Zdravím Vás,
ať už jste sem zavítali z webovky veilofmystery, která začala blbnout, nebo jste noví čtenáři. Na tomhle blogu najdete několik povídek, ať už s tématikou z těch starších Twilight fanfiction nebo novějších fantasy originálních nebo polooriginálních příběhů. Ať už je to jakkoli - vítejte a dobře se bavte!

Vaše Hollis
Nehodlala jsem couvnout ani o krok a tvrdohlavě si stála na svém, i když jsem několikrát měla cukání to zrušit.
Domluvila jsem si schůzku s děkanem a po dokončení tohohle semestru jsem se měla do školy vrátit až na konci září příštího roku. Zablokovala jsem si letenku do New Orleans na 29. května, protože jsem předpokládala, že v té době budu mít všechny zkoušky udělané. Bohužel jsem žádný přímý let nenašla, takže jsem přesedala v Londýně a New Yorku, z čehož mi už teď hrůzou vstávaly vlasy na hlavě – jako by už tak nestačil můj panický strach z prvního letu, mám ještě dvojnásobnou šanci, že zůstanu viset někde na půli téhle šílené cesty!
Musela jsem si vyřídit pas, jelikož ten starý mi prošel někdy na podzim, a spoustu dalších papírů, abych mohla v Americe ten rok opravdu zůstat. Zajímavé je, že žádný hrdina v jakémkoli příběhu se s tímhle potýkat nemusí. Za to já jsem znala půlku byrokratických krys v Praze i v našem městě, protože mě doslova posílali od čerta k ďáblu – na každém papíru musely být přinejmenším tři razítka a každé od úplně někoho jiného. Po každém papírovacím výletu na úřady jsem měla hlavu úplně jalovou a přísahala brzkou smrt každému, který mi k jednomu potvrzenému papíru přidal další tři k potvrzení, a stěžovala jsem si Danielovi, že za tohle mě přinejmenším naučí americkou hymnu pozpátku, aby to za to stálo.
O mém plánu nikdo nevěděl, tedy kromě Daniela, samozřejmě. Nějak jsem ještě nesebrala dost odvahy, abych to našim řekla, a složku se všemi věcmi potřebnými k legálnímu odjezdu ze země jsem měla položenou na skříni, aby na ni nešlo zezdola vidět. Ale byl začátek května a já měla nejvyšší čas. Všechno už jsem měla připravené, stačilo jen naskládat věci ze seznamu, který jsem tvořila v průběhu několika týdnů, abych něco náhodou nezapomněla, do tašky.
Ale s blížícím se datem odjezdu jsem začínala být čím dál tím víc nervózní. Pořád bylo ještě dost času to všechno zrušit a nechat to tak, jak to je. Občas jsem se musela držet zuby nehty, abych to neudělala. Dokonce jsem si našla na webu stránky o Mandeville, což bylo město pár kilometrů od Madisonville, které bylo tak maličké, že jsem o něm nenašla prakticky vůbec nic. Představa života na maloměstě mě trochu uklidňovala – nemohlo to být přece tolik odlišné od života tady, ne? Velkoměsto by mě děsilo víc a bůhví, že jsem snad už ani víc vyděšená být nemohla.
Potřásla jsem hlavou a znovu se sklonila ke svým skriptům. Pokud neudělám zkoušky, stejně nikam nepojedu. Už mi zbývaly poslední dvě, takže by mě to skutečně naštvalo, zvlášť po tom, kolik jsem do tohohle ročníku nacpala energie.
 
Přivřela jsem oči před hřejivým květnovým sluncem a zhluboka vydechla. A je to, pomyslela jsem si. Ročník jsem měla uzavřený a do odjezdu mi zbývaly ještě dva týdny. Dva týdny na to, abych se tu se vším rozloučila.
Měla jsem v plánu zajet se podívat za dědou, vyrazit si někam s Šárkou, nějak přijatelně to vysvětlit našim – což jsem ještě doteď neudělala, a chtěla jsem se domluvit s bráchou, jestli u něj nemůžu den před odletem přespat, abych nemusela noc strávit na letišti.
Popravila jsem si na rameni kabelku a vyrazila jsem na náměstí Míru, kde jsem se měla sejít se Šárkou. Normálně bych jela tramvají, ale chtěla jsem si naposledy projít město.
Už na mě čekala na „zahrádce“ jedné kavárny (když tam není nic zeleného a stojí to šedivém náměstí, tak to podle mě žádná zahrádka není).
„Ahoj,“ zafuněla jsem a zhroutila se do proutěného křesílka naproti ní.
Pokývala mi hlavou na pozdrav a zvedla obočí. „Tys šla pěšky?“
Popadla jsem nápojový lístek a pročítala jsem si nabídku. „No jo,“ zabručela jsem s očima upřenýma na písmenka, „sentiment, víš jak.“
„Ty jsi cvok,“ zasmála se, „v takovým pařáku bych se na sentiment vykašlala.“
„To víš,“ pokrčila jsem rameny a odložila lístek, „globální oteplování, musíme si zvykat.“ Přinejmenším já si musím zvykat - v Louisianě je takhle vedro skoro celý rok. Což bylo třeba fajn při balení, protože jsem s sebou nemusela tahat těžké zimní oblečení, ale na druhou stranu jsem se obávala, že se tam upeču nebo chytím té z vlhkosti plíseň.
Objevila se servírka a já si objednala ledovou kávu a zmrzlinovou kalorickou bombu, počítala jsem s tím, že večer půjdu lovit, což znamenalo, že naběhám pěkných pár kilometrů – u nás už jsem se bála lovit od února, takže jsem vyrážela na výlety všemi možnými směry. A na tu zmrzlinu jsem vážně měla chuť.
Šárka to sledovala se shovívavým pobavením. „Hodláš se takhle cpát celé léto?“
„To nemám nejmenší ponětí,“ zahuhlala jsem s lžičkou v puse.
„Promiň?“ nechápala.
Vyndala jsem si lžičku z pusy a nadechla se. „Stěhuju se k Danielovi,“ vyhrkla jsem jedním dechem.
Zůstala na mě zírat s otevřenou pusou. „Ke komu?“
„K Danielovi,“ zopakovala jsem nervózně, začínala jsem litovat, že jsem to řekla – copak jsem to mohla nějak rozumně vysvětlit? „Už jsem ti o něm říkala v zimě.“
Zamračila se. „A taky jsi říkala, že je z Ameriky, Martino!“
Povzdechla jsem si. „Jo, správně. Stěhuju se do Ameriky, jen jsem si říkala, že bys to asi měla vědět.“
„Ty ses musela úplně zbláznit!“ zvolala a několik lidí se po nás ohlédlo.
