Naklonil hlavu na stranu. „Ne. Vyrůstal jsem s třemi sestrami, pak se stal vlkodlakem a oženil se, nějak jsem neměl potřebu se to učit.“
Zasmála jsem se. „Nejvyšší čas začít, ne? Nemůžeš svou sestru pořád využívat,“ pokývala jsem hlavou, i když přísně vzato tu byl on ten, kdo měl někoho poučovat.
„Jí to nevadí,“ zahučel a zkřížil ruce na prsou. „Stejně většinou doma nejím.“
Stiskla jsem rty, abych ho neupozornila, že já tu asi budu jíst většinu doby, co strávím v Americe - přišlo mi to neslušné. Už jen to, že jsem se mu nastěhovala do domu, mi bylo nepříjemné – byl to prakticky úplně cizí člověk!
„No, já bych mohla vařit,“ navrhla jsem nesměle, „pokud ti to nevadí. Můžeš se nakonec naučit na oplátku něco ty ode mě, ne?“
Nakrčil obočí. „Jak ti můžu věřit, že nás neotrávíš?“
Zakřenila jsem se. „Nemůžeš – v tom je to kouzlo.“
Rozhodil rukama. „No, jak chceš, pokud ti to udělá radost…“
„Děkuju pěkně,“ ušklíbla jsem se. „Takže… Co jsi to předtím říkal o těch studijních materiálech? Ty snad máš nějaký knížky… o nás?“
„Knížky zrovna ne,“ zavrtěl hlavou. „Počkej,“ řekl najednou, „možná to mám ve stole.“ A zmizel ve dveřích naproti kuchyňské linky.
Chvíli jsem ještě postávala na místě, ale když jsem slyšela, jak šustí vedle papíry, vzdala jsem to a šla se posadit ke stolu. Sedla jsem si na to samé místo, kde jsem seděla ráno.
Odsud jsem viděla na hodiny, byly čtyři odpoledne – to bylo k nevíře, byli jsme pryč několik hodin!
Opřela jsem se o loket a prostřela si prsty oči. Necítila jsem se unavená… fyzicky, jen se mi teď nechtělo nic řešit, nechtělo se mi přemýšlet. Chtělo se mi prostě jen sedět.
Se zaduněním přede mě dopadl obrovský stoh papírů. Lekla jsem se – neslyšela jsem Daniela přijít, a málem jsem převrhla židli.
Krucinál!“ zafuněla jsem a snažila se popadnout dech.
„Promiň, nemohl jsem odolat.“
Zamračila jsem se na něj. „Jsi jako dítě.“
Pokrčil rameny. „Jen když mám moc dobrou náladu. Většinu času jsem dospělý,“ uklidnil mě a poklepal dlaní na tu hromadu papírů. „Takže tady to je.“
Naklonil jsem nad stůl. „A co to přesně je, Danieli?“
„Legendy, historky… všechno co se mi podařilo sehnat. Říkal jsem ti, že jsem ze začátku měl problémy se s tím smířit a hledal jsem způsob, jak tu kletbu zvrátit… Jeden z nejlepších způsobů, jak něco přijmout je se o tom něco naučit a poznat to, to vím z vlastní zkušenosti. Takže…“ Přisunul mi papíry pod nos. „Už jsem ti to všechno vykládal, ale nebudu se opakovat, tak si to nastuduj sama.“
Trochu nejistě jsem vzala papír, který ležel nahoře do ruky, a přeletěla ho očima. Bylo to psané ručně a… „Je to všechno v angličtině,“ zamrmlala jsem si pod nosem. Otočila jsem ho – druhá strany byla popsaná taky, ale v horním rohu byl náčrtek rekam.
„Čekalas něco jiného?“
Odfrkla jsem si. „Ne, přeložím si to… Děkuju.“
Zasmál se. „Doufám, že ráda čteš.“
Přikývla jsem, ale stejně jsem se na ty papíry dívala dost nevraživě. „Bude mi trvat týdny, než si to přeložím.“
„Alespoň se nebudeš nudit, když budu pryč.“
„Pryč?“ zvedla jsem k němu zděšeně hlavu. Z představy, že mě tu bude nechávat samotnou, jsem nebyla dvakrát odvázaná – na letišti mi to stačilo.
„Musím chodit do práce, Tino,“ vysvětlil mi trpělivě.
Znovu jsem sklopila oči k papírům a prohlížela si je. „No samozřejmě,“ souhlasila jsem. Byla jsem hloupá, že mě to nenapadlo, i když jsem si tím vlastně počítala. Přece se mu nezastaví život jenom proto, že si nastěhoval do domu bláznivou Češku, že?
„Zítra mám ještě volno… Tedy měl bych mít.“
Podívala jsem se na něj a ušklíbla se. „Měl bych mít, vlastně znamená, že žádné nemáš.“
„Učíš se rychle,“ pochválil mě.
Potřásla jsem hlavou a zakabonila se. „Kdyby to tak fungovalo i v jiných oborech,“ povzdechla jsem si. Upřímně jsem doufala, že to tu budu mít co nejdřív za sebou a vrátím se domů. Ať už to bude k rodičům, nebo někam jinam. Sice jsem neměla potuchy, kam bych šla jinam, než k našim, ale to jsem teď opravdu nemusela řešit… a měla jsem na přemýšlení daleko důležitější náměty. Pravděpodobně velká část mé vlčí výuky bude spočívat v meditaci, ohledně svého nového a ve všech ohledem neobvyklého stavu, abych se s ním dokázala smířit. Takový byl můj plán, Daniel si mohl improvizovat, jak chtěl.
