Zdravím Vás,
ať už jste sem zavítali z webovky veilofmystery, která začala blbnout, nebo jste noví čtenáři. Na tomhle blogu najdete několik povídek, ať už s tématikou z těch starších Twilight fanfiction nebo novějších fantasy originálních nebo polooriginálních příběhů. Ať už je to jakkoli - vítejte a dobře se bavte!

Vaše Hollis
Těch pár dní, kdy jsem čekala, jestli nám Danny dá šanci, nebo se rozhodne nezahrávat si s osudem, bylo na tom všem snad to nejhorší. Neustále jsem si hladila břicho a vymýšlela našemu miminku úžasnou budoucnost; uvažovala jsem, jestli je to kluk anebo holčička a představovala si, jak teď asi vypadá (měla jsem dost znalostí z biologie, aby to nebyla hezká představa – zrovna teď vypadalo jako ošklivá fazole s ploutvičkami). A zároveň jsem si neustále připomínala, že to pravděpodobně skončí dřív, než se naděju. Bylo masochistické se tak oddávat myšlenkám na to děťátko, když tu byla prakticky stoprocentní jistota, že se nenarodí.
Slila jsem si hrníček čaje a zamířila dozadu na zahradu, kde seděl na houpačce Daniel. Byl teprve červen – léto mělo teprve začít i s těmi opravdovými vedry, ale teď bylo po setmění venku moc příjemně.
Otočil na mě hlavu, když jsem vyšla a maličko se pousmál. Úsměv jsem mu oplatila.
„Můžu za tebou?“ zeptala jsem řečnicky, ani mě nenapadlo, že by odmítl.
Neodpověděl, jen ke mně natáhl ruce a já se mu stulila u boku, hrníček jsem nechala stát na stole. Stejně bych čaj takhle horký nepila.
Objal mě a dlouze vydechl. „Dneska je hezky,“ poznamenal.
„Jo, není vedro,“ souhlasila jsem a zamračila se. Za ty tři dny jsem měla těch neutrálních poznámek už plné zuby. Sklonila jsem hlavu a začala si hrát s jeho prsty. „Danny,“ začala jsem a povzdechla si, když jsem nevěděla, jak pokračovat.
„Hm?“ zahučel trochu odtažitě. Ta krátká chvíle v ordinaci byla taky tou jedinou, kdy si dovolil dát ohledně toho těhotenství najevo nějaké emoce. Od té doby jsme o tom vlastně nemluvili. A čas běžel.
Zvedla jsem k němu nešťastně oči. „Dneska mi volal Pete. V úterý mám termín v nemocnici,“ oznámila jsem mu přidušeně.
Ztuhl. „Aha…,“ houkl. „Teda… takhle to chceš?“ zamumlal polohlasně a odvrátil se ode mě.
Narovnala jsem se, takže jsem se skoro vyvlékla z jeho objetí, a celá se na něj otočila. „Ne,“ zvedla jsem vysoko obočí, „já to dítě chci,“ připomněla jsem mu. „Danny,“ oslovila jsem ho pevně a pohladila ho po koleni, abych upoutala jeho pozornost. Obrátil obličej zpátky ke mně. „Nezvládnu to sama.“
Ve tváři měl rozervaný, šíleně smutný výraz. „Nemůžu o tebe přijít, Tino,“ potřásl hlavou. „Je to chvíle, co tě mám.“
Zarazila jsem se. „Jenomže tady jde o to dítě, Danny – ne o mě, já tu pořád budu. Nikam se nechystám.“
Lehce mi přejel prsty po tváři, ten žal mu ale z očí nezmizel. „Můžeš umřít…“ hlesl roztřeseně.
Stiskla jsem rty. „Tak daleko to nenecháme zajít,“ prohlásila jsem rozhodně. „Nebudu zbytečně riskovat. Když to nepůjde… Skončím to. Nenechám to zajít tak daleko jako Caroline.“ Přestože bylo teplo, přeběhl mi po zádech mráz. „Nechci umřít.“
„Kdo by byl ten, co stanoví hranici?“ nadhodil ponuře. „O to právě jde, víš. Nikdy jsem tě neměl přivést do téhle situace,“ odfrkl si nakonec a znovu se ode mě odvrátil.
„Na tuhle situaci byli potřeba dva, Danny,“ odsekla jsem – začínala jsem být trochu naštvaná a nemyslím si, že to bylo hormony. „A jak to myslíš, že o to právě jde? Myslíš, že nejsem schopná chovat se rozumně, když na to přijde? Že tvrdohlavě spáchám sebevraždu jako ona?“
Zasténal a zaklonil hlavu. „Vím, že nebudeš jednat rozumně. Vím, že ani já se nebudu chovat rozumně, když to zajde dost daleko. Už teď… bože, Tino, nedokážu nemyslet na to, jaké by to mohlo být, kdybychom byli normální!“
Pousmála jsem se. „Taky na to myslím,“ vzdychla jsem.
Ale on se na mě zamračil. „My ale nejsme normální,“ sykl ostře. „Copak nevidíš, do jaké jsi mě postavila pozice?“
Odtáhla jsem se od něj ta daleko, jak to na lavici houpačky šlo. „To není pozice, Danny, a není to situace. Jsem těhotná a celá tvoje pozice je o tom, jestli to dítě chceš nebo nechceš – dvě neskutečně jednoduché možnosti. A ty evidentně nechceš.“
„Já chci tebe!“ vybuchl. „Chci tohle manželství. Rozumíš? A ať udělám cokoli, přijdu o tebe. Když řeknu ne, jak dlouho zůstaneš? Začneš mě nenávidět, protože tě donutím to skončit. Navždycky mi to budeš vyčítat. Když řeknu ano, budu riskovat, že umřeš. Ona to pak není sebevražda, Tino, je to o tom, že už nikdo nedokáže zabít to dítě! V tom prvním případě budeš alespoň živá,“ uzavřel nakonec s povzdechem.
Nemohla jsem protestovat, přestože jsem byla přesvědčená, že bych ho nikdy nedokázala opustit, ale nebyl způsob, jak mu to teď dokázat. Našpulila jsem pusu. „A pak je tu samozřejmě možnost, že budu živá, budu s tebou a budeme rodina.“
„To ti Doktor dává tolik šancí?“ zamračil se zmateně.