„Pšššt!“ tišila jsem ji naléhavě. „Ne, ale zblázním se, pokud tu zůstanu, Šári. Musím odsud prostě vypadnout.“
Starostlivě se ke mně nahnula přes stůl. „Já vím, že máš teď špatný období, zlato,“ řekla tiše. „Odstěhovat se do Ameriky je ale vážně úlet! Navíc jen rok před státnicema!“
Zamračila jsem se. „Mluvíš jako moje máma,“ zasyčela jsem, „nejedu tam natrvalo, za rok si školu dodělám.“
Vědoucně se na mě podívala. „Vaši o tom neví, co?“
Kousla jsem se do rtu a sklopila oči. „Ne. Nějak ještě nebyla ta správná chvíle.“
„A kdy jim to chceš říct?“
Zvedla jsem k ní oči. „Odlítám za dva týdny, takže mi moc možností nezbývá.“
„Za dva týdny?!“ vykřikla pobouřeně a já protočila panenky, jen jsem čekala, kdy na nás vyletí obsluha.
„Jo,“ přikývla jsem a mluvila schválně potichu v naději, že mě napodobí.
„Jak dlouho už to plánuješ?“ zeptala se podezřívavě.
Pokrčila jsem rameny. „Od března. Dá to docela práci sehnat všechny papíry, víš?“
Opřela se lokty o stolek a položila obličej do dlaní, po chvíli ke mně zvedla hlavu. „Ty to myslíš skutečně vážně, co?“
„Nemám moc na vybranou, už jsem se rozhodla.“
„A ten Daniel?“
„Byl to jeho nápad,“ přiznala jsem, „já byla proti, ale měl pravdu – je to to nejlepší řešení.“
Zakabonila se. „A víš alespoň, jak se ten tvůj Daniel jmenuje příjmením?“
„Sulina,“ odsekla jsem, „ale to s tím nemá co dělat. Žádný psychopat to není,“ dodala jsem skoro útočně, „je to obyčejný, bezúhonný občan jednoho maloměsta.“
„Nemůžeš jen tak zmizet za oceán, Martino,“ vzdychla, rukama si podpírala čelo z každé strany.
„Ale jo, můžu,“ nesouhlasila jsem, „a taky to udělám. Smutný je, že momentálně nevidím důvod, proč bych se odtamtud vlastně měla vracet – tady už mě nic nečeká, všichni mají svůj vlastní život.“
„Ty se na mě zlobíš?“
„Ne, jen konstatuju. Šíleně se bojím, co mě tam čeká, Šárko, a ještě větší strach mám z toho, co se stane, když tam nepojedu.“
„Proč tam jedeš, Martino?“ zeptala se vážně. „Jaký k tomu máš důvod?“
Povzdechla jsem si a zalhala. „Jsem nemocná a nezvládám to. Potřebuju se s tím naučit žít a tady mi to nejde. Daniel mi pomůže.“
„Ale zůstaneme v kontaktu, že jo?“ ujišťovala se. Snahu mi to rozmluvit evidentně vzdala.
„Samozřejmě,“ přikývla jsem a usmála se. „Díky,“ hlesla jsem ještě. Teď jsem věděla, že alespoň jeden člověk bude čekat na můj návrat.
 
'Co je, Tino? Nesložilas tu poslední zkoušku?' vyptával se zmateně Daniel druhý den.
'Ne, mám ji,' ujistila jsem ho spěšně a oklepala se, abych ze sebe setřásla ten divný pocit, 'všechno jde podle plánu.'
'Jsi nějaká nesoustředěná,' poznamenal. Někdy mě jeho starostlivost pěkně rozčilovala, ale někdy to bylo milé, ten jeho zájem.
'Jsem jen nervózní,' opravila jsem ho. 'Tohle je snad ta nejšílenější věc, co jsem kdy udělala, nebo udělám. Nějak se nemůžu rozhodnout, jestli se budu těšit, nebo umírat strachem.' Znovu jsem potřásla hlavou. 'Je to dětinské, já vím,' povzdechla jsem si, 'ale nemůžu si pomoc.'
'Hm,' brouknul konejšivě, 'bude to fajn, uvidíš,' ujistil mě. 'Jsem si jistý, že spolu nějak vyjdeme.'
'Pořád si tě zkouším představit jako člověka,' pomyslela jsem si pobaveně, 'jsi si jistý, že nemáš třeba třetí nohu, nebo hrb?'
'Když jsem to naposledy kontroloval...' zabrblal. 'Nech se překvapit.'
'Děsíš mě.'
'Kdo? Já?'
Pobaveně jsem si odfrkla, někdy mi vážně chybělo, že takhle se nemůžu smát. 'Musím jít, Danieli,' vzdychla jsem, 'ještě musím vymyslet, jak to oznámit našim...'
'Ještě jsi jim to neřekla?' podivil se.
Znovu mě začala zaplavovat nervozita. Já prostě neměla nejmenší ponětí, jak jim to oznámit! 'Chce to ten správný okamžik, nemůžu to jen tak vypálit.'
'Nechci ti radit, ale už teď je pozdě – odlítáš za dva týdny.'
'Já vím, já vím!' přisvědčila jsem netrpělivě. 'Udělám to dnes. Jen u nich člověk nikdy neví, jak budou reagovat...' Povzdechla jsem si. 'Takže se brzy uvidíme, Danieli.'
'Budu na tebe čekat v New Orleans na letišti,' souhlasil.
'V to doufám!'
'Netrpělivě tě budu vyhlížet.'
Pohodila jsem hlavou. 'Už se nemůžu dočkat!'
'Hej! Co ten kousavý tón!' ozval se pobouřeně.
'Ale nic,' odbyla jsem ho. 'Vážně musím jít,' upozornila jsem znovu. 'Drž mi palce - s našima.'
'Pro tebe cokoli, princezno.'
'A tu princeznu si nech,' sykla jsem ještě, než jsem začala proměňovat zpátky. „Čau, Danieli,“ rozloučila jsem se.
Bye, Tina,“ odpověděl pobaveně. Alespoň jeden z nás si to celé užíval.
 
Opatrně jsem našlapovala v ponožkách na schodech, abych nezpůsobila hluk. Byl to už zvyk, většinou jsem se vracela domů uprostřed noci, dneska tak pozdě nebylo. Vrátila jsem se brzy, protože jsem ještě chtěla mluvit s našima. Překvapilo mě, když jsem viděla, že jsou dveře mého pokoje otevřené – byla jsem si jistá, že jsem je zavírala.
Potichu jsem se přikradla ke dveřím a nakoukla dovnitř.
Máma seděla uprostřed pokoje na koberci a kolem sebe měla rozházené papíry, ve kterých zuřivě listovala. Ty papíry, které před pár hodinami ležely na skříni. Nevšimla si mě. Ve mně se zvedla vlna hněvu – to jsem v tomhle domě neměla právo na soukromí, nebo co?