Vyměnili jsme si ještě pár poznámek, než se vrátil k lince a nachystal na talíře jídlo.
Byly to těstoviny. Na můj vkus trochu moc kořeněné a ostré, ale dobré. A taky bych možná ubrala zeleniny, začínala jsem si připadat jako králík.
Jedli jsme mlčky. Daniel pravděpodobně trpěl mylnou představou, že jsem podvyživená a je nutno ze mě udělat malou kouli, protože jsem měla co dělat, abych to spořádala. A pak jsem měla skutečně pocit, že se zvládnu jenom koulet.
Unaveně jsem se opřela o opěradlo židle a složila si ruce na břichu. Chvíli jsem takhle seděla, dokud se Daniel nenatáhl pro můj talíř.
Vyškrábala jsem se na nohy a vzala ho sama. „Já to udělám.“ Nikdy jsem si dvakrát nelibovala v tom, aby mě někdo obskakoval, vlastně mi to bylo hrozně nepříjemné. Talíř si po sobě umýt zvládnu sama.
Daniel se mi během chvilky objevil za zády. „Co?“ otočila jsem se po něm.
„Nic,“ zavrtěl hlavou a usmál se. I když měl moc milý úsměv, začínalo to být maličko podezřelé, nechápala jsem, proč se na mě pořád kření. „Nedáš si kávu, nebo něco?“ nadhodil po pár vteřinách ticha.
Okamžik jsem o tom přemýšlela. Podle hodin už bylo skoro šest a já jsem měla chuť si někam sednout a odpočívat, lov s Danielem mě opravdu vyčerpal.
„Čaj, jestli máš,“ požádala jsem. Kdybych si dala kávu, pravděpodobně bych hned odpadla. Je opravdu zvláštní, že na mě v prvním okamžiku má kofein naprosto opačné účinky, než na ostatní, ovšem když tohle první stádium překonám, jsem zase schopná vydržet vzhůru nechutně dlouho.
Daniel se přese mě natáhl pro konvici na vodu. Měl sice moc hezkou kuchyni, ale dost malou pro dva lidi. Vycouvala jsem odtamtud.
Popadla jsem stoh papírů. „Odnesu to do pokoje,“ řekla jsem, ale znělo to maličko jako otázka.
Ohlédl se po mně s hrnkem v ruce. „Jistě,“ přikývl.
Zvedla jsem to a přitiskla si papíry k hrudi, aby se mi lépe nesly – nepřišly mi těžké, i když jsem věděla, že jsou.
Položila jsem je na stůl a víc se v pokoji nezdržovala. Ještě jsem si odskočila do koupelny, než jsem se vrátila za Danielem.
Přesunul se z kuchyně do obýváku, což mu nedalo moc práce, a s nohama složenýma pod sebou seděl na sedačce a díval se do stropu. Místností zněla tiše hudba, nebyla jsem si jistá, co je to přesně zač, ale měla to zajímavou melodii.
Když jsem vešla, otočil se ke mně. „Co to posloucháš?“ zeptala jsem se zvědavě. Řekl mi název kapely, který mi ovšem nic neříkal, takže jsem jen pokývala hlavou. „Aha.“
Potichu se zasmál a naklonil hlavu na stranu. „Nesedneš si?“
Mírně jsem s sebou trhla, jak mě ta pobídka iritovala. Nelíbilo se mi, že mě neustále postrkuje, abych udělala něco, co mi v momentu, kdy to vysloví, přijde naprosto normální. Bude se mnou mít těžkou práci. Svým způsobem ho litovala.
„Jasně,“ přikývla jsem. Posadila jsem se na druhou stranu sedačky a vzala si hrnek, který ke mně postrčil. „Děkuju.“
Chvíli jsme byli potichu a já se zaposlouchala do skladby, která zrovna hrála. Proto jsem si hned nevšimla, že na mě Daniel mluví. „Tino?“ oslovil mě nejistě.
„Co?“ ohlédla jsem se po něm a vzápětí cítila, jak se mi do tváře žene krev. Sklopila jsem oči. „Promiň. Nemůžeš to vypnout?“
Zatvářil se zmateně. „Proč, vadí ti to?“
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou, „je to fajn. Jenomže buď budu poslouchat tebe, nebo tohle, oboje nestihnu.“
„Aha.“ Vstal a hudbu vypnul, otočil se od skříně ke mně. „Vypadáš hrozně vystrašeně, proč?“
Uhnula jsem pohledem a zadívala se na hranu stolu. Neuvědomovala jsem si, že vnitřní neklid se odráží v mé tváři. „Já nevím,“ pokrčila jsem rameny. „Nevšímej si toho, to přejde,“ odbyla jsem ho. Sama jsem svým pocitům nerozuměla a tak jsem netoužila se mu s nimi svěřovat.
