Zdravím Vás,
ať už jste sem zavítali z webovky veilofmystery, která začala blbnout, nebo jste noví čtenáři. Na tomhle blogu najdete několik povídek, ať už s tématikou z těch starších Twilight fanfiction nebo novějších fantasy originálních nebo polooriginálních příběhů. Ať už je to jakkoli - vítejte a dobře se bavte!

Vaše Hollis
Zdál se mi hrozně zvláštní sen.
Byl v něm hlavně Tomáš, máma s bráchou, neznámý krásný muž, kterému jsem říkala Danieli, a vlci. Dokonce i já jsem byla napůl vlk a napůl člověk. Všechno v tom snu bylo neuvěřitelně jasné, se spoustou podrobností a přitom tak zmatené!
Když jsem vyplula z hlubokého spánku do toho lehkého povrchního těsně před probuzením, měla jsem na malý okamžik pocit, že se to skutečně stalo a úzkost, kterou ten podivně živý sen vyvolal, mi bolestivě svírala útroby.
Převalila jsem se na druhý bok ve snaze pochytat zbytky spánku a pousmála se nad svou vlastní hloupostí. Něco takového se mohlo skutečně stát jenom ve snu! Já a vlk? Já a v USA? No to mě podržte! Lidi se nemůžou měnit ve zvířata, ale bylo zajímavé o tom uvažovat­. Bavila jsem se čistě hypotetickou možností, co bych dělala, kdyby ten sen byl v nějaké alternativní realitě skutečností. Byla jsem si jistá, že bych to zvládla daleko lépe než v tom snu.
Znovu se mi sevřel žaludek a já pochopila, že to není z úzkosti, ale z hladu.
Nespokojeně jsem zamručela, otočila se na záda a s očima stále zavřenýma jsem se na posteli protahovala jako kočka. Cítila jsem se krásně odpočatě.
Tomáš se měl dnes vrátit z Ameriky, což s velkou pravděpodobností vyvolalo ten „vlčí sen“. Nemohla jsem se dočkat, až s ním budu mluvit a budu mu ho moct vyprávět, když už jsem měla to štěstí a pamatovala si ho, což se mi u snů moc často nestává.
Pokusila jsem se naposledy vyvolat obrázek Daniela, ale ten se objevil až úplně na konci snu, kdy bylo všechno lehce rozmazané, takže se mi to nepovedlo. To byla škoda, byla jsem si jistá, že se mi líbil.
Zakručelo mi v břiše a já se rozhodla povalování ukončit - měla jsem hrozný hlad.
Otevřela jsem konečně oči a několik dlouhých vteřin bez dechu zírala na naprosto neznámý strop. Myšlenky mi v hlavě plynuly velmi pomalu, a tak trvalo dlouho, než ty správné věci dosedly na ta správná místa. Prudce jsem se vymrštila do sedu a rozhlédla se kolem sebe.
Pokoj, ve kterém jsem byla, byl malý. Velkou část prostoru zabírala postel, na níž jsem právě seděla, po pravé ruce jsem měla maličký noční stolek, na kterém stála lampička, a pod oknem byl prádelník. Na stěně vedle něj viselo velké zrcadlo – vlasy mi trčely do všech stran jako vrabčí hnízdo, protože jsem šla spát s mokrou hlavou. Naproti mně byl psací stůl se židlí, na pracovní desce stolu byly v nepřehledné změti pohozené moje věci. Stěny byly vymalovány na žluto a na okně visely červené závěsy s oranžovými proužky. Přišlo mi to jako hodně agresivní barva do pokoje, kde má člověk spát, ale v tomhle okamžiku mi vhodnost vybavení byla docela ukradená. Ten pokoj nebyl můj!
Vymotala jsem nohy z deky, která mi spadla do klína, když jsem se posadila, a dotkla se chodidly hrubého červeného koberce, který pokrýval celou podlahu. Našpulila jsem pusu. Tak trochu jsem doufala, že když ucítím něco tak hmotného, všechno se vrátí do normálu a já se probudím. Ten pokoj tu byl pořád a tím, že budu dál sedět na té posteli a zírat na svůj ne zrovna lichotivý odraz v zrcadle naproti, rozhodně nezjistím, jak jsem se sem dostala. Byl čas na výzkumnou akci. Byla jsem si jistá, že odpověď leží přímo přede mnou, dokonce bije do očí, ale já měla asi opravdu dlouhé vedení.
Vydala jsem se ke dveřím a trochu váhavě otevřela dveře, srdce mi bušilo až v krku, ale chodba, do které jsem vešla, nevypadala nijak hrůzostrašně. Viděla jsem další troje dveře, ale všechny byly zavřené.
Kousla jsem se do rtu a na jedny se zadívala. Vzpomněla jsem si, že včera jsem byla uvnitř – byla tam koupelna.
Došlo mi, kde jsem a jak jsem se sem dostala, ale necítila jsem se o moc klidnější. Jen ten můj neklid změnil palivo, ze strachu, kde to jsem, na nervozitu z Daniela. To je prašť, jak uhoď.
Dala jsem se doprava, kde se rovnou z chodby otevíral obývací pokoj.
Našlapovala jsem nejistě a rozhlížela se kolem sebe, než se moje oči zastavily na Danielovi, který seděl do úhlopříčky od místa, kde jsem stála, za jídelním stolem na vyvýšeném stupínku naproti mně a snídal.
Zůstala jsem stát vedle sedačky s okrovými potahy a hleděla na něj s očima doširoka rozevřenýma. Maličko jsem se obávala, že mě znovu zaplaví ta nepříjemná energie jako včera, ale nic se nestalo. To mě trochu uklidnilo, ale rozpaků mě to nezbavilo. Nějak mě nenapadalo, co říct.
Když jsem zachytila jeho upřený pohled, náhle jsem si uvědomila, že mám pouze nátělník a opravdu krátké kraťásky, které jsem zvolila jako noční úbor, protože spávat jen ve spodním prádle a tričku jako u bratra mi nepřišlo moc vhodné. Ovšem i tak jsem se necítila o moc líp, než kdybych měla svoje obvyklé „pyžamo“. Obmotala jsem si paže kolem pasu v bezděčném gestu ochránit alespoň to důležité jádro s myšlenkou, že příště se určitě obleču, než vyjdu z pokoje.
Na chvíli ztuhl, ale pak dokousal a polkl, co měl v puse a usmál se. „Dobré ráno, Tino,“ pozdravil.
„Ahoj,“ hlesla jsem a maličko uhnula pohledem z jeho obličeje. Na zdi za ním visela velká fotografie nějaké krajiny s jezerem.
„Spala jsi víc jak čtrnáct hodin, kdybych neslyšel, jak dýcháš, asi bych měl strach, jestli ještě žiješ,“ nadhodil a zakřenil se. Jako kdyby bylo úplně normální, že slyšet někoho přes stěnu dýchat.
Zazírala jsem na něj. „Čtrnáct hodin?“ zopakovala jsem. „Vážně?“ Spát tolik hodin v kuse se mi skutečně ještě nikdy nepovedlo, není divu, že jsem byla tak dezorientovaná, vlastně jsem pořád ještě byla. Člověku dá práci začít fungovat i po daleko méně vydatném spánku. Před očima se mi udělaly mžitky a já roztřeseně zamrkala.
Daniel se zasmál. „Netočí se ti hlava?“ zeptal se pobaveně.
„Maličko,“ připustila jsem a váhavě mu úsměv oplatila. Včera jsem měla pro svou mrzutost omluvu, dnes ne, a pokud jsem chtěla s Danielem nějak snesitelně vycházet, musela jsem se alespoň snažit být milá.