Založila jsem si ruce na prsou a opřela se ramenem o futra dveří. „Takže co,“ řekla jsem pomalu a zvučným hlasem, máma s sebou zděšeně trhla a ohlédla se na mě, „ty se mi teď hrabeš ve věcech?“
Natáhla ke mně ruce s papíry. „Co to má znamenat, Martino?!“ zeptala se přísně. „Co to má krucinál znamenat?! Tys odešla ze školy?“
Vystrčila jsem bojovně bradu. „Jsem plnoletá, je to moje věc.“
„Tak tvoje věc?“ zavřískla. „Dokud bydlíš v tomhle domě, tak to není tvoje věc, holčičko!“
Sevřela jsem ruce v pěst a nutila se do klidu, nemohla jsem se teď přestat ovládat. Ale nedařilo se mi to. Poslední dobou mě vážně dožíralo, že se ke mně neustále chová jako k malému děcku. A taky to, že jsem si to nechala tak dlouho líbit. „Je to snad moje studium, nebo ne?“ odsekla jsem. „Za rok se do školy vrátím, neměj strach,“ ujistila jsem ji. „A teď, pokud dovolíš, budu ty papíry muset znovu roztřídit.“ Vyzývavě jsem podržela dveře tak, aby mohla odejít. Uvědomovala jsem si, že to přeháním, ale napětí posledních tří měsíců najednou vyplouvalo na povrch. Jakoby mi v hlavě něco přeskočilo a já z toho přísně udržovaného rozumného stavu spadla rovnou do naprosté ignorace. Skoro jsem cítila, jak mi provinilý a vystrašený výraz stéká z tváře a nahrazuje ho prázdný a naprosto lhostejný.
„Co si to dovoluješ?!“ vyštěkla. „Takhle se mnou mluvit nebudeš! Ty tedy ne!“
Zamračila jsem se. „A co bys chtěla slyšet?“ zeptala jsem se arogantně.
„Chci, aby mi to vysvětlila! Od té doby, co se taháš s tím počítačovým povalečem, se chováš jako spratek!“
„Já se s nikým netahám!“ bránila jsem se pobouřeně. „Ale snad si nemyslíš, že budu nadosmrti sedět doma s váma! Mám svůj život a tobě do něj nic není!“
„Jak není?!“ vykřikla a chytila se za židli, aby mohla vstát. „Jak není!“
Podívala jsem se na ni. „Nehodlám se ti zpovídat,“ zavrčela jsem, „jsem dospělá, pokud sis nevšimla! I kdybych se tahala s každým ve městě, tobě by do toho nic nebylo! Mám už plné zuby toho, jak mi neustále stojíš za zadkem a říkáš mi, co mám dělat!“ Přešla pokojem ke mně a vrazila mi facku, otočila jsem obličej po směru rány. Ledově jsem se na ni podívala. „Je ti líp?“
„Tak podívej se, Martinko,“ řekla tichým, nepříjemným hlasem. Ukazováček zabodávala do vzduchu kousek od mého obličeje. „Ty se sebereš a vrátíš se do školy, s tím parchantem se rozejdeš a budeš sedět doma a chovat se tak, jak jsme tě vychovali!“
Zvedla jsem obočí. „A když ne?“
Oči se jí maličko rozšířily, ale po chvíli odpověděla – pomalu a s rozmyslem. „Seber se a táhni, kam chceš. Vypadni z mého domu!“
Zhluboka jsem se nadechla a kousla se do rtu. Opravdu mě vlastní matka zrovna vyhodila z domu? Ale byla jsem pořád ještě dost plná hněvu a nečekaně nalezené hrdosti. Narovnala jsem se v ramenou. „Můžu si sbalit?“ zeptala jsem se klidně.
Neodpověděla, obešla mě a křápla za sebou dveřmi. Zůstala jsem stát chvíli ztuhle na místě a zírala před sebe. Nechala jsem si celou hádku znovu a znovu procházet hlavou.
Nakonec jsem si odfrkla a pohodila hlavou. „Fajn,“ řekla jsem mrazivě svému odrazu v zrcadle, kterému z obličeje svítily žluté oči šelmy. „Tak fajn,“ zopakovala jsem a natáhla se na skříň pro batoh, který jsem následně hodila na postel. Z papírů rozházených po zemi jsem zvedla ten, na kterém jsem měla sepsaný seznam věcí, které jsem si chtěla vzít s sebou k Danielovi.
Zavřela jsem laptop a vytáhla zdroj ze zásuvky, ke krosně letěla v mžiku i taška na notebook, kterou jsem vytáhla zpod stolu.
Neměla jsem sebemenší ponětí, kam na ty dva týdny půjdu nebo co budu dělat, ale byla jsem si stoprocentně jistá, že tady nezůstanu ani o minutu dýl, než bude nezbytně nutné. Nedokázala jsem pochopit, proč jsem tu vlastně doteď zůstávala. Od té doby, co podobným způsobem odešel Lukáš, bylo žít v tomhle domě peklo.
Zvedla jsem hlavu s hrstí spodního prádla v ruce. Už jsem věděla, kam pojedu. Lukáš měl v Praze 2 +1 po babičce z otcovy strany... Doufala jsem, že na ty dva týdny mi bude ochotný věnovat gauč.
Ani ne za hodinu jsem měla všechny věci sbalené. Naposledy jsem se rozhlédla po svém pokoji a měla pocit, že jsem uvnitř naprosto prázdná, jakoby mi všechny vnitřnosti vyžrala kyselina. Necítila jsem vůbec žádné pohnutí, žádnou emoci. Byla jsem jako zaseknutá v nějakém zvláštním vzduchoprázdném stavu, kam ke mně nedoléhal okolní svět. Jako kdyby moje hlava odmítala zpracovat fakt, že se pro mě slovo domov sesypalo jako domeček z karet.
Sebrala jsem ze židle lehkou jarní bundu a oblékla si ji. Přes rameno jsem si hodila tašku s počítačem a těžký batoh si dala na záda.
Ani jsem se neohlédla, když jsem otvírala dveře svého pokoje a soukala se na chodbu. Nešla jsem do kuchyně, kde jsem slyšela mámu, abych se rozloučila, zamířila jsem rovnou ke schodišti.
Vklouzla jsem do sportovních balerín, které byly jedny z mála mých bot, ke kterým jsem se nemusela shýbat, abych je obula, a kapsy bundy vydolovala klíče. Potěžkala jsem je v dlani a pak je odhodila na botník.
Otočila jsem se ke dveřím, chtěla jsem natáhnout ruku ke klice, ale dveře se rozletěly a já na prahu spatřila tátu.