„Doktor?“ nechápala jsem.
Zakoulel očima. „Doktor Symerský? On je přesvědčený, že to je možné?“
Protáhla jsem obličej. „Nevím, o čem je přesvědčený. Ještě jsem s ním nemluvila. Řekla jsem ti, že tohle nebudu podnikat sama.“
Vytřeštil na mě oči. „Chceš říct, že ty ani nevíš, jestli je pro tebe byť jen hypoteticky možné vydržet těhotenství a přesto po mně chceš, abych tě v tom podporoval? To snad ani nemůžeš myslet vážně!“ Vypadal rozzlobeně.
„Danny,“ začala jsem pomalu, „já jsem se tě v úterý ptala, jestli jsi ochotný zvážit, že bychom se o to pokusili – ptala jsem se tě, jestli bys to dítě chtěl. Myslela jsem, že ten zbytek budeme řešit spolu.“
Pootevřel pusu a chvíli na mě zíral. Potom si odfrkl, potřásl hlavou a nevesele se zasmál. Natáhl ke mně ruce a stáhl si mě zpátky do náruče. „Někdy zapomínám, jak hrozně jsi mladá, Tino,“ povzdechl si. „V některých věcech jsi až děsivě naivní.“
Odtáhla jsem se a pobouřeně se na něj podívala. „Já už dávno nejsem naivní,“ upozornila jsem ho mrazivě.
Naklonil hlavu na stranu a pohladil mě hřbetem ruky po tváři. „Samozřejmě, že bych to dítě chtěl,“ ujistil mě a smutně se pousmál. „Otázka je, co jsem pro to ochotný obětovat. A ty to nejsi.“
Nakrčila jsem nos, jak jsem přemýšlela. „Kdyby doktor Symerský řekl, že mám šanci ho mít, nechali bychom si ho?“ zeptala jsem opatrně.
Pomalu přikývl, ale potom zavrtěl hlavou. „Ne, když to bude nebezpečné. A ono je nebezpečné se o tom už jen takhle bavit.“
Sklonila jsem hlavu a opřela se o něj. „O tomhle už jsme se bavili – když umřela Caroline, Danny. Bude to v každém případě riskantní, ale třeba mám naději, a pokud ano, měli bychom to zkusit.“
Zasténal a chvíli mě houpal v náručí. „Nemůžu, Tino.“
„Můžeme se zeptat Doktora, jestli by to šlo,“ přemlouvala jsem ho. „Danny, prosím. Jestli to dítě chceš, nemůžeme ho jen tak zabít. Musíme se alespoň zeptat.“
Rezignovaně zafuněl. „Když řekne ne, dobrovolně toho necháš a už tohle nikdy nebudeme řešit, dobře?“
„Ano,“ souhlasila jsem rozhodně.
 
 
 
Danny mi lehce stiskl ruku. „Opravdu to chceš udělat?“
Pozdravila jsem sousedy od nás z ulice, co nás míjeli, a pak k němu zvedla hlavu. „Chci,“ přisvědčila jsem. „Proč se tak mračíš?“ podivila jsem se.
„Musíš se ptát?“ zakabonil se ještě víc. „Řekla jsi, že mezi mnou a dítětem by sis vybrala mě. A přitom teď uzavíráš všechny svoje záležitosti – loučíš se se životem!“
Obočí mi vyjelo vysoko nahoru. „Neloučím se se životem!“ zvolala jsem nesouhlasně. „No možná se svým starým životem,“ připustila jsem vzápětí. Bylo víc než jen pravděpodobné, že jsem na dlouhou dobu v Česku naposledy. „Nevím, najednou mi spousta věcí, co mi předtím přišly důležité, přijde směšná. Třeba tohle mi přijde už jen jako umanutost, nic jiného. Už dávno se na něj nezlobím.“ Pokrčila jsem rameny.
„Některé věci se neodpouštějí,“ podotkl ostře.
Ohromeně jsem se zastavila. „Proč se zlobíš? Vždyť o nic nejde, je to jen návštěva – možná ani nebude doma.“
Podíval se stranou, a potom zpátky na mě. „Pořád si pamatuju, jak jsi tenkrát vypadala, Tino. Některé věci se neodpouštějí,“ zopakoval skoro až nenávistně.
Sklopila jsem na chvíli oči. „Ty jsi taky Angiemu odpustil,“ připomněla jsem.
„To bylo něco jiného,“ odsekl.
„V čem?“ zeptala jsem se ostře. Ale neodpověděl mi, protože se mi vzápětí zatočila hlava a já rychle chňapla po jeho ruce, abych se zachytila.
Šíleně zbledl. „Jsi v pořádku? Tino? Co ti je?!“ vyptával se naléhavě a starostlivě si mě prohlížel.
Usmála jsem se a konejšivě ho pohladila po předloktí – on měl v tomhle netradičně teplém září jenom triko a tenkou mikinu, jejíž rukávy měl vyhrnuté nahoru, zatímco já se choulila ve starém podzimním kabátku, co jsem našla ve skříni, a přesto jsem měla pocit, že mi pořád není dost teplo.
„To nic,“ uklidňovala jsem ho. „Už je to pryč.“ Netvářil se o moc klidněji, a já jsem ze zkušenosti věděla, že mě ještě hodiny bude znepokojeně sledovat. „Běž, Danny – máme s baby hlad,“ pobídla jsem ho a lehce se dotkla teď už viditelně vypouklého břicha, i když pokud se na něj člověk přímo nesoustředil, ještě to nebylo do očí bijící. Když jsem si vzala volné triko, nešlo to vidět vůbec. Podle Petea i chytrých knížek mělo miminko přesně takovou velikost, jak mělo, ale já pořád byla znepokojená. Měla jsem pocit, že nejím dost, nebo nejím ty správné věci.
A přestože jsem čerpala energii z Dannyho, když se měnil a pila svědomitě krev, pořád jsem měla strach, my oba, že to nebude stačit. Nakonec měl Danny pravdu – teď už by bylo jen velice těžké říct: „Konec!“ a vrátit se ke starému životu, nebyla jsem si jistá, jestli bychom toho vůbec byli schopní. Danny umíral strachem o mě a při sebemenším zaváhání kolem mě starostlivě pobíhal, ale zároveň jsme doma v Madisonville měli na ledničce vystavený obrázek z nejnovějšího ultrazvuku a já ho tam nedala.