Odmlčel se a povytáhl obočí, jak jsem tam pořád stála uprostřed pokoje s rukama obmotanýma kolem pasu. Nepříjemný okamžik mrtvého ticha, kterého jsem se obávala, se natahoval. Sklopila jsem oči ke svým bosým nohám.
Daniel si odkašlal a tím upoutal moji pozornost. „Nemáš hlad?“ optal se lehkým, konverzačním tónem.
Podívala jsem se na něj, jestli to myslí vážně. Jen síla vůle mi zabraňovala okusovat hlady nábytek.
„Posaď se,“ pobídl mě a pokynul mi hlavou k židli naproti.
Polkla jsem, v ústech najednou sucho, a trochu nejistě překonala ty poslední dva metry a dva schodky, takže jsem se ocitla na jeho úrovni, protože vstal a zůstal stát vedle stolu.
Kousla jsem se do rtu a zadívala se někam neurčitě dolů. Nevím, jak jemu, ale mně tohle přišlo neskutečně trapné. Včera jsem byla moc zmatená, abych něco řešila a dnes toho naopak bylo tolik, že jsem nevěděla, čím se zabývat první. Jestli si prohlížet kuchyni, Daniela, nebo jak to vypadá venku, kdybych vyhlédla z velkého okna, které jsem měla po levé ruce, a jímž dovnitř pronikalo ranní slunce. Zabývat se tím, že kousek ode mě je jediný vlkodlak, kterého jsem kdy viděla, kromě odrazu v zrcadle, nebo že právě s touhle osobou jsem několik dlouhých měsíců sdílela myšlenky, že ho budu mít v hlavě ještě další spoustu let a je úplně jedno, jak si kdy polezeme na nervy a jak to tady dopadne. Možná by mi mohlo dělat starosti, co se vlastně stalo včera v Danielově ordinaci, když jsme se viděli poprvé. A proč mi u všech všudy nemohl říct, že je veterinář?!
A taky bych mohla dumat nad tím, komu bych měla dát vědět, že jsem v pořádku. U Lukáše jsem si nebyla jistá, že mě chce slyšet, u Šárky jsem si zase nebyla moc jistá, co říct. Máma nepřipadala v úvahu vůbec, protože jsem rozhodně nechtěla být já ta, co ustoupí, když to ona mě vyhodila a i když jsem na tom měla lví podíl viny, bylo to vůči mně nespravedlivé alespoň v tom ohledu, že ve srovnání s bráchovými průšvihy jsem pořád byla světice. Tátovi jsem slíbila, že mu zavolám, jenomže naše konverzace vždycky dost vázla a teď to bylo jen horší.
Zavřela jsem na chvíli oči, abych tyhle myšlenky vytlačila z hlavy, alespoň do doby, než se jimi budu moct zabývat.
Natáhla jsem ruku k opěradlu židle před sebou, abych ji trochu roztržitě odtáhla od stolu a posadila se na ni.
Ruce jsem si složila do klína, a protože jsem nechtěla zírat na Daniela, dívala jsem se na jeho jídlo. Nebyla jsem si tak docela jistá, jestli jsem si tím nějak pomohla. Sice jsem se osvobodila od všech těch starostí, kterých jsem teď měla plnou hlavu, za to jsem však musela vynaložit veškeré úsilí, abych se nenatáhla přes dlouhý jídelní stůl a nesebrala mu jeho snídani. Proboha! Bylo to už spousta hodin, co jsem jedla naposledy. Poslední dobou jsem opravdu moc nedbala na svoje tělesné potřeby, i když ne z vlastní vůle. Na lov jsem chodit nemohla, protože jsem neměla u bráchy loviště. Spát jsem nemohla, protože jsem měla nervy na pochodu a nejedla jsem, protože jsem měla žaludek jako na vodě.
Do nastalého ticha mi zakručelo v břiše, což jen podtrhlo nemožnost té chvíle. Sklopila jsem rozpačitě oči.
Najednou se přede mnou objevil talíř s dvěma obloženými toasty. Překvapeně jsem vzhlédla. Daniel stál nade mnou a v ruce držel toast, který už měl z půlky snězený.
„Udělám si jiné,“ zazubil se a přesunul se ke kuchyňské lince na druhé straně místnosti. „Děláš tohle normálně?“ zeptal se, aniž by se ke mně otočil a hodil do toustovače další dva kousky chleba.
„Dělám co?“ nechápala jsem a natáhla se po jednom toastu, co ležel přede mnou, ale pak ruku zase stáhla do klína.
Obrátil se ke mně čelem a v ruce si pohrával s nožem. „Jestli se na to budeš dívat ještě dalších pět minut, bude to úplně studené,“ upozornil mě.
Našpulila jsem pusu a cítila jsem, jak mi obličej zalévá horko. Popadla jsem jeden toast a hladově se do něj zakousla. Daniel si patrně zakládal na zdravém životním stylu – samá zelenina - ale nebylo to špatné. Jídlo jako jídlo. Pokřoupala jsem, co jsem měla v puse a zvedla oči k Danielovi. Pořád mi neodpověděl a ani teď se k tomu evidentně nechystal, jen si otočený ke mně zády krájel svoje rajče na plátky.
„Díky,“ houkla jsem, „ale co jsi myslel tím: Děláš tohle normálně?“
Vrhl na mě přes rameno krátký pohled, než se sklonil zpátky k zelenině. „Necháváš se vyhladovět,“ odpověděl rádoby ledabyle, i když na první pohled bylo zřejmé, že se do klidu musí nutit. „Držíš stupidní diety a tak.“
Překvapeně jsem vykulila oči. „Ne!“ vyhrkla jsem. „Nesnáším diety,“ prohlásila jsem rozhodně a otřásla se už jen z té představy. „A miluju jídlo,“ dodala jsem.
„Dobře,“ řekl jenom, a když to tentokrát znělo upřímněji, už nepokračoval a dál mlčel.
Chvíli jsem čekala, až zase promluví, ale pak jsem se vrátila k snídani. Jasně, tohle bylo divné, ale pořád to mohlo být horší. Mohl se z něj nakonec opravdu vyklubat psychopat, jak prorokovala Šárka, ale zatím se zdálo, že jen neví, o co má říkat stejně jako já. Až překonáme počáteční rozpaky, ta nejistota určitě zmizí a my spolu budeme dobře vycházet. Alespoň jsem tomu chtěla věřit.
Ozvalo se cinknutí a já se zmateně rozhlédla. Pak mi došlo, že to byl toustovač. Daniel chytil horké topinky konečky prstů, aby je držel co nejmenší plochou kůže, a hodil je na talíř. Bezděčně jsem se pousmála – bůhví proč mi to přišlo úsměvné. Vzdychla jsem a vyhlédla z okna. Kus trávníku, zpola vzrostlý živý plot a další dům. Zakabonila jsem se - všechno venku bylo tak nepřirozeně normální, na rozdíl od nás dvou tady.
„Tohle je divné,“ zabručela jsem a podívala se zpátky na Daniela – opíral se o kuchyňskou linku a pozoroval mě.
Usmál se a přikývl. „Jo, to je,“ souhlasil, ale nepokračoval.
Stiskla jsem rty a prsty ruky, kterou jsem měla položenou na stole, jsem zaťala v pěst. „Takže,“ nadhodila jsem a doufala, že tentokrát řekne něco hodnotnějšího, jindy byl přece celý žhavý do toho zahrnovat mě informacemi, které správný vlkodlak musí vědět a dnes nic.