Zajíkla jsem se a nasucho polkla. „Tati,“ hlesla jsem.
„Martino!“ vyhrkl překvapeně a sjel mě pohledem od hlavy k patě. „Ty někam jedeš? Takhle na večer?“
„Já...“ začala jsem, ale pak jen sklopila oči.
„Jedeš někam s kamarády?“ vyzvídal dál a protlačil se za mnou do předsíně a zul si boty. „Kdy se vrátíš?“
Kousla jsem se do rtu a pak z náhlého popudu k němu vztáhla ruce. I když jsem s nákladem na zádech byla pěkně neohrabaná, obmotala jsem mu paže kolem krku a naposledy vdechla vůni jeho kolínské, kterou jsem milovala. „Nevím, tati,“ řekla jsem tichým, nakřápnutým hlasem. „Moc mě to mrzí.“
„Marti?“ zeptal se najednou zděšeně.
„Mám tě ráda, tati.“
„Kam jdeš?“ Hlas se mu na konci zatřásl.
Odtáhla jsem se od něj a nepatrně se usmála. „Zavolám ti,“ slíbila jsem. Vytáhla jsem se na špičky a spontálně ho políbila na tvář. „Měj se, tati.“ Znovu jsem se odtáhla a otevřela dveře.
Vyšla jsem do příjemného květnového podvečera a jeho nechala stát za sebou.
Popravila jsem si uši batohu na ramenou a vykročila směrem k nádraží, pořád ještě dost ohromená na to, abych brečela.
První slzy mě dostihly až někde za Olomoucí. Seděla jsem vmáčknutá v rohu kupé, v ruce žmoulala zvlhlý papírový kapesník a dusila v sobě vzlyky. Chlapík, co seděl v kupé se mnou, ke mně co chvíli střelil pohledem zpoza novin, ale nic neříkal.
 
Bylo skoro deset, když jsem potřetí stiskla zvonek u Lukášova bytu, proto jsem nechápala, proč není doma. Pokoušela jsem se mu několikrát dovolat, ale ani jednou mi to nevzal.
Věděla jsem, že tam není, přesto jsem mačkala tlačítko snad pět minut, než jsem se zhroutila na schody vedle svého batohu. Neměla jsem potuchy, co budu dělat, pokud Lukáš nepřijde nebo mě nevezme k sobě. Neměla jsem kam jinam jít. Byla jsem bezdomovec.
Čas utíkal a bratr se neobjevoval.
Usnula jsem psychicky naprosto vyčerpaná, opřená o batoh na schodech před jeho bytem.
Probudily mě hlasy a tichý smích.
Dezorientovaně jsem zamžikala do tmy a snažila se přijít na to, proč sedím na těch pitomých studených schodech naprosto zdřevěnělá.
Jeden z těch hlasů jsem poznala, byl to Lukáš. „Hu!“ zafuněl. „Ještě jeden takovej přesčas a hodím si mašli! Tyhle šibeniční termíny mě ničí.“
„Ber to z tý lepší stránky, je to lepší než strávit noc v posteli sám,“ utěšoval ho se smíchem ten druhý. Světlo v chodbě, kde jsem seděla, se rozsvítilo a na chvíli mě oslnilo. Pak jsem zahlédla dva muže, z nichž jeden byl můj bratr a druhého, který měl roztažené paže, jakoby se protahoval, jsem neznala. „Anebo taky ne,“ hlesl vyjeveně a zíral na mě s očima navrch hlavy, ruce stále roztažené.
„Martino?“ zeptal se zmateně Lukáš. „Co tu děláš?“
„Volala jsem ti,“ zamumlala jsem polohlasem hrčivě a odkašlala si. „Jsem v maléru.“
„Zapomněl jsem mobil doma,“ vysvětlil a sklonil se ke mně a vzal můj obličej do dlaní. „Máš úplně červený oči, co se stalo?“
Zavřela jsem je, jakoby to tak říct bylo snadnější. „Máma mě vykopla.“
„Jen tak?“ nechápal.
Otevřela jsem oči. „Ne jen tak, Lukáši, až potom, co zjistila, že jsem nechala školy.“
Zalapal po dechu. „Tys nechala školy?!“
Povzdechla jsem si. „Ještě ty s tím začínej!“ zabrblala jsem podrážděně a vyškrábala se na nohy. „Nemohla bych u tebe chvíli zůstat?“ Váhavě jsem střelila pohledem k chlápkovi, co mu stál za zády - pokud brácha nějak nezměnil orientaci, gauč bude evidentně obsazený. „Nemám kam jinam jít. Za dva týdny vypadnu, slibuju!“ škemrala jsem zoufale.
Taky se ohlédl na toho druhého. Ten nezaujatě pokrčil rameny. „Je to tvůj byt, koho si tam nastěhuješ, je tvůj boj.“
„Rád slyším,“ slyšela jsem ho zamumlat, ale nebyla jsem si stoprocentně jistá, že to řekl tak otráveně, jak jsem si myslela. Pak vytáhl klíče a otevřel nám všem dveře.
Lukášův přechodný spolubydlící se jmenoval Honza a dělali spolu, zůstal u něj, když ho vykopla holka. Prohlásil, že jeho nový podnájem bude volný do konce týdne a do té doby jsem spala s Lukášem v ložnici. Trapný okamžik nastal, když Honza začal na toto téma vtipkovat, než mu Luki otráveně nevysvětlil, že nejsem jeho bývalá, ani současná, ani žádná jiná přítelkyně v maléru, ale jeho sestra.
Tu první noc jsme s bráchou šli spát až hodně brzo ráno. Povídali jsme si za zavřenými dveřmi ložnice celé hodiny a já mu řekla všechno, co se stalo. Řekla jsem mu, že se stěhuju k Danielovi. Myslel si, že jsem cvok, ale nerozmlouval mi to.
Hlavu jsem měla položenou na jeho natažených nohách a on se mi probíral vlasy, dokud jsem neusnula.
V krizových situacích byl Lukáš brácha za všechny prachy.
 
 
Stála jsem v nějaké velké hale. Kolem mě nepřetržitě procházeli lidé, vráželi do mě a dívali skrze mě, jako bych byla neviditelná. Jediné, co jsem dokázala cítit, byla úzkost, která mi stoupala hrdlem vzhůru. Nepřišel. Nikdo tu nečekal. Možná ani nikdy neexistoval, možná jsem skutečně blázen. Ale teď jsem tu stála sama, uprostřed letištní haly v neznámém státě a bez místa, kam bych se mohla vrátit -
 
Otevřela jsem z dusivé noční můry posledních třinácti dní oči do temnoty bratrovy ložnice stejně znenadání, jako kdyby se přetrhla filmová páska, která sen přehrávala.