Vůbec všechno spojené s mým těhotenstvím bylo plné protikladů. Těšili jsme se na miminko a podnikali nemožné, abychom mu dali šanci, ale zároveň jsme o něm prakticky nemluvili – nevybírali jsme jméno; nechystali jsme pokojíček; ani nenakupovali výbavu (jedinou věc, kterou jsem si dovolila koupit jako takový talisman hned ten první víkend potom, co doktor Symerský prohlásil, že je tu šance, byly maličké bílé botičky s tkaničkami, o kterých ani Danny nevěděl). Doufali jsme, že se narodí, bude živé a zdravé, a zároveň jsme si nedovolili doufat. Bylo tu příliš mnoho rizik, a pokud by nebyla splněna jedna jediná podmínka z té spousty maličkých nástrah, mohlo to všechno skončit špatně.
Ty měsíce, které jsme měli prožít opojení štěstím, jsme žili v nestálém strachu a napětí. To byl důvod, proč jsem přestala být tak malicherná. Neměli jsme pro naše dítě jméno, protože kdyby ano, měli bychom co napsat nad jeho hrobeček… Spoustu věcí jsem teď viděla z jiné perspektivy.
Povzdechl si. „Vy máte pořád hlad.“
Nemluvili jsme o hladu, jako hladu. Šlo spíš o nutkání k proměně, která se pokaždé utišila, když se Danny proměnil. Nevěřila jsem, když Doktor loni v létě spekuloval o tom, že druhý z dvojice je schopný nějak metafyzicky svého partnera živit v době, kdy se nemůže proměňovat, ale tahle hypotéza se naštěstí potvrdila. Byla to jedna ze základních podmínek úspěchu. Pokud by to nefungovalo, nemělo by smysl se dál snažit. Ale fungovalo a já už přečkala dva úplňky (teď se blížil třetí) bez proměny, aniž by se to nějak drasticky projevilo. Samozřejmě jsem musela přestat pracovat, sotva jsem se naposledy proměnila, a do ordinace se vrátila Helen, jejíž dítě bylo už dost velké na hlídaní, ale chvilkové slabosti, závratě, zimomřivost a únava byly procházka růžovým sadem oproti tomu, co jsme očekávali.
Zakřenila jsem se. „Tak s tím něco udělej,“ pobídla jsem ho vesele. „Prosím,“ zamrkala jsem přesvědčivě.
Zamračil se. „Já nechci, abys tam chodila, Tino,“ zavrtěl hlavou.
Skousla jsem si ret a zhluboka se nadechla nosem. „Ty to nechápeš, Danny, já musím. Byl to můj přítel, musím to uzavřít a jít dál.“
„Šla jsi dál – se mnou,“ upozornil mě.
Zvedla jsem na chvíli oči k nebi – žárlivé scény už tu dlouho nebyly. „To ano, ale já si to s ním potřebuju vyříkat.“
Stiskl rty do tenké linky. „Což je právě to, co mě děsí. Je mezi vámi spousta emocí.“
Protočila jsem panenky. „No jasně, sotva ho uvidím, vrhnu se mu kolem krku. Páni, škoda že s tím břichem nebudu moct pořádně vášnivě dovádět,“ zavrčela jsem kousavě.
Nasupil se. „Nejsi ani z půlky tak vtipná, jak si myslíš,“ odsekl.
„Kdybych měla tu tvoji paranoidní žárlivost brát vážně, už dávno by mi hráblo,“ odtušila jsem s lehkým úsměvem. „Vážně, Danny,“ vzdychla jsem a položila mu dlaně na hrudník, „chci si s ním promluvit, to je celé. Klidně můžeš jít se mnou, jestli se budeš cítit líp.“
Položil svoje ruce na ty moje. „Já nežárlím, Tino, nechci, aby se ti něco stalo. Snadno se s ním rozčílíš a ztratíš kontrolu.“
Lhal a já jsem to věděla, ale nehodlala jsem do něj dál rýpat. „Neztratím kontrolu,“ ujistila jsem ho rozhodně.
„To nevíš.“
„To vím,“ nesouhlasila jsem ostře. „Já nedovolím, aby se dítěti něco stalo kvůli nějaké pitomé hádce. Navíc se nejdu hádat, ale usmířit. Věř mi, prosím.“
„Věřím ti,“ přikývl unaveně, ale nadechoval se k dalším protestům.
„Danny,“ předběhla jsem ho. „Budu v pořádku. Opravdu. Ale opravdu bys měl jít – chci se vrátit domů před setměním.“
Vzdal to. „Vyzvednu tě tady za dvě hodiny,“ připomněl mi rezignovaně.
„To udělej,“ souhlasila jsem. „Ahoj.“ Vytáhla jsem se na špičky a políbila ho.
„Ahoj,“ vzdychl a ustoupil.
Dívala jsem se za ním, dokud nezašel za roh ulice – několikrát se otočil a já mu zamávala. Potom jsem se zhluboka nadechla a otočila se na známý dům. Neměla jsem nejmenší ponětí, co teď udělám. Netušila jsem, co mu řeknu, nebo jak začnu, ale věděla jsem, že tuhle kapitolu života musím uzavřít.
Pomalu jsem vyšla schody ke vchodovým dveřím a po dalším hlubokém nádechu stiskla tlačítko zvonku. A pak jsem napjatě čekala a poslouchala všechny zvuky, co jsem byla schopná zachytit, abych odolala nutkání se otočit a utéct. Věděla jsem, že nejhorší bude ten první moment.
Uslyšela jsem dusot a vzápětí se dveře otevřely.
Na prchavý okamžik mě zamrzelo, že neotevřel některý z jeho rodičů a neoznámil mi, že už s nimi dávno nebydlí. Bylo to hloupé – ráno jsem se ptala svojí matky a ta mě ujistila, že pořád žije s nimi.
Ohromeně zůstal stát mezi dveřmi, jednou rukou svíral dřevěnou desku nad klikou. Dokonale zkameněl, když mě viděl, a pusu měl otevřenou úžasem dokořán.