Vrátil se na místo, kde předtím seděl a tvářil se zamyšleně, pak se na mě podíval a v očích mu zajiskřilo. „Můžu mít otázku?“
„Jistě.“
„Kolik ti je, Tino?“
Zasmála jsem se. „Pořád ti to vrtá hlavou, hm?“
Zatvářil se nespokojeně. „Vypadáš starší, než jsem si myslel.“
Úsměv byl znatelnější. „Je mi třiadvacet.“ Zvedl vysoko obočí. Zachichotala jsem se. „Co sis myslel?“
„Když jsem tě poznal… tedy na podzim,“ zaváhal a pak po mě vrhl uličnický pohled. „Čtrnáct.“
Doufala jsem, že si dělá legraci. Zahýbal obočím.
„Ty!“ ohnala jsem se po něm, což ho rozesmálo. Snažila jsem se tvářit vážně. „Kdyby šlo všechno podle plánu, příští rok bych byla magistra,“ řekla jsem povýšeně.
Pokrčil rameny. „Jak říkám, nikdy nic nechodí podle plánu.“ A znovu se začal smát, neudržela jsem se a začala se smát taky.
 
Když jsem o tři hodiny později ležela v posteli v tom maličkém pokojíčku, který byl teď můj, zírala do stropu a poslouchala, jak vedle v koupelně teče voda, jak se Daniel sprchuje, přemítala jsem nad tím, jestli to, co dělám, je správné.
Nechtěla jsem tu být a nechtěla jsem tu zůstat. Daniel měl pravdu – byla jsem vystrašená. Bála jsem se sama sebe, tak jako nikdy. Bála jsem se toho, co dřímá uvnitř mě, a bála jsem se následků, které z toho plynuly. Bála jsem se toho, co přijde…
 
Probudil mě pronikavý zvuk.
Vystrašeně jsem se vyhoupla do sedu a prudce oddechovala. Byla jsem dezorientovaná, chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala.
Všude byla tma a vyzváněcí znělka, kterou jsem už slyšela, vycházející pravděpodobně z Danielovy ložnice se rozléhala po ztichlém domě tak, že jsem měla pocit, jako by telefon hrál přímo u mého ucha. Nebo to možná bylo mým zbystřeným sluchem. Přesto mi dalo práci zklidnit dech, ale to už Daniel hovor přijal a ospale mluvil.
Přidušeně jsem zasténala a svalila se zpátky do postele. Prsty jsem si prohrábla vlasy a pak zašmátrala rukou po nočním stolku, kam jsem odložila svůj mobil potom, co jsem odepsala Lukášovi na několik vystrašených zpráv – možná jsem mu měla napsat alespoň, že jsem dorazila na místo určení.
Zmáčkla jsem tlačítko a podívala se na hodiny. Znovu se mi chtělo zasténat. Bylo půl třetí ráno.
A co bylo horší, vypadalo to, že jsem moc probuzená na to, abych znovu usnula.
Skopala jsem deku, jejíž větší část jsem ve spánku zmuchlala a tiskla si ji k hrudi jako plyšáka, do čela postele a postavila se. Nebylo třeba rozžínat světlo, viděla jsem dobře.
Vypadalo to, že Daniel taky vstává, něco si pro sebe mumlal a slyšela jsem, jak chodí po svém pokoji.
Otevřela jsem dveře zrovna ve chvíli, kdy se on zjevil na druhé straně chodby. Měl oblečené rifle, i když pásek měl povolený a horní knoflík neměl zapnutý, toho jsem si všimla, protože košili držel v ruce, místo aby ji měl na sobě. Nevypadal, že by se chystal vrátit do postele tak jako já – chtěla jsem si jen odskočit.
„Nechtěl jsem tě vzbudit,“ zamumlal a protáhl jednu ruku rukávem košile, zatímco šel směrem ke mně.
„Co se děje?“ zeptala jsem se zmateně.
„Musím do Mandeville,“ vysvětlil a prošel kolem mě do obýváků, šla jsem za ním, protože mluvil dál. „Nevím, jak dlouho tam budu. Běž si lehnout.“
„Práce?“ Vlastně jsem nechtěla vyzvídat, mě samotné by se nelíbilo, kdybych se mu musela takhle zpovídat, ale on se nad tím vůbec nepozastavil. Jen popadl z konferenčního stolku v obýváku klíče.
„Flip,“ přisvědčil.
Kousla jsem se do rtu, když jsem si vzpomněla na malého Toma. „Ou, to mě mrzí.“
„Bude v pohodě,“ ujistil mě, ale nedíval se na mě, byl už v kuchyni, kdežto já pořád stála u sedačky.
V příští minutě už jsem ho slyšela, jak startuje auto a jak rachotí automatické dveře garáže. Zůstala jsem v domě sama. V cizím domě, v cizí zemi úplně sama.
Hodnou chvíli jsem stála nehnutě uprostřed pokoje a nechala na sebe tu skutečnost působit. Nebylo to moc příjemné vědomí, najednou jsem se cítila strašně zranitelně a opuštěně. Skoro jsem se musela sama sobě zasmát, opuštěná a zranitelná jsem byla, ať už tu Daniel byl, nebo ne.
Potřásla jsem hlavou a přešla k vypínači, abych rozsvítila. Cítila jsem se tak líp, ale jen to podtrhlo skutečnost, že se mi nechce vůbec spát, i když všude kolem byla tma, která potřebu spánku přímo evokovala.