„Takže?“ zopakoval po mně, jen to na konci zvedl do otázky.
Zamračila jsem se, asi budu muset začít já. Jen jsem neměla ponětí, jak začít, což byl zjevně i Danielův problém. „Jsi veterinář,“ plácla jsem první pitomost, co mi přišla na mysl.
Zacukalo mu v koutku a v očích mu uličnicky zajiskřilo. „To jsem,“ přisvědčil.
„To je to tvoje velké tajemství?“ zabručela jsem nespokojeně. „Čekala jsem, že to bude něco… daleko zajímavějšího,“ řekla jsem nakonec po krátkém zaváhání.
Zkřížil ruce na prsou a uculil se. „Tobě nepřijde vlkodlak starající se o ostatní zvířata dost zajímavý?“
Našpulila jsem pusu, tohle se začínalo vzdáleně podobat rozhovoru, na který jsem čekala, ale moc nadšená jsem nebyla. „My nejsme zvířata,“ pronesla jsem chladně.
Měla jsem za to, že on se mnou ten názor sdílí. Jsme hybridi, monstra, ale ne zvířata. Zvířata se nechají ovládat svými pudy – to, že jsme schopni na sebe vzít zvířecí podobu, neznamená, že jsme se stali zvířaty úplně. I ve vlčí podobě v nás zůstává naše lidská povaha a to je to, co nás odlišuje od zvířat, to je to podstatné, to kvůli čemu jsem tady. To je to, kvůli čemu snad ještě má smysl bojovat.
Jeho obličej zvážněl jako mávnutím kouzelného proutku. „To nejsme,“ souhlasil, „pořád jsme lidé.“ Vrhl po mně zvláštní pohled. „Ale překvapujeme, že ty si to myslíš taky, Tino.“
Vykulila jsem na něj oči a chvíli uvažovala, jestli jsem mu dobře rozuměla. „Nechápu, jak to myslíš,“ dostala jsem ze sebe nakonec vykolejeně. „Ty víš, jak moc nenávidím, že jsem zrůda.“
Sklopil oči. „Promiň,“ řekl tlumeně. „Já vím, ale včera jsi mě překvapila.“
„Já?!“ zvolala jsem nechápavě. „Nic jsem neudělala!“ Neuvědomovala jsem si, že bych provedla něco, co by ho mohlo překvapit. To on proti mně poslal silové pole.
Dlouze se na mě zadíval a já měla pocit, že mi vidí až do žaludku, pak se zhluboka nadechl a znovu uhnul pohledem. „Dojez, pak si promluvíme. Bude to mnohem složitější, než jsem si myslel,“ zabručel temně a vzal jídlo, co si nachystal a vrátil se zpátky ke stolu.
Nejdřív jsem chtěla protestovat, že můžeme klidně mluvit u jídla, ale když jsem viděla jeho napůl zmatený, napůl zamyšlený pohled, radši jsem to spolkla a vrátila se ke snídani. Je vlastně jedno, jestli mi to vysvětlí hned, nebo za půl hodiny. Vůbec jsem nechápala, co se děje, že se chová takhle podivně.
V prvé řadě to byl on, kdo přišel s tímhle nápadem, abych se k němu přestěhovala. Za druhé ještě před týdnem, ba dokonce ještě včera byl celý žhavý do toho se mnou mluvit. Co mu přes noc přeletělo přes nos? Byla jsem zmatená a tím pádem moje nálada, už tak ochromená nervozitou a rozpaky, rychle klesala. Neletěla jsem přes celý oceán a nenechala se vyhodit z domu proto, abych s ním posnídala. To se celý ten rok, co tu mám být, budeme k sobě chovat takhle rozpačitě a divně? Přestávala jsem věřit, že je to jen nervozitou.
Potom jsem potřásla hlavou. Asi bych se měla zklidnit. Jsem jen podrážděná, protože se sama cítím nejistě, není to Danielova chyba, říkala jsem si v duchu.
Měla jsem opravdu hlad, takže jsem se svojí snídaní byla hotová daleko dřív než Daniel. Oprášila jsem si drobečky, co se mi přilepily na prsty, nad talířem, abych neudělala zbytečný nepořádek na stole a pak propletla prsty a schovala ruce pod stůl.
Chvíli jsem seděla s rukama v klíně a snažila se nedívat se, jak jí, protože mi to přišlo neslušné, ale něco mi neustále stahovalo pohled k němu.
Neklidně jsem si začala poťukávat prsty na klouby druhé ruky, a když jsem si to uvědomila, položila obě ruce zpátky na stůl dlaněmi dolů. Ale v příští minutě už jsem ukazováčkem klepala o dřevo.
Daniel ke mně zvedl oči a vypadalo to, že má co dělat, aby se nezačal smát.
Stiskla jsem rty a podívala se stranou. Ale vnitřní neklid neustoupil, ať jsem se snažila, jak jsem chtěla. Vzdala jsem to a vyskočila na nohy.
„Tino?“ oslovil mě Daniel zmateně.
Podívala jsem se na něj a rychle hledala nějakou výmluvu, proč odejít. Nedokázala jsem v klidu sedět a čekat, až dojí. Bralo mi to nervy. A jedno vysvětlení se přímo nabízelo.
„Já…,“ houkla jsem zadýchaně a mávla rukama, „se půjdu obléct,“ vyhrkla jsem. „A pak… se vrátím.“ Pokývala jsem hlavou a byla jsem ráda, že mě to napadlo. Kousek mé nervozity určitě pramenil z nedostatku oblečení, tím jsem si byla jistá. Vždycky se cítím jistější, když mám na sobě něco pohodlného… a dostatečné velikosti, co se týče společnosti cizích lidí.
Zatvářil se maličko rozpačitě. „Jistě,“ přikývl a dál to nekomentoval.
Trochu vrávoravě jsem zdolala ty dva schůdky, co oddělovaly jídelní stůl od zbytku kuchyně, a vydala přes obývák k chodbě, přes kterou jsem se sem dostala, pokud jsem si dobře pamatovala.
Zarazila jsem se, když jsem si po dvou krocích všimla velkého akvária, které jsem předtím nezaregistrovala, což bylo při jeho velikosti celkem nepochopitelné.
Zajímalo by mě, co žije uvnitř. Doufala jsem, že to není žádný had, pavouk nebo podobná havěť. Zvířata mám ráda, ale tyhle podle mě nespadají do kategorie domácích mazlíčků.
Potřásla jsem hlavou, pokud tam je něco z nich, čím později se to dozvím, tím líp. Ale podle pachu to rozhodně nebylo nic s chlupatého – to bych poznala - takže nějaký plaz.
Obešla jsem terárium nenápadným obloukem a pokračovala v původním směru.
V chodbě jsem na okamžik zaváhala a s našpulenou pusou přemítala, které z dveří jsou ty správné; nakonec jsem zvolila druhé zprava a kupodivu jsem se trefila, za nimi byl pokoj s červeným kobercem, ve kterém jsem se probudila a kde byly moje věci.
Zavřela jsem za sebou a zhluboka vydechla. V tomhle pokoji, za zavřenými dveřmi, jsem se cítila podivně v bezpečí. Bylo to moje místo, moje útočiště. Pousmála jsem se, když mi došlo, že tohle jsou pudy spíš zvířete než člověka. Moje lidská polovička si uvědomovala, že v tomhle pokoji nejsem o nic víc v bezpečí, nebo naopak v nebezpečí, než ve zbytku Danielova domu.