Přesně, jak jsem předpokládala, bylo těžké zvednout oči nahoru a podívat se mu do tváře, stejně jako loni. Ovšem teď jsem věděla, co čekat a tolik mě to nepřekvapilo. Dokonce jsem měla pocit, že to minule bylo horší. Rýhy po mých drápech se nezdály tak patrné, i když jsem věděla, že mu jizvy nikdy nezmizí jako Julianě. Jeho výraz mě dokonce maličko pobavil.
„Ahoj, Tome,“ pozdravila jsem s lehkým úsměvem, který byl ale asi stejně nervózní, jako můj hlas.
Zamrkal a přinutil se zavřít pusu. „Martino,“ hlesl.
S rukama vraženýma v kapsách jsem trochu povytáhla ramena nahoru. „Jo, tak se jmenuju,“ souhlasila jsem.
Pořád na mě zíral, jako bych byla z jiného světa. „Já…“ začal. „Ty…“ Potřásl hlavou. „Co tu děláš?“ dostal ze sebe konečně smysluplnou větu.
„Dobrá otázka,“ houkla jsem polohlasně a sklopila oči dolů k zemi. Neklidně jsem šoupala špičkou jedné nohy ze strany na stranu. „Chtěla jsem si promluvit, myslím.“ Znovu jsem se na něj podívala, abych věděla, co on na to.
Byl zmatený. „O čem?“ zeptal se obezřetně.
Našpulila jsem pusu. „Tak všeobecně,“ pokrčila jsem rameny.
Jeho obočí vyletělo tak vysoko, že se mu ztratilo ve vlasech na čele. „Za poslední tři roky jsme si toho moc neřekli,“ připomněl.
„Pravda.“
„Minulý rok jsi se mnou nechtěla mluvit,“ pokračoval.
Opět nebylo co dodat. „Nechtěla. Teď je to jiné,“ zamumlala jsem ponuře. „Spousta věcí je jinak.“
„Jakých věcí?“ zeptal se odtažitě.
„Věcí v mém životě,“ odbyla jsem ho. Nehodlala jsem mu to vysvětlovat mezi dveřmi. Teď jsem chtěla, aby mě pustil dovnitř. „Původně jsem myslela, že tě budu nenávidět do konce života. Jenomže to možná bude dřív, než jsem předpokládala a proč se otravovat s nenávistí, když si to nemůžu pořádně užít?“ nadhodila jsem s úsměvem. Vždycky jsme měli velice specifický styl humoru, který kromě nás dvou prakticky nikdo nechápal.
Ale ani on se teď nechytil. „Cože?“
Povzdechla jsem si. „Přicházím s bílou vlajkou… s nabídkou míru,“ vysvětlila jsem polopaticky. „Prostě nechci, aby to zůstalo, jak je to mezi námi teď.“
Chvíli tam stál a zamyšleně se mi díval do obličeje, jako by v něm hledal nějakou známku lsti. Nakonec se usmál, i když tím pohybem jizvy v jeho obličeji podivně zapracovaly. „Taky postupem času zjišťuju, že jediná věc, která stojí za hádku, je ovladač.“
Rozesmála jsem se a byl to úplně jiný smích, než když jsem se smála s Dannym – s ním jsem se pokaždé snažila být starší a vážnější, za to teď jsem si připadala zase mladě a nezodpovědně jako na střední.
„Mohla bych dál?“ zeptala jsem se nakonec váhavě.
Vykulil na mě oči. „Jo, jistě.“ Ustoupil stranou.
Prošla jsem kolem něj do předsíně, kde jsem zůstala stát. Obyčejně jsem tu vždycky skopla boty a automaticky mířila do jeho pokoje, nebo do kuchyně, to záleželo na situaci, ale tentokrát to bylo jiné.
„Nevyrušila jsem tě od práce?“ vyhrkla jsem, abych zakryla rozpaky nad tou hloupou chvílí.
Zavřel za mnou pečlivě dveře, a pak se o ně opřel zády. „Žádné, která by se nedala odložit na později,“ ujistil mě. „Je sobota – normální lidi nepracujou. Nevím, jak ty.“
Pořád jsme stáli v předsíni. „Já už pár týdnů nepracuju vůbec,“ vzdychla jsem lehce podrážděně. Mohla jsem se totiž doma ukousat nudou, i když mě ani nenapadlo se pokoušet s Dannym diskutovat o tom, že bych zůstala v práci déle. Věděla jsem, že takhle je to bezpečnější pro mě i pro dítě. Práce by mě zbytečně vyčerpávala. „To je jedno,“ potřásla jsem hlavou, když jsem viděla otázku v jeho tváři. „Vaši tu nejsou?“
„Ne. Jeli k tetě, ale vrátí se každou chvíli, jestli je toužíš pozdravit.“ Věděl, že netoužím.
„Tolik štěstí najednou bych snad ani nevydržela,“ ušklíbla jsem se. Zase zavládlo ticho.
„Víš, že je venku pětadvacet?“ zamračil se zničehonic.
„Jo,“ souhlasila jsem zmateně. „Globální oteplování útočí.“ To se opravdu chtěl bavit o počasí?
„Tak proč máš kabát?“ nechápal.
Aha, odtud vítr vane – opravdu jsem vypadala podivně a i na ulici se za mnou lidé v kraťasech otáčeli. „No teď zrovna, protože jsem si ho ještě nesundala. Ale jinak mám trochu problémy s termoregulací,“ vysvětlila jsem a zároveň si rozepínala velké knoflíky.
„Problémy s termoregulací?“ opakoval po mě nechápavě.
„Jo, nejsem schopná se udržet teplo… posledních pár týdnů.“ Setřepala jsem kabátek dolů a zvedla k němu oči.
Nedíval se mi do obličeje. „Přibralas,“ houkl dutě.
Nadechla jsem se. „Jo, to se v těhotenství stává.“ Přehodila jsem si kabát přes předloktí a ruce křížila na prsou, takže zakryl moje břicho.
Tomáš se na mě podíval s čelistí zuřivě zaťatou. „Pokud si dobře vzpomínám, nechtěla jsi děti nejmíň do pětatřiceti,“ vyčetl mi ostře.
