Zdravím Vás,
ať už jste sem zavítali z webovky veilofmystery, která začala blbnout, nebo jste noví čtenáři. Na tomhle blogu najdete několik povídek, ať už s tématikou z těch starších Twilight fanfiction nebo novějších fantasy originálních nebo polooriginálních příběhů. Ať už je to jakkoli - vítejte a dobře se bavte!

Vaše Hollis
Procházela jsem historickým centrem města a podpatky mých bot klapaly o dlažbu. Ruce jsem měla vražené hluboko do kapes a skláněla jsem hlavu před studeným větrem, který mi do tváře sfoukával vlasy. Dnes byly Vánoce, ale vánoční atmosféra se mě vůbec nedotkla.
Bratr odjel už před dvěma týdny a nejbližší návštěvu plánoval až v létě, takže jsem ztratila svůj jediný nárazník proti tomu, aby mě rodiče zahrnovali ze všech stran láskyplnou starostlivostí o moje zdraví, která mi doslova brala nervy.
Potřebovala jsem čas, abych mohla přemýšlet... nebo se o to alespoň snažit. Byla jsem si vědoma toho, že musím přijmout novou, nevítanou složku své osobnosti, svého vlka, ale zatím jsem dělala pravý opak. Máma to označila jako potřebu zařadit se co nejrychleji zpátky do života, ale popravdě řečeno jsem jen zoufale potřebovala nějaký náznak normálnosti ve svém životě.
Rozhodla jsem se, že se po svátcích vrátím do školy, i když to bylo spojeno se spoustou problémů. Promeškala jsem dva měsíce, což byla skoro půlka semestru, takže mi logicky chyběla víc jak třetina zápočtů a všechny zkoušky, které ostatní skládali v lednu, si budu muset odložit a tím pádem přinejmenším do jara nebudu mít myšlenky na nic jiného, než na školu, což byla vlastně jedna z mnoha věcí, které mě v tom rozhodnutí utvrzovaly. Byla jsem si stoprocentně jistá, že se to Danielovi nebude líbit, ale nehodlala jsem se ho dovolovat.
Od našeho posledního debaklu té noci, kdy jsem se vrátila z nemocnice, jsem s ním nemluvila. Bylo to už deset dní a já už měla žízeň, potřebovala jsem si něco ulovit, ale myšlenka na to, že bych se s ním měla zase přehadovat, mě nutila už tři dny s přeměnou otálet. No jistě, bylo to dětinské, jenže on se mi po třech rozhovorech stačil naprosto znechutit. Ale uvědomovala jsem si, že mu nemůžu utéct. A taky jsem vážně potřebovala krev.
Šla jsem se dnes projít z docela jiného důvodu, než že bych si chtěla prohlédnout vánoční výzdobu města. Táta dělal kapra a to byla spousta krve, která mě dráždila. Měla jsem chuť vyrvat mu rybu a vycucat ji do sucha. Musela jsem odtamtud prostě zmizet.
Zdvořile jsem pokývala na nějaké známé rodičů a zamyšleně našpulila pusu. Je naprosto nesmyslné, abych se mořila žízní jen proto, že nechci mluvit s Danielem. Koneckonců tam teď vůbec nemusí být. Tam... uvnitř v mé hlavě. Zamračila jsem se. Proměním se, půjdu na lov a za hodinu to mám za sebou, rozhodla jsem se.
Zašimralo mě v nose a já si taktak dala ruku před pusu, než jsem kýchla. „ Krucinál!“ zavrčela jsem. Deset dní pouze v lidské podobě a už kýchám. Jestli se mi Tomáš dostane v nejbližší době pod ruky, tak ho s největším potěšením rozcupuju na kousíčky.
Změnila jsem trasu a vydala se nahoru k lesu.
Ale měla jsem smůlu, vlastně se divím, že jsem vůbec čekala něco jiného.
Hi, Tina,“ ozvalo se mi v hlavě, sotva jsem se otřepala a postavila se na všechny čtyři.
„Nazdar,“ zahučela jsem podrážděně, ani jsem se nesnažila předstírat nějakou zdvořilost.
'Ty se na mě zlobíš, co?' zeptal se a poslal mi lehce omluvný pocit.
'Proč bych, prosím tě, měla?' opáčila jsem a jeho emoce jsem odrazila. Vrhla jsem se mezi stromy a začala se rozhlížet po něčem k „snědku“. 'A neříkej mi Tino,' dodala jsem otráveně.
Na okamžik se odmlčel. 'Omlouvám se,' pomyslel si nakonec, 'vážně jsem to minule přehnal. Vylil jsem si na tobě zlost a to vůči tobě nebylo fér.'
'Co tebe zajímá, co ke mně je, nebo není fér?'
'To jsi vždycky taková?'
Nakrčila jsem nos a na okamžik se zastavila, abych se rozhlédla. 'Jako jaká?'
'Takhle malicherně urážlivá,' upřesnil. 'Hodláš na mě být naštvaná do konce našeho společného soužití spojených myslí, nebo si zkrátíš utrpení a dorazíš mi do Madisonville nakopat zadek?'
Proti své vůli jsem začínala být mírně pobavená. 'Až zjistím, kde je Madisonville, tak to zvážím.'
'Asi se přestěhuju,' zabručel.
Kdybych měla jak, začala bych se smát. 'Nech toho!' okřikla jsem ho. 'Nemůžu se soustředit na svůj malicherný hněv, když mě rozesmíváš!' napomenula jsem ho.
'Vážně? To bylo snadné,' poznamenal spokojeně.
'Tohle není fér,' postěžovala jsem si. 'Musíš nějak ovlivňovat moje emoce, abych byla tak hrozně snadno zpracovatelná.'
'To bych si nedovolil. Tak už se nezlobíš? Jsou Vánoce, víš? Lidi by na sebe měli být hodní.'
Nevím, jak to dělal, ale měla jsem strašnou chuť se chichotat. Určitě, určitě do mě musel pumpovat nějaké emoční vlny štěstí. 'Ach,' vydechla jsem, 'ty jsi odporný parazit, Danieli!'
'Opravdu?' zeptal se tónem, jako bych mu složila poklonu. 'A co budeš dnes lovit?'
'Ale já na tebe nechci být hodná,' brblala jsem a začala čumák strkat do díry, kde jsem cítila nějaké zvíře, zatím jsem nevěděla jaké, takže zajíc to nebyl.
'Já vím,' přisvědčil, 'ani si nemyslím, že bys něčeho takového byla vůči mně schopná, ale nemůžeš to zkusit předstírat?'
'Můžu to zkusit,' připustila jsem a nechala díru být – byla prázdná. 'Takže, jak se máš, Danieli?'
'Tak jak si zasloužím,' odpověděl pohotově. 'Stalo se u tebe něco nového? Tedy,' zarazil se, 'myslím tím, jestli jsi v pořádku? Nevracejí se nějaké problémy? Ovládáš se?'
Chvíli jsem otálela s odpovědí. 'Je to horší než předtím, ale dá se to zvládnout. No, myslím, že se to bude zlepšovat, nebo ne?'
'Totiž,' začal neochotně, 'to nevím. Nemusí se to zlepšovat, vlastně to může být čím dál horší. Když začneš akceptovat to, že jsi vlkodlak a budeš přijímat svou vlčí polovičku, bude silnější a tím pádem bude těžší jí vzdorovat. I když je možné, že jen já jsem byl potížista, Athaw ty problémy neměl.'
'A to je zase kdo?' zavrčela jsem. Bude to čím dál horší... To je prostě paráda.
'To byl můj fiador. Je to už pár let, co zemřel. Tvůj rekam byl kdysi jeho,' vysvětlil. Nestačil včas zablokovat své pocity a já na okamžik ucítila jeho žal.
'Aha,' hlesla jsem. Chtěla jsem říct, že mě to mrzí, ale nebyla to pravda. Vůbec jsem Athawa neznala, neměla jsem k němu vůbec žádný vztah. Nemělo smysl lhát, protože Daniel by to poznal, tak jsem mlčela, čekala jsem, až co řekne on.
'Takže,' začal, 'tentokrát ti přeměna problémy nedělala?'
Na okamžik jsem ztuhla a váhala, ale pak se rozhodla, že vážně nemá smysl být protivná donekonečna. 'Ne,' odpověděla jsem docela klidně, 'žádné problémy. Nechci být nezdvořilá, ale přestaneš mě teď na moment vyslýchat? Proměnila jsem se hlavně proto, že mám vážně žízeň, potřebuju něco ulovit a nedokážu se soustředit, když na mě pořád mluvíš.'
A bylo ticho, jakoby tam ani nebyl. Bylo to působivé. Umínila jsem si, že se ho potom budu muset zeptat, jak to dělá, ale teď jsem se pustila do lovu.
 
'Takže mě to nenaučíš?' zeptala jsem se překvapeně.
'Ne,' přisvědčil Daniel, ' protože to se nedá naučit. Nemám potuchy, jak to dělám. Tedy v tom praktickém slova smyslu. Nedokážu ti to vysvětlit. Prostě, když nechci, abys mě slyšela nebo cítila to co já, postavím tvému vědomí bariéru. Zablokuju ti přístup do některých částí své mysli. A ty už jsi to taky jednou udělala, když jsem se ptal na...hm,' zaváhal, 'Thomase?'
Ztuhla jsem. 'Tomáše,' opravila jsem ho a zakázala si myslet na cokoli, co bylo spojené s tím jménem. Prostě jsem si nepřála, aby Daniel měl přístup k téhle epizodě mého života.