Přešla jsem k posteli, u které ležel můj batoh opřený o stěnu, tak jak ho tam včera Daniel položil, můj batoh. Klekla jsem si před něj a začala zápasit s přezkami a zipy, abych se dostala dovnitř.
Nerozhodně jsem se podívala na prádelník naproti, jestli si tam věci rovnou nenaskládám, abych je všechny nerozházela, když budu něco hledat, ale pak jsem to zavrhla. Zaprvé teď na to asi nebyla vhodná chvíle a za druhé mi to naprosto iracionálně přišlo troufalé - nemohla jsem se tu chovat jako doma… Ale pravděpodobně by bylo pořádně divné mít celou dobu, co tu budu, mít ty věci v tašce, a to nemluvím o tom, jak nepraktické by to bylo!
Nechala jsem to pro teď plavat a vydolovala tříčtvrteční kalhoty, lehké triko bez rukávů a čisté spodní prádlo.
Střelila jsem pohledem ke dveřím a našpicovala uši, ale slyšela jsem, že Daniel pořád jí, takže jsem přetáhla nátělník přes hlavu, odhodila ho na rozvrtanou postel a natáhla se pro podprsenku. Rychle jsem se převlékla – měla jsem pravdu, přiměřeně oblečená jsem se cítila líp, i když zlepšení nebylo nijak razantní, byla jsem vděčná i za to málo.
Nechtělo se mi ještě vracet – tady mi bylo dobře - tak jsem ustlala postel, věci na spaní schovala pod polštář, jak jsem byla zvyklá. Taky jsem uklidila nepřehlednou směs na stole – oblečení jsem přehodila přes židli, protože jsem ho nechtěla dávat k čistým věcem a taštičku s hygienickými potřebami jsem přesunula na prádelník vedle zrcadla. Koutkem oka jsem se zahlédla a rychle šáhla po hřebenu.
Vrchní část vlasů jsem stáhla dozadu gumičkou, aby mi nepadaly do očí. Pak jsem vzala kartáček s pastou – byla jsem si jistá, že Daniel pochopí, že si chci vyčistit zuby a pět minut počká.
Vyklouzla jsem na chodbu a tentokrát sebevědomě zamířila do koupelny – ty dveře jsem si pamatovala, co je za těmi ostatními jsem zatím neměla ponětí.
Když jsem byla hotová, ještě jsem si udělala z dlaní kalíšek a žíznivě vypila tímhle způsobem spoustu vody – měla jsem šílenou žízeň.
Odnesla jsem kartáček zpátky do pokoje a pak se konečně vrátila k Danielovi.
Z obýváku bylo vidět na celou kuchyni, protože na kratší straně linky, která byla do L, nebyly horní skříňky. Daniel zrovna oplachoval jeden talíř. Ohlédl se po mně.
„Minutku.“
Jen jsem přikývla, napadlo mě, že jsem si po sobě měla ten talíř umýt sama, ale teď už to bylo jedno.
Zkřížila jsem si ruce za zády a nejistě postávala v obýváku. Ale postávat a bezúčelně se dívat kolem sebe, mi přišlo nešikovné, tak jsem udělala dva kroky k akváriu a zvědavě nahlédla se dovnitř.
Chvíli mi trvalo, než jsem našla pod velkým kusem kůry jeho nájemníka.
Želva!“ usmála jsem se potěšeně. Želvy mi nevadí, jako malá jsem taky jednu měla, než s ní Lukáš udělal bůhví, co a ona beze stopy zmizela. Tahle byla už docela velká, Daniel evidentně dobře věděl, jak se o ni starat.
„Cos říkala?“ zeptal se zmateně.
„Želva,“ zopakovala jsem anglicky a ukázala na ni prstem. „Neříkals, že máš želvu.“
„Mám ho tři týdny,“ vysvětlil. „Jmenuje se Stanley.“
Zvedla jsem obočí a zašklebila se. „Hezký jméno. Tvůj nápad?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou a zasmál se. „Donny.“ Donna byla jeho neteř – ta co měla ráda Harryho Pottera.
„Aha.“ Na chvíli opět zavládlo ticho. Začínalo mě to štvát. Zamračila jsem se. „Co je špatně, Danieli?“
Podíval se na mě. „Nic není špatně,“ odpověděl vyhýbavě. Nevěřila jsem mu to.
„Nemluvíš se mnou,“ upozornila jsem ho.
„Mluvím,“ bránil se okamžitě.
„O želvě,“ odsekla jsem. „Tak co se děje?“
Zhluboka se nadechl a povzdechl si. Opřel se rukama o linku čelem ke mně. „Já nevím, Tino,“ potřásl bezmocně hlavou, „nevím to. Setkal jsem se s jinými vlky,“ řekl pomalu, „setkal jsem se s Athawem, když ještě žil, ale žádný z nich, nebyl jako ty. Včera v ordinaci… neměla bys být schopná mě odstrčit! Ne, když nevíš jak – nikdy jsem ti to neřekl. Tvoje energie mě skoro dusí.“
Zůstala jsem na něj zírat s otevřenou pusou. „Cože?“ dostala jsem ze sebe nakonec. Bylo to jasné – špatně jsem ho pochopila, to ta nešťastná jazyková bariéra! „Řekni to prosím znovu, pomalu, asi jsem to špatně pochopila,“ požádala jsem ho.
Udělal to, ale pořád to bylo to samé.
Zavřela jsem oči a přiložila si prsty na spánky, snažila jsem se vstřebat jeho slova a přijít na to, co mi vlastně řekl. „Chceš říct,“ začala jsem nejistě, „že nejen nejsem normální člověk, ale nejsem ani normální vlkodlak?!“ Hlas se mi na konci zachvěl náznakem hysterie.
„Ne,“ zavrtěl hlavou, „řekl jsem, že nevím, jak to děláš. Možná jsi jen mocnější, než kdokoli, koho jsem poznal. Nebo všechnu energii investuješ do sebeobrany. Tohle není exaktní věda, Tino. Je to magie.“
Okamžik jsem na něj jen zírala s pootevřenou pusou, a tak trochu čekala, že se začne smát a prohlásí, že si dělá legraci. Když to neudělal, přinutila jsem se ji zavřít a zvedla jsem obočí. „No a…,“ našpulila jsem pusu, „ono je špatný, pokud mám nějakou moc navíc?“ zeptala jsem se. „Pokud ji teda mám, což si nemyslím, poznala bych to, nebo ne?“
Zavrtěl neznatelně hlavou. „Nevím.“
Nevěřícně jsem si ho změřila a chvíli zvažovala, jestli bych se vyznělo hystericky, kdybych začala křičet. Upřímně jsem si nemyslela, že by bylo něco moc špatně, ale Daniel se tvářil, jakože je to špatně hodně a protože on tu byl ten chytrý, asi to skutečně špatně bylo. Ale to jeho ‚Nevím‘ mě rozčilovalo.
„Nevíš?“ vydechla jsem. „Ale ty jsi můj fiador, máš vědět o vlkodlacích všechno! Proto jsem přece přijela, abys mě to naučil,“ zamračila jsem se na něj a složila si ruce na prsou.
Přestal se opírat a postavil se rovno. „Nevím všechno,“ ujistil mě klidným hlasem. „Uklidni se, Tino. Neříkám, že jsi divná, nebo že je to špatné. Jen, že za těchto okolností možná bude všechno složitější, to je všechno. Možná to bude naopak snadnější – kdo ví?“ Pokrčil ležérně rameny.