Bojovně jsem vysunula bradu. „Věci se mění,“ upozornila jsem ho chladně.
„To ty ses změnila,“ odsekl. „Když jsem tě znal, nešla jsi s každým.“
Nepříjemně jsem se zachechtala. „Spím se svým manželem – to jsem to ale děvka,“ přikývla jsem se spoustou sarkasmu v hlase.
Zatvářil se překvapeně. „Ty jsi vdaná?“
„Ano,“ souhlasila jsem krátce. Nelíbilo se, jak se choval, takže jsem neměla náladu se svěřovat.
„Myslel jsem, že ses vrátila natrvalo,“ hlesl ohromeně.
Zavrtěla jsem hlavou. „Jsem tu jen na týden – přijeli jsme hlavně na bráchovu svatbu.“ A za doktorem Symerským.
Zacukalo mu v koutku. „Tvůj brácha se oženil? To kecáš!“
Jeho prudké změny nálad mě dost mátly, ale trochu se pousmála nad jeho reakcí. „Jo, díky Amandě udělá spoustu pro něj šílených věcí. V červenci se jim narodil kluk, takže si dokážeš představit, jak se všem ulevilo, když to udělal oficiální. Hlavně našim.“
Můj úsměv se rozšířil, když jsem vzpomínala na celou tu akci. I na svého malého synovečka, který mi okamžitě přirostl k srdci, a já ho málem nedala z ruky. Pojmenovali ho Martin – ne po mně, ale po Amandině otci, ale stejně jsem ho považovala se jmenovce. Všude bylo tolik radosti a lásky, že se kazily zuby.
Uchechtl se a přikývl. „Docela živě,“ souhlasil.
Cítila jsem ten okamžik, kdy Daniel změnil podobu, jako bych stála vedle něho.
Abych si od něj mohla brát energii, nesměl mít vůči mně žádné mentální zábrany, takže jsem na chvíli doslova byla v jeho hlavě. A měla jsem pravdu – Danny žárlil, doteď měl v živé paměti, jak jsem na Tomáše minulý rok v létě reagovala a jak ho překvapilo, že přes to všechno, co se mezi námi tehdy stalo, se pořád někde v hloubi duše milujeme. A stejně jako vždy, když jsem s ním takhle jednosměrně sdílela myšlenky, jsem cítila ten dusivý strach, který měl. Hrozně se bál, že to špatně skončí a on přijde o mě i o dítě, po kterém prahnul. Proto měl neustále výčitky, že byl sobec, když mi to dovolil a jeho touha po rodině mě zabije. A potom konečně ten výlet do jeho hlavy skončil a spojení se přerušilo.
Tělo mi do konečků prstů prostoupilo teplo a ten nutkavý pocit neklidu najednou zmizel. Usmála jsem se, když se mi udělalo líp, ale úsměv mi zakolísal, když jsem si všimla, že se Tomáš ošívá a jezdí si prsty po poškozené části tváře.
Naklonila jsem hlavu na stranu. „Co je?“ zeptala jsem se obezřetně.
Spustil ruku dolů. „Nic,“ odbyl mě. „Svědí,“ přiznal, když jsem z něj nespouštěla oči. „Někdy.“
„Poslední týden?“ nadhodila jsem opatrně.
Dlouze se mi díval do tváře. „Je to horší,“ připustil. „O co ti jde? Pochybuju, že by ses chtěla omlouvat.“
Stiskla jsem rty – byly určité hranice míru, které jsem nehodlala překročit. „Ne. Jen jsem nevěděla, že dokážeš cítit…“ Na okamžik jsem zaváhala, když jsem hledala správné slovo, ale on si to špatně vyložil.
„Nedokážu cítit?“ obořil se na mě prudce. „Nemyslíš, že takhle to stačí?“ Ukázal si prstem na obličej.
Do tváře mi stoupla krev. „Já myslela to kouzlo – tu energii,“ upřesnila jsem. „Jul nikdy nic takového neříkala.“
„Počkej. To děláš ty?“ Bezděčně ke mně vykročil.
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, tak docela. Já teď tohle dělat nemůžu, ale beru si energii od svého fiadora. To jsi teď cítil, zrovna se proměnil.“
„Co je fiador?“ nechápal.
Uchechtla jsem se. „Vážně chceš slyšet všechny podrobnosti?“
Pokrčil rameny. „Předpokládám, že další šanci to slyšet mi i přes tuhle návštěvu nedáš.“
„A budeme celou dobu stát tady?“ zeptala jsem pobaveně, i když už mě tohle naše mezipřistání v předsíni přestávalo bavit.
„Půjdeme do obýváku,“ rozhodl po krátkém zamyšlení, ale zůstal stát.
Pochopila jsem, že mě nechce mít za zády a vlastně jsem se ani moc nedivila. Dnes to bylo hezké gesto, ale stejně se toho moc nezmění. Mezi námi bylo všechno nenapravitelně zničeno.
Zula jsem se a zamířila popaměti do domu. Kdysi jsem tu trávila spousty času, a tak jsem věděla, kam jít.
Tomáš šel s mírným odstupem za mnou. „Nechceš kávu?“ nabídl rozpačitě, když jsem se na něj otočila od sedačky.
Vraždila bych pro hrníček kávy. „Já teď kávu nemůžu,“ vzdychla jsem smutně a položila si dlaň na břicho. Někdy jsem cítila, jak se dítě uvnitř hýbe, ale zatím to bylo jen velmi slabé. „Dala bych si čaj,“ usmála jsem se křečovitě, protože jsem viděla, jak mě probodl při tom gestu ostrým pohledem. Evidentně mu moje těhotenství hodně vadilo.
Něco zahučel a odšoural se do kuchyně, zatímco já si udělala pohodlí na sedačce. Ohlédla jsem se po něm, když se vrátil. Ramenem se opíral o rám dveří.
„Tak co je fiador?“ vrátil se k tématu.
Usmála jsem se. „Ne co – kdo. V doslovném překladu to znamená ručitel… Má provázet mladšího vlka, který má druhou polovinu jeho rekam. Jsme velice složitě a pevně spojení. Díky tomu mě teď může Danny takhle živit,“ vysvětlila jsem.