'Vidíš?' Takhle myšlenka vyzněla téměř jako vyheknutí. 'Zase. Je to jako narazit do stěny. Až bolestně mi odmítáš dát šanci cokoli o něm zjistit z tvé mysli.'
'Není to tvoje věc,' odtušila jsem.
'A o tom mluvím. Nedá se to naučit, děláš to přirozeně. Ale neuvědomuješ si to, proto jsou tvoje zábrany pro mě bolestivé.'
'Tebe to bolí?' Cítila jsem se provinile, ale nevěděla jsem, jak to udělat jinak.
Dovolil, abych zachytila jeho pobavení, které podbarvilo jeho slova, skoro jakoby se smál. 'Mám z tebe migrénu.'
'Uh, ale od tebe to skoro nepoznám, jak je to potom možné?'
'Já to dělám vědomě, ty ne. Časem se to zlepší... Doufám,' dodal mírně podrážděně.
'Chceš říct – cvičit, cvičit, cvičit?' dovtípila jsem se.
Znovu mě zasáhlo cizí pobavení. 'Jen je škoda, že si nemůžeš najít jiného pokusného králíka.'
Nemohla jsem si pomoc, ve velmi lidském gestu jsem vycenila zuby – můj úsměv byl děsivý jenom docela maličko. 'Ani mi nepřijde,' oponovala jsem. 'Já vlastně ani nejsem sadistická mrcha.' Žertovala jsem, samozřejmě.
'Nepovídej.'
Položila jsem se na zmrzlou zem a zamyšleně pronesla: 'Co to je, Danieli? Co ty jsi vlastně zač? Nevím, co si o tobě myslet. Jednou mě rozčílíš tak, že bych tě zabila a pak, pár dní na to, spolu žertujeme jako staří přátelé. Říkal jsi, že mě máš naučit, jak tohle všechno zvládnout a já si přitom ještě nejsem jistá, jestli tak docela věřím tomu, co se mi to stalo. Prostě dělám to, co říkáte, že mám dělat, ale nechápu to.'
Moje slova ho zmátly. 'Já nevím. Nevím, jak ti pomoc to přijmout. Já nejsem dobrý učitel – nemám ponětí, co mám dělat. Nikdy jsem to nedělal.'
'Měla bych se vrátit domů,' rozhodla jsem se. 'Potřebuju čas. Potřebuju se...' Nechala jsem větu vyznít do ztracena.
'Já vím,' přitakal účastně, jakoby naprosto chápal, co chci říct. Postavila jsem se na nohy. 'Tino?' oslovil mě, když jsem se začala soustředit na přeměnu. S povzdechem jsem se vrátila zpátky k němu.
'Ano?'
'Vedeš si dobře.'
Skoro jsem se zasmála, dobře si nevedl ani jeden z nás – byl příšerný učitel a já ještě horší žák. 'Díky,' vydechla jsem a znovu jsem začala soustředit.
And Tina?“ vyrušil mě znovu, tiše jsem zavrčela, což ho pobavilo. „Merry Christmas!
Šťastné Vánoce,“ odpověděla jsem trochu zaraženě.
'Nadáváš mi?' zeptal se zmateně.
Zvedla jsem oči v sloup. 'Tobě taky, Danieli.' Na okamžik mě obklopil pohled na neznámý byt, který byl úplně prázdný, zasáhla mě Danielova osamělost. Povzdechla jsem si. 'To mě mrzí.'
'To nemusí. Promiň, nechtěl jsem ti to ukazovat – jen jsem se neovládl. Omlouvám se.'
Měj se, Danieli,“ zabručela jsem. Nebylo mi nic do toho s kým a jak tráví Vánoce.
Bye – bye, Tina.“ Jeho rezignované rozloučení ve mně vyvolalo pocit viny, ale už jsem se nevrátila.
 
Opatrně jsem za sebou zavřela dveře, hlavu pořád plnou Daniela.
Nevěděla jsem, co si o něm myslet, jak ho mám brát. Rozčiloval mě, ale zároveň mi rozhovory s ním pomáhaly. Nebylo to jako mluvit s ostatními – neznala jsem ho, nemusela jsem si dávat pozor na to, co říkám. Nemusela jsem přemýšlet nad tím, jak říkat některé věci, aby zněly líp. Nedokázala bych říct, jestli bych dokázala mluvit stejně, kdybychom stáli proti sobě.
Vlastně bych ani nedokázala s určitostí říct, že věřím tomu, že je Daniel skutečný. Jestli to, co se mi teď děje, je skutečné. Asi jsem tomu nevěřila. No nebo spíš jsem nevěřila v nezvratnost, jakou to bylo definováno. Chci říct... Věděla jsem, že se to děje. Věděla jsem, že mě to může zabít. Ale brala jsem to jen jako přechodné období, které se musí přežít, nějak přečkat a ono to samo zmizí – jako když něco špatného sníte a bolí vás břicho. Přestane to a vy na to brzy zapomenete a znovu se přejíte. Nedokázala jsem se smířit s tím, že to nikdy nebude jiné, než jaké je to teď. Nikdy to nebude stejné, jako to bylo předtím. To jsem prostě nebyla schopná přijmout.
„Martino?“
„Ahoj, mami!“ zavolala jsem do chodby a zahnala tyhle myšlenky. Však ono na ně bude dost času později.
Objevila se mezi dveřmi a zatarasila mi tak cestu. „Byl tu Tomáš,“ oznámila s rukama zkříženýma na prsou.
Cítila jsem, jak se můj obličej upjatě stahuje. „A?“ sykla jsem ledově. Jak si vůbec dovoluje sem chodit?!
„Chtěl s tebou mluvit, prý ti potřebuje něco říct.“
„My dva,“ - můj hlas zněl naprosto dutě a neosobně - , „jsme spolu domluvili.“ Chtěla jsem kolem ní projít. Dala ruku tak, aby mi v tom zabránila. Nasupeně jsem se na ni podívala.
„Je to tvůj kamarád,“ připomněla mi přísně.
Sevřela jsem ruce v pěst, až se mi nehty bolestivě zaryly do kůže. „Byl. Už není,“ odsekla jsem. „Dej mi pokoj.“
„To je tak povrchní, Martino, otočit se k němu zády jen proto, že už nevypadá jako dřív!“ vyčetla mi prudce. „On za to nemůže – byla to nehoda a potřebuje-“
„A co potřebuju já?“ přerušila jsem ji a najednou jsem křičela. „Zajímá tě, co potřebuju já?! Zajímá to jeho? Je mi ukradený, jak vypadá, záleží mi na tom, jak se chová! Ublížil mi! Zničil mi život!“ Cítila jsem, jak mi po tváři stékají slzy a trhaně jsem se nadechla.
Popadla mě za ramena. „Co se to s tebou děje!“ Zatřásla mnou. „Martino, určitě-“
„Ne,“ nenechala jsem ji znovu domluvit. „Nechci ho už v životě vidět, rozumíš? Nikdy!“ vyštěkla jsem a vytrhla se jí. „Už nikdy!“ opakovala jsem sípavě.
Zamračila se. „Chováš se jako hysterka,“ upozornila mě. „Vzpamatuj se, proboha!“
Neodpověděla jsem. Protlačila jsem kolem ní a vyběhla k sobě do pokoje. Zamknula jsem a vrhla se na postel. Obličej jsem zabořila do polštáře, aby zdusil vzlyky. Zase jsem kvůli němu brečela a nenáviděla ho za to.
Nutila jsem se do klidu, zatímco jsem lapala po dechu a šmátrala rukou pod postelí, kam jsem ráno skopla balíček kapesníků.
Máma měla pravdu – už jen vzpomínka na Tomáše ve mně vyvolává hysterii. Kdybych s ním měla zase mluvit, skončil by daleko hůř než posledně. Společně s tím, jak se bortily zdi mé nedůvěry k tomu, co se se mnou dělo, padaly i zdi mé sebekontroly. Ve chvílích, jako byla tahle, jsem cítila, jak vlk získává převahu a on neviděl jediný důvod, proč Tomáše nechat žít.
Mohla jsem pro něj udělat jednu věc, poslední – ochránit ho před sebou.
Hřbetem ruky jsem si setřela slzy a z police sundala telefon. Zhluboka jsem se nadechla a vyťukala na klávesnici krátkou zprávu:
Pokud nechces prijit o zbytek obliceje, uz sem nechod.
Nechala jsem zprávu odeslat a potom jeho číslo smazala z Paměti.
„Šťastné a veselé,“ zamumlala jsem, když se nad malou popelničkou na displeji přivřel poklop.
 
'Vracím se do školy,' oznámila jsem Danielovi, když se na chvíli odmlčel v sáhodlouhém monologu o tom, co všechno jsem během lovu udělala špatně (slyšela jsem první tři věty, než jsem přestala vnímat).
What?“ sykl nechápavě.
'Vracím se do školy,' zopakovala jsem.
'Ale já jsem mluvil-' začal zmateně.
'Vím, o čem jsi mluvil,' ujistila jsem ho, 'jen mě prostě napadlo, že bys to měl vědět. Nemůžu pořád sedět doma – hráblo by mi z toho, tohle samo je o sobě dost šílené,' obhajovala jsem se. 'Musím zpátky mezi lidi - ty taky chodíš do práce. Pořád jsem člověk, i když jsem zmutovala.' Došlo mi, že plácám nesmysly a přinutila jsem se sklapnout. On mlčel – zase se ode mě odřízl, byl tam, slyšel mě, ale nedovolil mi, abych já poslouchala jeho. To mě vážně rozčilovalo. 'Jde o to,' pokračovala jsem tedy, 'že pokud se nevrátím teď, nemusím se vracet vůbec. Už jsem zameškala půlku semestru.' Pořád mlčel. Dovádí mě téměř k nepříčetnosti, když na někoho mluvím a on prostě nereaguje a speciálně u něj mě to rozčilovalo nejvíc. Na rozdíl od něj jsem si nelibovala v samomluvě.