Sklopila jsem oči a okusovala si spodní ret, snažila jsem se přemýšlet. Moje reakce asi byla přehnaná, ale to bylo proto, že jsem nerozuměla, co mi chce přesně sdělit. Bylo to dobré, nebo naopak zlé? Nebo to byl jen suchý fakt? Jenže to by se netvářil tak obezřetně a neříkal, že ho moje energie skoro dusí. No jistě, určitě to bylo nadnesené, ale já ani nevěděla, že proti němu nějakou energii vyzařuju! Ani jsem nevěděla, co přesně ta energie znamená a co dělá, kromě toho, že člověku běhá po kůži jako hejno mravenců. A od něj jsem nic necítila, takže to muselo fungovat jen jednostranně. Bylo to jednoduše divné.
„Tino?“ oslovil mě, když se mu patrně zdálo, že už mlčím moc dlouho.
Zvedla jsem k němu hlavu. „Ok,“ pokývala jsem hlavou. „Takže co budeme teď dělat, Danieli?“
Nadechl se. „Teď…“ Odmlčel se. „Nemáš žízeň?“
Vytřeštila jsem na něj oči. „Děláš si srandu?“ zasyčela jsem. Ten chlap byl normální magor!
Protočil panenky. „Ne, nedělám. Máš divné oči,“ ukázal mi prstem do obličeje, „protahují se ti zornice.“
Teď jsem byla ráda, že jsme jeden semestr v druháku měli povinnou odbornou angličtinu, zkoušku z ní jsem dělala natřikrát, takže mi některé pojmy opravdu uvízly, jako třeba zorničky a podobně. Daniel si možná neuvědomoval, že většina cizinců taková slova nezná, protože je nemá šanci prakticky využít. Už jsem viděla, jak se ho budu ptát na každé, pro něj normální, slovo, kterému nebudu rozumět, protože nejsem chodící slovníček a tohle je vlastně moje první příležitost použít angličtinu v praxi. Jo, to bude prostě paráda.
Bezděčně jsem si oči přikryla prsty a protřela si je.
„Dlouho jsi nelovila, vzpomínáš?“
Potřásla jsem hlavou. „Samozřejmě. Máš pravdu. Mám žízeň,“ souhlasila jsem, „ale jsem si jistá, že to vydržím, než mi to vysvětlíš… s tou mocí,“ dodala jsem na upřesnění. „Vůbec tomu nerozumím.“
Nedal se odbýt. „Nelovím v blízkosti domu, takže nás čeká tak hodina cesty. A navíc se nám tak bude tak líp mluvit.“ Poklepal si prstem na spánek. No v tom měl taky nepochybně pravdu - když se nebudu muset soustředit na bleskový myšlenkový překlad z angličtiny do češtiny a zpět, zbude mi dost prostoru na to podstatné. „Rozhodně musíš na lov,“ pokračoval. „Bude to tak nejjednodušší, Tino, vážně.“
Svěsila jsem ramena, nemělo smysl se s ním hádat, měl moc rozumné argumenty a měl pravdu… a nechtěla jsem se hádat dřív, než to bude nezbytně nutné, tohle byla hloupost. Zvedla jsem ruce na znamení, že se vzdávám. „Jak chceš.“
Zazubil se. „Bezva. Půjdeme.“ Obešel kuchyňskou linku a zamířil ke mně. „Vysvětlím ti systém.“
Nechápala, co myslí tím systémem – zase mi chce kecat do mého způsobu lovu? Takhle na živo to bude ještě horší, v tomhle ohledu byl vážně prudérní…
Pozorovala jsem ho, jak se ke mně blíží a čekala, až mě dojde a ukáže mi cestu – on tu byl doma, já stěží trefila do koupelny.
Zastavil se kousek ode mě, skoro moc blízko, aby narušil můj osobní prostor. Zíral mi na krk.
„Co?“ houkla jsem a ošila se. Zvedl pravou ruku a přibližoval ji k mému obličeji.
Všimla jsem si zvláštního náramku, který měl kolem zápěstí, než mě oslepilo ostré světlo a já odletěla dozadu. Jako zázrakem mi nic nestálo v cestě a já dopadla na záda na podlahu vedle sedačky. Síla nárazu mi vyrazila dech.
„Tino!“ slyšela jsem Danielův zděšený hlas a vzápětí už se skláněl nade mnou.
Bylo to stejné jako včera – jeho jiskřivá energie mi přilnula na kůži jako igelit a rejdila tam, až mi naskočila husí kůže. Měla jsem podobný pocit nedočkavosti jako těsně před proměnou. Nebyl to můj pocit, ale mého vlka. Ta energie ho volala na povrch a on se lačně sápal po svobodě.
Ne!“ zašeptala jsem sotva slyšitelně a snažila se ho zatlačit zpátky na místo, než nade mnou získá převahu.
„Jsi v pořádku?“ strachoval se Daniel a natáhl ke mně ruku, aby mi pomohl na nohy.
Ten pohyb rozvířil vzduch a mně stáhl tak silně žaludek, že jsem měla pocit, že začnu co nevidět zvracet. Šelma ve mně bušila na stěny svého vězení, Danielova energie ji dráždila. Kdybych měla jen tušení, jak jsem si ho předtím držela od těla, udělala bych to teď znovu. Měla jsem strach, co by se stalo, kdyby se mě dotknul, čím byl blíž, tím se jeho energie zdála invazivnější.
„Nedotýkej se mě!“ vyštěkla jsem a po čtyřech jsem se plazila dozadu z jeho dosahu. Ale moc daleko jsem se nedostala – za mnou byla skříňka, na jejíchž policích byly naskládány knihy. Kdybych letěla ještě o půl metru dál, srazila bych si o ni vaz.
Daniel zůstal zmateně stát a vyděšeně se na mě díval.
Schoulila jsem se u knihovničky do těsného klubíčka. Zrychleně jsem dýchala a snažila se popadnout dech.
„Co to bylo?!“ dostala jsem ze sebe s obtížemi. Letěla jsem vzduchem dva metry a nikdo se mě nedotkl – byla jsem vyděšená k smrti.
„Já ne-“ začal Daniel.
„Jestli řekneš, že to nevíš – praštím tě,“ varovala jsem ho vztekle. Byla jsem si jistá, že to byla jeho práce. Už jsem chápala, jak to myslel s tím, že ho moje energie dusí – ta jeho mi teď dělala to samé, zaháněla moje lidství do kouta.
Koutky mu bezděčně vyletěly nahoru, ale když zachytil můj pohled, rychle zvážněl. Povzdechl si. „Tvůj rekam.“ Zvedl pravou ruku a já zahlédla povědomou ozdobu na jeho náramku. „A můj. Špatný nápad – omlouvám se.“
Přimhouřila jsem oči a skrz zuby jsem procedila nelichotivé zhodnocení jeho intelektu, pak jsem se vyškrábala na nohy. Podlomila se mi kolena a já se zachytila jedné police. Natáhl se, aby mě zachytil, ale probodla jsem ho tak zuřivým pohledem, že o dva kroky ustoupil – hned se mi líp dýchalo.
Do hajzlu,“ zaklela jsem a sípavě se nadechla. „Měl ses o těchhle magických věcech zmínit dřív,“ zasyčela jsem vyčítavě a pokoušela se získat ztracenou stabilitu.