Jeho výraz byl neproniknutelný. „Proč se neživíš sama?“
Odvrátila jsem se od něj. „To je složité,“ zahučela jsem vyhýbavě.
„Alespoň to zkus,“ pobídl mě chladně. „Nejsem idiot.“
Odfrkla jsem si. „Protože bych tím zabila to dítě – jeden z té spousty nepříjemných vedlejších účinků vlčí kletby.“ Zadívala jsem se mu tvrdě do očí. „I tak jednoduchá věc, jako pořídit si dítě, je pro mě teď smrtelně nebezpečná,“ pronesla jsem s jasným obviněním v hlase. „Dík.“
Chvíli mi pohled oplácel, ale pak oči sklopil. „Promiň,“ houkl jenom.
Chtěla jsem říct: „To nic.“, ale pak jsem to spolkla. Nešlo o nic. Šlo o život mojí holčičky a taky o ten můj. Kvůli němu jsem byla v tomhle zatraceným průšvihu.
Konvice začala pískat a on se skoro až s úlevným vzdechem vrátil do kuchyně.
„Tady máš ten čaj,“ vyhrkl nervózně, jakoby se snažil vyhnout další nepříjemné odmlce, když se vrátil.
„Díky,“ přikývla jsem a sevřela v prstech široký hrnek. Pamatoval si, že piju teplé nápoje ve velkém množství. Hrnek měl půl litru. Vlastně ho kdysi koupil kvůli mně. Povzdechla jsem si. „Tohle je tak divné,“ potřásla jsem hlavou.
 „Jo,“ souhlasil skoro pobaveně a praštil sebou do křesla naproti. „Ale s tím se poperem,“ zakřenil se na mě. „Tak povídej,“ pobídl mě. „Jsi vdaná, jak k tomu došlo?“ Chtěl odvést pozornost od skutečnosti, že ze mě udělal vlkodlaka. Ale bezděky se zabořil ještě hloub.
Ušklíbla jsem se. „Znáš to, šílený vůdce vlkodlačí smečky, zrušené vízum, příliš aktivní myslivec…“
Zíral na mě. „Co to kecáš?“ nechápal.
Povzdechla jsem si. „Prostě jsem byla po uši v problémech a svatba mě z nich měla dostat a s určitým časovým odstupem i dostala. Tak k tomu došlo.“
Zamračil se. „Tak svatba z rozumu? To se ti nepodobá,“ zavrtěl hlavou. „Čekalas na prince na bílém koni.“
Cítila jsem, jak se mi po tváři roztahuje hloupý úsměv a rychle sklopila hlavu. „Dočkala jsem se. Nezačali jsme nadvakrát romanticky, ale nakonec jsme se do toho dostali.“
„A on…“ zaváhal. „Takže on to ví?“ zeptal se nervózně.
Podívala jsem se na něj. „Vzpomínáš na toho muže, co byl se mnou loni v létě ve škole?“
Zamyslel se. „Ten Španěl?“ ujišťoval se. „Co s ním?“
„Je Hispánec,“ opravila jsem ho mrazivě. „Je to můj manžel.“
Mračil se, jak se pokoušel si řádně rozpomenout. „On je taky… prokletý,“ řekl pomalu. „Jako ty.“
„Ano,“ souhlasila jsem. „Je to můj fiador.“
„Proto tě živí,“ přikývl chápavě, ale nasupeně. „Přiměl tě riskovat život pro jeho dítě.“
V automatickém obranném gestu jsem si objala břicho. „Nevíš, o čem mluvíš, Tomáši,“ odbyla jsem ho rozčileně. „Neznáš ho.“
„Znám tebe a to stačí,“ odsekl. „Ty bys takovou pitomost nikdy neudělala.“
Stiskla jsem rty. „Už mě vůbec neznáš,“ procedila jsem skrz zuby. „Nehodlám před tebou obhajovat svoje dítě. Jestli se ti nelíbí, že jsem těhotná, je to tvůj problém, ne můj.“
„Fajn, promiň,“ zvedl ruce dlaněmi vzhůru. „Není moje starost, co děláš a s kým.“
Povzdechla jsem si. „Měla bych jít,“ zamumlala jsem. „Tohle nemá cenu.“
„Ne!“ vyhrkl, když jsem se podepřela rukama, abych vstala. „Nechoď. Už se nebudeme bavit o tom děcku,“ slíbil. Kysele jsem se na něj podívala. „Nebudu mít radost, že čekáš dítě někoho jiného,“ zavrtěl rozhodně hlavou. „Ale nebudeme se o tom hádat, dobře? Zůstaň.“
Zamyslela jsem se nad tím, a potom vstala.
Vyskočil na nohy. „Proboha, Marti, omlouvám se, jo? Nebuď tak umanutá!“
„Potřebuju na záchod,“ přiznala jsem s lehkým úsměvem. „Vrátím se.“
Znovu se posadil a nechal mě odejít. Ovšem než jsem to vyřídila, vrátili se jeho rodiče, přesně jak sliboval.
V chodbě jsem potkala jeho otce. „Ahoj, Marti,“ pozdravil mě, jakoby to nebyly tři roky, co jsem tu byla naposledy a zamířil nahoru do patra.
Paní Krahulíková ale zůstala dole. „Máš tu Lucku? Neříkal jsi, že má odpoledne nějakou rodinou akci?“
„Neříkal,“ odsekl a já si živě představovala, jak koulí očima. „Říkala to ona. A ne, nemám tu Lucku. Spokojená?“ Jeho máma potřebovala mít vždycky o všem přehled a jeho její vtíravost děsivě rozčilovala, ale taky jí to dával najevo. Hádky u nich bývaly na denním pořádku. Evidentně se na tom nic nezměnilo.
„Kdo je Lucka?“ zeptala jsem se zvědavě hned, jak jsem vešla do pokoje. „Dobrý den, paní Krahulíková,“ usmála jsem se na ni, když se po mně ohlédla.
Zatvářila se ohromeně. „Martinko. To je překvapení! Myslela jsem, že ses odstěhovala do Ameriky.“ Jo, to byl ten přehled.