Ha-ha,“ sykl. Konečně nějaká reakce. 'Jen přemýšlím o tom, proč si ty myslíš, že bych ti v tom měl bránit.'
'Já si nemyslím-,' začala jsem.
'Je přece na tvých rodičích, aby o tom rozhodovali, když jsi nezletilá,' pokračoval, jako bych nic neřekla.
V tu chvíli jsem málem vyletěla z kůže. Některým ženám možná lichotí, když je soustavně někdo pokládá za mladší, ale mě už to přivádělo k nepříčetnosti. Stávám se poněkud neurotickou, co znám Daniela. Kdo za to asi může...
'Do hajzlu! Zapamatuj si jednou pro vždycky, Danieli, že už jsem plnoletá!' Kdyby se dalo skrz myšlenky křičet - ječela bych. 'Nikdo, ani naši, ani ty, nemá právo rozhodovat, co budu nebo nebudu dělat! Přestaň se ke mně chovat, jako bych byla děcko!'
'Dobře,' vyhrkl překvapeně, 'uklidni se.'
'Nebudu se uklidňovat!' vyštěkla jsem nepříčetně. 'Nikdy mě tak nikdo nevytáčel jako ty! Děláš to krucinál schválně, nebo co? Přináší ti to nějaké uspokojení, hm?'
'Nesnažím se tě vytáčet,' bránil se.
Chovám se jako blázen, pomyslela jsem si. 'Kašli na to,' povzdechla jsem si. Už jsem se ponížila dostatečně svým výbuchem, teď jsem si chtěla akorát někam zalézt a na hlavu si hodit polštář, aby na mě nikdo neviděl. 'Prostě zítra jedu do školy a tobě do toho nic není,' uzavřela jsem.
'Tino,' povzdechl si.
'Užij si zbytek dne, Danieli,' rozloučila jsem se.
'Martino!' volal mě zpátky už trochu naštvaně, ale já jsem zbaběle utekla.
„Krucinál,“ sykla jsem, když jsem se skláněla pro svetr a jeden nehet se mi zachytil o knoflík a zalomil se. „Krucinál,“ zopakovala jsem a koukala, jak mi po prstě stéká krev. Neproměním se, zapřísahala jsem se, zatímco mi kapička krve stékala do dlaně a nechávala za sebou karmínovou cestičku. Svět se zahoupal a za okamžik se všechno zaostřilo podivným žlutavým světlem. „Krucinál,“ zasténala jsem naposledy a pak padla k zemi.
Moje první myšlenka patřila tomu, že jsem ráda, že jsem si nestihla obléct kalhoty, protože bych neměla v čem jít domů a druhá – že je tu zatraceně krásně ticho. Nebyla jsem pryč ani deset minut a Daniel už to taky zalomil. Nemusela jsem ho poslouchat a nemusela jsem se mu věnovat a soustředit se na něj. Byla jsem tu jen já, můj vlk a kopy sněhu kam jsem jen dohlédla.
Rozběhla jsem se dolů po stráni a nechala své tělo, ať pracuje. Vypustila jsem všechny ty hlouposti, kterých jsem měla poslední dobou plnou hlavu. Nebylo to podstatné.
Vypnula jsem. Stáhla jsem se do nejzazšího koutku své obrovské mysli a nechala se ovládat přirozeností, nechala jsem vlka, aby mě celou zaplnil.
Nechala jsem ho běžet, užívat si svobody. Svobody, kterou jsem mu tak dlouho odpírala.
 
„Ááá!“ Něco do mě prudce narazilo a sevřelo mě tak pevně, že jsem nemohla dýchat. „Jsi tu! Jseš zdravá! Konečně seš zpátky!“
Zasmála jsem se a poklepala Šárce na rameno – jinam jsem nedosáhla. „No jo, no jo, taky tě ráda vidím,“ ujišťovala jsem ji, „ale nech mě dýchat, zlato, ju?“
Pustila mě a ustoupila ode mě na délku paží, aby mohla mít dlaně stále položené na mých ramenech. „Vypadáš strašně, Marti,“ broukla, zatímco si mě kriticky měřila pohledem od hlavy k patě.
Ušklíbla jsem se. „Přesně to jsem potřebovala slyšet, hele!“
„No ne,“ zamračila se vážně, „před Vánocema jsi ležela v nemocnici a teď se hrneš zpátky do školy. Nevylož si to špatně, ale jsi si jistá, že to zvládneš?“
Zakoulela jsem očima. „Nemůžu doma vydržet. Máma je nesnesitelná – znáš ji!“ Krátce jsem se zasmála. Šárka nemohla moji mámu vystát a za poslední dva týdny jsem to vážně chápala. Potom jsem si povzdechla a zvážněla. „Navíc už si nemůžu dovolit vynechat další přednášky. Přijela jsem si akorát domluvit termíny zkoušek a sehnat skripta a tak. Stejně se celej leden budu šrotit doma, abych tenhle semestr ukončila s co nejmenším zpožděním. Jestli to nedám, můžu tenhle ročník úplně zabalit.“
Vzdychla. „Já vím,“ přikývla a pak se zatvářila omluvně. „Musím valit na zkoušku. Co kdybychom pak zašly na kafe? Za hoďku jsem hotová.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Nevím, jak dlouho to bude trvat mně.“
Pokrčila rameny. „Já stejně budu čekat na Petra a domů pojedu až v pátek. Když zavoláš, můžeme jít, až budeš mít všechno zařízený. Nebo snad spěcháš domů?“ zvedla poťouchle obočí.
Protočila jsem panenky. „Zavolám,“ slíbila jsem.
 
O pár hodin později už jsem sypala cukr do svého latté.
„Neměla bys tolik cukru,“ houkla Šárka naproti mně.
„Nemám cukrovku,“ zvedla jsem oči v sloup a zamíchala to lžičkou, takže jsem si zrušila krásné pruhy, které káva měla, když ji přinesli. „Cukr mi nevadí.“
„A co ti vadí?“ vyptávala se zvědavě. „Co ti vlastně bylo? Když jsem za tebou byla, nebylas při sobě a nikdo mi nechtěl nic říct,“ postěžovala si, „ protože nejsem příbuzná.“
Pokrčila jsem rameny. „Mám nějak pohašenou cytoplazmu,“ zamumlala jsem s pohledem upřeným na hranu stolu. Vzhlédla jsem k ní, tvářila všelijak. „Zmutovaly mi buňky,“ vysvětlila jsem huhlavě, „je to děsně vzácný, víš. Beru na to prášky, ale vlastně se to moc léčit nedá. Prostě jen přežívám.“
„Ale je ti líp, ne?“
Pousmála jsem se. „Jo, snažím se. Nic to nedělá, když se to hlídá – já jsem to nechala zajít moc daleko.“ Potřásla jsem hlavou, nechtěla jsem jí lhát a vytáčení mi evidentně moc nešlo. „Nechci o tom mluvit, ano?“ požádala jsem ji. „Prostě chci, aby všechno bylo normální.“
Dala ruce nahoru, jako kdyby mi ukazovala, že v nich nic nemá. „Žádný problém.“
Zakřenila jsem se. „Tak mi pověz co ty a Petr?“ pobídla jsem a pohodlně se usadila. Když jsem chtěla, aby se rozpovídala, stačilo položit tuhle otázku…
Najednou zmlkla a já jsem překvapeně zamrkala, nemluvila ještě tak dlouho, aby to mohlo být všechno. „Ty vůbec nemluvíš!“ postěžovala si.
Ušklíbla jsem se. „Nepustíš mě ke slovu a mě to zajímá.“
„Ne, ne,“ zavrtěla hlavou a ukázala na mě prstem, „teď budeš mluvit ty!“ rozhodla.
Složila jsem si ruce na břiše. „A o čem?“
Zašklebila se. „Co já vím?!“ zvolala pobaveně a potom zamyšleně našpulila pusu. „Už vím! Řekni mi, ty sis něco udělala s Tomášem? Jindy o něm zmíníš v každé druhé větě, věčně ti píše a dneska nic?“
Obličej mi zatuhl a já jsem vystrčila bojovně bradu. „S ním jsem skončila,“ prohlásila jsem rozhodně.
„Co tak najednou?“ podivila se upřímně.
Zavrtěla jsem hlavou. „Nebylo to najednou. Bylo to zlý už od září. Prostě to přehnal. Odpustila bych mu všechno, každou blbost, ale tohle se prostě odpustit nedá.“
Zamračila se. Krčila čelo a hledala význam mých slov mezi řádky a zjevně nic nenacházela. „Takže už do něj nejsi zamilovaná?“
Nahrbila jsem se, ruce jsem položila na stůl a propletla prsty. „Vážně se snažím nebýt,“ přiznala jsem. Neměla jsem jí proč lhát a bylo fajn o tom mluvit, jakoby to najednou mělo bolet míň. „Ale pořád mi strašně chybí.“
Natáhla se a starostlivě mi položila dlaň na moje propletené prsty. „Ty víš, že ho nemám ráda, ale pokud ti to ubližuje - být bez něj, měla bys být radši s ním, víš. Prostě mu říct pravdu.“
Škytla jsem – už nějakou chvíli jsem zadržovala pláč a on se dral na povrch. „Řekli jsme si tolik pravdy, že to skončilo katastrofou.“ Zase jsem se vybavila ten pocit, kdy moje drápy trhaly jeho kůži... Schovala jsem obličej do dlaní – chtěla jsem ten obraz dostat z hlavy! Navždycky!