V příští vteřině jsem si uvědomila, že to nebyl sen, co mě vzbudilo, protože sen měl pokračování, které jsem znala. Ne, to, co mě probudilo, byla ruka sunoucí se po mém pasu nahoru a něčí dech, který se mi srážel za krkem. Ve vzduchu jsem cítila vůni nějaké drahého dámského parfému a potu.
Na okamžik jsem ztuhla a pak s sebou trhla dopředu, abych ze sebe tu ruku dostala.
„Lásko?“ ozval se ze tmy zmatený ženský hlas.
Odsunula jsem se na okraj postele, že jsem skoro přepadla a přikrývku si přitáhla až ke krku. Na druhé straně postele jsem viděla ve tmě ženu, která klečela na zemi a zmateně se jednou rukou opírala o matraci. Měla na sobě kostýmek nějaké tmavé barvy a na krku šátek s nějakým sériovým vzorem. Vypadala jako Miss pracující žena.
„Kdo ksakru jste?“ dostala jsem ze sebe s obtížemi. Bylo ještě zatraceně brzo ráno na to, abych mohla pořádně myslet a mně dalo hodně práce usnout, takže jsem spala sotva pár hodin.
Viděla jsem, jak ztuhla a slyšela jsem, jak jí přeskočil srdeční rytmus. Automaticky, takže to tu musela znát, nahmatala lampičku vedle postele a rozsvítila.
Jasně, jediný vlkodlak, který prokoukne tmou, jsem v tomhle pokoji byla já. Přivřela jsem před světlem oči.
„A kdo seš do hajzlu ty?“ vyštěkla a mně okamžitě podle melodie jejího hlasu docvaklo, že je to Pražačka jak řemen.
Nutno mi přičíst ke cti, že já jsem se alespoň snažila být zdvořilá, i když mě vzbudila uprostřed noci, ale na druhou stranu bych asi taky nebyla zosobněním dobré výchovy, kdybych našla v posteli svého kluka cizí ženu.
„Kde je Lukáš?“ pokračovala a její hlas nabíral na intenzitě.
Pokrčila jsem rameny. „To nemám ponětí,“ odpověděla jsem upřímně, „asi se zdržel v práci.“ Byla jsem moc unavená a nervózní z nadcházejících událostí na to, aby mi tahle situace přišla dost komická, abych si z ní dělala legraci, a zároveň mě zrovna nelákalo jí složitě vysvětlovat, proč jsem se nasáčkovala bráchovi do bytu. „Běž na něj počkat vedle a mě nech spát, vždyť je -“ Pootočila jsem hlavu, abych viděla na digitální displej budíku. „Půl druhé ráno, do prdele!“ zvolala jsem pobouřeně a padla bokem do postele. Nespala jsem ani hodinu. „To snad není pravda!“
„Héj!“ vřískla a škubla koncem deky, co jsem kolem sebe měla obmotaný. „Okamžitě vypadni z tý postele!“
Chytla jsem druhý konec a trhla jím tak silně, až se bruneta rozplácla na madraci. „Krucinál, seš magor, nebo co?“ začínala jsem se vztekat a to znamenalo jediné - ztrácela jsem kontrolu, což pro ni mohlo být opravdu hodně zlé.
„Co máš na sobě?“ zeptala se podezřívavě.
Netušila jsem, proč je pro ni tahle informace důležitá, ale pokud se sebere a zmizí v kuchyni, když to bude vědět – pro mě za mě. Odtáhla jsem deku a ukázala jí své tričko na ramínka a kalhotky. „Spokojenost?“ sykla jsem a dávala si pozor, abych jí nepohlédla do očí. Vsadila bych se, že by se jí ten pohled nelíbil. Mně se nelíbilo, že ležím v posteli a zpovídá mě nějaká hysterka a štvalo mě, že jsem prošvihla příhodný okamžik uvést věci na pravou míru.
„Proč jsi tu?“ Klekla si na paty vedle postele a na okamžik vypadala velmi roztomile.
„Krucinál!“ zaklela jsem a vykopala se z postele, ze židle jsem sebrala kalhoty a navlékla si je, nijak zvlášť si nelibuju v promenádování se před cizími polonahá. „Půjdeme vedle,“ oznámila jsem jí.
Už stála a její obličej odrážel zuřivost, která ji sužovala zevnitř. „Odpověz! Kdo jsi a co děláš v posteli mého přítele?“
Zasténala jsem a zabořila si prsty do vlasů, využila jsem toho gesta, abych se vynasnažila vrátit své oči do původního stavu. Zhluboka jsem se nadechla. „Jsem Martina Berková a jsem Lukášova sestra; tady jsem, protože mě máma vyhodila z domu a já neměla kam jinam jít. Stačí, nebo chceš moji občanku?“
Chvíli jí trvalo, než zpracovala informace a zavřela pusu. „Jsi jeho sestra?“ ujišťovala se.
Pokrčila jsem rameny. „Od malička nám to tvrdí.“
Přimhouřila oči. „Tak proč jsi to neřekla, když jsem se ptala poprvé?“
Dobrá otázka. „Obvykle nemám nejchytřejší nápady, když mě ze snu vzbudí bráchova žárlivá holka,“ odpověděla jsem mrzutě.
Několik vteřin na mě koukala a pak se začala smát. Skepticky jsem se na ni dívala přes postel a čekala, až přestane. Člověk by řekl, že po měsících strávených běháním v noci po lese, si na noční bdění zvyknu, ale já jsem posledních pár dní byla natlakovaná stresem ze všeho, co se na mě valilo, a hlavně ze své šílené výpravy na západ za hlasem ze své hlavy, že jsem měla se spaním vážně problémy, a když už jsem usnula, spánek nestál za nic. A pokud mě někdo vzbudí, hned když usnu a ještě den před odletem... vlastně v den odletu, není mi do smíchu.
Od té doby, co jsem odešla z domu, jsem s Danielem mluvila jen jednou – tady jsem neměla dost prostoru pro svoje vlčí alter ego, Praha není správné místo pro lidi jako jsem já. Daniel se zdál být celou situací víc zděšen než já, tedy tím, že jsem na dlažbě, což mi snad pořád ještě nestihlo pořádně dojít do důsledků – šla jsem dál podle plánu a tohle byl jen zádrhel a dokud nezjistím, že v Louisianě žádný Daniel Sulina nežije a já se nemám kam vrátit, asi si to skutečně nepřipustím. Což bylo to, co znervózňovalo a děsilo mě to tolik, že jsem nemohla spát. Myšlenka na to, že Daniel doopravdy není. Protože pokud není, já jsem cvok a sama sobě jsem si přísaha, že v tom případě strávím zbytek života na psychiatrii, dobrovolně. Naopak on, Daniel, se na naše setkání a následovné soužití až nepochopitelně těšil. Což byl další z důvodů, proč se mi jen při myšlence na ten okamžik roztřásla kolena. Když se někdo nepochopitelně těší, nepřináší to nic dobrého. Myslím. Měla jsem prostě špatný pocit...