Kysele se ušklíbl. „Zmínil jsem se,“ ujistil mě ostře, „pokud si vzpomínáš, tak jsi mě několik týdnů vůbec neposlouchala. Pokud ti něco uteklo, není to moje chyba.“
Zamračila jsem se, měl pravdu – zase. „Ok,“ ustoupila jsem, „ale příště mi dej vědět dopředu, než budeš experimentovat.“ Zakroutila jsem krkem, abych zjistila, jak je po nárazu ohebný; nohy už jsem měla dost jisté, abych mohla stát bez toho, že bych se opírala o nábytek.
„Jsi dobrá?“ zeptal se znovu, když viděl, jak jsem se narovnala.
Podívala jsem se na něj a na jazyku mě svrběla chytrá odpověď, ale radši jsem ji spolkla a jen přikývla.
„Takže…“ Na okamžik zaváhal a starostlivě mě sjel pohledem, čímž ztratil dalších pár bodů – nepotřebovala jsem starostlivou chůvu. „Půjdeme.“ Zamířil do chodby. Ohlédl se, jestli jdu za ním.
Povzdechla jsem si a následovala ho. Co jsem taky mohla udělat jiného? Postavit si hlavu a zůstat v domě? K čemu by to bylo dobré? Dnešek už stejně pravděpodobně horší nebude. Nebyly to ani dvě hodiny, co jsem vstala a už jsem se nemohla dočkat, až dnešní den skončí.
Daniel otevřel dveře na pravé straně a postavil se stranou, abych mohla projít. Ušklíbla jsem se, nejradši bych se vyhnula tomu, abych se k němu přibližovala - energie mi stále přebíhala po kůži a každý centimetr byl znát - ale nic jsem neřekla a prošla kolem něj ven do zahrady, co patřila k domu.
Ovšem pod pojmem „zahrada“ si člověk představí záhonky. Tady byla prostorná terasa s posezením a za ní několik metrů čtverečních trávníku, jen kolem plotu byly úzké záhonky květin s drobnými namodralými květy. Na druhém konci stála malá kůlna a za ní pár keřů, jinak tu bylo prázdno. Docela nuda, ovšem pochybuju, že by zahradničení bylo Danielův koníček.
Udělala jsem pár kroků, takže jsem stála na konci vydlážděné plochy, která oddělovala terasu od trávníku. Daniel šel hned za mnou.
„Nemám čas se o to starat,“ řekl na vysvětlenou, když viděl, jak se kolem sebe rozhlížím.
Zvedla jsem na obranu ruce. „Nic jsem neřekla. Je to tvůj dům.“ Znovu jsem se rozhlédla a pokrčila rameny.
Povzdechl si. „Myslíš, že se dostaneme na druhou stranu zahrady ještě dnes?“ zeptal se uštěpačně.
Neodpověděla jsem, ale vykročila jsem do trávníku. Slunce už vysušilo rosu, ale přesto bylo příjemné se bořit bosýma nohama do zeleného koberce; dlažba byla rozpálená a pálila, zato tráva byla lehce chladivá.
Na to, že byl květen, bylo dost vedro, asi jako u nás na přelomu července a srpna, jen víc vlhko. Asi mi bude chvíli trvat, než se aklimatizuju.
Zastavila jsem se před keři a otočila se na něj. „Kam teď?“
Lehce se pousmál a trhl hlavou. „Pojď za mnou.“ A zmizel mezi keři, kterých bylo daleko víc, než šlo vidět z druhé strany zahrady a za nimi bylo spousta stromů, které od domu nebyly vidět vůbec – terén se prudce svažoval, takže koruny stromů byly jen kousek nad úrovní keřů.
Nakrčila jsem nos, ale poslechla a šla za ním. Mezi keři byla vyšlapaná sotva znatelná cestička vedoucí rovnou mezi stromy. To muselo být fajn, mít hned přes zahradu les, já to doma měla daleko.
Usmála jsem se a trochu přidala do kroku. Byla jsem už moc dlouho zavřená v betonovém hřbitově velkoměsta – konečně jsem byla tam, kam jsem tíhla svou povahou a posledního půl roku i polovinou osobnosti – ve volné přírodě.
Uvědomila jsem si, že mám vlastně společnost a ohlédla se po Danielovi, kterého jsem před chvíli nechala za zády, chtěla jsem říct něco ve smyslu, kde se mu kousek od domu vzalo tohle, ale slova mi uvízla v hrdle a klopýtla jsem o krok dozadu.
„Co to děláš?“ vyhrkla jsem přidušeně.
Zrovna si přes hlavu přetahoval tričko, co měl ještě před chvílí na sobě, a odhalil tak perfektně vypracované břicho a urostlý hrudník.
Zmateně se na mě podíval. „Oblečení se roztrhá,“ vysvětlil lehce vyvedený z míry. „Vždycky ho nechávám tady.“
Cítila jsem, jak mi do obličeje stoupá horkost, když mi došly důsledky jeho slov – všechno oblečení se roztrhá, s tím jsem měla zkušenosti.
„Já vím,“ přisvědčila jsem a podívala se stranou, protože mě takhle polonahý rozptyloval. Bylo to trapné – nemůžu myslet na někoho, s kým mám strávit rok v osobním kontaktu a pak spoustu dalších let v mentálním, jako na sexuální objekt! Vím, že je to jen chemická reakce, ale to na věci nic nemění. „A – ale…,“ zakoktala jsem se a v tu chvíli jsem musela být rudá jako ředkvička.
Zasmál se. „Nebudu koukat, slibuju.“
Podívala jsem se mu do tváře a byla vážně hrdá na svůj chladný obličej. „Neznáme se ani čtyřiadvacet hodin, Danieli,“ upozornila jsem ho.
Stiskl rty, aby se znovu nezasmál. „Vlastně se známe sedm měsíců, Tino,“ upozornil mě.
„Zapomeň,“ zavrtěla jsem rozhodně hlavou. Nejsem zrovna typ, který trpěl nesmyslnými komplexy, ale jsem přiměřeně stydlivá a byly hranice, které jsem nepřekračovala. I když se poslední dobou hodně posouvaly, děvče musí mít zásady. Dnes ráno to bylo těsně na hranici, tohle bylo za. Představa, že bych si měla sundat nejen triko a kalhoty, ale pokračovat dál byla prostě nemyslitelná.
Povzdechl si. „Dobře,“ ustoupil, evidentně usoudil, že v tomhle ohledu neustoupím ani o píď. „Půjdu dál.“ A odkráčel i se svým tričkem v ruce mezi stromy.
Chvíli jsem se dívala na místo, kde mi zmizel z dohledu, než jsem s povzdechem chytila každou rukou jeden konec trika a křížem ho přetáhla přes hlavu.
Když jsem pod úhledně složené kalhoty schovala kalhotky, zhluboka jsem se nadechla a narovnala se.
Tohle jsem dělala už měsíce, ale dnes to bylo jiné. Byla jsem příliš nervózní, zdálo se, že se nic nevyvíjí podle plánu a je to celé pokřivené. Daniel byl jako člověk úplně jiný, než jsem si ho představovala. Je skutečně tohle to nejlepší, co jsem mohla udělat?
Potřásla jsem hlavou – na takové úvahy už bylo pozdě a já musím hrát s tím, co mám.
Zavřela jsem oči a pomalu, pravidelně dýchala. Snažila jsem se uvolnit a soustředit se. Představovala jsem si, že jsem na kopci za naším městem a tohle jen jedna z mnoha nocí, které nestrávím jako člověk.
Polkla jsem vůni lesa a volnosti, kterou sliboval, a zaklonila hlavu. Jednu ruku jsem natáhla do prostoru a prohnula se v zádech, pak už jsem klesala k zemi.