„Asi mi neřekneš, co se stalo?“ nadhodila. Zavrtěla jsem hlavou, ale nepodívala jsem se na ni. Chvíli mlčela. „A on... neublížil ti, že ne? Tedy, ne...“
Trvalo mi, než jsem pochopila, na co se ptá a zase jsem zamítavě potřásla hlavou. „Ani se mě nedotkl. Tak to nebylo.“
Slyšitelně se jí ulevilo. „Ale je konec?“ ujišťovala se. „Definitivní?“
Sundala jsem ruce z obličeje – už jsem se cítila klidně. „Naprostý,“ přitakala jsem a pak jsem znovu lapla po dechu. Asi ten blahodárný účinek vyzpovídání přijde později, teď to bolelo ještě víc. Vyslovit to, to dělalo ještě definitivnější. Napadlo mě, jestli bych snadněji přijala své vlkodlačení, kdybych to vyslovila nahlas. Asi ne.
Šárka si povzdechla a zase mě dlouze pozorovala. „Měla by sis najít nové přátele – moc ses na něj upnula,“ prohlásila nakonec.
„Mám i jiné, nové přátele,“ vyhrkla jsem v sebeobraně, aniž bych o tom přemýšlela. Lhala jsem – téměř jsem nevyšla z domu. Neměla jsem jiné přátele než Šárku a Tomáše, měla jsem spoustu známých, ale přátel ne.
Zvedla vysoko obočí, nevěřila mi. „Jako například?“ dotírala.
Našpulila jsem pusu, snažila jsem se rychle na někoho přijít. Ale opravdu, poslední dobou jsem ani s nikým nemluvila – měla jsem strach, že se podřeknu a oni mě zavřou do blázince. Kromě...
Ležérně jsem pokývala hlavou. „Například Daniel.“
Zatvářila se podezřívavě. „Kdo je Daniel?“
Maličko jsem se pousmála. „Můj nový „přítel“.“ Prsty jsem ve vzduchu naznačila uvozovky. Přítel bylo docela dost nadnesené, přece jen jsem tak docela nevěřila, že je skutečný a navíc jsme se věčně hádali – to není zrovna moje definice přátelství.
Náhle silně zpozorněla. „Anó?“ zazpívala a já se zachichotala. „Znám?“
Vážně jsem zasmála, vesele a upřímně. „Neznáš. Není odtud.“ Zavrtěla jsem hlavou.
Zakabonila se. „Jako ze školy?“
Zazubila jsem se. „Ne, jako úplně. Je z Ameriky. Hm... Z Madisonville.“
Zachmuřila se ještě víc. „A to je kde?“
Znovu jsem pokrčila rameny. „Nemám nejmenší ponětí. Nějak to neřešíme, zmínil se jen tak mimochodem.“
„A co řešíte?“ vypálila okamžitě. Nebyla jsem jediná, kdo nevěřil, že Daniel je skutečný.
Zaváhala jsem. Řešíme, jak nejlépe prokousnout něčemu krk – jo, to ji naprosto uchvátí. „Tak různě, takový pitomosti. Je fajn jen tak mluvit, o ničem. Pomáhá to, víš... Udržet si zdravý rozum.“ Lehce jsem se zasmála. Daniel mi moc k zachování zdravého rozumu nepomáhal, spíš naopak. Ale mluvit s ním mi svým způsobem vážně pomáhalo. Trochu zvráceným způsobem mi to dodávalo zpátky pocit normálnosti, což je vzhledem k okolnostem dost iracionální.
Šárka na mě jen koukala jako na totálního cvoka. Povzdechla jsem si a vyplivla stejnou lež, jakou jsem použila na bratra – polopravdivou lež.
„Má to samý co já. Už si tím prošel, tak teď pomáhá mně to zvládnout,“ huhlala jsem, „smířit se s tím. Naučit se s tím žít. Prostě chápe, co se se mnou děje a nekouká na mě jak na cvoka, když udělám něco divnýho.“ No tak tohle už nebyla ani polopravda. Daniel evidentně nechápal vůbec nic z toho, co jsem dělala.
„A jak na tebe kouká? On jako přijel za tebou z toho Madi-cosi?“
Vytřeštila jsem na ni oči. „Ne! Proboha!“ vyjekla jsem. „Jen ať si tam pěkně zůstane. My... .“ Zase jsem malinko zaváhala. „My chatujeme,“ dokončila jsem nakonec. Svým způsobem... Ne, to není ani polopravda. Ti indiáni z pralesa, co ty přívěšky takhle pošahaně zakleli, spolu určitě nechatovali.
Tentokrát se zasmála ona. „Takže ho vlastně neznáš,“ upozornila mě.
Pokrčila jsem rameny, neměla jsem na to co říct. „Nepotřebuju ho znát. Dohodli jsme se, že si nepolezeme do soukromí.“ Zařehtala jsem se, jak jsem si vzpomněla. „Včera mě strašně vytočil, když tvrdohlavě trval na tom, že jsem nezletilá a o tom, co můžu a nemůžu dělat, rozhodujou naši.“
Zvláštní se na mě podívala. „Milý chlapík,“ poznamenala. „To o něm vážně nic nevíš? Co když je to nějaký psychopat?“
Snažila jsem vstřebat myšlenku Daniela jako psychopata, ale jen mě to rozesmívalo. Ale co já o něm vlastně věděla? Jednou za čas pije krev nevinných lesních zvířátek – to je dost psychopatický, jenže já to dělám taky. Kdo je bez viny...
„Jmenuje se Daniel,“ řekla jsem skoro útočně, „to třeba vím. A žije v Madisonville. Před pár týdny se rozvedl se svou ženou a je mu to, co mně.“
„To je docela málo,“ upozornila mě, „kdo ví, proč se s ním rozvedla – asi k tomu měla důvod.“
Skoro jsem zasténala. „Nebo se on rozvedl s ní, protože to byla strašná mrcha!“ vyhrkla jsem. „Třeba ho podvedla – byl hrozně naštvaný, když o ní mluvil. A já o něm vážně nepotřebuju nic víc vědět. Nemám v úmyslu se s ním někdy setkat. Klidně může být psychopat – ani neví, odkud jsem.“
Opět si mě dlouze měřila pohledem a asi přemýšlela o tom, jestli jsem normální. Potom to vzdala. „A jiné přátelé? Normální?“
Zamyslela jsem se. „Počítá se cynický doktor, který mi zachránil život?“ zkusila jsem to. Jen zvedla oči v sloup.
 
A tak začal můj očistec.
Celé hodiny jsem ležela v knížkách a skriptech, visela jsem na internetu a snažila se do hlavy nacpat co nejvíce informací, které bych zároveň chápala. Vždycky mi dělalo problémy se něco jen tak biflovat a teď jsem měla obrovské množství látky zvládnout během neskutečně krátkého období tak, abych byla schopná projít.
Nedokázala jsem se ani soustředit na nic jiného, měla jsem hlavu přeplněnou spousty faktů, které se lišily jen podle toho, co jsem zrovna „šrotila“. Daniel už začínal být nepříčetný – nevěnovala jsem vůbec žádnou pozornost tomu, co mi říkal, takže, i když se skutečně snažil mi pomoc a naučit mě něco užitečného, já ho prostě neposlouchala. Stěží jsem se občas dokázala přesvědčit k tomu, abych vyrazila ven a něco si ulovila.
Byla jsem příšerně unavená. No, vlastně ne – byla jsem na pokraji zhroucení.
Ale mělo to několik nezpochybnitelných výhod. Protože když jsem se soustředila pouze na studium, na zbytek mi skutečně nezbyl prostor. Neměla jsem čas myslet na Tomáše, ani po něm tesknit, neměla jsem čas zamýšlet se nad nesmyslností toho, že čas od času běhám po okolí jako velký bílý vlk nebo nad tím, že jsem zabíjela všechna ta zvířata. Nad tím, co se mnou bude dál. Skoro to za to stálo.
A taky jsem se zlepšovala v odblokování Daniela z některých kousků své mysli. Což jsem začala považovat za životně nutné, protože jsem toho měla stále víc, co jsem mu nechtěla svěřit. Spíš jsem měla pořádný strach, že by zuřil a následně mi zakázal nejen školu, ale i jakýkoli jiný kontakt s lidmi. Nebyla jsem to přece já, kdo tvrdil, že mi nikdo nemůže přikázat, co mám dělat? Ale já se šíleně děsila toho, že by přišel na to, že moje sebeovládání je čím dál horší.
Několikrát jsem se začala proměňovat, aniž bych sama chtěla a nedokázala jsem to zastavit, což byl velký problém, když jsem byla mezi lidmi. Musela jsem vždycky nějak vymluvit a zmizet, abych to mohla dokončit. Začala jsem si zvykat na proměnu ve vlka v tak stísněných prostorách, jako byly záchodové kabinky nebo jiná šílená místa a během pár sekund zase zpátky. V batohu jsem nosila náhradní sadu oblečení, které mi kriticky docházelo. 
Někteří mě považovali za totálního cvoka, ti s kapkou fantazie byli přesvědčení, že jsem těhotná a trpím nevolností.
Můj společenský život neexistoval. Šárka mě nabádala, abych si našla nějaké nové přátele, abych mluvila s někým jiným než se standardní skupinkou pěti až sedmi lidí v mém okolí. Ale já neměla čas. Nejdelší rozhovor, který jsem vedla mimo školu, byl ten s doktorem Symerským a to se ještě pak kousavě zeptal, jestli vůbec vím, o čem mluvil a napsal mi prášky na spaní.