„Odstěhovala,“ pokrčila jsem rameny. „Jsem tu jen na pár dní.“
Usmála se na mě. „Mám pocit, že jsem tě neviděla věčnost. Sluší ti to,“ prohlásila uznale a s odstupu si mě prohlédla celou. Zarazila se. „Tvoje máma neříkala, že se budeš vdávat,“ zvedla obočí.
Sladce jsem se na ni usmála. „Nebudu.“
Obličej se jí protáhl. „Některé holky to s tou samostatností přehánějí. Není to dobré pro nikoho.“
Zachytila jsem Tomášův pohled a zasmála se. „Klidně spěte – jsem vdaná už skoro rok,“ uklidnila jsem ji a šla si sednout zpátky na sedačku. „Tak kdo je Lucka?“ zeptala jsem se znovu Tomáše.
Podíval se stranou. „Moje přítelkyně,“ houkl dutě.
„Aha,“ přikývla jsem. Zas až takové překvapení to nebylo, byla jsem zvyklá na jeho neustále nové vztahy.
„Nebylas nějak vážně nemocná?“ ozvala se najednou jeho matka, která byla pořád v pokoji.
Oba jsme se na ni podívali. „Mami!“ okřikl ji Tomáš. „Nech nás.“ Jako za starých, dobrých časů…
„No ne,“ bránila se, „jenom mě napadlo, že…“
„Mami!“
Sevřela jsem ruce v pěst. Její narážka byla docela jasná – bude nemocná i moje holčička? Problém byl, že přestože moje nemoc nebyla tak docela nemoc, stejně se to mohlo stát. Podle doktora Symerského i Dannyho kletba změnila část naší DNA. Byla tu určitá možnost, že existuje něco jako vlčí gen, který v sobě oba máme. Jako by nestačil boj o to, jestli se vůbec narodí, ještě jsme se museli bát o to, co vlastně bude zač. Samozřejmě jsme už věděli, že přinejmenším vypadá jako lidský plod, ne jako štěně.
„Pořád jsem… nemocná,“ dostala jsem ze sebe nakonec a těsně sevřela rty. Dávala jsem si dobrý pozor, abych se nepodívala na Tomáše. „Nebyl by to problém, kdyby můj muž, neměl tu… nemoc taky,“ vzdychla jsem po chvíli napjatého ticha a smutně se pousmála. „Děti s jedním rodičem nemají problém. Naše malá to ale schytla z obou stran.“ Něžně jsem si položila ruku na břicho. To zlatíčko rozhodně nemělo na růžích ustláno od samého začátku.
Byl nespočet dětí s otcem vlkodlakem. Já se možná stanu první vlkodlačí matkou. Ovšem protože budu první, bylo zřejmé, že žádné dítě se ještě nenarodilo s oběma prokletými rodiči. Vzhledem k tomu, že všechny ostatní děti byly zdravé a naprosto normální, jsme s Doktorem předpokládali, že pokud vlčí gen opravdu máme, tak není dominantní a dědí se recesivně. To znamenalo, že máme 75% šanci, že bude naše dcera normální. Pokud jsme se nepletli – ostatně Doktor nebyl genetik, spíš imunolog. A pokud se netrefila zrovna do těch zbývajících 25%. Mendellovy zákony jsou sranda, a kdy my jsme měli s Dannym naposledy štěstí?
Zazvonil telefon a vytrhl mě z přemítání. Paní Krahulíková ho odešla zvednout.
„Co je s takovými dětmi?“ zeptal se Tomáš tiše, sotva zmizela.
Ohlédla jsem se po něm. „Žádné takové nejsou. Kletba není určená ženám, což jsi samozřejmě nemohl vědět,“ sykla jsem jedovatě. „Víme jen o jednom páru, který byl ve stejné situaci.“
„Jak to myslíš: byli?“ naklonil se ke mně Tomáš naléhavě.
„Jak jsem řekla, je to riskantní. Caroline to nezvládla.“
„Máš strach, že potratíš?“ zvedl obočí.
Odfrkla jsem si. „Caroline nepotratila. Ona umřela, Tomáši,“ vysvětlila jsem mrazivě.
Z obličeje mu zmizela všechna barva. „Ty se hodláš kvůli tomu spratkovi zabít?“ vydechl otřeseně.
„Vím, co dělám,“ odsekla jsem. „A tobě do toho nic není. Už jsi udělal dost.“
Vyskočil z křesla a přesunul se ke mně. „Matynko, neblázni,“ vydechl roztřeseně.
Naklonila jsem hlavu na stranu a něžně se usmála. „Tak mi už roky nikdo neřekl.“
„Budu ti tak říkat každý den, když přestaneš blbnout,“ sliboval. „Nemůžeš umřít kvůli takové hlouposti.“
Odtáhla jsem se od něj a odvrátila hlavu. „To není hloupost. Já svoji holčičku nezabiju.“
Zasténal a svalil se vedle mě na sedačku. „Víš, že je to holka, nebo ji jen chceš?“ zeptal se otráveně.
Znovu jsem se na něj podívala. „Vím to. Pitvají mě jako žábu, aby nás obě udrželi naživu.“ Zhluboka jsem se nadechla a poklepala mu dlaní po noze. „O mně už stačí. Řekni mi, co jsi dělal celou dobu ty. Už máš titul, že jo?“
Bezradně se zasmál a přikývl. „Jo, už mám titul.“
Nepovídali jsme si dlouho, spoustu času jsme ztratili přehadováním. Stejně jako jsem cítila, když se Danny proměnil ve vlka, věděla jsem s jistotou, kdy změnil podobu podruhé. Neklidně jsem se ošila.
„Předpokládám, že budeš muset jít,“ zahučel Tomáš, „když tu tak tancuješ.“
Omluvně jsem sklopila oči. „Danny mě vyzvedne,“ přisvědčila jsem.
„Moc na volno tě nepouští, co?“ odfrkl jsi.