Vešla jsem do kuchyně a trochu váhavě obešla linku a začala otvírat skříňky. Konečně jsem našla, co jsem hledala a napustila si sklenici vody. Měla jsem žízeň, ale tentokrát jsem věděla, že je to jen ta obyčejná, lidská - po krvi jsem netoužila a myslím, že ještě pár dní mě to ani nenapadne. Následujících pár dní se najednou jevilo v lepším světle, ne o moc, ale poslední dobou jsem byla vážně vděčná za málo.
Skleničku jsem po sobě umyla a postavila na odkapávač, protože jsem nikde neviděla utěrku.
Chvíli jsem se nerozhodně opírala o linku a pak jsem si vzpomněla, že jsem vlastně chtěla jít na záchod.
Ale ani když jsem za sebou zavírala dveře koupelny zvenčí, nepůsobil opuštěný dům nějakým přívětivějším dojmem. Neusnula bych, ani kdyby se mi chtělo spát.
Začala jsem bezcílně bloumat po domě a poslouchala jsem přitom, jak vteřinová ručička hodin pomalu odtikává.
Zastavila jsem se u akvária a nahnula se nad něj. Želvu uvnitř nejspíš probudilo světlo a tak pobouřeně hrabala nožičkama v hlíně.
Pohladila jsem ji prstem po krunýři. „Ahoj, Stanley,“ zamumlala jsem, „já jsem tu taky nová. Budeme spolu vycházet?“ Ano, uvědomovala jsem si, že mluvím na zvíře a to mi z největší pravděpodobností neodpoví. Pokud ovšem Stanley není želvodlak. „Jsem Martina,“ dodala jsem, ale želva na mě evidentně úplně kašlala a přesunula se pod velký kus kůry, který měla v akváriu naaranžovaný.
Povzdechla jsem si a odvrátila se od něj. Začala jsem znovu bloumat po domě. Světlo bylo rožnuté jen v obýváku, ale bylo to vlastně jen tak symbolicky, pro pocit normálnosti, tma mi nedělala moc problémů.
Nudila jsem se a byla jsem zvědavá, takže jsem se rozhodla, že to tu trochu prozkoumám. Doufala jsem, že to Danielovi nebude vadit.
Nakoukla jsem do dveří, které byly vedle linky.
Byla tam garáž, a i když jsem jasně slyšela, že Daniel odjel autem, jedno tu pořád stálo. Až po chvíli mi došlo, že je jiné než, to které jsem viděla v sobotu. Tohle bylo daleko menší. Nechápala jsem, na co potřebuje dvě auta, když žije sám, ale to nebyl můj problém. Zase jsem za sebou zavřela, garáž mě nijak zvlášť nezajímala.
Za dalšími dveřmi, po mé pravé ruce, byla malilinkatá místnost, která podle všeho sloužila jako spíž. Většina polic byla prázdná, co jiného by se taky dalo u osamělého chlapa, co neumí vařit, čekat? Ani spíž mě však nepodnítila k podrobnějšímu zkoumání.
Poslední dveře, do kterých se vcházelo z kuchyně, ukrývaly další nevelkou místnost, ve které kromě psacího stolu, na němž ležel zavřený laptop, a dvou skříní s policemi přeplněnými knihami a různými drobnostmi, toho moc nebylo. Vzhledem k tomu, že tenhle dům byl tak akorát velký pro dva lidi, vlastně by se tam toho ani moc víc nevešlo. Protože vyjma kuchyně, která přecházela rovnou do obývacího pokoje, se zdály všechny místnosti skoro nepohodlně maličké.
Tenhle pokoj mě sice docela zajímal, ale ani nejmenším jsem se nehodlala Danielovi hrabat ve věcech. Pečlivě jsem za sebou dveře od jeho pracovny zavřela a chystala se vrátit do postele.
Světlo v obýváku jsem zhasnula a zamířila do pokoje, když jsem si po levé ruce všimla dalších dveří.
Už jsem si domyslela, že za těmi naproti těch mých je Danielova ložnice, kam jsem se rozhodně nechystala ani nakouknout, protože do cizích ložnic se prostě nevstupuje předtím, než vás jejich vlastník pozve, ale, co je za těmihle dveřmi, jsem neměla sebemenší představu.
Ostatně Daniel neříkal, že bych někam v domě nemohla chodit, spíš použil nějakou frázi ve stylu: „Chovej se jako doma.“
Zvědavě jsem dveře otevřela a… přede mnou nebylo nic. Čtyři holé stěny a tma. Prostor byl tak maličký, že by se člověk stěží otočil. Zmateně jsem sklopila oči a ušklíbla jsem se nad svou pitomostí. Byly tam schody a tipovala bych, že dole bude sklep.
Našpulila jsem pusu, ostatně proč bych se nemohla podívat? Nemohla to být ještě ani půl hodina, co Daniel odjel, a mně se nechtělo spát. Podívat se do sklepa jistě nebude ničemu vadit. Pochybovala jsem, že tam Daniel schovává nějakou mrtvolu, a kdyby náhodou ano, bylo by nejspíš fajn vědět to dřív, než začne hnít. Většinou se mi nestávalo, že bych ve tři ráno měla morbidně vtipné představy. Možná to bylo způsobeno tím, že jsem obvykle v tuhle hodinu spala, a když náhodou ne, běhala jsem po lese jako vlk. Pokud si můžu vybrat sama za sebe, beru spíš ten morbidní humor, než být vlkodlakem, ovšem poslední dobou se můj život opravdu neřídil podle mých přání.