Oklepala jsem se a protáhla ztuhlé končetiny. Byla jsem šťastná, že jsem zase na svobodě. Ale ne tak docela, jen zřídka jsem měla plnou moc nad tímhle tělem. Ona byla tak tvrdohlavá.
Tina!“ ozval se odněkud mužský hlas a já s sebou škubla.
Nechápala jsem, čí byly myšlenky před chvíli, protože moje to nebyly, ale ani Danielovy. To mě děsilo.
V mém zorném poli se objevil velký šedý vlk, kterého jsem někdy vídala ve snech. Zůstal obezřetně stát několik metrů ode mě a propaloval mě pohledem uhrančivých hnědých očí.
So gorgerous, pomyslela jsem si a pak mi došlo, že to taky nebyla moje myšlenka, ale tentokrát byla jeho.
V těch lesklých očích pobaveně zajiskřilo. ‚Je těžší hlídat si myšlenky.‘ Tenhle způsob myšlenkové konverzace mi byl natolik známý, že mě to uklidnilo, věděla jsem, že to jsou
Danielovy myšlenky. Zadívala jsem se vlkovi do očí a snažila se za nimi najít něco z muže, kterým byl před chvílí.
Skepticky se na mě podíval. ‚Ty vážně nemáš nejmenší ponětí, čím skutečně jsi.
Ne,‘ souhlasila jsem bez váhání, ‚ale ty mi to určitě vysvětlíš. Já teď nerozumím vůbec ničemu. Co je ta energie zač? Nelíbí se mi to.‘ Otřásla jsem se. ‚Mám z ní husí kůži a nevím, jak se jí zbavit.
Udělal krok mým směrem a naklonil hlavu na stranu. ‚Jak jsi to udělala včera a dnes ráno?
Asi to byla řečnická otázka, ale já odpověděla. ‚Nemám nejmenší ponětí a to mě taky pěkně děsí – jak můžu něco dělat, aniž o tom nevím?
Říkej tomu třeba instinkty. Doteď jsi byla izolovaná a s nikým našeho druhu jsi nepřišla do styku, proto je to pro tebe naprostá novinka. Chápu, že je to nepříjemné, ale časem si na to zvykneš,‘ uklidnil mě.
Ale jak se toho zbavím?‘ domáhala jsem se. ‚Pořád tě cítím a pořádně mě to zneklidňuje, mám nutkání se s tebou začít prát.‘ Malinko jsem se přikrčila, jak se mi už jen ta představa nelíbila. Byla jsem přesvědčená, že já bych rozhodně nebyla vítěz.
Tím bych si nebyl tak jistý,‘ zabručel Daniel nespokojeně, ‚což zneklidňuje naopak mě.‘
Zmateně jsem se na něj podívala. ‚Dobře,‘ pomyslela jsem si nakonec, ‚nejdřív mi řekni, jak to zase vypnu a pak se tě zeptám, jak to myslíš.‘ Seřadila jsem si činnosti podle naléhavosti.
To Daniela maličko pobavilo, ale ne dost, aby mu z očí zmizela obezřetnost. ‚Víš, jak mi bráníš číst všechny tvoje myšlenky?
Ano, ale neumím to vysvětlit.‘
Zkus použít stejný princip,‘ poradil mi.
Dobře,‘ hlesla jsem a zavřela oči, abych se mohla lépe soustředit, i když mě znervózňovalo, že na něj nevidím. Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se mezi námi vytvořit mentální zeď. Energie zmizela a já otevřela oči.
Mnohem lepší,‘ pochvalovala jsem si, ale pak jsem se zmateně podívala na Daniela. Viděla jsem ho, ale jinak to bylo, jako by tam nebyl. Neslyšela jsem jeho myšlenky, necítila jsem jeho emoce, necítila jsem jeho pach a energii. Vůbec nic. „Do hajzlu,“ zaklela jsem. Co teď?
Hlavně nepanikařit… Evidentně jsem ho odstřihla úplně, takže teď budu muset navázat spojení zpátky a nechat tu zeď jenom tam, kde chci. Jako by to bylo tak snadné!
Daniel udělal několik nejistých kroků a teď na mě koukal ze sotva metrové vzdálenosti. Vystrašeně jsem se mu dívala do očí a snažila se znovu zachytit jeho myšlenky, ale nešlo mi to. Za dnešní den jsem měla podivností po krk, už jsem nechtěla dělat nic, co bych správně dělat neměla. Nechtěla jsem žádnou další moc, se kterou si neumím poradit. Měla jsem problémy zvládat život už před tímhle vším – jak jsem ho měla zvládnout teď, když jsem ničemu v něm nerozuměla a vlastní tělo mě zrazovalo, rozervané na dvě nesourodé poloviny.
Danieli!“ křičela jsem němě a měla strach, že už jsem o to spojení přišla napořád. S ním jsem měla alespoň malou šanci, že se všechno nějak vyřeší, bez něj jsem byla už úplně ztracená. Já jsem ho potřebovala, potřebovala jsem, aby mě naučil žít ve vlčím těle coby člověka, a v tom lidském s vlkem ukrytým pod povrchem.
První se mi podařilo napojit se na jeho pocity – byl velmi znepokojený. Já jsem byla vyděšená a on jenom znepokojený, to nebylo správné!
Přiblížil se ještě o kousek, až jsme se skoro dotýkali čumáky.
Tina!“ vyštěkl.
Zakňučela jsem a uskočila dozadu, jeho ostrý hlas se mi zabodl do hlavy jako dýka. Ale byl zpátky. ‚Díky bohu,‘ hlesla jsem a prudce oddechovala. ‚Asi jsem to trochu přehnala.
Hnědé oči šedého vlka zůstávaly obezřetné. ‚Trochu,‘ opakoval po mně dutě.
Ehm,‘ zaváhala jsem, ‚a vysvětlíš mi teda, co je ta energie zač a proč bych tě měla přeprat?
Protože jsi silnější,‘ odpověděl jednoduše.
Nevěřícně jsem si ho změřila. ‚Pitomost,‘ zamítla jsem ho, ‚koukni na mě, jsem proti tobě poloviční.
Do hlavy se mi prodral obrázek urostlého bílého vlka s příliš inteligentním, lidským pohledem.
Tohle jsi ty. Nádherná, silná, velká, nebezpečná vlčice. Nechápal jsem, jak jsi mohla tolik vydržet, jak jsi mohla vzdorovat úplňku…
Prostě jsem měla štěstí,‘ přerušila jsem ho. ‚Nejsem vůbec silná, kdybych byla, tak bych tu teď nebyla, byla bych doma a měla bych před sebou čtyři měsíce volna, než bych se vrátila do školy. Jsem tady, protože jsem příliš slabá, abych to zvládla sama.
Já ovšem nemluvím o tvé lidské podstatě,‘ vysvětlil Daniel, ‚mluvím o vlkovi, který v tobě žije. Ona je silná, ale ty jsi ji všemi prostředky, které jsi měla, spoutala a uvěznila někde pod povrchem; postavila jsi ji až za všechny své lidské potřeby.
Odvrátila jsem se od něj a odběhla trochu stranou do lesa, zůstala jsem stát zády k němu. ‚Říkáš to, jako bych týrala nějaké nebohé zvířátko a ono kvůli mně zbytečně trpělo, jako bych byla zlá, když nedovolím té bestii, aby mě ovládala.‘
Tino,‘ pomyslel si měkce Daniel, ‚vztah mezi vlkem a jeho hostitelem je velmi složitý. Ve skutečnosti jste dvě oddělené osobnosti. Pokud je tvoje vlčice takhle silná a ty jí nedovolíš se prosadit, je dost dobře možné, že tě zničí. Už jednou se to stalo – doteď jsem si myslel, že je to pouze legenda, ale teď se bojím, že je to pravda.