Unaveně jsem zaklonila hlavu. „Tome!“ zasténala jsem. „Vůbec nevíš, co říkáš.“
Zamračil se na mě. „Říkám to, co vidím. Úplně tě ovládá.“
Střelila jsem po něm pohledem a zkřivila ústa do úsměvu. „Nebo já ovládám jeho. Ostatně to já vedu smečku.“
Zvedl obočí. „Jak to myslíš, že vedeš smečku?“
Pokrčila jsem rameny. „Jak to říkám. Taky máme smečky, stejně jako vlci.“
„Aha, jasně,“ hlesl rozhozeně. „Nikdy si mi nepřišla jako vůdčí typ,“ zavrtěl po chvíli hlavou.
Uchechtla jsem se. „Ona to spíš byla náhoda. No a teď už mám pod sebou tři vlky. Veterináře, vrátného a roztleskávačku.“
„To je teda skvadra,“ ušklíbl se. „Předpokládám, že tvůj muž není roztleskávačka.“
Rozesmála jsem se. „Ani vrátný,“ souhlasila jsem se slzami v očích. Ale potom jsem se zhluboka nadechla. „Musím jít.“
„Teď jsi řekla, že to on by měl poslouchat tebe. Zůstaň,“ přemlouval mě.
Zvedla jsem se. „Danny se o mě bojí. Ani jeden z nás nepotřebuje víc stresu.“
Taky vstal. „To by měl, když tě do toho dostal,“ sykl rozzlobeně.
Já se rozčilovat nehodlala. „A kde bereš tu jistotu, že já nesvedla jeho?“ zeptala jsem se nevinně a sebrala z téměř prázdného věšáku svůj kabátek, boty neměly tkaničky, takže do nich stačilo jen vklouznout.
Ostře nabral vzduch. „Víš co? Jako bych nic neřekl,“ zahučel. „Přijdeš zítra?“
Natáhla jsem si bundu a pomalu začala zapínat knoflíky. „Zítra se vracím domů.“
„Tady jsi doma,“ podíval se na mě překvapeně.
Usmála jsem se. „Ne, Tome. Já už jsem doma tam – v Louisianě.“
V předsíni se objevila jeho máma, kterou Tomáš ne zrovna zdvořile poslal pryč, sotva se pokusila si k nám přisednout. „Ty už jdeš?“ zeptala se překvapeně.
„Ano,“ přesvědčila jsem. „Ráda jsem vás zase viděla, paní Krahulíková. Nashledanou.“
„Venku je teplo,“ upozornila mě.
„Já vím,“ přikývla jsem a usmála se na Tomáše, který mi otevřel dveře. Zase za námi zavřel, když jsme vyšli ven.
Ohlédla jsem se po něm. Tvářil se smutně. „Jsi šťastná, Marti?“ zeptal se opatrně. „Alespoň trochu?“
„Jsem moc šťastná, opravdu šťastná,“ ujistila jsem ho. „A pokud to dobře dopadne, budu nejšťastnější člověk na světě.“
„Já… Dáš mi vědět, jestli… to dobře dopadlo?“ vykoktal ze sebe nervózně.
Vzdychla jsem. „Jasně,“ slíbila jsem. „Dám ti vědět, jestli jsem živá.“ Nepředpokládala jsem, že by ho zajímala váha a jméno mojí dcery.
Povzdechl si. „Pojď sem,“ vyhrkl naléhavě, natáhl ke mně ruce a stáhl mě do náruče. Na chvíli jsem stála celá ztuhlá, ale potom jsem se přiměla uvolnit a objetí mu opětovala. „Jsem rád, že jsi dnes přišla,“ zamumlal mi do vlasů.
„Já taky,“ souhlasila jsem a vyvlékla se mu, protože jsem v zádech cítila Dannyho pohled. To zas budou řeči… „Musím jít.“ Ohlédla jsem se, a potom znovu upřela oči na Tomáše. „Ráda jsem tě viděla.“
„Já tebe taky,“ souhlasil a smutně se pousmál. „Naposled.“
„Měj se hezky,“ popřála jsem mu a začala scházet schody.
„Marti!“ zavolal za mnou.
„Jo?“ ohlédla jsem se.
„Ahoj,“ zakřenil se.
Zasmála jsem se. „Ahoj.“ Tak jsme se vždycky loučili.
Danny, který na mě s neproniknutelným výrazem čekal pod schody, ke mně natáhl ruku a já se jí s úsměvem chytila. Měla jsem pocit, že se mi najednou daleko líp dýchá. Bylo správné, že jsem za Tomášem šla. Určitá část mě to potřebovala vyřešit a ukončit.
Danny moji ruku prakticky hned pustil a objal mě kolem ramen. „V pořádku?“ zeptal se obezřetně.
„Ano,“ souhlasila jsem, a pak se ušklíbla. „Nesežrala jsem ho.“
Nakrčil nos. „Nevypadal moc chutně.“
Dloubla jsem do něj loktem. „Nebuď zlý.“ Chtěla jsem mu začít vyprávět, ale začal mi zvonit telefon.
Odtáhl se. „Bože, teď jsi odešla!“ zavrčel podrážděně.
Podívala jsem se na displej. „To je doktor Symerský,“ zavrtěla jsem hlavou. „Ano?“ Přijala jsem hovor.
„Potřebuju s vámi mluvit, Martino,“ ozvalo se na druhé straně bez jakéhokoli úvodu.
Zastavila jsem se, protože svět přede mnou se najednou rozmazal. „Je něco špatně?“ dostala jsem ze sebe bez dechu. Zachytila jsem Dannyho zděšený pohled a odvrátila jsem se.
„Nejsem si jistý,“ vzdychl. „Ovšem vy i dítě jste zatím v pořádku, jak jsem řekl včera.“
Zase jsem začala dýchat. „Vyděsil jste mě k smrti, Doktore!“ obvinila jsem se smíchem. „Jestli jsme v pořádku, není nic špatně, ne?“
„Vy dvě jste v pořádku,“ souhlasil neobvykle podrážděný. „Vaše vlčice možná ne.“
NEJNOVĚJŠÍ KAPITOLY:
1. - 5. kapitola VSK
(15. 4. 2015)
Musíte hledat, ale jsou t

9. kapitola SDG 
(7. 2. 2015)
Oblíbené stránky
Něco jako dvojče blog. Múžete si vybrat, nové kapitoly budou stejné tady i tam.
Fanfiction a jiné...

 
On autor byl vůl a překladatel není, rozumíte, proto to tak je.

- Jan Werich -
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one