Opatrně jsem sešla schody a zůstala stát dole pod nimi, zatímco jsem se otáčela kolem své osy a prohlížela si sklep.
U jedné stěny byla pračka a vedle další plechová krabice, kterou přirozenou inteligencí označila jako sušičku, až teď mi došlo, že jsem vlastně pračku v koupelně, kde jsem ji čekala, neviděla. Na sušičce stál bílý koš na prádlo, který byl prázdný a vedle stál další, tentokrát proutěný, který byl naopak plný suchého prádla, které čekalo asi na vyžehlení. Nedokázala jsem si představit, že někdo, kdo neumí vařit, což zvládne každé dítě, umí žehlit. Doufala jsem, že to taky nedělá Juliana, ale nebyla jsem naivní. Zdálo se, že Daniel je po rozvodu úplně ztracený. Žehlící prkno stálo pár metrů ode mě a zelo prázdnotou, ani žehličku jsem nikde neviděla.
Podívala jsem se na druhou stranu, ale tam jen byly u stěny vyrovnané lepenkové krabice.
Sem tam tmou probliklo červené světlo kontrolky plynového kotle, který byl v rohu.
Obešla jsem schodiště, abych prozkoumala i druhou půlku sklepa, který byl doteď mimo mé zorné pole.
Byly tam dvě police, na kterých bylo pohozená nepřehledná směs nějakého haraburdí a velký starý stůl přiražený ke stěně. Myslí mi probleskla matná vzpomínka a já k němu přešla.
Daniel na mě nepůsobil jako kutil, dokázala jsem si ho stěží představit s kladívkem v ruce, tak mě tenhle mužský koutek překvapil
Přejela jsem konečkem prstu po ostré hraně stolu a roztřeseně se kousla do rtu a zavřela oči. Zvedla jsem ruku a jemně přejela po maličkém výstupku na vrcholku čela. Před očima se mi zjevil Tomášův roztrhaný obličej; můj přítel stočený do těsného klubíčka na podlaze, dlaně si tisknoucí k tváři, skrz prsty mu kapala na zem karmínová krev.
Zalapala jsem po dechu a zavrávorala. Toho dne bylo všude kolem spousta krve, spousta bolesti a zloby.
Sevřela jsem v ruce malý zlatý přívěšek, který jsem posledních pár měsíců z krku vůbec nesundávala a cítila jsem, jak mi po tváři stékají slzy. Tohle všechno se nemuselo stát, kdybychom spolu mluvili, kdybychom k sobě byli upřímní… A teď bylo pozdě, úplně na všechno. Kluk, kterého jsem milovala, mě teď pronásledoval v nočních můrách jako démon zkázy. A tupá bolest v hrudi, kterou způsobila jeho zrada, se s ubíhajícími měsíci vůbec nezmenšovala. Přála bych si, aby někdy přišel den, kdy budu Tomášovi schopná odpustit, ale obávala jsem se, že ten den nikdy nepřijde.
Setřela jsem si hranou zápěstí slzy a nechala sklep sklepem. Vrátila jsem se k sobě do pokoje a posadila se na postel.
Pár vteřin jsem takhle neužitečně zírala do stěny, než mě napadlo, že pokud tady je něco po třetí, doma už bude po deváté… a bylo pondělí. Jen velmi málo lidí si mohlo dovolit ten luxus v pondělí v tuto dobu ještě spát.
Zavolala jsem Lukymu, i když to byl jen velmi krátký rozhovor. Přece jenom jsem si účet za telefon už několik let platila sama a mé úspory nebyly žádných závratných výšek, abych se mohla mezinárodně vykecávat. Pak jsem zavolala tátovi a ujistila ho, že jsem v pořádku a je mi moc fajn, na mámu jsem nezeptala a on se o ní taky nezmínil. Nechtěla jsem vědět, jak to ti dva teď mezi sebou mají, ale pamatovala jsem si, jak to tátu vzalo, když odešel Lukáš. Šárce jsem nevolala, jen jsem jí napsala textovku, že jsem pořádku a abych se alespoň maličko přiblížila našemu holčičímu tlachání, přidala jsem poznámku, že Daniel je ten nejsladší svobodný veterinář, kterého jsem kdy potkala. Skutečnost, že jsem těch svobodných veterinářů zas tolik neznala a tenhle je navíc vlkodlak, nebyla podstatná.
Byly čtyři hodiny ráno, Daniel se pořád nevracel a mně se nechtělo spát o nic víc, než před hodinou a půl. Časový posun je vážně nepříjemný a to už vůbec nemluvím o PMS, který jsem sice očekávala, ale dvakrát nadšená jsem z toho nebyla. Sice jsem netrpěla bolestmi břicha a zad, jako ostatní holky, ale bývala jsem podrážděná a bolela mě hlava. Vzhledem k tomu, že během těch prvních dní bych měla působit co nejpříjemnějším dojmem, se mi to moc nehodilo. A to, že Danielovi tahle drobnost rozhodně neujde, mě taky zrovna nerozveselovala. Doufala jsem jen, že zachová diskrétní mlčení, protože tohle nepatřilo k těm osobním otázkám, na které bych mu byla ochotná odpovídat.