Nastoupila jsem na přednášky nového semestru, i když jsem pořád neměla několik zkoušek, a chyběly mi zápočty hned z několika předmětů – většina profesorů byla ochotná mi termíny odsunout a u těch ostatních jsem zkoušky složila s menšími obtížemi v obvyklém termínu.
Jenomže na koleji bylo daleko těžší působit přirozeně, nebo přinejmenším dostatečně normálně, aby na mě nepoštvali zřízence se svěracími kazajkami. A bylo to tisíckrát horší, protože v Olomouci jsem neměla svoje loviště – neměla jsem kde se proměňovat a lovit. Pátek se velmi brzy stal mým nejneoblíbenějším dnem vůbec.
Umírala jsem únavou a zoufale se snažila zvládat úplně všechno a nikoho nezklamat. Chovat se přesně tak, jak se ode mě očekává - chovat se jako člověk mezi lidmi a být dokonalý vlk, když jsem sdílela mysl s Danielem.
Nedařilo se mi ani jedno a já si připadala čím dál neschopnější. A Daniel zuřil.
 
Hi, Tina,“ prohodil zdvořile. Byla polovina února.
Nazdar, Danieli,“ zavrčela jsem v odpověď. Takhle jsme se zdravili vždycky a navzájem se tím rozčilovali. Já nesnášela, když mi říkala Tino – říkal to navíc špatně, s tvrdým „i“ po „t“ - a on zase nemohl vystát, když jsem na něj mluvila česky, protože mi nerozuměl a podezříval mě (v některých případech celkem oprávněně), že mu nadávám.
Chvíli bylo ticho a já se plouživě pustila podél lesa a snažila se zachytit pach své dnešní kořisti. Musela jsem brzy rozšířit svůj revír, jelikož bylo stále těžší něco sehnat. Buď králíčkové pochopili a stahovali se odsud, nebo jednoduše docházeli. Mělo mi dojít, že dřív, nebo později naruším zdejší ekosystém. Ani se mi o tom nechtělo přemýšlet, další starost navíc – na to už jsem neměla.
'Jak dlouho jsi dnes spala?' zaskočil mě nenadálou otázkou.
Zmateně jsem zastavila. 'Cože?'
'Jak dlouho jsi spala?!' Téměř zavrčel a ze všech mě začal stran zaplavovat jeho hněv, smíšený s nepochopitelnou starostlivostí.
Zívla jsem a potřásla hlavou. 'To není tvoje věc,' upozornila jsem ho a znovu se dala do pohybu.
Jedna neškodná věta ho dokázala naprosto rozzuřit. 'Je! Pokud mě nevnímáš! Jen tu s tebou ztrácím čas,' prohlásil navztekaně. 'Rozškubat něco, jen abys přežila, zvládneš i bez mé asistence a já mám taky nějaký společenský život, víš. A vážně budu vraždit, pokud ještě jednou uslyším Darwinovu revoluční teorii přirozeného výběru!'
'Ale Jiroušková vyhodila polovinu lidí a já to musím udělat napoprvé! Nemám čas to dělat znovu,' postěžovala jsem si zoufale.
'To mě nezajímá!' zuřil. 'Předtím to byla Anatomie vyšších rostlin a ještě předtím Biochemie! Já teorii na nic nepotřebuju a kvůli tobě to nemůžu dostat z hlavy! Jak dlouho ještě nebudeš schopná myslet na nic jiného? To po tobě chci tak moc – věnovat mi jednou za pár dní hodinu své pozornosti, Martino?'
'Tak se nerozčiluj,' povzdechla jsem si smířlivě. 'Tohle je poslední. Pak už mi zbývají jen nějaké seminárky a eseje.'
Great!“ sykl.
'Prosím,' zasténala jsem, 'Danieli, prosím. Já to musím dodělat. Dokážeš pochopit, že tahle škola je to poslední, co mi zbylo z původního života? Ten zbytek je totálně v troskách. Nevzdám se jí za žádnou cenu.'
'Ty sama jsi troska!' vyštěkl. 'Jestli to tak půjde dál, zhroutíš se a už ani ten tvůj zázračný doktor tě z toho nevykecá! Rozkrájí tě do konzerv jako laboratorní krysu, jestli někdo objeví tvůj zmutovaný genom, chápeš tohle ty?'
Zakoulela jsem očima. 'Přeháníš. Jsem v pohodě. Nikdo se hroutit nebude, jen tobě brzo rupne žíla na čele, jestli se budeš takhle rozčilovat,' upozornila jsem ho. Nenapadlo mě nic lepšího, než celou situaci zlehčit, aby na mě přestal ječet a já mohla vypadnout a jít se vyspat.
'Přesně o tom mluvím,' zahučel. 'Padej se vyspat a dej mi vědět, až se budeš pro změnu chtít něco naučit ode mě. Já si jdu vyhrabat vlastní život z trosek.' Cítila jsem, jak se jeho vědomí vzdaluje – bylo to poprvé, co odcházel dřív než já. „Adios!
To nebylo anglicky, uvědomila jsem si, ale on už byl pryč.
Ale né!“ zasténala jsem si pro sebe. Najednou se mi podlomila noha a já zapackla. Hrozně se mi chtělo spát... Už jsem nechtěla nikam jinam jít, nechtěla jsem žádné další zkoušky a přednášky. Chtěla jsem jen spát.
Stulila jsem se mezi kořeny vysokého smrku do klubíčka a ignorujíc několikacentimetrový poprašek sněhu jsem usnula.
Tina?“ slyšela jsem odněkud hlas a pak jsem si uvědomila, že ke mně utíká nádherný šedočerný vlk, všechny svaly v těle mu v běhu spolupracovaly a vytvářely tak dokonalou podívanou na celkově božské stvoření. „Levantarse, pulguita,“ promlouval ke mně něžně zpěvavým jazykem, kterému jsem nerozuměla. Povzdech. „Get up, Tina...“ Tohle už bylo srozumitelnější.
Why?“ zeptala jsem se ještě v polospánku.
'Protože jestli já mám jedenáct večer, tak ty máš velkej průšvih.' To je Daniel, došlo mi.
Najednou jsem otevřela oči a zírala do tmy, která mě obklopovala. „A kruci,“ hlesla jsem. 'Usnula jsem.'
'Už to tak vypadá,' přitakal. Zněl příliš vstřícně na to, aby to mohl být ten samý, co na mě před pár hodinami křičel... Nebo byl opilý.
'Máma mě roztrhne jako hada,' řekla jsem zděšeně.
'Já to říkal.' Byl spokojený, že došlo na jeho slova.
Probouzela jsem se příliš pomalu. 'Ty seš nametenej,' obvinila jsem ho, zatímco jsem se hrabala na nohy.
'A ty jsi usnula uprostřed kopy sněhu,' vrátil mi. 'Brrr!'
Byla jsem na nohách trochu nejistá, ale stejně jsem se vydala zpátky k místu, kde jsem nechala oblečení. Byla jsem moc nejistá na to, aby to bylo jen ze spánku. 'Jsem kvůli tobě taky opilá,' postěžovala jsem si překvapeně.
Zvážněl, napumpoval do mě svůj stav „bez zábran“ a sám už byl v pohodě. „Sorry,“ omluvil se skutečně kajícně znějícím hlasem. 'Zmizí to, až se proměníš zpátky. Proto jsem taky tady – člověku to šíleně usnadní život.' Zasmál se.
Ha-ha,“ zavrčela jsem. Šárka měla pravdu – nic jsem o něm nevěděla. 'Jsi psychopat, Danieli?' zeptala jsem se a byla to jeho vina, kvůli němu jsem ztratila soudnost.
'Cože?' nechápal.
'Jsi psychopat?' zopakovala jsem. Dnes jsem si skutečně zašla, netušila jsem, že jsem tak daleko. 'Nepřepadáš po nocích nevinný lidi, nebo tak?'
Zase se zasmál. 'Ne. Jsem tak nudně normální, že jsem nejlepší partie v kraji, co mi Mer dala vale.'
Ok,“ broukla jsem jenom.
'A ty?' vyzvídal.
'Studuju biologii, jsem nudnější, než nudná.' Zívla jsem. 'Dobrou noc, Danieli.'
'Vyspi se, Martino.'
'Mám to v plánu,' broukla jsem jenom a pak vklouzla zpátky do své lidské půlky.
 
Máma skutečně zuřila, hůř než Daniel. Uchýlila jsem se k nejšílenější výmluvě svého života, abych nemusela říct pravdu. Můj imaginární kluk se jmenoval Dan.
 
Zírala jsem do knížky v klíně, jednou rukou si podpírala čelo a prsty si bezděčně jezdila ve vlasech nad ním.
Hlavní hybnou silou evoluce je přírodní výběr, který způsobuje, že přežívají pouze jedinci, kteří jsou nejlépe přizpůsobeni danému prostředí a jsou nejúspěšnější při reprodukci. Tempo evoluce neboli...
Jiroušková mi to samozřejmě napoprvé nedala, učila jsem se to jako pitomec celé znovu a už jsem byla pomalu zralá na psychiatrickou léčebnu.
… neboli  proces vznikání nových druhů se děje pozvolným a nepřetržitým způsobem...
Slova mi v hlavě jela dál, i když už jsem je nečetla – uměla jsem to do poslední tečky nad i a stejně to nestačilo.