Prudce jsem se k němu otočila čelem. ‚Ta nestvůra ve mně, mě může zabít?!
Nevím,‘ potřásl velkou vlčí hlavou, ‚jak jsem řekl, jen jsem o tom slyšel, nemusí to být stejný případ, ale je dost dobře možné, že ano.
To není možné,‘ prohlásila jsem rozhodně a kroutila hlavou ze strany na stranu, jako bych to dělala, kdybych byla v lidské podobě. ‚Nedává to smysl. Já… a ksakru ani žádná moje hybridní část, nemůže být silná tak, jak říkáš, protože taková já prostě nejsem. Já jsem ta nudná ze dvou naprosto odlišných sourozenců; ta, co stojí u stěny a pozoruje všechny ostatní, kteří jsou šíleně bezvadní a užívají si života, a sní o tom, že bude taky taková a přitom ví, že na to nemá. Rozumíš? Já na to nemám, nemám na to být silná a nebezpečná, protože já jsem vždycky ten, kdo se nechá ovládat a vést, ne ten, kdo vede.
Daniel se na mě zamyšleně zadíval a dlouho mlčel, myšlenky mu vířily a já z nich nedokázala pochytit nic užitečného. ‚Dobře,‘ ozval se nakonec, ‚řekni mi, co víš o vlcích, Tino, těch přirozených vlcích, jak žijí?
Nechápala jsem, kam tím míří, ale udělala jsem, o co žádal. Hrozně moc jsem potřebovala pochopit, co se mi snažil říct.
Vlci žijí ve smečkách, po šesti až osmi jedincích, loví všichni společně a kořistí bývá vysoká.‘ Na chvíli jsem se odmlčela a vzpomínala, co jsem o nich vlastně všechno četla. ‚Vyřazují ze stáda slabší jedince. Jsou hrozně vytrvalí – dokážou kořist štvát i několik hodin. První se krmí dominantní samec, který smečku vede, a jeho družka… Ti dva se taky jediní ze smečky mohou pářit. Hm, říká se jim alfa pár. Samci mezi sebou bojují o dominanci…
Správně,‘ přerušil mě Daniel. ‚To s tou dominancí je důležité. I v našich smečkách je podobná hierarchie. Taky máme dominantní pár. Jsou to většinou ti nejmocnější členové naší společnosti. Ale nejsou mocní jako lidé, Tino, to jejich vlci jsou dominantní. V původním záměru kletby by se dalo říct, že jsou šampióni mezi bojovníky, kteří měli chránit původní kmeny, to ovšem platilo, dokud se jednalo jen o muže, když se kletba začala rozšiřovat i na ženy, přiklonili se k přirozenému uspořádání alfa páru, protože ženy jsou kupodivu častěji dominantní a mocnější než muži. Dominantnímu vlkodlakovi říkají rebyc a jeho družka je myar; jsou velmi silní, jsou mocní, jsou alfa.‘
Dobře,‘ protáhla jsem a nespouštěla z něj oči, ‚víš, je to moc hezké, Danieli, a fascinující,‘ zdůraznila jsem kysele, ‚že se ti lidé chovají stejně jako zvířata, ve která se umějí proměnit, ale jakou to má souvislost se mnou a tím, že bych měla být silnější než ty?
Otráveně se na mě podíval, jako by mi unikalo něco naprosto zřejmého a podstatného. Když jsem mu pohled nechápavě opětovala, povzdechl si a vysvětlil: ‚Ty jsi alfa, Tino, jsi dominantní a mocná. Jsi dokonce mocnější než Caroline, současná myar, setkal jsem se s ní před pěti lety a cítil z ní jen zlomek moci, kterou máš ty.
Chceš říct můj vlk,‘ opravila jsem ho upjatě.
Jo,‘ přisvědčil. ‚Ale ty jsi ona a ona je ty; jste doslova jedno tělo, jedna mysl.
To se říká o lásce tvého života,‘ zabručela jsem a začala se pomalu ploužit mezi stromy do útrob lesa.
V tom je jádro pudla,‘ upozornil mě Daniel a následoval mě, ‚musíš se svou vlčici naučit milovat. Pokud tě bude mít ráda, s největší pravděpodobností tě nebude chtít zabít.
Ty svého vlka miluješ?
Opět jsem ho z nějakého nepochopitelného důvodu pobavila. ‚To je velmi osobní otázka, Tino.
Ty máš osobních otázek fůru a musím ti na ně odpovídat,‘ odsekla jsem. ‚Hu!‘ zaskučela jsem. ‚Promiň, jsem protivná,‘ vyhrkla jsem, dřív než stihl cokoli říct. ‚Prostě to nestíhám vstřebávat a mám pocit, že stejně ničemu z toho nerozumím.
Já vím,‘ souhlasil shovívavě, což mě opravdu překvapilo, zvlášť když jsem si vzpomněla, jak vyšiloval před pár měsíci kvůli mé škole. Jenomže to jsem ho rozčilovala a neposlouchala, asi to v tom hrálo nějakou důležitou roli. Asi jsem si už dávno měla udělat důležitou poznámku, co se týče Danielova charakteru, že je to až nepochopitelně férovej chlap a dokud se nenaštve, je v podstatě posledním mohykánem chápavosti, mezi všemi ostatními nafoukanými, egoistickými muži, kterými je země poseta.
Je toho moc a cítím tvoje emoce, Tino, nezapomeň, že přesně vím, jak se cítíš, nemusíš se omlouvat. Máš tolik času, kolik jen budeš chtít, aby sis to v hlavě uspořádala a vstřebala to, jak ty říkáš. Jen by ses neměla snažit tolik s tím, čím jsi, bojovat, to by ti mohlo ublížit.
Prosím,‘ zasténala jsem naléhavě, ‚Danieli, dej mi chvilku. Teď chvíli nechci nic slyšet o tom, že mě může dominantní vlčice, která vegetuje někde uvnitř mě, zabít. To si budu muset promyslet sama, ne s tebou v hlavě. Vím, že jsem za tebou přijela proto, abys mi mohl pomáhat se vším, co obnáší tahle vlkodlačí kletba, ale nejdřív si musím sama uvědomit, co to vlastně říkáš, ok?
Jak chceš,‘ ustoupil, ‚je to na tobě.‘
Děkuju.
A teď?‘ zaváhal. Nebyl si tak docela jistý, jestli chci, aby mě nechal o samotě, nebo aby mluvil o něčem jiném, nebo abychom se vrátili do domu oba a chovali se jako lidé.
Kdybych mohla, usmála bych se. ‚Teď půjdeme lovit,‘ odpověděla jsem. ‚Mám strašlivou žízeň.
Jak si dáma přeje,‘ laškoval Daniel a trhl hlavou doprava, ‚pojď za mnou, trochu se proběhneme. Pokud mi ovšem budeš stačit!
NEJNOVĚJŠÍ KAPITOLY:
1. - 5. kapitola VSK
(15. 4. 2015)
Musíte hledat, ale jsou t

9. kapitola SDG 
(7. 2. 2015)
Oblíbené stránky
Něco jako dvojče blog. Múžete si vybrat, nové kapitoly budou stejné tady i tam.
Fanfiction a jiné...

 
On autor byl vůl a překladatel není, rozumíte, proto to tak je.

- Jan Werich -
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one