A zatímco jsem nad tím přemýšlela, Lukášova nová holka se přestala smát a natáhla ke mně ruku. „Jsem Erika. Začneme znovu?“
Potřásla jsem hlavou a pokusila se věnovat něčemu jinému než té černé díře uprostřed břicha, kterou mi tam vyžírala panika. „Dáš si čaj?“ zeptala jsem se, ale ruku jí nestiskla. Nečekala jsem na odpověď a hned vyrazila ke dveřím. Přišla jsem si nějaká ztuhlá a zakroutila jsem krkem, abych se toho pocitu zbavila.
Erika se posadila ke stolu a ruce si položila na něj. Postavila jsem vodu a pak se opřela o linku a dívala se na ni, jestli jí to nebylo příjemné, nedala to na sobě znát. Cítila jsem potřebu ticho nějak vyplnit, nejlépe lehkou společenskou konverzací.
„Jak dlouho jste, hm... spolu s bráchou?“ zeptala jsem se nervózně a otočila se, připravila jsem hrníčky a jediný sáčkový čaj, co tu byl. Koupila jsem ho já, protože Lukáš na čaje moc nebyl.
„Pár měsíců,“ odpověděla vesele, „ale oficiálně sotva pár týdnů.“
„Hm,“ zabručela jsem. A ty měsíce před tím spolu byli jak? Vždycky je to oficiální, ne?
„Můžu se zeptat?“
Zmateně jsem se ohlédla. „Na co?“
„Vážně jsi byla v prosinci v kómatu?“ Našpulila pusu a nesouhlasně si mě prohlížela.
Zvedla jsem obočí. „Několik dní jsem byla v bezvědomí,“ připustila jsem, „proč?“
Vykulila oči. „Moc jsem mu to nevěřila,“ houkla, „a ty vypadáš vážně moc zdravě, aby tomu člověk věřil.“
Pousmála jsem se. „Jo, medicína dělá divy. Je to už několik měsíců, teď vypadám vážně dobře oproti zimě.“
„Úraz?“ vyzvídala. Na můj vkus byla trochu moc zvědavá, ale já s ní nechodím...
Pokrčila jsem rameny. „Tak trochu, ale proto to nebylo.“
Změřila si mě nespokojeným pohledem. „Ty nejsi moc sdílná, co?“
Potřásla jsem hlavou. „Ani ne. Omlouvám se, je na mě vážně trochu moc brzo a já poslední dobou špatně spávám – není to nic osobního.“ Ale bylo to osobní, už jsem identifikovala ten její báječný kostýmek a šáteček na krku, takhle na světle dokonce vynikl malý odznáček na klopě. Erika byla letuška a to poslední co jsem dnes ráno potřebovala vidět, byla letuška nebo vůbec kdokoli od letadel. Nevolnost mi bušila do žaludku jako beranidlo, co jsem se na ni podívala.
Konvice začala pískat a já zalila oba hrníčky a odnesla je ke stolu. Posadila jsem se naproti ní.
„Takže si teď tady budeš hledat byt?“ zeptala se, když se ticho natahovalo.
Polkla jsem, co jsem měla v puse a zavrtěla hlavou. „Ne.“
„To chceš bydlet s bratrem?“ zamračila se.
„Ten byt je z půlky můj,“ podotkla jsem a pak se usmála, když jsem viděla její upjatý výraz, „ale ne. Dneska večer odlítám, pokud to vyjde, vrátím se až za rok a to se snad věci uklidní, a pokud ne, tak si seženu jiný trvalý bydliště,“ dodala jsem ponuře.
Zaujalo ji to. „A kam letíš?“
Zírala jsem na okraj svého hrnku a jezdila po něm prstem. „Londýn, New York, New Orleans.“
„Pěkná štreka,“ poznamenala. „To jedeš jen tak?“
Potlačila jsem nutkání zvednout oči v sloup. „Jedu za kamarádem.“
Chtěla se ptát dál, ale v zámku cvakl klíč a krátce na to se v předsíni rozsvítilo. „Pán domu je tady,“ zašveholila Erika a znělo to skoro výhružně. Asi mi tak docela nevěřila. Některým lidem dá víc práce uvěřit pravdě než lži. Vím to, protože jestli Daniel bude čekat na tom pitomým letišti, tak patřím mezi ně.
„Ségra, ty ještě nespíš?“ podivil se Lukáš hned, jak otevřel dveře, takže se ani pořádně nepodíval, kdo v místnosti je, musel vidět světlo.
ne,“ zahučela jsem a opřela se o loket, „máš návštěvu!“
Konečně střelil pohledem na to správné místo. Vypadal zmateně. „Jé, ahoj,“ vyhrkl a vykročil k Erice, „myslel jsem, že přijedeš až zítra!“ řekl a věnoval jí krátkou pusu na přivítanou.
Erika se zasmála. „Překvapení!“ zazpívala, když se od ní odtáhl.
„No, s Martinou už asi se znáš, že?“ nadhodil a podezřívavě se na mě podíval, jen jsem se na něj zašklebila.
Zachichotala se. „Asi bych to brala víc formálněj', ale co naděláš?“
Podíval se na mě, což nebylo fér – mohl mi alespoň naznačit, že od bytu má klíče i někdo jiný. „Neptej se,“ zamítla jsem ho.
„Jé!“ vypískla najednou Erika a my s sebou oba trhli. Ježíši Kriste! Začínala jsem ji nemít ráda. Podívala jsem se na ni. „To je Felbontas?“ Ukázala na lahvičku, která stála na stole, jak jsem ji tam večer nechala válet. Zvedla jsem oči v sloup a přikývla jsem. „Smím? Můžu se po tom utlouct a strašně blbě se shání.“
Pokrčila jsem rameny. „Posluž si, mně to vlastně ani moc nechutná.“ Ale když už máte placebo kvůli ostatním, jde převážně o to, aby vás to viděli jíst a viděli, že ty „prášky“ všude taháte s sebou. Jen co dorazím na letiště, hodím to svinstvo do koše. Doktor Symerský mi každý měsíc dával nové a mně už to lezlo i ušima.
„Co je Felbontas?“ zeptal se podezřívavě Lukáš a zazíral na lahvičku v Eričiných rukou, pak mě probodl přísným pohledem.
Cítila jsem, jak se mi žaludek propadá někam hluboko.
„Takový parádní kokyna z Brazílie, je to fakt skvělý – zkus to!“ vysvětlila Erika.
Zasténala jsem a položila si obličej na stůl.