Od té doby, co jsem usnula ve vlčí podobě, jsem si spánek skutečně hlídala a odpočinek jsem si přesně dávkovala. Věděla jsem, že jsem Daniela neoblbla, ale alespoň přestal vyšilovat. Nekomentoval žádný z mých lovů, ani mé myšlenky, ale já věděla, že to v něm vře. Dělal si starosti, že jestli to tak půjde dál, dřív nebo později na někoho zaútočím a prozradím se. Cítil se bezmocný a napjatě čekal na okamžik, kdy se mé zázračné sebeovládání sesype jako domeček z karet – kdyby měl jen sebemenší tušení, jak žalostné mé sebeovládání je, asi by vyletěl z kůže.
Otřásla jsem se, jak mi po zádech projel náhlý záchvat chladu. Ruku, jejíž prsty jsem měla vpletené do vlasů, jsem si nastavila před obličej a zamračeně pozorovala, jak třese, jako kdybych byla nějaký feťák čekající na dávku.
Děsilo mě, jak strašně se to zhoršovalo, když jsem se snažila vlka potlačovat a ničila se svým lidským životem. Ačkoli jsem tělu dávala svědomitě všechno, co potřebovalo, hlavu jsem tak snadno uchlácholit nedokázala. Zvládla bych školu bez té šílenosti s prokletím a snad bych se zvládla smířit s tím, že jsem vlkodlak a naučila bych se to ovládat stejně dobře jako Daniel, kdybych neměla tolik stresu se školou. Ale dohromady...
Ne, vymykalo se mi to z rukou a já neměla ponětí, jak ten rozjetý vlak zastavit.
Mé úvahy přerušilo neobratné ťukání na dveře a vzápětí máma, která vešla s něčím lesklým v rukách.
Zvedla jsem k ní oči a třesoucí se ruce jsem schovala za zády. „Jo?“ zeptala jsem se.
Máma zamračeně nakrčila obočí. „Ty ještě nejsi učesaná?“ podivila se. „Měla by sis pohnout, za chvíli odjíždíme. Tady máš šaty.“
Zmateně jsem odtáhla hlavu. „Kam odjíždíme?“
Zazírala na mě a pak si povzdechla a potřásla hlavou. „K dědovi na Mysliveckej bál. Jen dneska jsem ti to říkala třikrát, Martino.“
Znejistěla jsem. „Vážně?“ Asi jsem to nepostřehla. „Tak si to užijte,“ popřála jsem jí a otočila se zpátky ke knize.
Slyšela jsem, jak rozčileně zalapala po dechu a nechápavě jsem se na ni ohlédla. Vypadala jako sopka těsně před vybuchnutím. Co jsem řekla?
„Vnímáš vůbec, co ti říkám?!“ vypálila hněvivě.
Byla jsem čím dál zmatenější. „Samozřejmě,“ ujistila jsem ji.
„Už před šesti týdny jsi tátovi slíbila, že přijedeš!“
„Uh,“ vydechla jsem překvapeně. „Ale já se musím učit, mami,“ zasténala jsem. „Děda to určitě pochopí.“
„Už to umíš i pozpátku,“ odsekla. „Neděláš nic jiného, než že ležíš v těch pitomých knížkách.“
„To není pravda,“ bránila jsem se slabě.
„Jasně,“ sykla kysele, „ještě běháš za tím svým zázrakem. Na něj si samozřejmě čas uděláš. Všechno ostatní jsi hodila za hlavu.“
Zamračila jsem se. „Na nic jiného nemám čas. Nemůžu za to, že jsem nemocná,“ zkusila jsem působit na její mateřskou starostlivost, ale asi jsem minulý měsíc svůj příděl naprosto vyčerpala. Strategie „Já nemocná chudinka“ už nezabírala.
„Nic ti není! Ty prášky ti pomáhají. Od té doby, co tě propustili, jsi neměla ani rýmu. Zahrabala ses tady a tu tvou anomálii používáš jako výmluvu na všechno. Nejsi žádná zrůda – nikoho ani nenapadne, že nejsi normální, když mu to neřekneš.“
„Já jsem normální!“ vyskočila jsem rozzlobeně na nohy. „Jsem prostě jenom unavená! Ale jak chceš!“ Chňapla jsem po svých saténových šatech, které jsem měla naposledy na stužkáči. „Já z té zkoušky klidně vyletím podruhý, jestli ti to udělá radost.“
„Fajn,“ zasyčela.
„Fajn,“ zopakovala jsem stejným tónem a šaty hodila na postel, otočila jsem se ke skříni a začala hledat nějaké vhodné prádlo pod šaty. Zděsila jsem si, když jsem zjistila, že se můj výběr rapidně snížil. Zrovna dvakrát se mi svoje úspory za nové oblečení utrácet nechtělo, ale nebylo zbytí. V pondělí budu muset Šárku zlanařit na nákupy. Na prostřední polici ležely moje poslední džíny.
„Klidně Dana pozvi,“ ozvala se za mnou už poněkud smířlivěji máma, „všichni ho rádi poznáme.“
Sevřela jsem ruce v pěst, jak jsem odolávala pokušení se rozkřičet, že žádného Dana neznám. Měla jsem dost problémů s Danielem. „Má práci,“ zahuhlala jsem místo toho.
„A co dělá?“ vyzvídala máma.
Dala bych cokoli za to, aby mi s tím už dala pokoj – vyčerpávalo mě hlídat si všechny lži, co jsem jí o tom neexistujícím zázraku navykládala. „Pracuje s počítači, už jsem ti to říkala,“ zavrčela jsem dostatečně nepřátelsky na to, aby konečně odešla.
Zamračila jsem se na šaty, co ležely na posteli a představila si všechny ty lidi, které vystavím nebezpečí jen tím, že si je obleču a půjdu na ten stupidní ples. Můžu se jen pokusit nikoho nezabít. V krku mi najednou vyschlo, i když na lovu jsem byla včera.
„Danieli!“ zasténala jsem polohlasem.
 
Původně nepříliš podstatné individuální rozdíly se s odstupem generací zvětšují a přecházejí až v rozdíly druhové. Vzdálení potomci téže výchozí formy mohou být značně odchylní jak od výchozí formy, tak od sebe navzájem. Dochází k divergenci, neboli větvení...
Najednou jsem si uvědomila, že na mě někdo mluví. „...jsem, že jsi byla v nemocnici.“
Seděla jsem u stolu, podpírala si bradu a místo, abych udržovala společenskou konverzaci se společností myslivců, kterými jsem byla obklopena, jsem zírala na ubrus a opakovala si do zblbnutí, co jsem dnes četla.
Povzdechla jsem si, opustila Darwina s jeho pitomými nápady a vrátila se do reality.
Vedle mě seděl Michal, se kterým jsem spáchala nejednu rošťárnu, když jsem tu bývala jako malá u dědy na prázdninách. Byl o rok mladší než já a zelená uniforma mu docela šla k očím. Jako děti jsme byli kamarádi.
Přinutila jsem se k trochu křečovitému úsměvu a přikývla. „No jo, byla,“ přitakala jsem, i když jsem viděla, že na odpověď čekal trochu déle, než bylo zdvořilé.
„Co se ti stalo?“ vyzvídal, když viděl, že ho vnímám.
Pokrčila jsem rameny. „Tak různě. Zhroutila se mi imunita,“ odpověděla jsem vyhýbavě.
Starostlivě si mě změřil. „A už jsi v pořádku?“
Tentokrát byl můj úsměv daleko přirozenější. „Je mi fajn.“
„Dlouho jsi tu nebyla,“ pokračoval.
Další nicneříkající pokrčení ramen. „Moc práce.“
Nečekaně mi na ramena dopadly dvě velké ruce, až jsem nadskočila a uteklo mi krátké podrážděné zavrčení, které se neznělo zrovna lidsky, ale nevypadalo to, že by si toho někdo všiml.
„Berková!“ ozval se mi za zády hluboký mužský hlas. „Smím prosit?“
Vyměnila jsem si s Michalem znechucený pohled a ruce ze svých ramen setřásla. „Netančím,“ odsekla jsem, „odstřel, Halamo.“
„Ale-“
Prudce jsem se otočila a upřela na něj děsivě žluté oči – dnes nebyl můj nejvyrovnanější den. „Neslyšels?“ procedila jsem skrz zuby a vysoký pořízek couvl. „Dej mi pokoj!“ Otočil se na patě a vrhl se do davu.
Krucinál! pomyslela jsem si a zavřela oči, aby to nikdo další neviděl. Hlavu jsem si položila na stůl. Jestli Daniel zjistí, že záměrně děsím lidi...! Už tak jsem toho před ním skrývala víc než dost.
„Je ti dobře?“ slyšela jsem Michalův starostlivý hlas.
„Jo,“ houkla jsem, ale nevzhlédla. „Nesnáším ho!“
Uchechtl se.„To odjakživa. Že mu to ještě nedošlo...“
Taky jsem se zasmála. Byla jsem si jistá, že se mi vlka podařilo zatlačit zpátky. Jenomže ne na dlouho. Ty oči jsem mohla docela snadno vrátit, ale byl to pouze začátek. Příště už to nezastavím... „Bohužel.“ Podívala jsem se na něj.
Zakřenil se. „Ani se mnou si nezatančíš?“
Povzdechla jsem si. Byla jsem celá ztuhlá strachem z toho, že jsem byla jen malý krůček od nezvratného začátku proměny, už tak pro mě bylo těžké udržet v obličeji přijatelný výraz. Zavrtěla jsem hlavou. „Promiň.“
Nevypadal, že by se ho to dotklo. „To nic.“
Snažila jsem se alespoň pokračovat v rozhovoru. Michal byl milý, nemusela jsem být protivná i na něj. A podle toho, že měl před sebou jen minerálku, jsem odhadovala, že bych ho mohla přesvědčit, aby mě hodil domů dřív, než budou odjíždět naši a já tak budu moc spát o pár hodin víc.