Pohled mi padl na horu papírů, které mi dal k dispozici, a díky kterým mě v příštích pár týdnech čekala vážně sysifofská práce s překladem. Psaný text byl pro mě snadnější, než mluvené slovo, ale stejně jsem si nedělala iluze, že by tam nebyla většina slov pro mě nesrozumitelná bez slovníku.
Povzdechla jsem si, čím dřív začnu, tím dřív to taky budu mít hotové.
Neměla jsem papír, ani tužku, takže mi nezbývalo nic jiného, než rozjet svůj počítač, kde jsem mimo jiné měla i elektronický slovníček. Ovšem ve svém nečekaném odchodu z domu, jsem tam nechala seznam praktický věcí, které budu potřebovat a mezi nimi byl i nový kábl ke zdroji. Vzhledem k tomu, že zásuvky tady byly poněkud nepoužitelné pro můj starý kabel, měla jsem asi šest hodin, než laptop usne věčným spánkem.
 
O hodinu později jsem měla přepsaný do češtiny první list, ale moc rozumná jsem z toho nebyla. Většinou to byl složitý popis toho kouzla, který uvěznil duše vlků, které kněží obětovali, do rekam. V každém rekam byly duše dvou vlků, kteří dokázali žít odděleně, ale když se spojili, získali moc daleko větší, než měl každý zvlášť. Což mě opravdu nedojímalo.
Psalo se tam, že každý bojovník, který dostal půlku rekam, byl požehnán bohy a jejich kmeny je podle toho uctívaly a respektovaly. Považovali vlkodlaky za hrdiny, za jejich spasitele, ne za nestvůry. To bylo něco, s čím jsem se mohla ztotožnit jen velmi těžko. Oni tohle považovali za požehnání, já (a možná i Daniel) za prokletí. Ta kletba nám ukradla naše životy, bez nějakého vážnějšího důvodu.
Měla jsem chuť kněží i s jejich řečmi o požehnání roztrhat na kousíčky.
Trhla jsem s sebou, když jsem slyšela rachotit dveře garáže a motor auta. Na okamžik jsem zapomněla, že Daniel odjel. Svět za stěnami pokoje mi přišel hrozně vzdálený.
Za pár minut Daniel zaklepal na dveře mého pokoje. Nečekal na vyzvání a otevřel.
Zatvářil se nechápavě, když mě uviděl sedět na zemi obklopenou papíry.
„Proč nespíš?“ houknul.
Pokrčila jsem rameny. „Časový posun. Mám teď…“ zaváhala jsem a rychle v duchu počítala, „tak jedenáct dopoledne.“
„Aha,“ řekl jenom. Všimla jsem si, že má pod očima temné kruhy, on rozhodně jedenáct dopoledne neměl.
„Co Flip?“
Opřel se ramenem o futra, ruce si křížil na prsou a unaveně zavřel oči. „Dostane se z toho.“ Potřásl hlavou, jakoby se snažil odehnat ospalost. „Co děláš?“ zeptal se napůl zvědavě a napůl naprosto lhostejně – nechápu, jak se mu to povedlo, ale dokázal to.
Pousmála jsem se. „Studuju.“ Zamávala jsem papírem, který jsem držela zrovna v ruce a předběžně si ho pročítala, než se pustím do překládání. „Ale ty by sis měl jít lehnout,“ podotkla jsem, „vypadáš strašně.“
„Od tebe to sedí,“ zabrblal a zmizel ze dveří, ovšem neobtěžoval se je zavřít a mě se nechtělo vstávat ze země, takže zůstaly otevřené.
Během deseti minut už tvrdě spal. Trochu jsem mu záviděla, už teď jsem viděla, že odpadnu někdy kolem páté odpoledne, zatímco on bude plný energie.
 
Seděla jsem u jídelního stolu, jednou rukou jsem si podpírala hlavu a ukazováčkem té druhé jsem dělala na desce kolečka. Bylo už odpoledne a já většinu dne strávila nad těmi papíry, už před pár hodinami jsem přestala vnímat jejich obsah a jen je tupě překládala. Daniel byl tak hodný, že mi půjčil blok a tužku, když se můj počítač vybil. A teď seděl na druhé straně stolu zahloubaný do nějakého časopisu, jehož název mi vůbec nic neříkal, a když jsem se zeptala, odpověděl, že jsou tam odborné články a že by mě to nezajímalo.
Připadala jsem si jako dítě, které dělá domácí úkol a rodič na něj dohlíží, aby se neulívalo. Od oběda, na který jsme měli těstoviny ze včerejška, ani jeden z nás nepromluvil. Bylo to vážně ubíjející.
„Na co myslíš?“ ozval se najednou Daniel.
Vzhlédla jsem k němu, sklonil časopis a díval se na mě. „Na nic,“ pokrčila jsem rameny.
Zvedl obočí. „Sedíš takhle už skoro půl hodiny.“
Vzdychla jsem. „Já vím.“ Promnula jsem si prsty čelo a sklonila se zpátky k papírům. Ta práce byla tak šíleně jednotvárná, že už mi z toho hrabalo.