„Bonbóny?“ nechápal. „Martino?“
„Jo?“ houkla jsem.
„Je to pravda?“
Koukla jsem na něj jedním okem. „Felbontas jsou bonbóny, jo,“ přisvědčila jsem slabým hlasem.
„Děláš si srandu?“ zvolal.
Vzhlédla jsem. „Jen jestli ti to přijde směšné,“ řekla jsem mrtvě.
Vyškubl Erice lahvičku z rukou, která na nás naprosto nechápavě zírala, a odšrouboval víčko, několik kuliček si vysypal do dlaně. „Tvoje prášky,“ zasyčel znechuceně.
Nadechla jsem a stiskla rty do tenké čárky. „Jsi hotový Sherlock Holmes.“
„Cože?“ ozvala se Erika.
Umlčel ji netrpělivým zasyknutím. „Jak dlouho?“ vyštěkl.
Podívala jsem se na něj a můj obličej byl prázdný. „Vyjadřuj se v celých větách, Lukáši,“ pokárala jsem ho stylem naší babičky
„Jak dlouho, krucinál, nebereš prášky, Martino?!“ Skoro zakřičel.
Erika zahlásila na ústup. „Ehm, já že bych radši šla,“ zamumlala.
Podívala jsem se na ni. „Jsou dvě ráno,“ podotkla jsem, „nemůžeš nikam jít.“
Lehce se pousmála. „Mám byt o patro výš.“
Iracionálně mě to rozzuřilo a já rychle stočila pohled na stranu – oči! To bylo to poslední, co jsem potřebovala, začít se proměňovat uprostřed hádky a v maličkém bytě. Dvakrát za noc prostě nejsem schopná proměnu zvrátit. I když jsem v ovládání trochu zlepšila, pořád jsem měla hranice a byla jsem tu zavřená moc dlouho, ten vlk prostě chtěl ven, věznila jsem ho už dlouho a stres tomu moc nepomáhal.
„Běž, prosím,“ slyšela odněkud z dálky bratrův hlas, zatímco jsem trénovala dýchání.
„Uvidíme se.“ Krátce na to klaply dveře.
„Martino?“ oslovil mě výhružně.
Pořád jsem držela hlavu stranou se zavřenýma očima. „Nemůžu,“ vydechla jsem. Slyšela jsem, jak jde ke mně. „Nepřibližuj se!“ vykřikla jsem přidušeně.
Zmateně zastavil. „Cože?“
„Prosím,“ vydechla jsem, „nechoď ke mně, Lukáši.“
„Tak mi odpověz,“ poručil rozzlobeně. „Jak dlouho nebereš prášky? Copak ti úplně přeskočilo, ségra?! Chceš zase skončit ve špitálu?“
„Nemůžu,“ zopakovala jsem, v krku se mi udělal knedlík, jako bych se měla každou chvíli rozbrečet.
„Podívej se na mě, Martino,“ řekl tiše. Zavrtěla jsem hlavou. „Martino,“ zašeptal a udělal krok.
„Ne!“ zarazila jsem ho ostře. „Zůstaň, kde jsi.“
„Tak se na mě podívej a odpověz mi!“
„Nemůžu ti to říct! Nemůžu!“ vzlykla jsem.
„Můžeš mi říct všechno,“ nesouhlasil. „Kruci, jsi moje sestra! Jen se poslední dobou chováš vážně divně!“
„Nemůžu ti to říct,“ stála jsem si na svém. „Neuvěřil bys mi to! Já sama tomu nevěřím, nedá se to zdravým rozumem vysvětlit.“
„Že nebereš prášky, který nutně potřebuješ? Jo, to se zdravým rozumem vysvětlit nedá, s tím počítám!“ odsekl.
Mlčela jsem, nevěděla jsem, co mu na to odpovědět. „Nikdy jsem žádný prášky nebrala, Lukáši,“ řekla jsem nakonec unaveně.
„Proč?!“ vyštěkl nechápavě.
Stiskla jsem rty a zhluboka se nadechla, opravdu pochybuju, že mu můžu říct opravdu všechno, ale nedokázala jsem mu lhát. Byla jsem už z toho všeho lhaní unavená. Jestli teď ztratím jeho, už nebudu mít vůbec nikoho. „Protože žádné léky, které by zabíraly, neexistují. Já nejsem nemocná. Nemám žádnou šíleně vzácnou nemoc.“
„Ale ten doktor, co tě-“ začal zmateně.
„Doktor Symerský od začátku věděl, co mi je. Věděl, že nejsem nemocná.“
„Tak co ti do hajzlu je, Martino!“ vybuchl. „Málem si umřela a pak ti ze dne na den bylo dobře! Teď ses zničehonic sbalila a chystáš se odjet na druhou stranu světa! Podívej se na mě a řekni mi konečně pravdu!“
Nepodívala jsem se na něj. „Co chceš vědět? Čím se udržuju při životě, nebo čím jsem?“
„Čím jsi?“ nechápal. „Chci vědět, co s tebou je.“
Zase jsem na okamžik zaváhala, ale pak si řekla, že skutečně nemám už co ztratit. Řekla jsem toho moc, aby se přestal vyptávat a byla jsem tak vysílená lžemi, že už jsem dál nemohla. „Tomáš mi poslal v září z Ameriky prokletý přívěšek. To, co se mu stalo, jsem mu udělala já,“ přiznala jsem.
„Cože? To je pěkná blbost!“ zahučel. „Tys nikdy ani na ty bláboly nevěřila, Martino!“
Trhla jsem s sebou. „Teď už věřím,“ řekla jsem tiše. „Tahle kletba je skutečná.“
„Prosím tě!“ zasténal. „Nech těch keců!“ obořil se na mě. Zavlnil se vzduch, jak znovu vykročil mým směrem.
„Nechoď ke mně,“ zasyčela jsem. „Prosím!“ Sbalila jsem prsty do dlaní a i se zavřenýma očima jsem věděla, že proměna postupuje. Už jsem jednou drápy do dlaní zaryté měla.
„Vážně věříš, že uvěřím tomu, že jsi zakletá?“ vyplivl to jako nadávku. „Přeskočilo ti?“ Možná. „Proč se mi alespoň nepodíváš do očí, hm?“
Stiskla jsem oči pevněji. „Nechceš to vidět a já tě nechci vyděsit.“
„Co nechci vidět?“ Na skoro půl minuty zavládlo ticho, které přerušoval jen tikot hodin. „Sakra, Martino, mluv se mnou!“
Pak jsem obrátila obličej k němu a upřela na něj svoje žluté oči. Viděla jsem, jak se mu zornice rozšiřují, slyšela jsem, jak se mu zadrhl dech, zatímco zíral do těch hrůzostrašných panenek.
„Co to-“ vydechl.