Usmála jsem se. „Ty už máš po škole?“ zeptala jsem se. Dělal lesnickou průmyslovku, jestli jsem si dobře pamatovala, ale chtěl jít dál.
Zazubil se. „Dělám dálkově výšku, ale uvolnil se jeden rajón, tak jsem šel do toho – měl jsem štěstí.“
„Je z tebe velký pan myslivec!“ zasmála jsem se a s úlevou shledala, že to zní přirozeně. „Už jsi čapl nějakého pytláka?“
Jeho rozesmátý obličej prudce zvážněl. „Vlastně mám jinou škodnou.“
Nechápavě jsem se zamračila. „Cože?“ Z neznámého důvodu mě zaplavila vlna strachu.
„Hmmmm,“ protáhl, „to tě nebude zajímat.“
Zakabonila jsem se ještě víc. „Ale jo, zajímá mě to,“ přesvědčovala jsem ho. „Jakou škodnou? Co tím myslíš?“
Vzdychl. „Našlo se pár zajíců,“ zamumlal, že jsem měla co dělat, abych ho slyšela i se svým vylepšeným sluchem – hudba byla šíleně nahlas. „Něco je loví.“
„A?“ pobízela jsem ho znervózněle.
Ošil se. „Nic, ale je to divný. Měli potrhaný hrdla...“ Ztuhla jsem a žaludek se mi sevřel. „Prostě to nedává smysl. Nechává je to jen tak, ani se nenažere. Normálně je nechá vykrvácet. Nikdy jsem nic podobnýho neviděl.“
Svět kolem mě se houpal. To snad ani nemohla být pravda! Oni mě považují za škodnou. Hledají mě! Zaplavovala mě panika.
„Tak co to je?“ dostala jsem ze sebe s obtížemi.
Zase si povzdechl. „Nevím!“ zasténal. „Stopy jsou jako od vlka, jenomže rozměry neodpovídají a navíc takhle vlci neloví!“
Nutila jsem se do klidu. Je dobře, že to vím, přesvědčovala jsem se, dám si pozor a přesunu se s lovením jinam. Nebo nebudu lovit tak často... „Vlci tady byli vyhubeni v roce 1972,“ podotkla jsem dutě – samozřejmě, že jsem se zajímala v posledních měsících o vlky víc než obvykle.
Překvapeně se na mě podíval, jak ho u mě znalost téhle informace ohromila. „Jo,“ souhlasil poněkud váhavě, „ale pokud je to vlk, mohl přijít odjinud. V Jeseníkách je pár jedinců, kteří se tam stěhují ze Slovenska, například.“
Chtěla jsem ho odvést od té teorie s vlkem, i když jsem věděla, že má pravdu. Začala jsem jednat instinktivně – musela jsem zamést stopy. „Jeseníky jsou pěkně daleko a Slovensko ještě dál,“ připomněla jsem. „A neloví náhodou vlci ve smečkách?“
Naklonil se ke mně. „Proč tě to tak zajímá?“
Hrklo ve mně. „Je to záhada, ne?“ zamumlala jsem a uhnula pohledem. „Prostě mě to zaujalo.“
Potřásl hlavou a najednou se zase usmíval. „Promiň,“ omluvil se spěšně. „Jen mě to prostě rozčiluje, že nevím, co to je. Pár lidí nebylo nadšených, že to dali mně, když byli jiní se zkušenostma. Tohle je takový křest ohněm. Jestli to podělám, tak jsem skončil.“
Provinile jsem sklopila oči. Ze všech lesnických revírů jsem musela mít loviště zrovna v tom jeho. Moje prokletí mu mohlo zničit kariéru. To bylo tak strašně nefér! Proč zrovna já?
„Co máš teda v plánu?“
Pokrčil rameny. „Nejdřív zjistím, co to je a pak to ulovíme, než mi to začne útočit na lidi.“ Zavřela jsem oči a cítila jsem, jak se mi žaludek propadá někam hodně hluboko. Ulovíme... Něco se dotklo mé ruky. „Marti? Je ti dobře?“
Jen jsem pokývala hlavou. Ale nebylo mi dobře. Vůbec mi nebylo dobře. Cítila jsem povědomý tlak u kořene nehtů a věděla, že získávají sytě černou barvu – proměňovala jsem se.
„Vy dva zase spolu!“ zaburácel nade mnou známý hlas, následovaný hlubokým hrdelním smíchem. Trhla jsem s sebou. „Zachraň se, kdo můžeš!“
Odsunula jsem paniku stranou a vykouzlila na tváři úsměv, než jsem se otočila. „Ahoj, dědečku!“ vypískla jsem, můj hlas zněl úplně příšerně. Vyskočila jsem na nohy a spěšně dědu objala, abych Michalovi nedovolila si všimnout mých prstů a začít se vyptávat.
Na tváři mě poškrábalo jeho tmavěšedé strniště, když mi dával pusu. „Rád tě zase vidím, holčičko!“
„Já tebe taky,“ hlesla jsem a dívala se mu přes rameno na své ruce spojené za jeho krkem. Nehty byly už úplně černé. Rychle jsem sbalila prsty do pěstí, aby to nešlo vidět a pustila ho.
Spěšně jsem ustoupila a sesula se na židli. Vůně jeho krve to jenom zhoršovala. Prsty mi začaly tuhnout v křeči a kroutit se. Bolelo to.
Uvnitř mě zuřil lítý boj. Ze všech sil jsem se snažila zatlačit vlka zpátky, i když jsem věděla, že je to předem ztracené. Nikdy se mi to nepodařilo. Musela jsem zmizet a to hodně rychle. Nebo se proměním hned tady - před všemi těmi lidmi!
„Je nějaká zelená,“ slyšela jsem odněkud z dálky dědův hlas. „Marti?“
„Je mi dobře,“ usmála jsem se na něj a bojovala o to usilovněji. „Možná jen...“ Nedořekla jsem. Najednou to bylo pryč. Bolest i křeč zmizela. Překvapeně jsem se podívala na ruce a měly úplně normální tvar i barvu. Nemohla jsem tomu uvěřit! Ovládla jsem se! Dokázala jsem zastavit přeměnu!
„Možná jen co?“ zamračil se děda.
Měla jsem pocit, že co chvíli vzlétnu blahem. Přemohla jsem tu odpornou bestii ve mně a získala definitivně navrch. Teď už to budu vždycky já, kdo bude určovat pravidla! Měla jsem chuť se začít hlasitě smát. „Michal mi říkal, že v lese cosi loví zajíce,“ změnila jsem téma. Najednou už jsem neměla strach, že mě chytí. Jsem daleko inteligentnější než obyčejný vlk. Možná hra na schovávanou bude docela legrace.
Zarazila jsem se nad směrem mých myšlenek. Jako kdybych to ani nebyla já. Vždycky se mi hnusilo to zabíjení, i když jsem nemohla dělat nic jiného. A přece jsem ani nechtěla, aby mě lovili. Ty lidi jsem znala, a když budu ve vlčí podobě – co když je napadnu? Co když udělám Michalovi to, co jsem provedla Tomášovi?
Děda se na něj otočil. „Vidíš!“ houkl a plácl se dlaní do čela. „Něco jsem ti přinesl.“ Sáhl do vnitřní kapsy saka svojí myslivecké uniformy a vytáhl nějaký papír. „To mi donesl jeden známej. Asi mám toho tvýho záhadnýho lovce.“
Zalapala jsem po dechu. Ten opojný pocit nadobro zmizel a vrátila se panika. Zírala jsem na ty dva neschopna se pohnout, strach mě úplně ochromil.
Děda rozložil poskládaný papír, byla to barevná fotografie, vytisknutá nekvalitní tiskárnou na A4. Měla jsem ji vzhůru nohama, ale viděla jsem jen rozmazaný obličej nějaké holčičky v kulichu, jak mává do objektivu. Děda zabodl prst nahoru nad její rameno, kde za zasněženým polem začínal les. „Tady, vidíš?“
Zaostřila jsem na to místo a v krku se mi udělal knedlík. Poprvé jsem zahlédla svou druhou podobu. Cítila jsem, jak podvědomě zatínám ruce v pěsti, a nehty se mi zarývají do kůže. Moje proměňující se nehty. Rostly a pronikaly kůží dál a dál do masa. Ta bolest byla příšerná. Nemohla jsem dýchat.
„Takže přece jen vlk,“ slyšela jsem Michala mumlat.
„A ne jen tak kdejakej,“ souhlasil děda, „takovej bílej krasavec se jen tak nenajde. Dal bych cokoli, abych ho viděl zblízka.“
Nemohla jsem si pomoct, musela jsem se na ně podívat. Michal přikývl. „Dám dohromady chlapy.“  Zaskřípala židle, jak se zvedl, aby svá slova doplnil činy. Srdce mi málem vyskočilo z hrudi.
Děda mu položil ruku na rameno. „Klídek, chlapče. Dva dny to počká. Teď by nikdo z nich netrefil ani slona z pěti metrů,“ burácivě se zasmál.
„Zabijete ho?“ dostala jsem ze sebe s obtížemi. Michal se posadil a podíval se na mě.
„Je to samotář a zdá se dost agresivní, když loví bez příčiny. Musíme ho dostat pod kontrolu, Marti.“
„Zabijete ho?“ opakovala jsem o poznání ostřeji. Vlk obsazoval další a další území, vytlačoval mě. Ale já se nemohla přesvědčit k tomu, abych vstala a utekla stejně jako vždycky, když jsem se začala proměňovat mezi lidmi.