Otočila jsem stránku a zjistila, že ohledně metafyzického popisu přeměny, kterému se věnovaly poslední čtyři listy, už je to všechno. Trochu mě to potěšilo, protože co se proměny týkalo, měla jsem dost praktických zkušeností a teorie mě nebrala.
Vzala jsem další z nekonečného množství papírů.
Zamračila jsem se. Už jsem si na Danielův rukopis zvykla, ale teď mi dělalo problémy přečíst hned to první slovo. Až pak jsem si uvědomila, že to není latinka, ale nějaké znaky, které se jí maličko podobaly.
„Danieli?“ oslovila jsem ho zmateně.
„Ano?“
Otočila jsem k němu papír a položila prst nahoru. „Co je tohle?“
Našpulil pusu a natáhl se pro něj. „Sikura,“ řekl, jako by se tím všechno vysvětlovalo.
„Hm,“ houkla jsem zlobně, „a to přesně znamená co?!“
Protočil oči a povzdechl si. „Minutku.“ Vstal od stolu a odešel do pracovny.
Položila jsem obě ruce na stůl a opřela si o ně bradu. Pomalu jsem začínala pociťovat únavu a nebylo to jen tím, jak jsem byla znuděná.
Ozval se drnčivý zvuk, který mě vylekal, a já se narovnala.
„Tino, běž prosím otevřít!“ zavolal na mě Daniel.
Nakrčila jsem obočí a nejistě sešla ze stupínku a pokračovala ke vstupním dveřím. Zvonek se ozval znovu.
Popravdě se mi tam nechtělo jít a nechtělo se mi otevírat, ať už to byl kdokoli. Bude cizí a mě svým způsobem moc vyhovovalo být tady zavřená s Danielem sama, musela jsem se soustředit jen na něj a na nic jiného.
Odfrkla jsem si a pohodila hlavou – chovala jsem se jako cvok. Musela jsem se smířit s tím, že existuje i svět za stěnami tohohle domu.
Rozhodně jsem zvedla ruku ke klice a otevřela. Zůstala jsem ztuhle zírat na dívku, která stála přede mnou.
Byla vysoká a štíhlá, tmavé vlasy měla ostříhané na krátko a rádoby nedbale rozcuchané, byla silně nalíčená a celá v černém. Nemohla být o moc mladší než já, ale naproti ní jsem si připadala jako seschlá stará panna.
Sjela mě pohledem a ušklíbla se. „Zase blond,“ zavrtěla hlavou. Zírala jsem na ní s pootevřenou pusou. „Je tu Daniel?“ zeptala se, ale na odpověď nečekala a rovnou se hrnula dovnitř, jakoby tu byla doma. Když kolem mě procházela, ucítila jsem těžkou, sladkou voňavku a cigarety.
Co kdybych řekla, že není?“ zabručela jsem si pro sebe a zavřela dveře. Ta chodící reklama na metal, už vcházela do kuchyně.
„Danny?!“ křikla a zamířila rovnou k lednici.
Zůstala jsem stát mezi dveřmi do předsíně a hluboce nechápala. Daniel se objevil ve dveřích pracovny a netvářil se dvakrát nadšeně.
„Je slušnost alespoň počkat, než tě někdo pozve dovnitř, Rosie,“ upozornil ji a jeho hlas zněl velmi unaveně.
Rosie, jak jí říkal, vyndala z ledničky plechovku koly a otočila se na něj s nevinným úsměvem, který se k jejímu outfitu vůbec nehodil. „Máš novou holku?“
Neobtěžoval se jí na to odpovídat. „Co tu děláš?“
Pokrčila rameny a tvářila se jako učiněné neviňátko. „Přišla jsem na návštěvu.“
Otráveně se zašklebil a dal se do pohybu. „Ty nikdy nechodíš jen na návštěvu,“ prohlásil. „Do čeho ses namočila tentokrát?“ zeptal se rezignovaně a přešel ke stolu, kam hodil knížku, kterou držel. Přesunula jsem se podél stěny tak, abych na něj viděla.
Tentokrát neodpověděla ona jemu. „Kdo je ta bloncka?“ Trhla hlavou mým směrem, jako bych byla jen součást inventáře. Nechápala jsem, co je ta holka zač, ale moc vychovaná nebyla.
„Návštěva,“ odsekl. „Nemáš být ve škole?“
Zavrtěla hlavou a gecla na jednu ze židlí, na stůl hodila otrhanou černou tašku přes rameno, na které byly stříbrné cvočky. „Ne-e.“
Daniel se na mě podíval a povzdechl si. „Proč jsi přišla?“ zeptal se znovu a otočil se zpátky k Rosie. Neměla jsem ponětí, co má Daniel, podle všeho bezúhonný veterinář z maloměsta, společného s tímhle exotem - vypadala, že utekla z léčebny drogově závislých. Dobře, to bylo trochu nadnesené. Ta holka byla sice od pohledu klacek, ale na takové soudy jsem znala dost krátce.
Pokrčila rameny a upila z plechovky. „Dlouho jsem tě neviděla.“
Daniel zvedl oči v sloup. „Naposledy ve středu,“ zabručel kousavě a pak znovu kouknul mým směrem. „Proč tam tak stojíš, Tino?“ usmál se. „Rose nekouše.“
„Ale já jo,“ zamumlala jsem polohlasem. Daniel se zasmál.