„Promiň,“ zašeptala jsem, „moc mě to mrzí.“
Zíral na mě, ve tváři vepsaný strach. „Co to máš s očima?“ vydechl.
„Přestala jsem se ovládat. Je mi to líto. Nejsem v tom dobrá.“
„Ovládat?“ Nespouštěl ze mě oči.
Vzdychla jsem. „Stres, únava, to všechno proměnu usnadňuje, pak stačí už jen málo. Dnes už to bylo podruhé a Erika mě vzbudila.“
„Proměnu?“ hlesl.
Hruď se mi sevřela a já bolestně zalapala po dechu, vystřelila jsem jednou rukou k židli, abych se přidržela. Ale už to nebyla ruka, byl to pařát. „Ustup, Lukáši!“ vyjekla jsem vystrašeně. Proboha! Co když mu ublížím? Zacouval o pár kroků dozadu. „Jdi dál!“ zakřičela jsem. „Jdi dál!“
„Martino!“
Zasténala jsem a vrhla se do vzduchu přede mnou. Dopadla jsem na všechny čtyři a vzhlížela nahoru na bratra přitisknutého ke stěně přes povědomý čumák.
„Do hajzlu,“ vydechl a ve vytřeštěných očích se mu odrážel obrázek bílého vlka uprostřed kuchyně.
Neomdlel, ani nekřičel o pomoc a ničím po mně neházel. Vzal to dobře.
Byla jsem natolik při smyslech, že jsem neměla žádné nutkání po něm „jít“. Uvědomovala jsem si, kdo jsem, kdo je on a co nesmím.
Sklopila jsem uši k hlavě a čumák skoro přimáčkla k zemi. Chtěla jsem mu ukázat, že mu neublížím. Jen tam stál, opíral se o stěnu a snažil se popadnout dech.
„Vlk,“ slyšela jsem ho, než po stěně sjel dolů. Skrčil si nohy u těla a položil na ně ruce. „Vlk,“ zopakoval a trhaně se nadechl.
Začala jsem pomalu couvat, pořád skloněná k zemi.
Erika nechala dveře do ložnice otevřené a já jimi teď prošla a tělem je za sebou přivřela.
Proměnila jsem se zpátky a taky zalapala po dechu. „Do pytle!“ zasykla jsem a rychle sebrala z křesla u stěny Lukášovu košili a ze židle, kde jsem měla nachystané věci na cestu, kalhotky. Rychle jsem to na sebe navlékla a opatrně strčila do dveří.
Lukáš pořád seděl u stěny, hlavu v rukách. Vzhlédl, když jsem vešla.
„Je mi líto, žes to viděl,“ špitla jsem.
„Tos byla ty?“ ujišťoval se sotva slyšitelně.
Přikývla jsem. „Mrzí mě to.“
Zvedl jeden prst. „Nech mě to rozdýchat,“ požádal. Zůstala jsem stát u dveří na druhé straně pokoje a čekala jsem. „Jak to kurva děláš?“ zeptal se nakonec.
Stiskla jsem prsty rekam, který mi visel na krku. „Je to jako mít rozdvojenou osobnost. Většinou vyhrávám.“ Povzdechla jsem si. „Někdy vyhraje on.“
„Kdo on?“ sykl.
„Ten vlk,“ hlesla jsem vystrašeně.
„A Daniel?“
Bylo s podivem, jak rychle pochopil souvislosti. Nadechla jsem se. „Je jako já. Ale on...  už delší dobu. Umí to ovládat, on vyhrává vždycky. Proto za ním jedu, naučí mě to. Tohle se mi nesmí stávat, mohla jsem ti ublížit.“
„Takže kletba?“
Přikývla jsem. „Zlato indiánů, které nějací pošahaní šamani začarovali, aby tohle udělali s každým, kdo se ho dotkne.“
„Dotkla ses,“ konstatoval.
„Ano.“ Pořád jsem stála u dveří a on seděl na druhé straně.
„Jak dlouho?“ Mluvil, jako by byl omráčený, ale vnímal, věděl, na co se ptá a pokládal dobré otázky. Pořád jsem čekala, kdy začne křičet, nebo se sesype, ale on vypadal, že to zvládá... Daleko líp, než jsem to zvládala na začátku já.
„Od září,“ odpověděla jsem opatrně.
„A jedinej, kohos napadla, byl Tomáš?“
Zatnula jsem zuby. „To on mi tohle udělal,“ zasyčela jsem, „a ten den mě vydráždil. Nechtěla jsem mu ublížit, ale teď toho nelituju. Je to odporné, ale je to pravda. Málem mě to zabilo. On mě málem zabil, protože to věděl.“
„Proč jsi byla v nemocnici?“ Jeho hlas začínal být pevnější. Věřil mi.
Vzdychla jsem a sesula se k zemi, posadila jsem se jako on. „Jak jsi řekl, nikdy jsem na tyhle bláboly nevěřila. Snažila jsem se utéct, ignorovat to a Daniel mě hrozně vyděsil,“ mírně jsem se pousmála, pak jsem ale zase zvážněla. „Zhroutila se mi imunita, protože se změnila moje buněčná struktura a všechno to teď pracuje na té vlčí půlce mě. To, že jsem se neproměňovala, ze mě vysávalo život.“ Znovu jsem se zhluboka nadechla. „Proto jsem se ze dne na den uzdravila. Úplněk vyvolá proměnu automaticky. A proto jsem dostávala tolik transfúzí, živilo se to mojí krví, když ji nezískalo nikde jinde.“
Lukáš se na mě upřeně zadíval. „Říkala jsi: 'Chceš vědět, čím se udržuju při životě nebo čím jsem?'“ Naklonil hlavu na stranu. „Čím se udržuješ při životě, Martino?“
Polkla jsem, ale odpověděla, už nebyl žádný důvod k lhaní. Nemohlo to být o nic horší. „Krví,“ odpověděla jsem.
Ztuhl, ale potom pokračoval. „Čí krví?“ procedil skrz zuby.
Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. „Zvířat, lovím zvířata. Hnusí se mi to, ale radši oni, než já.“
Několik úderů srdce mlčel, nechával si to projít hlavu a pak mírně přikývl. „A čím jsi?“
Podívala jsem se mu do očí. „Jsem vlkodlak.“
NEJNOVĚJŠÍ KAPITOLY:
1. - 5. kapitola VSK
(15. 4. 2015)
Musíte hledat, ale jsou t

9. kapitola SDG 
(7. 2. 2015)
Oblíbené stránky
Něco jako dvojče blog. Múžete si vybrat, nové kapitoly budou stejné tady i tam.
Fanfiction a jiné...

 
On autor byl vůl a překladatel není, rozumíte, proto to tak je.

- Jan Werich -
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one