„Pokud na někoho zaútočí, budeme muset, děvče,“ odpověděl mi děda vážně.
„Nikomu neubližuje,“ pronesla jsem útočně, „proč ho nenecháte být?“ Já bych přece nikdy, nikdy nikomu neublížila! Jen jsem musela přežít!
Zmateně se na sebe podívali. „Může být nebezpečný-“ začal Michal.
„Ale není!“ vyštěkla jsem. Nadechla jsem se a ucítila vlastní krev, které mi tekla z poraněných rukou. Slyšela jsem, jak kapičky odkapávají z hran dlaní a vsakují se do lesklé látky šatů. Bolest mi pomohla zvládat proměnu a bránit se jí, jenže krev to zhoršovala.
„Martino!“ Už podruhé za večer mi někdo sevřel ramena. Tentokrát to byla máma. Zavřela jsem oči a nahrbila se pod jejím dotekem. „Co se děje?“ zeptala se někoho.
Michalův hlas zněl strašně z daleka. „Objevil se tu vlk. Asi ji to vyděsilo.“
„Vlk?“ opakovala máma vyplašeně a potom zalapala po dechu. „Ach ne! To zvíře, co napadlo mladého Krahulíka. Ona přece byla u toho!“ Její ruce mě zezadu objaly kolem krku. „Zlatíčko,“ zamumlala konejšivě.
„Uch, proboha!“ vydechl někdo soucitně a krátce na to se ozval podivný zvuk a zašplouchání. „Krucinál!“ zaklel ten samý člověk a v příštím okamžiku se mi po břiše a v klíně rozlila vlhkost.
Otevřela jsem prudce oči, a přestože jsem všechno viděla žlutě, věděla jsem, že mokrá skvrna na mých šatech je hnědá – celý večer jsem pila kofolu a někdo převrhl moji sklenici přímo na mě. Studená kapalina na mých šatech mě probrala z letargie.
Zuřivost mnou doslova lomcovala. Postavila jsem se na nohy a setřásla matčiny ruce. Matně jsem vnímala, že na nás všichni zírají a v celém sále vládne hrobové ticho. „Tomáš,“ procedila jsem skrz zuby, „si za to mohl sám a moc dobře to ví!“
Cítila jsem to - už dávno jsem byla za hranicí. Už dávno jsem měla být pryč.
Otočila jsem se na podpatku a s hlavou skloněnou k zemi, aby nikdo neviděl můj deformující se obličej, jsem vysprintovala ze sálu. Cestou jsem porazila několik lidí, ale neotáčela jsem se. Měla jsem kriticky málo času.
Utíkala jsem, co nejrychleji jsem svedla, ale věděla jsem, že to nestihnu. Slyšela jsem, jak se lehká látka trhá, zatímco jsem se snažila dostat tak daleko, abych zmizela lidem ve tmě. Nevěděla jsem, jestli už jsem dost daleko – já jsem ve tmě viděla jako za světla, ale už bylo pozdě.
Dopadla jsem na všechny čtyři a zaklonila hlavu.
Nocí se neslo bolestné vlčí zavytí.
Vysílená jsem padla k zemi. Moje krev, to vzrušení a dlouho potlačovaná proměna mi sebralo všechnu sílu.
Martina!“ Zabodl se mi jako dýka do hlavy zděšený hlas.
„Martino!“ slyšela jsem někoho vystrašeně volat ze tmy. „Martino!“ Těch hlasů bylo víc.
Nevěděla jsem, co znamenají, nepoznávala jsem je. Všechno bylo zmatené. Koho volali? Myšlenky se mi v hlavě zmateně vířily.
Run away!“ vykřikl ten hlas uvnitř v mé hlavě. „Get a wiggle on! Run, Tina!
Nevím proč, ale poslechla jsem ho. Sebrala jsem všechny poslední zbytečky sil, co jsem v sobě kde našla, vyškrábala se na nohy a dala se na útěk před těmi volajícími hlasy.
Jen jsem utíkala, nevěděla jsem kam a proč, ale věděla jsem, že musím utíkat a nezastavovat. Nic jiného nebylo důležité.
Stop,“ ozval se konejšivě hlas uvnitř mě. 'Jsou pryč, zastav,' uklidňoval mě. 'Zastav!'
Zhroutila jsem se do trávy a měla pocit, že mi snad shoří plíce.
Jak se mi zklidňoval dech, vracel se mi i pojem o světě. Vzpomínky na poslední minuty. Pěkně jedna po druhé. A pak následovaly další. Nedokázala jsem se jim bránit. Každá podobná nehoda za poslední dva měsíce, každičká neplánovaná proměna. Každé selhání. A přesto, všechny ty ostatní dohromady, nebyly tak strašné, jako tahle poslední. Kromě jedné jediné...
Dost!“ přikázala jsem si v duchu a Daniel se ublíženě stáhl z mé mysli. Všechny moje obranné zdi mu už nezpůsobovaly bolest kromě téhle, protože tu jsem si střežila za každou cenu. A ty ostatní už stejně byly pryč. Viděl to všechno...
'Co to do hajzlu má být?!' Jeho zuřivost mě obklopila ze všech stran a já se zkroutila pod náporem prudké bolesti, kterou s sebou přinesla.
'Nehody,' špitla jsem vyděšeně.
'Jak dlouho to přede mnou tajíš? Jak dlouho, Martino, ohrožuješ všechny ve svém okolí!' křičel. „Answer!
Přikrčila jsem se. 'Co jsem se vrátila do školy.'
'To nemyslíš vážně!'
'Promiň,' hlesla jsem.
Bolela mě hlava. Z jeho vzteku, ze strachu nás obou a z mé šílené touhy se rozplakat. Myslela jsem, že mi vybuchne.
Začal šíleně rychle a vztekle něco syčet v tom zpěvném jazyku, který jsem neznala. „You' re unbelievably idiot!“ zakřičel nakonec.
Škubla jsem s sebou.
'Myslela jsem, že bys mi nedovolil se tam vrátit, kdybys to věděl,' přiznala jsem bojácně.
'Mělas pravdu! Mohlas někoho zabít, copak ti to nedochází, ty sobecký kriple?'
'Ale nezabila jsem,' připomněla jsem slabě.
'Teď jsi se málem prozradila před desítkami lidí!'
Zakňučela jsem. 'Chtějí mě ulovit! Zabít mě! Chtějí zabít mého vlka!'
'Protože jsi nedávala pozor!' vyčetl mi.
'Já ty lidi znám! A oni mě chtějí zabít. I můj děda! Já jsem... Já jsem přece nic neudělala!' vzlykala jsem.
'Ale ano, udělala,' nesouhlasil tvrdě. 'Opakovaně jsi je všechny ohrozila! Ty se totiž ani nesnažíš se ovládat! Kdyby ano, dokázala bys proměnu zastavit už dávno! Ale ty to stále neumíš a víš proč? Protože neposloucháš, co ti říkám! Neposloucháš a nesoustředíš se! Zabýváš se vším možným, hledáš si všechno možné, co by zaměstnalo tvou mysl natolik, aby sis mohla namlouvat, že tvůj život je normální!' vyčítal mi. 'Není, Martino, a nikdy už nebude! Kdyby ses s tím smířila, nebo se o to alespoň snažila, nic z toho se nemuselo stát, rozumíš?!'
Věděla jsem, že má pravdu, ale nedokázala jsem to poslouchat a nebránit se. 'Nic z toho by se nemuselo stát, kdybys mi stále nevyčítal moje chyby a místo toho mi vysvětlil, jak jim předcházet! Nehaž všechnu vinu na mě! Neřekla jsem ti to, protože jsem měla strach, Danieli! Strach, že na mě budeš křičet a budeš mi to vyčítat! Oprávněně!'
You've failed me, Martina,“ prohlásil. 'Čekal jsem od tebe víc.'
'Ty mě taky, Danieli. Já jsem čekala, že mi pomůžeš.'
Dlouho bylo ticho. Jeho vztek mizel a jeho pocity se začaly přibližovat těm mým provinilým. Jeho myšlenky jsem ale neslyšela.
'Dobře,' řekl nakonec. 'Možná máš pravdu, možná je to vina nás obou.' Odmlčel se.
'A?'  pobídla jsem ho k pokračování, zajímalo mě, co chce říct.
'To znamená, že takhle to nefunguje,' pokračoval. 'Děláme to špatně. Ty se potřebuješ soustředit a já zas musím mít přehled o tom, co děláš, nesmíš to přede mnou tajit a musíš mě poslouchat.'
To byla pravda. 'Takže co navrhuješ? Budeme se odteď prostě jen víc snažit?' zeptala jsem se skepticky.
'Ne. Myslím, že by bylo nejlepší, kdybychom byli v osobním kontaktu, dokud svého vlka nezvládneš,' prohlásil.
Nechápala jsem nebo jsem nechtěla chápat. 'Jak to myslíš?'
'Chci, abys přijela za mnou, Martino. Chci, abychom se setkali jako lidé.'
NEJNOVĚJŠÍ KAPITOLY:
1. - 5. kapitola VSK
(15. 4. 2015)
Musíte hledat, ale jsou t

9. kapitola SDG 
(7. 2. 2015)
Oblíbené stránky
Něco jako dvojče blog. Múžete si vybrat, nové kapitoly budou stejné tady i tam.
Fanfiction a jiné...

 
On autor byl vůl a překladatel není, rozumíte, proto to tak je.

- Jan Werich -
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one