Tajemná Rose se na mě podívala. „Ty jsi Ruska?“
Sedla jsem si na židli, na které jsem seděla, než přišla. „Ne,“ odpověděla jsem monotónně a vrhla po Danielovi všeříkající pohled.
Zamrkal. „Ou, jasně, nepředstavil jsem vás. Tino, to je Rose, moje mladší sestra. Rosie, to je Tina,…,“ zaváhal, „prostě Tina.“
Zvedla lehce prsty. „Čau, prostě Tino.“
No nazdar,“ zabrblala jsem. Jestli tenhle dáreček je Danielova sestra, nechápu, kde se schovávají jejich společné geny. Asi jako já s Lukášem. Pousmála jsem se.
„Potřebuju pomoct,“ ozvala se Rose, která mě evidentně nepovažovala za dost zajímavou, aby se mnou déle zabývala.
„Konečně se dostáváme k jádru věci,“ ušklíbl se Daniel. „O co jde?“
„Biologie…“
Zvedl obočí. „Tebe to přece nezajímá.“
Zazubila se. „Právě proto. Slečna Packová chce esej.“
Daniel se natáhl pro knihu, kterou odložil na stůl a pomalu ji po desce sunul ke mně. „Nechápu, co chceš po mně,“ upozornil ji a knihu otevřel a začal v ní listovat.
„Potřebuju pomoct,“ zopakovala.
Zvedl k ní hlavu a sladce se usmál. „Ne, nepotřebuješ. Máš spoustu času, zvládneš to sama, když se budeš snažit.“
Úsměv mu oplatila. „Je na zítra.“
Na okamžik se v listování zadrhl, ale potom pokračoval, aniž by se na ni podíval. Asi našel, co hledal, protože mi otevřenou knihu přisunul pod nos. „Tohle je sikura,“ poklepal prstem na dvoustránku.
Nahnula jsem se nad to. Byl to obrázek. Smečka vlků pronásledovala běžící osobu. Zalapala jsem po dechu. „Děláš si srandu,“ vydechla jsem.
Vážně se na mě podíval. „Nepřijde mi to vtipné.“ Zase se obrátil k sestře. „Nebudu ti ho dělat,“ řekl rozhodně. „Měla sis ho udělat dřív.“
„Chtěla jsem,“ řekla tak lítostivě, že jsem jí to skoro uvěřila. „Ale já tomu vůbec nechápu, kytky mě nezajímají,“ ušklíbla se nakonec.
Daniel se zhluboka nadechl a několik úderů srdce mlčel. Když promluvil, zněl zase unaveně. „Já jsem veterinář, Rose, taky mě kytky nezajímají.“
Začala na něj mluvit tím zpěvavým jazykem, který mi sice vzdáleně byl povědomý, ale pořád jsem neměla tušení, co je to zač. Odpověděl jí podle tónu jednoznačně zamítavě. Chvíli se přehadovali, aniž bych jim rozuměla jediné slovo, než Daniel rezignoval a sedl si k ní, zatímco ona k němu s úsměvem přisunula sešit, co měla v tašce s cvočky.
Sklonila jsem hlavu k svému překladu a mračila se. Přišlo mi to šíleně nefér, že se nechal přemluvit. Měla si ten úkol udělat sama, byla to její škola. Navíc jsem odjakživa k těmhle typům lidí cítila odpor – manipulativní požitkáři. Možná v tom byla maličko závist.
Potřásla jsem hlavou a začala se soustředit na popis kolektivního lovu lidské oběti. Ti indiáni byli prostě cvoci a začínali se mi nelíbit čím dál tím víc. Jejich rituály a kouzla byla děsivá a nechutná.
Zpátky do reality jsem se vrátila, až když se Rose zvedla k odchodu. Zdála se sama se sebou spokojená. Daniel se mračil.
Šel ji doprovodit, a když se vrátil, vypadal, že na ramenou nese tíhu celého světa.
„Omlouvám se,“ hlesl.
Pokrčila jsem rameny. „Myslím, že ses potrestal sám.“
„Nemělo smysl se s ní hádat.“
Nahnula jsem hlavu na stranu. „Se mnou ti hádání nedělá problémy.“
Zakřenil se. „Díkybohu.“
Byla jsem z něj čím dál tím víc zmatenější. Zdálo se, že představa o jeho charakteru, kterou jsem měla doteď, je mi úplně na nic. Ke mně se choval jinak než k ostatním. Nebyla jsem si jistá, který Daniel je skutečnější. Ten, kterého znám já a který je mým učitelem, nebo ten, který udělal Rose úkol a nechal se od ní využít?
NEJNOVĚJŠÍ KAPITOLY:
1. - 5. kapitola VSK
(15. 4. 2015)
Musíte hledat, ale jsou t

9. kapitola SDG 
(7. 2. 2015)
Oblíbené stránky
Něco jako dvojče blog. Múžete si vybrat, nové kapitoly budou stejné tady i tam.
Fanfiction a jiné...

 
On autor byl vůl a překladatel není, rozumíte, proto to tak je.

- Jan Werich -
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one